NIC NEPOSÍLÍ JAKO ÚSPĚCH
V tomto příspěvku se ještě tak trochu vracím k minulému „Nevím, co je s ním“ a problematice výkonnosti našich svěřenců.
Odborné studie potvrzují, že v mozku existují silné paměťové stopy o každé činnosti, kterou vykonáváme a jsou o to silnější, čím byla tato činnost úspěšnější. Když tuto stopu později tak říkajíc přehráváme, aktivujeme zároveň doprovodné emoce. V případě úspěšné činnosti je to pak vítězný pocit, který ji doprovázel! Navozováním vítězného pocitu evokujeme činnost, která mu předcházela a to je smyslem budování tohoto pocitu.
Zanechme však suché teorie a pojďme se podívat do praxe. Defacto jde o to na snazších úkolech, cílech, soupeřích či situacích budovat opakovaně vítězný pocit. V praxi to znamená koncentrovat se například v tréninku na přesilové situace nebo 1-0, kde je více příležitostí k úspěšnému zakončení. Mnoho hráčů tyto situace rádo trénuje, neboť jejich úspěšné řešení jim dává pozitivní emotivní náboj do jejich psychiky, hráčskou troufalost a až zdravou drzost. Mnozí trenéři však tvrdí, že k těmto situacím dochází v utkání podstatně méně (mají pravdu), a proto se správně věnují spíše vyrovnaným herním situacím.
Na druhou stranu jsou ale v individuálních sportech zase například sportovci, kteří před důležitým turnajem či zápasem si úmyslně vybírají slabší soupeře. Boxer si vybírá slabšího sparingpartnera, vzpěrač sníží váhu činky, tenisté poslední přípravné turnaje před tím top důležitým hrají se slabšími soupeři.
Příkladů by byla celá řada, a tak je jen velkým uměním trenérů odhadnout, kdy, kolik a jak dané situace zabudovat do tréninkového procesu.
NEVÍM, CO JE S NÍM
Občas slýchávám z úst trenérů i rodičů, že ten a ten hráč se v poslední době zhoršil, není už, co býval a ustrnul ve svém vývoji. Příčin takových poklesů výkonnosti může být hodně, zvláště pokud se nad tímto problémem zamýšlíme obecně a ne nad konkrétním případem. Častými příčinami bývá: ztráta motivace, syndrom vyhoření, rodinné problémy, škola, vztahy v týmu, zdravotní, nedostatečná účast na trénincích, nový okruh zájmů a přátel, a tak bych mohl pokračovat dál a dál a výčet by stejně nebyl konečný.
Pokud však zůstanu opravdu v obecné rovině, může být hledání vysvětlení celkem jednoduché. Každé motorické učení novým dovednostem prochází určitými fázemi. Odborná literatura většinou popisuje 4 fáze: generalizace - seznamování, diferenciace - hledání a ověřování, automatizace - upevňování a jako poslední tvořivá asociace. Jednotlivé fáze více rozebírat nebudu, pro náš problém si stačí uvědomit, že zvládnutí každé nové dovednosti má svůj etapový vývoj. A stejně tak i křivka zdokonalování má svůj průběh, který rozhodně nemá pouze tvar stoupající přímky. Střídají se období, kdy se zlepšujeme každým tréninkem, s obdobími, kdy stagnujeme, nebo se dokonce zhoršujeme.
Řešení? Možná očekáváte nějakou zaručenou radu. Nic takového asi není, anebo já o ní zatím neslyšel. Hlavním smyslem tohoto článku je upozornit na to, že tento stav občas přichází a přestože je dobré o věcech hovořit a řešit je, není třeba z toho ve většině případů dělat nepřekonatelný problém.
Děti se často pohybují (myšleno jejich zlepšování) v jakési spirále, jejíž úhel stoupání se mění a někdy i do záporného čísla. Ze své trenérské praxe mohu dát pouze několik doporučení, která nejsou nijak překvapivá: pestrý trénink, vyhnout se opakování dlouhých a monotónních cvičení, střídat náročnost prvků, aby docházelo ke změně rytmu tréninku, klesá-li soustředěnost klidně zcela vysadit a zařadit hru, udělat nějakou dočasnou změnu - pozvat na pár tréninků trenéra jiné kategorie, nebo starší hráče a nejlépe z A týmu, uspořádat setkání nebo akci úplně mimo zimák a kabinu – bowling, táborák atd. Nám se například vloni s dorostem osvědčili motokáry. Zkrátka možností je spousta a ani zde není výčet jistě konečný.
POMÁHAT A CHRÁNIT
Tento motivační slogan české policie se mi kdysi vybavil, když jsem slyšel či četl následující příběh. Co je ale důležitější, nedávno jsem si na něj vzpomněl, při diskusi se svým starším synem a vyprávěl mu ho. Možná Vás také osloví a možná jste se také setkali s rodiči, kteří to přehání s péčí o své miláčky: nosí jim tašku, poskytují veškerý servis, okem dravce dohlíží na lesk jejich glorioly a ochotně zastávají roli královského služebnictva.
Tento krátký příběh začíná ve chvíli, kdy jeden muž najde motýlí kuklu, která se po několika dnech začne otevírat. Sedí a upřeně pozoruje motýla několik hodin, jak se snaží protáhnout na svět malou škvírou. Pak toho motýl na chvíli zanechá, jakoby už nemohl dál a muž se mu tedy rozhodne pomoci. Vezme nůžky a prostřihne kuklu. Motýl se okamžitě dostane pohodlně a snadno ven. Má ale oteklé tělo a zkroucená křídla. Muž dále sleduje motýla v očekávání, že se křídla každou minutou vypnou, roztáhnou a on se vznese. Nic takového se ale nestane!
Zbytek svého života strávil motýl plazením se kolem dokola, protože již nikdy nebyl schopen létat. Muž svojí směsicí laskavosti a nedočkavosti nepochopil, nebo nevěděl, že boj s kuklou, který motýl podstoupí, mu umožní vytlačit tekutinu z těla do křídel a tak je připraví na létání.
Někdy jsou nesnáze přesně to, co potřebujeme pro další růst a rozvoj. Procházet životem bez veškerých obtíží z nás může udělat mrzáky. Nebudeme tak silní, jak bychom mohli být a proto nebudeme nikdy létat. Co k tomu dodat. Když se snažíme našim potomkům vytvářet ty nejlepší a nejideálnější podmínky, když jim prošlapáváme cestičku, nechme tam taky trochu plevele i pro ně.
A ještě jeden příklad, který u někoho možná vyvolá úsměv. Legendární filmový boxer Rocky Balboa jednou řekl synovi: „Svět není krásným slunečním dnem. Je to velmi mizerné a sprosté místo k žití. Srazí tě na kolena a navždy tě nechá klečet, když to tak necháš….. Není to o tom, jak silný úder vrátíš, ale jak silný úder dokážeš přijmout, aniž by si uhnul ze své cesty. Co všechno dokážeš překonat na své cestě vpřed? O tom je vítězství. Když víš, jakou máš cenu, jdi ven a vezmi si, co ti patří. Musíš být však ochotný přijmout rány. A neukazuj prstem na nikoho, když se ti něco nedaří. To dělají zbabělci a to ty nejsi."
HOKEJ - LÁSKA, KTERÁ NEUMÍRÁ
Vážení přátelé ledního hokeje, je to tady. Konec prázdnin není jenom začátek nového školního roku, ale také obdobím, kdy podzim začíná klepat na dveře a léto ustupuje ze svých pozic. A tak nastává čas pro náš milovaný sport, jenž je tu po letní přestávce v plné polní a o slovo se začínají hlásit nové ročníky ligových soutěží.
Osiřelé tribuny se opět zaplní a mnozí s vedlejším povoláním – hokejový rodič - pak na základě hry budou rozvíjet teorie o talentu svých dětí, vlivu trenéra na budoucí hokejovou kariéru ratolestí a schopnosti či neschopnosti klubu poskytnout budoucí hvězdě odpovídající zázemí pro tréninky a přípravu.
Za ty roky jsem na zimácích viděl a zažil již mnoho, a přestože jsou mé vzpomínky povětšinou opravdu „cool“, jestli se však v některých větách náhodou poznáte, nezoufejte, popisuji i vlastní nešvary. Hokej je zkrátka o emocích, které nečiní rozdíly mezi mistrovstvím světa seniorů, či tou nejnižší soutěží přípravky. A zcela upřímně a předem říkám, že považuji rodiče za nejlepšího přítele dítěte. Nikdy mu nezávidí úspěch, vždy pomůže, je-li problém, a pokud to jde, vždy při něm stojí.
Ale teď již se přenesme nenápadně do ochozů na jeden imaginární zápas. Hráči nastupují na led a tribuny se slušně zaplňují hloučky fanoušků, které většinou spojuje klubová a názorová jednotnost. První rozdíly však můžeme zaznamenat již v teoriích rodičů o trenérech. Jedni nemají příliš rádi, když se na hráče moc křičí - děti jsou vystresované. Druzí, když trenér na děti málo křičí - nedokážou se pak dostatečně nabudit a má to vliv na jejich výkon. No a další nemají rádi, když trenér nekřičí vůbec - takovéhoto kouče v podstatě hokej ani nezajímá a je na střídačce zcela zbytečně.
Jednu z početnějších skupinek tvoří tzv. „Ješitové“. Nepochybné přesvědčení o schopnostech svých potomků a pochvaly na jejich hru chtějí slyšet nejen od trenérů, ale právě i od ostatních rodičů. Zajímavým úkazem pak budiž fakt, že při jakémkoli kontaktu svého dítěte s pukem řve z tribuny „jeď, střílej“ a jestliže má puk v držení jeho spoluhráč, změní slogan na „nahraj ..... ovi“.
Další výraznou částí jsou pak „Kverulanti“. Děti těchto rodičů jsou vždy nasazováni do utkání spíše méně, než by měli být a především s krajně nevhodným složením spoluhráčů na ledě. Samotný klub pak nevěnuje danému ročníku dostatek pozornosti. Tréninků je buď moc, děti jsou přetrénované a nemají žádný volný čas, nebo je tréninků žalostně málo. Klub pak absolutně nechápe talent potomka a nedokáže zabezpečit dostatečně kvalitního a kvalifikovaného trenéra právě té jejich kategorii. Z této skupiny se pak nejčastěji rekrutují tzv. „Hokejoví turisti“, kteří dokážou během jedné sezóny vystřídat i několik oddílů.
Občas vídaným příkladem rodiče je také tzv.„Dálkový ovladač“. Jeho největší devízou je především pronikavý a zvučný hlas, kterým uděluje svému synátorovi zřetelné pokyny i z nejvzdálenějších míst tribuny. Tento na dálku ovládaný avatar, pak při každém odchodu z ledu nejprve zkontroluje spokojenost svého vodiče, vyslechne jeho připomínky a teprve pak věnuje pozornost možná i trenérovi.
Určitou odnoží této skupiny jsou pak tzv.„Samozvanci“. Svůj hendikep v nedostatku nepřeslechnutelného hlasu nahrazují notnou dávkou otrlosti, kdy bez jakýchkoliv skrupulí přijdou udílet rady potomkovi až na střídačku, či do kabiny a trenér je pro ně pouhou nevydařenou dekorací.
Další typ můžeme třeba nazvat „Likvidátor“. Jeho přesvědčení, že v dnešním světě naleznou uplatnění pouze jedinci silných a tvrdých loktů je zcela neochvějné a nejraději by, kdyby si hokejisté v šatně s civilním oblečením odkládali nejspíš i mozek. Hrací plochu pak za křiku motivačních hesel: „Přišpendli ho! Látni ho! Napal ho! Sestřel ho! Votevři ho! Vyplombuj ho!“ používají pro léčbu svých mindráků, protože jak s oblibou říkají na adresu kvalitnějších soupeřů: „Když chtějí vyhrát, musí je to aspoň bolet“ a myslí, že pokud se někdo zraní při hře, je to normální. Vždycky přemýšlím, jak mohou takoví lidé vůbec vycházet ven z domu, protože se svým egem přeci nemohou projít dveřmi.
Ale pojďme spektrem fanoušků dál. Další výraznou skupinou skupinu tvoří „Provokatéři“. Hra samotná je až tolik nevzrušuje, ale hlouček soupeřových fandů je pro ně to nejlepší afrodiziakum. Vzájemné invektivy se od vtipných glos postupně vyostřují a drobné vtípky přechází až v urážky nejvyššího kalibru. V závěrečném stádiu se obě strany nachází ve stavu, kdy už je každá debata zbytečná a dochází na pravou cigánskou férovku. Mnoho takových situací jsem již zažil, ale nepřekonatelný zážitek v tomto směru mám z jednoho turnaje v Jaroměři, kdy to začalo taháním se maminek za vlasy a skončilo hromadnou bitkou znesvářených protistran, že by se i kotel sparťanských a baníkovských hooligans měl čemu přiučit.
Z této skupiny se také nejčastěji rekrutují tzv. „Hroziči“. Jejich společným nepřítelem je rozhodčí a urážky nejhrubšího zrna na jejich adresu zní i v několika světových jazycích, protože ukřivděná zloba umí jít napříč celým spektrem fanoušků bez rozdílu vzdělání. Takže můžeme zahlédnout vysokoškoláka hrozit zdviženým prostředníčkem a ateistu řvát něco o Božích mlýnech a do roka a do dne....
Mnohé skupiny mají ale jednoho společného jmenovatele. Davová psychóza ve spolupráci s nějakým tím promilem v krvi dokáže být silnější než pravidla slušného chování. Nesnažte se je proto někdy pochopit. Za střízliva to nejde.
Zcela specifickou část fanouškovského spektra pak tvoří „Maminky“. Je zvláštní jak tato něžná stvoření, jež hokej ani moc nezajímá (natož pak v televizi), se jakoby mávnutím kouzelného proutku dokáží proměnit k nepoznání, hraje-li zrovna to jejich dítě. Slovní zásoba a temperament, kterým disponují, je až neuvěřitelný, pročež někdy dojde až na bodáky. Vzpomínám, jak se jedna rozlícená maminka v zápalu dokázala přehoupnout přes mantinel a chytit protihráče za přilbu ve snaze ho z ní vyklepat. A to vše v nepřerušené hře. Nebo jak dvě maminky bývalých spoluhráčů, kamarádů a spolužáků při jejich vzájemném střetnutí se dokázali nejdřív nepublikovatelně pozurážet, aby se nakonec vzájemně omatlaly párkem s hořčicí.
Samostatnou skupinu pak tvoří „Kamarádi a přítelkyně“. První z nich nejčastěji dorazí v poměrně hojném počtu před večerní piatikou a největšího obdivu u nich kámoš na bruslých získá vydařeným hitem, či bitkou. Ovšem nejvyšší ovace a vyvolávání svého jména si vyslouží, je-li rozhodčím předčasně poslán do sprch.
Co se týká přítelkyň, nejčastěji dorazí v krátké sukýnce s tenkou halenkou (předpoklad, že se na této produkci topí jako v kině, se ukáže mylný) a věrnou kamarádkou, která jim svou společností pomůže překonat ty dvě hodiny nudy. Samozřejmě, že po utkání přesvědčivě líčí, jak je na svého gladiátora ve výstroji pyšná, přestože má velký problém si zapamatovat alespoň konečný výsledek utkání.
Jestli jste dočetli až sem, možná se Vám začíná vkrádat myšlenka, proč vlastně své potomky na hokej pouštíme, proč mrzneme na tribunách a proč naše konta s počátkem sezóny vypadají jako po nájezdu barbarských hord. Protože hokej je láska, která neumírá. Baví malé i velké, baví jejich rodiče, příbuzné, přátele i trenéry. Hrají jej pro zábavu a v zápalu boje dokážou zapomenout na stav utkání, na rady trenéra i rodičů a plně zaujati zápasem nevěnují žádnou pozornost ani okolnostem shora popsaným.
Věřte, že nebylo mým cílem někoho urazit, ale spíš s nadsázkou a ironií pobavit, protože v náročné sezóně na odlehčení již mnoho času nezbývá.
PYRAMIDION
Dobrý den, jednou za čas se nechám strhnout děním okolo sebe a přispěji svojí troškou do světa hokejových názorů a polemik. Bohužel je vidět (na základě několika informací z posledních dnů), že spoléhat na slušnost a civilizovanou společnost, bude u nás pravděpodobně zcela nefunkční.
V dobách nedávno minulých, kdy komercionalizace všech odvětví našeho života byla ještě v nedohlednu, kdy sport byl víc jenom sportem, jsme hleděli do zámoří a padali na zadky před profesionály. Nakonec jsme poznali, že i oni jsou pouze z masa a kostí a mnozí z našich se také stali hvězdami největší velikosti. Jsme na ně náležitě pyšní, ale jako by nás pomalu opouštěla prostá lidská láska ke sportu, svému konání, pokora a kolektivní soudržnost, vlastnosti, které jsou potřebné proto, abychom mohli mít radost z úspěchu vlastního, ale i těch druhých.
Hokej je nádherná hra a měla by jí zůstat. Pokud ale nepřestanou některé děti a rodiče brát sport jen jako prostředek na cestě k bohatství, svazoví funkcionáři produkovat nařízení jakoby odtržená od reality dnešního stavu věcí a oddíloví bossové ruku v ruce s místními politiky a podnikateli přehlížet mládež na úkor svých „A“ týmů, tak s pánem bohem hokeji. Sport je lidská činnost, která má přinášet radost, potěšení a v neposlední řadě také zábavu nejen pro přímé aktéry, ale i pro širokou obec příznivců a fanoušků. A současný trend v mládežnickém hokeji se snaží zastavit jeho propad na mezinárodní scéně a dosáhnout transparentního úspěchu. Hmatatelným důkazem těchto slov je pak snaha o zavedení nové koncepce tzv. „Švédský model“, vznik hokejových akademií, rozjezd jednoúrovňových mládežnických soutěží a větší podpora nejmladších reprezentací. Většinu změn velice vítám a fandím jim, ale snažím se dívat na věci okolo sebe bez falešného idealismu o naší společnosti, kde po nabytí moci a peněz, většinou následuje ztráta paměti, slušnosti a soudnosti styku s každodenní realitou. A sport, potažmo hokej je toho samozřejmou součástí.
Dokud se nezmění společnost, nemůže se změnit ani náš hokej a na to je zkrátka potřeba jiných lidí. Hokej miluji a bolí mě co se s ním někdy děje. Snažíme se zavádět model výchovy mládeže ze společnosti, která je svojí mentalitou, tradicemi a ekonomikou úplně jinde. Vytváříme hokejové akademie a těmto oddílům dáváme do vínku s nejlepšími podmínkami i sporný bonus v jistotě nesestupu z extraligových soutěží. Věru nechtěl bych se dočkat situace, kdy opustí soutěž tým, který se sice v sestupových vodách nenacházel, ale vyfasoval „Černého Petra“ od v tabulce sice horšího, leč akademického týmu. Spouštíme jednoúrovňové mládežnické soutěže, s vidinou rovné příležitosti pro všechny hráče a přínosem omezení přestupů, ale zároveň například diskriminujeme juniory krajských a ligových soutěží nepovolením možnosti střídavého startu do 2.ligy – výsada pouze extraligových týmů. Podporujeme reprezentační výběry, ale nominace do nich provází tolik otazníků a nenaplněných slibů, že představa férové selekce hráčů na základě skutečné výkonnosti a schopností dostává povážlivě mnoho trhlin.
Odchylky v názorech a vidění některých věcí jinak je průvodní lidskou vlastností, kterou se každý musí naučit tolerovat, což není problém sportu, ale naopak jeho zákonitost. Ovšem některé rozdílné přístupy k mládežnickému a seniorskému hokeji považuji za veřejný políček či klacek pod nohy všem snahám té nejpočetnější, leč nevyvolené skupině v jejich práci. Co na tom, že dělají svojí činnost ve svém volném čase na úkor vlastní rodiny a zadarmo. Profesionálové či poloprofesionálové přeci potřebují ideální podmínky a přes to nejede vlak.
Snažím se pochopit realitu i to, že každý hovoří a zajímá se pouze o tu nejvyšší elitu. Tito vyvolení, talentem od boha obdaření borci jsou však pouhou špičkou, vrcholem, který musí na něčem stát. Staroegyptští stavitelé pyramid umisťovali na svá díla pyramidion, zlatý božský vrcholek, který v sluneční záři svým leskem dával zapomenout na monumentální stavbu, která jej podpírala. Je to paralela života, kdy velice snadno přehlížíme, v lepším případě nedoceňujeme práci a obětavost tisíců nadšenců, trenérů a činovníků, kteří staví a budují pevné základy té naší hokejové pyramidy a obdivujeme pouze onu zlatou špičku, které jediné vytváříme ty nejlepší podmínky.
Rozhodně si obdiv zaslouží, ale nezapomeňme, že každý pyramidion září víc, čím výš a blíž je slunci. Ovšem výš může být pouze tehdy, má-li dostatečně širokou a kvalitní základnu. Nahlédneme-li do nitra, k samé patě tohoto obra jménem český hokej, najdeme zde mnoho solidních kusů kamene, které jsou s láskou a pílí tesány na každém zimním stadionu v této republice. Nezapomínejme na to a nezapomínejme na ně.
Mnozí hovoří o potřebě úspěchu a hierarchii zájmů, ale hlavním životním cílem by měla být cesta k úspěchu. Nejdůležitějším počinem člověka je vydat se na cestu a vydržet na ní, protože každý krůček kupředu je úspěch sám o sobě, protože jenom tak může člověk dojít na hranice svých možností a zažít uspokojení z dobře vykonané práce. Naším cílem by mělo být ukázat dětem onu cestu, trpělivě je po ní vést a dát jim možnost předvést světu a sami sobě jak velká osobnost se v nich skrývá.
TAK ROSTOU SRŠNI
Trochu sentimentu ani v okurkové sezóně snad nikoho neurazí.
100 DNŮ
Na poli veřejného života platí nepsané pravidlo „100 dnů hájení“ pro nové tváře a subjekty po jejich vstupu na tuto scénu. Ne, nechci vás unavovat svými grafomanskými sklony, nicméně občanskému sdružení SK SRŠNI KUTNÁ HORA právě vypršelo toto pomyslné období hájení, a tak je čas pobavit se a zrekapitulovat jeho dosavadní práci.
Pravdou je, že na začátku snah o vznik nového subjektu nebyly u některých z nás ani tak problémy, do kterých se dostal náš bývalý oddíl, ale naprostá ztráta iluze, motivace a smyslu práce v podmínkách jeho tehdejšího vedení. Nechtěli jsme již nadále zůstávat beztvarou hmotou, kterou jiní rozlévají do formiček a modelují z ní jednou to, podruhé tamto, podle své potřeby a ruku v ruce s nezájmem o mládež. V době, kdy se začali opravdu projevovat snahy o nápravu škod minulých, se vytvořil přípravný výbor (Procházka, Sirotek, Tvrdík, Jelínek), který 1.3.2011 zaregistroval na Ministerstvu vnitra sdružení „SK Sršni Kutná Hora“ a začal připravovat jeho ustavující valnou hromadu. První dny a kroky svojí hektičností a náročností daly skutečně zabrat, ale jsou bitvy, do kterých prostě musíte jít, abyste si sami sebe nepřestali vážit a mohlo fungovat to, v co věříte, že má smysl.
10.3.2011 byl na valné hromadě zvolen první výkonný výbor našeho sdružení ve složení – Michal Procházka, Pavel Sirotek, Jiří Tvrdík, Richard Bláha a Milan Pekař. Cesta byla jediná, neztrácet energii hašteřením s lidmi stojícími na jiném názorovém břehu a pokračovat v práci pro naši mládež dle vlastní koncepce. Směrovat vše pozitivním směrem dopředu a svádět do budoucna pouze názorové bitvy a dobré zkušenosti z nich využívat pro další činnost.
S radostí musím oznámit, že nejdůležitější body z plánu naší činnosti se podařilo, či daří plnit. Všichni hráči (pouze dva neměli zájem) byli za pomoci finanční dotace města Kutná Hora odkoupeni z bývalého oddílu a úspěšně přeregistrováni do SK Sršni KH, který má v současné době přes 100 aktivních členů (hráčů ledního hokeje). Podařila se ujednat spolupráce s městem a smluvně zajistit naše fungování v prostorách zimního stadionu, kde se od 1.4.2011 rozběhla jarní příprava všech kategorií, která využívá především možnosti in-line plochy. Oddíl okamžitě podal přihlášku k členství u ČSLH, která byla na jeho valné hromadě 18.4.2011 kladně posouzena a následně přihlásil do jeho soutěží kategorie: přípravka, 3.-4. třída, mladší žáci, starší žáci, dorost, junioři a senioři (krajská soutěž). Takže momentálně máme přihlášeny všechny věkové kategorie, čímž se naplňuje jedna ze stěžejních vizí našeho oddílu – umožnit hokejovou a sportovní aktivitu všem našim členů od nejútlejšího věku až po perspektivu seniorského týmu.
V průběhu zajišťování úkolů, jež mají především stabilizovat chod našeho oddílu, se dále podařilo zprovoznit oficiální oddílové stránky www.sksrsni.cz(velké poděkování Pepovi Macháčkovi), které aktuálně informují o dění v našem sportovním klubu a všech jeho kategoriích. Do finální fáze se také dostávají práce na oddílové klubovně, jenž bude po svém zprovoznění sloužit všem kategoriím. Na základě ankety na našem webu byla Vámi vybrána konečná podoba dresů, která by měla být jednotná pro všechny týmy. K realizaci je nyní pouze potřeba, aby všichni zainteresovaní dostáli svým závazkům.
Z hlediska sportovní činnosti probíhá momentálně jarní příprava všech týmů, kterou si žákovské kategorie ještě navíc zpestřili účastí na turnajích v in-line hokeji (dva jsme pořádali i na našem stadionu) v rámci mistrovství republiky. Zde musím samozřejmě zmínit a pogratulovat především mladším žákům k vítězstvím na turnaji v Boskovicích a získání cenných skalpů týmů z takových hokejových měst, jako je Olomouc a Zlín. Po prázdninové přestávce se pak rozběhne letní příprava, jejíž základem je soustředění a již nyní můžeme prozradit velmi pozitivní informaci, že počet přihlášených naplňuje téměř celou jeho kapacitu a převyšuje tak loňskou účast.
Velkou část našich aktivit také směřujeme za hranice našeho hokejového oddílu mezi širokou veřejnost, s cílem profilovat se jako sportovní klub otevřený všem občanům a dětem tohoto města. Proto pořádáme v pravidelných termínech na zimním stadionu v Kutné Hoře „Veřejné in-line bruslení“, v měsíci květnu jsme uspořádali sportovní akci „Den s hokejem“. V červnu, konkrétně 19. 6. připravujeme „In-Line závody“ opět na zimním stadionu a 26.6. „Míčový sedmiboj“ v malešovském sportovní areálu. O všech těchto i budoucích akcích naleznete informace samozřejmě na výše zmiňované webové adrese.
Závěrem bych si dovolil dát ještě trochu prostoru jednotlivým kategoriím, takže to vezmu pěkně postupně.
Jednu z největších radostí nám samozřejmě dělá stále se zvětšující počet našich nejmenších v přípravce. Pohled na stavy v této kategorii dnes a na začátku loňského roku nás utvrzuje, že se Michal Procházka, co by trenér, vydal správnou cestou.
Kategorii 3.-4. třída trénuje Jaroslav Eisenhammer, který si především pochvaluje u svých hráčů zájem a chuť na trénincích, ale i dobrou docházku, kterou v poslední době pouze narušily školy v přírodě. Přesto si všichni uvědomujeme, že právě tyto ročníky jsou momentálně naše početně nejslabší, a proto především zde budeme muset na poli náboru nových členů vynaložit zvýšené úsilí.
Mladší žáky do nové sezóny vede trenér František Plíhal, a ten ve svém hodnocení především pochvalně vyzdvihuje tréninkové podmínky naší in-line plochy, přestože okamžitě přidává několik námětů na zlepšení pro příští sezóny např. ve vybavení basketbalovými koši, prvky na gymnastické a obratností tréninky a žíněnkami. Všímá si, že počáteční in-lineové nadšení trochu vyprchalo, a to především u hráčů druhého ročníku. Proto upravil poměr tréninků na jeden in-lineový a dva atletické, což momentálně shledává jako optimální.
Trenér starších žáků Michal Procházka, který tento tým převzal až v průběhu jarní přípravy, si zatím pochvaluje práci a účast na trénincích svých svěřenců.
Já za letošní dorost hlásím, že převážná většina kluků zatím chodí poctivě na tréninky, kde stejně poctivě pracuje a funguje jako dobrá parta. Takže, přestože si mezi nimi připadám jak „stoletý stařec a hluchý pes“, jsem velmi rád a pyšný, že mám tuto kategorii a tyto hráče.
Spokojenost s jarní přípravou zatím projevuje i trenér juniorky Richard Bláha, který především kvituje příchod nových hráčů z loňského dorostu, za jejichž příchodem shledává zkvalitnění týmu a jeho práce, v minulosti jinak komplikované kategorie.
Budování kvalitního seniorského týmu, který by důstojně prezentoval práci našeho oddílu, je běh na dlouhou trať a plně si uvědomujeme, že první roky nebudou vůbec jednoduché. Základní kostru by měli tvořit kutnohorští hokejisté, mezi které chceme systematicky zapracovávat hráče juniorky, a proto již i v rámci jarní přípravy trenér Bláha praktikuje jeden společný trénink.
Samozřejmě, že by se dalo psát dál a dál, co vše bylo vykonáno, ale to postrádá větší smysl. Pravdou také zůstává, že většina práce je teprve před námi, a každý nový den přináší stále další problémy a úkoly k vyřešení. Jak mi však nedávno napsal jeden kolega: „Na našem seskupení oceňuji zejména to, že si můžeme říct cokoliv a vím, že to není se zlým úmyslem a s cílem ublížit. Po dlouhé době mám zase (od února) dobrý pocit z toho, co děláme pro hokej. Po každé schůzce SK mám nejen dobrý pocit z toho, jak se bavíme, ale hlavně z toho, že domluvené věci taky realizujeme a někam se posouváme“.
Sto dnů hájení tedy skončilo a já pevně věřím, že jsme je se ctí obhájili, i když prozatím jen prací. Přesto doufám, že další dny, měsíce a roky připojíme i sportovními úspěchy, tak, jak jsme to dokázali i v minulosti. Za sebe, kolektiv trenérů a vedení SK Sršni Kutná Hora přeji i Vám všem radost ze smysluplné práce, úspěchů (nejen sportovních) a neméně i naplnění z pocitu, že předáváte v životě něco pozitivního ze sebe.
Pavel Sirotek, trenér dorostu, místopředseda o.s. SK Sršni Kutná Hora
ÚLOHA RODIČŮ VE SPORTU
Nejsem vystudovaný psycholog, ani renomovaný odborník a sport mě ani omylem nikdy neživil a živit nebude. Přesto si troufnu tvrdit, že v práci s mládeží mám dostatek zkušeností, abych mohl napsat následující řádky. Dnes slaví všechny děti svůj svátek (tedy i ty moje) a nějaká nesmyslná a nelogicky myslící část mé osobnosti mě pořád nutí myslet - jestli jsem dobrý rodič. Tohle je téma, které však má dvě strany, jako každá mince, ale především naprosto osobní. I tak si dovolím ventilovat několik všeobecných myšlenek, které mě v této souvislosti a se sportem napadají.
Rodiče jsou svými zkušenostmi, svými znalostmi, svou láskou a svou povahou určitým myšlenkovým zajištěním svých dětí. A je dobře, že v dnešní hektické době, kdy není na nic čas a pohybový fond našich dětí je chudší, čím bohatší je repertoár počítačových programů, se najdou rodiče, kteří mají své priority nastavené trochu jinak. Vodí děti na tréninky, tráví jejich aktivitami většinu svého volného času a nelitují ani víkendů a svátků prožitých na zápasech či turnajích. Zato jim patří rozhodně velký DÍK.
Často říkám, že rodiče jsou hnacím motorem žákovského hokeje, ale stejně tak dokážou být bohužel i jeho ničitelem. Někdy buď úplně slepí, nebo nesoudní rodiče jsou dnes také typickým jevem českého hokeje a sportovního prostředí. Schovávají se za kouzelnou větu: „Já přece chci pro své dítě to nejlepší“ a ve skutečnosti pouze kamuflují to, co si sami přejí, co si vysnili, bez ohledu na to, co si přeje dítě a co je v jeho možnostech.
I když to není vždy snadné, měli bychom se snažit být rozumní a objektivní ve svých soudech, ale také, a to především, pozitivní a děti hlavně povzbuzovat a oceňovat za jejich snahu a úsilí se zlepšovat. Bylo mnohokrát prokázáno, že u sportu většinou vydrží děti rodičů, kteří se zajímají o to, jak jejich potomek trénuje, kladně ho motivují, a když jim to dovolí čas, tak se zúčastňují tréninků i zápasů. A pokud nastane situace, že se dítě rozhodne ukončit sportovní aktivitu, měli bychom se snažit přijít na to, proč tomu tak je. Někdy to může být jen důsledkem únavy, přetrénování či zklamání z neúspěchů. Jindy mohou být příčiny v rovině osobních vztahů, konfliktů se spoluhráči, či neporozumění si s trenérem. Přetrvává-li odpor k hokeji dlouhodobě, nemá valný smysl dítě nutit, ale měli bychom se pokusit nalézt podobnou aktivitu, nikoliv zanevřít na sport a pohyb jako takový.
Ano, je těžké být dobrým rodičem, protože díky odlišnosti každého dítěte, není na výchovu návod, či manuál. Mluvme proto s dětmi co nejvíce, ptejme se jich, ať nám beze strachu mohou říci, jaké jsou….. Aspoň já se o to budu snažit.
HATTRICK
Nic z vypjaté politicko-hospodářské domácí i světové scény mě nedonutilo vrhnout se opět na psaní, ovšem dnešní Jágrův hattrick to okamžitě změnil.Nechci odborně rozebírat, ani slohovými obraty opěvovat krásu Jardových gólů, od toho jsou jiní, lepší a rozhodně fundovanější. Ale napadlo mě zjistit, jak že je to vlastně s tím „hattrickem“. A tak jsem rychle proběhnul několik encyklopedií a zamyslel se do monitoru svého počítače.
Hattrick - toto označení, které zná asi každý sportovní fanoušek, a po kterém touží všichni hráči (kromě brankařů) pochází z anglického „hat trick“, v doslovném překladu „trik s kloboukem“. V mnoha sportech označuje výkon, kterého hráč dosáhne obecně třemi úspěchy v jednom zápase, či závodě. Například ve formuli 1 jej získá pilot, který dokáže během jedné Velké ceny zajet pole position, nejrychlejší kolo a zvítězit. Pro zajímavost aktuálním držitelem rekordu v počtu hattricků je Michael Schumacher, který jich během své kariéry zatím dokázal získat 22. V hokeji či fotbale je pak hattrickem vstřelení tří gólů v jednom zápase jedním hráčem, kdy v hokeji se ještě vžila tradice v podobě letících čepic na ledovou plochu, kterou jsme dnes viděli i v Bratislavě.
Podle encyklopedie tento termín pochází z dob britského impéria (19. stol), kdy vítěz kriketového turnaje (v oblasti Indie a Pákistánu) za získání tří vítězných bodů získal od pořadatele výhru v podobě klobouku.
Ovšem historici NHL uvádějí, že všechno začalo 26.ledna 1946, když Chicago Black Hawks hráli v Torontu a útočník Alex Kaleta se před zápasem zatoulal do obchodu, kde jej zaujal jeden klobouk. Protože však neměl dost peněz, vznikla zajímavá sázka. Pokud dá Kaleta večer proti Maple Leafs tři góly, dostane pokrývku hlavy jako dárek, což se mu podařilo a branky byly dokonce čtyři.
Tato historka se dostala do novin a všimli si jí v Montrealu v kloboučnictví Henri. Napadlo je, že by to mohla být dobrá reklama, a tak v letech 1950 – 1970 každý hráč, který dal v hale Montreal Forum tři a více branek, dostal klobouk zdarma. Postupně se zvěst o tomto zvyku dostala mezi diváky i na další stadiony a od 70.let létali čepice i jinde.
Dnes existují i zajímavé variace. „Gordie Howe hattrick“ získá hráč, který si v jednom utkání připíše gól, asistenci a bitku. Nejcennější je takzvaná „quintella“, což obnáší dát v jednom zápase pět gólů v pěti různých situacích: při přesilovce, při oslabení, při normálním počtu hráčů, při power-play a z trestného střílení. Zatím jediným držitelem tohoto ocenění je Mario Lemieux. No a když už jsme u těch kuriozit, tak nejrychlejšího hattricku dosáhl 23.března 1952 Bill Mosienko hrající za Chicago Blackhawks, který tři branky do sitě New York Rangers vstřelil během 21 sekund.
Už píšu dost dlouho a pro některé vzhledem k množství dat i nezáživně, přesto si dovolím ještě jednu poznámku na závěr. Hokej je fantastická hra, a kdyby chtěl někdo vyjmenovat všechny atributy, kterými hokej okouzluje své příznivce, byl by to pořádně dlouhý seznam. Hattrick by v něm byl určitě taky a nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že i přes svou obsáhlost nebude tento seznam nikdy konečný. Důležité ale je, že se vždycky najdou lidi, které bude lední hokej úžasně bavit.
Z DENÍČKU HOKEJOVÉHO TRENÉRA
aneb Výchova dívek v Čechách
Přiznám se, že jako trenér pociťuji určitou povinnost na sobě zapracovat poněkud více, abych i nadále zůstal jedním z oblíbenců našeho vedoucího Zdeňka a samozřejmě především předsedy Michala. Proto jsem poněkud zpitomělý dotekem hřejivého slunce přes okno obýváku usoudil, že by nebylo špatné, protáhnout ztuhlé tělo nějakou zajímavou aktivitou na naší zahrádce za domem. Vzal jsem s sebou svou nejmenší ratolest (před nikým jiným už machrovat nemůžu) a jal se jí ukazovat, jak že se ten sport dnes dělá. Jako jakási forma rozcvičení mě čekala honička, hra na schovávanou a hopsavý pohyb po vybraných kostkách našeho dvorku. Nikdy bych nevěřil, jak dokáže neustálé skákání člověka vyčerpat a sebepoškodit, obzvláště ve chvíli, kdy ukazuje variantu po jedné noze se zavřenýma očima.
Po této nemilé epizodě jsem tedy raději zabrousil na notu mi známou a do kolébky danou, tedy práci s hokejovou holí a posléze i kopacím míčem. Vyndal jsem potřebné propriety a sám začal dělat machra, jak se to má správně provozovat. A ať už to byla rána Gretzkého z první, či krásný Jágrův blafák, nešlo si nevšimnout, jak mě můj drahý potomek hltá pohledem a proto jsem mírně zpychl. Po hře jeden na jednoho jsem se rozhodl, ukázat jí tajemství přesné střelby s tenisovým míčkem. Bohužel, hned při první akci, za výkřiku: „Takhle pálí Guma“, jsem přestřelil více jak dvoumetrovou zeď k sousedům. Nechce se mi ale opouštět trůn zbožňovaného tatínka, a proto nechtěné vydávám za chtěné a svůj ragbyový pokus za hranicí lidského chápání se snažím povýšit, oslavným plácnutím si dlaněmi, na mimořádný úspěch. Bohužel Baruščina dlaň jen těsně míjí tu mojí a nekompromisně sviští vzduchem dál. První brzdou je až tátovo radostně vykulené oko, a tak dostávám malou plochou velkou ránu přímo na čočku. Chvíli mám pocit, že mi kukadlo spadlo někam za nos a kutálí se do krku. Když pak po několika desítkách sekund opět otvírám „baterku“, spatřuji svoji malou sportovkyni plačky zpytovat svědomí a slibovat, že za trest uklidí celou zeměkouli. Nepropadám obavě, že se mění v aktivistku Greenpeace, pouze maximalizuje rozsah oblíbené formy trestu. Přestože vidím vše rozmazaně, konejším se, že to jistě nebyl úmysl a po vzoru Učitelé národů, uvádím do praxe jeho Školu hrou a dávám si přezdívku „angorák“.
„No nic Pavle, hokeje bylo dost, zachráníš to ekvilibristikou s fotbalovým míčem“. A skutečně, zpočátku mi to opravdu šlo! Dokonce i Pelého šibenice, lehce se otírající o Martinin květináč, měla velmi slušné parametry. Bohužel to ale byla moje poslední šťastná rána. Následně mě totiž zradil milovaný Tonda Panenka. Při jeho bělehradském dloubáku jsem dloubl poněkud víc a překonal nejen svou brankařku, ale i tu po.ranou zeď. Přelezení zídky v mém věku je myšlenka přinejmenším iracionální, tudíž zavržená, což je způsobeno i přítomností mého oblíbeného souseda na protější zahradě, který mě po očku sledoval a z jeho gest jsem vyrozuměl, že si myslí něco o zastydlé pubertě a možná i….. To mě utvrdilo v myšlence, že se sportem se to nemá přehánět a s významným pohledem na nebe a následnou větou: „To se nám to na jaře ale rychle stmívá.“, jsem se dal i s potomkem na rychlý ústup….
Tak a příště můj milý deníčku ti prozradím, když tedy nezapomenu, jak mi moje holčička vyryla ze samé lásky na auto dvě velká srdíčka.
Z DENÍČKU HOKEJOVÉHO TRENÉRA
aneb Bratrstvo kočičí pracky vrací úder
Milý deníčku. V naší rodině člověk neví minuty ani vteřiny, jako právě nyní. Téměř celý týden skáčeme kolem svých třech potomků, kteří skutečně chvílemi připomínají Bratrstvo kočičí pracky v plné síle, což v praxi znamená maximální psychické i fyzické vypětí, při němž si jako rodič musíte zachovat odstup a chladnou hlavu, neboť balancujete na hranici mezi pozřením větší dávky Lexaurinu, nebo převtělením se do pozice agresivního zápasníka K1. A do toho ještě velikonoce, úklid, vaření, pouť a naprosto neočekávaný vpád tchýně a její sestry. Je až s podivem, kolikrát můžou být, „holkami“ kolem pětašedesáti let, v poměrně krátkém časovém úseku, naše „nehodné“ děti označeny za cukroušky, zlatíčka a miláčky….
Ondra má totiž krátce před maturitou, a přestože se poslední roky učil víc než já za celý život, nyní zjistil, že nic neumí. A protože nikdy nejsme dostatečně chytří na to, abychom nemohli být ještě chytřejší, leží neustále v učení a pouhá přítomnost mé osoby, byť na opačném konci bytu, je rušivým elementem, co způsobí nezvládnutí zkoušky dospělosti.
Adam má po operaci kolena a konečně se dostavují první pozitiva, která mu z hloubi duše začínají vyhánět určitý pocit beznaděje, který dost silně prožíval a v průběhu posledních dní i šířil kolem sebe. Přesto se jedná o chůzi po tenkém ledě a musím velmi obezřetně volit slova, poznámky a pohledy, abych v 16tiletém „dospělákovi“ nevzbudil patřičně nepříjemnou odezvu.
Vrcholem každodenního programu je potom naše nejmenší, která nikdy nezklame. Jako když jsme navštívili ordinaci dětského lékaře za účelem očkování. Díky poslední zkušenosti jsem věděl, že to rozhodně nebude procházka růžovým sadem. A skutečně! Již po oznámení této „skvělé“ noviny dcera notně pobledla, začala podivně lomit rukama a mumlat jakési zaklínadlo. Pro mě osobně to znamenalo jediné, další ostudu jako prase…. Nemýlil jsem se. Po několikahodinové vysvětlovací pasáži přicházíme v relativním klidu do čekárny. Vytahuji z rukávu své poslední trumfy a začínám tedy slibovat…. Malý vyděrač po několika konkrétních nabídkách souhlasí a slibuje klidné a bezproblémové provedení zákroku. Po chvíli se otevřou dveře a sestřička nás s úsměvem a větou: „Tak, Barunko pojď“, láká do jámy lvové. Vzhledem k nepříliš kladnému vztahu „radosti mého stáří“ k veškeré lékařské technice a zejména jehlám lehce vrávorám do ordinace a připravuji lékařský personál na nejhorší možný scénář. Už úvodní věta: „Ty naše malá hrdinko“, nepadá zrovna na úrodnou půdu, zvláště ve chvíli, kdy sestra začne nenápadně chystat injekci. S mírně depresivním tónem v hlase upozorňuji vystudovanou zdravotnici, že se bez mé otcovské pomoci neobejde. Přijímá moji poznámku s chápavým úsměvem, což mě jen utvrzuje v domněnce, že si plně neuvědomuje, jaký produkt má před sebou. Nastává první fáze – uložení na lehátko, obnažení zadečku a to vše v klidové poloze. Lékař jde do akce a do hry vstupuje hlavní hrdinka - injekce. Dcera zapomíná na vše, co jsem jí nasliboval, a jestliže to do teď bylo těžké, nyní začíná boj s větrnými mlýny. Barunka poměrně rychle začne předvádět křečovité stavy pacienta jistého ústavu a po chvíli chrčení začne na celou ordinaci hulákat a k mému překvapení docela nepochopitelně si zakrývat oči. Jsem rudý až na nejnižší partii zad a překvapeným pohledům lékařského personálu se jakoby mimoděk vyhýbám. Následuje další fáze přemlouvání…… Poněvadž je neúspěšná, snažím se do toho vložit trošku po chlapsky. Lehce zvýším hlas a začínám slibovat úder otevřenou dlaní, lidově zvaný facka. Jediný kdo se však leká, je sestra a následný vyčítavý pohled lékaře mě nutí stáhnout se zpátky do pozadí. Po několika dalších beznadějných pokusech se konečně se zdravotníky dohodneme na spolupráci a koordinaci naší činnosti. Já dostávám za úkol zpacifikovat tělo mé dcery od pasu nahoru a sestřička zase dolu. Tato strategie viditelně zabrala. Konečně dochází k první chvilkové převaze a doktor povzbuzen touto výzvou se dává do díla. Ve chvíli kdy dva dospělí leží plnou vahou na šestileté dívce a třetí ji dává injekci, mi medicína připadá jako prachsprostá řezničina. Zanedlouho je naštěstí hotovo, což „mladá“ komentuje slovy: „Tady už mě nikdy neuvidíte!!!“ a se slzami na tváři opouští ordinaci. Já se ještě snažím odlehčit poněkud napjatou atmosféru v ordinaci nepříliš povedeným vtipem, že doktor je jako řezník, jen nenosí zmijovku…… Dle výrazu lékaře i jeho asistentky jsem však zjevně o velký kus minul jejich oblíbený druh humoru, a tak i já spěšně opouštím místo akce.
TO ZAS BYL SEN
Je 1.ledna nejmenovaného roku a v televizi krátce po poledni vysílají „Novoroční proslov předsedy SK Sršni Kutná Hora“. Michal sedí ve své kanceláři v pozadí s velkým Sršněm ve znaku našeho oddílu a mluví o tom, jak naše sdružení vzkvétá, kolik dalších milionů jsme vybrali na příspěvcích, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě (rozuměj - vedení sdružení) a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Tu se ale z ničeho nic významně odmlčí, upřímně pohlédne divákům do očí a praví: „Předpokládám, že jste mne nezvolili do tohoto úřadu proto, abych Vám i já lhal jako Sirotek. Naše sdružení nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich členů není smysluplně využit. Slibuji však, že povedu dál naše sdružení tvrdě, přesto spravedlivě a proto začneme rovnou výměnou trenéra dorostu….
STATISTIKA NUDA JE, MÁ VŠAK CENNÉ ÚDAJE
Musím přiznat, že k zamyšlení na téma sportovní a v našem případě hokejové statistiky mě přivedlo psaní letošního „hodnocení sezóny“ a různé pohledy na tuto problematiku. Existují totiž laici i hokejoví odborníci, kteří staví statistiky i v žákovském období na první místo všech hodnocení. Stejně tak je mnoho představitelů opačného vyznání, kteří hájí princip zrušení statistik u všech mládežnických kategorií. Každý má na tuto záležitost svůj názor a najít dva totožné pohledy je někdy obtížné. Takže nabízím několik pro a proti k zvážení.
První třecí plocha již vzniká u samotné věrohodnosti a vypovídací hodnotě statistik. Je opravdu mnoho aspektů, které ji více, či méně ovlivňují.
V první řadě sem patří samotný post hráče a úkoly, kterými je ve hře pověřován trenérem. Obránce může jen stěží získat tolik bodů jako útočník.
Dalším důležitým momentem, který dokáže ovlivnit konečný součet bodů na kontě konkrétního hráče, představuje výběr spoluhráčů. V každém týmu je několik tvořivých a nezištných jedinců, vedle kterých herně a bodově povyroste každý hráč. Stejně tak se v týmech nacházejí borci, kteří preferují pouze vlastní střelbu na bránu. Záleží pak pouze na trenérovi, zda ponechá tvořivé hokejisty odpovídajících kvalit spolu a vytvoří údernou lajnu, která posbírá většinu bodů týmu, nebo rozloží takové hráče mezi ostatní a vytvoří ne tak kvalitní, ale o to více vyrovnané řady. Někdy tak, ale může dojít k přesunutí do té doby bezproblémově bodujícího hráče do prostředí, kde se skutečně málo věcí podaří. No, a to potom takový player většinou skutečně začne v honbě za body pokulhávat za svou konkurencí.
Dále neméně ovlivňující aspekt představuje pozice hráče v týmu a z toho plynoucí eis time (čas strávený na ledě). Pokud je nasazován na přesilovky, může si prodlužovat střídání, neztrácí síly obrannou činností - na kterou má „své lidi" - a může jenom kroužkovat v očekávání přihrávky do brejku - to se potom skutečně dobře získávají body. Takoví hráči mají mnohdy skutečně skvělé statistiky, ale tito „vyzobávači rozinek" bývají většinou neviditelní bez svých dělníků na černou práci.
Přes všechny tyto okolnosti se domnívám, že skutečně šikovný hráč se dokáže prosadit a využít příležitosti, které mu zápas nabídne. Nehledá žádné alibi, či výmluvy a svojí kvalitu dokáže prosadit. Ze svých vlastních zkušeností jsem přesvědčen, že na předních místech statistik se většinou umisťují opravdu ti nejlepší hráči týmu a z dlouhodobého hlediska mají určitou vypovídající hodnotu o výkonnosti a herní úrovni daného jedince.
Další a větší problém vidím v názorech, že statistiky odvádějí hráče od kombinačního hokeje, vedou je k individualismu a jsou příčinou nepochopitelných úkazů, kdy někteří chlapci se vzájemně jaksi nevidí ve výhodných situacích a vynalézají všechna možná řešení herního momentu, kromě toho nejhokejovějšího - včasnou a přesnou přihrávku na výhodněji postaveného spoluhráče.
Měli bychom skutečně vychovávat hokejisty schopné obětovat se pro svůj tým a ne jen pro svoje statistiky. Hráče, které nezajímají pouze branky, trochu nahrávky a ostatní už nesledují a tolik necení. Je tu však opět velké „ALE". Jestli za tento nešvar mohou skutečně statistiky. Osobně se domnívám, že NE. Pouze tomu napomáhají, či podporují. Každý jsme nějaký a máme vlastní vidění světa a sportu. Postrádá-li někdo jednu z nejtěžších a současně nejžádanějších herních dovedností - cit pro kombinační hru a pro geniální přihrávku, těžko tuto dovednost získá, nebo ztratí díky statistikám. A zase z vlastní zkušenosti. Znám hráče, kteří se zcela identicky chovají v jakémkoliv kolektivním sportu (ať se tam cokoliv statisticky sleduje, nebo ne) a i pod různými trenéry. Jejich herní projev se pak nedokáže změnit ani při hře v tréninku, kde přece o žádné body nejde. A tak zkrátka, buď to tam je, anebo ne.
Bodové hodnocení hráčů představuje značnou motivaci a má v sobě soutěžní prvek. Člověk je tvor soutěživý, a pokud není, nemůže sportovat, ani se sportu učit. Dále jsou po letech fotografie, několik článků a statistiky mnohdy tím jediným, co kromě několika vzpomínek na konkrétní hokejový rok, kdy jsme byli mladší, led víc klouzal a nohy nebyly tak lenošné, zbude.
A konečně, existují i jiná hodnocení, než jenom statistiky a ke kombinaci těchto možností se já osobně velmi přikláním. Tvořiví a nezištní hokejisté jsou i mezi spoluhráči velmi ceněni a každý s nimi chce hrát. Naopak, s některými hráči nechce hrát nikdo, právě pro jejich sobectví. Hra lední hokej je překrásná také z jiných důvodů. Pokud se podaří vytvořit v lajně skutečně kamarádské vztahy a dobrou partu, potom kluci mohou vzájemně velmi efektivně spolupracovat a srdečně se radovat z každého úspěchu.
Z DENÍČKU HOKEJOVÉHO TRENÉRA
aneb Paintball Milovice
Milý deníčku. Mediálně velmi obletovaná a propagovaná paintballová rozlučka „Zastřel si svého trenéra“ je za mnou a zásadní informací pro tebe budiž: „Přežil jsem“. Organizátor a promotér Zdeněk věnoval přípravám nemalé úsilí, za což mu hned v úvodu patří velké a upřímné Díky! Přesuňme se tedy časem zpět a dejme nahlédnou pod pokličku celé akce.
Vstávám kolem 6.30 hod., vařím kávu a připravuji lehkou snídani. Hlavou se mi stále honí, že hlavně musím podle instrukcí připravit svačiny a dostatek pití, ať to pak nemusím řešit někde na cestě, abych je pak stejně všechny nechal v autě. Počasí nám ukazuje svoji příznivou tvář, a aby toho nebylo málo, tak ani odjezd od zimáku nepoznamenaly tradiční drobné zmatky. Tedy do doby, než jsem se, co by poslední, rozjel i já. Snažím se promptně řadit, abych neztratil kontakt s celou kolonou vedenou Zdeňkem, když v tom mě Adam upozorní, na teprve přijíždějícího Pepu. Zastavím a vracím se pro něj, což má za následek, že mi všichni ujedou. Nu což, smiřuji se skutečností, že s bravůrou sobě vlastní opět dojedu poslední a Zdeněk si na mě hned po ránu zvedne sebevědomí. K tomu se ještě přidává Martina, která cestu zpestřuje úvahami: „Proč jsem se nechala zase ukecat, vždyť tam budu jediná ženská“. Snažím se oponovat tvrzením, že tam bude určitě i Ilka, ale pohotovou odpovědí mi je (jiné Martina ani neumí): „To je poloviční chlap!“ V duchu si říkám, že kdybych byl z poloviny takový chlap, neprotestuji. Ilka je totiž sportovní nadšenec, který jde do všeho s chutí a věřím, že brzy vydá instruktážní DVD na téma „Sportuju ráda a sportuju dobře“. Jistě se stane bestsellerem a nedivil bych se, kdyby bylo nominováno na Českého lva. Moje meditace přeruší až Zdeňkův hlas v telefonu: „Kde jsi? Jestli nás chceš dojet, budeš muset šlapat na ten pedál vpravo“!!! A tak, když celá kolona vedená Zdeňkem projíždí centrem Nymburka, já je po obchvatu i za cenu jedné památeční fotografie od policie ČR, předjíždím a s velkým náskokem jsem v Milovicích první. Ho, ho, ho, to tu dlouho nebylo, aby Zdeněk přijel až za mnou!!! Mé prvenství se sice snaží zlehčit tvrzením, že na mne celý konvoj pomalou jízdou přes centrum Svinibrodu čekal, ale skutečnost je nezvratná.
Kolem 9:30 už jsme téměř kompletní, aby se posléze konečný stav účastníků zastavil na čísle 42, z toho 33 aktivně bojujících. Tak to bude nářez. Po nutných proškolovacích formalitách a vyfasování výstroje s výzbrojí se přesouváme na bojiště. Zdeněk je ve svém živlu, srší aktivitou a energií, zřejmě v představě jak si do mě konečně střelí. Jeho tělo kypí zdravím, neboť se o něj nyní příkladně stará, zatímco moje figura s přibývajícím věkem chřadne, zakulacuje se a pozvolna nese pozůstatky různých nemocí, chirurgických zákroků a slabé vůle.
Dochází k rozdělení do dvou družstev, přičemž tým zelených je evidentně výsledkem manažerské práce Zdeňka, který do své soukromé armády sezval svou rodinu a kamarády s hráči, kteří mu buď dluží peníze, nebo na ně ví něco kompromitujícího. Důvod je prostý, má absolutní právo rozhodovat o všem a jiný názor se nepřipouští.
Odcházím proto dobrovolně jako správný patolízal k černým, za svým milovaným předsedou Michalem se zdůvodněním, že jich je míň a před sebe stavím nelehký úkol: „Jsi tlustej za dva, tak teď musíš taky bojovat za dva“.
Úvodní ostych je rychle zahnán cvičnou hrou, přičemž organizátor zapomněl tento fakt několika soupeřům, k jejich škodě sdělit a může se jít do ostré bitvy o vlajku. Kdo by před začátkem mače očekával takticko-technickou přípravu, šeredně by se zmýlil. Za výkřiku: „Urááááá“ jdeme na ně a já jako poslední a strážce vlajky mám dost času dát svým spolubojovníkům dle nasazení různé přezdívky např: Vašek – Čistič, Mates – Otvírák, Dominik – Sekáč, Jenda – Rychlá spojka, Michal – Poslední soud. Nemá smysl ani popisovat detailní průběh celé akce, ale jen jako provokace pro Zdeňka – vyhráli jsme a ukořistili jejich vlajku. Během střídání stanovišť před další hrou se pouze vysmíváme jejich kletbám a hrozbám pěstí a na rozloučenou ukazujeme Topolánkovu jedničku.
Hra střídá hru, zásah do nohy či ruky střídá občasný zásah do hlavy a drobná zranění se neevidují. Osobně mně se vybavuje jedna situace, kdy zvědavě vystrkuji hlavu do prostoru, bohužel však zrovna ve chvíli, kdy se mi soupeř dostane do zad a vzduchem v sekundovém intervalu nekompromisně sviští z bezprostřední blízkosti několik bolestivých střel směr moje pozadí. Přestávka, v mém případě ve stoje, se nese v duchu sebepoznání: „Pavle, víš moc dobře, že hraješ tužku, ale stejně dobře víš, co změnit, abys tu tužku nehrál – začni makat“. Takhle když se to řekne, je to good, ale převést to do reality je někdy sakra těžké. Po dlouhé době jsem se přistihl při tom, že přemlouvám své opotřebované tělo, aby fungovalo o poznání lépe, a také se ho snažím nenásilně ztotožnit s myšlenkou, že na to ještě má. Co naplat, graf výkonnosti má už ten nejvyšší bod za sebou a teď se jen snažím vůlí co nejvíce zbrzdit ten sešup. Nasazuji masku a vrhám se do útoku po hlavě. Přískoky, plazení, kotouly – jako kdysi na vojně. Za chvíli jsem na čelních pozicích a soupeřovic vlajka je již na blízku. Po soustředěné palbě na poslední obranné stanoviště se vynořuje Martinova postava se zdviženou rukou (znak ukončení boje) a odchází směr „mrtvoliště“, kde však dostává novou plně nabitou zbraň od mojí Martiny a opět to schytám nečekaně ze zadu. Z radostného výrazu v tváři mojí ženy, doprovázeného voláním: „Heč, to byla moje pistole“, usuzuji, že jí to inspiruje jako forma řešení manželských rozepří. Cestu na vlastní mrtvoliště doprovázím proudem obhroublých slov, při nichž se červené skvrny na mém těle červenají ještě víc a dospívání našich hokejistů je zkráceno na tuto krátkou chvíli.
Po čtyřech hodinách vysilujících bojů, trpí většina z nás dehydratací organismu a úzkostnými stavy hladu. Vzezření některých z nás napovídá, že tentokrát rozlučka proběhla v divoké přírodě, bez všech vymožeností moderní doby jako je hamburger, hranolky, coca cola, pivo, mobilní telefon, navigace, základní hygienické pomůcky a čisté prádlo. Jediný, kdo tuto situaci kvituje s povděkem je nejmenší Zikáč, jehož největším koníčkem je vojenská strategie, orientace v neznámém terénu za pomocí lišejníků, hvězd a zvířecího trusu. U ostatních se Zdeňkova novinka neshledává až s takovým ohlasem a v některých očích je vidět i náznak odporu. Hlasitě však jako obvykle nikdo neprotestuje, protože před námi je oběd/večeře a především pak oficielní rozlučka. Nicméně po vyčerpávajících bojích se všichni setkáváme znovu u aut. Pravda, někteří si nejsou moc podobní a u některých dokonce pochybuji, zda k nám vůbec patří, protože jejich chování odpovídá zvykům volně žijících druhů, ale nakonec se vzájemně pachově i hmatově identifikujeme a můžeme se společně vydat do restaurace.
Po osvěžení iontovými nápoji v půllitrovém balení pojíme a začíná slavnostní část rozlučky. Letos se nekoná vyhlášení best of best hráčů, střelců a nahrávačů, ale všichni dostávají stejnou cenu, která jim má připomínat tuto zajímavou sezónu. Kompletní a obsáhlé hodnocení najde každý, koho zajímá na webu, stejně jako podrobné statistiky. Tudíž není potřeba vypočítávat střelce gólů, chválit za přihrávky, ale ocenit a oslavit práci celého týmu, který stál za letošním úspěchem. Zdeněk rozdává ceny, já hudlánky maminkám roztleskávačkám, děkujeme všem našim hráčům a jejich rodičům a vydáváme se zpět do Kutné Hory.
Věřím, že to všichni ve zdraví přežili a nezanevřou na další ročník hokejové sezóny. Ve fotogalerii předkládám pár snímků, dokazující dobrou zábavu a až bude zpracované i video umístím sem odkaz. Jinak mi závěrem dovolte napravit malý rest, který trápí mé svědomí. Poděkoval jsem veřejně všem, ale zapomněl na Zdeňka. A přitom právě on udělal v průběhu celé sezóny nejvíc práce pro zdárné a bezproblémové fungování naší kategorie. Ať to byla pravidelná práce okolo každého zápasu, organizace turnajů, motokár, paintballu, či vánoční překvapení. Takže opožděně Díky.
Made in Sršni Kutná Hora – Dorost 2010/2011
ROZTLESKÁVAČKY
JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI DOBRÉHO TRENÉRA?
Zdá se to jako hloupá otázka, protože každý jistě ví, že dobrý trenér je přeci naprosto nejdůležitější při výchově mladého sportovce. Přesto mám pocit, že na tuto základní rovnici mnoho činovníků v oddílech a na svazu pozapomněli, nebo mají na úvodní otázku trochu jinou odpověď.
Připadá mi, že jsme se všichni i s celou společností stali obětí dnešního životního stylu. Většina lidí se dnes stará hlavně o svůj prospěch, byznys, vydělává peníze spoustu hodin denně a na volno časové aktivity a práci s mládeží je stále těžší sehnat ochotné, kvalitní a nadšené lidí.
Po trenérech se pak rodičovskou obcí chce, aby znali poslední trendy ve vývoji hokeje, dělali svoji práci srdcem, nezištně a naplno. Byli přísní na hráče a současně kamarádští a hlavně, aby tomu jejich potomkovi dopřávali hodně času na ledě a dobré spoluhráče.
Kluby pak ještě samozřejmě, aby tuto práci dělali zadarmo, či pokud možno téměř zadarmo, což platí v menších, ale i v některých větších hokejových mládežnických líhních.
No a svaz vyžaduje účast na seminářích a zvyšování kvalifikace, což je samo o sobě naprosto v pořádku, jen kdyby místo placení za účast na těchto povinných akcích, raději finančně a materiálně podporoval trenérskou práci.
Takže zjednodušeně, chceš-li trénovat, plať za svoje vzdělávání, uvolňuj se z práce, nebo si ber dovolenou, abys pak dělal vše zadarmo a z čistého nadšení, což vyžaduje od trenérů a především pak jejich rodin značnou časovou a finanční oběť.
Tento rozpor je podle mého názoru jednou z hlavních příčin současného stavu nedostatku kvalitních trenérů v českém hokejovém prostředí.
Pokud má být trenér skutečně charismatickou osobností, plnou elánu a chuti do trénování, kterou bude přenášet tím nejlepším způsobem na hráče, pokud má mít hráče rád, žít s nimi, starat se o jejich problémy osobní, lidské i školní, pokud s nimi má mít na jedné straně trpělivost a současně na druhé straně sílu a vůli postihovat v zárodku všechny nešvary, které se v kolektivech mladých hráčů vyskytují, nesmíme z trenérů dělat hlupáky, chudáky a snižovat jejich autoritu.
Je to trochu ostuda, ale nikdo to stále neřeší. Jenomže pokud se má náš hokej začít uzdravovat, musíme ruku v ruce s lepší propagací mládežnického hokeje, zkvalitnění náborů, začít i s problematikou trenérů. Pro začátek by stačilo si vážit jejich práce a časem jí i ohodnotit. Pak se na trenérských postech budou stále častěji objevovat lidé s velkou vitalitou, kteří budou schopni a ochotni pojmout tu obrovskou práci, kterou by skutečně dobrý trenér měl zvládnout. Samozřejmě netvářím se, že jsme všichni bezproblémoví a nezastírám, že jsem se během své kariéry setkal i s kolegy trenéry s antisociální poruchou a nízkou profesní etikou, ale pokud bude systém založen pouze na dobrovolnících a nadšencích, nemůžeme si vybírat a selektovat na základě kvality, protože mnohde jsou rádi, že to vůbec někdo dělá.
Kolem hokeje se motám řadu roků a považuji trenérskou práci za jednu z nejhezčích a nejzajímavějších profesí. Když si ale člověk uvědomí, co všechno skutečně dobrý trenér musí pojmout za svou starost, co všechno musí řešit, vydalo by to na knížku. Hlavní je, aby se mohl práci věnovat, připravovat se na ni, přemýšlet o hráčích, aby mohl provádět sebereflexi, přemýšlet o tréninku, vyhodnotit nedostatky ze zápasu a příště podle toho poupravit přípravu. Místo toho je současný trenér často vystavován nepříjemným tlakům různých zájmových skupin. A samozřejmě ta rodičovská je mnohdy nejsilnější, což má u některých za následek, že nenajdou dost odvahy k nepříjemným a nepopulárním opatřením např. ohledně sestavy, nebo tzv. „přitlačit na pilu“, aby hráče probrali z letargie a trochu popostrčili, čímž jim ve finále jen prospějí. Vím z vlastní zkušenosti, že pokud Vám jako trenérovi začne víc lidí mluvit do vaší práce, do způsobu vedení tréninku a koučování zápasu, pokud se připustí víc těchto někdy protichůdných intervencí, potom se ta práce nedá pořádně dělat a přestane trenéra bavit. Začne se do toho zamotávat a práce ztratí jeho rukopis a směr.
Abych již více nezdržoval, ať si každý tato slova přebere po svém, ale jsem prostě toho názoru, že ocenění trenéra (a nemyslím teď jen finanční), vztahy vedení a rodičů k trenérům i mezi jimi samotnými jsou vizitkou každého klubu, svazu a celého hokejového hnutí.
QUO VADIS TALENTE
V životě jsem již vyslechl v souvislosti s nějakým dítětem sportovcem tolikrát slova o mimořádném talentu, skloňována rodiči, trenéry i všemožnými agenty, že nemá smysl je opakovat. Jen se ptám, kde jsou všechny ty zástupy geniálních dětí, předurčených k profesionální kariéře. Zřejmě to bude jako v běžném životě, že mnoho lidí rádo a moc používá velká slova. Ono totiž líbezně malovat růžové obzory je populárnější a žádanější než zůstávat realistický a střízlivý.
Co si vlastně představit pod slovem talent? Je to jen abstraktní pojem, který se nedá změřit, pouze subjektivně porovnat, přičemž odborníci se většinou shodují v názoru, že odhalení sportovního talentu je velmi obtížné. Nadané jedince, kteří dominují mezi svými vrstevníky, najdeme v každé věkové kategorii a v každém sportovním odvětví. Mohou být vyšší, silnější, rychlejší, zkrátka na první pohled lepší od ostatních. Mějme však na paměti, že z toho ještě nelze usuzovat, že jsou-li dobří v 10ti, bude tomu tak v 14,16, nebo 20ti letech.
S tvrzením, že některé děti jsou předurčeny k tomu stát se šampióny, na základě toho, že jsou v 8 letech šikovnější než jejich vrstevníci, nelze souhlasit. Samozřejmě, že je to velice důležitý aspekt stejně jako genetické a fyzické předpoklady, které jsou viditelné na první pohled. Přesto zůstává v předpovídání sportovního úspěchu mnoho neznámých, jež mají na formování charakteru a výkonnosti sportovce velký vliv, jako např. motivace, touha po úspěchu, nebo tzv. trénovatelnost.
Poznal jsem za ty roky mnoho hráčů, kteří byli šikovnější než jejich vrstevníci a i přes brzký odchod do větších oddílů a tzv. lepších tréninkových podmínek se z nich stali stejně jen průměrní hráči. Čímž samozřejmě netvrdím, že neexistují výjimky. Protože mi však hlavu nikdo nezmění, odmítám, že hokejový turismus, kdy rodič se svým potomkem je schopen během jedné sezóny vystřídat i několik oddílů v hledání nejlepšího zázemí a toho pravého trenéra, je tou správnou cestou.
Na závěr ještě přidám trochu statistiky od odborníků. Ve Švédsku kdysi proběhla velmi zajímavá dlouhodobá studie u mladých tenistů ve věku 12 a 14 let, až do věku 20 let. Z některých se stali velmi úspěšní hráči, z jiných ne. U úspěšné skupiny byla tehdy velmi podstatná shoda tří společných znaků:
- zdálo se, že se tenisem baví více, než ti méně úspěšní
- nebyl na ně vytvářen tak velký tlak, a to zejména ze strany rodičů
- kromě tenisu se zabývali ještě jiným sportem
Z těchto poznatků, vyplývá důležitý vzkaz pro rodiče. Umožněte dětem, aby pro ně byl sport především zábavou! Nemyslete tolik na zářivou budoucnost svého potomka v profesionálním sportu, důležitá je přece radost z pohybu a hry. Máte-li již doma dítě, které je úspěšnější mezi svými vrstevníky, berte to jako příjemný bonus a citlivě a s rozvahou přemýšlejte o jeho dalším sportovním a lidském zrání.
Každému upřímně přeji naplnění jeho snu a představ, jen apeluji na citlivý přístup v rozhodování o dalších krocích v kariéře malých sportovců. Některé změny totiž přináší stovky kilometrů týdně strávených v autech, brzké vstávání s pláčem a narušení vnitřního světa dítěte jen v touze uspokojení vlastních ambicí.
Stává se to možná už obehranou písničkou, ale radost a nadšení pro hru, jsou ty klíčové faktory, které postupem času umožní zpočátku křehké rostlině vyrůst v solidní strom.