2013

 
ZAKYNTHOSKÉ STŘÍPKY
 
   Můj milý deníčku. Na rodinnou letní dovolenou se samozřejmě těším každý rok a ani několik předchozích nezdarů mě od toho neodrazuje. Letos jsme se proto rozhodli strávit společný týden na řeckém ostrově Zakynthos, s tím, že základní tábor rozložíme v letovisku Agios Sostis, odkud budeme vyrážet na úžasné dobrodružné výpravy do přírody, k moři a za místními zajímavostmi. Zkrátka plán skvělý, taktický a strategický, jak se na hlavu rodiny sluší, ale jak již pravil Goethe: „Šedivá je teorie avšak zelený strom života.“
 
- v letadle sedím přes uličku vedle dvou hysterek, které si celou cestu dodávají kuráž popíjením z placatky Becherovky, přesto ale neustále hekají, že spadneme a mě znervózňuje představa, jak každou chvíli prohlásí, že si ještě v životě moc neužili s muži, tak jestli bych se neobětoval
- po ubytování a prvním vykoupání začínáme obědem, když ale vidím všechny ty řecké dobroty, naložím si plný talíř a za mnou se ozve: „S.ačky nežeru“, stojí tam vyholený tetovaný strup z Ostravy, který je majitelem zeměkoule
- Barunka je po mně, miluje všechny ty olivy, zapečená rajčata, baklažán, kořeněné sýry…… až jako Sultán Solimán nadšeně pravím: „Ona papá! Ona nepapá! Ona se nacpává!”
- v rámci poznávání tradiční kuchyně, ochutnáváme úplně všechno, ovšem jen já na pokoji hekám, až Martině připomínám zlého psa, který sežral pejskovi a kočičce jejich dort
- na pláži vedle nás uléhají dva kluci v tangách a jeden se na mě pořád usmívá
- vidím potápěčku ve skafandru, je mi však vysvětleno, že je to místní žena v plavkách
- šnorchluju, ale mezi koupajícími nevidím nic, tak plavu raději dál, najednou jsem však v moři sám a vzpomínám si, jak nás delegátka varovala před silnými proudy na volném moři historkou o šestihodinovém hledání jednoho plavce minulý týden místní policií
- Martiny faktor 50 je účinný - i po dvou dnech je jak ředitelka vápenky, a tak přechází na faktor 20, chce být totiž čokoládová jako my ostatní, brzy mění barvu na červeno, naříká, že to pálí jak prase a po zbytek dovolené prožíváme romantické noci jako bratr a sestra
- vyrážíme na lodní výlet kolem pobřeží, ale především za želvami Caretta-Caretta, které při vynoření na pravoboku, okamžitě přilákají všechny nadšené pasažéry na svou stranu, čímž nakloní loď tak, že zažívám pocity cestujícího na Titaniku
- první koupací přestávka je u mořských jeskyní, voda je průzračná, všichni si to náramně užívají až na Martinu, protože já se rozhodl proplavat s Barunkou mezi jeskyněmi ani ne metr širokou průrvou, v tom mě mrskne vlna na skálu a cestou zpět k lodi lákám žraloky krvácející nohou
- kapitán se neustále chlubí, kolik chytil ryb, nahazuje udici za loď, aby nakonec po dlouhém boji, kdy mu pomáhají i ostatní členové posádky, vytáhl z moře velký igelit
- klimoška na pokoji funguje skvěle, ale Martině je příliš chladno, a tak se rozhoduji jí překonfigurovat, ovšem jakmile začnu manipulovat s ovladačem, přestává fungovat zcela, jako vše ostatní na co jsem kdy sáhl, a tak se dávám do opravy - vypadává proud v celém hotelu
- po snídani vyrážíme k bazénu a dcera mě ukecá, abych s ní šel na cvičení vodního aerobiku, nejsem si jist, jestli to byl zrovna dobrý nápad, protože po aktivní šedesátiminutovce mě bolí celý člověk, ale nadšená Barunka nepochopitelně tvrdí, že takhle se teď budeme protahovat každý den - bojím se zítřka
- jdeme na večeři do města, dám dceři peněženku, ať si připadá dospělejší a upozorňuju ji, aby dala asi tak 2 eura spropitné, spletla se a dala omylem 20, dělám, že je to normální a že mi to nevadí - jsem přeci drážní důstojník
- cestou zpět si kupuji triko, usmlouvám to z 12 eur na 10 a připadám si jako zdatný obchodník, později zjišťuji, že jinde ho mají za 5 eur a po vyzkoušení na pokoji, že řecké XXL je mi malé
- půjčujeme si na výpravy po ostrově Chevrolet Spark 5-ti dveřové verze, superstřelu určenou prostému lidu pro pohyb po městě vytahuji do hor a spokojenost trvá jen do chvíle, kdy i přes pořádnou forsáž předjíždím skútr až na několikátý pokus, „Konečně máš auto, které se k tobě podle tvých kamarádů hodí“ praví Martina
- na rovince to vytáhnu maximálka na 75,6 km/h a při projíždění zatáček přechází naše vypůjčené kchár v táhlý pískot kol, zřejmě mám nějaký špatný vliv na vše, co má motor, a tak přenechávám tu lakovanou mrtvolu Martině, aby si i ona užila, páč něco takového ještě neřídila
- do přístavu Porto Vromi sjíždí serpentinami nad strmými útesy, protože však trpí závratí, prožívá první mozkovou mrtvici, záchvat padoucnice a infarkt myokardu v jednom a neustále jede raději v protisměru
- cesta lodí na nejznámější evropskou pláž Navagio, je doprovázena velkým vlnobitím, přesto přehrávám s dcerkou na palubě kultovní scénu z filmu Titanic, v níž stojí zamilovaná dvojice na přídi a s rozepjatýma rukama letí vstříc zapadajícímu slunci a zářivé budoucnosti – do reality nás ale vrátí mohutná vlna rozrážející se o naší loď, která nás ve vrcholném okamžiku dokonale skropí
- v areálu hotelu organizují animátoři neustále nějaké aktivity a soutěže, přihlašuji se do turnaje v plážovém fotbálku, ale brzy zjišťuji, že to nebyl dobrý nápad, plíce mi evidentně neslouží, nohy vypadají jako po adopci a neustále se musím někomu omlouvat za něco zpackaného, klopím zrak a zabývám se myšlenkou na nenápadný odchod
- kruh se uzavírá, na posledním obědě potkávám známého ostravského borečka, který si ale tentokrát nandává pouze suchou rýži a hovoří něco o střevních problémech a vodním dělu v zadku - přemýšlím, jak asi říkají s.ačce v Řecku? Diova pomsta?
- večer balíme kufry na cestu domu, ale vzhledem k velkému množství dárků a drobností na památku je musím několikrát přeskládat podle hesla: „Když natočíš nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval jeho konec...“
 
   Jo, jo deníčku, tak to nějak letos bylo a doufám, že teď už chápeš, proč mám tyhle společné chvíle tak rád…
 
 
 
 
I TAKOVÉ DNY JSOU
 
   , že rána za ranou, zas právě tebe najde….. ne, že by mé hudební cítění milý deníčku, ovládli na stará kolena zbloudilé Kroky pana Janečka s Michalem Davidem, ale popravdě, nedávno jsem jeden takový den zažil a to si tedy nech vyprávět.
   Začalo to celkem nevinně a dokonce si troufnu tvrdit, že ráno bylo jako z partesu. Nejdůležitější úkol celého dne – kontrolní návštěva u zubního lékaře v Ledči n/S. nás (Barunku s mým doprovodem) čekala až v deset hodin, a tak bylo dost času zahrát si ještě finále Wimbledonu mezi Tomášem Berdychem a Petrou Kvitovou. Což v překladu znamená – zahrát si s Barunkou v hale našeho bytu líný tenis. Nejsem sice silný ročník 70 ani Husákovo dítě ze známé písně skupiny Chinaski a čas je bohužel i pro mě pán neúprosný, který nemilosrdně odkrajuje z koláče mých dnů a sil, přesto, pokud jde o hru, neznám bratra ani dceru. Takže v útrobách našeho bytu se odehrávala neúprosná bitva dvou tenisových gigantů s mým komentovaným doprovodem. Pravda, Barunka se chvílemi válela smíchy po zemi neschopná vstát, ale sousedy jsem jistě opět přesvědčil, že bydlet v tomhle domě je privilegium – člověk ušetří za televizi a rádio, protože naše rodina se o veškerou zábavu s přehledem postará. Taková normální rodinka…. už jen ty Poldinky chybí…
   Ale abych se vrátil k dění na kurtu. Docela nám to fakt šlo a zhruba po deseti minutách vyrovnaného matche moje senzory zaznamenaly kraťásek za síť. Tep se prudce zvýšil, krev začala vařit, ztuhlé končetiny si vzpomněly na mládí a rozpohybovaly mé tělo směrem kupředu, abych za zvolání: „A Tomáš nám právě ukazuje své rychlé nohy“ zjistil, že se mi fajfky jaksi zamotaly a já hodil dokonalou „držku“...... následovala chvíle ticha a poté co se celý dům dochvěl, jsem zaslechl v koutě Baruščin pláč, patrně smíchy, nevím.  Přepočítal jsem tedy končetiny, rozdělil je na pravé a levé, našel jen ty levé a vyhlásil otevřené mistrovství bytu v přetahování, protože táta mých kvalit se rozhodně tak lehce nevzdává. A jak se ukázalo, byl to docela dobrý nápad. Natrhli jsme jen ručník, shrnuli koberec a děsně se nasmáli.
   Ale to už byl nejvyšší čas vyrazit za panem doktorem, takže šup, šup všechno uklidit a rychle do auta. Přiznávám, nekladu příliš velký důraz na úklid v naší káře, neboť mí tři potomci z ní dokážou za každé situace udělat ve vteřině téměř smeťák.... a nic nepomáhají výhrůžky, zloba či prosby. Tentokrát mi však vzduch ve vozidle připadat obzvláště sytý a nesnesitelný. Rychlé ohledání místa činu prozradilo lejno na dceřiných botách, usilovně ještě vetřené do koberečků. Nebyl už moc čas na nějakou důkladnou očistu, takže jen rychle přezout boty a smrad v autě přebýt ještě výraznější vůní. Ze šuplíku jsem tedy vytáhl vánoční dar a jal se ho chystat na aplikaci do fukaru na palubní desce. Ježíšek má ale bohužel poněkud jiné portfolio oblíbených aromat, takže ihned po otevření voňavé lahvičky mě omráčil velmi těžký až depresivní smrádek, kterým se spíše pyšní majitelé zcela jiných modelů aut. Jelikož však nic jiného nebylo po ruce, přistoupil jsem tak nějak vnitřně k rozhodnutí, že to jednu cestu vydržím a odpo někde na benzince pořídím aromat mně liběji vonící.
   Po krátkém váhání jsem tedy začal s aplikací lahvičky do plastového držáku, který sice výrobce velkoryse přiložil, ale jeho konstrukce rozhodně nepůsobila zrovna dvakrát důvěřivě. Řekli byste si, že se jedná o banální operaci, kterou zvládne i malé dítě a nemůže se při ní prakticky nic stát.... Jak již asi tušíte, já to štěstí neměl....  Zrovna ve chvíli, kdy jsem smradlavou lahvičku aplikoval do toho „píííííp“ držáku, stala se věc, která mé rozhodnutí o jejím použití rychle přesunula do oddělení těch špatných.... Snad za to mohly mé nešikovné ruce, snad výrobce přeskočil nějaký výrobní postup, lahvička se mi prostě při montáži zlehka odšpuntovala a já asi polovinou jejího obsahu potřísnil své ruce a nohy.... Co vám mám vykládat, v tu ránu jsem smrděl jak kabelka lehké děvy a ve vteřině vypoužil veškerý zásobník vulgarit.
   Důkladný itinerář bral definitivně za své, přesto jsem stále pevně doufal, že to byl jen záchvěv smůly a nyní již bude vše O.K.. Vzhledem k tomu, že čas naší sjednané návštěvy u ortodontisty se nezadržitelně blížil, použil jsem svoji nohu coby cihlu a sešlápl jsem o poznání znatelněji plynový pedál mého koňského spřežení. Skvělé pocity Sebastiana Vettela však těsně před jakousi nejmenovanou vískou začal utlumovat řidič velmi pomale jedoucího nákladného vozu..... A tak zrovna ve chvíli, kdy jsem ho jako na cílové rovince vítězoslavně předjížděl, zahlédl jsem koutkem oka tu stupidní trojnožku, vykukující na mě zpoza vzrostlé jabloně..... Za rohem mě již jako vítěze této velké ceny vítal uniformovaný pořadatel s plácačkou. Jen jsem otevřel okénko svého odérového vozu, bylo okamžitě pěkně veselo. Zcela marný byl můj zápal v sebemrskačství a po utření slz i sople, která příslušníkovi po naklonění k okénku ihned vyhrkla, mi předal příjemné ocenění za můj traťový rekord.
   Chudší, ale včas, jsme dorazili do stomatologovy čekárny. Zde se ovšem u Barčy okamžitě dostavil snad všem dobře známý pocit úzkosti, který jsem se snažil zahnat tvrzením, že tenhle pan doktor přeci nevrtá zoubky, ale pouze rovná.... V tom sestra otevřela dveře: „Sirotkovi pojďte dál, já si zatím připravím vaše papíry“. V jednom z křesel ještě seděla přibližně stejně stará holčička se svou maminkou a mě napadl ten nejstupidnější nápad dne. Začal jsem Báru chlácholit: „Podívej, holčička je tady taky jenom na kontrole a nic víc“, když v tom se z její banální kontroly vyklubalo trhání problémové čtyřky, která měla uvolnit místo své kolegyni na cestě z čelisti ven.
První fáze aktu trhání – namazání místa vpichu jehly znecitlivující mastičkou - Bára se ve smrtelné křeči sunula ke dveřím a já se v duchu chvalořečil za skvělý nápad s názorným příkladem.
Druhá fáze – vpich jehly – takhle zblízka a naživo to bylo i na mě silný kafe a podle Baruščina výrazu tváře jsem tušil, že gumové rukavice možná nebudou při jejím vyšetření doktora dostatečně chránit.
Třetí fáze – trhání – zakrýval jsem zkoprnělé dceři oči i uší a sliboval při hladkém průběhu její kontroly nákup dlouho chtěné hračky.
   Nevím, co se potom stalo, ale najednou, jako když mávnete kouzelným proutkem, šlo vše jak po drátku. Dívka před námi byla během chvilky hotová a Barunka sice s velkým despektem, přesto v klidu usedla do křesla. Jen pan doktor byl evidentně zaskočen mým osobním aromatem, což jsem ale odlehčil fórky o novém byznysu, který začíná smrdět. Vše naštěstí proběhlo tak jak má a pouze po drobné úpravě rovnátek nám bylo oznámeno, ať přijedeme zase koncem prázdnin.
   Následné objíždění téměř všech obchodů v okolí z důvodů shánění jedné konkrétní hračky u mě vyvolalo sice lehký pocit beznaděje, ale nakonec jsme přece jen byli úspěšní a kolem čtvrté hodiny odpolední se vrátili domů.
   A co dodat závěrem?  …inu i takové dny jsou...  
 
 
 
 
INSPIRACE AUTOREM
 
   Většinou vkládám na tyto stránky různé články, které se týkají hokeje, našeho týmu, či hokejového prostředí jako celku. Ale popravdě musím přiznat, želetos si s webem moc nehraji. Většinu toho, co jsem chtěl říct, jsem už řekl v minulosti a přinášet uměle nová témata za účelem návštěvnosti mě nějak neuspokojuje. A tak se občas snažím okurkovou sezónu zpestřit nějakým tím rádoby vtipným psaním.
   Nedávno mi poslal můj syn Ondra hádanku, u které jsem se docela dobře pobavil. Ve škole dostal úkol vytvořit literární dílo, ve kterém by co nejlépe napodobil sloh a dílo nějakého známého autora. No a já s jeho souhlasem tu hádanku dávám i Vám. Takže, kdo uhodne autora a dílo, které Ondra imituje a první mi ho správně řekne, nebo napíše do diskuse, vyhraje jako odměnu jeden pohár z naší kabiny. Pro jistotu dodávám, že soutěž je pro úplně všechny návštěvníky tohoto webu.
 
Inspirace autorem
 
Starý cár, když táhnul z hradu,
dal nám pěkné rozloučení!
Amnestii – velezradu?
Za vězení do vězení!
 
Diví se však s ukřivděním
proč zub za zub se trhá,
když se takhle – s odpuštěním –
státní mocí štědře mrhá.
 
Ach ty Venco, ty můj Vašku,
copak tě to popadlo?
Na kolena stará, šašku,
hrát bys nám chtěl divadlo?
 
Co se stalo, už je pasé,
starý král nám v mysli zchřad´,
zítra budem´ – proslýchá se –
nového si vybírat.
 
Vybírali, přebírali…
Avatar, žid, prognostik?
Nakonec se dál dostali
kníže Pán a notorik!
 
A ten malý český Pepa
o dekrety třese se.
Šlechta, zámky, konec světa!!!
Rumcajs zbrojí po lese!
 
„Pravda, láska zvítězily
nad lží a nenávistí!“
Slaví starci, rudé síly…
od teď pozor žurnalisti!
 
Kdo se třás´po amnestii
za starého krále,
 – co teď přijde za bestii?! –
třást se bude dále!
 
Chtěli jsme mít krále z lidu,
máme rovnou z pole!
Místo šarmu – lidskou bídu,
česká prestiž – dole!
 
„Král je mrtev,
ať žije král?“
Král je mrtev,
ať zapomenut leží dál!
 
 
 
 
PRVOMÁJOVÝ VÝJEZD NA KOLECH
 
   Můj milý deníčku. Ty tam jsou prvomájové průvody mého mládí, na kterých se musel objevit prakticky každý, kdo měl ruce a nohy, aby nebyl v zaměstnání či ve škole peskován, že se v tento slavný den nejal oslavovat tu nádhernou věc, kterou práce „ve prospěch všech“ bezesporu byla. Ještě teď si pamatuji optimistický výraz v obličeji mého otce, který se při této radostné události, pokud možno rychle a nenápadně vytratil z průvodu do nejbližší hospůdky na jedno orosené a mě umlčel nějakou tou zmrzlinou. Nebyl ovšem jediný, kdo svátek všech pracujících pojal poněkud po svém. U výčepu se totiž většinou tísnilo hejno vyprahlých pracujících a u stolů posedávalo prakticky stejné množství omávátkovaných potomků se zmrzlinou v jedné ruce a malinovkou v té druhé. Hold všem nadšeným pracujícím z východního bloku, tak pravidelně končil tatínkovým zaskleným pohledem a mojí angínou. V naší době je ale vše jinak. Většina kapitalistických pracujících si užívá 24 hodin volna navíc a s mávátkem v ruce tak můžeme potkat snad jen pamětníky s šedým vlasem a úsměvem nápadně připomínajícím noty na buben. Současní otcové rodin proto spíš řeší otázku, jak v tento den zabavit svoje ratolesti a alespoň na chvíli je vymanit ze spárů počítačů, laptopů či tabletů a částečně tak vylepšit penzum jejich pohybových aktivit, které se v dnešní době dramaticky zmenšuje.
   Díky našemu progresivnímu trenérovi přípravky Pepovi, který zorganizoval výjezd na kolech, se proto mělo sváteční odpoledne jeho svěřenců a jejich rodičů proměnit na zajímavou a atraktivní konfrontaci dvou sportovních světů – na jedné straně nespoutaného mládí plného energie, na straně druhé s tokem času a odtokem fyzické kondice zápolící rodiče.
   Teplota sice celý den nepřekročila magickou dvacítku, ale naproti tomu alespoň nepršelo, a tak jsem i já využil pozvání a v doprovodu své nehokejové dcerky se rozhodl nám cyklovýletem osvěžit májovou atmosféru. Chvilku jsem jí musel sice lákat, ale po slibu, že si s hokejisty užije určitě legraci, souhlasila. Abych svá slova podpořil i skutkem, hned v úvodu jsem se vytahoval, že umím podobně jako indiáni seskakovat za jízdy z jedoucího oře. Rozjel jsem proto kolo od našeho domu a jal se předvádět kousky hodné cirkusové manéže. Bohužel hned při prvním ekvilibristickém čísle se projevil můj věk i mentální stav a Barunce jsem pouze ukázal, jak je cyklistika nebezpečný sport. Při plánovaném seskoku z kola za jízdy jsem byl již po letmém dotyku levého chodidla s rychle plynoucím dlažbovým povrchem okamžitě katapultován zpět do sedla, což sice okolo chodící  turisté ocenili pochvalným mručením, ale radost mého stáří pokračovala dál s výrazem, že ten pouliční klaun k ní rozhodně nepatří.
   Shromaždiště a start byl tradičně na parkovišti před zimákem, kde se kolem 14. hod již prohánělo několik desítek sportuchtivých bikerů. Nejpočetnější kategorii tvořilo „nezkrotné mládí“ a dále pak „obětavý rodič“. Zástupci kategorie „šlacha“ patřili sice k méně početným, ale zase bylo evidentně znát, že co oni mají neježděno na kole, já nestíhám ani autem. No, a pravda pak tu byla i veteránská kategorie, která podle svého jediného účastníka dostala pracovní název „bůček“.
   Trasa byla vybrána s ohledem na věkové a výkonnostní složení pelotonu – po Královské procházce směrem na Velký rybník, kde byla i naplánována odpočinková zastávka. Cestou nás vedl zkušený biker Michal, zatím co já a Pepa jsme se dobrovolně zhostili role sběračů uzavírajících startovní pole, neboť na ní se nedá tolik věcí pokazit. Hned na začátku jsme se museli popasovat s několika spadlými řetězy, s jejichž nasazováním přišlo i školení jak správně řadit a náš servisman Víťa zkušeně vyřešil rébus s vypuštěným kolem. Postupně ale bylo již všechno OK a podle hesla „těžké začátky, šťastné konce“ mohlo dobrodružství začít.
   Cesta ubíhala příjemně a děti usilovnou snahu střídali s povzdechy „já už nemůžu“. Jejich rodiče reagovali konejšivým povzbuzováním a motivačními sliby, které u některých přecházely v neurotické výhružky. Snažil jsem se situaci odlehčovat nejapnými vtípky a ty nejmenší bez přehazovačky alespoň trošku tlačit do kopců, ovšem skutečný křest ohněm přišel až v závěrečném stoupání. Zde i ti nejsilnější museli sesednout ze svých baiků, treků apolosilniček a k „Velasu“ se doslova vyškrábat. Sjezd k hospodě pak byla po tomto očistci hotová bikerská nirvána, kdy mnoho z nás zjistilo, proč je jejich kolo vybaveno brzdami a ti ostatní brzdili vším, co se dalo.
   V občerstvovacím depu děti doplnily kalorie, okamžitě se rozprchly po okolním lese a jejich hry byly názornou ukázkou rychlosti obnovy energetických zdrojů. U nás s pomalejším metabolismem samozřejmě nemohla chybět rezavá polévka a diskuse s postupně přibývajícím počtem dorazivších nabývala na obrátkách. Nebýt proto rázného zavelení našeho kápa k odjezdu, prokecali bychom asi zbytek dne.
   Cesta zpět přes Bylany probíhala ve svátečním duchu, během něhož nám Sebík náruživě vysvětloval, že jeho kolo je nejlepší do „telénu“. Teprve až cesta ze Škvárovny se pro některé změnila v menší bojovku, protože peloton se roztrhal a každá skupinka zvolila jinou cestu městem na zimák. Netuším, co se dělo jinde, ale naše grupa, jež jela kolem kurtů k Barboře, zažila pár skutečně zajímavých chvil. Začal to Tomáš, který se po krátké pohybové kreaci rozhodl k nutnému vyprázdnění močového měchýře. Protože však před úprkem do lesa zanechal své přibližovadlo na cestě nezabezpečené, zavdal příčinu Víťova zkratkovitého jednání. S vidinou snadného zisku, jej uchopil a rozhodl se zpeněžit v nejbližší sběrně. O detailech nastalé honičky oba aktéři mlží, ale protože „Velký bratr“ je viděl, aneb pozor, Síra fotí, můžete si na základě jeho dokumentace (na tomto odkaze) každý zapojit fantazii dle vlastní libosti.
   Finální dojezd cestou pod Vlašákem jsem již zpestřil pouze já, poté co jsem si naběhl zaposloucháním do poměrného intimního rozhovoru za mnou. Začalo to sice nevině, ale pak jsem vytřeštil oči, přestal se věnovat řízení a s otevřenou pusou se otočil na oba aktéry. „Když něco nevím, tak se zeptám“ mi bylo odpovědí na můj tázavý pohled....  to už ale moje smysly dávno přestaly vnímat okolní terén, nohy se zasekly… zkrátka a dobře - Contador sjel z cesty k vodě a málem si hajnul.
   Postupně jsme se ale všichni opět setkali na místě, odkud jsme před několika hodinami vyráželi a po rozloučení se každý vydal svou cestou k domovu. No a já můj milý deníčku.... Já si ve své spokojenosti v duchu vzpomínal na verše Máchova Máje s finální úpravou „Hynku, Viléme, Jarčo....“
 
 
 
 
TAK TO VIDÍM JÁ
 
   Nechtěl jsem, ale tlačen zákulisními řečmi a falešnými prohlášení o kutnohorském hokeji a jeho záchraně opět usedám ke klávesnici se snahou, se nějak smysluplně vyjádřit k tomuto tématu.
   Všechny ty vypouštěné pomluvy a chiméry, které napadají a uráží náš oddíl nebo jeho jednotlivé členy jsou jenom ukázkou malosti autorů těchto plivanců a nemá smysl je donekonečna vyvracet a tím i udržovat při životě. Nicméně není možné je podceňovat a tvářit se, že nejsou, protože podle hesla „účel světí prostředky“ logicky zapadají do scénáře, který v posledních dnech získává stále jasnější obrysy.
   Někteří bývalí funkcionáři kutnohorského hokeje připomínají skupinu zkušených falešných hráčů. Prohlašují, že osud našeho oddílu je značně nejistý, a že tudíž oni chtějí zachránit hokej v Kutné Hoře. Dále pak, jak je kvalitní seniorská soutěž (Krajská liga mužů pardubického kraje) potřebná pro výchovu mladých hráčů a tím i zastavení jejich odlivu. To je sice argument, který samozřejmě dobře vypadá, jenže ve skutečnosti nemá reálnou oporu. Mimochodem v sezóně 2009/2010, kdy Kutná Hora dosáhla svého nejlepšího úspěchu v druhé lize, opustilo náš oddíl a přestoupilo jinam „sedm“ hráčů. V sezóně 2012/2013, kdy se zde hrála pouze krajská soutěž, odešel „jediný“ hráč, který byl uvolněn na hostování do extraligového Hradce Králové…..
   Škoda, že šiřitelé těchto dezinformací, v době kdy měli faktickou moc, pouze prohlašovali, jak moc chtějí vychovat mladé kvalitní hráče, kteří by mohli hrát v seniorském týmu, ale současně neudělali nic pro jejich rozvoj a vytvoření systému, který by bez problémů umožňoval jejich zařazování do tohoto týmu.
   Nemá ale smysl se neustále vracet k tomu co bylo, ale spíš zaměřit svojí energii na to, co je před námi a pracovat na postupném a neustálém zlepšování podmínek a zkvalitňování práce v našem oddíle.
   Chápu, že absence okamžitých výsledků je pro některé zklamáním a našim oponentům vhání vítr do plachet. Ovšem budovat seniorský tým na principu dejte nám peníze a my za ně pořídíme hráče a trenéra, což potom takhle půjde rok co rok – to opravdu není naše cesta. My jsme se vydali jakýmsi „zákonem postupu“ a věříme, že každý cíl i ten nejsmělejší je dosažitelný, pokud si ho rozložíme na postupné, ale neustále náročnější kroky, které povedou ke zkvalitnění prostředí a výchovy našich vlastních hráčů.
   Během několika dní již začne sloužit svému účelu nová tělocvična s posilovnou v prostorách bývalých kabin přípravky a věříme, že její využívání našimi svěřenci v přípravném i závodním období zase o něco zkvalitní jejich přípravu. Na tomto místě pak musím především poděkovat všem našim členům, kteří ve svém volném čase pomohli a přiložili ruku k dílu – DÍK.
   Snad neprozradím žádné velké tajemství, že na příští rok se chystáme v prostorách pod tribunami vybudovat a doufám, že opět s vaší pomocí, hokejovou střelnici, jejíž celoroční provoz by měl pomoci zdokonalit tuto hokejovou dovednost.
   Samozřejmě by bylo naprosto zbytečné zlepšovat sportovní zázemí v našem oddíle, kdyby nešlo ruku v ruce i se zkvalitňováním trenérského kádru, který pak bude v těchto prostorách s hráči pracovat. Momentálně má náš oddíl jednoho trenéra licence „B“ a devět trenérů licence „C“, s tím, že si současně dva z nich zvyšují vzdělání na FTVS UK Praha. Od podzimu by tedy u mládežnických kategorií měli fungovat již tři trenéři s licencí „B“, což je v minulosti kutnohorského hokeje věc naprosto nevídaná.
   Na příští sezónu přihlašujeme do soutěží středočeského kraje (kam územně patříme) všechny kategorie – přípravkou počínaje a seniory konče. Tento fakt i skutečnost, že všem týmům se již rozběhla suchá příprava, kterou absolvují převážně v prostorách ZS, je snad dostatečným argumentem nepodloženým fámám o značně nejistém osudu našeho oddílu.
   Ve sportu se podobně jako v mnoha dalších životních rolích pohybujeme ve spirále. Začínáme základním objemem a postupně přidáváme intenzitu, vylepšujeme možnosti, a tak pořád dokola a dokola. Když to děláme dobře, jsme po dokončení obrátky o patro výš. Když špatně, o patro níž… Z toho je mimochodem patrné, chceme-li být na konci každé otáčky o kus výš, musíme také v každé obrátce něco přidat.
   Chápu, že okamžitá a rychlá řešení jsou populárnější a vítaná, ale délka jejich života pak často záleží pouze na existenci přísunu nemalého množství peněz a s jejich omezením většinou přichází konec, což dokládá příběh nejednoho sportovního oddílu v naší zemi. Nicméně to je každého svobodná volba, kterou nijak neodsuzujeme, pouze sami nepraktikujeme.
 
 
 
 
TŘÍDNÍ SRAZ
 
   Můj milý deníčku, dovol, abych ti zase po čase svěřil několik svých nejintimnějších zážitků, protože ještě teď jsem celý rozechvělý, při vzpomínce na letošní školní sraz. Ani nevím proč, ale vždy, když si přečtu: „...zveme tě na setkání bývalých spolužáků po xx letech…“, vybavím si veselou akci, která pravidelně končí nějakým problémkem.... Tu někdo zkouší jako zamlada zvonit na zvonky pokojně spících spoluobčanů a těžká je pak komunikace s ochránci zákona a nočního klidu, tu si někdo hraje na parašutistu a skáče z každé možné zídky, než nás osobně seznámí se svou holenní kostí, případně se mezi námi najde jedinec, který provádí ruční mamografii zadané spolužačky zrovna ve chvíli příchodu jejího manžela… A tak jsem se ptal: „Co bude tentokrát?“
   Tradiční úvod, kdy každý přednáší úspěchy svého dosavadního života – počet svateb, rozvodů, postupů v práci, výpovědí, zvýšení počtu vlastních či nevlastních potomků, zesměšnění tchýně na veřejnosti a podobně máme brzy za sebou a společnost se tak postupně rozkastuje na malé skupinky, jako národ před prezidentskými volbami. U jedné probíhá povinné prohlížení tisíce fotek všech rodinných příslušníků, domácích mazlíčků a milenek na exotických dovolených. V další je středobodem Jiří, který je vlastníkem nespočetného množství titulů a již dvanáctým rokem přednáší na univerzitě Cardiff Law School v britském Walesu. Obzvláště v jeho případě s úsměvem vzpomínám, jak ode mě kdysi ve společné lavici opisoval a po jednom mém referátu v hodině občanské nauky prohlásil: „Pavle, z tebe bude jednou prezident.“ Přestože pro užaslé spolužáky, kteří evidentně potřebují finanční injekci, poutavě rozebírá současné politické dění, obdobně, jako občas činí z obrazovky naši veřejnoprávní TýVý, v mých očích jako prognostik totálně selhal.
   Začínám si pomalu připadat jako na půdě parlamentu, kde spolu všichni diskutujeme, řešíme obdobná témata, a přesto tvoříme různé poslanecké kluby či frakce. A protože jsem na chvíli zjevně nezařazený, vybírá si mě Radek, který prý nedávno nastoupil do nové funkce finančního poradce. Okamžitě se dávám na pozvolný ústup, leč ruka trhu, potažmo finančníka, mě neúprosně vtahuje do bludného kruhu grafů, čísel, výnosů a zisků... Vzhledem k tomu, že to není první agitace podobného typu, upadám do hluboké letargie. Následující přednáška mě utvrzuje v tom, že umřu, nemocný, chudý a pod mostem...
   Zvýšenou konzumací lihových destilátů ale postupně odhazuji splín a vydávám se tokat směrem ke slečnám…… No tedy slečnám?!?!? Ne snad, že by se to v naší bývalé třídě nehemžilo výstavními figurami, ale s přicházejícím stářím ztrácí kůže i bývalých playgirls na své elastičnosti a větší výživová chyba se jen těžko schová pod těsně padnoucím kostýmkem. Tím se samozřejmě nechci nikoho dotknout, obzvláště pak já se svou svraštělou a faldovitou pokožkou. Nicméně i mezi námi jsou ženy, které v pokročilejším věku neztrácí nic ze svého šarmu, jímž v minulém století oblouzňovaly příslušníky opačného pohlaví. A právě v jejich společnosti se nachází jako doma, věčně mladý Casanova Milan, který prý bez problému okouzluje dívky ve věku své dcery. Jeho historky mi přijdou poněkud nemravné a možná se i červenám, ale on o tom mluví jako o chlebu a ještě se směje. Polovině věcí co říká, sice vůbec nerozumím… smát se ale musím, abych nevypadal divně. Některé výrazy si ale stejně budu muset najít ve slovníku cizích slov, i když možná zbytečně. Milan totiž vypadá, že ten slovník sám píše, či přinejmenším aktualizuje.
   Cestou k další skupince se zastavuji na baru a s podivem zjišťuji, jaký důraz se dá klást i v našem věku na úpravu zevnějšku a především pak prezentaci svého JÁ. Kupříkladu Dušan, který je zde středem pozornosti, působí dojmem, že si stáhnul břicho dvěma elastickými obinadly a pod paže mázl King-Kongovy feromony. S vrozenou skromností popisuje svou haciendu o rozloze několika desítek arů, kde při příjezdu prý mineme koňské stáje s chovem arabských plnokrevníků. Po průjezdu majestátní (slavo)bránou, kde se musíme předem ohlásit vratočučovi, který si nás vyhledá v seznamu hostů a teprve pak pustí dál, vjedeme na pozemek s krásně střiženým trávníkem a francouzskou zámeckou zahradou. Hned za branou se našeho vozu ujme další sluha a odveze ho zaparkovat do krytého parkhausu..... V duchu přemýšlím, jestli bude při odjezdu má octávčička také umytá, vysátá a naleštěná, ale nechci rušit vyprávění ironickými poznámkami. A tak se ještě dozvídám, že v dálce se má do výše tyčil majestátní sídlo s několika koupelnami a výhledem na zadní části pozemku, kde mohu sledovat život v safari a zahlídnout tak například, jak lev zardousí v běhu zebru …...... „a donese ti ji k nohám“ přerušuji Dušana s vytřeštěným výrazem a slibuji, že se budu příště již lépe dívat na titulky pořadů National Geographic, komu to tam vlastně děkují za prostory k natáčení. Jak tak poslouchám Dušanovo vyprávění, co všechno v životě dokázal a vzpomenu si na jeho školní výsledky, tak si říkám, že asi dělám něco špatně. Podobné intenzivní debaty ale vždy přinesou jedno již nepřekvapivé zjištění. A to, že známky od učitelů a vysvědčení je jen hra s čísly a to poslední, co určuje kvalitu postavení v praktickém životě.
   Další výchovnou facku dostávám hned při následujícím rozhovoru s tlouštíkem třídy - Lálínkem, který dle svých slov prodělal brutální odtučňovací kůru a pomocí nové, revoluční diety nazvané „vy.er co můžeš“ zhubnul již přes 50 kg. Zatím co já na dobových fotografiích notně vyzáblý vypadám jak z dalšího dílu „Chcete mě?“ a dokonce by na mě mohla být vypsaná i sbírka, tak Lálínek byl v našich školních letech dokonalým dvojníkem Oťáska ze seriálu „Bylo nás pět“. Ovšem teď se karty otočily, což už je na mne skutečně moc…. těším se domů a v lehké depréééézi začínám filosofovat…. Nevím, zda je to únavou materiálu, narůstajícími léty, či celkovým stresem v honbě za zajištěním životního minima, ale budoucnost začíná být pro mě docela tajuplnou knížkou s nejasným koncem…. Prostě s přibývajícími křížky a kily bohužel dochází k nevratnému opotřebení některých částí pohybového aparátu, což se samozřejmě negativně odráží i na mé mobilitě. Pravdou ale je, že u tohoto vzorku populace, která má velmi podobné datum výroby, docházím k nepříjemnému zjištění. U těch, kteří ještě nezaseli sémě, či se k němu pouze nehlásí a jejich přístřeší tudíž nedrancují zástupy energetických upírů, případně náročná manželka, dochází k určitému prodloužení životnosti a tím i menšímu opotřebení lidské schránky. Tento rozdíl je o to markantnější, když se vzájemně setkají tyto produkty s výrazně rozdílným životním osudem v jednom kolektivu. Jako příklad uvedu namátkou vybrané vzorky Radka a Síru. Prvně jmenovaný je absolutně „free“, nezatížen žádným úvazkem a nedržen zkrátka přísnou chotí. Jeho tvář působí mladistvě, udržuje krok s módními hity, jeho vazba na příbytek je čistě „nocležní“ a budoucnost vidí vcelku pozitivně…. Druhý jmenovaný působí poněkud odlišně. Jeho tvář je strhaná, zarostlá a vše co na hlavě vyrůstá, je již od druhého potomka zbarveno do šedavého odstínu. Vrásky jsou tak pevně vryty do jeho obličeje, že se nabízí otázka, zdali není potomkem šarpeje. Móda ho přestala zajímat ve chvíli, kdy se mu na nových kouscích z šatníku začaly s železnou pravidelností množit mastné otisky dětských rukou a tu a tam dokonce i nějaká ta žvýkačka či jako by mimoděk přilepený bonbón. Co se týče jeho bydlení, je to jáma lvová, kde mu postupně odumírají všechny smysly, hlava padá lehce na jedno rameno a slina od jisté doby jakoby mimoděk vytéká z koutku úst…. Na budoucnost nemyslí, protože v ni nevěří…
   No nic zanechme planých životních teorií, protože půlnocí začíná nový den a zde se naše cesty  pozvolna rozchází. Ty, které zpočátku brzdilo nízké promile, nyní nešetří veselými bonmoty na adresu těch, co začínají hůře artikulovat, či tráví zbytek večera činorodým rozhovorem se sanitární keramikou. Definitivní konec srazu ale znamená až příchod Petrovi dcery kolem třetí hodiny ranní, která si přijela pro svého bumbajícího tatíka. Do přistaveného pětimístného vozu se okamžitě začíná hrnout nepozvaný zbytek zájemců o dopravu a Petr, který má v sobě již poměrně slušné množství alkoholu, se nějak nemůže dopočítat. Tudíž na čtyři volná sedadla usazuje pouze tři šťastlivce a Milana s Vláďou posílá na stojáka do zavazadlového prostoru. Spokojen s rozmístěním pasažérů se usazuje na sedadle navigátora a velí k odjezdu. Přetrvávající hlasitý hlahol ze třídy pro „gastarbeitery“ ho však nutí k opětovné kontrole zasedacího pořádku a následně i k nabídce posledního pohodlnějšího místa našemu věčnému mladíkovi. Místo aby ho však pustil ven zadními dveřmi, sklopí mu pouze část sedadla s nabídkou kratší cesty středem. Bohužel pro Milana své rozhodnutí záhy mění a to zrovna ve chvíli, kdy se náš spolužák chystá vstoupit do prostoru pro sedící a ruku neopatrně vkládá do míst, kde se normálně nachází opěrná část výše zmiňovaného sedadla. K jeho smůle se tam za chvíli opět nachází, bohužel však tentokrát podložená jeho rukou..... Ozývá se hurónský řev, na což zblblý Síra reaguje kvapným přískokem ke dveřím zavazadlového prostoru, s cílem je co nejrychleji otevřít a včasným zákrokem zachránit přicvaknutou končetinu kamaráda.... Další bohužel pro Milana.... Ten totiž zároveň s tím, vší silou vytrhává skřípnutou tlapu zpod sedadla a jako brzdu razantnímu trhu celého svého těla hodlá použít právě zadní část Petrova vozu. Má ale smůlu, protože záchranář Síra je v tu chvíli již kvapně otvírá.... Viděl jsem již poměrně hodně věcí, ale parakotoul nazad z auta se srdceryvným řevem „můůůůůj prrrrrst“ ještě ne....
   Cestou ku Praze následuje již jen další odborná diskuse o životě, při níž se opět zaměřujeme na vysoce specifická duchaplná témata a zároveň si slibujeme, že podobný sraz musíme brzy zopakovat. Po příjezdu do sídelního města se ale pozvolna rozcházíme k domovům a poslední, co si ještě pamatuji, je, jak si cestu pražským „Šervůdem“, směrem k Hlavnímu nádraží, zpestřuji komunikací s posedávajícími bezdomovci dožadujícími se nějaké té cigarety. Protože však žádnou nemám, odpovídám jen zahuhláním neotřelé věty: „Vstávej……., a jdi do práce…..“. Když se ale ani v jednom případě nedočkám vstřícné odpovědi a vzhledem k tomu, že do odjezdu mého vlaku zbývá ještě skoro hodina času, musím se do role muže bez domova vcítit sám……..
 
 
 
 
CHLAPEC A OSEL
 
   Je to už sice dlouho, co skončilo v televizi období pohádek s nenapodobitelnou vánoční atmosférou, přesto bych se aspoň na malou chvíli pokusil přenést zpět v čase a vyprávěl Vám jeden krátký příběh. Vzhledem k tomu, že se však jedná o literární útvar zvaný bajka, neočekávejte závěrečný happy end, nýbrž malé ponaučení.
 

   Žili byli muž, chlapec a osel. Jednou se chystali jít do města a rozhodli se, že chlapec pojede na oslu a muž půjde pěšky. Cestou však potkali několik lidí, kteří jim řekli, že je to neúcta ke stáří, aby se chlapec vezl a muž šel pěšky. Muž a chlapec usoudili, že kritika je oprávněná, a tak si místa vyměnili.

   Později ale potkali několik dalších lidí, kteří jim vyčetli, že je to ostuda, když muž nechá jít malého chlapce pěšky, zatím co se sám veze. Dohodli se tedy, že by bylo nejrozumnější, aby šli pěšky oba.
   Poté potkali další lidi, kteří se jim ovšem vysmáli, že chodí pěšky, když mají osla. Muž a chlapec uznali, že mají skutečně pravdu, a že bude nejlepší, když se tedy povezou oba.
   Nakonec potkali ale jiné lidi, kteří tvrdili, že je hanba naložit tak velký náklad na chudáka zvíře. Muž a chlapec si uvědomili, že jejich výtky jsou správné, a tudíž nezbývá, než že osla ponesou. Když ale za chvíli přecházeli most, neměli již dost sil a bohužel zvíře upustili. Osel spadl do řeky a utopil se.
 
   Trochu to možná připomíná známé české přísloví: „Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem“, ovšem poučení z tohoto příběhu je trochu jiné. A to, že když se o to budete přesto mermomocí snažit, můžete také lehce přijít o všechno a nedosáhnete vůbec ničeho.
   Poslední dobou vnímám stále sílící informační smog kolem své osoby, devalvující mojí práci a angažování kolem kutnohorského hokeje na ryze zištné a prospěchářské. Zprvu se mi to vše zdálo úsměvné a nehodné odpovědi, ale tlačen sílící se frekvencí a zvráceností oněch zaručených informací, rozhodl jsem se reagovat v mezích, jaké si to zaslouží.
   Nepotřebuji se nikomu vlichocovat a vím, že moje tvrdá hlava mi občas překáží. Asi proto jsem nikdy netoužil zavděčit se právě všem za cenu ústupků či kompromisů. Udělal jsem si tak jistě mnoho nepřátel, přesto věřím, že moje činnost byla vždy korektní, slušná, bez podrazů a vedená správnými úmysly. Přinejmenším se takovou snažila být, i když chyb a špatných rozhodnutí jsem se nevyvaroval. Ovšem to snad nedokáže nikdo.
   Neshledávám ale smysluplné diskutovat s anonymní komunitou a jejich stratégy, kteří vědí, kdy je takticky chytré vypustit tu správnou dezinformaci, jak se obratně pohybovat na hraně a jsou zvyklí prosazovat své zájmy postranními cestičkami a vytvářením falešného veřejného mínění. To mě opravdu nebere a z jejich války vedené ze zákrytu, kdy při nedostatku argumentů a bez odvahy vystrčit hlavu se přejde na intriky a pomluvy, mi fakt žíly nenabíhají.
   Každý z nás má vlastní vidění světa, svou životní filozofii, se kterou je ztotožněn, a která udává jeho konání a rozhodnutím směr. Myslím, že usilovně někoho přesvědčovat o nesmyslnosti nesmyslů bývá spíš kontraproduktivní. Proto budu věřit, že lidí hodnotí a vytváří své postoje a závěry především na základě vlastních zkušeností a vědomostí. Že většina je schopna zůstat ve svém myšlení sama sebou a nenechá sebou pouze vláčet ode zdi ke zdi šikovnými našeptávači.
 
 
 
 
PF 2013
 
   Naše planeta Země se za pár hodin vydá na svou další cestu okolo slunce a já vám i vašim rodinám přeju nejen úspěšný start, ale především hodně štěstí a zdraví, které vás bude provázet celým rokem 2013 a poskytne vám mnoho důvodů k radosti a spokojenosti. 
   Láďovi pak přeju pevné nervy a příjemný výhled z trestné lavice, Davidovi aspoň jednu vychytanou nulu, Dominikovi ať nevyschne v puse při věčných debatách se sudími, Pavlovi spokojený život v Přítoky Hills a pevnou ruku při dirigování obrany, Matesovi aby vydržela pozitivní nálada a „úcta“ k trenérovi,Milošovi dostatek vlasového tužidla, gelu a feromonů, Michalovi roušku proti bacilům, Brabčákovi větší holeně, nebo nové nohy, Vojtovi alespoň o deset procent razantnější střelu, Červajzovi zrušení předplatného na chirurgické ambulanci, Fíďovi brzký návrat na led, Honzovi Víťovo sebevědomí, Víťovi rychlejší brusle, Davidovi ať se mu z obloučků, bogen a obratů nezamotají nohy, druhému Honzovi čas na gólmanské tréninky a samoutíratelné brusle,Kubovi PC do kabiny, na střídačku i na led, Matějovi trpělivost a odhodlání se zlepšovat, Braňovi radost z výkonů celého mužstva a v opačném případě dostatek sedativ, Zdeňkovi mnoho příjemných okamžiků při čtení Sírovy nekvalitní až bulvarizující sportovní žurnalistiky a dobré světlo jeho fotkám, Sírovi schopnost trénovat a motivovat hráče, aby v nich vzbudil touhu chtít se zlepšovat a chuť přijít zpátky na zimák, všem rodičům co nejnižší daně, stabilní vládu, co nejvyšší hospodářský růst, rozumné a štědré nadřízené, samostatné a pracovité podřízené. A nám všem dohromady, ať nás hokej baví.