PEKLO S MARTINOU
Samozřejmě naprosto přehnaný nadpis, ale proč ne? Jak nám totiž ukazuje praxe bulvárního tisku, dobře nadepsaný článek má vždy větší šanci zaujmout a tím pádem i na úspěch. A přestože život se ženou je jako aukce a celý život nevíte, jestli jste dal nejvyšší nabídku, tak my s Martinou zatím i nadále kráčíme po společné cestě a troufnu si tvrdit, že i čím dál radostněji.
Avšak nyní již ke genezi dnešního kousku a tím i vysvětlení inkriminovaného nadpisu. Jak asi víte, v pátek nám podle astronomů začíná jaro, i když počasí předjarní náladu navozuje již několik dní. A právě čas, kdy se zesláblá zima přetahuje o svůj trůn s nastávajícím jarem je ideální pro romantický výlet za rozkvetlými bílými koberci bledulí. No a k těm mediálně poměrně známým "bledulovým" lokalitám patří i přírodní rezervace Peklo nedaleko České Lípy.
Přestože jsem v mládí občas slýchával, že jednou skončím v pekle, tak jsem si s bohorovným klidem a rutinou Hanzelky se Zikmundem ráno sbalil věci na výlet, v přehrávači pustil hit od AC/DC - Highway to Hell (Dálnice do pekla) a mohlo se jet. Cesta autem ubíhala svižně, jen přesun vlakem z Lípy do Zahrádek – odkud vede 9ti kilometrová naučná stezka Peklem - nám prozradil, že nápad vyrazit za bledulemi jsme nedostali sami, což mi připomnělo pradávnou Hutkovu písničku „…proč lidi jezdí tramvají - no táto řekni proč. Rádi si k sobě čuchají…“
V Zahrádkách jsme se tedy vydali nejprve do přilehlých uliček s nadějí, že narazíme na nějakou útulnou hospůdku a vyhneme se tak putování s davem. Účel nakonec splnila pojízdná kavárna před zámkem, který kdysi navštěvovaly významné osobnosti jako Dobrovský nebo Palacký a dnes patří Karlově Univerzitě, leč v roce 2003 vyhořel a stále čeká na svou rekonstrukci. Kolem zámku se rozprostírá rozsáhlý anglický park, ze kterého vede do Pekelského údolí cesta a Robečský potok, po němž prý za hraběte Kounice jezdily kaňonem loďky s dámami a jejich kavalíry a v období válek se zde urývali místní obyvatelé před vojenskými oddíly a verbíři.
Dnes se ale tohle Peklo proměnilo v ráj. Pískovcové skalní útvary (převisy, úzké rokle, tunely, menší jeskyně), nádherná příroda, které je zde ponechán přirozený vývoj (pouze cesty s dřevěnými chodníky jsou upravené) a mezi tím vším bledulové krásky, kterých bylo s každým krokem víc a víc. Byl to takový malý jarní paradox. Lidé, kteří se těšili, až zmizí sníh, obdivovali nekonečné koberce něžných bílých kvítků připomínajících čerstvě zasněženou louku. A k tomu ještě popadané stromy ležící přes sebe a připomínající hru mého dětství - Mikádo. Pamatuji si, jak jsme opatrně dětskými prstíky zmáčkli špičku tyčky a přenesli ji do své úschovy. Jenže příroda stromy nikam nepřenáší. Místo toho je milosrdně pokryje mechem a pohřbí v tichosti, klidu a míru. A my jen mohli obdivovat její sílu, která dokáže vytvářet neuvěřitelné scenérie a mě přišlo, že i stromy porostlé mechem a lišejníky pulzují životem.
Šli jsme dál přímo za nosem, ale pohledem často odbočovali na běloskvoucí bledulovou krásu. Bohužel se mi ji ale nepodařilo lépe vyfotit - oko ji sice vidělo, ale foťák nedokázal zachytit. To už jsme se ale přiblížili k rozcestí u Skautské skály, odkud zbývali ještě 3 kilometry do České Lípy. Nicméně vřele doporučuji udělat si zde krátkou odbočku a vylézt si na její vrchol, není to žádná velká výška a ani náročný výstup ale stojí to za to, protože je odsud opravdu krásný výhled do krajiny, která se neustále proměňuje v čase. Máchův kraj má prostě pořád místa, která překvapují a okouzlují, protože mocná příroda je přetváří a pohrává si s nimi, aby pokaždé vypadaly trošku jinak, a přesto nás vždy zahrnula pozitivní energií.
Opustili jsme divoké ale romantické údolí a vrátili se do civilizace - tedy do České Lípy. Nicméně Peklem náš výlet nekončil. Pokračoval obchůzkou městem s bohatou a pohnutou historií, které v moderní době značně ovlivnila průmyslová výroba a těžba uranu. Je tak ukázkou složitého života v pohraničních územích – bývalých Sudetech - které není pro slabé povahy. Nicméně jsme byli překvapení, jak se Lípa od naší poslední návštěvy změnila a potěšení, že centrum s měšťanskými domy a jejich krásně zdobenými štíty je hezky opravené a celé město pulzuje životem.
A protože krásný den je nutné krásně zakončit – zastavili jsme se při zpáteční cestě ještě na procházku filmovým Úštěkem. Toto malebné město je totiž proslulé svou unikátní památkovou rezervací s dochovanými pozdně gotickými domy, díky nimž sloužilo jako kulisa v mnoha filmech (Kolja, Rebelové, Králíček Jojo … a během naší návštěvy se právě chystalo na hollywoodský štáb s režisérem Martinem Scorsesim a hercem DiCapriem). Skutečně krásné místo s duší a zřejmě největším počtem kaváren na velikost města. K tomu leží v hezké přírodě na pískovcovém návrší s nádhernými výhledy na okolní krajinu, ve které jako kdyby se světlo od zapadajícího sluníčka rozkošnicky rozvalilo na nerovné ploše, aby po starodávném způsobu naposledy posedělo před dlouhou cestou.
Naše cesta k domovu oproti tomu byla poměrně krátká a příjemná, neboť jsme po krásném dni byli "happy jak dva grepy". Což jen potvrzuje, že člověk nemusí bezpodmínečně cestovat do dalekých krajin za fajnovými zážitky, neboť i u nás najde dostatek nádherných míst k poznávání, výletům a vzpomínkám. No, a pokud bledule nestihnete – protože to co zde popisuji, již za pár dní nebude platit - tak nevadí, údolí Peklo a celý tento kraj je krásný celoročně.
PĚŠKY? NE, RADĚJI BĚŽKY!
Kdyby mi chtěl někdo na základě posledních příspěvků vyčíst, že poslední dobou trochu peciválovitím a že jsem už nějak dlouho nevytáhl své líné paty za pohybovou aktivitou někam do hor, tak bych se hrdě ohradil. No a k námitce bych pak přidal i důkaz z posledního víkendu, kdy jsme si vyrazili zaběžkovat do Jizerek.
Pravda, v první verzi byla pěší hřebenová túra, protože předjarní přísliby počasí a hřejivé sluníčko k ní doslova vybízelo. Jenže letošní zima se potácí mezi přívaly sněhu a oblevami, tudíž s vrcholovými cestami to ještě vypadá všelijak, a tak jsme se nakonec rozhodli pro zřejmě poslední letošní běžking. Ostatně harcování ve stopách a po svazích patří mezi naše oblíbené zimní kratochvíle, i když náš vztah k nim měl značně kostrbatý vývoj.
Ruku nahoru, komu z vás se kdy chtělo na lyžáku na běžky místo na sjezdovky. Nikomu. Tak to prostě je a ani my jsme nebyli jiní. Jenže kdo pozná tenhle sport lépe, než jen z povinného lyžařského výcviku, najde si k němu většinou cestičku. Cestičku, která musí být obrněna značnou trpělivostí ve chvílích, kdy tě do kopce předjíždí velmi vitální o několik generací starší pán a při sjezdu dolů zpanikaříš v první zatáčce a přemýšlíš jak zabrzdit. Jestli je lepší připlužit si jednou běžkou mimo stopu, či raději s hůlkami mezi nohama tzv. "na čarodejnici", nebo je bezpečnější sednout a brzdit gravitaci zadkem, případně již nazrál čas letět střemhlav mimo stopu a zasukovanými nohami zablokovat cestu ostatním běžkařům, kterým se v hlavě honí otázka: „Proč někdo takový vůbec jezdí na běžky?”. Jenže trpělivost růže přináší, a v tomto případě především krásné zážitky, při kterých je možné ve spojení s okolní přírodou a v upravené bílé stopě si během sportování provětrat myšlenky a načerpat pozitivní energii. A tak se z nás postupem času stali "lyžníci sdruženáři", kteří svůj zimní čas na horách dělí mezi sjezdování i sklouznutí ve stopě.
Tentokrát jsme tedy vstali již v 6 hodin, přesto věrni tradici vyjeli směr Bedřichov s menším zpožděním. Zvlněná krajina plná lesů a rozhleden, prosluněných luk a strání. Vesničky schoulené v nehlubokých údolích, úzké silničky - krajina pestrá a krásná za všech ročních období - to je oblast Jizerských hor, kterou máme rádi. Trochu nás sice znervóznilo, když v místech, kde jsme již očekávali sníh, bylo stále zeleno jak na jaře, přesto s příjezdem k běžeckému areálu jsme si připadali jako v Třech oříškách pro Popelku.
To se to bude jezdit, byla naše první myšlenka, neboť i počasí se probouzelo do plné jarní nádhery a slibovalo nádherný den. Bohužel po ujetí několika set metrů začalo sněhu rapidně ubývat a místo najetí na Jizerskou magistrálu přišel lehký záser atmosféry při zjištění, že běžci, kteří se vydali na trasu chvíli před námi, se již vrací a spekulují, zda si dají ještě jedno kolečko. Opravdu nebylo naší touhou kroužit po cca kilometrovém okruhu jak rybičky v akváriu. Co naplat, hezky tu bylo, ale chybělo to nejdůležitější. Víc sněhu. Nicméně nehodili jsme flintu do kouzelníka Žita a raději popojeli k vodní nádrži Souš, což je další nástupní místo na magistrálu. Ale před odjezdem si neodpustím jedno malé doporučení: sundávejte si běžky na rovince, případně bokem ke svahu. Ano, běžky mohou snadno ujet a pak to rozhodně není žádná sranda sledovat, jak běžka prchá stopou dolů, následně zahne do lesa, nohy se boří ve sněhu, zatímco co dcera se nepokrytě baví a jediná myšlenka je, aby lyže nikoho nezranila. Opravdu zážitek, který v člověku zůstane dlouho.
Na Souši ovšem ty pozitivní zážitky cestou na Smědavu velmi rychle převážily, i když poctivě musím přiznat, že jsem Barče s vypětím všech sil občas nestačil ani koukat na záda. Snažil jsem se sice vytáhnout maximálním odpichem, tahem a veškerým arzenálem svých omezených dovedností! Leč marně. A tak na mě musela párkrát počkat, abych jí s jazykem na bundě a funící jako chronický astmatik dojel.
Na Smědavě jsme pak chvilku odpočinuli, doplnili potřebné kalorie a vyrazili Promenádní na Jizerku, neboť "show must go on". Sice to byl stále trochu horákov, ale žádná dramatická převýšení se smrtonosnými sjezdy, takže spíš poklidná užívačka, při které mě harmonie okolní přírody chytala za srdce a zmocňovala se nedefinovatelná, hluboká, ale naprosto živočišná radost. Jako bych byl v tom nejkrásnějším chrámu, kde bylo zřejmé, že příroda není pouze kulisou našich životů, ale naopak, my sami jsme pouhou malou částí velkého příběhu přírody. Žádný člověk prostě nevytvořil krásnější dílo.
Zpět jsme se vrátili cestou pod Černým vrchem. Moje zarputilost a hřejivé sluníčko prosolovalo tričko mapami potu, přesto se v jeho paprscích těch ujetých pětadvacet kilásků měnilo v čirou radost. Blankytně modrá obloha a daleké výhledy zpomalovaly mou rychlost zásluhou kochání se a fotografováním. Byla to jedna z těch chvil, kdy se chce člověk jenom zastavit a být… Jenže nešlo to nadlouho, protože před námi bylo ještě stále dost kilometrů.
Jako obyčejně se mi tak potvrdlo, že když se nic moc neplánuje a všemu se nechá skoro volný průběh, vyjde vše - působením nepochopitelných přírodních sil - téměř přesně podle ideálních očekávání a představ. A i když mé - v rozporu s dobrými mravy a zvyklostmi - rozbolavělé a unavené tělo mi zřetelně naznačovalo, že již nejsem nejmladší – vůbec to nevadilo. Byla to totiž taková ta krásná únava, při které si sice uvědomuji, že nikdo není věčně mladý, silný a nesmrtelný a že jsme tu všichni půjčeni jen na chvíli, ale taky že náš čas je naprosto vzácný a nenávratný. A tak je potřeba si ho užít, přestože se většinově nesestává jen z velkých okamžiků, ale i z takových těch obyčejných zážitků a drobnůstek, jež nejsou mnoha očím viditelné ani pod mikroskopem, natožpak bez něj. Zaplaťpánbůh za ně.
KRVAVÝ ÚPLNĚK
Dnešní blogový článek není úplně typický - už jen proto, že pojednává o "rudém úplňku", často též nazývaném "krvavý měsíc", což je vizuálně působivý astronomický jev, který nastává během úplného zatmění Měsíce, jenž díky lomu paprsků slunce v zemské atmosféře dostává oranžovo-červené zbarvení
Tento dech beroucí úkaz tentokrát vycházel i na numerologicky zajímavé datum 3.3., a tak se mu i ve stínu aktuálního světového dění dostalo poměrně velkého mediálního zviditelnění. Jak už je při těchto příležitostech obvyklé, opět nám bylo vysvětleno, jak je daný jev mimořádný a jak zřídkakdy nastává; podobné to ostatně bylo u zajímavých nebeských úkazů postupně několik let dozadu a já už se vždycky těším na to, jakou mimořádnost odehrávající se maximálně třikrát za celé čtvrtohory mediální papoušek vytáhne z obálky. Jednou je totiž úplněk krvavý, jindy stříbrný, jednou maximální, jindy minimální, jednou v konjunkci s Marsem, jindy s orbitální stanicí Mir. Nicméně všechno to poučování bylo zakončeno poměrně nenápadnou – nicméně zásadní – informací, že jeden z nejočekávanějších astronomických úkazů letošního roku si na úterý sice připravil působivou podívanou, ale především pro nadšence v Severní Americe a v Tichomoří, leč my v Česku si budeme tentokrát muset vystačit "jen" s tím klasickým - jasným úplňkem - jelikož v době zatmění bude Měsíc ještě pod obzorem.
Odjížděl jsem tak na noční směnu bez nějakého zvláštního očekávání, a byl o to víc překvapený, když jsem po osmnácté hodině z oken našeho velína spatřil v plné síle rudě ozářenou tvář Měsíce. Ano, i kdyby to jazykově nebylo úplně košér, tentokrát by si stejně zasloužil velké eM. Podobný náměsíčníkovi jsem - uhranutý tím pozoruhodným divadlem - sledoval zčervenalou Lunu při její rozvážné pouti oblohou a vzal si rychle mobil, abych pořídil alespoň pár obrázků. Jenže - jedna věc je pozorovat a druhá vyfotit. Potemnělá scéna totiž vyžadovala dlouhý expoziční čas, takže fotky dělané z ruky prostě nemohly být dostatečně ostré a kvalitní, i kdybych měl ruku pevnou jako Chuck Norris… Berte tedy dnešní dvě "lunární" fotky opravdu jen jako ilustraci.
Nicméně nebeští vládci nechali Lunu z ničeho nic ztratit v mlze husté tak, že by se dala krájet… a během pár minut jsem mohl pouze sledovat, jak si měsíční rudé kolo musí na obloze razit cestu snášející se mlhovinou, která jej nakonec překryla jako ctnostnou dámu za jemným průsvitným paravánem, skrz který za chvíli nebylo vidět vůbec nic. A protože se do rána situace nijak nezměnila, nezbývalo než Měsíci popřát po náročné noční šichtě hezké hupsnutí do přichystané oblačné peřiny, podobně jako já po probděné noci zalezl do své připravené postele na bidle.
Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem po probuzení zjistil, že na internetu - jak už to bývá – se našlo opět pár věčně vystresovaných lidí, kteří za každým takovým nebeským znamením vidí nějaké neštěstí. A zřejmě v sebezáchovném pohnutí, se snaží aspoň za část blbostí, které páchají sami lidé, hodit vinu na astronomické úkazy, které v tom ovšem jsou zcela nevinně. Zejména věční negativisté, kteří jsou připraveni vidět na všem nějaké neštěstí a dalších mnoho katastrof předvídat do budoucnosti, mají v tuto dobu pré a ohánějí se spoustou zaručených starodávných proroctví a s výrazem vševědoucích Libuší věští svrab, neštovice, asteroidy, výbuchy sopek, násilí a zániky civilizací.
Nemám rád tenhle typ lidí. Byť v některých důležitých věcech neberu osudu jeho váhu a schopnosti, myslím si, že člověk by se měl vždy snažit vidět věci v o něco lepším světle, než jsou, ať už je to právě světlo v mlze nebo krvavého úplňku. Lepší nějaké světlo, než úplná tma! Ale především by měl člověk příčinu a původce zla vidět v lidech a ne v astronomických jevech na nebi. A právě válka jen umocňuje míru onoho zla a přidává některé nové motivace dané specifiky lidských povah. Jenže utrpení dětí v Pásmu Gazy není o nic méně reálné, než bylo utrpení dětí v Izraeli během teroristického útoku Hamásu, nebo než je utrpení dětí na Ukrajině, v Sýrii, Iránu či Dubaji. Být věrný obětem je v těchto náročných časech možná jediný způsob, jak si zachovat svou lidskost. Buďme proto nevinným obětem věrní. A to všem obětem bez rozdílu. I když to od nás bude možná vyžadovat, abychom si občas zahanbeně přiznali, že jsme se v jistých chvílích mýlili.
SVĚTLA V MLZE
Znáte ten pocit, když rozbalíte dárek a držíte v rukou zbrusu novou knihu – voňavku, která teprve před pár dny připlula z tiskárny? Nejprve si pečlivě prohlédnete obálku, přejedete bříškem palce po hřbetu, pak si přečtete anotaci na zadní straně a poté letmo prolistujete. U toho přemýšlíte, jak nejzdvořileji poděkovat, protože už podle toho zběžného průzkumu na první pohled cítíte, že tahle knížka bude pro vás to pravé ořechové.
Tak přesně takové pocity jsem nedávno zažil, když jsem dostal knihu "Světla v mlze" od slovenského spisovatele, novináře a profesionálního šachového velmistra Jána Markoše. Ve svých esejích si s bystrým vhledem vystudovaného filosofa všímá především události a společensko-politického vývoje na Slovensku, ale s upozorněním na možnost podobného vývoje i v naší zemi. "Kdo chce odhadnout, jak se může společnost v nejbližších letech vyvíjet, pokud parlamentní volby dopadnou podle současných průzkumů (kniha vznikala minulý rok v létě), udělá dobře, když zamění svůj současný pohled místo na Západ spíš na Východ. My, Slováci, jsme vás totiž předběhli. Mladší bratr, který se za Českou republikou držel vždy dva tři kroky pozadu, dnes kráčí dva tři kroky před ním. Pravdou je, že kráčíme směrem, na který nemůžeme být zrovna hrdí. Jsme napřed v erozi demokracie, v utiskování menšin, v oslabování státních institucí. Jinými slovy, jsme dále v cestě k autokratickému režimu". No a dnes, půl roku po vzniku knihy a po volbách, které dopadly podle oněch průzkumů, je ta podobnost s námi vskutku nepřehlédnutelná a stále zřetelněji ukazuje křižovatky, na nichž se demokracie mění v autokracii. Přesto se nejedná o nějaké trudné čtení, protože vždy nabízí čtenáři možnost zahlédnout v mlze současného dění světlo naděje i pomocnou ruku, abychom se v ní neztratili.
Pro mě to zatím je letošní TOP kniha, protože je psaná lehkou rukou velice čtivě, přesně, srozumitelně a lidsky. A přitom to není nějaká motivační příručka, či zázračný návod, ale spíš analýza veřejného života a občanské společnosti, ve které žijeme, podložená příklady ze současného i nedávného dění v oblastech, které se nás dennodenně dotýkají jako je například ochrana životní prostředí, školství a výchova dětí, sílící populismus, problematika LGBT lidí, xenofobie, válečné agrese se svými oběťmi a mnohé další. To činí knihu velmi zajímavou a především aktuální. Složité problémy jsou vysvětleny pochopitelně a autor knihy se (většinou) opravdu nesnaží hrát si na toho jediného správného člověka s jedinou pravdou a správným nazíráním na svět kolem nás, jen spíš nabízí svůj pohled, co každý z nás může udělat pro to, aby Země byla lepším místem pro život.
Upřímně jsem si moc užíval autorových argumentů, výstižných příkladů a celkového apelu na obyčejné lidství, díky čemuž chmurné úvahy vždy vyznívaly optimisticky s nastíněním možného východiska. A právě k těmto světlům je – myslím - možné se v dnešním rozbouřeném moři života a peripetiích, které přináší, kdykoliv ohlédnout, budeme-li mít nějaké nejasnosti, pochybnosti či nás budou vypouštěné chiméry svádět z cesty. A alespoň já se k nim prostřednictvím této knihy budu určitě vždy rád vracet, protože mám rád knihy a myšlenky, které se nabízejí, ale nevnucují, které svým vyprávěním vyvolávají otázky, chuť o věcech přemýšlet a posilují osobní odvahu. No a "Světla v mlze" právě takovou knihou jsou, nebo tak aspoň na mne působí.
A tak všem, kteří se kolem sebe rádi rozhlíží a pokouší svým rozoumkem pochopit komplikovaný svět sociálních vztahů lidské rasy, mohu jen vřele doporučit a jako malou ochutnávku alespoň několik citací:
"Výchova znamená pochopit, že v životě je i něco jiného než jen strach a prospěch. A já se obávám, že právě mezi těmito póly se většina lidí pohybuje. Ale jiné věci jako soucit, poctivost, vděčnost, lidskost, sounáležitost, pokora, to tam neexistuje. A na to právě často sází populismus: Tohohle se budete bát a z tohohle budete mít prospěch".
"Jak nepodlehnout tlaku okolí, je být si vědom své jedinečné identity. Nikdo z nás není jen zaměstnancem. Jsme především lidé. A také občané. Máme vlastní hodnoty, vlastní důstojnost, vlastní morální kompas. Jsme obdařeni svědomím. Udělali bychom velkou chybu, kdybychom poslouchali jakékoliv pokyny svých nadřízených jen proto, že jsou v hierarchii organizace výš než my. Tím bychom sami sebe dobrovolně změnili na stroje, které po zmačknutí příslušného tlačítka vykonají přesně to, co se od nich vyžaduje. Nejsme stroje. Ani otroci. Nemusíme – dokonce nesmíme – jen slepě poslouchat".
"Šťastní lidé jsou obvykle spokojení ne proto, že by byli bohatší nebo vzdělanější než ostatní, či že se narodili pod šťastnou hvězdou a všechno jim v životě vycházelo. Jsou šťastní, protože se dovedou soustředit na věci, které je těší a naplňují, a nenechávají svou pozornost bloudit temnými močály své mysli".
Ano, to mi přijde jako velká pravda. Zbytečné starosti a chandra ještě nikdy nic neusnadnily, ba naopak: většinou se ukázaly být tak zbytečnými, jak to jenom šlo. A tak se i já snažím jim zbytečně nepodléhat a raději zaměřovat svou mysl a konání na věci, které mám rád, a činí mě šťastným. Není to vždy úplně jednoduché, ale jde to. Před chvílí jsem se kupříkladu vrátil plný endorfinů z dopoledního patnáctikilometrového výběhu okolím mého města, za okny svítí sluníčko, z gramofonu mi zpívá Bruce Springsteen „Vlož své ruce do mých“ a já se usadil v křesle s knihou plnou krásných esejů a pár si jich znovu přečetl, abych o ní sepsal článek na svůj blog. A tak odpusťte bláhovému snílkovi, který si myslí, že tyto ideje inspirují lidi zamyslet se nad svým životem…
VALENTÝNSKÝ TÝDEN
Proslulé Valentýnovy jmeniny 14. února jsou, myslím, jedním z nejoblíbenějších témat na internetu a spousta přispěvatelů si nedokáže upřít možnost se k tomuto svátku nějak vyjádřit, využít ho aspoň k malému dárku pro své milé či blízké (v optimálním případě obojí zároveň), nebo se vůči němu aspoň nějak vymezit. Popravdě řečeno, nemám k Valentýnovi jako ke svátku bůhvíjaký vztah. Celý dosavadní život jsem si docela dobře vystačil bez něj, ale nejspíš jde jen o záležitost generační a zvykovou, protože když to domýšlím do důsledků, je mi obsahem mnohem sympatičtější svátek zamilovaných než mnohé jiné významné dny. Na druhou stranu je otázkou, proč vůbec něco podobného slavit. K tomu, abych člověku, do kterého jsem zamilovaný, tuto občas jednoduchou a občas lehce komplikovanou skutečnost řekl a poděkoval mu za to, nepotřebuji zrovna speciální marketingový svátek v kalendáři. Skutečnou zamilovanost (alespoň tedy v mém případě) si není třeba připomínat, protože tak intenzivní emoce se připomíná sama a velmi často, ať už je právě únor či květen, ať je země pokryta bělostným sněhem nebo vysychá pod žhavým sluncem, nebo ať je svatého Valentýna či zdánlivě obyčejný den, který se může během okamžiku svátkem stát. A tak slavím kterýkoliv den či dokonce dny.
No a právě jedním takovým dnem byl i čtvrtek 12.2., kdy slavila Lenka Dusilová své 50. narozeniny koncertem v paláci Archa. Téměř dvou a půlhodinový koncert s hosty - kteří sehráli důležitou roli v jejím hudebním příběhu - Davidem Kollerem, Čechomorem, Clarinet Factory či Beatou Hlavenkovou, chronologicky zmapoval zpěvaččinu více než třicetiletou kariéru plnou hitů a podmanivých písniček. Koncert sice začal s asi patnáctiminutovým zpožděním, což bylo ale citlivé vůči fanouškům, kteří se v obrovských houfech neměli šanci dostat dovnitř včas. Archa tak byla našlapaná až po strop, ale drtivé většině fanoušků to nezkazilo zážitek z vystoupení, které naplno odhalilo autorskou jedinečnost Lenky Dusilové i její hlasovou osobitost. Celý večer jsem si moc užíval a zcela mě pohltila atmosféra, kterou jsem vnímal spíše jako oslavu hudební svobody a neotřelosti než nějaké bilancování, což v kombinaci špičkových muzikantských výkonů s barevnou škálou jejího hlasu přinášelo často jen těžko popsatelný až mimosmyslový zážitek.
Samozřejmě že nadšení fanoušci se s koncem tak vydařeného koncertu nechtěli smířit a mohutně si vytleskali Dusilovou zpět na pódium, kde spontánně došlo na narozeninovou píseň i velkou kytici pro oslavenkyni. Dojemný moment korunoval David Koller, který s ní jako jeden z přídavků dal i známý hit "Sen", jenž spolu a s Lucií, kdysi nazpívali. A jejich duet jen potvrdil, že tato oslava byla skutečně jedinečná, a zcela mimořádně se povedla.
Nestává se nám příliš často, abychom se v jednom týdnu vraceli vícekrát z Prahy až po půlnoci, jako tomu bylo tentokrát, ale další dvě akce – spojené s již zmíněným Valentýnem – to prostě tak zařídily. Ačkoliv se to možná ne každému bude zdát jako vhodné, tak sobotní sváteční program jsme zahájili pohodovým brunchem s našimi dětmi v kavárně Kolektor, odkud jsme se již přesunuli na nedaleké Výstaviště ke startu Valentýnského běhu Stromovkou. Oslavit Valentýna v běžeckém stylu je možná netradiční způsob, ale velice sympatický. Počasí přálo, sedmikilometrová trasa byla příjemná a láska s laskavostí byla cítit všude – na startu, podél trati i v cíli. V každém povzbuzení, v úsměvech i v radosti z pohybu, která spojila tisíce běžců - od výkonnostních, přes rekreační až po ty, kteří se jen chtěli zkusit postavit výzvě - do jednoho společného pelotonu, který měl jedinečnou atmosféru. A tak zde a v ten byli oproti Milánu vítězové všichni!
No a po odpoledni stráveném pražskou procházkou jsme k večeru doklopýtali do Libně k hale O2 universum na Valentýnský koncert šumperské kapely O5 a Radeček. Protože kdy jindy než právě tento den by měl člověk vyrazit na koncert skupiny, jež proslula především pozitivně laděnými milostnými písničkami a boří nepsaný předsudek, že jednoduchý, víceméně nic neřešící love song do současné muziky nepatří. Ale ruku na srdce – jsou chvíle, kdy ho většina lidí čas od času potřebuje a je to prostě sympatický protipól mudrování, které je pro českou scénu někdy tolik příznačné.
Roli předskokana na sebe vzala skupina Brixtn s akustickým setem pouze ve dvou lidech a musím říct, že již dlouho jsem se předkapelou tak dobře nebavil. Celý život se zajímám o muziku a snažím se rozhlížet a naslouchat i soudobé tvorbě, ale evidentně mi poslední roky ujíždí vlak, protože Brixtn se ke mně zatím nedonesl, ale po sobotě to rozhodně velmi rád napravím.
Po talentovaném mládí nastoupila na pódium Moravská filharmonie Olomouc a po malé orchestrální předehře přišli již chlapci z jesenických hor. Odstartovali svou stařičkou písní "Pan Kristián", v níž se sound kapely příjemně smísil se zvukem symfonického tělesa a dodal tím skladbám orchestrální rozměr. V jejich setlistu dominovaly především osvědčené romanticky laděné hity (Jedna holka, Vloupám se, Romantické smyčce, Praha, Bra3, Měla bys vědět), které snadno rozezpívali vyprodanou pražskou sokolovnu - jak Radečci přejmenovali Outůčko. Kapela nezapomněla ani na speciální hosty. Mezi ně patřila zpěvačka Elly, která si s muzikanty zazpívala píseň "I tak to za to stojí". O něco delší dobu se na jevišti ohřáli houslista Pavel Šporcl a Felix Slováček, kteří Radečky doprovodili v několika písních a spolu si pak střihli "Montyho čardáš". Kdybych ale mohl mluvit do repertoáru, tak bych vypustil už ohraný cover od Coldplay "Viva la vida", který mi přišel nadbytečný. Jinak ale vše OK, i když přiznávám, že tahle nasládlá muzika s naivně romantickým nádechem není úplně můj šálek čaje, ale k valentýnskému souznění jaksi patří, a ten večer dokázaly jímavé tóny mnoha lidem (mne v to počítaje) dojetím z příjemného zážitku hodně rozmlžit vidění. A k tomu nás rozněžněná atmosféra plná emocí ještě velice snadno přenesla do volnějšího prostoru před mixážní pult, kde jsme si s Martinou střihli závěrečný taneček, protože "Bejby nebude sedět v koutě". Moc jsme si to užili a jen doufám, že ostatním posluchačům jsme svou choreografií ten skvělý večer nějak nepokazili a odcházeli domů jako my s úžasným pocitem a zážitkem s velkým "Z".
S těmi z vás, kteří dočetli až sem a myslí si jako já, že stojí za to si připomenout takový - kupecky možná zprofanovaný, ale přesto v myšlence bohulibý – milý svátek aspoň pár slovy, přeji pěkného Valentýna kterýkoliv další den, a všem bez rozdílu pak přeji, abyste byli zdraví, nenechali se otrávit špatnými zprávami a měli kolem sebe vždycky i dostatek těch dobrých...
BĚŽKOBUS
Pominuly největší mrazy a v únorovém vlhkém povětří začíná být cítit předjaří. To mi ale nebrání se na chvilku zastavit a vrátit se ještě do minulého týdne, kdy jsem v rámci zimních volnočasových aktivit vyrazil na běžky. Ne že bych se vždy a zcela řídil Pliniovým "Nulla dies sine linea" (žádný den bez čárky), nicméně nechci svůj čas jen prozahálet, a tak alespoň část každého dne věnuji aktivnímu pohybu. Nejsou to žádné světoborné výkony, ovšem mají své kouzlo, které mě udržuje v jakés takés kondici, navodí příjemnou vnitřní pohodu a občas i vysvobodí od běžných domácích povinností. Ale především, sport vždy byl a stále je, nedílnou součástí mého života. Za nějakými rekordy a pořadím už se pochopitelně nehoním, ale o to víc si užívám samotného pohybu a snad i proto čím jsem starší, tím se cítím líp.
Takže tentokrát jsem běžecké a trekové boty vyměnil za ty běžkařské a vyrazil do kopců v okolí Kutné Hory využít možná letos poslední šanci si zde zalyžníkovat. Nejsme sice typickým běžkařským regionem krkonošského typu, kde se buď leze stromečkem nahoru, nebo ve strachu o údy sjíždí kamsi z vrchu do neznáma, přesto se i v našem okolí najde spousta kilometrů tras na takové to pohodové sklouznutí. Tedy pravda, o nějaké cílené úpravě a údržbě se dá jen stěží hovořit, ale místní nadšenci si stopu prostě vždy tzv. "prohančujou".
Tentokrát jsem pro lyžníka turistu naplánoval pohodový okruh k Bezhlavému Jánu s pokračováním do Ratboře a přes Vysokou a Přítoky zpět. Věren svému bytostnému přesvědčení, že slušně vychovaný organismus musí nápor podobného fyzického příkoří zvládnout svépomocí, jsem vyrazil, nicméně trasa se musela za pochodu občas optimalizovat hned z několika hledisek. Aby se pokud možno jednalo o cestu krasomilnou a s dostatkem sněhu, na které bych zbytečně nebrousil své ski a aby rozsahem odpovídala mým schopnostem, neboť jsem rychlý a vytrvalý - tedy, jakože se rychle unavím a dlouho mi to vydrží... Pozvolné postupové tempo na mírných houpačkách bylo ale pohodovým svezeníčkem, kterému na harmonii konání ubíraly jen pauzy, při nichž jsem záviděl dětem jejich retenci močového měchýře. Na druhou stranu byla alespoň příležitost při jednom takovém spočinutí přesvědčit Martinu, že i muž dokáže být andělem. Sice tedy padlým…, přesto bělostně nevinným.
Po půldenní lyžnické šichtě jsem se tedy připlahočil v duševním edenu a s úsměvem na rtu. A přestože výkonnostní sportsmeni by se nad mým běžkařským stylem - který chvílemi připomínal prostná cvičení - zajisté smíchy potrhali (sokolové mezi mými předky by snad ze mne ale měli radost), tak já byl vnitřně naprosto spokojen… "a vo tom to je".
Ona totiž každá cesta, ať ta na běžkách, pěšky, či prostě jen životem, je cestou hledání drobných střípků štěstí. Střípků, kterých je sice kolem nás dostatek, ale které umí někdo líp a jiný obtížněji najít, vychutnat a poskládat si z nich pěkný život. Znám totiž lidi, kteří jsou velmi bohatí a úspěšní, kteří jsou mladí a zdraví, mají vliv na veřejné mínění a dění, a přesto nejsou zcela šťastní. Na ulicích vídám i mnoho nemocných, nuzných bezdomovců, z nichž mnozí se cítí sice svobodní a nespoutaní povinnostmi, přesto v jejich očích také nenacházím životní štěstí. Štěstí je prostě neuchopitelná věc, po které všichni toužíme, ale zatímco zdraví, bohatství, moc, vliv, zážitky, čas, či délka života jsou lidsky měřitelné kategorie, štěstí měřítko nemá. Každopádně, aby člověk byl šťastný, toho moc nepotřebuje a důvodů aspoň k malým radostem se najde všude kolem dost. No a mně tahle běžkařská cesta přinesla spoustu zážitků a radosti, tak ji moc rád a hrdě přidávám do svého "blogového životopisu".
KVĚTINY NONSTOP
Jsou zážitky, které se jen těžko dostávají z hlavy a konec ledna mi takových přinesl skutečně mnoho. A přestože tento měsíc je pro mě z nějakého těžko vysvětlitelného důvodu nejméně oblíbeným (a tedy i pocitově nejdelším), tak ty zážitky byly krásné a v mé mysli přetrvávají nepřetržitě jako světlo v květinách nonstop.
Například úžasný klavírní koncert při svíčkách v Betlémské kapli, kde za doprovodu smyčcového kvarteta zazněly zasněně magické melodie italského skladatel Ludovica Einaudiho. Ten se proslavil především jako autor filmové hudby, a tak není divu, že koncert začal jemně, jako když se po ránu rozhrne záclona a do pokoje vstoupí první paprsek slunce. Zvuk klavíru postupně rozjasňoval prostor, přičemž smyčcový ansámbl někdy tvořil jemné pozadí, jindy přebíral hlavní melodii. Každý tón se při tom nacházel přesně tam, kde měl být - nic navíc, žádná okázalost, jen čistá hudební esence, světla svíček, emotivní atmosféra a nádherný zážitek, který se vymykal běžným koncertním událostem.
Přestože parádní výšlap čerstvým sněmem pocukrovanou krajinou podél Labe byl z úplně jiné zážitkové komůrky, tak množstvím uvolněných endorfinů (hormony štěstí) byl lehce srovnatelným. Mrazivé počasí, křupající sníh, příjemná degustace, drobné radosti i poznání několika nových míst a faktu, že zdánlivě fádní polabská rovina umí být okolo Záboří a Chvaletic krajinově příjemně nerovná. A když tudy ještě putujete s přítelem, s kterým si máte po 22 km a 7 hodinách stále co povídat – tak to prostě nemá chybu.
Stejně jako výlet do Brna za vnučkami a především pak bruslení s mojí Barunkou a Amálkou na Moraváku. Ta děvčata jsou stimul jako hrom, "energeťák" do všech údů, a nejvíc do hlavy, jejíž odhodlání se pak ničí stejně těžko jako bolševník velkolepý. Ano, někdy mám pocit, že čím jsem starší, tím si dávám vyšší laťku, což je vzhledem ke zchátralosti těla asi nemístné, ale pocitově strašně fajn.
Nicméně tentokrát mi ze všech těch zážitků zůstal v mysli jako tříska zadřený především koncert v pražském klubu Café V lese, při kterém skupina Teige pokřtila své album – Květiny nonstop. Tato alternativně-popová kapela vzešla kdysi z podhoubí kutnohorské scény, ale dnes působí v Praze, kde se z trojčlenné sestavy rozrostla na pětici. No, a protože jejími zakládajícími členy jsou mí nejbližší, tak by asi bylo trapné zde na ně pět pochvalné ódy. A tak pro případné zájemce raději zanechám jen odkaz na musicserver, který již dlouhá léta sleduji, a když na něm včera vyšla recenze, která končila slovy: „Vždycky jsem chtěl, aby někdo v Česku natočil přesně takovou desku. Konečně jsem se dočkal“… tak mi srdce zjihlo.
Přesto alespoň pár slov ke koncertu samotnému. Když jsme kolem sedmé dorazili do v té době ještě poloprázdného sálu, věřil jsem, že si poslechnu pěkné písničky, zažiju skvělou atmosféru klubového koncertu a potkám moc fajn lidi. A to se mi splnilo mírou vrchovatou. Posluchače nejdřív navnadil akustickou kytarou písničkář Vincent, aby pak Teige nejen v intimních červených barvách předvedli romantickou něhu, melancholii a ráznost zároveň. Motivy jednotlivých písní se vlnily a postupně nabíraly na intenzitě, jako když se rozbíhá letní bouřka. Po samotném křtu atmosféra gradovala a vrstvení zvuků i crescenda u závěrečných skladeb publikum strhla, díky čemuž byl závěrečný potlesk o to bouřlivější.
Musím se přiznat, že mě koncert doslova nadchl, a přestože to byl letos již náš třetí, odcházeli jsme s Martinou domů plni příjemných emocí, díky čemuž považuji koncertní sezónu za úspěšně zahájenou. Inu jak říká doktor Vlach v románu Saturnin: „Nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života. Když přijímají královské dary osudu s přesvědčením, že je to samozřejmé.“ Já to tak snad nemám a i tenhle článek je takovým malým poděkováním životu, osudu, mým nejbližším i lidem okolo mě.
BRAVO MAESTO
Rytmus života v novém roce se už stihl docela ustálit, což ovšem neznamená, že by svět v řadě ohledů nešílel úplně stejně jako loni a v mnohém nebyl dokonce vykolejený ještě víc. Nicméně události rozhodující o mé každodenní náladě a chuti pouštět se do dalších dennodenních půtek s životem a užívání si ho, se rozhodně netočí ani kolem toho, jaké gaunery jsme si zvolili, aby nás reprezentovali (neboť agent agentovi oko nevyklove, obdobně jako trestně stíhaný trestně stíhaného soudu nevydá), ani podle momentálních výpadků zdravého rozumu zástupce většiny amerických voličů.
Ano, věci nejsou zdaleka normální, ale to naštěstí neznamená, že kolem nás není spousta jiných věcí a důvodů k radosti. V tomhle směru prostě každá drobnost potěší a žádné stéblo není tak tenké, aby se ho tonoucí v informačním moři nezkoušel zachytit. Náš současný život - jak píše slovenský filosof a novinář Ján Markoš ve své knize Světla v mlze – "prostě potřebuje dobré příběhy" a já vám tedy jeden nabízím. Je o nevidomém italském tenoristovi Andrea Bocellim a jeho víkendovém koncertě v Praze.
Tento dnes světově uznávaný zpěvák klasických operních árií i popově romantických písní, neměl cestu k významným oceněním a své hvězdě na hollywoodském chodníku slávy vůbec jednoduchou. Poté co ve 12 letech oslepl, když jej při fotbale nešťastně zasáhl míč do oka, začal navštěvovat specializovanou školu pro nevidomé a navzdory svému handicapu vystudoval učitelský ústav a práva. Ale jeho hluboký zájem o hudbu převážil a přivedl jej i ke studiu zpěvu. Dlouho se však nemohl prosadit a živil se jen jako barový klavírista a zpěvák. Ledy se ale prolomily, když mu v roce 1992 slavný italský rocker Zucchero nabídl, aby zkušebně nazpíval druhý hlas jeho slavného duetu "Miserere". Tento snímek zaujal L. Pavarottiho, který se o jeho zpěvu vyjádřil velmi pochvalně, nevěříc tomu, že se jedná o barového zpěváka okresního formátu a přizval ho k společnému vystoupení. Tím se nastartovala jeho kariera, a když poté ve svých sedmatřiceti letech uspěl na hudebním festivalu v San Remu s hitem "Con te partiró", rozletěla se už naplno do celého světa.
Bocelli má dnes na svém kontě nespočet hudebních ocenění, prodaných desek i koncertů v největších koncertních sálech, operních domech a arénách po celém světě a za pár dní bude na stadionu San Siro v Miláně zahajovat svým hlasem i letošní zimní olympiádu. Ale ještě předtím v Praze odstartoval světové turné, které připomíná právě jeho výjimečnou hudební dráhu trvající již 30 let. No a my s Martinou jsme byli tak hodní, že nám Ježíšek dvě vstupenky nechal pod stromečkem.
Už pohled na velkou nasvícenou scénu připravenou pro početný orchestr a smíšený sbor dával tušit, že ten večer bude skutečně velký. Když ale asistentka přivedla na pódium elegantního prošedivělého muže, který jakmile začal zpívat, jakoby svět kolem přestal existovat, bylo zřejmé, že Ježíšek s velkorysým dárkem nešlápl vůbec vedle - navíc když se mu podařilo sehnat lístky do divácky atraktivního sektoru.
Samotný koncert měl dvě části rozdělené přestávkou. V té první zazněly skladby klasického repertoáru, kdy se zpěv Bocelliho prolínal se zpěvem hostů, s nimiž si po jejich sólo kouscích střihl i duety. Byla to nepochybně hudebně kvalitních vystoupení, která dodala koncertu na barevnosti, jen se mi trochu zdálo, že samotného Andrea jsme si v této části tolik neužívali, až se mi se vší úctou k hostům chtělo občas zvolat: "My chceme více Bocelliho!" Ale asi jen on sám ví, zda se program takto skládal s ohledem na jeho rostoucí věk a možnou potřebu si tu a tam odpočinout (je mu přeci jenom sedmašedesát let a i pro mnohem mladší zpěváky není úplně jednoduché utáhnout více jak dvouhodinové vystoupení), nebo zda mu primárně šlo o to předvést publiku mladé talentované kolegy, kteří by asi jinak stěží dostali možnost zazpívat před tak velkou vyprodanou halou.
Bez ohledu na skutečný důvod je ale potřeba zmínit, že co interpret to neskutečná kvalita. Ať již to byla sopranistka Zuzana Marková, která se mimo duetu s Bocellim v jeho největším hitu prezentovala krásnou interpretací "Měsíčku na nebi hlubokém" z Dvořákovy "Rusalky", nebo italská sopranistka Serena Gamberoni, která Martinu hodně bavila, či houslistka Rusanda Panfili, jenž dala svým bombastickým výkonem vzpomenout na Hanse Zimmera skladbou z "Pirátů z Karibiku". Vůbec nejdůležitějšími spolupracovníky ale byli muzikanti z Českého národního symfonického orchestru, kteří v kombinaci se sborem odváděli po celé dvě hodiny naprosto precizní práci a jejich provedení legendární "O Fortuna" patřilo k jednomu z vrcholů úvodní části, kdy si člověk užíval a pocítil sílu početného hudebního tělesa.
V druhé části dostali větší prostor popovější skladby a s nimi i samotný Bocelli. Nicméně z hostů v této části si speciální vyzdvihnutí zaslouží úžasná dánská zpěvačka etiopského původu Andrea Lykke, jejíž jméno stojí za zapamatování, neboť jak ve svém sólovém výstupu, tak při následném duetu s nevidomým Bocellim v jedné z jeho nejkrásnějších písní "Vivo per lei" působila svým sametově podmanivým hlasem jako dokonalá hudební partnerka. Píseň v jejich podání i s vystoupením taneční dvojice - Francesco Costa a Angelica Gismondo (která dotvořila svým uměním atmosféru několika dalších árií) byla doslova božská mana všem smyslovým vjemům a pomyslně tak odstartovala více jak půlhodinový vrchol celého večera plného velkých hitů, který gradoval do velkého finále, kdy nadšené publikum odmítalo pustit Bocelliho z jeviště a vytleskávalo si jeden přídavek za druhým. Mezi nimi nemohlo pochopitelně scházet "Con te partirò" a obdivuhodná interpretace "Nessun Dorma" z opery "Turandot". Ale to již lidé nevydrželi a několikrát předčasně vstali ze sedadel a nadšeně tleskali, protože ta síla a krása hudby s emocemi rozezněla kladívka a kovadlinky, nebo jak to v tom uchu funguje, a přinášela zážitku další dimenzi… No a pak už jen zbývalo obdivně vydechnout, utřít slzy a zadoufat, že něco tak mimořádného a slovy těžce popsatelného budu mít možnost ještě někdy znovu zažít. Protože takových chvil a takových umělců není opravdu mnoho.
Co říct závěrem? Bylo skutečně potěšující se osobně přesvědčit o tom, že pěvecké mistrovství Andrea Bocelliho je ztělesněním toho, pod čím si my, obyčejní lidé - kteří ani nejsme znalci klasické hudby a opery - představujeme slovo umění. A když tomu umění čelíte naživo jen z několika desítek metrů, jeho síla vám vytvoří husí kůži na těle, kterou některé momenty zvětšovaly do pštrosích rozměrů. Zkrátka jak po závěrečných bouřlivých ovacích, do jen pomalu utichající haly, zvolala jedna nadšená posluchačka: „Bravo Maestro!!!“.
P.S. Na akci nebylo povoleno pořizování nahrávek a focení s bleskem (proto odkazy na jiná videa a moje jediná ilustrativní fotka před začátkem koncertu), a musím dát palec nahoru za to, že tohle dodržela drtivá většina návštěvníků. Bylo vidět jen minimum světýlek z mobilů a řekl bych, že o to větší zážitek to pro všechny zúčastněné byl.
P.S.s. Musím ještě říct, že i nyní, když to tady sepisuji, tak ty příjemné vzpomínky působí jako balzám na duši a dávají alespoň na chvíli zapomenout na všechny ty Trumpy, Putiny a jejich Česko – Slovenské podržtašky… Tak ať je podobně dobrých příběhů okolo nás co nejvíc.
NIKDY NENÍ POZDĚ
Upřímně mám rád neobvyklé řetězce náhod, které občas dokážou vykouzlit zajímavé příběhy, se kterými by si těžko poradila i naše fantazie, a to i kdybychom ji zrovna pustili pěkně na volno. Pravda, někdy je potřeba jít takové náhodě malinko naproti, aby náhodou nesešla z pevné cesty někam do mokřadů, nebo si naopak neřekla, že se to bez ní celé obejde a nedala si někde na gauči šlofíčka.
Tentokrát mi tedy náhoda nejprve přihrála k přečtení článek o jednom chlápkovi z Neratovic, který do svých padesáti let dělil svůj čas jen mezi rodinu a fotbal (v mládí jej hrával a pak především spoustu let trénoval), přičemž na dovolenou jezdil pouze s cestovkou, nebo autem do Chorvatska. V roce 2019 ovšem dostal přátelskou nabídku na cestu do Chile s kamarádem, který tam jel na služební cestu a rozhodl se uposlechnout volání dálek. Jenže zmíněná náhoda zaúřadovala a příteli služebku zrušili. Nicméně jeho natěšení bylo tak veliké, že se i bez zkušeností, znalosti cizích jazyků a technologií, rozhodl cestu uskutečnit a 1.1.2020 odletěl sám. V Chile strávil jedenáct dní, během nichž se mu život otočil vzhůru nohama a domů se vracel s vědomím, že chce i nadále cestovat - nic víc, nic míň. No a podle článku si svůj sen stále plní. Opustil úspěšnou kariéru fotbalového trenéra, začal objevovat svět a od té doby již navštívil přes 50 zemí na pěti kontinentech.
Musím se přiznat, že mi to vyprávění bylo moc blízké, neboť i mě světoběžnictví baví a vždycky bavilo a po skončení trenérské kariery mi na něj vybývá mnohem více prostoru a času. Bez cestovek jezdíme již taky řadu let a přes nepohybně větší náročnost v přípravách, je to mnohem autentičtější. A ta svoboda a nesvázanost je prostě skvělá. Tudíž jsem o zajímavém článku Martině hned vyprávěl a nezapomněl podotknout, že zmíněný cestovatel jezdí prý nejraději sólo, protože se na něj pak lidé dívají úplně jinak a dostane se tak víc mezi ně, zatímco já podnikám cesty za poznáním a dobrodružstvím především s ní, neboť jí mám nejen rád, ale taky rád sdílím zážitky. No a důvodů k radostem se najde při takových cestách vždy dost a dost.
A protože "svět je malý a o náhody v něm není nouze" - jak říkal pan Lustig v pohádce Lotrando a Zubejda - tak dva dny po přečtení článku jsme šli s Martinou na cestovatelskou besedu "Argentina a 3 okolní země". No a jaké bylo moje překvapení - takříkajíc zžidlepádové překvapení - když jsem spatřil za přednáškovým pultem povědomou tvář - Jiřího KAFÍNA Kafky - atypického sólo cestovatele. Ten se s námi během večera vydal na dobrodružnou cestu napříč Jižní Amerikou, svým osobitým způsobem nás imaginární cestou zavedl k největším vodopádům světa Iguazú z brazilské i argentinské strany, na Recoletu k místu odpočinku Evity Peronové, či do Rosaria - rodiště Lionela Messiho a Ernesta Che Guevary. Paraguay jsme projeli na skútru, který zde funguje jako taxi a v Buenos Aires jsme navštívili historické, chudinské i moderní čtvrti. Samozřejmě jsme zašli i na jihoamerickou svátost – fotbal a poté pluli lodí do uruguayského Montevidea proslulého svou koloniální architekturou. Přednáška byla pestrým mixem faktů, osobních zážitků i vtipných historek, kterých si početné publikum dostatečně užilo, neboť Kafíno je skvělý komunikační virtuóz a vypravěč.
Nicméně nemenší snahou přednášky bylo též inspirovat a sdělit, že každý může začít cestovat v kterémkoli věku, a to i na vlastní pěst a navzdory neznalosti cizích jazyků. Neboť jak sám říkal, mimo rukou a nohou mu k dorozumívání zatím vždy stačilo umět pozdravit, poděkovat, říct prosím a neustále se usmívat…
Ono je samozřejmě možné hledat a jistě i najít bambilion důvodů proč "to nejde", anebo překonat obavy, vzít batoh a prostě to zkusit... Nikdy totiž není pozdě, pokud to zdraví dovolí a člověk má chuť si plnit své sny.
ČTYŘI DOHODY
Prostor okolo nás opanovala skutečná zima, vánoční sprint je úspěšně za námi a nový rok už se zabydlel na svém dočasném trůnu. Tudíž je čas na zpracování a utřídění posledních zážitků, poznatků a fotek, které napomůže správnému "strávení" jednotlivých akcí. Mám tenhle proces rád, kdy sedím a rozmýšlím nad "klábosnicí", vzpomínky mi probíhají hlavou a obrázky po monitoru, protože díky tomu většinou vše znovu prožiji. Archivace zážitků patří tak nějak k věci, neboť vše by se mělo dát s odstupem času dohledat a znovu si připomenout a případně využít. A tak se mi plní šanony, alba, poznámkové sešity i soubory daty, ale to je součást hobby. Každý sběratel hromadí pod sebe "TO svoje" a nikdo se tomu nediví. A sbírání zážitků, emocí a požitků je ze stejného soudku. No, a když je ten zážitek mimořádný, tak si ještě přidám a snažím se jej zformulovat na osobní www…., asi jako právě teď, krátce po zhlédnutí divadelního představení "Čtyři dohody".
Inspirací se pro něj stala stejnojmenná kniha Dona Miguela Ruize vycházející z učení starých Toltéků, jejíž prostřednictvím odhaluje čtyři základní moudra jejich civilizace: Nehřešme slovem, Neberme si nic osobně, Nevytvářejme si žádné domněnky a Dělejme vše, jak nejlépe dovedeme. No a Jaroslav Dušek na jejím základě před více jak dvaceti lety vytvořil představení, ve kterém všechny čtyři dohody odlehčenou formou postupně vysvětluje, a to i s nejrůznějšími příklady, humorem a za pomoci slovních hříček. Postupně tak promlouvá na téma vzdělávacího systému, výchovy dětí, mezilidských vztahů, odpuštění a vnímání vlastního ega. Přičemž i nenásilně odhaluje, jak je celý náš civilizovaný systém založený na nesmyslné honbě za iluzorním světem konzumní společnosti.
Podle vlastních slov dával Dušek představení při jeho zrodu "rok, maximálně dva", ale vyklubala se z něj doslova legendární hra, o kterou je i po tolika letech stále obrovský zájem. Já samotný jsem se s ní setkal nejdřív v podobě záznamů na YouTube a později ve filmovém zpracování v televizi, které mě velmi oslovilo, a tak když se mi po několika marných pokusech podařilo sehnat lístky do divadla, ani na minutku jsem neváhal. Je ale očividné, že díky Duškově improvizačním schopnostem se obsah během let stále proměňuje a není tudíž stejný. Nicméně důležitá tématika samozřejmě zůstává a je jen k nevíře, jak Dušek stále přichází s novými příběhy a promluvami, které se dané tématiky týkají.
Ne, že bych se vším, co vizionář Dušek říká a říkal bezmezně souhlasil, ale na podiu podával své pravdy s jiskrou, vtipem a neodolatelným charismatem. Ve spoustě věcí jsem se našel, s jinými bych polemizoval a v několika věcech jsem měl pocit, že si i trochu protiřečí. Přesto se domnívám, že v mnoha interpretovaných myšlenkách byla skryta moudrost a jeho osobitý projev, včetně vokální kreativity a tematického zanícení mi nedával příležitost se, byť jen chvilku, nudit.
Samotné představení se ale slovy špatně popisuje, protože se jedná de facto o filozofickou přednášku s přemýšlivým pohledem na svět a život, v níž Dušek jako silnou zbraň používá humor a hudební složku, s kterou mu pomáhají jeho kolegové Alan Vitouš a Pjér La Šé´z. Nicméně, mně je podobná forma divadla sympatická, pokud tedy své myšlenky nabízí, ale nevnucuje a vyvolává přitom otázky v hlavě, aniž by mě tloukla svými svatými pravdami. A Čtyři dohody právě takové jsou. Občas nabídnou nelichotivou reflexi současné doby, občas poskytnou lžičku úsměvného medu, občas vyvolají nepříjemnou otázku: Nechovám se někdy taky tak? Nedělal jsem při výchově svých dětí podobné chyby? Lze vůbec žít tak, abych sobě a druhým nějak neubližoval?... Zatím totiž nejsem bohužel svatý, abych si občas nezahřešil slovem, někdy si něco nevzal osobně a nevytvořil si čas od času nějakou tu domněnku. Vše se však snažím dělat tak, jak nejlépe dovedu a to ostatní se pokusím alespoň omezit na minimum, i když vím, že je to jenom divadelní představení. Jenže ty otázky při jeho sledování přicházejí a právě v tom je - alespoň pro mě - jeho největší smysl. Osobně tedy vřele doporučuji, i když je jasné, že ne každý to musí přijmout jako já. Nicméně Čtyři dohody rozhodně stojí za to, aby se nad nimi člověk přinejmenším zamyslel, přičemž to myšlení je o to příjemnější, že se u něj člověk navíc směje. A kdyby nic jiného, tak tohle se počítá. Humor s obsahem.
P.S. A pro ty, kteří by měli zájem, tak zde je odkaz na představení v jeho televizní podobě - https://www.youtube.com/watch?v=Kx71BFDlUQQ&list=RDKx71BFDlUQQ
KUTNÁ HORA – MĚSTO PRO MŮJ ŽIVOT
Někdy mívám pocit, že si "čas" dělá, co chce. Místo aby plynul stejnoměrně, tak skáče, plíží se, uhání, nebo naopak téměř stojí. No a v tom novém roce si prozatím říkám, že neuhání, ale pořídil si doslova raketové motory a stiskl START. Fakt je to fičák, který mě nenechává vydechnout, ale nemám právo tu hořekovat. Vždyť všechny své lásky, kterých je poměrně mnoho - rodina, hudba, literatura, příroda, sport, cestování, filmy… - jsem si vybral sám a dobrovolně jim věnuji svůj čas. Nicméně dnes je ponechám všechny stranou, přestože první naše aktivity sportovní, kulturní i cestovatelské již nesou nálepku nového roku a povyprávím vám o dvou zdánlivě banálních zážitcích, které mě ovšem vnitřně velmi potěšily.
Ten první se odehrál při zpáteční cestě vlakem z Brna, kdy jsme s Martinou nastoupili do vozu plného studentů jednoho maturitního ročníku ze Dvora Králové. Volné místo jsme našli u jejich učitelek a po krátké chvíli začali spolu živě diskutovat o cestovatelských zážitcích, současném školství a mladé generaci. A kupodivu to nebylo lamentování ani stěžování, protože obě učitelky se shodly, že jejich děcka jsou prostě skvělá. Popravdě bral jsem to se shovívavou rezervou, neboť každý si chválí to svoje. Ale pozvolna jako by začalo vozem prostupovat a šířit se jakési vlnění. Zvláštní atmosféra? Jistě, hluční byli všichni dost, to je pravda a jejich diskuse rozhodně nebyla tichá pošta. Nicméně to byla pohoda a spontánní veselí, ve kterém jsem si všimnul, že studentící jsou sesedlí po šesti na čtyřkách a hrají nejrůznější společenské a slovní hry, při kterých zanechali mobily v kapsách a jen se spolu baví a ještě vyzývají své kantorky, ať jdou hrát s nimi. Musím říct, že ta mladá energie mě doslova nadchla, stejně jako to, jak jsme se shodli s oběma pedagožkami (podotýkám, že jedna z nich byla starší než já) na tom, že životním posláním učitele není tupě memorovat věci, které se dají snadno odvodit nebo zjistit několika kliky na internetu, ale probudit v dětech touhu po poznání a posouvat je blíž k dobru… A tak, když v Pardubicích vystupovali a při loučení se několikrát omlouvali za svou hlučnost, dal jsem zapravdu jejich učitelkám: „Byli jste skvělí…“.
No a druhý příjemný zážitek, kdy se chce člověk jenom zastavit a být, se odehrál dnes ráno, když jsem se vracel po noční domů. Říká se, že i nejkrásnější věci, když je jich v životě hodně a trvají dlouho, se člověku omrzí. Nicméně mě se Kutná Hora a její skvosty zatím neomrzely, přestože zde žiju - ač nejsem rodilý kutnohorák - s malými přestávkami již 45 let a z toho 35 let v této uličce. Život na nádherném místě prostě nezevšední a pokaždé, v létě či v zimě, když se jí procházím a vidím všechnu tu krásu, cítím se blaženě. Stejný, i když vždy jiný pohled. Jednou, jakoby čerstvě pocukrovaný sněhem, jindy rozzářený pouličními lampami, či naopak zapadajícím sluncem nad Barborou… Nicméně vždycky je ten pohled nádherný.
A tak se nedivte, že když se pohybuji v nějakém jiném městě nebo rozsáhlé aglomeraci, uvědomím si, jak jsem rád, že můžu žít na tak pěkném a klidném místě… Místě, co není rušným velkoměstem ani zapadákovem, prostě kde je všeho tak nějak přiměřeně. A přesně takovým místem Kutná Hora - alespoň pro mě - určitě je. Cesta k její nové svěží podobě byla jistě ovlivněna zapsáním na seznam UNESCO, po kterém proběhla rekonstrukce a obnova mnoha památek i měšťanských domů. K tomu za éry nechvalně proslulého Davida Ratha došlo i k opravě Jezuitské koleje a vzniku Galerie středočeského kraje, která si za svoje krátké trvání stihla vybudovat docela slušné jméno. Těžko říct, jestli si to Rath stavěl jako takový svůj pomníček, viděl sám sebe jako mecenáše umění ve stylu Medicejských, nebo v megarekonstrukci viděl způsob, jak si ulejt nějaké ty miliony. Nejspíš všechno dohromady. Nicméně krásně opravená impozantní stavba s neméně nádhernými zahradami tu je a potvrzuje, že i takový Rath je nakonec asi k něčemu dobrý.
A tak pokaždé když se rozhlížím a obdivuji jedinečnou atmosféru svého města, kde se historie mísí s pohodou kaváren a magických uliček, nemám slov. Prostě něco úžasného, co stvořili šikovní lidé před několika stoletími a co si musí člověk oblíbit aniž by byl znalcem architektury, stavebních slohů a stylů či uměleckých směrů. Prostě se zde krása snoubí s věčností.
No, a když tohle všechno ještě umocní příjemný pocit z krásného bydlení v domě, který má svou vlastní zajímavou historii a v bytě s malovanými stropními trámy a zelení na dosah ruky, není co řešit. To je člověk prostě šťastný tam kde je a nechce se přesazovat jinam…