2024

 
LISTOPADOVÁ JISKRA NADĚJE
 
 
   Nedávno jsem narazil na jeden článek, v němž byl jistý citát. Pokud bych jej chtěl parafrázovat, pak by zněl asi takto: „Ačkoliv vše již bylo jednou napsáno, lidská paměť je tak krátká, že je třeba to neustále opakovat“. A tak posílen vínem i přemítáním o času a paměti proměňuji pro dnešek svůj blogový obšťastník v jakéhosi úvahového vykecávníka.
   Máme za sebou totiž 17. listopad a tohle datum spojené se studenty českých vysokých škol - ať se to někomu líbí, či ne - se nesmazatelně vepsalo do soudobých dějin naší země. V neděli jsme tak oslavili (tedy alespoň v mém případě), jiní si možná jen letmo připomněli a někteří spíš popuzeně zanadávali během oslav pětatřicáté výročí Sametové revoluce.
   I v jejím případě se bohužel potvrdila jakási lidská přirozenost, která způsobuje, že počáteční nadšení, euforii, vznosné fráze a idealismus časem vystřídá pragmatismus, dennodenní realita a vlastní - leckdy morálně pokřivené - zájmy se všemi jim bližšími košilemi… Budiž tedy alespoň poučením (i když Ivan Klíma by k tomu zřejmě dodal: „Jediné skutečné poučení z dějin vede k poznání, že lidstvo se nikdy v ničem nepoučilo“), že nezkrocená očekávání, postavená na naivitě či iluzi o lidském společenství, přinášejí logicky po nějaké době bolestné vystřízlivění.
   A tak je dnes pochopitelně nemalé procento populace zklamáno z polistopadového vývoje (i já mám k mnohému dění velké výhrady a leccos mi i pěkně hýbe žlučí) a mnozí i vzývají staré pořádky, jakoby to byl tehdy skoro ráj na zemi, kde bylo bezpečno, lidi měli své báječné "jistoty" a většina si byla rovna, neboť měla přibližně stejně málo prostředků. Já si ale pamatuji spíš nesvobodný svět pod poklopem a obehnaný ostnatým drátem, do kterého bych se nechtěl vrátit ani na okamžik, a to i v případě garantovaného návratu. 
   Ono ale nestačí jen říct, co bylo či je lepší a co horší; vždycky je i důležité dodat pro koho, protože každý jsme jiný a odvíjí se od toho naše životní nároky, očekávání, priority i žebříček hodnot. Vůbec proto nezpochybňuji, že jsou lidi, pro které byl oprávněně minulý režim lepší než ten polistopadový. Nicméně pro mě je naprosto zásadní kategorií svoboda ve všech jejích různorodých projevech, od cestování přes svobodu slova a vlastního názoru, svobodu tvorby i vzdělání (že s ním jako společnost neumíme pořádně nakládat, je jiná věc), svobodu informací a sebevyjádření, svobodu uplatnění, až třeba po tak konzumní typ svobody jakou je svoboda utratit své zákonně nabyté prostředky podle své vůle.
   Nedávno jsem četl "Opožděné reportáže" Ladislava Mňačka a z toho, o čem se v nich píše, mi běhal mráz po zádech křížem krážem, a to jde, prosím, o knížku z roku 1964 a o pohled komunisty. Silné a smutné čtení, které bych doporučoval každému, kdo se zajímá o historii minulého století, ale taky všem mladým lidem, kterým někdo vykládá, jak ten minulý režim byl vlastně fajn. Často se totiž setkávám s názorem, že komunistická idea je v principu skvělá, ale špatní lidé ji zmršili. Já si naopak myslím, že jde od samotného počátku o nerealistickou myšlenku (nikdy si totiž nemůžeme být všichni absolutně rovní, neboť vždy bude někdo víc a jiný míň šikovnější, hezčí, chytřejší, pracovitější, hubenější, zdravější…) prosazovanou mnohdy doslova zrůdnými prostředky, navzdory tomu, že jí občas podlehli i docela skvělí lidé.
   A tak mě těší skutečnost, že stále velké (a podle průzkumů i většinové) množství lidí považuje listopadové dny roku 1989 za skutečně přelomové dny na cestě k normální společnosti a dokáže se z toho i po pětatřiceti letech radovat. A dělá mi taky radost, když vidím, kolika mladým lidem stálo za to přijít a oslavit to, přestože naštěstí nemají vlastní zkušenost ze života ve státě, jehož oficiální vedoucí silou je komunistická strana. No a právě to mi dává neustálou jiskru naděje, kterou neuhasí ani hartusení všech malověrných.
 
 
 
JAK JSEM NEVYHRÁL NA LOVU
 
 
   Myslím, že každý, kdo mě jen trochu zná, vám potvrdí, že jsem soutěživý typ, pro kterého je nicméně snaha motivovaná soupeřením mnohem víc než případný úspěch. A tak asi nikoho ani moc nepřekvapí, že jsem se stal nedávno a nečekaně - bez dlouhé přípravy a související nervozity - účastníkem znalostní televizní soutěže Na lovu.
   Natáčení probíhalo v neonově blikajícím studiu, které svou okázalostí připomínalo spíš Las Vegas, ale i zde platilo okřídlené "Má-li ti chutnat, nechoď raději do kuchyně." Nicméně jakmile vstoupil Ondřej Sokol, zaplnil prostor svým charismatem a vzhledem k tomu, že jsem měl možnost si s ním i trochu popovídat, potvrzuji, že je to opravdu fajn a zábavný chlapík.
   Za spoluhráče jsem měl jednoho velmi chytrého pána středního věku a dvě mladší dámy, které si u sekundárních pohlavních znaků nijak nezadávali s exotickou fantazií.
   Úvodní rozhovor s moderátorem v mém případě potvrdil, že cítí-li se člověk ohrožen, často jde rozum stranou. A s pocitem ohrožení se pak dá bohužel velmi tvárně pracovat, takže jsem z něj vyšel jako prostorově výrazný bývalý hokejový trenér, momentálně těsně před zhroucením.
   Pak už ale začala palba otázek z nejrůznějších oblastí, a i když jsem neznal odpovědi zdaleka na všechny otázky, občas jsem se se správnou odpovědí prosadil a korunky naskakovaly. Jak se jmenoval tiskový mluvčí prezidenta Václava Havla s iniciálami LŠ? Kdo je právě držitelem světového rekordu ve skoku do výšky mužů? A jak se jmenuje opera, kterou jako jedinou napsal Ludwig van Beethoven? Tyhle otázky byly dobré. Na druhou stranu jsem nevěděl zhola nic o tak obecně známých věcech jako je život rodiny Kardashian a ani v příběhu Harryho Pottera jsem se necítil moc jistý. Ondra Sokol s výrazem hráče pokeru se mě zeptal, kolik že jsem si nahrál, aby mi po chvilce prozradil, že prý 40.000,-, načež jsem jen nevěřícně strkal oční bulvy zpátky do důlků. 
   Už byl ale čas je obhájit před lovcem a na dotaz koho bych si přál, vyhrála na celé čáře Kvízová dáma pro svůj sympatický úsměv. V duchu jsem si ovšem alibisticky říkal, že porážku od ženy můžu případně uhrát i na gentlemanství. Paní Dagmar se nakonec skutečně objevila a já se spokojeně usmál dovnitř sebe. Ovšem při vyslovení výší nabídky 220.000,- mi úsměv mírně vytuhnul. „Popravdě jsem si nepřišel pro peníze, ale zahrát si. Proč ale nepodrobit tvrdému osobnímu testu platnost úsloví "peníze kazí charakter" – beru tu vyšší!!!“
   Hned, jak jsem to dořekl, mi bylo jasné, že nešlo o dobrý tah. Jenže zmýlená platí, a tak musel Síra prostě zabojovat. Popravdě, nejslavnější světové thrillery byly proti koncovce našeho duelu pohodovou vánoční pohádkou a ještě teď mám šrámy na uších, jak to byl těsný únik doslova jen o prsa vietnamské ženy. Nakonec mě zachránilo to, že jsem při poslední otázce "Co podle amerických psychologů signalizují černé kalhotky a spodní prádlo?", zvolil odpověď "sexuální ochotu a připravenost" místo "snahu vypadat štíhleji".
   Super, vypadá to, že jsem se úplně veřejně neztrapnil a odpovídal jako člověk aspoň průměrně orientovaný v kultuře, historii či sportu. Vracím se tudíž za stoleček a spolu s chytrým panem Miroslavem a krásnou slečnou Janou postupujeme do finálové štvanice s 295.000,-, což se nebojíme zhodnotit trochu samochválně a samospokojeně jako "Dobrou práci", neboť líp to za daných okolností asi fakt nešlo, ale hůř velmi snadno. Jak ale bude probíhat ta finálová štvanice? Kolik nahrajeme bodů?
   Finálová štvanice bohužel ale neproběhla. Ne snad, že by Nově došly v průběhu natáčení peníze, což by se při té vizuálně úžasné show nebylo čemu divit. K finále nedošlo, protože jsem se probudil. Bylo půl druhé ráno a já místo ve studiu seděl v křesle nad rozepsaným shrnutím jednoho úžasného vystoupení Cimbálové muziky České filharmonie v purkrabství pražského Vyšehradu. Usnul jsem těsně před vyřešením dalšího televizního Maigretova případu a ani jsem si nestihl všimnout, že v běžící televizi vystřídal úspěšného francouzského komisaře tradiční AZ kvíz (který normálně nesleduji). Shodou okolností byl jedním ze soutěžících "pan Pavel", ale vše ostatní včetně zastřešujícího příběhu a fascinujících detailů už si kreativním způsobem dotvořil mozek sám do podoby akčního a veskrze smysluplného snového příběhu. No není úžasné, jak tyhle věci fungují? Kolikrát člověk žasne nad potenciálem mozku, který se umí stát vlastně zcela nezávislým tvůrcem a zavést nás do tak odlehlých sklípků fantazie, o jejichž existenci jsme neměli ani tušení, ale jak je vidět, umí i s neobyčejnou invencí "dopracovat připravený tvar".
   Probudil jsem tedy Martinu, která spala vedle mě na gauči a odebrali jsme se dospat pro změnu do naší bidlové ložnice…, nicméně pokud vím, finálová štvanice již na své imaginární předchůdce nenavázala. Jaký je to roztěkaný svět, když ani snová televize nedokáže dotáhnout věci do konce a přeskakuje nejen z ateliéru do ateliéru a z příběhu do příběhu, ale i mezi žánry milostnými a dramatickými. Ale co, nejspíš to pro mě tak bylo lepší. Myslím si totiž, že na Kvízovou dámu bychom stejně neměli šanci a já si alespoň zasoutěžil s Martinou.
 
 
 
KŘEST OHNĚM, VODOU, VĚTREM I ZEMÍ
 
 
   Nenechte se zmýlit poetickým názvem článku, vskutku nepůjde o nic příjemného a slabší povahy by ho raději neměly číst. Věnuji ho všem přeživším z přezkoušek a především těm, které mají jakékoliv zkoušky v životě před sebou. Přeji pevné nervy a horu štěstí, neb je ho v těchto chvílích víc než zapotřebí.
   Život drážního důstojníka alias výpravčího je krásný, to ano, avšak jen do té doby než přijdou jednou za pět let přezkoušky, neboli přezkoušení z předpisů dopravních, návěstních, zabezpečovacích, bezpečnostních, radioprovozních….. To je tak, celých pět roků si mozek odpočívá, sem tam se jen zatěžuje osvojením nových technologií, změn v předpisech a nařízeních a pak najednou má začít myslet, učit se a znovu vybrušovat k dokonalosti své vědomosti. Říkám to pořád, že jednorázové učení je na nic, avšak komu by se chtělo učit průběžně, když není třeba, že? A prokrastinace je tak krásná a příjemná věc. Tedy pravda, znám několik drážních nadšenců, kteří si listují a studují v předpisech v podstatě neustále, ale komu normálnímu by se chtělo myslet na učení, když přezkoušky jsou daleko? Jenomže pak přijde den, kdy zkušební termín již není daleko a už ani neklepe na dveře, ale přímo na ně rozzuřeně buší. A pro tělo, duši i mozek přijdou krušné časy. No a z toho plyne poznatek číslo jedna: Pokud chcete být ušetřeni mnoha zbytečných stresů – učte se pravidelně.
   Já, jako správný kozoroh, jsem až nechutný plánovač, který se snaží mít otěže pevně v rukou, a na každou zkoušku si tak nechávám tři týdny intenzivního šprtání, abych si veškeré učivo pročetl, pochopil, naučil a poslední den už jen opakoval. Přesto už to dávno není takové šprtání jako před lety na první zkoušky. Ne, nejel jsem přes noc, ne, nevynechával jsem jídlo a vždycky jsem si našel i dost času na odpočinek a zábavu abych úplně nezmagořil. Měl jsem proto taxu denně max šest hodin, což zní pro někoho možná děsivě, ale tento relativně spartanský systém funguje až na to, že jsem nejednou usínal s předpisem v ruce. Poznatek číslo dva: Začíst se vleže do studijních materiálů je spolehlivější na usnutí než prášek na spaní a možná i skoro jak vyvrcholení. 
   Na cvičišti těžce a na bojišti ještě hůř, ovšem nejdřív se na ono bojiště musíte včas dostavit a ne jako jeden kolega, který před lety otevřel dveře zkušebny o pár minut později s omluvou, že vlak měl zpoždění – nicméně ke zkoušce již připuštěn nebyl. Já tedy jezdím většinou autem, i když i taková cesta se může změnit v dobrodružství, pokud uváznete v ranní dopravní zácpě. A tak uzavřen v malém prostoru svého vozu jsem si prožil doslovný očistec, protože po ruce nebylo nic hodu hodného, rozbitného, či jinak ventilačního. Nezbylo tudíž než sedět a vzývat spřízněného dobroděje. No tak dobře, řval jsem a používal nejdrsnější vulgarismy. Poznatek číslo tři: Jezděte na zkoušky s časovou rezervou pro případ nenadálých živelných pohrom.
   Nyní už se ale přesuňme do učebny před zkouškou, kam jsem dorazil na poslední chvíli. Samozřejmě že povětšinou se kolektivně řeší zkoušené učivo, případně dochází k rychlokurzu některých jedinců, kteří si na učení ponechali až poslední den před zkouškou, ne-li poslední bezesnou noc. V lehce napjaté atmosféře se ochotnicky snažím předstírat, že probíraná témata jsou můj denní chleba a tréma je pro mě úplně neznámý pojem. Času už ale zbývá tak akorát na trochu křečovitý high five s kolegou, pozitivní motivaci a přání, co dostat za otázky, z čehož si dělám mantru. Poznatek číslo čtyři: Nenechte se rozhodit znalostmi svých soukmenovců – ani oni nevědí všechno.
   Přezkoušky byly letos kombinované. To znamená, nejprve dvě hodiny písemné testy, pokud jste je dali, tak jste byli připuštěni k další dvouhodinovce a to ústní. Z prvního testu dopravního jsem byl tak vynervovaný, že jsem hned u první otázky udělal zbytečnou chybu. Měl jsem ale štěstí a při kontrolním pročítání jsem si jí všimnul a opravil. Test ze zabezpečovačky byl už mnohem těžší level, ale zvládl jsem ho a u posledního všeobecného testu jsem byl pochválen, že odevzdávám dokonce jako první, což mě zahřálo u srdce – asi infarkt. Poznatek číslo pět: Neznervózněte nepovedeným začátkem a nepřipouštějte si, že to kvůli tomu nepůjde dál.
   Sláva, testy jsem zvládl a postoupil do dalšího kola ústních zkoušek, přesto nervíčky pracovaly dál. Ano, znám své pappenheimské…, a tak navzdory tomu, že jsem doma považovaný za žvanila, který se ze všeho vykecá, v takovýchto chvílích mi většinou zatuhne hrdlo, rozpačitě se usmívám, a i když slova a myšlenky létají kolem mě, dokážu je jen stěží pochytat, správně seřadit a reprodukovat. A tak promluvy k úvodním otázkám, které jsem sice uměl, byly hodně zmatené a bez hlavy a paty. Postupně jsem ale získával pevnou půdu pod nohama a mé odpovědi na jistotě a falešném sebevědomí. Přesto poznatek číslo šest: Neříkejte si v duchu hop, dokud jste nepřeskočili.
   Do konce zkoušky zbývalo už jen několik minut a já pomalu přestával vnímat a hypnotizoval hodiny. Ostatně nebyl jsem jediný, protože když zkoušející pronesla, že jsme to dnes stihli probrat o něco rychleji, tak se přísedící dopravní kontrolor zaradoval, že alespoň půjdeme dřív domu. Bohužel schopnost předsedkyně zkušební komise číst mezi řádky nebyla tak vysoká, jak jsme toužili. Nejenže neukončila zkoušku o pár minut dřív, ale naopak dodala: „Tak to bych se dnes mohla ještě mimořádně zeptat i na něco z radioprovozu“. A zde na mě čekalo žůžo překva, jak dí Hurvajs. Vyfásl jsem ještě dvě otázky. První byla ohledně provozního operatéra. Tu jsem naštěstí uměl dokonale, tedy téměř. Ale tu druhou na radiové okruhy jsem neviděl ani z TGV. Jako kdybyste mě viděli, dáte mi korunu, někdo možná i búra. Blekotal jsem jak Ferda Mravenec v horečkách a otevřít mi v tu chvíli neurochirurg hlavu, tak se až do konce zkoušky nudí. Poznatek číslo sedm: Nepodceňujte ani banální předpisy a otázky.
   Sláva konec, přezkoušky jsou za námi. Teď máme ještě patnáctiminutovou přestávku, během které se soudní tribunál poradí a poté nám sdělí svůj ortel. Ústní zkoušky ale nejsou na rozdíl od písemného testu skokem do dálky s jasnými pravidly a pevným měřítkem, takže si nikdy nemůžete být jistí, jak bude váš výkon nakonec ohodnocen. Ten pohled, ťukající propiska a slova, jež byla vyřčena vrchní soudkyní, budou Síru ještě dlouho děsit i ve dne. „Většina z vás uspěla, přesto je zde osoba, která dnes neměla úplně svůj den a zkoušky si bude muset zopakovat v náhradním termínu“. Během těch nekonečných slov jsem musel vypotit minimálně cisternu a zestárnout o několik let, aby mě z klinické smrti probrala věta: „Jistě pane XY… (z pochopitelných důvodů jméno kolegy neuvádím) sám uznáte, že váš dnešní výkon nebyl na to, abyste mohl bez dalšího přezkoušení dál sloužit. Příští týden tedy přijdete na opravný pokus a věřím, že budete mít víc štěstí“. Poznatek číslo osm: Mimo nezpochybnitelných znalostí je potřeba mít i prosté štěstí.
   Nevím, jestli znáte ty chvíle, kdy mezi tím jak se cítíte a jak vypadáte, zeje propastný rozdíl. Měl jsem pochopitelně radost, že jsem zvítězil nad úklady drážního života a na dalších pět let mám prodlouženou licenci, ale uvnitř mi bylo mizerně z neúspěchu kolegy. A tak poslední poznatek: Radujte se ze svých úspěchů s pokorou neb od neúspěchů je leckdy dělí jen nicotná drobnost.
   Je opravdu zajímavé, jak ty příjemné věci - jako třeba psaní tohoto článku - rychle utečou a ty nudné a nepříjemné – například zkoušky - se vlečou a vlečou. Aplikováno na život to beru tak, že buď je život zábavný a rychlý, nebo pomalý, ale nudný... Rozhodně hlasuju pro první možnost!
 
 
 
JE JEDNA ZÁZRAČNÁ KRAJINA,
KDE KAŽDÉMU ZNÍ JEHO PÍSEŇ JEDINÁ
 
 
   Máme tady víkend prodloužený o státněsváteční pondělí a zároveň jsme se ze soboty na neděli vrátili k běžnému středoevropskému času, a tudíž naše školní parta měla po roce zase své tradiční setkání. Docela dost zaznamenáníhodných událostí, v jejichž konkurenci ale rozhodně nezaniká i jeden mimořádný muzikantský zážitek.
   Ve středu jsme totiž vyrazili do pražské Lucerny na koncert Anety Langerové, která letošní rok pojala jako oslavu své již dvě dekády trvající pěvecké kariéry. Přiznávám, že se mi Anetin hlas zalíbil už před lety v Superstar, kde byla mou favoritkou a správnost volby potvrzovala i po ní, i když se do své dnešní interpretační podoby musela pochopitelně hledat a zrát. Srovnám-li totiž její první album s následnými, řekněme experimenty a její pozdější i současnou tvorbou – nemůže se rozhodně mluvit o nějakém přímočarém vývoji k dokonalosti. Nicméně vždy se jednalo o písně zrozené v jejím srdci a duši, nikoliv na kalkulačce a v projektech showbyznysových manažerů. Přesto každá kapela či interpret, který se tak dlouho pohybuje na scéně, většinou časem sehraje koncert i s nějakým větším tělesem ideálně symfonickým. No a Aneta si to nechala na turné „Zázračná písně krajina 20 LET“, což se v Lucerně ukázalo, jako šťastný krok.
   Obrovský zájem potvrzovalo nejen přidání druhého koncertu, ale především zcela vyprodané hlediště a plné ochozy. Ovšem i na jevišti se pomalu nebylo kam hnout. Anetu Langerovou totiž doprovázela její kapela, ale i početná Janáčkova filharmonie Ostrava a ve druhé polovině koncertu i její oblíbený sbor Maranatha Gospel Choir.
   A protože si Aneta Langerová na proslovy nepotrpí, tak v úvodu jen poděkovala lidem za to, že přišli a oslaví s ní dvacet let jejího účinkování na pódiích a zahájila koncert svým úplně prvním hitem „Hříšná těla, křídla motýlí“. Langerové hlas se nesl potemnělým sálem pevně, sytě a jasně a po celý koncert platil vedle kapely a symfonického orchestru za nejvýraznější hudební nástroj na jevišti. Hned druhou písní „Malá mořská víla“ se zpěvačce podařilo nenuceně rozezpívat publikum a pak už následoval výběr toho nejlepšího z dvacetileté tvorby rodačky z Říčan: Tragédie u nás na vsi, V bezvětří, Tráva, Jak krásné je být milován, Závrať, či Vzpomínka. Rytmický vrchol vystoupení obstarala námořnická Svatá Kordula, ten melodický zase Voda živá. Tu si opět zazpívala společně celá Lucerna jako jedním jediným hlasem. Jakoby její slova „čistá a důvěřivá” získala v úžasné atmosféře úplně nový podtext. Nejen mohutný aplaus publika a ovace vestoje v závěru daly na srozuměnou, že se interpretce podařilo vytvořit divácky vděčný program, který čerpal z toho nejlepšího, co dosud nahrála a definuje její charakteristický autorský rukopis, v němž se hudebně odráží nejen pop a rock, ale i folk s šansonem. Jako úplně poslední přídavek zazněla zcela nová skladba „Zázračná písně krajina“, která dala i jméno celému letošnímu oslavnému roku a těmto koncertům. No a ten středeční potvrdil, že její písně jsou tak silné, že se jejich podstata neztratí ani ve zvukově bohatém obalu, jaký orchestr vytvořil a nepotřebují k tomu ani velkolepou světelnou show a parádičky pro oči – zato uši si to užily náramně. Takže za mě velký zážitek hodný zvláštního poděkování.
   Někdy se v umění, jehož součástí je i hudba, hovoří o apollinském a dionýském elementu. Aneta Langerová je jednoznačně apoštolem toho prvního, jehož šifrou jsou pozitivní hodnoty, rozum, láska, krása a světlo. Aneta je totiž sama krásná a přirozená žena s krásným uklidňujícím hlasem, který zraje jako dobré víno …
 
 
 
VELKÝ FINÁLE
 
 
   Prapůvodně jsem si říkal, že by nebylo špatné, kdybych napsat během jednoho tuctu dní alespoň jeden článek, jenže život není tuctový, a tak má předsevzetí musela nejednou ustoupit. Tentokrát to tedy bylo pracovním povinnostem, protože mě za čtrnáct dní čekají přezkoušky (pravidelné ověření znalostí, které se koná jednou za pět let) a já se opět snažím prohnat broukům na šedé kůře faldy a obklopen hromadou předpisů nalít do sebe množství dat, které po zkoušce stejně v drtivé většině zmizí v propadlišti mé neuronové sítě. A tak než se mi podaří zaplnit informacemi všechny mozkové závity, uděláme si jen malou kulturní odbočku. Tou odbočkou je vyprávění o filmu "Velký finále PSO".
   V úvodu ovšem podotknu, že není úplně jednoduché vyrazit do kina na dokumentární snímek v době, kdy jej válcují velkofilmy jako V hlavě 2, nebo Mádlovy Vlny (mimochodem výborné filmy). Na časosběrný dokument Velký finále PSO jsme ale slyšeli několik lákavých pozvánek, a tak když jsme jej zahlédli v nabídce programu jednoho sympatického kina – neváhali jsme.
   Při vstupu do něj si ale naše těšení vybralo oddechový čas, neboť nám pokladní stroze oznámila: „Hrajeme minimálně pro pět lidí a zatím jste pouze čtyři.“ Chvíli jsme na sebe koukali jako Sherlock Holmes s doktorem Watsonem a pak se s Martinou shodli, že vyrazíme ven a se zarputilostí Svědků Jehovových ještě někoho přemluvíme. Jenže než k tomu došlo, zaklepalo nutkání na bránu mé prostaty a po návratu z toalety už nás bylo šest duší, takže se mohlo jít do sálu. Pravda – pro člověka trpícího rozhodovací paralýzou i v případě, že jídelní lístek má jen dvě položky, mohl být pohled do poloprázdného sálu a možnost libovolné volby místa drobný problém. Nicméně alespoň jsme se nemuseli mačkat jak tučňáci, když drží vejce, ani řešit co s ajfelkou, která se usadila přímo před námi. Takže pohoda, ale pojďme již k filmu samotnému, neboť v sále se setmělo.
   Ve filmu jsme sledovali partu mladých amatérských hudebníků z Police nad Metují, kteří v teenagerovských letech založili stočlenné hudební těleso Police Symphony Orchestr (PSO), které interpretací nejen klasiky, ale i populární a filmové hudby, či rocku a swingu přilákalo diváky nejen do koncertních sálů ale i do nádražních hal a na náměstí. Viděli jsme, jak se schází ve volném čase, jejich nespoutané mladické ztřeštěnosti (bez trapnosti v cenzurování sprostých slov), pospolitost, radosti i strasti, úspěchy i vyčerpání, ale hlavně odhodlání jít navzdory překážkám za svými sny a realizovat čím dál troufalejší nápady. Mezi nimiž bylo například vyprodat legendární Lucernu k desátému výročí orchestru, uspořádat benefiční koncert pro 5 000 diváků, nebo vystoupit se zahraniční hvězdou na závěrečném koncertu Smetanovy Litomyšle.
   To vše se odehrávalo na pozadí několika minulých sezón orchestru, ale i let, kdy svět postihla koronavirová pandemie a válka na Ukrajině. Uskupení ovšem stálo i před jinými a možná i důležitějšími výzvami. Jeho členové, hudební nadšenci a především kamarádi, postupně dospívali a zjišťovali, kam je jejich životní cesty vedou. A samozřejmě to nešlo vždy ruku v ruce s obřími a časově náročnými plány amatérského orchestru.
   Nadšení pro věc, ambice i oběti, které muzikanti musí hudbě, koncertům a dobré věci přinášet, pak ztělesňovala sympatická, energická, ale chvílemi i nejistá Petra Soukupová, která ve čtrnácti letech spoluzakládala tento ansámbl a stala se tak jeho srdcem a sjednotitelem. Verva, s jakou se pouštěla do vedení orchestru a směřovala ho k jeho slávě, byla přímo nakažlivá a do filmu tím vnášela spoustu autentických emocí. A během toho zvládla dokončit i vysokou školu a nastoupit do práce na plný úvazek. Přesto na místo zakládání rodiny nebo kariérního postupu byla ochotná věnovat veškerý svůj zbývající čas a vložit své stavební spoření do bláznivých projektů orchestru, a to i v době, kdy chod společnosti ochromil covid.
   Jí ani její kolegy to ale nevyvedlo z míry a snažili se pro své plány s úsměvem hledat a nacházel stále nová kreativní řešení. Přesto se u nich paradoxně nadšení a radost z hraní začalo pomalu vytrácet, a to právě v momentě, kdy se vše stabilizovalo. Jenže už prostě neměli tolik volného času jako za školních let a pro některé členy se z PSO začala stávat spíš povinnost.
   Film tak přiblížil nejen sny mladých lidí na prahu dospělosti, ale také jejich starosti a témata, která do jejich životů přicházejí. Vyvstávající otázky, jak zvládnout pracovní i studentský život, co v životě upřednostnit, jak se chovat ke svému okolí, jak se srovnat s globálními problémy, nebo zkrátka jen to, jak překročit čáru mezi "teen-age" věkem a pomyslnou dospělostí. Zkrátka, jak dojít do finále životního i hudebního, kterým byl slavnostní koncert na Smetanově Litomyšli, kde PSO jako první amatérské těleso v historii festival uzavíralo.
   U sledování filmu jsem se nejednou přistihl, jak téhle sympatické partě od srdce fandím, přestože jejich hudbu moc neposlouchám, v životě jsem nebyl na jejich koncertu a o jejich existenci jsem do té doby neměl ponětí. V jádru jde totiž o univerzální příběh obyčejných lidí, kteří začínali takzvaně od píky, aby si poté plnili své sny. No a diváci pak někdy mylně uvěří, že když člověk něco dělá s láskou, úspěch přijde sám, nebo že stačí něco opravdu chtít a ono se to vyplní. Podobného motivu se drží i tento dokument, ale zároveň připomíná i druhou stranu mince. A to, že pouze talent nestačí. Potřeba je taky velká trpělivost, výdrž a hlavně tvrdá dřina. Film tak občas rozpláče i rozesměje, pobaví i motivuje. Hlavně ale dokládá, že mladá generace není líná, bez zájmu a už vůbec ne ztracená. A taky jak moc je tento náš boomerský povzdech mimo, pokud tedy mají mladí své sny, odhodlání a nadšení si je plnit. A už jen kvůli tomu stojí za to s tímto dokumentem strávit hodinku a půl. Takže pokud nevíte, na co jít do kina a hledáte příjemný emotivní zážitek a zároveň něco neotřelého, co po skončení nevyšumí jako bohemka, tak tenhle dokument je to pravé pro vás, i když bude sál asi opět poloprázdný…
 
 
 
ŘEKA ZÁZRAKŮ
 
 
   Nebezpečně se k nám plíží čas čajů, dek, praskajících polínek v krbu a zabořených těl v ušácích s knihou na kolenou. Tedy alespoň to tvrdí kalendář a pohled z okna na teploměr to v uplynulých dnech jen potvrzoval. Nicméně teď se nám alespoň na chvíli vrací babí léto, takže se převzácný čtenáři hezky uveleb, nech se polapit zřejmě posledním jižním vánkem a třebas vyprávěním o jedné mimořádné knížce získáš pro tento okamžík i milého společníka.
   Není to tak dávno, co jsem od Martiny (v pro nás významný den) dostal hnedle několik dárků. A možná znáte ten pocit, kdy se v nich rochníte, jak babka v regálu se slevami. Rychle rozbalujete, zběžně prohlédnete a už jdete na další, abyste snad některý z nich přesunutím na druhé či až třetí místo moc neurazili. No a tak se stalo, že jsem jen po letmém prohlédnutí fotky na obalu zbrusu nové knihy zazdil romantickou atmošku: „To bude životopis Paula Newmana. Moc děkuji…“ Martina jen usměvavým hlasem plným pochopení k mým nedostatkům pronesla: „To asi ne, když je tam napsáno Vladimír Kořen…“ V tu chvíli můj mozek začal házet error a mou tváří prolétl úšklebek totálního blba. „A jo máš pravdu“.  
   Původně jsem o této příhodě, prozrazující, že můj věk a vetchozrakost začínají být problém, psát nechtěl, ale když mi Vladimír Kořen osobně potvrdil, že nejsem první, komu se něco podobného přihodilo - proč tak nezačít vyprávění o jeho prvotině Řeka zázraků.
   Myslím, že autora netřeba moc představovat, neboť většina z nás zřejmě alespoň jednou viděla televizní pořad Zázraky přírody, který uvádí již patnáctým rokem spolu s Marošem Kramárem. Šíře jeho zájmů a aktivit je ale mnohem širší a kromě toho byl také autorem a moderátorem televizního pořadu Planeta věda či Živé srdce Evropy. No a za jeho snahu o popularizaci vědy a problematiky životního prostředí mu poté byla udělena cena Česká hlava. K tomu byl i deset let starostou města Říčany, které za jeho působení bylo několikrát vyhlášeno místem s nejvyšší kvalitou života mezi městy v ČR. V současnosti je ale učitelem na zdejší základní škole, otcem čtyř dětí a nyní také spisovatelem.
   V této povídkové knize otevírá svůj vnitřní svět, v němž jsou nejvyššími hodnotami rodina a příroda. Na 269 stranách nabitých emocemi - od smíchu, přes nostalgii, až po slzu potajmu skrytou v koutku oka - skládá dětské příběhy chlapce, který – ač měl zuby křivé jako laťkový plot po bouřce – se neskutečně rád smál, chlapce, který vyrůstal v socialistickém Československu se vším, co k němu tenkrát patřilo, puberťáka prahnoucího po lásce se svými erotickými sny, mladého muže vstupujícího do světa dospělých s jeho dospěláckými problémy až po současnost - manžela a otce čtyř dětí, jenž i přes zoufalý nedostatek času touží i nadále chodit na ryby, hrát šachy a ochraňovat přírodu i s jejími zázraky.
   Díky jeho novinářské profesi můžeme sledovat mimo jiné z "první ruky" i slavné vítězství hokejistů v Naganu (1998), útoky v New Yorku (2001), či radost z osvobození českých novinářů zajatých v Iráku (2004)… Ale taky představuje milovanou řeku, přírodu, svou ženu, pracovní příležitosti, stěhování, šachy, starostování, rodičovství, autonehody, přátele, a hlavně všechny možné zázraky přírody. Jeho místy velmi otevřená, jindy v náznacích zastřená, ale vždy upřímná zpověď o cestě životem plyne jako ta milovaná řeka - chvíli klidně a poeticky, jindy hravě probublává, aby se po chvíli hnala jako dravá bystřina. Do cesty se jí sice občas staví balvany, jindy jezy i téměř nepřekonatelné hráze, ale přesto stále plyne a teče dál, stejně jako běží lidský život.
   Já jsem v tom svém již viděl spoustu filmů a přečet hodně knih, ale jen málokteré se mi zadřely natolik do podvědomí, abych se k nim chtěl vracet, což se Řece zázraků povedlo. A potvrzuje to i její vysoké hodnocení na databázi knih (neskutečných 94%!) i v nejrůznějších anketách. Řeku zázraků proto zařazuji na čestné místo ve své knihovně s jistotou, že ji určitě znovu otevřu, abych si uvědomil, že život sice není peříčko, ale je třeba k němu občas přistupovat s nadhledem a humorem, ale především si ho nekazit zbytečným negativismem a stresem z malicherností.
 
 
   Řeka záraků byl i názvem besedy s Vladimírem Kořenem, která se v naší knihovně uskutečnila tento čtvrtek. Zájem o ni byl značný a sál byl zaplněn do posledního místa. Přesto jsme usedali s mírnými rozpaky, neboť jsme netušili, co od ní můžeme očekávat a Martina se trochu obávala, zda se nebude jednat především o vyprávění vtipných historek z natáčení pořadu Zázraky přírody. To se však nestalo, a naopak se jednalo o osobní zpověď, člověka s dobrým srdcem, z něhož po celou dobu vyzařoval nejen úsměv ale i autentické nadšení, láska k bytí, přírodě a lidem.
   Vyprávěl o svém dětství, které považuje za zázračné období plné inspirace. O rodičích a prarodičích, kteří mu otevřeli oči k obdivu přírody, ať už šlo o hodiny strávené u řeky Ohře, pozorování vlaků nebo sbírání známek. Rozpovídal se i o svém obdivu k antickým filozofům, kteří ho inspirovali v životních úvahách. Ve vzpomínkách se vrátil i do rodných Teplic, kde studoval na gymnáziu v osmdesátých letech minulého století a aktivně se zapojoval do školních i mimoškolních aktivit. Především ale s neuvěřitelným zápalem vyzařujícím mu z očí vysvětloval a vyprávěl o těch nejzajímavějších přírodních zázracích, ale i vývoji, který nutí zamyslet se, co po nás zbude pro další generace. Chvílemi smutné pomyšlení, přesto z jeho podání jsem ani jednou nepocítil depresi, protože nikdy nechyběla naděje.
   Dvě a půl hodiny vyprávění uteklo jako voda v té jeho řece, přesto si v závěru Vladimír Kořen našel dostatek času na diskusi s množstvím dotazů a taky podepsání knih návštěvníkům. Tak zajímavý a zároveň veselý večer jsem už dlouho nezažil, tak se za uveřejnění tohoto veskrze kladného hodnocení a především doporučení na knihu Řeka života, snad nebudete zlobit.
   A pro ty, kteří doklikali až na konec článku a zaslouží si návdavkem malou odměnu, tak alespoň jeden úryvek z knihy, který je z povídky Tvoření krásného v krásném, jež pojednává o početí a příchodu na svět jeho první dcery, ale i leteckých útocích v New Yorku v té době. Bohužel ta slova jsou stále platná a možná dnes i čím dál víc.
   Jsou lidé, kteří namísto tvoření krásného v krásném rozdávají náhodnou smrt a zlost. Myslí si, že je to vůle z nebes. Že zabití či zničení druhých přinese spásu. A co je na tom nejhorší, hluboce věří, že konají absolutní dobro. Nevyléčitelná nemoc člověka a omyl lidských duší. Téměř každý na světě si myslí, že je dobrý a že má pravdu. „Já se přeci snažím být dobrý. Jsem dobrý,“ slyším z duše. Občas ten pocit umocní dav nebo vůdci, občas ho ukotví úspěch nebo vydělané peníze. A mnozí zapomenou, že zabití nevinných, mučení bezbranných a zbytečná smrt prostě dobro není. A nikdy, nikdy, nikdy dobrem nebude. A platí to pro ty s Bohem i bez něj. Semafor lidství a svědomí ukazuje: Nezabíjej!
 
 
 
DVOUTISÍCOVKA
 
 
   Jako každé těžko uvěřitelné vypravování i toto by mělo začínat slovy "bylo, nebylo", tak tedy netrhejme partu a učiňme tak. Bylo, nebylo, ale spíše bylo než nebylo… je v tomto případě především projev mého údivu nad statistikou příspěvků na tomto webu, která prozrazuje, že právě začínáte číst dvoutisící článek.
   Neskromně se musím pochválit, protože mi to číslo přijde neuvěřitelné, ale zároveň se i přiznat, že v historii tohoto webu jsem byl už několikrát rozhodnut, že zrovna psaný článek je definitivně ten poslední. Pak ale uběhl čas, něco zajímavého se přihodilo nebo změnilo a já zase pocítil ten nutkavý pocit a usedl ke klávesnici… Takže teď o dost let starší a zkušenější už vím, že - vystaveno opravdovým poryvům času – "už nikdy" znamená opravdové nikdy jen někdy. A dokonce málokdy. A tak se pokusím v rámci tohoto kulatého výročí si zase jednou trochu uspořádat myšlenky a položit jednoduchou otázku: Proč vlastně píšu na tento web? Důvodů je ale kupodivu relativně stále dost.
   Prvním a početně nejzastoupenějším je, nebo spíš byla, informační povinnost, protože drtivá většina příspěvků vznikla pro sekci "Hokej", kde jsem dlouhá léta pravidelně reportoval nejen o zápasech ale i dění v kabině týmu, který jsem právě trénoval, teambuildingových akcích, soustředěních a zveřejňoval rozhovory s hráči, rodiči či oslavenecká přání. Musím ale podotknout, že pokud jsem to nazval "povinností", tak povětšinou veskrze příjemnou.
   To už je ale minulost a v současnosti již pouze nepravidelně přispívám do sekce "Blog", která je takovým mým deníčkem, jenž odráží můj svět a do kterého se můžu kdykoliv po čase kouknout jako do zrcadla a zavzpomínat. Tento způsob sebereflexe vřele doporučuji, protože jsem se už nejednou při pohledu o několik let zpět sám sobě smál, podivoval a kroutil nad sebou hlavou, cože jsem to tehdy proboha sesmolil.
   Přiznávám, že mám rád sílu slova, které dokáže vyvolávat emoce, přimět k zamyšlení, rozesmát či dojmout. Snažím se proto psát články, které by mne bavily při jejich vytváření a zároveň bavily i mé čtenáře. Psal jsem už jako malé dítě reporty z rodinných dovolených a různé povídky, později jsem přidal verše, písně a dopisy z vojny jedněm milovaným očím, ale odvahu zveřejňovat své myšlenky, názory a příběhy jsem našel až mnohem později. A přitom jsem někde četl, že každý je spisovatelem, a každý v sobě nese knihu, knihu svého života... Tak snad ta moje bude alespoň trochu veselá, zajímavá a inspirativní...
   Samozřejmě jsem i nádoba hříšná a tak trochu exhibicionista, který občas neprováhá možnost se veřejně pochlubit či prezentovat své myšlenky a postoje. Na druhou stranu se ale nebojím jít nejen s vlastními názory, ale i s vlastním jménem a kůží na trh. Což ne každý pod rouškou internetové anonymity svede. Abych to ale trochu odlehčil, tak ještě přidám, jak kdysi spisovatel Pavel Bošek v pořadu Zavěste prosím, volá Semafor, odpověděl na otázku Miloslava Šimka „Proč píšete knížky?“: „A co bych čet, pane Šimek?“
   Také si zde píšu kvůli tomu, že je to krásný "vykecávač". Vypovídám se ze svého zklamání i radosti, ze své zlosti nebo naopak dobré zkušenosti a mnohdy si je jakoby znovu prožiju, nebo lépe pochopím a vstřebám – prostě taková terapie psaním.
   Dále mě na mém psaní baví, že ve svém virtuálním prostoru mohu využít toho, že nad sebou nemám žádného šéfredaktora, majitele či instituci a mohu si tak naprosto svobodně psát, o čem chci, a jak chci. Nemusím tudíž dbát na genderovou, politickou, klubovou ani jinou vyváženost a při svém psaní jsem něco, čemu cimrmani na divadle říkají "ortodoxní monologista". Píšu si prostě, když na to mám náladu, a když mám pocit, že to za psaní stojí.
   Za X-té bych chtěl podotknout, že můj web má několik opravdu věrných čtenářů a ty nechci zklamat. Mimo to jsem rád (ale někdy taky ne), že sem občas zajdou taky moje děti a Martina a nahlédnou na věci a události z mého pohledu.
   Vzhledem k tomu, že jsem nevěřící věřící (takže ne ateista, ale spíš agnostik), kterého život nesmírně baví, ale vůbec netuší, co přijde na jeho konci. Jestli splynu s harmonií světa, nebo bude jen nekonečné nic bez citu, radosti i smutku… A tak raději píšu, protože jak řekl Seneca, jediné, co po nás zůstane, jsou myšlenky a příběhy… Což je zatím jediná prokazatelná pravda.
   Ovšem ten nejdůležitější důvod jsem si nechal na konec: Píšu proto, že chci, že mě to baví a dává mi to zatím smysl.
   Inu pro svůj jubilejní dvoutisící článek jsem původně zamýšlel nějaké zábavnější či vznešenější téma než výčet důvodů svého psaní, ale okamžité rozpoložení se prostě neptá na prvotní záměry. A tak ta zajímavější a veselejší témata snad dostanou civilnější a zcela nezapamatovatelná čísla, třeba 2003 nebo 2006. Nicméně číslovka 2000 se mi zdá v souvislosti s tímto webem krásná a zároveň hrozivá. Krásná tím, co všechno báječného mi to neustálé spisování dalo a dává. Hrozivá tou obrovitou, z různorodosti splácanou hmotou podobnou dortu knižního pejska a kočičky, hmotou, nad jejíž užitečností je asi lepší moc nepřemýšlet. Jediné, co se dá s takovým neuchopitelným ale na pohled sympaticky kulatým číslem dělat, je připomenout si ho a poděkovat všem těm, co tenhle dvěma tisíci články rozdílného rozsahu, tématu i kvality naložený vůz pomáhají táhnout jako čtenáři dál. Což touto poznámkou, mimochodem - moc rád a s úklonou, činím.
 
 
 
ŽIVOT NÁS VŽDY JEN NEHLADÍ PO SRSTI
 
 
   Dnešními dny cloumají převeliké emoce, a tak jsem si zprvu myslel, že o svém pobytu v Jeseníkách nebudu vůbec psát, ale nakonec jsem si řekl, že bude dobré pomalu v myšlení poněkud "přepřáhnout" a naladit se tak na návrat do přeci jen o něco normálnějšího režimu. Tak vás tedy srdečně vítám 
   Je to teprve několik dní co jsem se vrátil z pracovně ozdravného pobytu v lázních Jeseník. Ano, můj zaměstnavatel se vyznačuje značnou velkorysostí a kromě měsíčního výdělku mi umožňuje po dvaceti letech práce ve směném provozu i lázeňské zotavení, neboť tělo prý není stroj a občas je třeba mu dopřát i medicínskou péči, relax a vůbec mu zlehčit prodělané zatížení a doplnit šťávu… Jedním ze zařízení na takové utužování těla i ducha jsou Lázně Priessnitz v Jeseníku, na které letos padlá má volba. A aby to utužování těla i ducha bylo komplexní, zaplatil jsem pobyt i Martině a vyrazili jsme spolu.
   Myslím, že to byla již naše šestá návštěva v tomto kraji, přesto zde zůstala stále řada pěkných a zajímavých míst, která stála za objevení. A tak jsme v prvních dnech, ve kterých nás budilo prosluněné svítání nad horami, dávali mimo ozdravných procedur i hodně prostoru cyklo/pěšmo turismu a dalšímu vyžití. Jesenicko nás opět nezklamalo a přineslo zážitky, které se jezdí do takového malebného kraje hledat.
 
 
   Pravda, od čtvrtka byla atmosféra již trochu opršelá, přesto nebránila v protivodní výstroji vyrážet na další treky. K tomu domorodci pamatující povodně v roce 1997 nás i sebe ujišťovali, že toto je pouze děštík zalévací, který má s tím před sedmadvaceti roky pramálo společného. To se bohužel změnilo v sobotu, kdy vodní přívaly zintenzivnily, ale my na kopci v lázních zůstávali stále v klidu. Zde se ve vyprávění dostávám na poměrně tenký led, kde se trochu stydím, neb náš odpolední program značně ovlivnila návštěva vinaře z Uherského Hradiště. Prostě jsme seděli se známými v dobrém rozmaru a při vinařské meditaci nám bylo fajn, zatímco lidem v údolí prozpěvoval klasik... prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká...
   V neděli ráno mě ale zarazil intenzivní pocit, že věci jsou jinak, než tomu obvykle bývalo. S rozpaky jsem vnímal šero, které prozrazovalo, že mimo slunce, jež nesvítí skrz nacucané mraky, nesvítí ani lampička na nočním stolku. Neblahé tušení a kusé informace, které se k nám během dopoledne dostávaly, pak stvrdila i naše odpolední cesta dolu do Jeseníku. Z mlhy tak bílé jako jsou umrlčí líce, se na nás v ulicích podél řeky vynořil devastující účinek vodního živlu. Úplně se mi sevřelo srdce nad dravostí proudu, který se po nočních eskapádách sice již vrátil do svých břehů, ale jeho řádění zanechalo bolestné šrámy na krajině, domech i duších lidí.
   Omlouvám se, ale na tomto místě nenabídnu žádný vlastní ilustrační obrázek – stejně se jich v médiích objevuje přehršle. Já jsem prostě nemohl oproti mnohým jiným zvědavcům vyndat mobil a mačkat jeho spoušť, namísto podání pomocné ruky těm, kteří v potu tváře odklízeli naplavené bahno a harampádí. A tak jsem jen nechápavě a se skřípěním zubů pozoroval, že slušnost, vnímavost a empatie není bohužel vždy a všude atributem světa zabydleného lidmi. Nechci ale nikoho kritizovat nebo snad dokonce odsuzovat, jen si o to víc vážím těch, kteří byli a jsou ochotni nezištně a upřímně pomáhat a těšímě jejich nesobeckost v poskytování prostředků jakéhokoli charakteru, ale i pouhé lidské energie a optimismu. Věřím, že prosté člověčenství pomáhá stejně jako vědomí, že na své problémy člověk není sám.
   Od úterka se na Jesenicko vrátilo opět krásné počasí a my prožili ještě několik velmi příjemných dní a různorodých prožitků. Jen naše rezervace exkurze na Dlouhých strání byla na již zmiňovanou neděli, takže nám nevyšla ani na třetí pokus. Někdy si ale člověk musí prostě na splnění svých přání počkat a alespoň budu mít důvod znovu přijet do tohoto krásného kraje.
 
 
 
PRÁSKNU BIČEM
 
 
   "Slova, slova, slova," říká ústy jednoho slavného dánského prince nejmenovaný literát alžbětínské doby, no a já si v dnešním příspěvku dovolím jeho slavný výrok parafrázovat na "Slova, obraz, zvuk". Slovům a obrazům dávám, myslím, prostor dostatečný, ke zvuku sahám jen zřídka, jenže u reportu z koncertu Štěpána Kozuba a Jiřího Krhuta by zvuk rozhodně neměl chybět. Nicméně předem upozorňuji, že použité ukázky jsou z jiných vystoupení zveřejněných na YouTube. Popravdě ruka během koncertu nejednou už už sahala po mobilu, ale mysl ji vždy napomenula: „Neruš a raději jen poslouchej a užívej si to!!!“ A protože jsem zvyklý poslouchat i sám sebe, tak tentokrát nemám prostě žádný vlastní záznam.
   Herce Štěpána Kozuba jsem byl uvyklý vnímat především jako komika (a myslím, že i většina z vás), tudíž když jsem se dozvěděl, že začal i zpívat a dokonce natočil se stand-up komikem, skladatelem a textařem Jiřím Krhutem album "Prásknu bičem", automaticky jsem čekal žertovné zpívánky plné slovních hříček a vtipů. Jenže chyba lávky – jejich hudební spolupráce je převážně v duchu baladických skladeb, většinou na téma láska, rozchody, prázdnota, zklamání, smutek a Kozubův melancholický projev mě v nich velmi mile překvapil silou prožitku, emočním, jakoby jen křehkým vyprávěním a výrazem muže, který ví, o čem zpívá. Prostě populární Štěpán Kozub je další ostravský fenomén, čehož byl jasným důkazem i jeho koncert v do posledního místečka zaplněném kongresovém centru Aldis v Hradci Králové.
 
 
   S parťákem Jiřím Krhutem a nepostradatelnou vokalistou Barbarou Kanyzovou vystoupili za bouřlivého potlesku na pódium krátce po 19. hodině a hned přivítání s úvodní skladbou "Dám ti napít" navodilo atmosféru, která dokázala spojovat zdánlivě nespojitelné - něžné až hladivé šansony s originálním průvodním slovem a leckdy - jak se dnes říká - nekorektním humorem, který je neodmyslitelně spjat s oběma interprety. Jak ale osvětlil Kozub - problém s ním nemají ti, kterých se týká, ale skupiny lidí, které se je jali ochraňovat a ženou to do extrému. Chvílemi to tedy byly proměny jako u Dr. Jekylla a pana Hyda, a tak jsem na té emoční horské dráze v jednu chvíli cítil husí kůži po těle a dojetí z nostalgické skladby a za okamžik se naopak vydatně smál a bavil při vyprávění historek, který asi nejlépe vystihuje příznačné adjektivum "rázovité". Tento kontrast ovšem fungoval skvěle a jen mě mrzelo, že dvě a půl hodiny uplynulo tak neskutečně rychle – ale tak už to u mimořádných koncertů chodívá.
   Nicméně po jeho skončení přišli ještě ústřední aktéři (Štěpán Kozub, Jiří Krhut a Barbora Kanyzová) do foyer mezi diváky, kde následná autogramiáda, focení a vyprávění trvalo déle než samotný koncert. Snad proto jsem mezi odcházejícími návštěvníky nezaznamenal takového, který by byl nespokojený. A pokud přece, pak se omlouvám, že se vyjadřuji všeobecně a za jiné. Takže závěrečné shrnutí jen a jen za sebe.
 
 
   V posledních pár letech jsem měl občas pocit, že je Štěpána Kozuba už všude hodně. Ostatně při koncertu sám odvyprávěl pár příhod, kdy mu to někdo vyčetl. Ovšem jeho hudební a koncertní poloha je pro mě natolik originální a zajímavá, že jsem se jí zatím rozhodně nemohl přesytit. A snad i proto mám ještě dnes při vzpomínce a psaní tohoto reportu, z jeho vystoupení tak příjemnou a uvolněnou náladu. Díky za ní, a to obzvláště v této vystreslé době.
   Přeji proto všem dobré pořízení a co nejvíc krásných dnů v tom našem světě, se kterým jsme z rozličných a často navzájem protikladných důvodů nespokojeni, ale který je jediný, kde můžeme žít.

 
 
 
K ŽIVOTU PATŘÍ NOVÉ ZAČÁTKY
 
 
   Máme za sebou první zářijové pondělí, tedy další začátek školního roku, ale poprvé po 26 letech neopouštělo dveře našeho bytu žádné dítě školou povinné ani středoškolský student. Nevím, jestli je to zrovna důvod k oslavě, ale je to zkrátka tak. Uteklo to neuvěřitelně rychle, nicméně jak praví materialismus - všechno má nejen svůj začátek ale i konec. Jenže my šmrnclí duchovními naukami víme, že každý konec je vlastně začátek čehosi dalšího, nového, co by pro nás mělo být jako další úloha či úkol, s kterým se máme popasovat. A tak přestože jsem po právní stránce již splnil svou roli rodiče, stále tu zůstávám a věřte, že rád, pro své děti a jejich děti, jako ten kdo vždy rád podá ruku nebo slovo, jeli potřeba. I tak musím bez mučení přiznat, že ten stav bez každodenních rodičovských povinností si nesmírně užívám.
   Přesto bych rád popřál všem (žákům a studentům, ale i jejich kantorům), kteří museli od pondělí vyměnit prázdninovou volnost za poněkud přísnější režim pravidelného vstávání, několikahodinového sezení ve školní lavici, psaní domácích úkolů a jiných nepříjemných školních povinností, zároveň i spoustu zábavy, nových zážitků a poznatků, protože když o tom tak přemýšlím, tak ty roky strávené ve škole byly stejně nejpohodovější (i přes veškeré stresy z písemek a zkoušení), nejúsměvnější (se spoustou legendárních historek) a nejbezstarostnější (koneckonců, co jiného jsme měli tehdy na starost než se učit a objevovat nepoznané i za cenu průserů…). No a navzdory všem universálním radám a vyučovaným poučkám a teoriím bych ze svých vlastních rodičovských ale i trenérských zkušeností jen podotknul, že každý jedinec je osobnost, která chce jiný přístup a k žádné není dodán návod. Tak si to všichni užijte…
 
 
 
ZA SLOVINSKÝM SLUNCEM
 
 
   Nejlepší dovolená je ta, při které si trochu odpočinete, ale zároveň i protáhnete tělo a během níž si vyčistíte hlavu, ale poznáte taky něco nového a krásného. Souhlasíte? Pokud ano, tak si to ve Slovinsku určitě užijete jako já.
   Už přípravy na cestu byly velmi volné až libovolné, jak už to u takových putovních "soft" akcí bývá. Takže kromě touhy se toulat a poznávat nepoznané, jsme si k několika doporučením na cestovatelské a přírodní zajímavosti, sbalili už jen pár základních nezbytností k přežití a většinu řešili a rozhodovali často až na místě samém. A tak jsme se bezstarostně vydali směr Slowenia, trochu si prohlédnout a prošlápnout alpskou kopcovinu na jih od dálnice A2 a následně zalajdačit na nedlouhém Adria pobřeží.
   Julské Alpy nabízejí vskutku krásné horské stezky s úchvatnými pohledy na okolní krajinu, dechberoucí soutěsky, vodopády a jeskyně, ale i tyrkysové řeky a krásná jezera. Pověst toho nejvíc nej z nich má jezero Bled a se svým malebným ostrůvkem a hradem na pozadí horských velikánů působí přímo pohlednicově. Kromě toho do něj vyvěrají termální prameny, díky kterým je jezero příjemně teplé a umožňuje i přes svůj ledovcový původ koupání, což jsem osobně vyzkoušel. Celé jezero se dá taky obejít po příjemné stezce dlouhé 6 kilometrů, kterou tvoří z části dřevěný chodníček nad vodou, nebo je možné se nechat dovézt na ostrov lodí, kterou ve stoje pohání veslař, připomínající benátského gondoliéra.
 
 
   Nicméně pro nás bylo mnohem magičtějším nedaleké jezero Bohinj, které téměř bez hotelů a turistů působilo doslova pohádkově. Z jeho krásných travnatých pláží (počasí přálo, tak proběhla i koupačka) byly vidět nejvyšší vrcholy Julských Alp, nad kterými čněl ten úplně nejvyšší - Triglav. Každý krok, každý dech a každý pohled na okolní scenérii mě naplňoval uklidňující radostí. A uprostřed nádherné přírody jsem si opět uvědomil, jak malí a zranitelní jsme ve srovnání s tou mocí, která nás obklopuje.
 
 
   Naše další putování jsme přesunuli již k moři a ubytovali se ve městě Piran, které je považováno za nejromantičtější a nejkrásnější na slovinském pobřeží. Díky svému labyrintu úzkých a křivolakých uliček získalo přezdívku – slovinské Benátky a musím přiznat, že jsme se v něm skutečně něco nabloudili. Opět se tak potvrdilo, že má paměť už - měkčena léty intenzivního používání - svou tvrdostí má na příslušné stupnici mnohem blíže k mastku než k diamantu. Naštěstí člověk nikam nespěchal, takže drobné zacházky nám naopak odhalili většinou nějaký nový zážitek, jako například posezení v rybí restauraci Fritolin pri Cantini, kde se vaření neslo vyloženě v gurmánském stylu.
 
 
   Ač jsme to měli z našeho ubytka na pláž pouhých 10 metrů, tak ani jeden z nás není ten typ, který na ní prolebedí celý den. A tak jsme většinou po ranní koupeli nasedli na loď a nechali se dopravit do nějakého sousedního města, odkud jsme podnikli zpět pobřežní treking s koupingem a lehkým pivingem. Města Portorož, Izola a Koper jsou taková jadranská klasika a jsou si podobná jako vlajky států na jih od Mexika a na sever od Kostariky. Ne že bych se považoval za znalce latinskoamerických zemí, ale standarty tohoto pásu států netvoří nic jiného než kombinace modrých a bílých pruhů, jakoby si ti latinos, někde u tequily řekli: „Hele, amigos, modrá a bílá jsou docela pěkný barvy na vlajku a támhle gringo z Prahy dokonce zpívá, že modrá je dobrá“… No nevím, ale ty vlajky jsou si podobné, jako právě zmiňovaná města, i když i zde jsou drobné rozdíly.
   Do letoviska Portorož to táhne především ty, co hledají dovolenkový cvrkot, bary, restaurace, obchody, atrakce, přeplněné pláže a bujarý noční život, což nebyl úplně náš šálek thé. Naopak Izola nás velice mile překvapila až ospalým poklidem, ale především krásnými plážemi s příjemným a upraveným ležením na travnatých plochách ve stínu borovic. No, a pokud byste se odtud vydali na cestu zpět podél pobřeží jako my, tak vás dvanáctikilometrová stezka povede podél útesu Strunjan, který je nejvyšším na celém Jadranu a z jeho vrcholu je úžasný výhled na moře.
 
 
   Po opravdu strmém klesání dolů nás ale čekala odměna v podobě koupání na přírodní pláži Měsíčního zálivu. Tato romantická pláž je právem považována za nejkrásnější v celé zemi, i když já jsem Martině raději občas zakryl oči, aby si mezi místními nudisty nenašla náhodou svého nového hrdinu…
   Cestou k domovu jsme ještě učinili zastávku v hlavním městě Ljubljana, jehož jméno je odvozeno od slovinského slova ljubezen - láska, a musím říct, že tomuto městu opravdu sluší. Během několika hodin jsme obešli všechny významné symboly města a byla to vskutku pěkná podívaná. Tu dnešní podobu dal městu především slovinský architekt Jože Plečnik, jehož jméno je spojeno také s Prahou, Pražským hradem a prezidentem Masarykem. A právě pro podobnost v architektuře, se také Ljubljana často přezdívá malá Praha. A my si chvílemi skutečně jako v Praze připadali. Proplétali jsme se úzkými uličkami starého města a obdivovali historické budovy, vystoupali až k Lublaňskému hradu (na něj se může vyjet i lanovkou) a pohlédli do dávných časů, abychom pak na tržišti u Plečnikovy kolonády okusili současný místní život.
 
 
 
   Tím jsme se ale dostali na konec našeho putování. Ještě jsme tedy nakoupili několik dárkům nejbližším, nasedli a zadali do navigačního strojku „Domů“… a poděkovali… „Hvala Slovenija"… O našich zážitcích bych mohl samozřejmě vyprávět klidně dál, ale musím se hlídat, abych udržel přijatelnou délku pro blogový článek. Přesto, kdo by měl podobný úmysl vydat se tímto způsobem a tímto směrem - určitě nepochybí.
   Jenže teď už se nám blíží září a člověk si jen říká, jestli je to možné, že prázdniny utekly tak rychle? Nastupující prvňáčkové se, snad, do školy těší, a kdyby to tak platilo - co já vím - třeba i pro novopečené čtvrťáky, bylo by to skvělé! Já se aspoň na - pro mě tentokrát opravdu mimořádně rušné - září moc těším a věřím, že se i s vámi budu mít v ten měsíc o co podělit. Každopádně dnes přeji všem milým čtenářům co nejlepší poslední srpnové dny.
 
 
 
PO SOUSEDSKU SE SOUSEĎANKOU
 
 
   Dovolené jsou sice v plném proudu, přesto si dnes dáme od cestování na chvíli oraz a pověnujeme se malinko muzice. Hudba je totiž lék, jak kdysi zpívala dnes už zapadlá skupina Lunetic, ale hlavně - koncerty, fesťáky a nejrůznější varianty muzicírování k létu neodmyslitelně patří.
   No a stejnou tradicí se za posledních osmnáct let staly i prázdninové koncerty kapely Souseďanka před hospodou Na Propasti v obci Hradec, kde bydlí její lídr Petr Janda. A jak již název uskupení napovídá, tak jeho spoluhráči jsou i jeho sousedé. A nejde jen tak o nějaké obyčejné sousedy, vždyť na basovou kytaru hraje Jiří "George" Kozel zakladatel kapely Blue Effect, bubeníkem je Ladislav Malina, kterého fanoušci znají třeba z orchestru Golem, zpívá v ní i jeho manželka Lenka, na klávesy hraje Zdeněk Vlč, spoluhráč Aleše Brichty či opora skupiny Karamel a občas zazpívá i dcera Petra Jandy - Marta.
   Kapela během léta uspořádává na Propasti většinou čtyři vystoupení a upřímně ani nevím, kolik let na jedno z nich již pravidelně vyrážíme i s partou našich známých. Nejedná se ale o klasický koncert, ale jen takové hraní a zpívání pro radost muzikantů, kteří společně nikdy nezkouší a hrají z not či improvizují – prostě jak s oblibou říká Petr Janda - takový lepší táborák.
   Nebo pro někoho spíš "Jam Session", který začal před osmnácti roky jen jako takové hospodské hraní, ale jak šel čas, stal se z něho doslova místní fenomén a během let tak pouhý plátěný přístřešek nad kapelou nahradilo malé zakryté dřevěné pódiu. Nicméně stále se hrají bluesové a bigbeatové standardy a kromě různých coververzí od Stounů a Beatles samozřejmě dochází vždy i na několik Jandových lidovek.
   A tak i před začátkem letošního posledního vystoupením byla místa před malým pódiem obsazená, a to nejen ta stálá u dřevěných hospodských stolů a lavic, ale prostranství tradičně zaplnila i přenosná křesílka a u rybníku pak deky rozložené na trávě. A když Petr Janda dorazil s kytarou na zádech a kombem, které si jako obvykle přivezl na rudlíku, mohlo se začít. Kapela hrála s neskutečnou chutí a energií, kterou přenesla i na evidentně spokojené publikum, což navíc umocňovalo příjemné prostředí, dobré pivo, či společnost přátel. A pokud se podíváte na přiložené video, snad se i na vás, alespoň malými ukázkami z mobilu, trochu té skvělé atmosféry přenese.
   Letošní poslední setkání sousedů i přespolních po několika vytleskaných přídavcích skončilo před půlnocí a i tentokrát to byla krásná vlahá hudební noc. Bez ohledu na to, že od přilehlého rybníka Propast bylo symbolicky později trochu chladno a komáři se pokoušeli divákům ten večer aspoň trochu znepříjemnit. Nicméně mě především potěšilo jak tyhle "starý páky" to pořád ještě umí a nepotřebují k tomu žádnou pitvořící show, protože tenhle parádní rokec - aspoň tedy v mých uších - se velmi dobře vypořádal se zkouškou časem. Samozřejmě člověk není objektivní, ale je fakt, že znám spoustu muziky, která se mi v té době taky líbila a dneska když si ji pustím, tak je to - jak říkával kdysi Jiří Sovák - jako když koukáš z okna a nikdo nejde. A to se v tomto případě rozhodně nestalo, protože nohy si neustále podupávaly a ústa zpívala i po čtyřiceti letech s chutí – Kdo tě líbá, když ne já…
 
 
 
S MACKOM V ZÁDECH
 
 
   Podobně jako v Mexickém zálivu mají období hurikánů, v Asii zase období monzunových dešťů, a na Islandu období intenzivní sopečné aktivity, tak u nás během letních prázdnin nastává období dovolených. A z jedné takové sportovně poznávací na Slovensku jsem se právě vrátil. Byla to již několikátá návštěva této země, ale tentokrát asi nejvíc echt multiturist, a tak to naše putování ze západu na východ bylo vskutku pestré a výživné. Jak se o to ale vlastně snažíme u většiny věcí v našem životě, protože pořád je co kde objevovat a příjemně nebo v akci trávit čas. A tak se tentokrát jezdilo autem, šlapalo na kolech, chodilo po horách, vezlo po kolejích, plavalo v termálech a poznávala nová místa s jejich historickými a zeměpisnými zajímavostmi a souvislostmi, aby do sbírky přibyl nejeden další parádní zážitek. A protože jich bylo nakonec nad rámec jednoho blogového příspěvku, tak se pro dnešek zmíním pouze o prvních dnech na Malé Fatře a další si ponechám snad na příště.
   Popravdě, při zmínce, že letos jedeme putovat na Slovensko, jsem často slyšel: „A to se nebojíte medvědů?“. Bojíme, ale kdybych měl z života vyeliminovat všechna rizika a s nimi spojené obavy, tak bych pomalu nesměl vyjít ze dveří domu. Zopakoval jsem si tedy několik uváděných zásad jak se chovat a správně reagovat při setkání s huňáčem a v duchu si říkal, že budu mít případně alespoň historku, kterou jednou povyprávím svým vnoučatům. A především, jak mi říkal jeden bača v horách: „Mackov je tu veru veľa, ale bojím sa ich menej jako úradníkov na úrade… tí sú premnožení viac a sú nebezpečnejší, lebo ich správanie neviem odhadnúť. Správanie medveďa v prírode áno!“ Osud tomu ale chtěl, abych měl vnoučatům i vám možnost vyprávět něco trochu jiného. 
   Po několikerých výšlapech ve Vysokých Tatrách jsme tentokrát zvolili na úvod naší dovolené Malou Fatru a volba to byla na výsost dobrá, neboť jsme se dostali z vysokých skalnatých hor tatranských masivů do většinou zalesněných kopců a travnatých luk, kde trasy mají taky slušná převýšení a obtížnost, ale člověk je přeci jen mnohem více obklopen zelení.
 
 
   Ubytovali jsme se v samém srdci národního parku nedaleko Terchové ve stylovém wellness resortu Jánošíkov dvor, jehož příjemné prostředí, milý personál a skvělé jídlo náš dojem z tohoto kraje významně nadlepšilo. Na úvod jsem vymyslel jen lehkou krajinovku po okolních kopcích Zázrivé s asi dvanáctikilometrovým okruhem, ale ukázalo se, že na mě se v tomhle nedá úplně spolehnout a malinko jsme si procházku protáhli. Přesto přinesla několik příjemných zážitků z oblasti, kterou lze určitě označit za dobrou destinaci pro tento druh putování.
 
 
   Druhý den jsme se vypravili do Vrátné doliny, odkud vyráží pěšky nebo lanovkami do hor převážná většina turistů. Pěkných míst, která se zde dají probrouzdat, je mnoho, ale z mého pohledu se stala nejatraktivnějším výletem hřebenovka od Snilovského sedla k úpatí Velkého Rozsutce. S tím, že pokud si ulehčíme výstup lanovkou z Vrátné a sestup tím samým způsobem na Pasekách (úspora času i sil bude výrazná) můžeme během jediného výletu snadno zvládnout ty nejvyšší a nejkrásnější vrcholy Malé Fatry. Příznivé počasí nám nejen přálo, ale umožňovalo i skvělé výhledy, takže jsme vyrazili.
 
 
   Ze Snilovského sedla jsme měli jako na dlani hřeben Malé Fatry, jehož přechod není žádnou pohodovou procházku, protože v cestě stojí hned několik vrcholů (Chleb, Hromové, Steny, Poludňový grúň a případně i Stoh, mezi nimiž se výška sestupy opakovaně ztrácí a pro turistu, který si pod hřebenovkou představuje něco, jako je trasa mezi Pustevnami a Radhoštěm v Beskydech, to může být nečekaným překvapením a u slabších jedinců neustálé výstupy a sestupy mohou vyvolat i jistý pocit beznaděje. My jsme tedy vyrazili nejdřív k vrcholu Veľkého Kriváně (nejvyšší hora Malé Fatry), kam je jen 40 min cesty, a tak nebylo divu, že tam směřovalo i nejvíc výletníků. Alespoň jsme se mohli navzájem vyfotit a odměnou všem byl kruhový výhled.
 
 
   Po seběhnutí z větrné hůrky jsme se vrátili do Snilovského sedla a kosodřevinami a loukami přešli na již zmiňovaný hlavní hřeben Malé Fatry. Zde byl dalším zdolaným vrcholem Chleb, odkud bylo vidět Roháče v Západních Tatrách, ale při zpětném pohledu i Veľký Kriváň, který takto z většího odstupu vyniknul mnohem víc.
 
 
   Trasa za Hromovým byla hodně členitá a místy vedla po ostrém hřebeni, ale především se začalo horšit počasí, jak už to tak v horách někdy bývá. Po rychlé konzultaci s mobilní aplikací na další výhled a poté co vrcholky zalehla tmavá peřina oblačnosti, ze které střídavě pršelo a fičelo, jsme usoudili, že bude lepší změnit naše záměry, zkrátit trasu a sestoupit do Chaty pod Chlebom. To mi připomnělo, jak jsem se jako teenager zúčastnil v rámci sportovního soustředění seběhu sjezdovky ve Svatém Petru, a strašně si při tom liboval v takovém tom šněrujícím poskakování podobně, jako to dělají lyžaři na sněhu. Tenkrát se to osvědčilo jako jednoznačně nejrychlejší a nejbezpečnější varianta sbíhání prudkého kopce, ale o cca pětačtyřicet let méně pružná kolena to již nebyla schopná zopakovat… Žádná medovina to tedy vskutku nebyla, ale když Martina nedaleko chaty, kde nedávno kousla medvědice cyklistu do nohy, našla uprostřed cesty exkrement, který evidentně neměl lidský původ, změnil se zbytek cesty na solidní horor. Všechno jsme ale zvládli a někdy je prostě v hospodě líp než na zdravém povětří… No, a protože počasí našim původním plánům nepřálo, zaimprovizovali jsme a po návratu do Terchovej, kde již bylo opět krásně, jsme vyrazili alespoň na podvečerní procházku Jánošíkovým chotárom. A při podhledu na vzdálený horizont a efekt "modrání dálek" si uvědomili, jak nesmírně těžké, avšak neskutečně krásné, je být tulákem…
 
 
   Následující den jsme sbalili své saky paky, ale než jsme pokročili v našem putování, rozloučili jsme se s Malou Fatrou celodenním trečíkem po Jánošíkovych dierach, což je turisticky asi největší lákadlo Malé Fatry. Vzhledem k tomu, že jsme něco podobného již kdysi absolvovali ve Slovenském ráji v roklině Suchá Belá, vyrazili jsme s představou nenáročné vycházky z osady Biely potok soutěskami, jejichž dno tvoří koryto potoka s vodopády a peřejemi, nádhernými zákoutími, mosty, žebříky a ocelovými lávkami. Prostě pastva pro oči i slušný adrenalin.
 
 
   Nejprve jsme procházeli Dolnými dierami do Podžiaru, kde se nacházelo občerstvení, ale především malebné údolí mezi horskými vrcholy. Odtud  se pak pokračovalo do Horných dier. Trasa zde byla díky mnohem větším vodopádům náročnější, ale za mě i mnohem hezčí a zajímavější. A protože mě všechny žebříky unesli, tak prohlašuji, že i dostatečně bezpečná, i když voda zde často stříkala na všechny strany a suchý odtud nikdo nevyšel.
 
 
   Následoval výstup z lesa, který pokračoval horskými pastvinami až do romantického sedla mezi Malým a Veľkým Rozsutcem. No a zde se nabízela volba další cesty mezi těmito vrcholy. Zbaběle jsem zvolil Malý Rozsutec, ovšem volba to nebyla ulehčující, neb jak již to v horách občas bývá, tak k menšímu z vrcholů vedla sice kratší, ale mnohem obtížnější trasa. V závěrečné fázi, kterou tvořila téměř kolmá skalní stěna, se dalo stoupat pouze za pomoci řetězů a žebříků, ale já kdybych neměl dojít vrcholu, tak bych si to pořádně neužil… A tenhle vrchol s nádherným výhledem stál rozhodně zato.
 
 
   Sestup do rozlehlého travnatého sedla Podrozsutec byl v první části ještě obtížnější a opět jsem se držel řetězů a občas dokonce i kořenů kleče, protože uklouznutí na strmém svahu by mohlo mít neblahé následky. Ze sedla jsme pak svažujícím se údolím došli zpět až do Bieleho potoka, vychutnali si skvělou kávičku a já přehodnotil svůj zjednodušený náhled na pohodovou vycházku. Rekapitulace říkala 6 hodin cesty, ušlých nějakých 12 km, ale pocitově 20, protože převýšení bylo téměř kilometr! 
   Pak už jsme jen nasedli do auta a vyrazili směr Pooraví, na Spiš a ještě dál na východ… ale o tom snad až příště, neb jak praví klasik - slibem nezarmoutím. Každopádně ale zdravím a přeji všem milým čtenářům - pokud to tedy aspoň trochu půjde - co nekrásnější druhou polovinu prázdnin.
 
P.S. Slováci prý mají přísloví: „Keď je chlap len trochu krajší od čerta, už je pekný.“
 
 
 
 
TAK NÁM ZAHÁJILI OLYMPIÁDU
 
 
   Nemůžu říct, že bych se poslední dobou po večerech nudil a naopak si spíš troufnu tvrdit, že mám diář přeplněný akcemi jako nějaká showbyznysová hvězdička. A tak se musím upřímně přiznat, že mě během pátečního shonu ani nenapadlo, že má oficiálně začínat pařížská olympiáda, měl jsem prostě jiné zájmy a jiné starosti. Až když jsem večer pustil televizi, povídá najednou Martina: „Ty se nebudeš dívat na zahájení olympiády?!“ A tak jsem tedy přepnul a nelitoval.
   Defilé jednotlivých výprav na rozdílně velkých lodích mi přišlo jako výborný a originální nápad, stejně jako jeho neustálé prolínání s kulturním programem, který probíhal přímo v centru města, byť bych tedy nechtěl být v kůži lidí odpovědných za bezpečí účastníků i návštěvníků. Kvůli setrvalému dešti mi bylo i docela líto všech aktérů a především autorů, neboť spousta plánovaných věcí prý kvůli tomu nevyšla nebo nevyzněla, jak podle původních představ měla. Škoda, ale i tak jsem byl uchvácený tou různorodostí, barevností a životním entuziasmem. V samotném závěru mi sice připadlo, že se děj trochu rozdrobil, skvělých nápadů ubylo, ale vůbec nemůžu vyloučit, že na mě jen trochu začala dorážet únava po dlouhém a náročném dni. Přesto závěrečná část štafety s olympijským ohněm, která byla, myslím, spíš návodem, jak na posledním úseku ukázat pokud možno co nejvíc francouzských (a nejen francouzských, jak by mohl potvrdit třeba Rafael Nadal) sportovních hvězd, mi přišla zdlouhavá a naprosto tak rozmělnila a zbavila tajemství tuto druhdy velmi napínavou část programu. Naopak výborný nápad s "ohněm" v koši vznášejícího se balónu dal závěru oficiálního zahájení (jakkoli to skutečný oheň vůbec není) další punc originality a mě probral z ospalé netečnosti. No a krásná a současně i dojemná tečka v podání Celíne Dion byla onou pověstnou třešničkou na dortu, i když v tomto případě spíš na Eiffelově věži. Prostě mým pohledem příjemné a zajímavé, občas sympaticky ulítlé, občas svým rytmem drhnoucí slavnostní zahájení významné sportovní, společenské i politické události, jak tomu tak při podobných příležitostech bývá, když se autoři snaží pochytat co nejvíc zajíců, aniž by přesně věděli, co pak s nimi.
   Jenže pak se rozjel tanec! Články a debaty na internetu, které jsem jen letmo sledoval během své dovolené, nabraly na síle a já se dozvěděl, jakou hrůzu jsem to na vlastní oči vlastně viděl. Jeden zásah plamenným mečem za druhým: Prý šlo o důkaz předsmrtné křeče naší civilizace, známku prohnilosti západní společnosti, smrtelnou urážku všech křesťanů na planetě, potvrzení, že musíme nezbytně nejpozději do dvou dnů vystoupit z Evropské unie, ukázku levicového vymývání mozků (ještěže ty naše jsou nevymytelné), atd., atd. 
   Tak nám zabili Ferdinanda, říkala paní Müllerová. Tak nám urazili Poslední večeři, říkají mnozí teď. A já přemýšlím, čím to je, že jsou všichni kolem tak vzdělaní a chytří, že ve všech artefaktech nebo v tom, co se za ně vydává, dokážou odhalit všechny škodlivé souvislosti snad dokonce dříve než dojdou autorovi samotnému, že mají v sobě tolik "zdravého rozumu", že identifikují každou sebedrobněší lež, faleš a manipulaci a díky tomu se nedají jakkoli zviklat ve svém opodstatněném a jedině správném pohledu na svět a život, a že v sobě mají také dostatek osobní odvahy a fantazie, aby dokázali biblický příběh ztvárněný řadou výtvarných klasiků naroubovat na helénskou dobu a "našeho" trojjediného boha při tom nechat tréninkově vyběhnout na horu Olymp  a vmísit se do tamního košatého portfolia božstev. 
   Osobně mi přijde čím dál legračnější a smutnější zároveň, nad jakými věcmi jsou lidé schopni se k smrti pohoršit. Možná že nejsem dost dobrý fanoušek, křesťan nebo vlastenec, ale nevidím vůbec žádný důvod, proč bych se měl s někým do krve hádat o jednu ujetou uměleckou performanci nebo o to, jestli oblečení našich olympioniků vypadalo jako župan, přestože ve světě sklízí nebývale pochvalný úspěch. Jsem totiž rád, když je naše mysl svobodná a náš svět a život tím potažmo rozmanitý, hrající co nejvíce barvami, nápady a emocemi a není tak příliš svazován černobílými dogmaty, které nám striktně říkají co je vkusné, vhodné a co se má líbit.
   Mimochodem, před více než sto lety byl tehdejšími médii a pohoršenou společností často prezentován dobový názor, že železná věž inženýra Eiffela je ohyzdný vřed na dříve krásném panoramatu Paříže. No a dnes je přitom všeobecně považována za nejkrásnější nejcharakterističtější památku Paříže a vlastně i celé Francie, což můžu osobně potvrdit. Inu jak tedy vidno, zavilí obránci většinového vkusu jdou ze století do století stále dál, jen dnes mají jiná témata a o něco lepší komunikační možnosti.
   Teď už se ale na olympiádě naštěstí soutěží a svatí bojovníci za pravdu ze všech částí pravdivostního spektra pomalu ukončují své půtky o (prý) zrůdné olympijské zahájení a o (prý) děsivou podobu módní kolekce, kterou na olympiádu vyfasovali naši sportovci. Ale nebojme se, se starými bojovníky vstanou jistě i nová bitevní pole, a tak to raději moc neřešme a užívejme si krásného léta, dovolených a prázdnin – milujte a buďte milování…
 
 
 
SLETOVĚ SPARTAKIÁDNÍ VZPOMÍNKA
 
 
   Vybavila se mi nedávno, když jsem si i během dovolené našel chvilku, abych zkouknul internet, jako co je nového ve světě a mimo koupajících se politiků v Seině a popleteného Bidena, na mě vykouklo i několik videí ze Všesokolského sletu. V tu chvíli jako kdybych se přenesl mnoho let nazpátek a ve vzpomínkami podivně rozladěném historickém trojzvuku let 1975, 1980 a 1985 se mi vybavily ty "největší svátky naší tělovýchovy" - spartakiády.
   Moje babička, která mě celý život vedla ke sportu, byla totiž založením i srdcem velká sokolka a často vzpomínala na společné tělocvičné skladby, které cvičívala v dobách, kdy se hokej hrál ještě ve svetrech i na to, jak "s děvčaty" kdysi vyhrála župní přebor v házené. A přestože jí komunistický režim opravdu nikterak nepřál, jako kdyby jí unikaly podstatné ideologické rozdíly mezi sokolským sletem a spartakiádou; stačilo, že tam byly davy cvičících lidí, odehrávalo se to na obrovitém strahovském stadiónu a mluvilo se u toho slavnostně posazenými hlasy o vlastní výjimečnosti. Spartakiádu prostě babička upřímně obdivovala (a automaticky předpokládala, že ostatní to mají podobně), byl to v jejích očích obrovský svátek, u kterého se za každou cenu musí všichni sejít a - když už sami nejsou aktivními cvičenci - zúčastnit se alespoň jako zapálení a hrdí diváci. A tak v těch letních dnech, začasté prozářených a prohřátých silným červnovým sluncem, opouštěla odpoledne své jakkoli užitečné venkovní aktivity, zatemnili s dědou okna obýváku, kde jim běžela televize, aby dosáhli lepšího kontrastu, a sledovali jedno vystoupení za druhým od rozkošných předškolních dítek s maminkami až po odhodlané vojsko v bílých trenýrkách. S tím, že v skrytu duše doufala, že jednou snad zahlédne i některé své vnouče.
 
 
   Já svůj první povel: „Na značky!“ zažil v roce 1975 při skladbě mladších žáků. Ovšem navzdory tomu, že jsem byl pro sport zapálený druhák, který se aktivně věnoval i několika sportům současně, jsem ve cvičení na obrovité ploše spartakiádního stadionu nedokázal nalézt zalíbení. A přestože jsem nebyl nikdy ortodoxní individualista a věnoval se naopak spíš kolektivním sportům, tak hromadné cvičení, kde jsem si připadal jen jako malá součást velkého stroje, která musí dělat přesně to co má, mě nenaplňovalo nadšením. Chyběl tomu totiž herní prvek, kreativita a vlastní vklad spojený se svobodným rozhodnutím jednotlivce. Nicméně babička byla šťastná a pyšnila se mnou všem svým sokolským sestrám.
 
 
   V roce 1980 to bylo o něco složitější, protože moje pubertální osobnost, které byl zřejmě geny vštípen přirozený odpor k čemukoliv vynucovanému a dobrovolně-povinnému - což přesně spartakiáda v mnoha kategoriích bývala - si již troufla odmlouvat a vzdorovat. Jenže kdesi nahoře bylo politicky rozhodnuto a z rozhodnutí vyšlo, kde a kdo bude na spartakiádu nacvičovat a kolik "kusů" musí do mládežnických skladeb jednotlivé školy dodat, ber kde ber. A tak braly. V reálu to představovalo nátlak typu: „Ty se chceš přeci příští rok hlásit na střední školu, a myslíš, že zhoršený průměr špatnou známkou z tělocviku a komplexní hodnocení s poukázáním na tvůj negativní vztah ke kolektivním akcím, by ti v tom pomohly? Asi ne, viď…“. Popravdě, nebyl jsem žádný třídní disident, abych "z vyššího principu mravního" zarputile vzdoroval. Sice mě to pěkně štvalo, ale babička měla alespoň opět radost, že uvidí svého vnuka cvičit na milované spartakiádě a taky přišel malý benefit v tom, že skladbu s námi nacvičoval nejoblíbenější kantor školy. Tělocvikář, který byl současně horolezcem a pořádal pro nás žactvo krásné přednášky o svém zdolávání osmitisícovek v Himalájích i s promítáním diapozitivů a pro své kolegyně pak jistě neméně zajímavé soukromé audience ve svém kabinetu. Jako tělocvikář byl svéráz, který dokázal naučit i naprostá nemehla udělat kotoul plavmo (neboť to skladba vyžadovala). Jeho drsná metoda: „Tak hele, buď skočíš a třeba si i rozbiješ hubu, nebo ti tu hubu rozbiju já, a to bude mnohem horší“ by v dnešní době určitě vedla k žalobě, ale on s ní byl tenkrát 100% úspěšný, jakož i vlastně celá tehdejší spartakiáda.
 
 
   V roce 1985 jsem již jako maturitní ročník byl ušetřen cvičení i nátlakového přemlouvání, jelikož bych kvůli přípravám na "zkoušku z dospělosti" nestihl řádně natrénovat nástup na značku. Nicméně naše budoucí rodinné šiky zastupovala alespoň manželka Martina, tehdy tedy ještě nemanželka, zato ovšem dorostenka. Jejich skladba byla v tom roce považována za nejoblíbenější, a jak by taky ne. Holkám bylo sedmnáct až osmnáct a ve svých sexy vykrojených fialových trikotech s bílou stuhou byly nádherné. Na to se nezapomíná a konec konců ani Martina to nemá ve svých vzpomínkách spojené s nějakým negativním pocitem. Ženy ale vždycky snášely spartakiádu o dost lépe a je mezi nimi docela vysoký počet těch, co byly z té akce nadšené a jejich radost byla zcela upřímná a dodnes s nostalgií vybavovaná. A co na tom, že mnohé jsou dnes už babičkami.
 
 
   Nicméně ani tato legendární skladba neznamenala, že bych vzal spartakiádu jako takovou na milost. Použitý princip "vynucování dobra", propagandistické kecy o "úspěších sjednocené tělovýchovy pod praporem pokroku" a "unikátní akci, kterou obdivuje celý svět", a systém, ve kterém jedinec tvoří jen jeden maličký bod z mnoha tisíců (z nadhledu) stejných na rozsáhlé ploše, který se pohybuje a dělá rozmanité úkony výhradně v zájmu celku a výsledného estetického vyznění striktně podle plánů "malých konstruktérů" v podobě tvůrců jednotlivých skladeb, mi byl z principu proti srsti a dobře míněné snahy mé babičky mě přesvědčit o tom, že spartakiáda je něco, co je hodno obdivu, hrdosti a dojetí, neměly bohužel velkou šanci.
   Přesto babička trochu naivně doufala, že moje nepochopitelná zatvrzelost vůči hromadnému cvičení pod ideologickou knutou časem pomine a ona se ještě jednou dočká cvičícího Pavlíka – nejlépe ve skladbě vojska. Nedočkala a v roce 1990 byla z mého pohledu zaplaťpánbůh - celá monstrózní akce definitivně zrušena. Za pár let se odebrala na věčný odpočinek i moje pražská babička, přesto si ještě před tím užila v roce 1994 znovu oživení Všesokolských sletů. A stejně by jí myslím i potěšilo, kdyby věděla, že o jejích milovaných spartakiádách jednou napíšu vzpomínkový článek na blog, i když stylem poněkud uštěpačným a okem kritickým, ale i negativní reklama je reklama. A to, že já jsem do opulentní kolektivní radosti ještě nejspíš úplně nedorostl a tvářím se, že pro ztenčující se zbytek svého vyměřeného času mám úplně jiné priority, neznamená, že někdo jiný to nemá právo cítit a vnímat jinak – to je přeci ta svoboda.
   Ale když si zpětně vyhodnotím, jakými reálnými pozdnějšími skutky bych nejspíš notně překvapil sám sebe v mladším vydání, říkám si: víme snad přesně, čeho se ještě sami od sebe můžeme v budoucnu nadít? Takže babi, třeba někdy… jednou… v budoucnosti ukončím svůj spartakiádní život na nějakém tom Všesokolském sletu, třeba ve skladbě pro obtloustlé dědky. Jo a mimochodem ta videa z letošního Sletu byla náhodou docela fajn…
 
 
 
ZASE JEDEN PRÍMA PRODLOUŽENÝ VÍKEND
 
 
   Jsou prý dva druhy štěstí. To, co lítá kolem nás a to, které máme v sobě. Ani jedno ale nemůžeme bohužel uchopit, tudíž ho nelze chytit za pačesy a uschovat si na horší časy, či tak nějak podobně. Poletující štěstí nám pomůže vyhrát ve sportce nebo zařídí, abychom nenastoupili do letadla, které se patnáct minut po svém startu zřítí. Štěstí v nás je ale úplně jiný level a každý ho vnímá různě. Pro někoho je to slastný pocit, obrovská radost, velká pýcha, hřejivé teplo v břiše, nečekaná úleva či úžasné tetelivé chvění. A záleží jen na nás, jak si to své štěstí vytvoříme. Někomu stačí na zahradě pít kafe a pozorovat západ slunce, někdo potřebuje sta tisíce na účtech a jiný se cítí nejšťastnější v přítomnosti milované osoby. Štěstí prostě znamená pro každého z nás něco jiného, což se mění i v průběhu života, ovšem jsou i tací, kteří své štěstí stále hledají a zoufale se ohánějí imaginárním právem na šťastný život.
   Já osobně jsem měl a mám štěstí dostatek a rozhodně si nestěžuji. Hodně jsem ho zažil při sportu, i když tam jsem tvrdíval, že každý máme takové, jaké si zasloužíme a pouze pokud hodně dáme, můžeme i občas něco získat. A já dostal zážitku, emocí, úspěchů a vzpomínek požehnaně. Nemálo štěstí mám spojeno se svými dalšími zájmy: hudbou, cestováním, filmy, knížkami, přírodou – prostě věcmi okolo sebe, které mě obklopují a kterým se občas podaří zadrnkat na ty nejcitlivější strunky někde v hloubi mé duše.
   Nicméně to největší štěstí mám spojené se svou rodinou a svými dětmi. To bylo a je v mém životě to úplně nej, nehledě na to, že byly samozřejmě i chvíle, kdy mi nebylo zrovna dvakrát do zpěvu, jako například při vážných zraněních. Ale těch radostí, ať už školních, sportovních, profesních i osobních, bylo naštěstí vždy mnohem víc. Přesto můj život rozhodně není a nebyl jen karneval splněných přání, ale snažím se ho žít se ctí a užít si ho, jak nejvíc to jde a moje rodina mi v tom hodně pomáhá.
   No a to své poslední štěstí jsem si prožil při nedávném rodinném happy-weekendu. Předloni jsme totiž dostali od dětiček k Vánocům poukaz na pobyt s přespáním ve vojenském bunkru, což v případě Martiny nebyl zásah přímo na komoru. A tak napříště již nepodcenila důležitost psaní dopisu Ježíškovi a požádala v něm o společný víkendový pobyt celé rodiny na nějakém příjemném a romantickém místě. No, a protože po celý rok zjevně nezlobila, tak se pod stromečkem skutečně dočkala. Prodloužený sváteční víkend na připomenutí našich věrozvěstů se Ježíškovi zdál nejpříznivější, a tak jsme vyrazili na krásnou chalupu U Jonášů na Vysočinu. Turistického života a zážitků jsme si za ty tři dny užili dostatek a skupinových meditací spojených s hledáním pravdy ve víně, muzicírováním, smíchem a zábavou při společenských hrách až do ranních hodin, bylo doslova (po slovensky) neúrekom. A přestože to v takovém počtu lidí, názorů a představ a k tomu ještě s malým dítětem, byla občas Itálie, tak jestli smích vážně prodlužuje život, budu tu nejmíň do sto dvaceti.
   Přesto, jak už to tak bývá, skončilo pro mě naše letošní společné setkání nostalgickým steskem po prožitém. Nechci ale končit truchlivě, nedej bože plakat. Není to dobré jak z pohledu autorského, protože lidé nemají rádi smutné konce literárních útvarů, a není to dobré ani z hlediska psychologického, kdy každý psycholog nabádá všechny své klienty, aby se ze všech sil a v jakkoli tíživé situaci snažili ve vlastním zájmu najít ono pověstné světlo na konci tunelu. A já už to světlo mám. Už jsem ho našel. Za rok se nás totiž na příští rodinné sešlosti sejde u společného stolu o jednoho dalšího človíčka víc…
 
 
 
V CYKLORÁJI PODRALSKO
 
 
   Nu, věru dlouho jsem tady nepsal o nějakých cestovatelských zážitcích a přitom jich období kolem letního slunovratu přineslo hnedle několik. A tak se tedy dnes vydáme, jak název napovídá, na cykloturistické povyražení do oblasti Podralsko, která o sobě sebevědomě prohlašuje, že je cyklorájem pro všechny kolaře. V zásadě souhlas, je to pěkná lokalita bez zbytečného kopcování, přesto zde nemáte pocit jako v Polabí či na Třeboňsku, že jste v zemi bez krajiny, a tak je zde kolo skutečně ideální prostředek turistického pohybu. Nicméně s označením "ráj" bych byl přeci jenom opatrný, a spíš se klonil ke "kruhu", protože krása a ošklivost, nadšení a zklamání zde mají k sobě někdy daleko ale i blízko jako označení stupně 0° a 360° na kruhu.
   Víkendový pobyt ve Stráži pod Ralskem jsme tedy využili k sobotnímu pětapadesátikilometrovému okruhu na kole po zajímavostech nedalekého okolí a slunečnou neděli pak na čtrnáctikilometrový kondičně-poznávací vycházkový výšlap. Nicméně dnes nebudu popisovat chronologicky a spíš se zaměřím na jednotlivosti, které jsme během pobytu viděli a zažili.
 
STRÁŽ POD RALSKEM
 
 
   Popravdě, žádná velká krása to tam stále není a čtyřtisícové město žije svým starým rytmem, nevalnou kvalitou a vkusem nevkusem dob minulých, což připomíná mnohé z našich dějin. Město vzniklo v polovině 13. století  a převzalo jméno hradu, v jehož podhradí vyrostlo – Vartenberg – což v překladu "Stráž na hoře" připomíná jeho původní důležitost při ochraně žitavsko-lužické obchodní cesty. Stráž ale prošla v následujících letech bouřlivým vývojem, kdy se stavělo, bouralo, vyhořelo a opět stavělo. Začátkem 20. století se tak z Horeckého rybníka vytvořilo velké přírodní koupaliště a místo se tehdy rychle proměnilo ve vyhledávané prvorepublikové letovisko. O něco smutnější kapitola města se ovšem začala psát po druhé světové válce, kdy snahu o navázání na předválečnou tradici rekreačního střediska přerušil začátek těžby uranu. To dalo podmět k masivní výstavbě panelových domů a sídliště, kterému stará zástavba musela bohužel ustoupit. Zámek Vartenberk nad městem byl sice zachován, ovšem na jeho žalostném stavu se zase podepsala posádka sovětské armády, která jej okupovala po roce 1968. Dominanta města na Zámeckém vrchu je sice po mnohaletých opravách již přístupná, ale pozor – vstupenku si musíte koupit předem v infocentru ve městě – protože nahoře na kopci je pouze průvodce a ten vás bez milosti pošle zpět. Bohužel vlastní zkušenost.
   V současné době město usiluje opět o rozvoj rekreační turistiky a mimo mnoha kilometrů tras v příjemném prostředí s výhledy na nedaleký Ještěd, nabízí i rozsáhle písčité pláže, kde součástí velké vodní nádrže je například i vodní lyžařský vlek. My jsme bydleli na jeho břehu v hotelu Uran, který pamatuje asi lepší časy a toho času stále čeká na podnikavějšího páníčka, přesto do sbírky našich zážitků připsal jeden obzvláště pikantní. Při zápisu na recepci a nahlášení jména, se ke mně naklonil zřejmě místní "prcichtílek" obložený dvojicí neonově oblečených krásek: „Šéfe, to je jako krycí jméno, nebo jste fakt Sirotek???“ Nasadil jsem kamennou tvář hráče pokeru a spiklenecky procedil: „Samozřejmě.“
 
PRŮRVA PLOUČNICE
 
   Jižně od Stráže pod Ralskem se nachází známá "Průrva Ploučnice" zvaná též Čertova díra či Pekelný jícen. Ve skutečnosti se ale jedná o umělý podzemní náhon bývalého hamru, kde řeka Ploučnice protéká mezi vysokými pískovcovými stěnami a dokonce ve dvou vytesaných tunelech. Zdejší lokalitu samozřejmě objevili i filmaři a využili ji při natáčení filmu Cesta do pravěku či pohádek Z pekla štěstí 2 nebo Princezna a písař. Nicméně největší oblibu má především mezi vodáky, jimž zpestřuje splouvání Ploučnice, a taktéž mezi turisty a cykloturisty. My jsme tam zažili poměrně početnou skupinu vodáků a bylo opravdu úchvatné pozorovat, jak proplouvají kaňonem prodírajícím se mezi pískovcovými skalisky a mizí do temných tunelů. Na konci toho nejdelšího (41 metrů) pak padá voda asi metrovým stupněm do tůně pod skalní stěnou, což u těžších posádek vedlo k zaseknutí a pak to byl závod s časem, aby se stačili uvolnit, než dorazí další loď. Přesto musím napsat, že je to vskutku romantické místo, které nemůžu nedoporučit, neboť ani mně se odtud nechtělo.
 
ZÁKUPY
 
   O tomto třítisícovém městečku plného barokních pískovcových soch, s majestátním zámkem, v jehož kapli měl sňatek následník rakouského trůnu Ferdinand d’Este s hraběnkou Žofií Chytkovou, známý tím, že na něj byl spáchán sarajevský atentát, ale taky s rozlehlou zámeckou zahradou, jenž je považována za nejvýznamnější terasovou zahradou italského typu u nás a naopak i s několika krásnými roubenkami podél říčky Svitávky, by se dalo zmínit mnohem víc zajímavých informací, ale nepovažuji za nutné reprodukovat data, která je snadné dohledat na internetu. Spíš se pokusím alespoň fotkou zprostředkovat jeho příjemnou atmosféru a taky si dovolím vám jej doporučit, neboť je místem navštíveníhodným a příjemný relax nabízející. A navíc, kdo by v těchto místech očekával kousek Toskánska? Asi jen málokdo.
 
HRADČANSKÉ STĚNY
 
   Asi 14 km dlouhý úsek Hradčanských stěn je zalesněná poměrně velká skupina pískovcových skal s mnoha zajímavými skalní útvary a převisy. K nejznámějším patří asi Havraní skála, Tvarožník a Skalní brána, jež je považována za jakousi zmenšeninu známé Pravčické brány. Vzhledem k tomu, že jsme se ale pohybovali v pískovcových skalách, které se bohužel drolí, chodili jsme občas spíš v pískovišti, což bylo docela náročné. Přesto jsme vystoupali až na Hradčanskou vyhlídku, odkud byl krásně vidět Ještěd a Lužické hory se spoustou nádherných kopečků. Samotná obec Hradčany pak ještě nedávno sloužila jako vojenská základna, ale v současné době je rekreačním střediskem s nabídkou výletů do okolí, koupání v Hradčanském rybníce a s několika "krmelci" a hospodami, takže cykloturistovi strádání nehrozí… My jsme se zde zastavili původně jen na "kofitime", který se ale rychle přeměnil na odpolední "dvaciášek", a kdyby nám nezavolal Prvorozený, tak tam možná chrupčíme ještě teď…
 
VOJENSKÝ PROSTOR RALSKO
 
   Vzhledem k tomu, že lesy v okolí Hradčanských stěn získaly ocenění pro své správce za vzornou péči (musím podotknout, že zcela zaslouženě a kéž bychom i my takové měli v kutnohorských lesích), tak po přejezdu hráze Hradčanského rybníka nám spadla čelist rychlostí světla. V bývalém vojenském prostoru Ralsko nás totiž čekal zcela jiný svět. Sice nabízel svezení na pohodových asfaltových cyklostezkách ale s výhledy na bývalá cvičiště a střelnice. Z bezpečnostních důvodů byl proto doporučován raději pohyb jen po cestách, ale snad tam těch výbušnin po lesích "bratrská sovětská armáda" zas tolik nepoztrácela…??? Nicméně azbukou psaných nápisů na stromech, zřícenin a vybydlenin je tam po jejích vojácích opravdu dostatek. Některé znovu po opravách ožívají, třeba sídliště v Ploužnici nebo Kuřívodech. Proč se ale tuhle oblast nikdo nesnaží od této zátěže let minulých očistit, to mi moc jasné není. Nikde ani nejmenší pokus o odstraňování staveb potřebných snad jen k paintballovým hrám. Zrovna tohle by mohly peníze z EU významně a smysluplně podpořit. Na druhou stranu je to ale dnes stále více aktuálnější připomínka a místo, kde se může člověk zamyslit a uvědomit si, že tohle už tady fakt nechce…
 
HAMR NA JEZEŘE
 
   Již z názvu je poznat, že zde bývaly hamry, ve kterých se kdysi zpracovávala železná ruda z nedalekých dolů. Vzhledem k tomu, že je ale jezero obklopeno krásnými borovými lesy i četnými skalními útvary, tak se po opuštění dolů stalo oblíbeným cílem rekreace. Idylku i zde narušila po r. 1945 těžba uranu a po r. 1968 sovětské vojenské pásmo, které dosahovalo téměř až k jižnímu okraji jezera. Ovšem nyní se obec vrací ke svému původnímu určení - k rekreaci a turistice – a musím uznat, že jezero se svou krásnou pláží získalo označení "riviéra severu" zcela oprávněně. Ta trochu opršená, ale přesto "retro noblesa" prvorepublikového prázdninového centra i na nás vskutku velmi příjemně dýchla.
 
FESŤÁK
 
   V sobotu se v areálu vodní nádrže Stráž pod Ralskem konal hudební festival, který na plakátech sliboval teenagerům plno zábavy pro mladé a nezapomenutelné letní zážitky. Je fakt, že dost lidí mého věku bere podobné akce pouze jako paření a rachocení, což k nim jaksi z definice samozřejmě patří. Přesto a snad proto, že máme s Martinou rádi živou muziku a nechce se nám zatím růst do protivných morousů, vyrazili jsme taky. Pravda, hudební produkce nebyl úplně náš šálek čaje, ale autentická atmoška, vlahý letní podvečer a několik džinfisů udělalo své… Tak snad to s námi zatím ještě není tak zlé.
 
   Celkem vzato, i když vojenský prostor snižuje bonitu turistické lokality Podralsko, zábavy na dva dny tam bylo až běda a cyklostezky nejsou jen "trasy pro trasu", či pro svezení se na kole, ale početné zajímavosti dávají putování tímto krajem nepochybně smysl. Nicméně destinace, které stačí jednou za život, jsem již několikery navštívil a tuto si k nim připisuji. Nerad bych ale navodil zdání, že se jednalo o akcionářský propadák, jen prostě budu rád hledat další a nová nepoznaná místa, nové podněty, činnosti a zábavu, protože mám stále chuť a touhu jít dál… Je to jak říká klasik „ten neklid, co tě tahá z místa na místo“. A proto věřím, že ač předprázdninové léto bylo opravdu přepestré, tak to prázdninové za ním v tomto směru určitě nezaostane. Přeji všem krásné prázdninové léto.
 
 
 
KORESPONDEČNÍ S-VOLENÍ
 
 
   Krátké bouřkové intermezzo máme snad za sebou a na vlastní zahřátou kůži začíná být cítit už opravdové léto. Emoce spojené s hokejovým titulem mistrů světa jsme nechali pěkně u ledu, aby nám vydržely čerstvé, neboť to fotbalové mistrovství zdá se moc nových našim barvám nepřinese. Taky jsme si mohli nedávno zase po nějaké době oficiálně zavolit ve volebních místnostech a v pátek dokonce Čechům žijícím v zahraničí schválili napříště i možnost korespondenčního volení.
   A protože jsem věru dlouho nepsal o nějakém aktuálním politickém tématu, tak je možná dobré právě dnes zdejší blogovou krmi svátečně okořenit, aby člověk tak úplně nezapomněl na tu chuť. Ale nebojte, nebudu prohlubovat již tak dost hluboké příkopy, spíš na jednom konkrétním případu, o kterém se v nedávné době dost diskutovalo a mnoho lidí jej (na rozdíl ode mne) považovalo za naprosto zásadní, přičemž pohledy dvou hlavních názorových bloků a jejich příznivců byly jako obyčejně diametrálně odlišné, poukážu na naší výjimečnou schopnost, jak z komára udělat velblouda.
   Když si totiž ještě dnes vzpomenu na ten nedávný obstrukční tyjátr, během projednávání ve sněmovně, plný nekonečných vystoupení s plamennou argumentací až do pozdních nočních hodin, tak si jen musím po vzoru kněžny Zaháňské říct: „Šťastná to země…“, pokud nemá skutečně nic důležitějšího k řešení a toto bylo jejím nejzásadnějším politickým problémem.
   Tedy, ne, že by nešlo o systémově důležitou skutečnost, žijeme přeci ve 21. století a na dálku je dnes možné dělat a zařizovat kdeco: Můžeme si koupit lístky na hokej či na koncert, můžeme podat daňové přiznání, můžeme vydražit za desítky miliónů obraz od Toyen, nebo můžeme poslat peníze ze svého účtu na podporu výzbroje ukrajinské armády nebo na šití transparentů s mírovými hesly a holubicemi přesně podle toho, co sami pro Ukrajinu považujeme za přínosnější. A někdy nejenže můžeme, ale dokonce musíme, což vědí např. živnostníci, kterých se na jejich názor nikdo neptal a dostali digitální plnění většiny svých povinností befelem a bez pardonu. U korespondenční volby byla ale situace dramaticky odlišná: Volit na dálku bez osobní přítomnosti ve volební místnosti prostě doposud nešlo a jak už je to v kraji zdejším zvykem již od lipanských dob, na bitevním poli se sešikovala dvě vojska, mluvící sice zdánlivě stejnou řečí ale ve skutečnosti si navzájem nerozumějící, která na sebe zpoza nedobytných vozových hradeb metala fekálie a mršiny, aby těm odnaproti co nejvíc zpříjemnila čerstvé povětří.
   Samozřejmě, obě strany sporu se zaštiťovaly těmi nejbohumilejšími možnými úmysly: Jedněm prý šlo o co nejsnazší naplnění volebního práva (proč jezdit/létat/plovat často stovky kilometrů do sídla příslušného zastupitelského úřadu, když bychom totéž mohli zařídit od stolu v obýváku?), druhým prý zase o to, aby nás při naplňování našeho nezpochybnitelného volebního práva nemohl někdo nekale (případně i kale, to je snad ještě horší) ovlivnit, třeba tím, že jeho odlišný pohled na věc podpoří (ano, právě v tom našem obýváku) zřejmě pistole přiložená k našemu spánku.
   Ve skutečnosti to ale nemělo se zmíněnými principy vůbec nic společného: Prostě se jen ukázalo (což je v tomto případě snadno logicky vysvětlitelné), že lidé žijící v zahraničí ve volbách statistický výrazně podporují jednu stranu sporu (a ta je s vidinou lepšího volebního výsledku chtěla dostat co nejsnáze do hry), zatímco podpora druhého tábora je mizivá (a ten je tedy za žádnou cenu dostat do hry nechtěl, přestože dobře ví, že by to bylo principiálně správné, a ví to tak dobře, že to dokonce dříve sám měl ve svém volebním programu). Jsem ale přesvědčen, že kdyby mezi zahraničními voliči byla podpora obou existujících táborů pěkně 50 na 50, politici z obou stran by se v rozhovorech vyjadřovali asi tak, že ano, jde vskutku o velmi důležité téma, ale chápejte prosím, věcí k řešení je nepočítaných a naše priority jsou prostě někde jinde.
   Asi se dá předpokládat, že Češi, kteří byli schopni odejít do zahraničí a tam se úspěšně uchytit, budou v zásadě samostatnější ve svém uvažování, dají se hůř nalákat na politické vějičky, blafy a laciné sliby. Taky se od nich dají čekat menší obavy z každého jen trošku cizího elementu, když z jejich pohledu je cizí element všude kolem, je tedy obtížnější je jím postrašit, jak se to v české politice už odedávna standardně děje a posledních několik kol prezidentské volby nám budiž mementem. Naopak, ti, co chtěli korespondenční volbě za každou cenu zabránit, se snažili české občany žijící v zahraničí mezi svými podporovateli představit jako potenciálně nebezpečné cizáky, kteří jsou tím cizáctvím kolem sebe jistě dávno načichlí a prolezlí: Co vůbec se svými pochybnými názory mají strkat nos SEM k nám, do našich věcí, když přece žijí TAM! Ať si volí ve svých Tramtáriích a neruší naše malé české kruhy - možná maličko zasmrádlé, ale co na tom, když NAŠE. Nejenže by neměli mít možnost korespondenční volby, ale neměli by mít volební právo vůbec! Navrhovaly mnohé hlasy (často se zjevným přídechem závisti), protože nikdy nemohou pochopit místní specifika, ta dokážeme svými úžasnými sexy mozky pochopit jen my místňáci a stejně tak jen my máme představu, jak to tu má vše správně fungovat.
   A jaký je můj vlastní pohled na téma korespondenční volby? Ano, přiznávám, jsem rád, že je korespondenční volba schválena, protože mi to připadne jako racionální krok správným směrem, neboť z unijní sedmadvacítky nemá korespondenční volbu už jen Malta a Chorvatsko (Francie tedy taky, ale tam můžou všichni volit přes internet a poštu k tomu nepotřebují) a soudím i z toho, koho tato představa na naší politické scéně vytáčí a popuzuje, což je pro mě jistým velmi užitečným lakmusovým papírkem. Na druhou stranu bych se určitě nezbláznil z toho, pokud by se korespondenční volba prozatím ještě nezavedla, protože reálný dopad takové změny - navzdory očekávání alarmistů - bude stejně minimální. Prostě typický politický "komárovelbloud", který opět jen o něco rychleji roztočil kola společenské polarizace, místo aby je přibrzďoval. Což ale zdá se není bohužel tím, co by většinový volič od svých z(vy)volených zástupců zřejmě vyžadoval – škoda.
   A tak se s vámi dnes alespoň rozloučím jako jeden pražský kavárník v pátek se mnou: „Přeji všechno dobré, ať už kráčíte kamkoliv a s kýmkoliv.“
 
 
 
VÝCHOVA RODIČŮ V ČECHÁCH
 
 
   Co si budeme nalhávat, jakékoliv období života s našimi dětmi má svá úskalí. Zatímco porod je těžká zkouška především pro maminku, ale částečně i vyklepaného otce, tak následující dny každému doslova převrátí život vzhůru nohama. Náš potomek totiž jakoby snad spánek ani k životu nepotřeboval a zdánlivě jen funguje zřejmě na bázi fotosyntézy. Což ovšem neplatí pro jeho rodiče, které spánková deprivace naopak dohání na pokraj sebepoškozování. A tak první měsíce společného soužití se stávají i nejdelším flámem našeho života.
   Jak ale dítě stárne, začínáme jej seznamovat s okolním životem a podle svých priorit i vychovávat či vzdělávat. Je totiž přirozené, že rodič touží po tom, aby jeho potomek v životě něco uměl a případně i něčeho dosáhnul. Skromnější rodiče si vystačí s tím, když dítě bude spořádaným občanem, nebude vykrádat trafiky a sjíždět lajny. Ti náročnější baží po dítěti, co bude doktorem, právníkem, nebo hráčem NHL Děti ale mají často tendenci nenaplňovat naše očekávání, zato spíše pohár naší trpělivosti, což je jejich i náš lidský úděl. 
   Nicméně teprve poté přichází to šílené období – puberta – kdy se marně snažíme uplatnit svou bývalou autoritu, ale jsme již jen pro smích. A tak ve chvílích vymezování se našich potomků, jen marně vzpomínáme, kde je ten drobeček, který nás tak bezmezně miloval, že s námi chodil i na záchod a dnes nad námi jen demonstrativně koulí očima. Jo, jo, to jsou doslova boje s větrnými mlýny, které se nedají vyhrát, ale jen při troše štěstí přežít.
   No, a pokud to svedeme, čekají na nás další významné mezníky, které neméně prověří naší nervovou soustavu: předmaturitní stres, první alkoholový rauš, seznámení s partnerem, jehož punková vizáž se poněkud míjí s našimi vysněnými představami, první áčko v práci, první dávka v nezaměstnanosti… Prostě už jen samá pozitiva, kdy začínáme lobovat za zřízení babyboxů pro velké děti - něco na způsob mobilních toalet Toi Toi, kam by se potomek odložil a služba (třeba měšťáci, stejně jen dávají pokuty) by ho vyzvedla a odvezla na 48 hodin do nějakého "dospěláku" - nápravného nařízení pro dospívající děti.
   A když už náš potomek konečně dospěje, usadí se, osamostatní (tedy pokud nerazí heslo: "Dokud máma funí, budu bydlet u ní") a začne zakládat svou vlastní rodinu, přichází – vlastně tedy přicházelo - takzvané období "předávání zkušeností". Ano – přicházelo – neboť pro současnou generaci, která umí lépe využívat moderní technologie, lépe se orientuje v záplavě informací, a tudíž je umí "prý" i lépe vyhodnocovat…, je životní etapa, kdy stáří předává své zkušenosti mládí, již prachsprostou zaprášenou minulostí. Prostě jsi starý a potřebuješ spíš poučit ty! A pochopitelně čím víc jsme svého potomka v mládí poučovali a vzdělávali, tím větší má v dospělosti potřebu nám to vrátit. O čemž opravdu něco vím, protože po letech vychovávání jsem se i já stal vychovávaným rodičem, který během hovoru leckdy zaslechne polohlasné vzdechnutí: „Aáááááách“ s dovětkem „to není pravda“ a doporučením „něco si o tom načti“.
   Tak například můj mladší syn je učitelem češtiny, dějepisu a hudebky, ale především je učitelem, což je prostě diagnóza sama o sobě. A tak mě při návštěvách u něj v Praze neustále poučuje nejen o zajímavých destinacích, do kterých zrovna míříme a kde jsem již nejednou byl, ale především jak správně přecházet silnici, či se pohybovat v prostředcích hromadné dopravy. Zřejmě nabyl dojmu, že podobně jako jeho žactvo sedím imrvére jak pecka doma, nebo naopak všude jezdím jen autem, takže nemám tušení, jak bezpečně chodit podél rušné čtyřproudovky a přitom kličkovat mezi psími hovínky, jak přecházet ulici s ostrůvkem uprostřed a zároveň se vyhýbat velkým kalužím, nebo jak používat městskou hromadnou dopravu. Považuje si proto za svou pedagogickou povinnost zasvětit mě do tajemství typu: madlo eskalátoru se pohybuje rychleji než schody, či praktických typů a vychytávek, například že na pravé straně jezdících schodů se stojí a na levé chodí, aby ze mě nebyla náhodou otravně vidlácká "překážka", která blokuje průchozí pruh a kvůli níž pak nemálo lidem před nosem ujede metro. Občas v sobě sice seberu spící vzdor a vahou své osobnosti se mu snažím vysvětlit, že jako rodilý Pražák po ní umím chodit a jak říkal Franta Kocourek jsem "Furt ve střehu!" Ovšem v této diskusi působím povětšinou pouze jako kompars, protože takhle starý jsem ještě nikdy nebyl a takhle mladého učitele jsem zatím ještě neměl.
   Oproti tomu můj druhý synek bydlí v Brně, a i když je taktéž učitel, tak je momentálně především prvorodič, což je další zajímavá diagnóza, která by si zasloužila samostatný článek. Je samozřejmě pochopitelné, že každý rodič chce udělat pro své dítě maximum, ale prvorodič ten nepodcení vůbec nic a je ochotný zjistit si, co je pro jeho dítě nejlepší, nejzdravější a nejbezpečnější a co bude nejlépe rozvíjet jeho smysly a osobnost. Což o to, cíl je to nepochybně chvályhodný, jen si občas říkám, jak jsem mohl víceméně zdravý dožít dnešních dnů, když jsem měl v mládí ruce věčně špinavé, kolena rozbitá a stravoval se hliníkovými příbory z ešusu. Jenže k informacím má člověk v dnešní době snadný přístup, a tak se bedlivě sleduje složení příkrmů, pečlivě vybírají kojenecké lahvičky a autosedačky s nejvyšším hodnocením, či monitory dechu, které bezpečně oznámí čtyřikrát za noc, že dítě již nedýchá – neboť se právě překulilo z kontrolní desky. Při výchově se pak donekonečna vysvětluje, respektuje a toleruje, na což občas vysmahnu jiný názor, že dřív se i říkalo: „Nesmíš a nemůžeš“. To ale dělám jen občas a spíš ze sportu, protože poslední, co chci, je prudit svými zastaralými názory a vykoledovat si tak nějaká omezení vnuččiných pobytů u nás. Místo toho nasadím masku poučeného dědy a s Martinou si jen vyměním dlouhý pohled. Je to ten typ pohledu, který říká: „Neřešme to a pak si to uděláme po svém“.
   Vzhledem k tomu, že jsem i u své nejmladší dcerky po právní stránce víceméně již splnil svou roli rodiče, začínám se pomalu sžívat jen s rolí přihlížejícího diváka jejího života, který může fandit nebo bučet, ale raději moc neradit a především se nevyjadřovat. Ano, někdy mám pocit, že jsme z dcerušky vychovali hotelového hosta. Hosta, který spoléhá na to, že hotelová služba z jeho pokoje odnese špinavé prádlo a nádobí, že hotelový údržbář opraví rozbité světlo, provozní manažer nakoupí a hotelová restaurace navaří. A host pak odměnou zdrchanému personálu vysvětlí jak správně žít, stravovat se, pečovat o své zdraví, co poslouchat, na co se dívat, jak správně fotografovat, či využívat možností internetu a mobilu, jak vařit kávu, co mít rád, jak se oblékat – prostě jak žít. Možná vám to přijde přitažené za vlasy, ale pravda je taková, že život s dcerkou je občas zocelující, přesto krásný a její výchovné lekce se nemíjí zcela účinem. A tak již s inteligentními nástroji dnešní doby nepracuji jako opočlověk (ale jen jako boomer), vím co je cool a co trendy, sleduji ártové filmy a chutná mi vegetariánská strava (sice si čas od času dám i maso, ale kupodivu mi vůbec nechybí). Po prázdninách ale odchází mladá slečna z našeho hotelu bydlet a studovat do Prahy a já vím už dnes, že tady bude smutno a bude se mi moc stýskat. Děti jsou totiž starost i radost na celý život. Takže se budu alespoň na dálku radovat z dobrých zpráv a jejích úspěchů i štěstíček.
   Jak je tedy vidno, výchova rodičů v Čechách není pro slečinky a může být poměrně drsným místem. I přesto mohu i já jako vychovávaný rodič jednoznačně říci: Díky bohu za ní! Rád totiž mluvím s mladými lidmi a vážím si toho, že mé děti i jejich partneři a přátelé se mnou chtějí diskutovat a našli jsme cestu, jak se vzájemně obohacovat. Nicméně doufám, že i v této škole budou letní prázdniny…
 
P.S. Přeju všem - krásné prázdniny a odpočinek od dětí a různých jinak nazývaných potomků
P.S.s. Snad mi ten nekorektní, přehaněčský a rádoby vtipný příspěvek odpustí, když je dnes ten Den otců…, vždyť bez otců by nebyly mámy ani děti…
 
 
 
POULIČNÍ UMĚLCI
 
 
   Konečně mi zbyla trocha času dotáhnout již dříve rozpracovaný koncept blogového článku o takzvaných pouličních umělcích, neboť, jako každý rok s teplým počasím, opět narůstá klokot v ulicích měst, restaurace zřizují venkovní posezení se slunečníky, ožívají tržiště a stánkový prodej a o zábavu se starají právě oni pouliční umělci. Jejich produkce má spoustu podob, a to od výtvarné (portrétisti či městští krajináři), přes taneční, či artistickou až po tu nejčastější - hudební. Každý z nás s nimi má svou zkušenost a na jejich vystoupení i po svém reaguje. Hranice mezi buskingem (činnost, kdy umělec předvádí své dovednosti na ulici a kolemjdoucí mohou ocenit jeho vystoupení peněžním obnosem do klobouku či pouzdra od nástroje) a žebrotou není bohužel někdy úplně jasná. Žebráci se totiž občas tváří jako umělci a umělci zase někdy vypadají jako žebráci. A tak ona hranice je podle mého názoru v tom, jak se cítí divák – zda hází peníze do klobouku proto, že je nadšený z předváděného vystoupení, nebo proto, že je mu někoho líto, či se cítí trapně. Přiznávám, i já párkrát přemýšlel, že bych dotyčnému raději zaplatil, jen aby už přestal hrát. Většinou mám ale pozitivní zkušenost, pročež mám pouliční umění velmi rád a baví mě. Je totiž příjemné, někdy se na chvilku zastavit, či si i sednout a zaposlouchat se do živé hudby, která umocní atmosféru města a zpříjemní náladu.
   Pouliční umělci se nepochybně většinou snaží předvést to nejlepší, čím by pobavili nebo zaujali a drobné ocenění si v úspěšném případě určitě zaslouží. Vzhledem k tomu, že jsem se o tuto činnost kdysi dávno taky pokoušel, si u vystupujících mimo jejich uměleckých dovedností cením i odvahy přijít se svou kůží na trh, vystoupit na veřejnosti a prezentovat se. A věřte mi, není to vůbec jednoduché a řekl bych, že i výrazně těžší než hrát někde v sále, kde na vás čeká natěšené hlediště diváků, kteří přišli naladění a s předem daným úmyslem si vás poslechnout a vaší produkcí se pobavit. Na ulici je to naopak, a pokud lidi nezaujmete na první dobrou, půjdou prostě dál. Je to hodně o kvalitě vašeho vystoupení, o práci s divákem, o síle osobního vyzařování i důležitosti úsměvu. Osobně bych každému muzikantovi, který ještě na ulici nehrál, doporučil, běž si to zkusit. Je to skvělá škola a okamžitě se dozvíš, jestli to děláš dobře nebo ne. A není se rozhodně zač stydět, vždyť z ulice vyšla například Edith Piaf, Zuzana Navarová zde objevila Radůzu a Elton John Eda Sheerana. Prostě kontaktní živá muzika je nejpůsobivější a města bez pouličních umělců by byla míň barevná, zábavná – prostě smutnější…
   A teď alespoň něco málo na ukázku z mého archivu. Tak například z Paříže mně nejvíce utkvěla vzpomínka na Montmartre. Pohledem z jeho schodů jsme se tehdy kochali panoramatem na město lásky, bylo chladné příjemné počasí, záda nám kryl monumentální chrám Sacre Coeur, na horizontu se vypínaly výškové budovy moderní čtvrti La Défense a pod námi jedna temperamentní holčina s tmavým klukem krásně zpívali a hráli a díky zesilovači ovládli celé prostranství. My jsme shlíželi dolů i do dáli a měli pocit, že svět si může porozumět.
 
 
   I můj syn Adam se svou přítelkyní (dnes už manželkou) takhle před nějakými deseti roky začínali. A přestože dnes už se přesunuli spíše do sálů a se svojí tvorbou i do nahrávacích studií, tak ulici stále považují za skvělou školu, ale i finančně zajímavou možnost výdělku, díky níž pocestovali v podstatě celou Evropu.
 
 
   Taneční a bubenická vystoupení nejsou tak častá, přesto se mi je podařilo shlédnout při procházce Londýnem. Na jedné pěší zóně hrál dixieland i s párem tanečníků a kdo chtěl, mohl se přidat, anebo se jen dívat a pohupovat v kolenou (což se tedy neprozřetelně podepsalo na kvalitě záznamu), a když ho ani to nebavilo, mohl se jít podívat na nábřeží Temže na běžce tradičního londýnského maratonu, kterým skupina bubeníků udávala rytmus a dodávala energii.
 
 
   Hodně se mi líbí akce "Piána na ulici", na které si může zahrát kdokoliv. Jedno už několik let preluduje i v Kutné Hoře (původní myšlenka údajně vznikla v Londýně) a občas je to skutečně velmi fajn jít okolo a chvíli se zaposlouchat. Nicméně moje ukázka je z římského letiště Leonarda da Vinciho, v jehož odletové hale si Barča krátila čas čekání na náš okřídlený koráb hrou na křídlo klavírní.
 
 
   V životě lidském, jak říká pan Šimek, nachází se několik pěkných momentů, první dětské krůčky, překonání strachu z Polednice, vstup do pionýra, vyloučení z pionýra a já ještě dodávám… pokud nějakou vaší akci povýší takzvané "kouzlo nečekaného". I já měl párkrát takové štěstí a v souvislosti s muzikanty na ulici vzpomínám, jak jsme kdysi v létě procházeli přímořským Umagem a v tom najednou vidíme, nebo spíš slyšíme, že na náměstí u promenády vystupuje jen tak slavný italský rockový zpěvák Zucchero. No nesedněte si na vínko do nejbližší podniku, nezaposlouchejte se a nezatancujte si… to by snad byl hřích si takovou náhodu neužít.
 
 
   I když netradičnějším nástrojem pouličních umělců je kytara a hlasivky, občas lze narazit i na méně typické instrumenty a někdy i doslova na nějakou tu kuriozitu. A tak závěrem si dovolím takový krátký mišmaš letem světem, který začneme v Karlových Varech, kde si umělec ze sklenic naplněných vodou (množstvím tekutiny ladil výšku jednotlivých tónů) udělal Flaškinet a díky své zručnosti na něj dokázal zahrát i známý diskotékový hit - Y.M.C.A. a ukončíme jej v Brně na Svoboďáku, kde zase cimbalista vylaďoval koledami vánoční atmošku.
 
 
   Tak to nakonec dopadlo jako obvykle. To, co původně bylo zamýšleno jen jako blogová drobnůstka, v mém provedení postupně opět nakynulo, asi jako Míla Myslíková co by vodnice Matylda na konci klasické české komedie Konec vodníků v Čechách. Takže pardon a každopádně přeji všem dnešním milým čtenářům co nekrásnější prohřáté dny a závěrem posílám ještě jedno video spojující lidi napříč nejrůznějšími městy, státy, světadíly, kultůrami, náboženstvími i vládami s naprostou pouliční klasikou – Stand by me.
 
 
 
 
 
VLAŠŤOVKA
 
 
   Poslední dobou se kolem mě pořád něco děje a můj život jako by byl v neustálém poklusu, což poznám i podle toho, že čím dál víc zanedbávám psaní pro tento blog. Možná trochu paradoxně mám totiž s ukončenou činností u kutnohorských Sršňů a navzdory přibývajícímu věku stále více aktivit, které mi neuvěřitelně zrychlují čas, a tak prostě nestíhám psát o všem, co bych chtěl. Ovšem o tom, jestli napíšu dnešní článek, jsem nepřemýšlel ani chvilku, protože se prostě chci podělit o své dojmy z nedávné návštěvy Prahy a především pak divadelní hry španělského autora Guillema Cluea - Vlašťovka.
   Vlastně mi to představení spadlo do klína tak trochu z nebe. Byl to totiž vánoční dárek od Ježíška Martiny, který ale nezačal zrovna pohádkově. Při placení kávy ve vestibulu kolínského nádraží se mi totiž protočily panenky poté, co jsem si uvědomil, že nemám režijku a vlak do Práglu si tak budu muset uhradit cash. Nevadí, nejsem "Loukota" a za chyby se prostě platí. A konec konců, proč to nebrat i jako důkaz, že věci prostě nemusí být vždy úplně přesně podle našich ideálních představ, a přesto si je můžeme užít a nekazit si je malichernostmi. Prostě - když musím, tak rád!
   Ve vlaku jsem si přečetl rozhovor s Jitkou Čvančarovou, která v této hře vystupuje spolu s Danielem Krejčíkem, abych o představení získal alespoň lehké povědomí. Herečka i režisérka v jedné osobě v něm líčila, jak kdysi potkala na ulici náhodně Daniela Krejčíka, kterého do té doby vůbec neznala, jak ji sám oslovil a představil se jí, a když se ho pak zeptala, kam má právě namířeno, řekl jí, že si jde do kavárny přečíst hru Vlaštovka, kterou držel v ruce. Po pár dnech si pak na ni od známých sehnal číslo a zavolal jí, že by chtěl, aby si tu hru také přečetla. Ona ho poslechla a ten text ji tak zaujal, že se ihned rozhodla nejen ukončit svou několikaletou divadelní pauzu, ale dokonce ji i sama zrežírovat. Měla prý totiž jasnou představu, jak by to chtěla hrát, což si nepřála měnit. S Danielem Krejčíkem pak hru společně nastudovali, a nabídli Studiu Dva k uvedení. Pozoruhodná legenda, že? Co je na ní asi pravdy, to ať si každý přebere sám – jeli to však vůbec důležité?
   Cesta tak utekla jakoby nic, přestože jsem za ní dvakrát platil a po chvíli jsme byli v Praze. Časovou rezervu jsme využili k příjemnému zevlování, které jsme zakončili popíjením sajdru na Václaváku nedaleko vstupu do pasáže Fénix, kde sídlí Studio Dva. Když ale přišel čas jít do divadla, trošku mě zarazila absence tradiční fronty u vchodu a neblahá předtucha nabyla rychle konkrétních obrysů: „Tohle představení ale hrajeme na naší Malé scéně blízko Národní třídy“. Super, tak my si tady posedáváme, sluníme a teď abychom zmákli kilometřík během pár minut. Ono totiž není nad to dorazit do divadla na dramatický kus na poslední chvíli ufuněný a zpocený.
 
 
   Nakonec jsme ale všechno zvládli a usadili se na svá místa v 2. řadě. Sálem se rozezněla osobní žádost Jitky Čvančarové, abychom nezapomněli ztlumit své mobily, a mohlo se začít. Z děje uvedu jen začátek, zbytek by nebylo vhodné prozrazovat. Mladík Ramón přichází k věhlasné operní pěvkyni Amálii, aby ho naučila zpívat. Ta si ho nejdřív vyzkouší, a když zjistí, jak neškolený má hlas, odmítne ho učit. Ramón se ji však snaží obměkčit historkou o tragicky zemřelé matce, která mu kdysi zpívávala písničku Vlaštovka, a on by jí chtěl tuto skladbu zazpívat co nejlépe na smutečním obřadu. To Amálii přiměje změnit svůj odmítavý postoj a poté se rozvíjí dramatický dialog, zprvu poklidný a nenápadný, který však přechází do řady překvapivých zvratů a emocionálně vypjatých situací, jež udržují diváka v neustálém napětí, a přiznám se, že mě přiváděly občas až na pokraj skutečného dojetí. Je to zkrátka mistrovsky napsaný text, který ví, jak se divákovi dostat pod kůži, a jenž vznikl na motivy skutečné události. A že téma hry není vyfabulované, ale reálné, dokazuje bohužel i smutná shoda okolností, neboť měsíc po loňské premiéře, se pár ulic od divadla odehrála na Karlově univerzitě podobná tragická událost, která je součástí tohoto příběhu.
   Jednalo se tak opravdu o emotivní a lidský silný příběh, u něhož se dalo sice celkem brzy odhadnout, kam bude ve finále asi směřovat, ovšem to, co se odehrávalo mezi tím, bylo tak živočišné, pravdivě rozehrané a tím i uvěřitelné, že mi to ani trošku nevadilo a jen jsem napjatě čekal na ono předpokládané vyvrcholení. Tím spíš, že jsem společně s Martinou v řadě momentů pociťoval, jak nám jsou některá témata důvěrně známá i z našeho života, přestože o podobném dramatu se naštěstí vůbec hovořit nedá.
   Zmínit si zaslouží i minimalistická scéna. Za mě byl asi nejpůsobivější pokoj do půlkruhu s jedinou lampičkou, kde jako by nebylo kam se schovat před bolestnou pravdou. V centru scény pak byl klavír se stoličkami, noty, rámeček s fotkou, kniha, fotoalbum a pak už jen ONI DVA... Zdánlivě málo, přitom tak moc.
   Kdybych nechtěl použít zprofanované sousloví "herecký koncert", duel J. Čvančarové (mimochodem jí to moc slušelo i v šedivé paruce) a D. Krejčíka bych jím klidně označil. A po jejich excelentním výkonu, ve kterém byli oba dokonale autentičtí, mám o svých favoritech na letošní Cenu Thálie jasno.
   Dvě hodiny bez přestávky utekly jako nic, protože tak strhující drama jsem na jevišti už dlouho neviděl a podobně silný emotivní zážitek v divadle snad ještě nezažil. A tak pochopitelně i nejedna slzička ukápla a u Martiny jich byl doslova potok. O tom, že jsme ale nebyli jediní, svědčily nadšené výkřiky a okamžitý frenetický potlesk celého publika vestoje.
   Co tedy říci závěrem? Silné, dojemné, emotivní, smutné, se špetičkou humoru a ironických ostnů, které vyvolávají mezi diváky i tlumený smích, což zde rozhodně není nějak nepatřičné. Naopak, zní to spíš úlevně a nadějeplně. Osobně na tuhle hodinu zpěvu asi nikdy nezapomenu a posílila mé přesvědčení, jak moc je důležité a zároveň těžké přijímat svoje děti takové, jaké jsou, když bychom rádi, aby to bylo někdy jinak, a jak nemáme váhat a plýtvat časem, si vše vysvětlit, odpustit, pochopit a říct, že se máme rádi.
   Cestou z divadla jsme po takové emotivní náloži odmítli rychlý přesun na nádraží s okamžitým návratem domu a ještě vstřebávali silný zážitek touláním po Praze, což nás mimo jiné dovedlo i k Máji a plastikám Motýlů Davida Černého, které v posledních dnech vyvolaly tak značný rozruch.
 
 
   Kdybych to měl celé nějak shrnout: Je to barevné. Hýbe se to. Svítí to. Budí to pozornost. Dá se to sundat. Tak co ... Osobně mám rád díla, která oživují veřejný prostor, stejně jako otáčecí hlava Franze Kafky za rohem, Mimina, či Klikující autobus. David Černý prostě rád provokuje, což se mu daří a ani proti tomuto kreativnímu počinu nic podstatného nemám, jen mi bylo malinko proti srsti se přidávat k fotografujícímu davu. A tak jsme se setmělou Prahou snažili dál procházet spíš méně známými uličkami, abychom se co nejvíc vyhnuli tomu zábavnímu mumraji a dovezli si trochu té niterní atmosféry s sebou až domu, což se myslím i povedlo.
   Místo rozloučení si dnes neodpustím závěrečné doporučení, což mi snad odpustíte. Umění má podle mě především vzbuzovat emoce, což Vlaštovka dělá měrou vrchovatou (paradoxně to platí i pro Motýly), a takto má prostě vypadat divadlo! Velmi všem a srdečně doporučuji.
 
 
 
MISTROVSKÁ PRAHA
 
 
   Posledních pár dnů bylo pro mě doslova nabitých událostmi, a i když vlastně všechny byly skvělé, neobyčejné a obohacující, docela se těším, až zase nastane nudnější období, během kterého budu mít čas nejen vršit své zážitky a potkávat při nich zajímavé lidí, ale taky se k tomu všemu v duchu vrátit, v klidu přebrat a utřídit, jak se patří a jak si to zaslouží. Hodně věcí jsem proto v poslední době bohužel odložil a zařadil mezi resty, což doufám, postupně napravím. Stejně jako svou, na poslední chvíli, odvolanou účast na sledování finálovému zápasu s přáteli v jedné malé sympatické hospůdce. Ale když vás dcera požádá, že by s vámi jela ráda sledovat hokej a užít si tu atmosféru na Staromák – odmítněte. Vždyť kolik takových zážitku s ní ještě můžu prožít, a především, aby u toho chtěla být zrovna se mnou??? To prostě nejde říct ne. Je ale pravda, že o fajnšmekrovském sledování hokeje to upřímně moc nebylo, protože komentář Roberta Záruby a Jakuba Voráčka, v atmošce kde člověk neslyšel chvílemi vlastní slovo, nejde prostě vnímat (ten jsem si užil až dnes dopoledne při opakovaní zápasu v televizi), ale jinak to nemělo chybu a rozhodně šlo o dobrý tah. A jestliže platí: "sdílená bolest je poloviční bolest a sdílená radost je dvojnásobná radost", tak tahle byla patnáctitisíc násobná, při které jsem pocítil zázrak snu, který se naplnil. Fakt jsem si to moc užil a půlnoční procházka "Praganem" přinesla věci, které nezažijete ani na silvestra a bude jedním z těch nezapomenutelných zážitků. Stejně jako to, když před námi stojící dva mladí a velmi sympatičtí Indové, kteří si tu neobyčejnou atmosféru pořád filmovali, se nás při předávání zlatých medailí zeptali: „A to už další třetina nebude?“. Ano, nebude a i já se proto po "Dlouhé noci" v Praze opět vracím do reálu všedních dnů, ale se vzpomínkou, která mezi svými kolegyněmi bude mít hodně výsostné postavení. Nevím, co víc dodat, a tak alespoň popřeji všem Čechům a Češkám ať to mají podobně, a aby nám takové a podobné zážitky dělaly i nadále svět příjemnější a radostnější, než nejspíš ve skutečnosti je. Je to, myslím, zatraceně třeba!
 
 
 
JENTL
 
 
   Vypadá to, že mrazy se nám už snad nadobro podařilo zapudit, však škod nadělaly dost a až si budeme na podzim pochutnávat na jablkách z Uruguaye a v duchu si představovat (a z kapsy platit) jejich uhlíkovou stopu, možná si na to ještě vzpomeneme. Nicméně blbost v Čechách kvete vesele i nadále, jak dokazuje řeporyjský starosta a v tomto ohledu a s blížícími se volbami do europarlamentu se zdá, že dubnové mrazy neúrodu rozhodně nezpůsobily. No nic, důležité je, že nám nepomrzla ani chuť užívat si života, a tak dnes třeba o jednom zajímavém divadelním představení, ve kterém hlavní hrdinka bojuje taktéž s blbostí, předsudky a přihlouplým a snad již přežitým dogmatem: "Vzdělaná žena – zrůdnost".
   Americký spisovatel Isaaca Baashevice Singera vypráví ve své povídce "Jentl, chlapec z ješivy" krásně dojemný příběh židovské dívky, která toužila po vzdělání natolik, že se odvážila v převlečení za chlapce studovat v době, kdy byly školy ženám zapovězeny. A tak si ostříhala vlasy, oblékla kalhoty a vyrazila do školy za svým snem a životem podle svých představ. To jí vycházelo bez větších obtíží, ale jen do doby, než se zamilovala. Na základě této povídky pak vznikla divadelní hra o vzpouře proti tradicím a jejich nesmyslným pravidlům, o cestě za naplněním životního snu, ale i o věčném rozporu mezi rozumem a citem a nevyzpytatelnosti lásky.
   O široké divácké atraktivitě příběhu svědčí, mnohaleté uvádění zmíněné dramatizace na Broadwayi a především pak slavné filmové zpracování s Barbarou Streissand v titulní roli. Film jsem kdysi viděl a líbil se mi mimo jiné taky proto, že málokdy byly české lokace pro natáčení využity tak vizuálně podmanivě, jako v tomto případě. Přesto, i když je zajímavé shlédnout i jiná zpracování klasické předlohy, očekával jsem, že v této konkurenci provedení příbramského divadelního souboru moc neobstojí... Obstálo a potvrdilo tím, že dobré divadlo se dělá i v oblastních divadlech.
   Největší síla celé inscenace pro mě byla v atmosféře celého představení, kterou pomáhala budovat hudba, respektive písně zpívané v jidiš, dobové kostýmy a jednoduchá, ale nápaditá a funkční scéna. K tomu musím vyzdvihnout i působivé herecké výkony umocňující milostný příběh a vztahy v ústřední trojici, které odhalovaly, proč k sobě tihle lidé mají tak blízko a zároveň naznačovaly, proč už to blíže nejde. Vedle toho ale bohužel poněkud zanikala ona prvotní touha hlavní postavy po vzdělání a životě podle svých představ a taky se nepodařilo zcela udržet konzistenci celku, který mi narušilo několik scén patřících spíš do jiných žánrů – například výstup s krejčím, který měl až anekdotický charakter. Přesto mělo představení v celkovém kontextu potřebnou energii a především emoce, k čemuž postačilo čisté herecké divadlo. Jen jsem celou dobu vzpomínal, jak má vlastně příběh skončit a verze, která se mi podle filmu vybavovala, mi přicházela bez potřebného dramatického vyvrcholení. Martina dokonce o přestávce zkoušela strýčka Googla, ale ten zarytě mlčel a ani já nebudu spoilerovat. A tak vám jen prozradím, že pokud vyrazíte do divadla na představení Jentl, které nemusí být sice pro každého dokonalé, můžete z něj mít přesto super zážitek, a díky tomu zážitku, vínečku, emocím, atmošce… to bude (bylo) fajn.
   Pro dnes je to takhle vše, a jak to bude vzácný čtenáři s prostorem na psaní blogu v příštích dnech teď úplně neumím říct jinak než slovem "uvidíme", protože pracovní, osobní i rodinné aktivity mi nezřízeně kynou a do toho ještě to hokejové mistrovství. A tak tedy prosím, "viďme" a fanděme.
 
 
 
CESTA ZA MÁJOVÝM ROMANTISMEM
 
 
   Letos, zdá se, hrají karty o osud naší země jen zima s létem a jaro se zatím do hry vstoupit moc neodvážilo. Kdykoli totiž dostalo rozdané karty, jen na ně smutně pohlédlo, vlaze vzdychlo a skoro šeptem dodalo své otřepané "pass!". Hmm, to tak někdy bývá, když je jaro submisivní a neochotné riskovat, že si jeho tradiční hájemství rozchvátí jeho bojovnější sousedé. A tak, když se nám po krátké mrazivé zimě vrátilo opět léto, vyrazili jsme na dvoudenní trip za vlastivědným poznáním kraje Boženy Němcové. Vzhledem k tomu, že od poslední návštěvy jsme napočetli nějakých dvacet šest roků, bylo to chvílemi celkem sentimentální vybavování matných vzpomínek, ale i objevování nových a zatím nepoznaných míst.
   Základnu pro pobyt jsme tentokrát zvolili v České Skalici v Apartmánu pod Barunčinou školou, který je přímo v centru města. Ale popravdě, jeho internetová prezentace působila ve srovnání s realitou poněkud optimističtěji. Oproti tomu nedaleká Barunčina škola si na nic nehrála a svou roubenou stavbou skutečně odpovídala době, kdy do ní Barbora Panklová (jak se Božena Němcová jmenovala za svobodna) chodila.
 
 
   Nicméně, pojďme raději do přírody, protože jak známo, údolí řek a potoků umí v krajině vytvořit krásná, příjemná a romantická místa. No a nejinak tomu je i u řeky Úpy, v údolí mezi Červeným Kostelcem a Českou Skalicí. Jednadvacet kilometrů meandrů, luk a skal na tomto úseku řeky tvoří Přírodní park Babiččino údolí. A tím taky malebné místo pro turisty a cykloturisty všeho druhu. Projít údolím jednosměrně je ideální stav, ale vyžaduje logistický přesun vlakmo do Červeného Kostelce. Jenže něco takového se u mého podniku nemůže brát jako samozřejmost, protože jarní a letní dny jsou často zasvěceny pracím na železnici, a tak jsme museli jet náhradním busem, což nebylo to pravé ořechové. Druhá nepříjemnost na nás číhala v Kostelci, kde jsem neprozřetelně naplánoval nákup proviantu na cestu, ale potvrdilo se, že na mé plánování se nedá úplně spolehnout a cestu jsme si protáhli čtyřkilometrovým "špacírem" po městě a hledáním otevřeného marketu. Tvrzení: „Co nemám sebou, to nepotřebuji“, zní jako moudro docela dobře, ale skutečnost byla tentokrát někde jinde. A tak jsme po hodině navigačního cvičení nad mobilem s mapou konečně vyrazili směr zřícenina hradu Vízmburk. Krajina kolem byla mírně zvlněná a příjemná cesta nás brzy zavedla na příkrý ostroh nad řekou Úpou, kde stál kdysi mocný hrad a nejstarší opevněné sídlo v Čechách. V areálu hradu jsme po zakoupení vstupenek měli volný pohyb a průvodce z aplikace v mobilu nám prozradil, že Vízmburk byl vystavěn již v období rané gotiky a život na něm ustal krátce po husitských válkách poměrně netradičním způsobem. Nebyl totiž dobit ani zpustošen protivníkem, nýbrž prodán. Ano, šlechta ze Slezska a Lužice se hradu natolik obávala, že jej od původních majitelů odkoupila a raději pak nechala sama zapálit a zbořit. A tak se po mnohá další staletí zbytky hradu schovaly pod nánosy půdy a lesního porostu. K jeho znovuobjevení došlo až v 70. letech 20. století, kdy byl hrad doslova vykopán ze země při archeologickém výzkumu a díky nadšení místních dobrovolníků, sympatizantů i donátorů, byl částečně zrekonstruován a v roce 2021 zpřístupněn. No, a proto se mu také někdy říká "Východočeské Pompeje". 
 
 
   Po zajímavé prohlídce i návštěvě osvěžovny s hradní šenkýřkou v dobovém kostýmu a hustě nepodařeným párkem, jsme opouštěli Vízmburk i tak v dobrém rozmaru. Čekal nás totiž sestup do širokého prosluněného údolí s malebnou obcí Havlovice, z níž "Cestu Boženy Němcové" podél Úpy doprovází rovněž pěkná cyklostezka, která uspokojí klasiky i elektrokolaře, takže na cestě bylo poměrně rušno. A to i díky dvěma hochům, kteří do předních vidlic svých bajků nacpali zmačkanou petku, aby její drnčení při jízdě připomínalo zvuk silných motorek – prostě ten báječný mužský svět… Nicméně my jsme spíš byli okouzleni idylickou krajinou s údolními stráněmi a mohutnými památnými duby ve starých lužních lesích. Prostě pohoda, a tak jsme si po nějakých deseti kilometrech udělali nad Žebráckým vodopádem zasloužený odpolední relax – polehávárna s baštěním, sluněním, chrápáním a kocháním…
 
 
   Po hodince příjemného wegetění nás pak cesta zavedla do krásných míst přímo spojených se životem naší nejslavnější spisovatelky, do kterých umístila děj svého díla Babička. Tady někde chodily skutečné předobrazy babičky, vévodkyně Zaháňské, Barunky a jejích sourozenců i bláznivé Viktorky. Zde jsme si tak mohli prohlédnout místa, o kterých většina z nás četla, anebo alespoň slyšela. Postupně jsme tak prošli okolo Viktorčina splavu, kde měla nebohá dívka pomatená nešťastnou láskou hodit své děťátko do řeky. Dnes šumící splav ale obklopují krásné stromy a jeho břehy využívají návštěvníci spíš k příjemnému odpočinku.
 
 
   Na dohled splavu je pak Staré Bělidlo, roubená chalupa kde vyrůstala knižní Barunka (Němcová s rodinou prý ve skutečnosti obývala jiný dům v Ratibořicích). Cestou podél náhonu jsme se dostali k nedalekému Rudrovu mlýnu a Panskému hostinci, odkud naše putování pokračovalo k zámku Ratibořice - sídlu kněžny Kateřiny Zaháňské a zámeckým parkem až do České Skalice. Provázelo nás zapadající slunce a pohoda, a tak handicap v poněkud fádně rovinatém údolí, nás nijak nerozhodil. Cesta příjemně ubíhala, vedly se řeči, vzpomínalo na poslední návštěvu – prostě romanticko-májová pohoda. Ostatně romantika bude asi to první, co si při vzpomínce na tu letošní procházku Babiččiným údolím za pár let vybavím...
 
 
   A to je ode mě pro dnešek všechno. Mějte prima dny a přeji všem spokojený úsměv.
 
 
 
O PRVOMÁJOVÉM ODBOJÁŘI
 
 
   Protože nás ve středu čeká první máj, který kdysi býval nejen časem lásky, jak mu to zbylo dodnes, ale i časem prvomájových průvodů, připomenu vám tuto dobu rádoby rozvinutého socialismu jedním skoro hororovým příběhem z prvomájového průvodu.
   Když jsem byl ještě v chlapeckém věku, chodil jsem s celou svou tehdejší školou do každoročního prvomájového průvodu. Nebyl jsem natolik politicky uvědomělý ani pitomý, abych si prvomájové manifestace užíval jako mimořádný svátek, jak nám byly servírovány, na druhou stranu jsem ani nebyl žádný třídní disident, abych tuhle pravidelnou nudnou monstrakci "z vyššího principu mravního" nějak sabotoval. Sice mě štvalo, že se všichni oficiálně tváří, jaký je sváteční volný den, ale ve skutečnosti museli dělat učitelé v průvodu přísnou prezenci, a kdo by na průvod nepřišel, měl přinejmenším stejný průšvih, jako kdyby šel v běžný pracovní den za školu. Tedy pokud se ovšem nejednalo o rafinované protistátní společné spiknutí s rodiči, což si ale většina dospěláků dobře rozmyslela; ostatně i oni museli většinou povinně jásat pro změnu ve své části průvodu spolu se svými kolegy z práce a i jim někdo bdělý odškrtával prezenci. Kdy jindy by už měl být přísný pořádek, když ne v okamžiku spontánního kolektivního nadšení?! Co si ale budeme povídat, pořád to bylo lepší než sedět ve škole a bát se, že budu zkoušený, nebo psát diktát.
   Přesto, nebo právě proto, mi všechny první máje ve zpětném pohledu navzájem splývají, a to i díky tomu, že se v průběhu těch let pranic neměnilo: Pokaždé jsme se za zvuků rázných pokrokových písní, v jejichž rytmu se tak snadno bez velkého přemýšlení pochoduje vpřed, sešli na srazu před školou v Odoleně Vodě. Sešikovali jsme se do pochodových jednotek a postupně jsme ulicí po ulici přes Horní náměstí došli až na příznačně pojmenované náměstí Prvního máje (dnes Dolní náměstí). Zde jsme pak spolu se všemi ostatními pokorně čekali, až četní místní papaláši a velitel z nedaleké posádky spřátelených vojsk, přečtou své neposlouchatelné projevy a zdravice a prvomájoví dispečeři konečně ohlásí, že přišel náš čas. Tedy, že máme povolený start, a můžeme proto z naší vedlejší projevové ranveje zatočit na hlavní "odletovou dráhu" a zařadit se do nekonečného proudu nadšených budovatelů socialismu, proudu, který neochvějně směřuje ve vzletném smyslu toho slova vzhůru ke šťastné budoucnosti, a v tom poněkud přízemnějším pak spořádaně a dostatečně radostně projde pod slavnostní tribunou. U ní jsme vždy zamávali nafasovanými mávátky a někde poblíž dolní pošty jsme se s pocitem - a máme to konečně za sebou - rozešli, abychom se konečně mohli věnovat blahodárnějším formám trávení volného dne.
   Nicméně jeden z těchto prvních májů má přesto v mých vzpomínkách výsadní postavení kvůli neobyčejnému osobnímu zážitku: Bylo to v roce 1980, když byla naše skupina cvičenců spartakiádní skladby "starších žáků" poctěna úkolem projít i se svým cvičitelem (učitel tělocviku) prvomájovým průvodem v našich cvičebních úborech, což představovalo – těsné červené trenýrky s bílým tričkem.
 
 
   Kromě tradičně vyfasovaných mávátek jsme v druhé ruce ještě svírali i náš cvičební nástroj - modrou dřevěnou hůlkou, které jsme říkali, pro její koule na koncích, "kost", a jimiž jsme měli nad sebou v pravý čas těsně před příchodem k tribuně radostně mávat. Aby bylo stoprocentně zaručeno, že vše proběhne bez vady, tento nepříliš náročný úkon - tedy krátký slavnostní pochod v jakžtakž vyrovnaných řadách a zvednutí mávátek a "kostí" nad hlavu na domluvené znamení – jsme raději trénovali už předem na našem školním hřišti, takže zatímco všichni normální spolužáci šli po škole spokojeně domu, naše odpovědným úkolem poctěná spartakiádní jednotka rázovala pod dohledem přísných učitelských zraků z jedné strany malého hřiště na druhou, rovnala krok podle krajníka a své "mávátkové pozdvihování" doprovázela hromovým - a zpola mutujícím - hurááááááááá. Tam, kde za normálních mírových časů bývalo obyčejné doskočiště pro skok daleký, jsme si museli představovat velkolepou tribunu s představiteli strany a města, i když tuhle početnou sebranku v tréninkových podmínkách suploval jediný nebohý tělocvikář, kterému z celé této akce bylo - jak jsem pochopil až s určitým odstupem - ještě mnohem větší ouzko než nám.
   Když pak nastal čas předvést výsledky dlouhodobé tvrdé přípravy naostro přímo v průvodu před zraky místního Veškerenstva, náš zpočátku natěšeně pochodující šik se přičiněním extrémně rozvláčných vystoupení plných frází a předstíraného pozitivismu řečníků, začal řádně nudit. A právě v té chvíli, kdy se dlouho nic nedělo a šiky manifestujících stály jako auta uvízlá v dlouhé koloně na neprůjezdné dálnici, se to stalo. Snad byl na vině ten první máj, lásky čas, či opodál stojící družstvo starších žákyň ve svých přiléhavých trikotech, či snad jen hormonální dospívání… Nevím. Najednou se ale v oblasti mého pánevního dna odehrálo něco prapodivného…, co vyvolalo nepřehlédnutelný úkaz, jenž u mužů běžně signalizuje sexuální pohotovost. Vmžiku jsem se zpotil snad po celém těle, v podpaží mi vyrašily mokré mapy a nervózní rukou jsem se snažil maskovat své vzedmuté trenýrky. Marně jsem žadonil, aby má mysl vrátila vše do standardních proporcí, jenže potvora jedna, nechtěla o tom vůbec slyšet, ba možná naopak – ať si to spartakiádník jeden pěkně užije. Cítil jsem se fakt hrozně. Tím spíš, že mé krkolomné počínání neuniklo pozornosti mých kamarádů, kteří jej okamžitě začali glosovat po vzoru rádia Jerevan a éterem tak poletovala bulvární zvolání: „Pionýr vzrušen projevy v prvomájovém průvodů!!“, „Po projevu ruského maršála vztyčil spartakiádní cvičenec vůdcův hlavní stan“, „Sovětský delegát v obavách, že v trenýrkách ukrývá maskované dělo, kvapně opustil tribunu“, „A to všechno kvůli Ivance Bínové ze třetí lavice u okna… No věřili byste tomu?…" Taková to kamarádská pomoc se v danou chvíli rovnala nabídce nože k rituální sebevraždě. Co byste ale chtěli od telat našeho tehdejšího věku?
   Já vím, co si teď asi říkáte. Dědek jeden senilní, dělá z toho mezinárodní tragédii a dneska by za to byl ještě rád. No bóže. Máte pravdu. Jenže tenkrát by se z barvy mojí tváře dalo usoudit, že minimálně jeden z mých rodičů byl Apač a představa, jak pochoduji pod tribunou a na povel kantora: „Máváme!“, zvednu nad hlavu mávátko se svou cvičební pomůckou a můj ryze pudový problém nikdo nepřehlédne, tak ta definitivně rozdupala mé zbylé pubertální sebevědomí v prach.
   Čestný ústup ani zbabělý útěk nepřipadal v úvahu, protože bych tím pokazil choreografii našeho dlouhodobě nacvičovaného živého obrazu, který by s uvolněným místem připomínal krásný bílý chrup s jedním černým kazem. Takže než se daly prvomájové masy opět do nezadržitelného pohybu vpřed, podařilo se "narušitele" alespoň schovat do středu formace, abychom mohli splnit svou nacvičenou občanskou povinnost a naše vystoupení nebylo narušeno ani žádným vypadlým "pixelem", ani vzdouvajícími trenýrkami.
 
 
   Samotný průchod pak netrval moc dlouho, i když mně přišel nekonečný. Papaláši nám z tribuny unyle zamávali jako toho dne všem ostatním, já se snažil maskovat kamarády okolo sebe a především můj problém pomalu polevoval, což bylo společně s tím, že se všichni ještě hodně dlouho bavili na můj účet, vyhodnoceno jako dobrý konec. Takže se mohlo jít s veselou domu.
   Nevím, jestli je tento příběh i po tolika letech vtipný, jak tehdy všem připadal, nicméně by mohl alespoň posloužit jako malé doporučení či inspirace, že slavit zítřejší první máj láskou bude rozhodně příjemnější nežli prací…
 
 
 
VYSLOUŽILEC
 
 
   Je to už přibližně rok od mé poslední hokejové rozlučky s mým posledním hokejovým týmem. Mám tedy za sebou rok v trenérské výslužbě, kdy už nemusím chodit pravidelně na tréninky, jezdit na zápasy, ani připravovat a řešit věci okolo své kategorie či soustředění. Důvodů bylo tehdy hnedle několik (především změna a nový impuls pro hráče, ale i pro mě), abych se po mnohaleté téměř každodenní činnosti spjaté s hokejem a řešením úkolů z věčně popsaných stran diáře, rozhodl pro odchod na tzv. "zasloužený odpočinek". Najednou tak byla na stole možnost přeuspořádání osobního časoprostoru a dání v něm mnohem většího prostoru své rodině a jiným svým zájmům a zábavám, případně i dohnat resty pracovní na "krakonošově" a ne jen "na panském"…
   Po těch úžasných pětadvaceti letech, to přesto pro mě byla dlouho nepředstavitelná myšlenka, ze dne na den tak radikálně proměnit svůj život a opustit hokejové prostředí. Ale stalo se a vzpomínky mi naštěstí zůstaly krásné, i když samozřejmě občas sváděly k řadě meditací nad tím, co a jak bylo, nebo mohlo, či mělo být jinak. To už ale dávno neřeším, protože lepší je prostě hledět dopředu a vzpomínat jen na to dobré! To je pro mě důležitější.
   A taky si myslím, že není ani moc dobře si zbytečně zasviňovat život negativními myšlenkami, protože jeden nikdy neví, kolik mu na co ještě zbývá času. A tak u mě nastoupilo do první linie především "mládí", které mě nekompromisně odsunulo o generaci dál, tedy do "generace třetí" (stav, kdy naše děti už mají vlastní děti). Pro našince to znamená především nějak se popasovat s důsledky kategorizace "děda"…, což mi ale nečiní žádné problémy a naopak si to moc užívám. Netvrdím, že naše Amálka je jen fotogenický uzlíček nevinnosti a rošťáckého úsměvu, ale pro mě je především štěstíčko a nabíječka životní energií.
 
 
   Co si ale budeme nalhávat, můj vymezený čas se popravdě krátí a je z větší části jistojistě OUT. Příslovečné "memento mori"  nejde zlehčovat, ať se jeden cítí a dělá cokoliv… Ale určitě si nestěžuji. Snažím se žít naplno dle latinského rčení "carpe diem" a zatím mám pocit, že se mi to daří a doufám, že i můj další čas bude ve zdraví a naplněný zážitky s mými nejbližšími, spřádáním idejí, kulturním a společenským životem, toulkami přírodou, cestováním, sportem, cyklistickým rajzováním, hudbou… prostě vším co mám rád a patří k mému životu.
 
 
   Ale k němu ať chci, či nechci, prostě patří i hokej, přestože jsem před rokem pověsil na skobu trenérské řemeslo. A snad i proto se mě asi čím dál častěji někdo ptá, „jestli už se mi po hokeji stýská“. Jenže já jsem hokej jako fanoušek a pozorovatel nikdy neopustil. Přesto ale nezapírám. Ano, občas se mi zasteskne po trenéřině, někdy mi chybí ta vůně ledu, ale především ten téměř každodenní kontakt s mladými sportovci, který člověka naplňuje i vyčerpává. Ano, jsou i noci, kdy se mi zdají hokejové sny, ale popravdě - ani jednou jsem ještě nezalitoval svého rozhodnutí a vím, že chci jít dál po cestě, kterou jsem před rokem započal. Nemám potřebu se vracet k rozhodnutím, která už jsem jednou udělal a říkat si, „jaké by to asi bylo, kdyby...?". Jednou jsem ten krok udělal a nemá tedy smysl o něm znovu přemítat, tomu říkám "ohledávání mrtvol". Když už jsem se rozhodl pro nějakou cestu, snažím se užívat všeho dobrého, co mi poskytuje, a neremcat moc proti tomu horšímu; stejně má každá životní cesta své vlastní nepřehledné zatáčky, výmoly a blátivé úseky, i když je nevidíme, dokud po ní sami nejdeme. 
   Nicméně na obzoru té mé cesty je zdá se drobná změna. Nedávno jsem totiž dostal nabídku od bývalého kolegy, abych uplatnil své trenérské zkušenosti s dětmi a vypomáhat na jeho hokejových kempech. V minulosti jsem tuto nabídku již několikrát odmítl, protože jeho soukromé akce kolidovaly s mými týmovými a oddílovými povinostmi. Dnes je ale situace úplně jiná, a tak se možná… třeba ještě někdy a někde potkáme i na ledě…
 
 
 
HŘEJIVÉ VZPOMÍNKY
 
 
   V únoru a v březnu jsme si střihli jaro, tak není divu, že začátkem dubnu jsme se posunuli už rovnou do léta. Venku všechno kvetlo jak o život, až si člověk říkal, že v květnu už nebude mít co kvést. Jenže podle současné předpovědi máme za sebou na nějaký čásek poslední "letní" den, takže si do chystajícího se občasného sněžení a další sibérie můžeme vzít na zahřátí alespoň pár prohřátých vzpomínek na uplynulé dny.
   Já jsem kupříkladu během nich stihnul první pohodové cykloturistické povyražení s Martinou, během něhož jsme ujeli skoro šedesát kilometrů po trasách a krasomilných výhledech Hornosázavské pahorkatiny. Pravda, z původně zamýšlené představy – dojet rychlíkem do Světlé nad Sázavou a zpět na kolech - zbyl díky "skokanovi" a tím vzniklému zpoždění jakýsi "B-plán" (lokálkou do Zbraslavic a odtud na Leštinu a přes Zbýšov a Čáslav domu), což ale není nic hanlivého, jen je to podobné, jako když opory sportovního družstva nemohou z různých důvodů nastoupit a jejich roli musí chtě-nechtě převzít náhradníci. Ale i náhradníci mohou mít ve své tornistře maršálskou hůl. No a tahle stála opravdu za to. Krajina byla příjemná a jen s "přátelským" občasným převýšením, bohužel i s malým protažením trasy díky drobnému navigačnímu selhání. Inu, Švejk se do Budějic také dostal až na druhý pokus. Díky tomu jsme ale zase jeli kolem "Nového rybníka", kde jsem, co by pohrobek Venclovského, neodolal možnosti se osvěžit první letošní koupačkou.
 
 
   Jak tedy vidno, den se vyloupl do slunečna, atmoška byla pohodová a cesta navýšila svou, již tak hodně dobrou bonitu, v závěru ještě nabídkou místa k odpočinutí i krásným výhledům u kostela Panny Marie nad Tupadly. Takže k hodnocení celé akce bych jen dodal, že „u mě dobrý“…
 
 
   Z předchozího období se s vámi ještě podělím o jeden neobyčejný zážitek, a to koncert skupiny Nerez & Lucia v divadle Radka Brzobohatého. Tuhle skupinu jsem slyšel poprvé před nějakými sedmatřiceti lety, to když mi Martina přivezla na vojnu kazetu s písničkami z jejich debutového alba "Masopust". Byla to láska na první poslech, neboť původní uskupení Nerezu patřilo v té době k tomu nejlepšímu, co zdejší folková scéna nabízela. V devadesátých letech se ale Zuzana Navarová vydala na sólovou dráhu a zbylí dva zakládající členové Zdeněk Vřešťál (mimochodem žijící v nedalekých Nových Dvorech, kde pravidelně pořádá svá hudební setkání - "Zpívané") s Vítem Sázavským pokračovali dál pod slovní hříčkou původního názvu "Neřež“. Když v roce 2004 zemřela Zuzana Navarová, bylo zřejmé, že k vystoupení kompletního Nerezu už nikdy nedojde a já se smířil, že některé písničky již prostě naživo neuslyším. Jenže chyba lávky. V roce 2019 přizvali Neřež ke spolupráci muzikálovou herečku a manželku Ondřeje Soukupa Lucii Šoralovou a s částí repertoáru se vrátili i k původnímu názvu. O tom, jak je hodně riskantní obnovit kapelu, jejíž hlavní osobnost už nežije, by mohli vyprávět i tací velikáni jako Queen nebo Led Zepeelin, protože se prostě najde vždy spousta lidí, kteří srovnávají starého zpěváka s novým a těžko si zvykají, že uctívaných písní se teď bezbožně dotýká někdo jiný. Za mě osobně se to v tomto případě ale vydařilo až nečekaně dobře.
 
 
   Poprvé jsem je v tomto složení slyšel před pár roky v Tylově divadle, kde poctili posluchače tím nejlepším, co z dílny této legendární kapely kdy spatřilo světlo světa a já tehdy odcházel šťastný, protože pro mě ty písničky prostě znovu ožily. A i když Lucia Šoralová není Zuzana Navarová, tak interpretací a svým ohnivým hlasem, při kterém občas mrazí, se jí vyrovná. Při zmiňovaném pražském koncertu se staronový Nerez již zdaleka tolik nevracel ke svým klasikám a dával větší prostor především své současné tvorbě, což mi ale vůbec nevadilo a celkové vyznění koncertu bylo dechberoucí. Byl to působivý mix plný dynamiky, úžasného citu pro rytmus, barevnost hudby i zajímavých textů, ale především nefalšovaný muzikantský zážitek, který obecenstvo ocenilo dlouhotrvajícím potleskem a skupina na revanš třemi přídavky. I když jsme to tak původně neplánovali, po koncertu jsme nejeli hned domů, ale ještě si prodloužili výjimečný večer posezením v divadelním baru u sklenky vína a tím umocnili celý zážitek, na který mám při vzpomínce ještě teď báječnou náladu.
 
 
   No a do třetice všeho dobrého a libových akcí zmíním výšlap okolím Kutné Hory s jedním bývalým hokejovým rodičem a současným přítelem. V našem podání nebyl důležitý jen cíl (večerní posezení u piva), ale i cesta a ta vedla z Bahna, přes Sion, údolím Vrchlice kolem Hamerského a Velkého rybníka. Cítil jsem se občas jako malý rozmazlenec a byl to docela fajn pocit, protože jsem většinou zvyklý se za normálních okolností o vše starat a plánovat sám a najednou to někdo udělal za mě a vymyslel nějakých pohodových a sluncem zalitých dvacet kilásků. Byl to prostě takový prima přátelský happyday, který si kdykoliv a rád zopakuji.
   Vím, že si tenhle článek nejspíš nikdy nikdo z těch, co mají na mých "Hřejivých vzpomínkách" zásluhu, nepřečtou. Ale to neznamená, že jim za to nemohu s odstupem několika dní veřejně a upřímně poděkovat. Písemné zveřejnění totiž všechno umocní tím, že to nebylo řečeno jen tak do větru, jak se řeči běžně vedou a voda teče… 
 
 
 
JEDNOU SE VRÁTÍŠ
 
 
   Kdo by neznal hudební motiv "Muže s harmonikou" a hlavně slavné milostné téma, známé v našich krajích jako "Jednou se vrátíš" od Věry Špinarové. Složil je římský rodák Ennio Morricone, který se svými hudebními nápady a melodiemi nesmazatelně zapsal nejen do historie filmové hudby (za což byl poctěn oscarovou soškou za celoživotní dílo), ale především do srdcí mnoha posluchačů, protože dokázal do svých děl vtěsnat emoce, krásu, vášně a vzletnost melodií.
   Morricone toho za svoji bohatou kariéru stihl vyprodukovat opravdu hodně (uvádí se, že složil hudbu k více než 500 filmům a televizním produkcím, jakož i přes 100 samostatných hudebních děl) a k tomu připojil i dirigování na koncertech, přičemž nás může těšit, že při svých vystoupeních převážně hrával s Českým národním symfonickým orchestrem, který si velmi oblíbil. Na jeho poslední vystoupení u nás v roce 2019, které se stalo i oslavou jeho devadesátých narozenin, jsme se už už chystali jít, jenže jsem svojí liknavostí prováhal koupi lístků, které byly i přes svou nemalou cenu okamžitě vyprodány a mně zbylo jen zklamání a sebezpytující výčitky. Asi znáte ty situace, kdy byste si nejradši nabančili, ale jde to jen těžko, protože vám vůči sobě samému chybí ten správný moment překvapení. Následky vlastní blbosti prostě musí člověk rozchodit sám a doufat, že snad někdy příště dostane možnost reparátu, pokud se tedy ještě někdy podobná příležitost podniknout druhý pokus naskytne.
   Uplynulo tak dlouhých pět let, během kterých mistr melodiky a preciznosti kompozic bohužel navždy odešel, ale ještě před tím stačil dokončit se svým synem Andrea Morricone a již zmiňovaným Českým národním symfonickým orchestrem svou poslední velkolepou koncertní produkci ENNIO MORRICONE – THE OFFICIAL CONCERT CELEBRATION, v níž se dirigentské taktovky ujal právě jeho syn. Koncertní show, prezentující ty nejzásadnější zářezy do diskografie tohoto Itala, mu vzdalo poctu již v mnoha evropských i mimoevropských metropolích a jednou z nich měla být letos i Praha. Tentokrát jsem si začátek předprodeje lístků bedlivě ohlídal, vše klaplo a v sobotu 6.4. jsme tak mohli s Martinou vyrazit do české koncertní Mekky.
   Už při příchodu k O2 areně nasvědčovala auta lemující silnice a davy lidí, kterých bylo ve frontách před vstupy jak blech v ježkovi, že fanoušci u nás jeho hudbu milují a bude se jednat o velký posluchačský zážitek. Pódiový prostor byl upravený pro velký symfonický orchestr s prvotřídními sólisty, ale i elektrické kytary, syntezátory, či zvonové trubky a za tím vším mohutný sbor a obří plátno.
 
 
   Hned první skladba, směs melodií ke gangsterce Neúplatní, naznačila, jak bude koncert vypadat. Bloky nestárnoucích melodií doprovázené synchronizovanou obrazovou koláží z příslušných filmů, čili jakési klipy s živou hudbou, byly prokládány interview s dnes už nežijícím Mistrem, vzpomínkami režisérů a herců, ale i aktuálním děním na pódiu či záběry jednotlivých sólistů. Jedinou malou výtkou byla skutečnost, že zmiňované vzpomínky často italsky mluvících režisérů a Morriconeho spolupracovníků byly doprovázeny výhradně anglickými titulky, což mohlo být pro některé pouze česky mluvící fanoušky limitující a snižující jinak velký zážitek z celého vystoupení.
   Následovaly písně z téměř čtyřhodinové kriminálky Tenkrát v Americe, při nichž nechybělo spoustu legendárních scén včetně slavného záběru na Brooklyn Bridge. Součástí této části koncertu byl i blok melodií z prvního tvůrčího období v šedesátých letech minulého století s režisérem Sergio Leonem na pověstných italských spaghetti westernech - Pro hrst dolarů, Hodný, zlý a ošklivý a hlavně několik částí z legendárního Tenkrát na Západě, což dle mohutného aplausu přineslo posluchačům opravdu jedinečný zážitek plný emocí.
 
 
   My s Martinou jsme byli ovšem obohaceni ještě o jeden mimořádný zážitek, a to tatínka s chlapečkem, kterému se přihodila zřejmě rýmová nehodička a v pravidelných intervalech hlasitě popotahoval, což jistě chápete, dokáže rušit produkci i skladatele, který rád používal ve své hudbě neobvyklých zvuků v souladu s teorií, že každý přirozeně vytvořený zvuk je hudba. Martina ale o tento druh hudby neměla zájem a pokusila se problém vyřešit bez jakékoliv apriorní zaujatosti diskrétní nabídkou kapesníčků, což hošík ale jasným gestem odmítl. Mnohem méně diskrétně tak vyřešila situaci postarší pani z druhé strany s pusou nafouklou jak bublina a tvářící se jako by jí měla plnou láku od okurek. Nekompromisně vrazila svůj balíček kapesníků tatínkovi do rukou: „Ať se chlapec vysmrká a neruší koncert!“ Otec, který evidentně preferoval nové trendy výchovy - jen respektem můžete učit děti respektu - v klidu pronesl: „Ale já nic neslyším.“ V tomto momentě se ovšem do děje vložili doposud poměrně nezúčastnění spolusedící v řadách před ním i za ním, kteří už toho měli tak akorát a přesně podle základního postulátu kvantové teorie, přetlumočeného kdysi do srozumitelné řeči Janem Werichem - "Vocaď pocaď!", spustili: „Ale my jo a ruší nás to!!!“ Cool otec zahnaný výraznou většinou slyšících do argumentačních provazů konečně složil krovky, i když se u toho mračil jako Mrakomor a zcela bez respektu procedil ke svému potomkovi: „Vysmrkej se.“ Tím bylo po problému a zůstalo jen záhadou, proč tak zdánlivě jednoduché řešení vyžadovalo tolik úsilí a zbytečných slov.
   Koukám, že jsem se zase rozběhl úplně jiným směrem, a tak se raději vrátím po malé vsuvce a dvacetiminutové přestávce opět do haly. Druhá polovina byla věnována pozdější fázi Morriconeho tvorby a začala trochu nečekaně – komorní skladbou, jíž interpretem byl světoznámý chorvatský violoncellista Stjepan Hauser. Následovala dramatická témata z Tarrantinova filmu Osm hrozných za která autor získal Oscara a na koncertě je doprovodila výjimečná projekce zobrazující nahrávání skladby v legendárním londýnském studiu Abbey Road spolu s náhledy do spolupráce Morriconeho s Tarantinem. Ve výčtu filmových melodií z druhé – francouzsko-italské – dekády ze sedmdesátých let, v níž hráli významnou roli kriminálky, zazněla velkolepá ústřední melodie z Belmondova proslulého Profesionála, kterou jsme mohli slyšet i před třemi roky jako doprovod Belmondova pohřbu.
 
 
   Nemohly chybět ani melodie z ostatních filmů, jako byl například Sicílský klan a na mě asi nejvíc působivé Bio Ráj. Dostalo se ale i na filmy z přelomu milénia jako Legenda o "1900", Malena, či Nejvyšší nabídka. Koncert pak vyvrcholil dechberoucím provedením ústřední melodie z filmu Mise, která patří k jeho vrcholným dílům a v níž se potkává hudba domorodých kmenů s tou církevní i world music.
 
 
   V přídavcích už nemohlo následovat nic jiného než Here’s To You z filmu Sacco a Vanzetti, kde z pochmurného zvukového podkladu vystupovala jako slabý proužek světla pochodová melodie, jejíž čtyři neustále opakované verše v provedení sboru rostly, sílily a zvuková intenzita vystoupala do takové výšky, až mi naskočila husí kůže. Hymna lidsko-právních organizací po celém světě byla dokonalým zakončením přehlídky díla umělce, jehož hudba právě vyvěrá z hlubin lidských duší.
   Koncert skončil a pomalu jsme odcházeli, protože vlak nám jel až za hodinu, ale má romanticko-muzikantská duše se nepokrytě radovala a jásala. "Ennio Morricone - The Official Concert Celebration" přinesl kromě úžasné a dechberoucí filmové muziky, včetně bezchybných výkonů více než 80 účinkujících na pódiu, nepřeberné množství emocí od radosti, čisté krásy až po mrazení v zádech či dokonce slzy. Jak bylo možné vysledovat z dlouhotrvajícího standing ovations a několika přídavků, odcházela naprostá většina fanoušků spokojená a bylo slyšet, jak si někteří pískají populární melodie, nebo okamžitě přehrávají svá natočená videa.
   Takže to vyšlo super, sice tedy až na druhý pokus, ale to platí při návštěvě koncertu, stejně jako třeba ve skoku o tyči, jako pokus úspěšný. A kdoví, třeba ještě někdy při podobné příležitosti budu moct využít doposud ušetřený třetí pokus, protože když posloucháte tuhle hudbu, říkáte si, že tady zůstane ještě hodně dlouho po svém skladateli.
 
 
 
KDYŽ SE V RÁJI VYHLÍŽELO
 
 
   Dokud mi ještě některé přihrádky mé paměti slouží (ale pozor, opravdu jen některé), pokouším se vybrané vzpomínky zaznamenat pro časy, kdy je budu moct nadšeně znovuobjevovat, pokud ovšem nezapomenu i to, jak se do svého blogu dostat. A tak třeba dnes přidám vzpomínku na to, jak jsme během tří dnů nachodili 52 kilometrů po Českém ráji.
   I když jaro už je s námi fakticky delší dobu, tak teprve minulý víkend byl potvrzen jako první oficiálně jarní i slovutnými astronomy, kteří v tom mají rozhodující slovo. Paradoxně byl ale právě na něj hlášen meteorology přechod studené fronty, a tudíž asi i největší ochlazení za poslední měsíc. Nicméně Martina dostala na tento termín už před časem pobytový poukaz pro dvě osoby do penzionu Rozárka v Turnově a mě se podařilo vlísat do přízně obdarované s postranním úmyslem, abych byl ten druhý. K Turnovu mám totiž velice kladný vztah, protože ho pokládám za hlavní město Českého ráje. Ano, proč by také Český ráj nemohl mít hlavní město, když například Monte Carlo má pouhých 0,28 km2rozlohy, a všichni gambleři světa jsou z něj na větvi, zatímco Český ráj má 181 km2, a žádné davy zbohatlíků tam nepotkáte, přestože je to krásný kus země plný přírodního bohatství. Ovšem Turnov lze označit i za hlavní město českého granátu. Nemám tedy na mysli produkt českého obranného průmyslu, nýbrž drahokam, a pro znalce konkrétně pyrop, který se v okolí Turnova těží a ve zdejší uměleckoprůmyslové škole se specializují na jeho broušení a vyrobili zde např. kopie českých korunovačních klenotů. Jenže pro mě má Turnov ještě jeden význam, a to jako město kde jsem zažil mnoho krásných a velmi úspěšných hokejových zážitků a seznámil se spoustou příjemných lidí a kam se proto vždy rád vracím.
 
 
   Okamžitě po příjezdu jsme uložili Qverka (pojmenování našeho přibližovala, ke kterému se váže vtipná historka, ale na tu teď není čas) k polednímu spánku a vydali se k místnímu nádraží a vlakem na Hrubou Skálu, kde začíná jedna z nejoblíbenějších výletních tras v Českém ráji, která vede Hruboskalským skalním městem s řadou vyhlídkových plošin ke skalnímu hradu Valdštejn a dál až ke skalní vyhlídce Hlavatice nad Turnovem…
   Naše výprava tedy začala výstupem na již zmíněný zámek Hrubá Skála, jehož základy jsou vetknuty do pískovcové skály, ale který není mimo ubytovaných hotelových hostů běžně veřejnosti přístupný. Nicméně tentokrát bylo oproti naší poslední návštěvě otevřeno alespoň nádvoří a vyhlídková věž, z níž byl pěkný pohled do okolní krajiny.
 
 
   Dále jsme pokračovali Zlatou stezkou Českého ráje po hruboskalském hřbetu se zastavením u Adamova lože a v Arboretu, ale především na vyhlídkách s úchvatnými panoramaty skalních masívů, ale pro akrofobiky i trochu mrazivých pohledů do strmých hlubin.
 
 
  Takhle z nadhledu byl ten sevřený prostor skalního města kouzelný, jen nebylo dobré pokoušet štěstěnu a příliš se naklánět nad okraj, protože - znáte to - "spadnete do písku a svou rodnou vísku, nespatříte více, dudlaaajdá!" No a ještě by pak mohl člověk snáz než v nedalekých Prachovských skalách někomu dole pomačkat fasádu. My jsme proto raději pokračovali k nejstaršímu hradu Českého ráje - Valdštejn, který je sice veřejnosti přístupný, ale pokud chcete na prohlídku, je dobré přijít až v dubnu. A možná nalákán i milovníky pohádek tím, že se tu natáčel Princ Bajaja, Kočičí princ, či část seriálu Arabela. Posilněni dobrou domácí zelňačkou z Hospůdky U Hradu jsme se vydali na Hlavatici – skalní vyhlídka odkud je možné se pokochat vyhlídkou na město Turnov. Odtud jsme už jen sestoupili po schodišti a pěšině do našeho přechodného domova a tam se po 15 uťapaných kilometrech zaslouženě nacpali a trochu i pobavili v kině.
 
   Pro druhý den jsme zvolili poněkud delší (25 km) a členitější trasu z Malé Skály (kam jsme se opět dostali vlakem) na Kozákov, který je se 744 m nejvyšším vrchem Českého ráje a přes Klokočské skály opět do Turnova. Cesta k cíly měla tentokrát své nároky skutečně větší, ale na straně druhé se opět potvrdilo, že z každého úsilí na nás hledí většinou nemalá radost z dosaženého... 
 
 
   Neoprenem odění spolucestující ve vlaku dávali tušit, že na Jizeře už začala vodácká sezóna, ale my jsme tentokrát nenasedli do lodě, ani se nevydali jako v minulosti na místní dominantu – zříceninu skalního hradu Vranov (Pantheon) a Frýdštejn, nýbrž na opačnou stranu do Besedických skal. Cestou se nám naskytla krásná podívaná na Suché skály, které byli doslova na dosah a v kraji se jim říká České Dolomity nebo také Kantorovy varhany, protože špičaté skály připomínají píšťaly varhan.
 
 
   Nejsou to klasické pískovce, ale opravdové členité „lávové skály“, které lid skálolezecký hojně využívá ke svému pobavení. Žádná značená cesta k nim ovšem nevede a my jsme především měli jiný cil - Přírodní park Maloskalsko. Průchod tímto skalním městem po žlutě značeném okruhu byl asi 3 km dlouhý a nabízel nepřeberné množství kuriózních kamenných útvarů, úzkých průchodů, schodů a žebříků na krasomilné vyhlídky, ale taky jedno kuriózní leč praktické upozornění.
 
 
   Po východu z lesa se před námi otevřel pohled na vrch Kozákov s rozhlednou, ale před výstupem jsme se ještě zastavili v besednické občerstvovně. A pak už energeticky posílení kaloriemi i občas vykukujícím sluníčkem přes jinak monotónní olověnou oblohu, jsme vystoupali na rozhlednu Hamštejn, která je svým otevřením na podzim roku 2023 nejmladší rozhlednou v Českém ráji. Skvělá viditelnost z vysoké konstrukce, kterou stromy jen tak nepřerostou, ale taky parádní fujavec. Túra pak pokračovala asi nejkrásnější částí a to hřebenovkou po Hamštejnském hřbetu s četnými výhledy na jedné straně na kopce a skály Českého ráje a na druhé na svahy Jizerských hor a Krkonoš.
 
 
  Naše kroky z ní sešly do údolí a pokračovaly ke Klokočským skalám, klasickým pískovcovým útvarům. Cesta tudíž vedla nahoru dolu skalami, po můstcích, schodištích a kolem pseudokrasových závrtů i častých výhledů, od nichž se dalo rozhlédnout po tomto krásném koutě naší země.
 
 
   No a my si například z vyhlídky Zdenčina skála připomněli asi náš největší bouřkový sajgon zažitý na vodě v kempu Zrcadlová koza, který byl pod zmíněnou vyhlídkou. Se závěrem krásného dne jsme dorazili zpět do Turnova, kde jsme se ještě pokochali ve Skálově ulici několika pozoruhodnými domy patřícími do městské památkové zóny a taky příjemně poseděli v Kafé Kytka. Prostě program naplno až do soumraku a i po něm.
 
   Závěrečný nedělní okruh z Valečova na Příhrazské skály a přes Drábské světničky zpět nebyl moc o chození, ale spíš o prolézání a na kilometry se při něm moc chodit nedalo. Přesto závěrečná dvanáctka chutnala na cestě i v restauraci Na krásné vyhlídce…
 
 
   Výchozím bodem našeho posledního putování byla romantická zřícenina hradu Valečov, který byl postaven na skále v první polovině 14. století a přestože se po mnoha změnách majitelů z řad nižší šlechty a jejich špatné péčí změnil v rozvalinu, vzbudil tím naopak zájem romanticky a umělecky založených duší. K jeho nejvěhlasnějším návštěvníkům patřil Karel Hynek Mácha, kterého inspiroval k namalování několika kreseb. Vnitřní prostor hradu je jakousi soustavou chodbiček a komůrek v pískovci, kde stoupáte a klesáte po schodech jako ve velké skalní prolézačce. Od hradu pokračovala cesta k Valečovským skalním světničkám, což byla řada komůrek a místností vytesaných do skal v nedalekém lese, které poskytovali ubytování sice prostým lidem, ale já si při jejich prozkoumávání připadal jako malý kluk, který se vrátil do svého dětského světa. Z něj jsme pokračovali poměrně hezkým výšlapem na Mužský, tedy ne že bychom si vyšlápli na nějaké osoby hlásící se ještě k této ustupující identitě, jen jsme vystoupali do osady a především pak na čedičový vrch tohoto jména, který je nejvyšší v okolí a je z něj krásný kruhový rozhled po české krajině. Za příznivého počasí prý lze shlédnout celou šestinu Čech. Nepotvrdím, sic jsme viditelnost měli velmi dobrou, jenže oči mizerné. Pokračování cesty nás přivedlo až na samý okraj Příhrazských skal, k restauraci Na Krásné vyhlídce, která dělá čest svému jménu. Zde se nám totiž naskytnul další dechberoucí výhled na severní a východní Čechy, ale i možnost výtečné kuchyně - takže jsme se uplacírovali a vyhlíželi.
 
 
   Po michelinském obědě jsem sice vážil asi dvojnásobek své běžné váhy a obvod pasu jsem mohl uvádět v číslech používaných jinak výhradně pro popis rozměrů památných lip, ale s chutí jsme mohli pokračovat ke zbytkům skalního hradu Drábské světničky. Cesta občas vedla úzkými průchody mezi skalami, či po okraji skalních věží, takže pro Martinu chvílemi slušný adrenalin a k tomu nás na konci čekalo ještě nepříjemné (tedy pro mě) překvapení. Pamatuji si, jak jsme zde před lety s Adamem a Barčou v nosítku na zádech prolézali rozsáhlý skalní útvar a počítali ony Drábské skalní místnosti. Napočítali jsme jich tehdy tuším něco ke třiceti, ale tentokrát ani jednu. Objekt skalního hradu byl totiž pro špatný technický stav žebříků a propojovacích můstků uzavřen. Škoda. Cestou zpět jsme ještě nedaleko zříceniny hradu Klamorna narazili i na rozsáhlé zbytky zdí, včetně vytesaných sklepení v pískovcovém podloží. Zatímco o historii zříceniny hradu nás informovalo hned několik naučných tabulí, tak o rozsáhlém komplexu zbytků budov ani zmínka. Jenže… strýček Google mi prozradil, že se jedná o pozůstatky původního Píčova statku, který byl největších usedlostí v kraji již od 16. století. Ovšem po roce 1948 byla rodina Píčů vyhnána či uvězněna a opuštěný statek byl postupně rozebírán. No a dnes se o něm ani nedozvíte od puritánských tvůrců naučných stezek. A tak jsme už jen sešli přes osadu Zahrádka k parkovišti pod Valečovem a uzavřeli tím nedělní okruh.
 
 
   Cestou k domovu vypadali účastníci zájezdu spokojeně, což je pro SCK (Sírova cestovní kancelář) vždy odměna největší, protože chození po skalách k jaru prostě patří…
   Závěrem ještě popřeji všem milým čtenářům, cestovatelům a přátelům krásné Velikonoce, ať už je máte spojené více s věcmi duchovními nebo materialističtějšími, a ať vás ani v nastávajících dnech neopouští smysl pro humor, protože je to, myslím, ta nejlepší možná výbava do příjemných i náročnějších období. 
 
 
 
DIRE STRAITS EXPERIENCE
 
 
   K bývalému Paláci kultury, dnešnímu Kongresovému centru Praha, mám dost nevyhraněný a chladný vztah, což je ale jednoznačně dáno hlavním účelem, pro který byl v dobách minulých postaven. De facto se jednalo o Sjezdový palác, který měl sloužit prioritně sjezdům a konferencím komunistické strany a jejích satelitních organizací (SSM, Svaz JZD, ROH, atd.), což v očích mnohých lidí tuhle budovu naprosto znemožnilo a jen těžko si k ní pak kvůli téhle historické zátěži hledali cestu. Podobné to bylo i u mne, byť mám podezření, že kdybych na začátku věděl, že komunisté tu stihnou uspořádat jen dva své řádné slety, snášel bych i tuhle - jinak dost zajímavou - architekturu lépe. Přesto chodím spíš jen okolo, když se jdu projít po Vyšehradu nebo jedu za Druhorozeným na Vinohrady a uvnitř jsem v životě byl snad jen desetkrát - na různých akcích, či koncertech a namátkou si teď hlavně vzpomínám na akustické vystoupení Bruce Springsteena v roce 1997. Když jsem se ale dočetl, že britská skupina Dire Straits Experience si vybrala obrovskou budovu na strategickém místě nad Nuselským údolím pro svůj koncert, dlouho jsem neváhal.
 
 
   Dire Straits Experience je totiž pokračovatelem legendární skupiny Dire Straits, která patřila k nejúspěšnějším rockovým uskupením konce minulého století, jejichž písně se umísťovaly na prvních místech tehdejších světových hitparád a patřily k nejoblíbenějším na televizním kanálu MTV. Po odchodu frontmana Marka Knopflera na sólovou dráhu ovšem skupina uvažovala o ukončení činnosti, naštěstí po čase byl jako nový zpěvák vybrán Terence Rais a volba to byla nadmíru dobrá. Nový lídr je totiž Marku Knopflerovi nejen stylově velmi podobný kytarista ale i zpěvák. Přesto skupina od té doby vystupuje s přívlastkem "Experidence", což ale evidentně nebrání pokračujícímu masivnímu zájmu o tuto kapelu a jejich neopakovatelnou hudební show. Takže se není proč divit, že pořadatelé ve všech koutech světa, a tudíž i ti v Praze, hlásí před jejich vystoupení "sold out".
 
 
   Nedělní cesta do Prahy i přes silný provoz proběhla v klidu, vzduch voněl jarem a město, které stálo už v dobách, kdy psal Beethoven svou 9. symfonii o sbratření všech lidí, pulzovalo svým nočním životem. Parkoviště sice přetékala auty, ale my jsme nemuseli hledat urputně místo, protože jsme měli předem rezervovaný parking přímo v Kongresovém centru. Ten se sice mírně zkomplikoval, což jsme ale s grácií a lehkou drzostí promptně vyřešili. Nic tedy nebránilo tomu rychle přejít do "Rudé stodoly", jak jsme v dobách reálného socialismu posměšně říkávali a stihnout ještě něco malého k večeři. Jenže tenhle barák měl u kolébky hodně různorodé sudičky, které nám v jeho labyrintu dopřáli i atrakci zrcadlového bludiště. Po několika marných pokusech jsme přeci jen vstoupili do těch správných prostor a mohli tak spatřit úžasné skleněné artefakty (jež byly evidentně hodně zaměřeny na chlubení - tedy, myslím těch, kteří je poptávali, nikoli těch, kteří je navrhovali a vyráběli), ale bohužel i nekonečně dlouhé zástupy lidí, které bobtnaly v obrovské skleněné mraveniště. Zeptal jsem se proto vlídné šatnářky, zda je to skutečně fronta na koncert. „Ano, ale řeknu vám, že tady pracuji už přes dvacet let, ale tolik lidí jsem tady ještě neviděla.“ Nakonec ale vše dobře dopadlo a po malém občerstvení jsme krátce před osmou vstupovali do největšího Kongresového sálu, kam se včetně balkónů vejde cca 2800 lidí. Bylo zaplněno do posledního křesla, která jsou původní, jen už nejsou naštěstí zbarvena do ruda jako kdysi.
   Krátce po nás přišli na pódium Dire Straits Experience a hned první skladbou "nahodili řemen", chytli lidi a bez přestávky je už do konce koncertu nepustili. Chris White rozjel své neuvěřitelné saxofonové a flétnové linky už v prvních perlách, kterými byly Telegraph Road a Walk For Life. Největší pozornost byla ale soustředěna k hlavnímu zpěvákovi a kytaristovi Terenci Reisovi. Jeho pěvecké zaříkávání v knopflerovském duchu bylo stejně uhrančivé jako modelování kytarového tónu bez použití trsátka, navzdory čemuž dokázal ze svého nástroje dostat taktéž pěkně ostrý zvuk. Terence Reis byl pro mě prostě dokonalou reparací ústřední postavy kapely Knopflera a po několika písních si získal mé srdce. Nicméně i ostatní muzikanti se zaskvěli perfektní technikou hry a výrazem, ale především prožitkem, ze kterého čišela prostá muzikantská radost z hraní. Večerem běžel hit za hitem: Romeo and Juliet, Tunnel Of  Love, Private Investigation – které nakopávaly publikum k pohybu a v sále se to na sedadlech pěkně vlnilo a aplaudovalo. K závěru Dire Straits Experience dali největší pecky Brothers In Arms, Sultans Of Swings a přídavkové Money For Nothing a Going Home. To už ale byli dávno všichni diváci na nohou, tančili a zaplavovali muzikanty frenetickým potleskem. Jistě o mnoho upřímnějším než ty skandovaně povinné, kterých zdejší stěny v minulosti vyslechly až až i s heslem: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“..., že prý…
 
 
   Zní to asi trochu jako klišé, když mluvím o nějakém koncertě jako o mimořádném (na vyvrácení této mýlky jen připomínám, že jsem minulé hudební okénko "Mike Oldfield – Tubular Bells" uzavřel konstatováním: „…nezapomenutelný zážitek to tentokrát nebyl“), ale v tomto případě se skutečně jedná o prosté konstatování faktu. A to po všech stránkách. A přitom to byl vlastně jenom skvěle odvedený "obyčejný" koncert. Díky písním, které mají stále svěžest, hudební nápaditost i pestrost, takže se člověk ani chvilku nenudí, a díky opravdovosti, s jakou je na pódiu sedm skvělých muzikantů interpretovalo, to byl jeden z nejlepších hudebních zážitků v poslední době. Takže jak jsme jako školáci psávali na závěr referátů o školních výletech, koncertech, filmových představeních, atp.: Výlet se nám moc líbil a už se těšíme na další!
 
 
 
PÁTEK PATNÁCTÉHO
 
 
   Věren svému ne zas tak často utuchajícímu životnímu optimismu, většinou na dotaz: „Jak se máte?“, odpovídám, že báječně. Co na tom, že to právě za moc nestojí, co je komu do toho? Asi jsem příliš majetnický na to, abych se s někým dělil o své splíny, které si žárlivě střežím jen sám pro sebe, protože mi s nimi stejně jen málokdo pomůže. A když je k tomu kolem mě ještě dostatečně rušno, tak stejně není čas na nějaké stýskání. A tenhle týden tedy rušno bylo a k tomu i skutečně báječně, takže kdyby se mě tentokrát náhodou někdo zeptal – tak by to byla fakt pravda pravdoucí.
   V první polovině jsme hlídali naší malou vnučku a musím uznat, že když děcka chtějí, vážně to s námi dospěláky umí a v tom jejich světě úsměvů, žvatlání a prvních poznání je prostě krásně. No a v pátek patnáctého se nám sešli hnedle dvě významné akce našich dětí v jeden den – dopoledne další promoce na Karlovce a večer maturiťák v Kutné Hoře. A musím přiznat, že to byly chvíle, kdy jsem se samým štěstím vznášel až u stropu. No a v těch výškách jsem si vzpomněl na jedno japonské přísloví, které praví: „Jediné jmění rodiče, je vzdělání jeho potomků“ a já se v ten den skutečně cítil o moc bohatší…
   Mějte hezké jarní dny.
 
 
 
ŠŤASTNÝ VYVOLENÝ
 
 
   Dlouho jsem tady nic nenapsal o nějakém dobrém divadle a přitom je pro mě živé hraní svou atmosférou a autenticitou úžasný fenomén, který jak se zdá zažívá v poslední době jistou renesanci. Byly totiž časy, kdy se zdálo, že televize a film ho zahubí a párkrát jsem zažil i poloprázdné hlediště na dobrém představení. Nicméně v posledních letech je spíš problém koupit lístky, a když se to podaří, vždy je vyprodáno. No a nejinak tomu bylo i na představení divadla Verze - Šťastný vyvolený.
   Tento divadelní spolek založený dvěma manželskými páry: Linda Rybová + David Prachař, Jana Janěková + Igor Chmela, tentokrát přizval ke spolupráci ještě Davida Matáska a Matouše Rumla. Jiskřivá konverzační komedie se odehrává v jednom pařížském bytě středostavovských manželů (Linda Rybová a David Matásek), kteří pozvali na večeři dávnou kamarádku (Jana Janěková ml.) s jejím novým partnerem (Matouš Ruml), o kterém své přátele předem varuje, že je „trochu jiný“... No a co čert nechtěl, nedopatřením přišel i její bývalý milenec (Igor Chmela), který se s rozchodem za celých pět let ještě nesmířil. Takže hned od začátku je zaděláno na nečekané vztahové komplikace, břitký humor a trochu toho zamyšlení na konec. Popravdě není mým zvykem pět oslavné ódy na konverzačky, ovšem toto není bezduchá a laciná řachanda, i když jsem se nasmál do sytosti. Trefné dialogy, zaměřující se na vztahy, přerůstají hranice obvyklého klábosení známých a na pranýř se dostávají i otázky rasismu, xenofobie, agresivity, vlastního svědomí a přístupu k životu jako takovému. Eskalace názorů a vlastních pravd pětice obyčejných lidí sice přináší mnoho humorných momentů, ale zároveň čím dál více nutí k zamyšlení a uvědomění si vlastních hodnot. Troufám si říct, že ač se zaplněný kulturní stánek hrou francouzského dramatika Erica Assouse doslova prosmál, závěrem už mnozí i přemýšleli, jak by se asi zachovali v dané situaci právě oni – alespoň tak soudím podle sebe.
   Co víc k tomu psát. Snad jen to, že dámám na jevišti to moc slušelo, ale především všichni herci svými výkony nadchli a pobavili, a to nejen diváky v sále, ale i sami sebe, neb hra se občasně topila v salvách smíchu na obou stranách divadelní opony. Linda Rybová je nejen stále velmi krásná, ale její divadelní herectví bylo lehké a uvěřitelné (viděl jsem jí naživo už potřetí a pokaždé palec nahoru). Bylo příjemné vidět i Matouše Rumla v trochu jiné roli, než jsme u něj zvyklí, přestože názory, kterou jeho postava ztvárňovala, nejsou v současné společnosti bohužel ojedinělé. No a Igor Chmela jako zhrzený bonviván a skeptický optimista byl naprosto úžasný, a pokud má jeho herecké umění někdo zaškatulkované pouze z pořadu Partička, tak musel rychle poupravit svůj názor.
   Přiznávám, že jsem asi přílišná konzerva, která staromilsky fandí umění, jež bylo odvozeno od slova "uměti" a nikoli jen od "troufnout si", "ohromit", či "odlišit se". Takže díky za příjemné provětrání bránice i za zamyšlení se nad vážnějšími tématy (například zda je láska především o zamilovanosti nebo i sdílení společných hodnot?), jak je vidět, jde to i s humorem.
 
 
 
JARNÍ PRÁZDNINY
 
 
   Tak a máme za sebou jarní prázdniny, neboli též "jarky". V minulosti se často naskýtala otázka, proč se jim vlastně říká jarní, když se konají v zimě. Nicméně letos by takový dotaz byl nejspíš nošením sov do Athén. Mimochodem, je docela zajímavé, jak toto rčení značící zbytečnou činnost je u různých národů jiné: Nosit víno do vinohradu (bulharské), Vozit uhlí do Newcastlu (anglické), Nosit vodu do Rýna (německé)… a v Rusku by možná mohli říkat: Jezdit se samovarem do Tuly. Ale vraťme se domů a k tématu. Takže. Jarní prázdniny, byly tentokrát skutečně jarní a já vás srdečně vítám u povídání o dvou zajímavých prázdninových akcích.
 
JÍLOVSKÉ VYHLÍDKY
   Hic sunt leones – zde jsou lvi – pomyslel jsem si stejně jako kdysi římští kartografové nad bílými místy na mapě značící neznámé a neprobádané území, když jsme přijížděli do Jílového u Prahy. Měli jsme zde totiž v plánu projít pro nás zatím neznámý okruh - příznačně nazvaný "Jílovské vyhlídky". Ještě než jsme vyrazili, bylo ale nutné doplnit zásoby proviantu, neb před námi bylo šestnáct kilometrů nahoru a dolů, do kopce a z kopce, a to bezhospodovým pásmem. Trasa obchází velkým okruhem celé město Jílové u Prahy a nachází se na ní spousta atraktivních vyhlídek. Patří k nim například návrší Boží skála s panoramatickým pohledem na Jílové, nebo rozcestí sv. Anny s výklenkovou kaplí odkud je pěkný výhled na Hornopožárský les a Středočeskou pahorkatinu.
 
 
   Další zastavení je na vrchu Pepř, kde stojí celoročně přístupná rozhledna, odkud je možné vidět Prahu i Brdy. Z vyhlídky U Obrázku jsou naopak hezky vidět jílovské "Zlaté hory" s proslulými doly, ve kterých se těžilo zlato s přestávkami od středověku až do roku 1968. Součástí okruhu je i zastavení u Hraničního dubu, nejstaršího stromu Jílovska, vysazenému asi před 350 lety na hranici pozemků města Jílového a pražského arcibiskupství.
 
 
   Nejenom stromy (všimněte si, jak na starém vyrůstá nový život), ale i skály jsou mlčenlivými svědky dávné historie a vylézt na ně může přinést úžasný pohled do krajiny jako z vyhlídky Skalka, který byl za mě asi ze všech nejhezčí. Oproti tomu v Chotouni jsem poprvé viděl místní sjezdovku, a přestože se voda kapku po kapce uvolňuje z ledového sevření a na horách se zavírají skiareály, tak zde, pár kilometrů za Prahou, se jezdilo o sto šest. Nejsem si tedy úplně jistý, jestli by tahle sjezdovka uspokojila náročnější lyžaře, ale pro děti dobrý. Přesto je to zvláštní vidět, jak se okolní krajina zelená a na kousku sněhu se lyžuje.
 
 
   Poslední stoupání nás zavedlo na vyhlídku Na Rakovce odkud je mimo jiné vidět Boží skálu, která byla první zastávkou naší pouti. No, a protože jsou Jílovské vyhlídky okruh, tak jsme asi po pěti hodinách putování logicky skončily zase v Jílovém. Ze všech námi navštívených míst se nám naskytl krásný výhled na tuto kouzelnou část Posázaví, počasí bylo nádherné, a tak Livingstonovský pocit objevitele nepoznaných krajů narušovala snad jen přítomnost barevných značek Klubu českých turistů. Nedivil bych se ovšem, kdyby i Livingstone v Africe kráčel podle nich, když už se toto české značení používá i v Mongolsku…
 
MIKE OLDFIELD - TUBULAR BELLS
 
 
   Hudba na nás působí krásnými melodiemi, souhrou nástrojů, u písní i jejich texty a na koncertě také svou atmosférou, výkony interpretů a často i vizuálními efekty. Složitější je však sdělit posluchači náladu a emoce beze slov – pouze hudbou. Dokážou to samozřejmě velcí skladatelé vážné hudby, ale nadčasové instrumentální skladby najdeme i v rocku a tu minimálně statisticky nejprodávanější v celé historii složil již ve svých 16 letech britský skladatel a multiinstrumentalista Mike Oldfield. Hudební nakladatelství k vydání své padesátiminutové kompozice, vrcholící údery koncertních zvonů, po nichž má skladba své jméno Tubular Bells, sice přesvědčil až o tři roky později, tedy v roce 1973, ovšem okamžitě se stala nejznámějším albem tzv. progresivního rocku. No a minulý týden se zastavilo celosvětové koncertní show "Tubular Bells 50th Anniversary" i v Praze, aby zaznělo v O2 universum.
   Hned při vstupu mě zaujalo, že věkové složení posluchačů je povětšinou mladší než sám autor i moje generace vyrůstající na zakázaném Rádiu Luxembourg a gramodeskách z rozháněných burz v Grébovce. Nicméně než došlo na avizované kultovní album, tak v první části koncertu zazněl průřez i další Oldfieldovou tvorbou včetně jeho největších písňových hitů Moonlight Shadow a To France, či instrumentálek Summit Day a Ommadawn. Každý posluchač to samozřejmě vnímal jinak, ale na mě to překotné a řekl bych i necitlivé, střídání žánrů a hudebních stylů působilo rozpačitě až rušivě. Ovšem po krátké přestávce zazněla již očekávaná Tubular Bells, a ta mě okamžitě prostřednictvím neobvyklých melodií a rozličných hudebních nástrojů vtáhla do magického světa hudebního snění, jakoby do muzikantského Alenčina světa za zrcadlem. Toto mimořádné dílo znělo i po 50 letech stejně svěže a druhá a třetí část koncertu byla poctou poctivému muzikantství, které je zaměřené více na hudbu než na vizuální stránku a kašpárkovskou show… Suma sumárum mimořádná hudba, trochu svérázná dramaturgie, ale skvělé výkony interpretů. Nicméně nezapomenutelný zážitek to tentokrát nebyl.
   A tak se dnes alespoň loučím s přáním co nejpříjemnějších příštích dní a slibem, že se budu snažit, aby vaše rozpoložení při odchodu z těchto stránek bylo dobré, dokonce tak dobré, aby nešlo o odchod poslední.
 
 
 
MÉ PŘESTUP(OVÉ)NÉ DNY
 
 
   Člověk nemá zas tak moc příležitostí sepsat článek zrovna 29. února v "přestupný den", tak si říkám, že stojí za to tuhle příležitost využít; vždyť šance přichází jen jednou za čtyři roky, podobně jako olympiáda, a co já vím, jestli se na tu příští za další čtyři roky v obrovské lidské konkurenci vůbec kvalifikuji. Dnes je to teprve můj čtrnáctý devětadvacátý únor v životě a z toho teprve (nebo už, jak se to vezme) čtvrtý v éře tohoto webu; ostatně to platí jen o extra vytrvalých sportovcích, že si za život střihnou čtvery olympijské hry. Tak jsem si řekl, že se podívám zpětně na všechny své 29. únory a zkusím odhadnout, co jsem v té době mohl asi tak dělat. 
 
29. únor 1968
   Po roce svého života jsem samozřejmě v Praze nadšeně přivítal polednové politické oteplování pomalu ústící ve střídavě opěvované a zatracované Pražské jaro. Kdybych tenkrát tušil, že za půl roku přijedou opravdické tanky, asi bych se na ně možná i dětsky těšil, protože ty kovové obludy báječně rachotí a umějí otáčet hlavní; nechápal bych, že dospělí z nich nejsou tak nadšeni jako já a oproti mně je nevnímají jako velké hračky na hraní.
 
29. únor 1972
   Pomalu mi končí bezstarostný předškolní věk a já už vím, že se budu stěhovat kousek za Prahu (jak tomu dnes činí hodně Pražáků), kde budu chodit i do školy v Odoleně Vodě. No, že bych se toho zrovna nemohl dočkat, to se nedá říct, mnohem radši si hraju na velké postřižínské zahradě a především pak hřišti. Věnuju se aktivně všem možným a dostupným druhům sportů, přestože můj táta s oblibou říká: „Devět řemesel – desátá bída“.
 
29. únor 1976
   Jsem ve třetí třídě, dělám různé větší i menší průšvihy, ale většinou se mi daří se z nich nějak vylhat. Pohyb je mé druhé jméno a ve sportu se mi i docela daří, ovšem do hudebky začínám po prvotním nadšení chodit čím víc nerad (mnohem radši za ni, ale to si troufnu jen výjimečně) a těším se, až budu konečně velkej a nikdo mi nebude říkat, co musím, nevěda, že tak velkej nejspíš nikdy nebudu.
 
29. únor 1980
   Hormony a puberta se mnou cloumají, a tak je nejvyšší čas se připravovat, že z 8. třídy odejdu na střední školu a v podstatě i z domovského hnízda na internát. Prý jsem studijní a technický typ, a tak mi rodiče vybrali průmyslovku v Kutné Hoře. No nevím, jestli to byl zásah přímo na komoru. A přestože výsledky jsem měl krhounkovské, pocitově jsem nebyl úplně na té správné lodi.
 
29. únor 1984
   Z olympiády v Los Angeles podle očekávání nic nebude; nesoutěžíme, nevysíláme, holedbáme se, trucujeme. A podobně to mám i já se svým životem. Jsem ve třeťáku, pomalu se blíží maturita, a přestože mám výsledkově většinou jedničky, tak se mi zoufale nechce učit. Už tři měsíce totiž randím s jednou holkou z tanečních a ve studijní době (povinná a kontrolovaná doba učení na intru) jí pod učebnicí raději sepisuji dopisy. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že mi to vydrží dalších čtyřicet let… považoval bych jej zřejmě za blázna.
 
 
29. únor 1988
   Stříhám metr a do konce vojny mi zbývá "už len 31 dní". Rád bych řekl, že to uteklo, ale lhal bych, stejně jako kdybych tvrdil, že na období pod komíny Dukovanské elektrárny budu rád vzpomínat. Svobodná Evropa ve mně podle svého štvavého zvyku večer co večer hlodá a nedá jí to věru velkou práci, ale já se teď především těším, že už za 103 dnů řeknu své ANO jedné holce, o které jsem přesvědčený, že je tou nejlepší na všechny devětadvacáté únory do konce života.
 
29. únor 1992
   Dodělávám přestavbu našeho bytu ze čtvrté kategorie na první a dávám za pravdu zkušenějším, že přestavovat je horší než stavět. A popravdě - neumím si představit, že bych zedníka, instalatéra, malíře, či elektrikáře dělal až do penze. Asi nejsem ten správně řemeslný typ. To raději zůstanu výpravčím. Ovšem ze všeho nejradši budu tátou z povolání, i když mě můj Prvorozený vyspat moc nenechává.
 
29. únor 1996
   Pro různé schopné a ochotné jsou devadesátá léta symbolem kariérních možností, pro mě hlavně symbolem svobody. Přesto tak nějak bohatneme všichni: internet o nový portál seznam.cz, česká politika o Senát, showbyznys o skupinu Linkin Park, čeští hokejisté o zlaté medaile z MS ve Vídni, no a já o druhého synka. Jo, a to víte, že už jsme ale všichni pár let chudší o Československo?
 
 
29. únor 2000
   Všichni tvrdili, že přechodem do tohohle kulatého roku přijde přinejmenším technologická (ale možná i celovesmírná) apokalypsa, což mi připomínalo, jak jsem jako malé dítě sledoval v televizi seriál o zvířatech "Přežijí rok 2000?" a přemýšlel u toho, jestli ho přežiju já. Přežil. Mimoto jsem se vrátil i aktivně ke sportu, i když nevím, jestli to má nějakou budoucnost. Nicméně právě organizuju rozlučku po své druhé hokejové sezóně na postu trenéra mládeže.
 
29. únor 2004,
   Před pár dny jsme porazili Pardubice na jejich ledě v dramatickém mači 3:4 a vzhledem k tomu, že za týden porazíme v posledním utkání Poličku – staneme se poprvé Mistry. Život ale přináší i další emotivní situace: stěhujeme se do nového bytu, Česko se stěhuje do společenství evropských států, ale já se dojmu a regulérně rozbrečím teprve, když mi Martina oznámí, že počet lidí okolo nás se zvýší o jednu krásnou holčičku.
 
29. únor 2008
   Krátce za sebou máme asi doposud největší politickou šaškárnu, kdy po omdlévání a nezvěstnosti poslanců, slibovaných miliónových úplatcích, obálkách s kulkami, výhružkách nad pisoárovými mušlemi a hanebných politických komplotech byl na devátý pokus zvolen prezidentem Václav Klaus. Nicméně já mám před sebou o mnoho radostnější a zaslouženější oslavy, a to dalšího Mistrovského titulu – tentokrát s kategorií Mladších žáků.
 
29. únor 2012
   Za pět dní hrajeme v Berouně s dorostem rozhodující zápas o Mistra dorostenecké ligy a po vítězství 3:4 prožijeme neopakovatelnou cestu domů a velkolepé oslavy. Bohužel život přináší i bolavé chvíle v podobě zranění, operací a ukončení výkonnostního sportování obou mých synů. Lehké spaní z toho popravdě nemám… Na druhé straně ale stále věřím, že své štěstí a naplnění najdou v jiných činnostech a život mi dá za pravdu.
 
 
29. únor 2016
   Není to tak dávno, co jsem se rozhodl přestat trénovat, ale po živém snu jsem se jako nějaký fatalista vrátil a začal opět s přípravkou. A není to tak daleko, co odmítnu velkorysou nabídku na placený trenérský post, protože pro mě je práce s dětmi především srdcová záležitost. No a podobně se nám vrátil před časem do politiky, a to rovnou na hrad i Miloš Zeman. Respektuji to, i když jsem ho nevolil, jen je pro mě záhadou ta tajuplná povahová vlastnost, která člověka pořád táhne do centra dění, i když už tam dávno nemá co pohledávat.
 
29. únor 2020
   Všichni blbnou s nějakou novou nemocí a jestli je pravda jen půlka toho, co se o ní zatím doslýcháme, naše horami hlídaná kotlinka se jí taky nevyhne a je to možná už jen otázka pár dní. Vyhlídky růžové moc nejsou a povídá se něco o lockdownu, nošení roušek a zavírání škol i sportovišť. Přesto příjemné zprávy ze života úplně nevymizí a například mě velmi potěší nominace od rodičů do celorepublikové akce "Díky, trenére", což pro mě samo o sobě je vítězstvím a nemusím se tak po vzoru Antona Špelce třást, jestli na mě nějaká ta medaile zbude.
 
29. únor 2024
   Jejda, to je přece dnes! To to ale uteklo! Co ale napsat? Před rokem jsem po čtvrtstoletí skončil s trénováním, a přestože jsem za sebou neměl zářnou hráčskou kariéru, můžu mít ze svých výsledků a úspěchů radost a uspokojení. Hlavu mám bílou jako sněhovou kouli a v tváři vrásky, ale neřeším to, vždyť stopy života musí někde zůstat. Stále hodně sportuji, rád cestuji, chodím na koncerty i do divadel a po večerech se bavím psaním na blog. Mám tři dospělé děti, které miluji, a jimž jsem se snažil dát dobré vychování, vzdělání, hodně lásky a podpory v jejich aktivitách, ale ví Bůh, jestli se mi to povedlo. No a mám ženu, která je mým nejlepším přítelem a taky jednu mladou slečnu, co se na mě krásně směje. Takže, co chci víc…
 
 
 
 
 
Z BŘEVNOVA AŽ NA PODBABU
 
 
   Slova, slova, slova - řekl by Hamlet a měl by na mysli slova vyřčená "do větru", tedy zbytečná. Pokusím se tedy zbytečná slova, slovíčka, oslovení i proslovy vynechat a pozvu vás raději rovnou na malou vycházku do přírody i za poznáním. Na této trase totiž budeme procházet hned několika přírodními i kulturními památkami. 
   Protože celý týden měl opět poctivé jarní parametry a víkendová rtuť v teploměru atakovala rekordní teploty, vyrazili jsme tentokrát na výlet do Prahy. Inu, stává se – zřídka, ale občas přece - že ve svém rodném městě z nějakého obzvlášť potěšitelného důvodu zůstanu v podstatě celý den. Život je zkrátka taková dlouhá šedá nitka a člověk na ni musí sem tam navléknout nějaký ten korálek, aby za něco stála. 
   Mám-li však dodržet určitý řád vyprávění, musím začít hezky od začátku. Takže po ranní procházce Grébovkou (Havlíčkovy sady) a návštěvě u našeho Druhorozeného jsme vyrazili z Vinohrad směr Břevnovský klášter. Možností jak se tam dostat je hnedle několik a my jsme zvolili tu nejrychlejší, tudíž metrem na Petřiny, kde jsme odstartovali "Walking Tour de Prag".
 
 
   Do klášterních zahrad to bylo v první etapě jen pár minut a v kaskádovitě upraveném areálu dělícího se na horní a dolní sad jsme našli mimo jiné Oranžerii - dnes sloužící především kulturně-společenským akcím, a taky Vojtěšku - pavilón u studánky, kde se podle pověsti sešli kníže Boleslav II. a pražský biskup Vojtěch, aby tu u posvátného pramene (ještě před tím, než oba rody vyhodnotily své vzájemné vztahy jako nevratně antagonistické) založili mužský klášter "ku cti svatého Benedikta". Hned při jeho zrodu se mu dostalo jednoho "nej". Jednalo se o první, dnes tudíž nejstarší mužský klášter v Čechách. Jenže jeho další osud může i docela dobře posloužit jako příklad pomíjivosti slávy pozemské. Nejprve nezůstal ušetřen rabování v dobách husitských, pak se na jeho stavu zle podepsalo období třicetileté války a pohnuté dějiny zažil klášter i v dvacátém století. V roce 1950 totiž celý areál zabrala tehdejší komunistická vláda a klášter po desítky let značně chátral, sloužíce jako archív a výcvikové středisko pro agenty tehdejší československé kontrarozvědky. Nicméně po roce 1989 se zásluhou státu a zahraničních klášterů dočkal tento velmi ceněný komplex budov rekonstrukce a v roce 1993 mohl v obnovené kráse přivítat tehdejšího papeže Jana Pavla II.. Je toho vskutku mnoho, co dnes může zdejší areál nabídnout, ale největší pozornost si rozhodně zaslouží bazilika sv. Markéty. Nicméně k areálu patří i Břevnovský klášterní pivovar, který je nejstarším pivovarem v Čechách a navštívit zde můžete taktéž Klášterní šenk a ochutnat tak celou řadu místních piv Benedikt či kulinářských specialit. Sice to zde není úplná láce, ale čas od času si to, myslím, člověk dopřát může a teplo sálající z otevřeného ohniště zahřeje na těle i na duši.
 
 
   A právě zde jsme ukončili prohlídku Břevnovského kláštera a vydali se k letohrádku Hvězda. Cestou jsme se zastavili ještě na Břevnovském hřbitově, který je místem posledního odpočinku nejen místních řeholníků, ale i desítek významných osobností naší země včetně Karla Kryla. Dál už jsme pokračovali kolem plochodrážního stadionu Markéta ke vchodu do obory Hvězda, která kdysi bývala místem zábavy a lovu šlechty a dnes je tento park, nebo spíše lesopark, oblíbeným místem, kam se chodí na procházky, za sportem, či na pikniky. Středobodem parku je letohrádek Hvězda, který je postaven v renesančním stylu a svým unikátním půdorysem tvaru šesticípé hvězdy – hexagramu - symbolizuje harmonii protikladů a řadí se mezi tzv. filosofické stavby. Každé patro letohrádku odpovídá jednomu ze čtyř živlů: země, voda, vzduch a oheň. V suterénu je pak umístěn model bitvy na Bílé hoře, nicméně cínoví vojáčci na zeleném podkladě nadchnou jen opravdové nadšence. A tak, ač je to z Hvězdy na jedno z nejslavnějších bojišť české historie, co by Imrich Bugár kamenem dohodil, my jsme zvolili špacír opačným směrem a přímo za nosem pokračovali do Divoké Šárky.
 
 
   Já sám mám toto místo spojené s mnoha zážitky ze svého dětství, kdy jsme sem chodili jako většina Pražáků na výlety a chleba se sádlem tenkrát chutnal i s hodně špinavýma rukama a nic, kromě pár facek od mámy nehrozilo. Vydali jsme se tedy údolím Divoké Šárky a rychle se ocitli mezi vysokými skalisky, kde jsem nostalgicky Martině vyprávěl o svých prvních horolezeckých pokusech a připadal jí jako někdo, kdo snad pamatuje Šemíka...
   Nicméně po průchodu soutěskou Džbán jsme odbočili napravo od cesty a vystoupali na Kozákovu skálu. Cesta k vrcholu byla strastiplná, starou je však pravdou, že "cesty bez útrap a bez překážek nikam nevedou". No a nás na jejím konci čekalo ploché návrší, kde se již v osmém století rozkládalo slovanské hradiště a naši předci nevybrali toto místo vůbec náhodně. Stačilo se totiž posadit, z batohu vyndat oblíbený nápoj a nechat na sebe působit výjimečnost a neopakovatelnost tohoto místa. Počátkem 9. století bylo toto hradiště údajně hlavním mocenským centrem středních Čech a dnes jsou zde úchvatné stepní výhledy, odkud se lze kochat pohledy na krásné skály a okolní krajinu dosti nečekanou v blízkosti hlavního města. A mě tak nějak napadlo, že všichni máme křídla, jen někteří z nás neví proč.
 
 
   Jen několik desítek metrů dál se nacházel nejvyšší vrchol Divoké Šárky – mýtický vrch s názvem Dívčí skok. K tomuto místu se vztahuje tragický závěr pověsti o proradné Šárce a důvěřivém Ctiradovi. Po smrti Ctirada prý výčitkami soužená Šárka ukončila svůj život právě skokem z tohoto vrchu.
 
 
   My jsme k něčemu takovému ovšem neměli nejmenší důvod a Cyrilometodějskou stezkou pozvolna sestoupali a údolím Tiché Šárky, které je po obou stranách obklopeno lesy, jsme došli až na usedlost Jenerálka a do kroku nám k tomu příjemně zpíval okolní Litovický (Šárecký) potok. Dominantou celé osady je Zámek Jenerálka, jehož název pochází od slova generál s ohledem na to, že v zámku ve 2. polovině 18. století údajně sídlila část rakouského generálního štábu. A zapamatoval jsem si odtud ještě informaci, že po roce 1989 zchátralý zámeček koupila baptistická církev, objekt opravila a zřídila zde svůj mezinárodní seminář. Nicméně v současnosti zámecký objekt od baptistické církve koupila realitní kancelář, takže pokud byste měli zájem a zbytečné miliony…
 
 
   Odtud jsme opět vystoupali přírodním parkem Lysolaje asi do jedné z nejluxusnějších a nejhezčích pražských čtvrtí – Hanspaulka. Během první republiky zde bylo vystavěno mnoho architektonicky zajímavých vil, ve kterých žila společenská a kulturní smetánka té doby – např. Vlasta Burian či Lída Baarová, a taktéž i typických dvoupatrových domů známých například z filmu Pelíšky.
 
 
   Nicméně krásný den, který byl prostě "numero uno", se již pomalu schyloval k podvečeru, a tak nezbývalo než sejít k Vltavě a po 17 kilometrech ukončit naši túru pro všechny věkové kategorie na vlakovém nádraží Podbaba, odkud nás vlak s jedním přestupem dovezl až domu.
   No a tím dojel do cíle i můj dnešní příspěvek, takže se loučím a přeji všem, co vydrželi až do teď co nejpříjemnější vstup do měsíce března. Ať se vám i v něm daří nejlépe, jak to za daných okolností jde a buďte zdrávi a dobře naladěni.
 
 
 
CO MI UDĚLALO RADOST ZA POSLEDNÍCH PÁR DNŮ
 
 
   Představa, že tento - veskrze jarní - týden bude o něco klidnější než ty předešlé, se nenaplnila, ale aspoň se mi podařilo podniknout pár zajímavých cest za kulturou a měl jsem tak možnost zažít, vidět a především slyšet několik vydařených akcí, o které můžu obohatit tento blog.  No a možná dát i někomu zajímavý tip. Tak žádné velké úvodníky a pojďme na to.
 
PETR ŠPAČEK & BAND
   Když si návštěvník tohoto blogu přečte některé z mých hudebních příspěvků, musí nabýt dojmu, že jsem úzce zaměřený jen na rockovou hudbu a folk. Úplně to však neplatí, protože rád poslouchám v podstatě vše, co mě nějakým způsobem oslovuje (tedy mimo dechovky) od popu, rocku a šansonu, přes swing s jazzem až po klasiku. No a právě ti, co poslouchají tu klasiku, příjmení Špaček určitě dobře znají. Jedná se totiž o hudební rodinu uznávaných virtuózů, která čas od času uspořádá společný koncert nazvaný Špačci ve fraku. Jeden z nich - Petr Špaček - se po studiu hry na violoncello na jedné z nejprestižnějších amerických hudebních univerzit – New England Conservatory v Bostonu a po několikaletém vystupování se symfonickými orchestry vydal na sólovou dráhu, a tak trochu po vzoru světoznámého interpreta Hausera začal interpretovat na violoncello skladby i soudobé hudby. 
 
 
   Cestou na jeho úterní koncert v kolínském divadle jsem přemýšlel, kolik asi lidí už jej na hudební scéně zaznamenalo. A bylo pro mě velmi příjemným překvapením, že pohled do zaplněného hlediště hlásil - vyprodáno. Poté už se ale ujal slova sám Petr Špaček a hned po úvodní skladbě vysvětlil, jak používá přístroj zvaný "looper", který obohacuje jeho vystoupení o vrstvení i několika melodických smyček současně, což umožňuje rozšířit zvuk a dává prostor nejrůznějším hudebním nápadům. Petr Špaček pak se svým bandem během večera předvedl, co všechno se dá zahrát v originálním podání violoncella, klavíru, saxofonu, kontrabasu a bicích. Skladby světových mistrů, své vlastní i z repertoáru takových legend jako Queen, Beatles, Eric Clapton, Imagine Dragons, či Leonard Cohen, zahráli s takovou interpretační bravurou, drajvem a elánem, že dobrou náladou naočkovali snad každého v sále. Mimoto prokládal Petr Špaček vystoupení humornými průpovídkami, čímž koncert získal i na veselosti a uvolněné atmosféře. I když popravdě, já bych v tomto případě přivítal raději víc hudby a míň slov – ale zrovna já mám komu co povídat. Nicméně, tento koncert především ukázal, že hudba, když je udělaná poctivě, s entuziasmem a věřím, že v případě Petra i s láskou, dokáže skvěle fungovat v jakýchkoliv žánrech a aranžích a vyvolávat v lidech ty nejniternější emoce. Takže pokud je chcete taky zažít, stačí zajít na jeho webové stránky a najít si vhodný termín a lokaci.
 
ŠŤASTNĚ AŽ NA VĚKY
   Možná to znáte: chcete vypnout televizi, která do té doby hrála stejně jen jako přehlížená zvuková kulisa, ale nějaká drobnost vás nečekaně osloví - pár taktů filmové hudby, atmosféra neobyčejného záběru, zajímavá replika – vy se na chvilku zakoukáte, televizi nevypnete a naopak se usadíte a začnete sledovat. A přesně takhle mi čirou náhodou vstoupil do středečního odpoledne dokument Jany Patočkové "Šťastně až na věky", akorát, že já se neusadil v křesle, nýbrž si v sedle rotopedu hodinu a půl pěkně zašlapal.
 
 
   Dokument "Šťastně až na věky" je sondou do současných podob partnerských vztahů, která časosběrným způsobem přibližuje život: monogamního manželského páru založeného na křesťanské víře; polyamorní vztah několika osob, z nichž jedna má nebinární identitu; ženy/milenky v dlouholetém mileneckém vztahu se zadaným mužem; otevřený vztah stabilního volnomyšlenkářského páru, jehož filozofie připouští i další paralelní intimní vztahy; život ženy, která po krachu manželství hledá nový vztah prostřednictvím internetových seznamek i online sexu.
   Přestože příběhy protagonistů skládají pestrou mozaiku různých partnerských soužití, která se svým uspořádáním odklání od zažitého vztahového modelu, jedno mají společné: každý se nějakým způsobem snaží hledat své štěstí a životní naplnění. A přestože to zdánlivě vypadá, že každému současné uspořádání vyhovuje, tak pod povrchem je všude něco a nikdo nepůsobí úplně spokojeně.
   Nicméně je zřejmé, že podoby lásky jsou rozmanitější než ty, které společnost akceptuje za normu a podle mého názoru může být tenhle dokument i taková pěkná zkouška respektu, tolerance a bezpředsudečnosti každého z nás. Rozpory v názorech na svět a na formu našeho soužití se totiž vždy různily, různí a budou různit a je pouze na každém z nás, jak se k tomu postavíme. Osobně nepatřím k těm, kteří obviňují jiné lidi za to, že žijí jiným způsobem a hledají lásku, cit, životní spokojenost v jiných formách soužití. Já sice našel své štěstí v životě s jednou partnerkou a jeden vztah mi dostatečně naplnil život, jenže jsou mezi námi i lidé, kteří to prostě cítí jinak. To ale nevadí, to je každého volba a svobodná vůle, a dokud se o tom diskutuje a točí dokumenty je vše OK. Horší je, když začne jedna skupina říkat, že ti druzí jsou špatní, zavrženíhodní a začne je omezovat či diskriminovat. To je ale problém, který se dnes odehrává na zcela jiných místech, než v tomto dokumentu.
   Pokud vás tedy téma vztahů a tento film zajímá, tak v i-vysílání je k dispozici do 27.2.2024 na tomto odkaze - https://www.ceskatelevize.cz/porady/12268190771-stastne-az-na-veky/
 
SLÁVEK JANOUŠEK
   Přestože rád poslouchám především současnou muziku a mladé muzikanty (jako například v úterý v Kolíně), tak nikdy nepromarním žádnou příležitost vyrazit na skupinu nebo zpěváka mého mládí, protože čas běží a těch příležitostí bude prostě přirozeně ubývat. No a v pátek se naskytla příležitost doslova unikátní, protože v rámci cyklu Zpívaná vystoupila v Nových Dvorech v restauraci U Hájků jedna z legend českého folku - Slávek Janoušek se skupinou dalších tří muzikantů (Láďa Zítka, Luboš Vondrák a Honza Vondrák).
 
 
   Tento folkový bard z Ústí nad Orlicí (po vysoké škole usadivší se v Brně, podobně jako můj Prvorozený) se aktivně pohybuje na folkových pódiích už víc než padesát let a já jsem byl na jeho prvním koncertě přesně před čtyřiceti roky v rámci plzeňské Porty. No a od té doby, tak nějak provázel mé dospívaní a stárnutí. Pamětníky, a tudíž i mě, potěšil několika svými nejznámějšími kousky, nicméně Janoušek rozhodně nechytl tu nemoc, kdy muzikanty ke stáru nebaví skládat nové písně a žijí z toho, co už vydali. Takže on prokládal své časem prověřené hitovky i novějšími kousky, a to především těmi z poslední spolupráce s básníkem Jiřím Žáčkem.
   Více než dvě hodiny příjemného setkání a svébytných písniček utekly velice rychle a pro mě z nich asi nejemotivnější zážitek přinesly především: "Každý potřebuje otce" a "Kdo to zavinil", která sice vznikla již v osmdesátých letech minulého století během vrcholící studené války a chřestění zbraněmi na všech stranách, jenže její slova jsou i po tolika letech stále aktuální a možná i čím dál víc. Nicméně její autor jí tentokrát věnoval především v ten den zesnulému Alexeji Navalnému.
 
 
   Ukázka z YouTube je samozřejmě o něco mladší, přesto při uvědomění všech současných reálií z ní mrazí a naskakuje husí kůže „Tak už to spusťte, na co ještě čekáte?...za námi někdo začne zpívat, jakoby John Lennon, jenže to nebude moci být už on...“. Naštěstí Slávek Janoušek to stále ještě může být a ukázalo se, že těch, kteří si v dobrém smyslu slova tohoto dinosaura českého folku přijdou rádi poslechnout, je stále dost. Tak pokud chcete…
 
 
 
O ŠKODOLIBŮSTNÍČCÍCH
 
 
   Jo, jo, stává se to. Svět je složitý a plný nástrah, že se v něm snadno zakopne či zabloudí. Občas zabloudí zavazadla, která s námi měla cestovat stejným letadlem, jenže oni se z neznámých důvodů vydají do opačných koutů světa, o jejichž existenci nemáme ani tušení. Někdy zabloudí i normální lidé - někteří celým tělem, protože mají špatný orientační smysl a neumějí číst v mapách, jiní třeba srdcem, protože v těchhle prostorách zatím ještě nefunguje ideální navigace, která by nám řekla, kterou cestou pokračovat z kruhového objezdu našich vztahů. A tak se není čemu divit, že když může bloudit i tak dobře organizovaná hmota, jakou je homo sapiens (člověk moudrý), že dokážou zabloudit i tak obyčejné věci, jako jsou klíče, čepice, brýle, propisky, či deštníky.
   Ano, občas se to stává i mně, jenže poslední dobou si začínám čím dál víc myslet, že mé věci nebloudí a nemizí náhodně nebo o své vlastní vůli. Mám podezření, že na vině jsou skřítkové, kterým říkám pracovně "škodolibůstníčci". Ve své podstatě nejsou zlí, jen občas nedomyslí, kolik nepříjemností a jak velkou paseku jejich rošťárny a poťouchlosti můžou způsobit. Největším oblíbencem těch mých škodolibůstníčků jsou brýle a klíče. Vyberou si ten nejméně vhodný okamžik, většinou když nejvíc spěchám a nenápadně začnou páchat neplechu. S ubíhajícím časem marného hledání a zvyšující interní tenzí narůstá i jadrnost mého slovníku, což jim ale paradoxně přináší skutečnou rozkoš a uspokojení z dobře vykonané práce. A pak, ve chvíli, kdy se již propadám do bahna paniky, šotci mé věci propustí na zcela jiných místech než původně byly a ony se mi vrátí jako věrný pes, který prostě jen zatoužil na chvíli objevovat nové kraje. A všichni jsme v tu chvíli spokojení.
   Bývaly ale doby, kdy jsem se na ně fakt zlobil a občas jim i neslušně nadával, se snahou jim jejich svobodomyslné vystrájení zatrhnout a své věci opět uvrhnout do tenat jejich každodenní služby. Jenže skřítci jako by ve mně viděli otrokáře, který se s bičem v ruce a blesky v očích jen majetnicky dožaduje svých zakoupených práv, bez citu, beze stopy pochopení pro trochu té svobody a legrace. Výsledkem tak bylo, že mi i nadále schovávali věci do nejtemnějších koutů bytu, či všemožných kapes a kapsiček, ale občas to vylepšili skutečným majstrštykem.
   Třeba jako onehdá, když jsem vyrazil se synky nařezat proutky na velikonoční pomlázku. To si počkali ti zákeřní škodolibůstníčci na chvíli, kdy jsem se prodíral stromovím vrby a sprostě mi unesli mobil z náprsní kapsy bundy a gravitační silou jej schovali na dno rybníka, jako by to byli skřítkové odněkud z Corleone. Nechtěli ale výkupné, jen se potutelně kochali nad tím, jak se potápím a brodím zbytečně bahnem při jeho hledání. Nebyl to ale dobrý nápad, obzvláště proto, že jsem měl v další kapse klíčky od auta…
 
 
   Můj mozek se v tu chvíli schoulil v rohu lebky, odmítal spolupracovat a jen toužil vykřičet svůj náhlý vztek nepřátelskému světu do pomyslné tváře. Během pár vteřin ale krev opustila bělmo mých očí a já zabahněný jak vodník a páchnoucí jako zájezdový autobus, s úsměvem ulehal k přepravě do kufru vozidla. Inu jak to kdysi říkal komoří Lang - „Nenechte prchlivost cloumat svým majestátem“.
 
 
   Ovšem pro ty škodolibůstníčky naschválnické to nebyla zdaleka ta nejzajímavější výzva. Tu si nechali na jednu mou loňskou návštěvu Brna. Vlastně si počkali až na cestu z Brna na chvíli, kdy přišel průvodčí. Sáhl jsem do zadní kapsy batohu pro peněženku. Kapsa tam byla a dokonce zavřená zipem, ale peněženka ne… Ve vzduchu okamžitě zavoněl odér dramatu, a ač nejsem počítačovým hráčem, po chvíli marného hledání jsem dostal atavistickou chuť pustit si tu nejmorbidnější počítačovou střílečku umožňující rozsekat alespoň virtuálně všechno, co se objeví na dostřel. A škodolibůstníčci? Ti se při mém následném obíhání úřadů kvůli zhotovování nových dokladů, legitimací a platebních karet jen pobaveně plácali do svých skřítčích stehen.
   Naposledy si se mnou pohráli škodolibůstníčci minulý týden, při jedné z dalších mnoha mých cest do Brna. Říká se sice, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, ale mně se to povedlo a to doslova do roka a do dne. Tentokrát jsem chtěl obsluze minibaru zaplatit útratu kartou, a tak jsem stereotypně zašátral na obvyklém místě, ale…, ale ty potvory malý tu plastovou kartičku sbalili a škodolibě pozorovali, jak blednu a vykazuju známky nervozity a rostoucího stupně podráždění. Ano, připadal jsem si jako ten největší blb na světě (a že je svět velký) a po zablokování karty přemýšlel, jak to tentokrát řeknu manželce.... stejný pocit, jako čekat na super moment pro oznámení další koule z matiky. Nepřišel! „Takže ty mi chceš říct, že jsi zase v Brně... No to je tak blbý, že si to nevymyslíš... ani ty!“
   Co k tomu dodat? Snad jedině, že jestli to takhle půjde dál, tak mě asi brzy zbaví svéprávnosti. Ale přesto přese všechno věřím milí skřítkové škodolibůstníčci, že to nemyslíte zle a možná se jen snažíte maličko obveselit v nudném a na radost skoupém světě. Přijďte ale raději někdy na kus řeči, najde se určitě i něco dobrého, sklenka vína, úsměv, vlídné slovo… A slibuji, že z případných dalších nedopatření a ztrát nebudu vinit nikoho jiného než sebe, což ale - budete-li mi dál fušovat do mých věcí - nemůžu zaručit. Nicméně jako první společnou akci na cestě ke vzájemnému pochopení a toleranci vám milí škodolibůstníčci nabízím společnou výpravu do zrcadlového bludiště, či na nějakou epesní únikovou hru. Tak co, berete?
   A vás, milé čtenáře, prosím o shovívavost: Pokud náhodou v následujících dnech budete čekat na další článek o něco déle, než jste zvyklí – je možné, že ještě někde bloudím se svými škodolibůstníčky…
 
 
 
BOOUMEŘI NA SNĚHU
 
 
   Nevím jak vám, ale mně se zdá, že jsme si v letošním roce zatím užili docela zajímavé rozmary počasí: Teplý déšť, náledí, mlhy, mrazivé dny s dostatkem sněhu, ale i následnou oblevu s rozvodněnými řekami a v posledních době i docela pěkné slunečné dny...; myslím, že si zatím nemůžeme stěžovat, že by letošní zima byla fádní. No a můj osobní život je prozatím taky pestrý a nuda mu nehrozí, čehož dokladem je i skutečnost, že jsme sebrali svých pět švestek a pět peněz a vyrazili na hory.
 
 
   Tentokrát jsme strávili několik dní lyžovaní, zimní turistiky i příjemného posezení v pohostinských zařízeních v Harrachově. Smyslem tohoto textu ovšem není dělat reklamu místu, které to nepotřebuje, ani popisovat pohodovou atmošku, která byla chvílemi až "éterická". Upřímně, koho by taky zajímalo, že lyžařské podmínky byly doslova ideální, a tak dobrou kvalitu sjezdovek i těsně před koncem dne už hodně dlouho nepamatujeme. Nikoho! Ovšem těch několik škodolibých ďáblíků poschovávaných v detailech a stojících za vtipnými karamboly - ty už možná ano. Nebudeme si lhát – bulvár vládne světu.
   Bohužel na historku ve stylu ruských klasiků Gogola a Čechova, tvořících způsobem "smích přes slzy", nemám autorská práva. A tak se zde nedozvíte nic o mimořádně groteskní scénce, která by v hitparádě smůlotraponosných zážitků byla jistě na TOP pozicích a po níž jsem pronesl: „O tom nejde nenapsat“. Jenže arbitr humoru Martina rozhodla, že to vtipné ani humorné nebylo a stroze to uzavřela: „Zkus!!!“ S vráskou nerozhodnosti v epicentru čela jsem jen poznamenal, že ústnímu šíření může ale stěží zabránit a sirova lidová slovesnost posune onu historku do ještě pikantnějších sfér... No nic, tak vám zde alespoň povyprávím svůj soukromý nenápadný příběh, na nějž informační embargo uvaleno nebylo.
 
 
   V neděli byl den sluncem doslova zalitý a my se rozhodli vyrazit na běžkařskou túru po vrcholcích Krkonoš, protože vyjížďka na čerstvém vzduchu prospívá kondici fyzické i psychické. Tedy jak kdy, jak komu, a taky pokud hned, co si u penzionu nandáte běžky a rozjedete se k lanovce (cca 40 m), nepředvedete skutečný majstrštyk blbosti tím, že se pokusíte veřejně předvést salto vzad. Sice jsem ho kdysi zkoušel na trampolíně a občas i přitom dopadal do podřepu připomínajícího vzdáleně lyžařský telemark, ovšem tentokrát jsem byl zřejmě málo zkoncentrován na odraz, ke kterému na dokonale upraveném manšestru sjezdovky došlo jen jakoby mimochodem a nebyl v něm ani ten správný trampolínový švih. Salto jsem bohužel - krasobruslařskou terminologií - nedotočil. Místo do telemarku jsem dopadl naplocho na záda na zledovatělou žíněnku a běžky nad hlavou se mi roztočily jako vrtule Black Hawku. Pohled na krásnou, blankytně modrou oblohu mě tentokrát vůbec netěšil a pouze jsem tlumeně syčel bolestí a používal sice neadresné, leč o to vulgárnější nadávky směrované k odpovědným orgánům Vesmíru. Navíc mému výkonu přihlíželo dost lidí, které i přes mizerný umělecký dojem a nízkou technickou hodnotu, evidentně zaujal. Ve tváři jsem žhnul jako Proxima Centauri, přesto nezbývalo než co by zimní pták Fénix pomalu vstat z popelavého sněhu a rozběhnout se (což chtělo trochu víc fantazie) k lanovce za Martinou. „No, jo, to je náš urputnej Pavlík.“
 
 
   Sedačkovkou jsme se nechali vyvézt na Čertovu horu a vydali se na běžkařskou trasu mající charakter nahoru-dolů, kdy pracně dosažená výška se v sjezdech několikrát ztratila a člověk si brzy připadal jako bájný Sisyfos. Asi po 20 km si moje pravé koleno ovšem vzpomnělo na dávný slib, že zhubnu, a protože tento letitý slib již léta jaksi neplním, na protest začalo odmítat akčnější pohyb. Těžko se vymlouvat! Opravdu jsem kdysi svým kolenům při jejich prvním zkušebním období vzdoru, slíbil odlehčit asi deset kilogramů. Kolena si tehdy můj slib několik měsíců rozmýšlela a pak se rozhodla, že to tedy se mnou ještě jednou zkusí; ještě jednou, naposled! Uklidněn vlastními přesvědčovacími schopnostmi, v pozici podobné pozici zkušeného politika, který nakonec opět vzletnými sliby přesvědčil své voliče, aby mu dali svou důvěru, jen co kolena ve svém odporu polevila, začal jsem žít stejně jako dřív, což nakonec vedlo k tomu, že na konci svého mandátu jsem vážil - plus mínus pár dek - stejně jako na jeho začátku. Není proto asi divu, že když kolena společně se mnou viděla nedávno v televizních zprávách radikalizující se zástupy francouzských farmářů či německých strojvůdců, dostala nápad k protestnímu vzedmutí se přidat. Nemohu říct, že bych si něco takového vůbec nezasloužil. Dlouho jsem totiž sázel na jejich trpělivost, nedostatek odvahy se vzepřít a na jejich špatnou paměť. Přesto jsem se ze splnění svého slibu zcela vykroutit nechtěl, jen jsem si říkal, že nebude tak zle, když to odložím ještě o měsíc, ještě o týden, ještě o ... a pak už to určitě splním. Nemohl jsem se tedy - vzhledem ke kvalitě osiva - podivovat nad kvalitou sklizně. Přesto jsem netušil, že kus mého vlastního těla bude mít tak nechutně odborářské manýry a nezviklatelně mi opáčí: „Jak ty mně, tak já tobě!“, jako by to ani nebyla krev mé krve. Připouštím, že oproti rabování kamionů šlo zatím o protesty decentní, nemající zásadní vliv na dojezd až k Mumlavským vodopádům, jimiž končila plánovaná trasa. Nicméně, jakmile jsem zabral o něco intenzivněji, okamžitě se koleno neomaleně ozvalo, neboť zřejmě nečetlo knihu pana Špačka o etiketě: „Tak jak to bude s tím hubnutím? Říkal jsi kdysi něco o deseti kilech, ne?“ a bolestně se zakabonilo.
 
 
   Vypadá to, že rohlíkem bezobsažných slibů už své zatvrzelé koleno propříště neobměkčím. Co tedy dělat, když další hory a pohybové aktivity už tlučou nedočkavě na dveře? Inu - jak kdysi ještě za dívčí války prohlásil slovutný Ctirad: Nic by se nemělo lámat! A jak dodává ještě slovutnější Jára Cimrman: „Neplačte, sami jste si to zavinili!“ Po návratu domů jsem proto dnes uzavřel se svými koleny dodatek ke staré smlouvě v tom smyslu, že slib i nadále platí, a domluvíme si nějaký oboustranně přijatelný splátkový kalendář. No a já jsem díky té lekci došel k závěru, že na dodržování starých slibů by se mělo aspoň v podobně decentní ale přesto neodbytné formě trvat. Udělám si tedy konečně takovou malou revizi toho, co jsem komu slíbil a co kdo slíbil mně. Slibotechny - máte se tedy na co těšit! Aspoň na stará kolena…
   Přeji všem věrným čtenářům, kterých si za jejich návštěvy nesmírně vážím (blogy - jak ví každé malé mediální dítě – už totiž dávno vyšly z módy), úspěšný závěr ledna a těším se s vámi se všemi na shledanou (nejpozději) v únoru. A ať se vám i v něm daří přesně podle vašich představ.
 
 
 
V REŽII MRAZIVÉ POHODY
 
 
   Myslím, že během tří týdnů už jsme měli dostatek příležitostí zvyknout si, že už je rok s novou číslicí v názvu. Mně je číslo 2024 celkem sympatické a zvyká se mi na ně dobře, možná i proto, že sudá čísla na mě působí harmonickým dojmem a Platón je dokonce považovat za ženská. Takže podle něj je tohle prostě dívčí rok. Každopádně já jsem v něm zatím zažil většinově příjemné zážitky a rád se s vámi v rámci nového blogového příspěvku o jeden podělím.
   O mrazivé středě se stalo cílem našeho výletu městečko Úvaly, které je obklopeno rozsáhlými lesními komplexy a krom toho se může pochlubit několika historickými památkami, příjemně členitým terénem s přírodními parky, které ukrývají hned několik pozoruhodných turistických cílů. Jo a pro příznivce folk-rockové muziky je i domovinou skupiny Divokej Bill.
   Přestože média již několik dní předem varovala tupé stádo svých spoluobčanů, že bude zima a proto je nezbytné se teple obléct a vzhledem k hrozbě vzniku náledí, bude lepší raději vůbec nevycházet – jsme nasedli ráno na vlak a přes všudypřítomné výhružky všechno až neuvěřitelně klaplo. Od nádraží jsme se vydali na sever, směrem Ztracený Korec, odkud jsme prudkým stoupákem vyfuněli až k menhirům – alias "Úvalské Stonehenge" – což jsou různě poskládané kameny, které se stáčejí do tvaru spirály. V hlavě mi okamžitě naskočilo, jak jsem před pár lety shrnul celkový dojem z originální, pět tisíc let staré kulturní ikony Velké Británie slovy bratra Frištenského z Cimrmanovy hry Dobytí severního pólu: „Já tomu možná nerozumím, ale za sebe bych řek, že tu nic tak extrovního nevidím. Když to srovnám třeba s tím výletem na Kokořín – aspoň tam byly ty skály pískovcový, občerstvení... Co je tady? Prd.“ Jenže Úvaly nejsou Velká Británie a na ně dobrý.
 
 
   Od menhirů jsme pokračovali "Alejí úvalských dětí", což je název zcela opodstatněný, protože za každé dítě, které se ve městě Úvaly od roku 2012 narodilo, byl prý vysazen strom jako symbol nového života a v plánu je v této prastaré slovanské tradici pokračovat dál.  Stromořadí kopíruje dlouhou polní cestu, a přestože v horkých letních dnech mají mladé duby poskytovat stín turistům i cyklistům, nás před ledovým větrem, který se na rozlehlých pláních proháněl jak kanci po Křivoklátě, příliš neochránily. Občas sice říkám „půlhodinka masochismu neuškodí organismu“, i tak studený vítr nakonec i mne, čepicofoba, přiměl zakuklit se v kapuci. A i když se považuji za celkem otužilého - klidně bych pár stupňů (tedy Celsiových, nikoli Beaufortových) v tu chvíli přidal.
 
 
   Nakonec jsme ale došli až k rozhledně Vinice, která je postavena na stejnojmenném kopci, kde se již v 16. století pěstovalo víno. Náklady na provoz ale údajně převyšovaly výnosy z prodeje vína, proto byla vinice již za dvě století zrušena a zbyl jen ten název a nyní i rozhledna. Ovšem výhledy z ní jsou pěkné a daleké (o tom by i rozhledny měly koneckonců být) a při dobrém počasí je možné vidět nejen České středohoří, Říp, či Bezděz, ale dohlédnout se může až na Sněžku – dodávám tedy „prý“, protože, až tak dobré počasí my neměli.
 
 
   Opačným směrem pak bylo možné spatřit jako na dlani městečko Úvaly, kam jsme se chystali vrátit. Jenže jít stejnou cestou zpět je na túrách ta nejméně zajímavá věc a nám se navíc nabízela možnost sejít k Mlýnskému rybníku a podél říčky Výmoly dojít až k náměstí. Vzhledem k tomu, že v další části našeho výšlapu nás čekala gastropustina, nabízela se volba - oběd buď teď celkem brzy, nebo až pak dost pozdě. Zvítězila první varianta v "Hospodě na dobrým místě", a nebylo to jen dobrý místo, ale i skvělá volba. Prostředí příjemné, personál ochotný, jídlo doslova gurmánských parametrů, takže jak řekla Martina: „Jestli o tomhle výletě budeš psát na ten svůj blog, tak si to tady vyfoť a pak je tam pořádně vychval.“ No, a protože jsem muž zvyklý poslouchat, tak tedy činím.
 
 
   Nacpaní jak tašky jsme po obědě vyrazili tentokrát na jih k Bradáčovu lomu a dále údolím Škvoreckého potoka a podél několika úvalských rybníků až k viaduktu Devět kanálů.  Ten tvoří nejen neodmyslitelnou dominantu města a je jednou z nejpozoruhodnějších staveb železničního koridoru v Čechách, která je zapsaná i v seznamu nemovitých kulturních památek, ale již od roku 1844 po něm především jezdíme při cestách vlakem do Prahy. Já tedy o pár let míň.
 
 
   Odtud jsme se podle původních plánů měli vrátit zpět na nádraží, ale znáte to, plány se plánují a život žije. A tak jsme si procházku ještě malinko protáhli směrem na západ do přírodního parku Škvorecká obora. Naučná stezka zde vede z větší části zalesněnou krajinou podél potoka Výmola, pod zříceninou hradu, okolo řady přírodních zajímavostí, ale i uměle vytvořeného kopce (údajně prý zeminou z pražských tunelů) a taky mnoha studánek. K jedné z nich, jako ke správné studánce lásky, patří i marketingově líbivá a přitom cudná pověst, která praví, že pokud se milenci společně napijí z této studánky, jejich láska vydrží navždy. Materialisté by jistě dávnou pověst s úsměvem racionalizovali a škodolibci by možná poznamenali, že pár, který vydrží kvalitu tohoto listím zapadaného pramene, musí už nutně vydržet všechno. Já v legendách rácio nehledám a naopak se rád dávám unášet jejich zdánlivou bláhovostí, protože ctím zázraky a jejich místo v přeracionalizovaném lidském světě. A mimoto se i domnívám, že opravdová láska je v dobrém souladu s tímto romantickým místem.
 
 
   Na Škvoreckou oboru, po přechodu hlavní silnice na Prahu navazoval přímo Klánovický les, což je největší lesní porost na území naší metropole – nazývaný také „Plíce Prahy“. Tradiční vycházkové místo s hustou sítí lesních cest bylo v minulosti oblíbeným místem nejrůznějších lapků a zlodějů, kteří okrádali obchodníky a poutníky putující po zemské cestě. Bohužel v poslední době se stalo i místem několika magorů se zbraněmi, díky nimž se tohle jinak vlídné a klidné místo - i když samo je v tom nevinně – pro řadu lidí během pár okamžiků proměnilo v místo hrůzy a bolesti. Přesto musím přiznat, že i když nám nedávné události okamžitě přišly na mysl a prošli jsme při návratu do Úval jen menší část Klánovického lesa, tak v mrazivém prostředí, obklopení myriády tančících sněhových vloček a kouzelné přírody - mělo stále své kouzlo.
   A tím dnes již nechám všechny své věrné čtenáře po sedmnácti kilometrové túře trochu odpočinout, rozloučím se a užívejte dne – Carpe diem.
 
 
 
NAPSÁNO KOČÁRKEM – IV
 
 
   Ani jsme se nenadáli a Vánoce i Silvestr jsou minulostí a v novém roce máme za sebou dokonce již druhý týden i svátek Tří králů, tudíž je aritmetickou posloupností prostě na řadě čtvrtý díl občasníků "Napsáno kočárkem". Ano, od té doby, co jsem hokejové stránky přeměnil v blog, funguje spíš jako zápisník toho, co jsem zažil, aby se mi všechny ty historky neproměnily jen v jedno velké a nerozmotatelné klubíčko nestrukturovaných zážitků, což je ta nejlepší cesta, jak jich většinu nevratně poztrácet a zapomenout. Inu budoucnost zkrátka patří spíše externím pamětím. Takže si piš…
   V úterý jsem vyrazil do Hradce Králové, tedy ne jen tak z plezíru, ale jako prověřený dědeček s akreditací pohlídat vnučku během lékařského vyšetření maminky. A nemyslete, získat takovou doložku nejvyšších výhod skoro na půl dne, od moderními trendy načtených prvorodičů, není jen tak. To je pořádná fuška sebezapírání.
   Na úvod jsem naplánoval malý dvanáctikilometrový okruh podél Labe a městem zpět k soutoku s Orlicí, jenže zdejší trasy mají převážně charakter roviny, což pro vyznavače putování nahoru-dolů není zrovna velký tahák. A tak největším zážitkem pro mě byla návštěva jednoho WC, kde mě zaujaly dva nápisy. Jeden byl nad mušlí určenou primárně pro pány, a to: "WC MUŽI nebo šikovné ženy". Druhý pak byl poblíže klasické toalety, a zněl: "WC ŽENY nebo nešikovní muži". Můžete se klidně pohoršit nad tím, že zde zmiňuji takovou malichernost, ale já prostě oceňuji přehled v dané problematice, se kterým provozovatel přistupuje k předávání informací návštěvníkům.
   Asi po třech hodinách putování jsme dorazili do Jiráskových sadů, kde se prázdný dětský žaludek začal čím dál hlasitěji hlásit o svá práva. Na tuto variantu jsem byl pochopitelně řádně připraven a vybaven, ale nechtělo se mi zachumlaného tvorečka krmit v desetistupňovém mrazu, a tak mě napadlo vyrazit do známého bistra na nedalekém zimáku. Pochopitelně mi to nedalo a při té příležitosti jsem i zkouknul část tréninku malých hokejistů. Nebudu zapírat: ruce mě svrběly a nohy byly nepokojné (ale o tom až jindy). Přeci jenom jsem v hokejovém prostředí strávil značnou část svého života a za ty roky jsem opravdu hodně viděl a zažil a v podstatě každý zimák mi evokuje nějakou historku a vzpomínku. Například zde v Hradci jsme dostali asi nejkurióznější gól, co jsem kdy viděl. Bylo to na konci sezóny 2011/12, kdy jsme se s dorostem po vítězství v základní skupině probojovali do nadstavbové kvalifikace. Ale co zde budu vzpomínat, raději použiju část svého tehdejšího reportu: Domácí gólman chytil puk do lapačky, ale nebyl nikým atakován, a tak rozhodčí nehodlal přerušit hru. Z tribuny se ovšem ozvalo zapískání, pročež všichni přestali hrát, vydali se střídat a náš brankař se rozjel, jak bylo během přerušené hry jeho zvykem, do rohu kluziště na rituální uklidňovací kolečko. Jenže rozhodčí na druhé straně nechtěl o přerušení hry ani slyšet a vehementně gestikuloval: „Hrajte, hrajte!!!“ a první kdo se správně zorientoval, byl domácí hráč, který drapnul puk a po sólu přes liduprázdné kluziště zavěsil do zcela opuštěné klece – 1:4. Michal, který se v tu chvíli v poklidu vracel mezi své tři tyče, vůbec nechápal co se děje a dlouho pak nevěřícně stál v brankovišti a zpytoval svědomí. Ovšem jak řekl David na střídačce: „Tenhle gól se mu nemůže počítat, protože nebyl v brance“ a já dodávám: „Děkujeme ti Michale za tento mimořádný zážitek, který nám z paměti nikdo nevymaže, a nebýt tebe, přišly by dějiny kutnohorského hokeje o jednu nevšední historku.“ Pro úplnost ještě dodávám, že nás tento moment spíš pobavil, než aby nám sebral vítr z plachet a v Hradci jsme tehdy zvítězili 2:7.
 
 
   No nic, to už je všechno pravěk, na který jsem při krmení malé princezny s úsměvem nostalgicky vzpomínal. Po chvíli si ale k vedlejšímu stolu přisedl muž s chlapcem. Oba stejné oči v rozdílných tvářích, ovšem pod větším a hřmotnějším se málem rozlomila židle, když dosedl, zatím co menší a droboučký se musel povytáhnout na sedátko a opuštěné nožky se mu bez opory zatřepotaly v prostoru.
   „Co se mrskáš,“ okřikl tatínek synka, který radostně kopal volnýma nožičkama, až se jeho malé tělo ve značkovém sportovním oblečení kmitalo do všech stran. „Viděl jsi někdy reprezentanty, aby takhle blbli? Co?“ Chlapec, asi osmi nebo devítiletý, neodpověděl a jeho mlčení znělo jako výčitka, že přeci ještě nikdy žádného reprezentanta na jídle neviděl! Nicméně nožičky pod stolem se zastavily a tělo se raději přestalo klátit.
   „Dneska to byla fakt hrůza, vždyť ses pořád jenom válel po ledě. Každej, kdo do tebe ťuknul, tě porazil, to přece nejde!“ Chlapec se upřeně díval kamsi pod stůl, jen aby se nepotkal s káravě podmračeným čelem. „Vůbec nejseš zpevněnej, to přece musíš čekat, že do tebe občas někdo vrazí,“ pokračoval otec s naléhavostí Jana Husa. „Hokej je hra pro pořádné chlapy, kolikrát ti to mám opakovat?“ Otec vzal nasupeně mobil ze stolu. „Podívej se, jak to má vypadat ty sněhuláku“ a pustil zřejmě sestřih z nějakých zápasů NHL. „Vidíš třeba toho Ovečkina, jak pevně stojí? Nebo tady toho obránce, podívej, jak se od něj soupeři doslova odrážejí. Takhle musíš stát a ne jako nějaká třasořitka, kterou porazí i letící masařka!“
   „Hmmmmmm,“ s nevelkým nadšením ocenil ukázku klučík a nezdálo se, že by ho videa z živých zápasů nějak zvlášť uchvátila. To tatík byl v tomhle jiný pašák: Každý záběr dokázal přesně rozebrat, poukázat i na ty nejmenší chybičky a prstem ťukajícím nervózně do displeje vyčarovat souvislosti, o kterých nejspíš nic netušili ani sami hráči. „Vidíš, no vidíš to, jak se to správně dělá? A oči pořád sledujou soupeře, jasný? Ne, co kde lítá!!“ A v úderném hlase, jako by se krčila pyšná myšlenka, že nebýt jeho, tak se ze synka nejspíš nikdy slavný hokejista nestane.
   „Tati, kdo to je malej princ?“ ozvalo se nesmělé pípnutí, které by jistě pořádný reprezentant pronesl sebevědomě a nahlas. Otec zaskočeně vzhlédl od obrazovky burácející tisícovkami fanoušků kdesi daleko za oceánem, na které už si zřejmě představoval svého syna v nějakém hodně slavném dresu. „Cože?“
   „Jirka prej dostal od Ježíška nějakýho malýho prince a říkal, že je moc fajn.“ Klučík si povzdechl, protože mu zřejmě došlo, že do dalších Vánoc zbývá ještě děsná a skoro nepřekonatelná spousta času, ale naštěstí právě přinesli objednané jídlo. „Nenech se rozptylovat kdejakým nesmyslem a radši jez, ať máš dost síly. Potřebuješ hlavně nabrat svaly, abys nebyl ňákej malej princ ale velkej hokejista, co bude porážet soupeře, jako třeba ti naši junioři“ pohladil syna povzbudivě po vlasech a zřejmě přehlédl, že se neposedné nožky pod stolem zase uličnicky rozkmitaly.
 
 
   Tímto citátem jsem nechtěl nic zásadního sdělit, natož pak nějaké zásadní poselství, byť by se v něm mohlo lehce najít. Jen jsem prostě cítil potřebu zaznamenat jeden ne zcela netradiční příběh z našich zimáků a trochu jej vypointovat slovy francouzského pilota a spisovatele, no a možná i třeba někoho inspirovat k zamyšlení. Nic víc.
   Přeji všem milým zdejším čtenářům dobrý další lednový týden a pozor, budou-li i nadále trvat lednové mrazy, neolizujte zábradlí, opakuji...
 
 
 
NOVOROČNÍ BILANCOVÁNÍ
 
 
   Tak jsem dnes téměř rituálně přesunul starou a zašedlou blogovou stránku s číslicemi 2023 do pozadí webu, abych mohl prostřít a okrasným písmem nadepsat novou, která zatím svou bělostnou čistotou jako z reklamy na prací prášek září – až škoda na ní něco psát. Jenže čas ani v roce 2024 nezastavím, a tak raději přicházím s prvním povídáním.
   Říká se „Jak na Nový rok, tak po celý rok“ a nejsem si jistý, zda to má být příslib naděje nebo spíš temná výhrůžka. Ale asi to nejde brát úplně doslova. Věřím totiž, že nebudu mít po celý rok v hlavě lehkou covidovou pachuť při vzpomínce na závěr minulého roku. Asi nebudu obědvat po celý rok čočku a zametat byt posněžený vanilkovým cukrem ze zbytků vánočního cukroví. Kruhy pod očima po probděné silvestrovské noci (nikoliv v baru, ale v práci) mne snad také zbaběle opustí, až poznají, že takových nocí bude letos ještě nepočítaně. A věřím, že i počasí se po nějaké době rozkouká a nebude celý rok povinně oblačno a větrno jen proto, že to tak hlásá nějaké podivné pořekadlo s absolutním rýmem. A především doufám, že naše představy a přání se budou lépe naplňovat a realizovat než dronová show - kterou svět neviděl. V tomto případě tedy většina účastníků, i když já se musím přiznat, že jsem měl docela štěstí. Vyrazili jsme totiž s Martinou na procházku Na Rovina, a z vyhlídky jsme tam měli ono světelné divadlo jako na dlani. Ovšem tolik zklamaných a naštvaných lidí, jako jsme poté potkali cestou k domovu, nedá dohromady ani Rajchl s Vrabelem. Zvláštní, ještě pár okamžiků před tím se všichni s úsměvem radovali a přáli si krásný a šťastný nový rok, ale stačí - z pohledu toho, co se děje ve světě, či před pár dny v Praze – prkotina a vše jde k šípku…
   No nic. Nový rok je taky tradičně prostorem pro bilancování a nová předsevzetí s přáním žít zdravěji a aktivněji, abychom se pak skutečně po nějakou dobu poctivě a upřímně snažili být lepší, než ve skutečnosti dokážeme být. Ono, co si budeme nalhávat, je v tom jistá symbolika – Nový rok, nové Já! Než ale podlehnu tomuto vábení, nebylo by možná od věci se podívat, jak se to staré Já popasovalo se svými výzvami. Někde na začátku diáře právě směřujícího do zasloužené penze by totiž o nich mohla být zmínka. Takže ho letmo prolistuji a už je tu máme - jak živý obraz z nedávné minulosti. Možná až moc živý.
   "Zhubnout!," stručně a úderně mi břinkne do očí první bod i s loňskou váhou. Skočím se tedy na toaletu dokonale vyprázdnit a nervózně vstupuji na osobní váhu, leč pyšně jásám: „O šedesát deka míň!“ Pravda, poučením pro příště je, že předsevzetí takového typu by se lépe vyhodnocovalo před Vánoci, kdy bych mohl jásat o dvě kila pyšněji. Ale přesto ještě chvíli spokojeně postojím, abych si optimistické cifry užil, jenže nekompromisní digitální mozek přístroje mne nenechá opájet se dlouho a sám se vypne. „Dokochat!“ rozkáže mi přísně. „A něco dělat!“
   "Zmoudřet!" říká podobně stručně druhý bod v poznámkách. No, dost obecné. Jak něco takového vyhodnotit? Snad podle toho, kolikrát člověk ustoupí? Nebo kam až? U bodu zůstává otazník a napadá mne, že bych si mohl jako předsevzetí dát i "nedávat si příliš obecná předsevzetí".
   Zato třetí předsevzetí je konkrétní až dost: "Každý den cvičit!" No, půjdeme radši dál…
   "Nenechat se naštvat!" Sakra, jak tohle se tady ocitlo? Já se na to… Kdo to sem u všech čertů napsal? K tomuhle bodu se radši vrátím až nakonec, nerad bych ho vyhodnocoval ve zbytečném afektu, který vylučuje objektivně posoudit situaci.
   "Věnovat víc času své rodině". O vyhodnocení tohoto bodu jsem požádal své dvě dámy, což se okamžitě ukázalo, jako nepříliš dobrý nápad. Demoralizovali mě totiž výsměchem.
   "Vymalovat celý byt". Sice nejsem manuálně zrovna nejzručnější, ale co postrádám na zručnosti, technice a efektivitě, nahrazuji snahou a nadšením. Takže odškrtnuto, splněno.
   Nicméně takový nicotný výčet úspěšnosti ten propadák příliš nezachrání, a tak na další předsevzetí z penzionovaného kalendáře vyhlašuji amnestii. Raději si otevřu svůj nový diář, který má do důchodu sice ještě dlouhých třistašedesát dní, přesto se již začíná pěkně zaplňovat plánovanými aktivitami, které získávají čím dál víc hmatatelnější podobu a moc se na ně těším. V mysli se ale ještě naposledy zahledím za sebe a rozvážně napíšu svůj první letošní bod do poznámek: "Neopakovat staré chyby!"