2025

 
O OBČASNÉ KRUTOSTI A NEPŘEDVÍDATELNOSTI LIDSKÉHO SOUŽITÍ
 
 
   Tohle je jeden z těch textů, který musel nějakou dobu zrát, ale ani ne tak na papíře, či ve složce počítače, jako především v hlavě. A když píšu nějakou dobu, myslím přibližně rok a půl. Přesto nemůžu říct, že bych si teď, s odstupem tohoto poměrně dlouhého časového úseku, myslel v principu něco jiného než tehdy, kdy bylo jen chvilku před Vánoci roku 2023. Tehdy - paradoxně v čase, kdy si vzájemně přejeme hlavně klid, radost a lásku – se totiž náš svět otřásl v základech. Tím "otřásl v základech" nemyslím to, co bývá v posledních letech nejčastější, že se někde na druhém konci světa stane něco strašného: Islámští teroristi to unesenými letadly naperou do ikonických věžáků, vybuchne jaderná elektrárna, zemětřesení a následná vlna tsunami srovná se zemí obrovské plochy a sebere desetitisíce lidských životů, či v doposud mírově se vyvíjejících oblastech vypukne válka. Tentokrát nešlo o vzdálená místa, která známe maximálně tak ze zpravodajství. Tentokrát se vše odehrálo v místech, která dobře známe, kudy jsme už někteří mnohokrát prošli, není to nikde za vzdálenými humny, žijí tam naši blízcí a jde o bezprostřední součást našeho světa.
   Ano, mladý a nejspíš inteligentní muž tehdy uskutečnil svůj dlouho připravovaný děsivý plán a zastřelil na pražské Filosofické fakultě tolik lidí, kolik jenom zvládl, jako nesmyslnou pomstu světu, ve kterém už zřejmě sám nedokázal dál žít. Je to děsivé, je to kruté a i dnes pro mnohé nepochopitelné.
   Nebudu zastírat, že motivací sepsat tento článek byla právě nedávná smrt matky jedné z obětí (a pro mě de facto jeho další oběť) a předem přiznávám, že si neumím vůbec představit, jak šílené to muselo a musí stále být pro ty, kteří toho dne ztratili své milované. Přitom se v tomto případě nedá spoléhat ani na žádný očistný mechanismus, kterým by mohlo být např. odsouzení člověka, který je viníkem. Ten totiž unikl celkem jednoduše a z mého pohledu zbaběle: Prostě se v bezvýchodné situaci zastřelil. Jak si ale s jeho vinami mají poradit nešťastní pozůstalí? Přenos viny na někoho jiného je v tomto případě zcela pochopitelný (čímž neříkám, že i správný) postup. Ostatně, všichni děláme něco podobného často i v jiných situacích, kdy se nemůžeme vypořádat s konkrétním viníkem toho, co se nám děje; je mimořádně těžké si říct, že možná konkrétní viník našeho trápení vůbec neexistuje nebo je aspoň nepostižitelný. Náhle objevená vlastní těžká nemoc, předčasné úmrtí v rodině, vrozené zdravotní postižení, výjimečná genetická predispozice... Kdo za tu nespravedlnost může? Jak je možné dát k soudu přírodu, pravděpodobnost, Boha?... Vinu tak z nedostatku jiných příležitostí hledáme často u sebe, ve vlastních špatných rozhodnutích, ve svých skutečných nebo jen domnělých hříších. Anebo - existuje-li poblíž někdo příhodný - v těch okolo, v těch, kteří možná mohli, kdyby se v inkriminovanou chvíli rozhodli třeba jinak, či udělali jiné opatření. Je ovšem smutnou, i když pro někoho těžko přijatelnou pravdou, že při činech fanatických šílenců bohužel neexistuje dokonalý mechanismus, jak podobným věcem zcela zabránit. Útočník má totiž vždy výhodu rozhodnutí, kdy může kdykoli během své možná původně promyšlené akce zabočit do příhodnějšího domu, instituce, obchodu, hospody... a pozabíjet tam úplně jiné a taky nevinné lidi. Koneckonců, kdyby takové dokonalé mechanismy a výcvik byl, proč by se pořád opakovala střelba na amerických školách, či teroristické útoky v Německu? Nebo jsou snad všude na světě jen neschopní a "operetní policajti" jako prý u nás? To asi ne. Smutnou analogií budiž například letecké katastrofy, které se vždy dokonale vyšetří, vyhodnotí se příčiny, učiní důkladná opatření, potřebné proškolení personálu, změny v zabezpečení, výrobě, provozu, či servisu, aby se problém již nemohl opakovat, a přesto se časem přihodí někde jinde, něco jiného, za jiných okolností a z jiných příčin.
   A přesto se budou po obdobných neštěstí objevovat oprávněné, nesmírně důležité a nejednoduché otázky: Jak vůbec může k něčemu podobnému dojít? Kde se bere taková strašná nenávist? Dalo se té hrůze nějak zabránit? A udělaly naše instituce, které - aspoň jak se domníváme - jsou tu pro to, aby podobné situace řešily a v optimálním případě jim předcházely, vše pro to, aby něco podobného nemohlo nastat, případně aby se to aspoň příště neopakovalo?
   Od tragédie uplynul skoro rok a půl a já mám pocit, že jako ve většině podstatných témat společenské diskuse je společnost zcela zásadně (a myslím, že od samotného počátku a neměnně) rozdělena na dva hlavní tábory, které si navzájem nerozumějí: Jedna část společnosti je přesvědčena, že policie za daných okolností dělala, co bylo možné, druhá část společnosti bezpečnostní složky divže nepovažuje za spolupachatele, protože podle jejich názoru a zkušeností od klávesnice počítače se mělo postupovat úplně jinak. Vždyť věci jsou přece - alespoň tedy ve zpětném pohledu - tak jasné!
   O těch, co za tím vším vidí opět jen nějakou formu rozsáhlého spiknutí s tím, že "pravda je někde úplně jinde a my se ji kvůli zájmům současné elity nesmíme dozvědět" raději ani nemluvím; v každé společnosti na každém stupni jejího vývoje existuje určité procento takových, s tím se nedá prostě moc dělat. Děsivost této skutečnosti ale netkví v tom, že jsou lidé náchylní věřit každé ptákovině v souvislosti s tímto konkrétním případem, ale především v tom, že je zjevně možné jim podvrhnout podobným způsobem naprosto cokoli i v jiných záležitostech našeho života a světa. Na důvěryhodnosti informací evidentně vůbec nezáleží, bohatě postačí, pokud jsou ty informace aspoň trochu v souladu s osobním nastavením a pohledem na svět dané osoby, a všechny ty ostatní argumenty už po nich jen stečou jak po pláštěnce. Člověk prostě věří především tomu, čemu chce věřit.
   Pevně přesto věřím, že jedním ze závěrů veškeré té práce kolem nejhorší masové vraždy v mírových dějinách našeho státu, je i to, že jsou vypracované lepší kroky, jak v podobných situacích postupovat, jen se kolem toho nenadělá logicky veřejně moc řečí, aby si případní další magoři podobného ražení, jako byl střelec z FF (a obávám se, že takových u nás může být stále dost) nemohli předem připravit dostatečně účinné protitahy. Přece každé vyšetřování tragédie či katastrofy správně končí souhrnem ponaučení, co udělat, aby něco podobného pokud možno už nikdy nenastalo, byť je zřejmé, že může propříště nastat něco docela jiného, na co opět připraveni nebudeme, protože to většinou - nesmíříme-li se se skutečností, že nás ochrání nějaká nová totalita lékem v celospolečenském dopadu horším, než je nemoc, kterou léčí - úplně jednoduše nejde.
   Žijeme totiž ve světě, který je ve své podstatě v mnohém nespravedlivý a někdy přímo krutý, a je těžké žít s pocitem, že se nám občas děje něco, co nemá konkrétní příčinu, definovatelného viníka a možná i smysl. Přitom je tak jednoduché přilípnout štítek s vinou na záda někomu, koho nesnášíme, zvlášť když je dost takových, kteří nesnášejí skoro všechno a všechny. Jak snadné je planě slíbit: Kdybych to měl na starosti já, něco takového by se nikdy nestalo! A jak je lákavé tomu uvěřit...
 
 
 
KŘÍŽEM KRÁŽEM KRAJINOU ROZHLEDEN
 
 
   Zima provedla nedávno ještě jeden pokus ovládnout situaci, který byl ale - podobně jako kdysi německá vojenská ofenzíva v Ardenách - odsouzen k nezdaru. Stačilo totiž jen pár dní vydržet a příjemné slunečné jaro se opět vrátilo. Ono aprílové počasí je svými proměnami typické, což naštěstí neplatí o našem vztahu k toulání. A protože je pořád co nacházet a objevovat, vydali jsme se na prodloužený víkend do kraje rozhleden – tedy do Šluknovského výběžku.
 
 
   A stálo to rozhodně za to, neboť v tomto malebném kraji lze nalézt dostatek přírodních krás i historických památek. Navíc je protkán hustou sítí značených tras, pročež vymýšlení výletů a treků byla celkem snadná záležitost. Takže jsme našlapali celkem 58 km (z toho většinu po Stezce Českem, kterou se snažíme postupně celou projít) a vystoupali na šest rozhleden, protože výhledy na túrách jsou asi tou nejkrásnější odměnou a dosažení takového vrcholu je něco jako i jiné vyvrcholení.
 
 
   Přirozeným centrem nejsevernějšího výběžku české země je město Rumburk – přezdívané též "Malá Paříž severu". Podle mě nejhezčí město v tomto regionu, jak z pohledu infrastruktury, veřejného prostoru, ale i stavu soukromého majetku. Co se týče památek, tak jednoznačně nejvýznamnější je Loretánská kaple, jenž je věrnou kopií italské Lorety. Kaple se nachází uprostřed zahrady a ze všech stran jí lemuje rozsáhlý ambit s nástropními malbami, Svatými schody, obrazy s křížovou cestou a čtyřmi nárožními kaplemi. Poklidné místo, které stojí za návštěvu a lehkou procházku s tištěným průvodcem.
 
 
   Čeština se v tomto kraji v podstatě neustále prolíná s němčinou, a tak nedalekou rozhlednu někdo nazývá Dymník a jiný Rauchberg. Ať tak, či onak, rozhodně se jedná o rozhlednu s atmosférou, z jejíž prosklené terasy si je možné prohlédnout krajinu Šluknovského výběžku, Lužické hory a oblast Českosaského Švýcarska. Krásné výhledy a pro méně zdatné turisty i poměrně snadno dosažitelné.
 
 
   Na louce pod Dymníkem jsme si cestu příjemně zpestřili ezo-menhiry "Strom života". Tvoří jej 22 štíhlých žulových obelisků, které jsou uspořádané do tvaru hvězdy, přičemž obvodové kameny symbolizují dvanáct znamení zvěrokruhu. Je to tu celé hezky popsané, takže jsme pochopili význam tohoto díla, tedy aspoň částečně. Nicméně jednoduše a krátce bych to zde nedokázal reprodukovat, a tak jen zmíním, že se nejedná o nějaký novodobý výmysl. "Kamenná hvězda" prý byla vytvořena na základě přesných výpočtů, které vycházejí z astronomických poznatků starověkého světa z doby minimálně 1000 let př. n.l., a dnes je to nepochybně zajímavé a mystické místo. 
 
 
   Co by Imrich Bugár kamenem dohodil, se nachází další rozhledna, tentokrát na Vlčí hoře. Cesta k ní byla povětšinou fajn, protože se šlo jen do mírného kopečka, ale po rozdýchání se začalo prudce stoupat, a to jsme si už docela slušně mákli. Na vrcholu jsme se pak setkali s čedičovými šestihrany, tak typickými pro tuto lokalitu, ale především se seznámili s nejstarší vyhlídkovou věží ve Šluknovském výběžku. Na svůj pokročilý věk (136 let) vypadá velmi zachovale, a to ve svém životě zažila opravdu mnoho. Dobrého i zlého. V roce 2023 dokonce čelila úmyslně založenému požáru, kdy shořela sousední budova výletní restaurace, ale rozhlednu se naštěstí podařilo zachránit a před rokem i znovu uvést do provozu.
 
 
    Přes vrchol Vlčí hory prochází i Köglerova naučná stezka, která je nejstarší NS v Čechách. Ve 40. letech minulého století ji vyznačil místní nadšenec a patriot Rudolf Kögler. Cesta měří 23 km, je na ní 39 zastavení, ale především se na ní člověk projde krásnou přírodou Lužických hor s nepřeberným množstvím vyhlídek, kde se tak snadno zapomene na starosti a lehce se nechává unášet zdejším klidem a úžasným pohledem do krajiny.
 
 
   U Kyjova nás Köglerova naučná stezka provedla asi nejlepší skalní prolézačkou v Českém Švýcarsku vedoucí poměrně náročným terénem s množstvím strmých schodů, úzkých průtahů, tunelů, traverzových chodníků a žebříků, ale také krásných výhledů na zajímavé skalní útvary. Někdy se tomuto úseku říká Kyjovská skalní stezka, z čehož automaticky vyplývá, že není radno se po ní vydávat, pokud trpíte závratěmi jako Martina. Co jsem ovšem do té doby netušil, jak je v tomto rozmanitém terénu i lehce ztratitelná.
 
 
   Za Kyjovským hrádkem jsme již sestoupili do Kyjovského údolí, kterým teče říčka Křinice. V průvodci je tato cesta považována za zvládnutelnou i s dětmi, a tak jsme přitvrdili a prodloužili si Köglerovu stezku na 30 km právě o průchod tímto údolím. Křinice se v těchto místech totiž zakusuje v podobě kaňonu do pískovcových skal, ve kterých vyhloubila krásná údolí i neprostupné soutěsky a pro turisty s romantickou duší je dokonalým rájem.
 
 
   Další putování nás dovedlo přes Krásnou lípu (krásné městečko, v krásné lokalitě a s trefným pojmenováním) na rozhlednu Hrádek (Burgsberg) ležící na severozápadním okraji Varnsdorfu a spolu s hrázděným zámečkem jsou jeho zdaleka viditelnou dominantou. I tento objekt prošel strastiplnou historií, kdy byl původně turisticky velmi oblíbeným místem, ale pak přišla válka, divoký odsun němců, pobyt pohraniční stráže, po roce 1989 nepovedená privatizace a co nezničil čas, zničili vandalové. Naštěstí se zavčas spojili představitelé města, místní firmy, občané i němečtí sousedé a založili česko-německý nadační fond Hrádek-Burgsberg, který sehnat peníze a nejprve zprovoznil vyhlídkovou věž, poté výstavní síň a před pár dny i zrekonstruovanou restauraci. Krásné pokoukáníčko a místní nadšenci můžou být na sebe a své dílo vskutku pyšní.
 
 
   To už jsme se ale těšili do Jiřetína pod Jedlovou (malebné podhorské městečko, jehož historické jádro s renesančními zděnými domy a roubenými chaloupkami jsou městskou památkovou zónou), odkud jsme se vydali za naším dalším cílem – Křížovou cestou na Křížovou horu, kde se nachází kaple sv. Kříže. Byl to fakt slušný stoupák, i když to na fotce tak nevypadá. Přesto velmi pěkné a tiché místo se zajímavou historií, vhodné k zamyšlení…
 
 
   Naše další kroky směřovaly na rozhlednu Jedlová na stejnojmenném kopci. Zprvu luxusní hřebenovka s mnohačetnými loukami na obou svazích a nádhernými výhledy se pozvolna změnila v prudké stoupání sjezdovkou, které v závěru prověřilo naše úsilí ve zdolávání kopců, a tak jsme výstup prokládali kochacími  pauzami. Náročný výšlap se ale vyplatil a čekala nás asi jedna z nejkrásnější kamenných rozhleden s dalekými výhledy do okolí, milý a ochotný personál v přilehlé restauraci, orosené pivečko na osvěžení a skvělý borůvkový koláč.
 
 
   Z Jedlové hory naše putování odsypávalo pěkně z kopce po dálkové mezinárodní trase E3, která v celkové délce 6950 km provází turisty celou Evropou od Atlantiku (Portugalsko) k Černému moři (Bulharsko) a my měli tu čest, že nás dovedla ke zřícenině hradu Tolštejn. Podle mého je to jedna z nejhezčích zřícenin v Česku, která překvapuje svojí rozlehlostí a romantičností. Ovšem vylézt na vrchol hradebního opevnění s vyhlídkovou plošinou byl i adrenalinový zážitek, který si Martina odpustila, neboť se k ní bylo možné dostat jen po kovových žebřících a roštových lávkách se vskutku hlubokými průhledy. Nicméně nahoře jsem si užil krásné výhledy na česko-saské pohraničí i příjemnou až jakoby ptačí atmosféru.
 
 
   Naše několikadenní putování po kraji rozhleden jsme zakončili trochu symbolicky na Luži - nejvyšší hoře Lužických hor – která se svým nezaměnitelným vzhledem nedala odnikud přehlédnout. No, a protože to bylo naše poslední stoupání, chtěla ho Martina uspíšit a místo delší serpentinové turistické trasy navrhla jít přímou cestou kopírující hranici s Německem. Ale znáte to, jak to bývá s těmi zkratkami. Dochované hraniční kameny z 16. a 17. století tak byly nejen tichými svědky toho, že již kdysi tudy vedla historická hranice mezi Čechami a Lužicí, ale i našeho heroického výkonu, protože tohle fakt byla spíš pěšinka pro kamzíky. Nicméně nemáme ve zvyku něco vzdávat, a tak jsme po skoro dvouhodinovém výstupu konečně stanuli na vrcholu, chvilku počkali na plíce a pak už se jen kochali nádhernými výhledy. A právě pro ně bylo toto místo vždy vyhledávaným cílem českých i německých turistů a již před dvě stě lety zde byla vybudována chata a malá rozhledna, která stála na území obou států. To všechno zde přečkalo obě světové války, ale r. 1946 podlehlo úmyslně založenému požáru. Na německé straně hory pak byla postavena telekomunikační věž, která byla později obestavěna ocelovou konstrukcí se schodištěm a zastřešenou vyhlídkovou plošinou, čímž vznikla zajímavě řešená současná rozhledna. Vstup na ní je volný a výhledy nádherné, jen jsem zde čekal spoustu lidí, ale kromě jedné německé rodinky, která si připíjela šáňem, jsme nikoho nepotkali. Přesto krása, jen nevím, zda ji dovedou fotky zachytit.
 
 
   Tak jsme to zvládli a spokojení opustili poslední vrchol a vyrazili k domovu. Cestou jsme se rozhodli ještě zastavit v Žitavě, která se nachází v saské části historického území Horní Lužice. Ve starobylých uličkách bylo možné vidět a cítit 750 let historie a dobu, kdy město zbohatlo obchodem s látkami a tkaním damašku, ale taky obdivovat mnoho sakrálních i jiných architektonicky zajímavých památek. Krásné historické město na Trojmezí s nenáročnou procházkou bylo ideálním místem k odpočinku a mňamkózní káva u kostela svatého Jana tou nejpříjemnější tečkou za vydařeným putováním.
 
 
   Když jsme pozdě večer dojeli domů, byli jsme sice po nabitém programu bez odpočinkového dne utahaní jak vozejk, ale tahle akce stála rozhodně za to. Koneckonců, svět je velký a času je málo. Tak jej nepromarněme.
 
 
 
PRAŽÁKŮM TĚM JE TU HEJ…
 
 
   Myslím, že jedna odejmutá hodina z přechodu na letní středoevropský čas se už dostatečně vstřebala, a tak je potřeba se vrátit do normálního životního cyklu. V neděli jsme proto vyrazili do mé rodné gubernie, abychom si na pražských Vinohradech udělali tradiční "rodinný happyday". Happyday, to je označení pro takové malé sírovské setkání se standardní náplní: poklábosení s vizitírungem příbytků našich robátek, mňamózní obídek, ducha povznášející návštěva nějaké té pamětihodností, výstavy, či kina, a to vše s relaxační procházkou. Prostě takový obyčejný rodinný folklor, z kterého je duše spokojená, že to takhle je a snad i zůstane…
 
 
   Území Královských Vinohrad s velmi příjemnou atmosférou nabízí nespočet architektonických skvostů, historických památek a lapačů všeho druhu, nicméně mě tentokrát asi nejvíc zaujal podchod na Fügnerově náměstí. Od poslední návštěvy naprosto změnil svůj vzhled a na místo omšelých zdí a sprejerských tagů - bílá plocha plná básniček, osobních výpovědí a myšlenek, které jsou anonymní odpovědí na otázku: „Je něco, co před ostatními skrýváš?“. Mnohé si pochopitelně protiřečí, jiné se opakují – časté jsou zmínky o pocitu samoty, neporozumění ale i hledání lásky a štěstí. Přesto jde o velmi autentickou sbírku názorů zprava doleva, poukazující na výjimečnost každého z nás a zároveň potvrzující, že si v tom na první pohled odcizeném světě můžeme být daleko blíž, než se občas zdá. Alespoň nás tedy ta plejáda všemožných pocitů a myšlenek natolik zaujala, že jsme zde čtením strávili víc jak půl hodiny.
 
 
   Odpoledne se naše cesty s dětmi již rozešly, ovšem nám těch pět kilometrů po Vinohradech bylo jaksi málo, a tak jsem Martině nabídl trochu jiný výlet po naší "matičce". Trasu z širšího centra až na okraj do Kyjí skrz samé parky a zeleň, kde nebudeme zakopávat o zarouškované Japonce s minifotoaparáty, ani se vyhýbat koloběžkám či segwayim. Nedělám zde rozhodně zápis z každého výletu, ale jen z těch, které byly něčím výjimečné a mohou být i pro někoho inspirací, no a těchto čtrnáct kilometrů, kde právě cesta byla cíl, by takových mohlo být. Startovali jsme v Riegerových sadech a přes Rajskou zahradu (historicky bývalé vinice) došli až do parku na Vítkově, kde jsme si na trávě zalité odpoledním sluncem udělali lehký piknik.
 
 
   Monumentální sochu Jana Žižky s Národním památníkem má asi většina z nás spojenou s povinnými školními exkurzemi (já tedy místní park i s nepovinným jinošským dospíváním), a tak jsme původně neměli v úmyslu jej poctít návštěvou. Ovšem nabídka otevřené vyhlídkové terasy na jeho střeše (v době naší návštěvy dokonce zadarmo) se nedala odmítnout. No a musím uznat, že to je asi jeden z nejkrásnějších výhledů na Prahu.
 
 
   Celkem plynule jsme pokračovali Pražačkou, přes Krejcárek až na Balkán, což trošku evokovalo takovou pražskou hřebenovku. Kráčeli jsme lesoparky po hřebeni táhlého vrchu, na jehož severní straně se pod námi rozprostíral Karlín a Palmovka a v jižním údolí Žižkov a Vackov. Místa, kde jsem kdysi vyrůstal, ale tentokrát nacházel úplně nová, zatím co ty důvěrně známá prostě odnesl čas.
 
 
  Další cesta nás zavedla do Hrdlořez na vrch Třešňovka, kde je volně přístupný obrovský třešňový sad s možností si i natrhat třešně (samozřejmě v létě, jak upozorňovala infotabule). Martina jen nevěřícně koukala, co všechno může být taky Praha, a že se v ní dá najít tak dlouhá a krásná cesta přírodou. Tady je potřeba ještě nenápadně upozornit, jak jsem u dokumentační fotky mistrně využil límec své bundy jako odbradovač, zatímco se mě Martina snažila ošálit šálou. Tuším, že víc by z takového modela nejspíš nedostal ani pan Sudek.
 
 
   Teď nás ovšem místo krásných výhledů čekal sestup a romantika v údolí Rokytnického potoka, který zde přirozeně meandruje uprostřed luk a člověk ani nepozná, že je ve městě, natož v Praze. To už jsme se ale pomalu blížili k našemu plánovanému cíli, a tak nás cesta zavedla pod železničním viaduktem až k Hořejšímu a Kyjskému rybníku, který slouží místním obyvatelům i vyznavačům naturismu k rekreaci.
 
 
   Vzhledem k tomu, že nám aplikace v mobilu ukazovala, že za 15 minut dojdeme na nádraží Praha-Kyje, ale vlak směr Kolín jede již za 13 minut, museli jsme trochu šlápnout do kroku. Funěli jsme sice jako staré lokotky, ale nakonec jsme to stihli a na peróně se poplácali, že jsme dobří. Domů jsme pak přijeli dokonale neodpočinutí, přesto šťastní a spokojení. A taky s myšlenkou, kam vyrazíme za čerstvým vzduchem příště. Neboť mladý je ten, kdo má i v 50 (teď již spíše v 60) stále plány, a starý, kdo si myslí, že už má ve 30 splněno.
 
 
 
ROMAN DRAGOUN & HIS ANGELS
 
 
   O víkendu si od nás všech stát opět vypůjčil jednu hodinu, kterou nám bohdá vrátí až na podzim. Ovšemže zase bez úroku, což je mi tedy byznys! - ale proč mě něco takového nepřekvapuje...  Nicméně sobotní noc, ač obraná o tu jednu hodinu, byla přesto krásná a dlouhá, neboť do kutnohorského music klubu Česká 1 zavítala legenda tuzemského rocku, zpěvák, skladatel, hráč na klávesové nástroje a člen Beatové síně slávy – Roman Dragoun.
   Ve svém mladém věku jsem byl zapáleným bigbíťákem a Romana Dragouna jsem poprvé zaznamenal v brněnském hudebním uskupení Progres 2, se kterým natočil rockovou operu "Třetí kniha džunglí" a právě jeho skladba "Muž, který se podobá odvrácené straně Měsíce", se tehdy stala rockovým hitem a v jedné anketě byla vyhlášena i nejlepší rockovou skladbou roku 1982. Ovšem ten hlavní zlom pro mě nastal až v roce 1983, kdy jsem ho v televizním programu Studio B viděl s jeho tehdy nově založenou skupinou Futurum a písní "Zdroj", kterou mu otextoval jeho tatínek – akademický malíř František Dragoun. A i kdyby Roman v životě už nic jiného nesložil, tak tato píseň jej trvale zaháčkovala v mém muzikantském srdci.
 
 
   On samozřejmě skládat nepřestal, nicméně nechal se zlanařit Michalem Pavlíčkem do tehdy slavné pražské kapely Stromboli, kde nahradil spolu s kamarádem Janem Seidlem jejich původního bubeníka a klávesistku, kteří z tehdy komunistického Československa emigrovali do Austrálie. To ale k mému zklamání znamenalo rozpad Futura, jenže šlo zřejmě o nabídku, která se neodmítá a je třeba uznat, že ze spolupráce mezi Romanem Dragounem a Michalem Pavlíčkem vzešla řada velmi dobrých písní. A především v roce 1995 vydal díky této spolupráci svou první sólovou desku - "Stín mý krve" - která je podle mě vynikající a obzvláště pak skladba "Kronikář". Textem jí opatřil opět jeho tatínek a jako obvykle je zaměřená hodně duchovně. A já, ač se považuji za nevěřícího věřícího (takže spíš agnostika než ateistu), při jejím poslechu tak nějak instinktivně v sobě životní pokoru pociťuji.
 
 
   V devadesátých letech pak vystupoval i v muzikálu Jesus Christ Superstar, kde alternoval Kamila Střihavku v roli Ježíše, nicméně jeho jméno bylo v dalších letech spojeno se skupinou T4 (u jejíhož zrodu vedle Dragouna stáli další legendární hudebníci - kytarista Stanislav "Klásek" Kubeš a baskytarista Vladimír "Guma" Kulhánek) a především pak s kapelou His Angel, se kterou hraje a zpívá dodnes (a prý nejraději). A právě s ní v sobotu dorazil i do Kutné Hory, takže jsem neodolal a do České 1 se ten večer vypravil a byl potěšen, že jsem k tomu zlákal i Martinu.
   Příjemně zaplněný klub si na příchod Romana Dragouna a jeho andělů musel sice počkat o chvilku déle, než byl avizovaný začátek koncertu, neboť v úvodu dostala prostor kutnohorská hard-popová skupina Vesper, která jako předkapela rozhodně nezklamala a posluchače příjemně naladila. Tradičně nepříjemné čekání pří střídání muzikantů a výměně jejich aparatur jsme proklábosili s pivem a přáteli, kterých se tentokrát v České 1 sešlo až nezvykle mnoho.
 
 
   Nicméně po chvíli bylo vše nachystáno a nabitému sálu bylo hned od úvodních tónů zřejmé, že ten večer se bude hrát opravdu výjimečná muzika. Hodně jsem ocenil kvalitní zvuk, který je v klubu Česká 1 teď mnohem lepší, než byl v době před jeho rekonstrukcí. Ovšem všechna místa na sezení byla v klubu již obsazená, a tak jsme stáli na parketu a měli alespoň dobrý výhled na muzikanty na pódiu, i když Roman byl pochopitelně schovaný za svou sestavou klávesových nástrojů. Celý večer byl pojat jako průřez jeho dosavadní kariérou, a tak kapela zahrála snad všechny nejznámější písně z jeho sólových alb "Stín mý krve", "Slunci blíž" a "Otlučená srdce", ale došlo například i na "Juliet" nebo "Vodu" od Futura a nechyběl ani největší hit z jeho již zmiňované spolupráce s Michalem Pavlíčkem "Kronikář". Svůj prostor ale dostaly i skladby z posledního alba "Andělé ve studiu Sono".
 
 
   Potěšilo mě, že byl Roman v dobré fyzické i hlasové kondici a jeho kapela hrála naprosto fantasticky. Zvuku hned od začátku dominovala skvěle sehraná dechová sekce ve složení Radek Kašpar (saxofon) a Míra Barabáš (trubka), který navíc zahrál i výborně na početný arsenál perkusních nástrojů. Skvěle šlapala i rytmická sekce v podání Filipa Benešovského (basa) a Ondřeje Pomajsla (bicí) a svůj prostor velice příjemně využila i kytara Miloše Švece například v brilantním sólu v již zmiňovaném "Kronikáři". O bezchybné Romanově hře, stejně jako o jeho osobitém zpěvu snad ani není třeba se zmiňovat.
 
 
   Při tak báječné muzice a dobré náladě, která vládla na pódiu i v hledišti nebyl ani čas sledovat hodinky, takže jsem vůbec nepostřehl, že už se blíží závěr koncertu, o který se v přídavcích postarala kultovní skladba z dob Progresu 2 "Muž, který se podobá odvrácené straně měsíce". Moc se mi líbilo, jak ve skladbě vyzněly dechové nástroje, což byla opravdová lahůdka, která rozpohybovala celý klub Česká 1. A na úplný závěr pak zazněla asi Dragounova nejslavnější píseň "Zdroj", kterou za doprovodu kláves rozehrál zcela sám a až postupně se přidali další spoluhráči. Poslouchat tuto skladbu v setmělém sále, pohupujíc se v kolenou a s přivřenýma očima bylo prostě úchvatné.
 
 
   Příjemnou, již nedělní cestou setmělou Kutnou Horou jsem pak mohl pomalu začít bilancovat: viděl jsem skvělé hráčské výkony, slyšel úžasné písničky a Roman Dragoun and His Angels opět dokázali, že jejich koncerty jsou po všech stránkách zárukou té nejvyšší hudební kvality, kterou si vždy rád znovu dopřeji a jsem skutečně rád, že na takovou muziku můžeme zajít i v Kutné Hoře.
   Abych se ale pěkně po obloučku ještě vrátil k úvodu tohoto hudebního příspěvku, napadá mě, že když jsme ten večer všichni státu půjčili jednu hodinu, dává to dohromady 10,9 miliónu hodin, což už je docela slušná porce, protože představuje cca 1.244 roků, takže kdybychom to udělali jako ve sportce a všichni se složili na jediného výherce jackpotu, mohl by si takový šťastlivec udělat sedmiměsíční výlet do roku 3.269. Docela by mě zajímalo, jestli by zpátky přijel nadšený nebo v depresi a jestli by se vůbec vrátil. Každopádně vám všem, kteří jste si sem v našem standardním společném čase našli cestu i chuť číst o naší prosté současnosti, děkuji za dnešní návštěvu a přeji v měsíci dubnu jen to dobré.
 
 
 
JEDEN DEN NA TOLIK KRÁS JARA NESTAČÍ
 
 
   Pomalými krůčky vstupuje opravdové jaro do našeho života, což je patrné nejen z kalendáře, ale hlásí nám to i známé průkopnické jarní rostlinky. Zatímco ale sněženky na naší zahradě již pomalu odkvétají, přichází čas na jejich následovnice – bledule. Trochu Hamletovskou otázku: „Kvetou či nekvetou?“, mi tentokrát zodpovědělo kladně infocentrum mikroregionu Pernštejn, na jehož území se nachází jedna z nejznámějších přírodních rezervací s touto kytkou u nás – Údolí Chlébského potoka. A tak s tou nejlepší možnou předpovědí počasí a pár dny volna jsme vyrazili směr Hornosvratecká vrchovina, neboť člověk není od boha či přírody (to jak kdo chce) stvořen, aby ubíjel duši a vydělával jen peníze.
 
 
   Na cestu jsme se vydali s východem slunce a ranním mrazíkem, který nenasvědčoval slibovaných 18°C. Ještěže se dalo alespoň v autě zatopit - vyhřívané sedadlo je geniální vynález a teplý čaj v termosce k tomu na pohodu stačil. Autem se sice dá dojet až na dolní konec Chlébského, kde je malé parkoviště, ale my se rádi touláme, a tak jsme jako místo parkingu zvolili nedaleké Nedvědice. Historie tohoto městyse je sice spjata především s hradem Pernštejn, ovšem my vyrazili na opačnou stranu. Modrá turistická značka nás příkrým skalnatým svahem porostlým smíšenými porosty dovedla na louku v Sedle PR Nad horou. A zde nám duši poprvé pohladila kopcovitá krajina Vysočiny, mozaika lesů, luk, pastvin a křovinatých strání s vesnicemi na návrších i hluboká lesnatá údolí podél potoků.
 
 
 
   Nicméně našim cílem bylo údolí plné bledulí u Chlébského potoka, a tak jsme sešli na zelenou trasu, která nás provedla kvetoucími loukami a olšinami. Místo dalšího vyprávění ale raději připojím foto potvrzující, že náš svět je pořád ještě krásné místo k žití.
 
 
   Bledule, bledule, všude samé bledule, a pokud by se je snad někdo chtěl pokusit počítat, tak to nedělejte. Je jich zde prý v řádu několika milionů exemplářů. Ale pozor - pořádné boty sebou, protože bledule milují vlhké lesy či vlhké louky a přirozeně meandrující Chlébský potok jim zde zajišťuje vlhkosti opravdu dostatek i v zdánlivě suchém období.
 
 
   Jak již jsem řekl, dominantou zdejšího kraje je asi nejhezčí moravský hrad Pernštejn, který se během jeho osmisetleté historie nepodařilo žádnému vojsku dobýt a popravdě ani nám se to nepovedlo, neboť své brány oficiálně otvírá až v dubnu. Vzhledem k tomu, že se sem ale (ne)pravidelně vracíme, nám to nevadilo a popravdě jsme to v příjemně teplém a sluníčkovém odpoledni ani neplánovali. Vždyť z hlediska turistického jeho okolí vybízí k celé řadě trekingových tras členitým lesnatým a skalnatým terénem nahoru dolů.
 
 
   S jídlem roste chuť a tak jsme si po obědě v restauraci pod Perštejnem ještě přidali pár kilásků na velkém naučném okruhu. Návštěvníků zde rapidně ubylo, ale příležitostí k fotografování rozhodně ne. Ty nejkrásnější byly asi z hřebenové stezky, po žluté značce, která nás dovedla až na jednu z nejkrásnějších vyhlídek v okolí - Maria Laube. Tento romantický altán má svůj vlastní příběh lásky, podle něhož jej nechal postavit hradní pán pro svoji manželku Marii, se kterou měl osm dětí.
 
 
   Nicméně moje Martina si vyhlídku se svými závratěmi moc neužila, tak jsem ji pro ní alespoň vyfotil. O to víc na ní ale zapůsobila obnovená Vrchnostenská zahrada netradičně umístěná na hradním svahu, jakož i další svědek místní historie krytý dřevěný most přes řeku Nedvědičku. Martina sice dělala nezničitelnou hrdinku Zekonwoman, ale těch cca 20 kilometrů, v tomto na velká převýšení poměrně náročném terénu, bylo tak akorát pro nohy i radost v duši.
 
 
   Přesto nic není tak romantické a krásné jako první jarní květy po dlouhé zimě, tudíž našim dalším cílem byl Kamenný vrch (Kameňák) v městské části Brno-Nový Lískovec jenž je největší lokalitou koniklece velkokvětéhov Evropě (a protože tento druh prý jinde než v Evropě neroste, je i největší na celém světě). Kousek nad paneláky se tak člověk zjara najednou ocitne uprostřed úžasného modrofialového koberce – podle infotabule se odhaduje, že jich zde roste až 60 tisíc trsů.
 
 
 
   Izolované trsy vyčnívaly ze suché trávy a okvětní lístky zářily ve spoustě odstínů - od světle růžové, přes nafialovělou a fialovou až k tónům modré a k tomu celá rostlina, mimo vnitřní plochy květu, byla ještě pokrytá nádhernými bělavými chloupky. Jsem zvyklý, že všechno, co prožívám, jde nějak vtělit do slov, nehledě na to, kolika metaforami a přirovnáními si musím vypomoct. V tuhle chvíli jsem se ale dostal do situace, u níž jsem shledal, že žádná vhodná slova neexistují. I ta nejintenzivnější, kterých jsem byl schopný, totiž zůstávala směšně daleko od skutečnosti, že mi, řečeno s Wittgensteinem, nezbylo než o tom mlčet.
 
 
   Bylo ale načase popojít, či spíše popojet zase o kousek dál. A to pár kilometrů na jih do Hustopeče, nad níž se nacházejí největší mandloňové sady ve střední Evropě. Pravda, ke konci minulého století již hrozil jejich zánik, protože pěstování nebylo výnosné a mandloně tak začaly ustupovat perspektivnějším meruňkám. V posledních letech ale místní hospodáři navazují na čtyřsetletou tradici a sadům se opět systematicky věnují a rozšiřují je.
 
 
   A tak jsou sady, které momentálně kvetou, dost profláknuté, a to i díky hustopečským Slavnostem mandloní a vína, které se na víkend právě chystaly. Vzhledem k tomu, že ale nevyhledávám hlavu na hlavě, dopravní chaos a fronty na úplně všechno, přijeli jsme ve všední den. I tak byla díky hezkému počasí návštěvnost poměrně vysoká.
 
 
   Volně přístupná dřevěná rozhledna s ocelovým točitým schodištěm umožňuje výhled na pestrou mozaiku zdejší krajiny s vinicemi, rybníky a stepními stráněmi, ale především na stromy obsypané bílo-růžovými květy. A komu se nechce na rozhlednu, může se jen prostě usadit mezi stromy a užívat atmosféru nastupujícího jara, kterou se vám snažím obrázky alespoň přiblížit. Co ale neumím přiblížit, je ona nádherná hořkosladká vůně květů mandloní ....
 
 
   Jak tedy ctěný čtenář vidí, poslové jara jsou v plném rozpuku, ale jejich případnou návštěvu doporučuji příliš neodkládat. Tyhle kytky dlouho nekvetou a za pár dní už bude tenhle tip na výlet k ničemu. A nezapomeňte: „Utrhl jsem květinu a ona mi zvadla. Chytil jsem motýla, ale on brzy zemřel. Až pak jsem pochopil, že je třeba dotýkat se krásy srdcem...“ John Winston Lennon.
 
 
 
O ŽIVOTĚ A SVĚDOMÍ
 
 
   Občas se neubráním náporu vnějších okolností a rozhodnu se připojit pár řádků i k nějakému aktuálnímu společenskému tématu, přestože tak činím povětšinou jen s minimální chutí. Nicméně psaní mi někdy pomáhá vyrovnávat se s věcmi, které nepobírám, mrzí mě a sem tam i zraňují a bolí. No a v posledních dnech mě nenapadají jen smysluplné nesmysly plné harmonie, ale jsou bohužel i chvíle, kdy mě realita navrací do světa krutosti a prospěchářství, který je hoden toho, aby byl kritizován.
   Ano, naše společnost je široká a rozmanitá. Od géniů, kteří objevují léky na dříve nevyléčitelné nemoci, stejně jako těch, co si nevyzpytatelně hrají s genetickým kódem života, až po lidi, kteří nikdy nedrželi v ruce kalkulačku. V USA si prý spousta lidí myslí, že zeměkoule je placatá a že jim do okýnka v letadle promítají film. Na světě jsou taky milióny lidí, kteří věří, že jim prášek z rohu nosorožce dodá mužnou sílu a další milióny si myslí, že planeta a její život vstřebají jakýkoliv odpad, co odhodí.  A jsou naopak lidé, kteří zpívají, dělají legraci, či svým uměním obohacují náš běžný život, ale i tací, kteří kvůli zisku a svým pochybným ideologiím střílí do jiných. A jsou i ti, kteří využijí každou výhodu, kterou poskytuje příroda, aby se překojili penězi. A další zase šmahem klidně smění letitá partnerství a sdílené životní a kulturní hodnoty za touhu po ještě větším zisku.
   A proč to vše zde píšu? Abych pravdu řekl, nevím. Možná ale proto, že si tak trochu připadám poslední dobou jako smyslů zbavený a jen čekám, kdy nějaký zřízenec otočí klíčem a tenhle svět vyhlásí za uzavřené oddělení psychiatrické kliniky. Já už si totiž jako v blázinci občas připadám. A ty největší pravomoci v něm bohužel dostali do rukou bezohlední hráči s touhou mít či dobýt. Co na tom, že cestou vzhůru na své posty nechali páteř doma. A tak dnes sedí za stolem mnohomluvný baron Prášil se svým hnojometem a porcuje si kořist s agresorem, co prý není agresor, ale jen zručně zúročuje, co jej naučili na Dzeržinského akademii.
   Každý se snažíme naplňovat svůj život nějakým způsobem tak aby to mělo smysl a nějakou cenu, takže nezbývá, než se s tím porvat. A i když sám člověk nic nezmění, je potřeba to alespoň zkusit. Proti lidské blbosti a omezenosti je totiž třeba vystupovat a bojovat. Jak jsem kdysi říkával v hokejové kabině před zápasem s mnohem těžším soupeřem: „Velkým klukům sice hubu nerozbijeme, ale musíme to zkusit“. No a v tomto kontextu jsem opravdu rád, že Evropa (alespoň ta hlásící se k demokratickým hodnotám) přebírá mnohem větší odpovědnost za svůj další vývoj a snaží se přejít do diplomatické ofenzivy. A z mého pohledu Starmer s Macronem v tomto boji momentálně nepodávají vůbec špatný výkon a já se díky nim občas opět cítím být hrdým Evropanem. Protože jak řekl Martin Luther King pár dní před svou smrtí: „Člověk, který odmítne "výzvu života" ze strachu, že by prohrál, ten člověk se může dožít třebas stovky, ale jeho duše zemřela tehdy, když odmítl riskovat a tím odmítl žít…“ 
 
 
 
ZÁŽITKOVÝ NÁŘEZ ANEB NEOBYČEJNÝCH DESET DNÍ
 
 
   Posledních deset dní pro mě bylo opravdu neobyčejných, protože do mého diáře se naskládala jedna zážitková akce za druhou, o to lepší, že všechny byly spojeny s někým z mých nejbližších. A protože už pozítří se na mě chystá další, myslím, že je nejvyšší čas udělat si malý letmý přehled toho, co se v těch posledních dnech odehrálo a co je příčinou, že můj diář se zřejmě domnívá, že prokrastice je sprosté slovo. Pojďme tedy pěkně postupně:
 
   Zážitek první – koncert Petra Špačka. Po roce jsme opět vyrazili na koncert tohoto známého a mezinárodně oceňovaného violoncellového virtuóza a jeho bandu. Koncert byl součástí nové tour Stronger, která spatřila světlo světa na začátku letošního roku.  
 
 
   Promo video samozřejmě, není totéž, jako když jste na koncertu přímo v proudu živé hudby, ale jako ilustrace snad ujde. Naživo Petr Špaček znovu ukázal, jak variabilní a žánrově otevřeným hudebníkem je a že umí své posluchače strhnout. Navzdory pestrosti repertoáru, kdy kromě cover verzí známých hitů zazněly i skladby klasické, autorské či křesťanské modlitby, to byl ve výsledku koncert velmi celistvý a intimní. Koncert se spoustou spontánních úsměvů a poutavých historek o jednotlivých skladbách s vtipným uváděním sebe sama a svých spoluhráčů. A hlavně koncert naplněný skladbami, které mají to nejdůležitější - duši. Za mě vystoupení na jedničku s mnoha hvězdičkami.
 
   Zážitek druhý – autoturistika se vším všudy, tedy cestování proložené mastňáckým putováním po historických pamětihodnostech i sportovními aktivitami. Jenže Martina před každým odjezdem promění náš domov v tábor nucených prací, kdy je potřeba nejprve vytřít a naklidit, abychom se zdrchaní po několika dnech vraceli do příjemného prostředí. Tedy pokud se během naší nepřítomnosti nevrátí do domovského přístavu některé z našich dětí, protože to potom naklizený domov vypadá spíš jako byt, v němž mafiáni hledali pečlivě ukrytý důkaz pro připravovaný soudní proces se svým bossem.
 
 
   Putování začalo přesunem do Loun, města ležícího v samém srdci úrodného Poohří, které bylo od dávných věků vyhledávanou lokalitou našich předků. Asi největší chloubou města je gotický kostel sv. Mikuláše, jehož trojlodní střecha nám až nápadně připomínala naší Barboru (nemyslím dceru ale kutnohorský chrám) a v jehož interiéru se nachází nádherný oltář z lipového dřeva. Poté jsme prošli staré město, které je ve velmi dobrém stavu a konzistentní, snad proto, že je ze dvou třetin uzavřené hradbami. Nachází se v něm plno historických budov a zajímavostí.... Nás jako kutnohoráky, ale asi nejvíc zaujala pamětní deska na místě bývalého rodného domu J.Vrchlického. Jinak je město celkem živé s příjemnou atmosférou, která v nás zanechala pozitivní dojem stejně jako milá slečna v infocentru a kavárna Bellagio s vynikajícími domácími zákusky.
 
 
   Naše další cesta vedla do Žatce - města piva a chmelu. Ten je možné najít skoro všude a přímo na náměstí vedle radnice dokonce roste nejmenší chmelnice na světě.
 
 
   Mimo pivní kultury tady je ale i krásné a velké historické centrum, které má architektonicky hodně co nabídnout a rozhodně stojí za zhlédnutí. Bohužel je vylidněné, takže pocitově jakoby tu chcípnul pes. A k tomu pohled na domy mimo historické jádro, které jsou mnohé ve velmi špatném stavu, byl doslova žalostný. K tomu jsme všude potkávali zástupce menšin, a protože jich bylo hodně, byli ve většině, zatímco tou menšinou jsme byli my. A když jsem vlezl do obchodu koupit něco k jídlu na další cestu, všichni se na mě otočili a v těch pohledech jsem četl otázku: „Co ten tady dělá?“
 
   Zážitek třetí – dvacetikilometrový výšlap na Nechranickou přehradu.
 
 
   Dost bylo mastňácké turistiky a tak naše další povyražení jsme směřovali po svých podél Ohře doslova "kočárkovou" cestou s jediným výrazným stoupáním na přehradu s nejdelší sypanou hrází ve střední Evropě. Kolem řeky bylo mnoho romantických míst, nepočítaně chatek a rekreačních objektů přesto liduprázno, autoprázdno, cykloprázno, dokonce ani pes po nás neštěkl. Takže pohoda, docela dost kilometrů, ale jen malá přidaná hodnota…
 
   Zážitek čtvrtý – město Kadaň. Občas říkám, že život je krátký na to, abych se někam vracel víc než dvakrát, ale to rozhodně neplatí pro Kadaň.
 
 
   Byl jsem zde už mnohokrát (obzvláště rád vzpomínám na třídenní hokejový turnaj, kdy za Kadaň hráli bratři Kašové, za Jihlavu Adam Musila a moji tehdejší svěřenci se jim zdárně vyrovnali) a pokaždé okouzlen krásným historickým centrem s nejužší Katovou uličkou (dlouhá je 50 metrů a široká jen 66 cm, přesto jsem se v ní nezaseknul). A i tentokrát udělala prohlídka města mojí dušičce radost. To už se ale bohužel nedalo říct o penzionu, kde jsme chtěli přespat, protože na pokoji byla zima jak v kryokomoře. Zvedl se v nás tedy vzpurný vztek a s přesvědčením, že tam nebudeme dělat vořežpruty, ať si ty provizorní přímotopy strčí někam, jsme sbalili fidlátka a popošli o dům a penzion dál. Jak se ale následně ukázalo, byla to jen přechodná lapálie, na kterou jsme při večerní procházce zapomněli, neboť penzion Karla IV. byl velmi příjemný a vhodný pro partnery, co na sebe chtějí mít čas a klid…
 
   Zážitek pátý – lyžovačka na Klínovci.
 
 
   Ráno jsme vyrazili pověnovat se trochu onomu "buržoaznímu sportu" do Krušných Hor, které z dálky vypadají mnohem  vyšší, než ve skutečnosti jsou.  Ať už do nich ale vjedete kdekoliv, tak řidiče brzy proberou výživné serpentiny à la 360st. a výšku na nějakých cca 800 m.n.m. naberete raz dva. My jsme se rozhodli brousit svahy Klínovce, který je s pěti lanovkami jedním z nejlepších areálů u nás. Velká spokojenost, super lyžovačka, azuro, krásné výhledy a tolik sjezdovek, že se to za jednu návštěvu ani nedalo projet.
 
   Zážitek šestý – procházka Karlovými Vary.
 
 
   Jedná se o naše nejnavštěvovanější lázně, které jsou zapsané i na seznamu UNESCO, přesto je při příjezdu vidět relativně normální české město. Ovšem kolonáda, to už je zcela jiný svět. Spousta krásných historických budov, vyhlídek v okolních lesích a léčivých pramenů, ale taky cirkusu pro cizince s hromadou nevkusu, vizuálního smogu a všudypřítomné ruštiny. Asi nejvíc mě potěšila již zpřístupněná vřídelní kolonáda (při minulé návštěvě byla v rekonstrukci), neboť se jednalo v tom všem o velmi milou oázu klidu.
 
   Zážitek sedmý – Brno je zlá loď, za děvčaty z Brna choď.
 
 
   Já tedy nechodím, ale jezdím. Zato pravidelně a skoro každý týden. Zkušeným investorům by se mohlo zdát, že být skoro šest hodin na cestě kvůli pětihodinové procházce - navíc někdy i v nevlídném počasí - je nevýhodný poměr. Ale neměli bychom být jen nějakými krylovskými "kupčíky vyděšenými", abychom všechny své činy, zážitky a emoce chladně přepočítávali na domnělý zisk a výnosný smysl. To by s námi, myslím, umělá inteligence teprve neměla skoro žádnou práci. A především, chvíle s těmito vymazlenými andílky jsou nesměnitelné. Jenže za ty dva roky mám Brno a okolí už proťapané, že bych tady mohl pomalu dělat průvodce, takže tentokrát jsme doprovázení hřejivým jarním sluníčkem vyrazili do Zoo. Popravdě, považuji zdejší areál v kontextu těch ostatních za lehký podprůměr, i když musím uznat, že je vidět neustálé zlepšování a vyžití v dětské zoologické bylo doslova fajnové.
 
   Zážitek osmý – jarní trek kutnohorskem.
 
 
   Jsou probuzení, kdy kafe nestačí a potřeboval bych spíš startovací kabely. Tentokrát se ovšem po mé noční zjevila Martina už dopoledne doma: „Ty sis užíval sluníčka včera v Brně, tak vstávej, vzala jsem si v prácí volno a někam spolu vyrazíme!!!“ Martinina schopnost inspirovat se ani tentokrát nijak neumenšila a hodně našich aktivit nese její otisk, i když daktyloskopové by si na své asi moc nepřišli. Nicméně já ano a lehký dvanáctikilometrový okruh údolím Medenického potoka uprostřed skalních roklí a s okouzlujícími výhledy u kostela sv. Jana Křtitele byl doslova a do písmene meditační pohodou, která už tak dost krásný jarní den povýšila na mimořádný.
 
   Zážitek devátý – Manželské vraždění.
 
 
   Jaroslav Dušek, Nataša Burger a Jan Hřebejk je trojice známější spíše jako filmová, nicméně tentokrát se setkala na divadelním projektu o jednom manželském souboji, ve kterém jde i o život. Na téma soužití dvou lidí, kdy aktéři hledají Ariadninu nit, jež by je vyvedla z labyrintu manželské stereotypnosti, jsem viděl již několik představení, ale toto bych řekl, že bylo nejoriginálnější. Na herecký projev Nataši Burger jsem si musel chvíli zvykat a popravdě si v této roli dovedu představit lepší herečky. Naopak velmi příjemným překvapením byl pro mě klidný, přirozený až civilní nadhled Jaroslava Duška. Jen by mě zajímalo, co byla jeho improvizace a co bylo v textu... Střídaly se tak pasáže, kdy jsem se od srdce zasmál a kdy jsem byl na pokraji uronění slzy. Nicméně rozhřešení, ani receptu na šťastné manželství jsme se nedočkali, ale zato řady zajímavých, byť místy bolestných, podnětů k zamyšlení, což dalo dohromady skvělý divadelní zážitek.
 
   Anglický ekonom Keynes, který před nějakými sto lety předpovídal, jak už v této době budeme všichni pracovat tak maximálně 15 hodin týdně a ostatní čas věnovat jen sobě, by na mě byl jistě hrd. Samozřejmě, že dobrý vliv na četnost mých zážitkových aktivit mělo bezesporu krásné jarní počasí, a tak jen doufám, že sluníčko nestihne urychlit vývoj přírody příliš, aby nám to potom nějaký dubnový holomráz všechno nezničil. Nicméně nabitý program bude pokračovat i v dalších dnech, i když už asi přece jen ne s takovou brizancí, jaká je popsána v dnešním článku. Ale nebojte, když bude něco stát za to, dám zase vědět…
 
 
 
JARNÍ ÚKLID V ŠATNĚ
 
 
   Ani jsme se nenadáli a jaro je tady. Zatím tedy jen to "meteorologické", jehož začátek 1. března je pevně daný, na rozdíl od jara "astronomického", které letos začne 20. března v 10:01. A i když to je ještě daleko, tak slunečné počasí vytáhlo na záhradě ze země již první sněženky, a tak jsem se rozhodl věnovat i trochu času mírné kultivaci naší šatny a jejího naladění do jarní tóniny. Ovšem letos mimo tradičního uklízení zimních věcí a posouvání na výsluní těch lehčích, tenčích a s kratšími rukávy došlo i na malé "škatula hejbejte se" mezi jednotlivými kategoriemi oblečení. Nevím tedy, jak to máte vy, ale já mám prostě v šatníku několik druhů oblečení a mezi nimi občas dochází k přirozeným přesunům.
   První kategorie by se dala nazvat "mezi lidi". To jsou věci, ve kterých chodím do společnosti, do města, na návštěvy – prostě mezi lidi. Věci, ve kterých se cítím dobře, i když nemusí být vždy úplně trendy. Přesto bývají poměrně nové a především v nich podle mého stylistového arbitra nedělám ostudu. Což je funkce nesmírně důležitá, neboť já jsem schopný se rýpat v bahně na zahradě klidně v nejnovějším tričku a naopak vyrazit do banky nastrojený jako bezdomovec. Zkrátka Martina musí být neustále ve střehu a v případě potřeby zasáhnout.
   Následuje druhá kategorie, která má v mém šatníku označení "na doma". Do této skupiny patří velmi často věci, které se dříve řadily do prestižní kategorie "mezi lidi", ale časem se propadly o třídu níž. Jsou tam mikiny s nějakým tím flíčkem z pokecání, který už nejde vyprat, či trika s malou dírkou, prostě kousky, které ztratili od mého arbitra doložku nejvyšších výhod pro vstup na veřejnost, ale protože je mi v nich stále dobře, tak na doma jsou dobrý.
   Další kategorie je "na zahradu a do dílny". To je takový hospic pro oblečení. Jsou tam kusy, ve kterých by mě rozhodně neměl nikdo vidět: tepláky s vytahanými koleny a díky tomu s gumou až nad pupík; trička, která bývala černá, ale teď jsou šedá, případně kromě barvy změnila i svou formu, neboť švy na bocích získaly jakousi zvláštní rotaci a triko má tak značně pytloidní tvar. Nicméně takové tričko má ještě šanci se před smrtí na chvíli vyhoupnout zpátky do kategorie "na doma", jelikož jako noční košile je dobré. Není asi potřeba zdůrazňovat, že právě v tomto oblečení se cítím nejlépe. Vždyť tyto oděvy nevyžadují žádnou opatrnost, můžu si do nich klidně utřít ruce, pobryndat je a díky své vytahanosti mě neobviňují nepříjemným tlakem z toho, že jsem zase přibral. A tak čím jsem starší, tak na sobě pozoruji, jak víc a víc tíhnu právě k této kategorii a vlastně se tomu ani nedivím. Sam už jsem vyšisovaný, sepraný a vytahaný, tak je fajn, že najdu v šatníku sobě rovné kamarády.
   Poslední kategorií je takzvaná "motivační". To jsou kousky, které mám rád a bylo mi v nich dobře. Úmyslně píšu "bylo", protože u každého z těchto kousků jsem jednoho dne pocítil nepříjemné pnutí a vyšponované švy jako by tenkým hláskem posměšně říkaly: „Jsi rozežrané prase“. No a svlékání kalhot v takových případech připomínalo spíš rozepínání železné obruče, po které zůstala na břiše strangulační rýha jak na těle oběti. Jenže pokud jsem měl k těm gatím nějaký mimořádný vztah, tak jsem je nevyhodil a řekl si: „Do těch zhubnu, mám aspoň motivaci“ a pověsil je vedle kalhot z předloňska - které už jsem ani nezapnul. Ale ani ty jsem nevyhodil a řekl si: „To bude super výzva“. Kdybych je totiž vyhodil, znamenalo by to kapitulaci a přiznání porážky. Jako bych veřejně přiznal: „Ano, žral jsem tak, že už nic nedopnu, ale navíc s tím nedokážu ani nic dělat“, což se mi samozřejmě nikdy nechtělo. To je lepší udělat z nich výzvu a motivaci.
   Pár let jsem to takhle dělal, ale pak jsem jednoho dne otevřel šatník a zjistil, že dvě třetiny toho, co tam visí, jsou motivace, jedna třetina výzvy, ale nedopnu nic. No, a když vtáhnu a s úsilím dopnu, tak břicho oddaně visí přes opasek a odpočívá v poloze jako unavený pes u nohou svého pána. A to byla ta chvíle, kdy se něco změnilo a já se rozhodl pro přerušovaný půst (v jednom z předešlých článku jsem popisoval podrobněji). Oproti obžerství sice poněkud asketický způsob stravování, nicméně po počátečním komplikovanějším sžívání musím říct, že se po psychické i fyzické stránce cítím mnohem líp. Takže mám ze svého sedmikilového úbytku radost nejen já, ale i některé kousky z motivační kolekce v mém šatníku, které se již pomalu přesouvaly do cely smrti, čekajíc na utracení v nějakém z kontejnerů pro potřebné a hubené – jenže najednou dostaly nečekaně milost.
   Inu oblečení je nejen praktická a krásná věc, ale i laskavá, která občas zakryje naše nedostatky či naopak zvýrazní klady. A jak je vidět, dokáže nás i motivovat být lepšími a spokojenějšími. Jen si tak říkám, když poslouchám a vnímám současné dění kolem sebe i ve světě, že by nebylo vůbec marné oblékat i naše duše. Třeba do slušného chování, porozumění, vstřícnosti, ušlechtilého slovníku, či obyčejné lidskosti...
 
 
 
JAKO NOC A DEN
 
 
   Mrazy už nám polevily, obchody vyprazdňují sklady zimními výprodeji, všude jsou samé slevy, vše skoro zadarmo, nebo alespoň dva za cenu jednoho, a tak se taky připojím a v dnešním příspěvku z rubriky "kulturní špehýrkou" zde porovnám dvě divadelní představení, Příjemně se tedy prosím usaďte, dostanete totiž takové malé čtenářské "dva v jednom" a úplně zadarmo.
   Na začátku ale pro jistotu zmíním, že návštěva divadelního představení – natož pak dvou během tří dnů - je vždy tak trochu výpravou do neznáma. Z tragédie se může snadno stát komedie a komedie se lehce promění v tragédii. No a jak si v tomto ohledu vedla Shirley Valentine a Privatizace? Popravdě jako noc a den. Každé představení je zcela jiné, ale s ohledem na to, že oba tituly jsou ženského rodu, tak stojí za zhlédnutí.
   Nejdřív jsme si vyrazili doplnit divadelní vzdělání do ABC na "Shirley Valentine", což je one-woman-show pro jednu herečku, ve kterém už sedmnáct let exceluje Simona Stašová.
 
 
   Shirley je liverpoolská žena středního věku, jíž život pomalu protéká mezi prsty, aniž by si uvědomila, jak k tomu došlo. Její děti dorostly do věku, kdy už ji v podstatě nepotřebují, manžel ji bere víc jako součást domácího inventáře a dřívější pocit radosti jakoby se utápěl v každodenních malichernostech a povinnostech. Najednou však pochopí, že už je načase říct dost!, čímž dokazuje, že není nutné předem rezignovat na své sny a stejně tak není nutné bezhlavě popírat všechno to, v čem jsme až dosud žili. Že někdy prostě stačí jen na chvíli zastavit a otevřít se novým podnětům, myšlenkám a zážitkům. Jak říká Shirley: „Dostali jsme tolik života, a tak málo z něj žijeme…“
   A hodnocení? Pohled do světa ženy bojující se stereotypem a vlastní zatrpklostí byl opravdovým zážitkem, při kterém jsem se smál i dojímal (přeci jen více smál). Tohle byl prostě život přenesený na jeviště a tomu já tleskám. Ještě bych rád ocenil, že tento 2.5 hodinový herecký koncert táhne Simona Stašová sama a závěrečný standing ovation budiž důkazem, že skvěle.
 
   O pár dní později jsme se vydali na Novou scénu naší Zlaté kapličky na představení "Privatizace". Hry, která si odbyla premiéru na konci letošního ledna, a tohle byla teprve její čtvrtá repríza.
  
 
   Jak již samotný název napovídá, tvůrci v tomto projektu sáhli po třaskavé tematice privatizací, tedy té části novodobých českých dějin, která formovala základy současného rozložení socio-ekonomických a politických sil ve veřejné sféře a pochopitelně tak i významně ovlivnila životy nás všech. Celým představením se jako červená nit táhne příběh Petra Kellnera, který byl jedním z nejvýraznějších aktérů kuponové privatizace, díky níž ovládal suverénně největší majetek v Česku, ale který před necelými 4 roky tragicky zahynul na Aljašce.
   Autoři zvolili naprosto neotřelý přístup – arénu, v jejímž centru nechali průhledný box, zatímco herci se pohybovali přímo mezi diváky a na začátku s námi i neformálně diskutovali o otázkách svobody, bohatství, demokracie, morálky… Samotná hra vychází především z rozhovorů, vzpomínek a svědectví lidí, kteří se v okolí Petra Kellnera vyskytovali, byli nějakým způsobem ovlivněni jeho aktivitami nebo se stali pozorovateli jeho kariéry a bytí. Během představení tak zaznělo i několik příběhů o tom, jak nekalý byznys Petra Kellnera dokázal být, až z některých vyprávění mrazilo. A přestože padlo mnoho zajímavých otázek směřujících k elementárním lidským hodnotám, hra na žádnou z nich nedávala odpověď, spíš nutila k zamyšlení a snaze nalézat je.
   Hra ještě před svým uvedením vzbudila velký rozruch a dokonce se i spekulovalo, jestli se jí vůbec podaří dozkoušet, natož pak uvést na scénu. Povedlo, a je to za mě dobře, protože kdo jiný než Národní divadlo by měl otevírat kontroverzní témata. Nemyslím si však, že by inscenace někomu ubližovala. Jedná se především o moderní ztvárnění aktuálních témat formou symbolů a metafor v čele s výmluvným mlčením vdovy Kellnerové v neodolatelném podání Pavly Beretové, nebo přirovnáním k době lovců mamutů, kteří neustále hledají raněnou kořist a bojují o přežití, zdroje a moc. Je tam řada dobrých nápadů a až na scénu s čínským drakem a ruským Dědou Mrázem, které byly natažené jak slipy ekvádorského borce, jsem se vůbec nenudil. Ano, umění má mimo jiné zkoušet nacházet nové, neprošlapané cesty a tahle byla rozhodně zajímavá, nicméně podruhé bych se po ní už asi nešel projít.
   Ale popravdě, takových stejně moc není. Vnitřně jsem totiž nastavený užít si život, poznávat stále nové věci a zažívat co nejčastěji dobrý pocit. Zní to skoro banálně, ale je to jedno z nejtěžších předsevzetí, které naplnit není jednoduché, ale těmto dvěma zcela rozdílným představením se to naštěstí povedlo.
 
 
 
O RADOSTI V ŽIVOTĚ
 
 
   Tuhle mi jeden známý povídal, že jak mě zná a zároveň i sleduje tento web, musím prý mít v životě spoustu radosti. Upřímně si myslím, že tohle nedokáže asi nikdo a u nikoho věrohodně posoudit, přesto nebudu zapírat, že mě takové sdělení obyčejně lidsky potěšilo.
   Ano, ti co mě již delší dobu znají, nebo si sem občas chodí číst, už možná vědí, že se snažím moc nešířit "blbou náladu", i když mnou právě sebevíc cloumá, protože tuším, že cloumá z rozličných důvodů kdekým, a kam bychom přišli, kdybychom si spolu navzájem vyměňovali hlavně informace o takovém cloumání. A tak se mi možná podařilo - v některých lidech a v rozporu s realitou - vzbudit dojem, že můj život a mé aktivity jsou skoro bezvýhradně báječné, vyšlo mi všechno, co jsem si zamanul, ba co víc, na co jsem si pomyslel, ba co ještě víc, snad i to, co mě ani nenapadlo. Pokud takové zdání vzbuzuji, je to asi v pořádku a jsem tomu rád, i když si občas připadám maličko jako podvodník. Ale kéž by, říkám si zas, když si třeba čtu různé internetové či mailové nabídky, lidé podváděli právě jen takto! Protože šířit "dobrou náladu", podělit se o dobré zkušenosti a doporučit něco zdařilého i ostatním mi přijde mnohem smysluplnější než šířit negativní-bloudivé myšlenky. A upřímně si myslím, že veřejné sdílení starostí, fejků a chandry nikomu stejně nic prospěšného nepřinese ani neusnadní.
   Mám-li ale odhalit svou pravou tvář, přiznávám, že žiju úplně obyčejný život, který navenek nejspíš asi vyhlíží o mnoho optimističtěji, než jaký ve své podstatě je. Nemám ale potřebu si stěžovat a brečet na cizím – natož pak virtuálním - rameni, i když i mě se ději někdy špatné věci a občas je mi z nich trudno. Nicméně ze své optimistické kůže už asi nevylezu, i kdybych se snažil sebevíc. A upřímně já se o to ani moc nesnažím, už jsem si na tu svou pohodovou kůži zvyknul a je mi v ní dobře. Člověk se může nechat vylepšovat, ale časem pak přestane vypadat jako on sám a vypadá spíš jako ta vylepšení. Proto odpusťte bláhovému sluníčkáři, že i nadále bude na váš dotaz, jak se má nejspíš odpovídat, že být to ještě lepší, asi už to nevydýchá a psát zde především o příjemných, vydařených, inspirativních, nebo alespoň vtipných zážitcích. Určitě to někomu přijde fádní a nezajímavé, ale já jsem prostě takový, jaký jsem, a kdo mě chce, ať bere anebo nechá....
 
 
 
HLADOVÝ ÚNOR
 
 
   Tak tady máme zase únor. Nevím, čím to je, ale my Češi máme s tímto měsícem zřejmě nějaký problém. Jako by nestačilo, že samotný únor není bůhvíco a Julius Caesar mu jako nějakému otloukánkovi mezi měsíci ještě naložil jednou za čtyři roky přestupný den. Ani si nepamatuji, že by třeba nějaký básník opěvoval měsíc únor. Květen, to je jiná – zamilovaní se při jeho vyslovení už tak nějak samovolně rozplývají, duben se svým aprílem milují šprýmaři, červen je statisticky nejoblíbenější měsíc svatebčanů, v listopadu se romantici rozněžňují barevností přírody a dokonce i ten zasněžený prosinec má své opěvovatele, ale únor? Nikdo mě nenapadá.
   Ono na něm taky upřímně nic moc k opěvování není. Už nebývá tolik sněhu, aby se dalo ještě pořádně lyžovat, a přitom jaro je v nedohlednu a panuje taková ta vlezlá zima, občas bláto, někdy inverze, sem tam ranní námraza, prostě nic moc to není.
   A jako by to nestačilo, my si už z tak blbého února nejdřív uděláme Vítězný únor, aby nás prudil čtyřicet let, a když jsme se ho konečně zbavili, máme místo něj Suchý únor. A těžko říct, který je horší. Ten Vítězný únor totiž rozhodně nebyl suchý. Vsadil bych se, že při jeho oslavách šla spotřeba alkoholu strmě vzhůru, protože jinak se to vydržet nedalo. A ten Suchý únor zase rozhodně není vítězný.
   Teda já nevím, možná že někomu to jako vítězství připadá, ale mě, když někdo vehementně vyzývá, abych něco dělal nebo nedělal, tak většinou mám tendenci dělat přesný opak. Asi to pramení z těch totalitních dob, kdy nás pořád nutili dělat něco, co jsme nechtěli, a zakazovali dělat to, co jsme chtěli, a člověk dobře věděl, že pokud ty příkazy otočí naruby, bude to to pravé ořechové.
   Tím ale rozhodně nechci podrývat myšlenku Suchého února, vždyť kdo jsem, abych vám ho hanil. A koneckonců současná mladá generace naštěstí nemá podobné normalizační zkušenosti a z toho pramenící asociace, takže u nich se tato akce setkává s dalekou vstřícnějším přijetím. Například moje pražská nevěsta (slovo snacha mi nejde přes jazyk ani klávesnici) se mi nedávno pochlubila, jak zvládla Suchý leden. Původně jsem tedy ocenil její odhodlání být na sebe náročnější, když si dobrovolně naordinovala o tři dny delší abstinenci, abych vzápětí spíš kvitoval její pragmatismus, neboť v únoru má narozeniny ona i početná skupina příbuzných a známých, včetně mého syna (jejího muže), který bude slavit třicetiny. A to by na sucho byl fakt vopruz. Naproti tomu můj prvorozený toho nedbá a Suchý únor dodržuje již několikátý rok, aby zřejmě podpořil zdravé návyky, nebo si jen dokázal, že nemá problém vzdát se na měsíc alkoholu.
   Nicméně já to necítím jako výzvu mířenou na sebe, protože v životě jsem měl už i mnohem delší abstinenční období (teď nemyslím dětství) a alkohol není můj tekutý chléb. Jiné je to ovšem s obžerstvím. Ano, moje břicho nikdy nepřipomínalo pekáč buchet, ale spíš aspikovou bublinu, přesto vánoční váhový přírůstek bylo už potřeba eliminovat a jak se ukázalo, tak početné pohybové aktivity na to samy nestačí. A tak jsem se nechal inspirovat a vyhlásil si Hladový únor. Nelekejte se, nejsem příznivec drastických diet, ani ochoten pečlivě sledovat kalorické a energetické hodnoty jídel, jen jsem začal praktikovat něco, čemu se vznešeně říká "přerušovaný půst". A přitom nejde o nic jiného než dlouho nežrat a pak chvilku jíst, ale zato dlouuuuuho žvýkat. Pokud by to někdo neznal – ze čtyřiadvacetihodinového dne se šestnáct hodin nejí nic a těch zbývajících osm se jakoby může všechno. Jakoby. Protože ve skutečnosti i v tom krátkém čase musíte být na začátku opatrní. Když si totiž v pondělí dáte kachničku a jako zákusek dva větrníky, v podstatě se budete moct příště najíst až ve čtvrtek. Samozřejmě pokud se toho čtvrtka dožijete. Nicméně mám ověřeno, že po několika dnech se žaludek samovolně zatáhne a neprojevuje potřebu se v těch osmi hodinách zdánlivé bezprizornosti sám přecpávat.
   Záludnější radou při snaze eliminovat OTP (okrasné tukové prstence) v břišní části, byla: Co největší část šestnáctihodinového detoxu prospat. Super doporučení pro mladé, kterým je někdy i šestnáct hodin spánku málo, takže v podstatě můžou jen jíst a spát. Ale co já, který se budí po šesti hodinách a stěží se udrndá na osm. To pak na sobě zneklidněně pozoruji jisté psychické změny, kdy tak zhruba po deseti hodinách začínám být lehce podrážděný, po dvanácti už není radno se mnou komunikovat a po čtrnácti se mi na mysl derou myšlenky, že nejrychlejší a nejjednodušší antidepresivum je chlast - jenže by to byla facka do tváře Suchému únoru a takový stávkokaz nejsem. Ovšem od patnácté hodiny už jsem ten plavec, co skoro překonal kanál La Manche, už se blížím ke břehu, už vidím Bíle útesy doverské, už vidím světlo na konci tunelu a v tom světle září chleba se sýrem. No a s rajčetem k tomu vypadá v tu chvíli úžasně.
   Nechám však špásů a přehánění, neboť když jsem se dnes ráno podíval na váhu, musel jsem připustit, že to nebyl vůbec špatný nápad ten Hladový únor. Jen prosím vás, kdybyste mě náhodou potkali v půstovém úseku mého dne a zahlédli v zarudlém bělmu nepokojně tepající oční bulvu a kolem úst duhu od prskaných drobných slin – mějte se mnou trpělivost - za chvíli ze mě bude zase najedený doktor Jekyll.
 
 
 
BOB DYLAN: ÚPLNĚ NEZNÁMÝ
 
 
   Tento týden mi přinesl opravdu spoustu různorodých zážitků: Pořád jsem něco dělal, někam cestoval, nějak sportoval, s někým se bavil, někoho hlídal a něčím se vzdělával, ale když se poohlédnu, tak tím největším zážitkem nakonec nebyla ani lyžovačka, divadlo, tuláctví, dědečkovství…, ale úplně obyčejná návštěva kina.
   V pionýrských časech mého muzicírování, jsem se první kytarové akordy a riffy učil na klasických táborových písničkách a autorem nemalé části z nich byl nějaký Bob Dylan. S originálním provedením tohoto amerického písničkáře se ovšem za komančů nebylo možné seznámit (přeci jen to nebyl Dean Reed - přezdívaný též Rudý Elvis, kterému vycházelo jedno LP za druhým), a tak zbývaly jen české coververze. Jenže, tuším, někdy na konci třeťáku jsem vyrazil na výměnný studentský pobyt do tehdejší NDR, a když jsem ve výloze jednoho z obchodů zahlédl desku s nápisem Bob Dylan Greatest hits – ani na vteřinu jsem nezaváhal. Jako v transu jsem ji pak pustil na svém tehdejším gramorádiu a neustále otáčel a poslouchal ten lehce nakřáplý hlas, který se stal jedním z nejvýznamnějších hudebních podnětů, jenž jsem v mládí dostal a doposud z něho žiju (jak říkal vodník Čochtan: „Ještě jí má schovanou!“).
 
 
   Čas se ale nezastavil a běžel dál, nicméně když vstoupil koncem ledna do českých kin film "Bob Dylan: Úplně neznámý", ani na vteřinu jsem nezaváhal. Cestou na něj jsem jen špekuloval, zda bude v kině víc mladých diváků, pro které je představitel hlavní role - Timothée Chalamet – současným idolem, nebo naopak nás "boomerů", kteří vyrostli na Dylanových písních. Jen na vysvětlenou pro starší ročníky – "boomer" je trendy označení pro prďolu, což je ovšem jedno z vylepšení současné doby, protože boomer zní rozhodně mnohem líp, než prďola. Přece jenom to slovo všichni neznají a někteří si mohou i myslet, že je třeba myšlena nějaká důležitá funkce v IT firmě. A vy jste zatím prďola. Zanechme však mudrování, stejně to nakonec mezi mlaďochy a prďoly bylo tak asi padesát na padesát.
   Posezení jsme měli doslova luxusní a pohodlnost dvojkřesla dokonale navozovala idylu domácího gaučingu, stejně jako film atmosféru newyorské hudební scény na počátku 60. let. Nicméně je potřeba říct, že film není klasickým životopisem (na to by tvůrcům zřejmě nestačila ani trilogie), ale zachycuje pouze jednu etapu Dylanova života, a to v letech 1961-1965. Tedy od chvíle, kdy přichází do New Yorku jako neznámý minnesotský písničkář, sleduje jeho impozantní vstup na koncertní pódia, raketový nárůst popularity a vrcholí přelomovým vystoupením na festivalu v Newportu 1965, kde zapojením elektronické hudby totálně naboural zajeté folkové hodnoty a stereotypy.
   Jedná se tak spíš o 140-minutovou hudební ódu poskládanou z různých střípků a momentů života jednoho velikána hudby. A právě tu nevšední velikost, výjimečnou genialitu jeho textů, zarputilost dělat si věci po svém a razit si svou vlastní cestu, i za cenu toho, že ho lidi nebudou mít zprvu rádi - tak to zachycuje film bezmála perfektně. K tomu Timothée Chalamet ztvárnil Boba Dylana poutavě věrohodným způsobem a z jeho hudebních čísel jsem měl doslova husí kůži. V podvědomí mě dokonce jakoby několikrát přenesl na skutečný koncert a mé ruce se po skončení písničky už už málem roztleskaly, což se mi při sledování filmu ještě nestalo. A i když se vždy na poslední chvíli zarazily, přesto se uprostřed kina a filmu najednou ozval hlasitý aplaus. Ano, moje Martina se prostě nepodřizuje většinové kompatibilitě a své city, emoce a názory neskrývá ani neohýbá podle jejích představ. A kdyby byl na místě zapnutý hlasitý odposlech mých myšlenek, bylo by slyšet, jak říkám: „Srabe, sám jsi chtěl zatleskat, ale rozum zabránil tvé přirozenosti a v tomto ohledu nesaháš Martině ani po kotníky, natož pak Dylanovi!“
   I jeho je totiž možné za jeho až brutální snahu o upřímnost odsuzovat, či milovat, jenže možná i právě proto je jeho tvorba tak neobyčejná, originální a stále aktuální, že on sám nebyl takový, jakého by si ho jeho okolí, fanoušci, producenti i partnerky přáli mít, ale že byl takový, jaký chtěl být on sám, ať už si o tom kdo z nás myslí cokoli.
   Co tedy dodat na závěr? Tento film je pro fanoušky Boba Dylana splněným snem. Snem, po jehož skončení se mi nepřestaly vtírat do zvokovodů a na rty stále jeho písně. Snem z něhož je cítit úcta k hudbě, Dylanovi i k muzikantům té doby. Snem, který mě skutečně potěšil, a tak snad udělá radost i vám. Ale znáte to: "Sto lidí – sto chutí", i když osm nominací na Oscara už snad o něčem vypovídá! Tak ať nějaký ten zlatý kluk 2. března vyjde.
 
 
 
HANS ZIMMER BEZ ZIMMERA
 
 
   Dnes se vrátím k naší víkendové návštěvě koncertu "The Music of Hans Zimmer & Others". Koncertu skladatele, který v posledních třech desetiletích asi nejvíc ovlivnil filmový svět a za své soundtracky spoluutvářející největší hollywoodské megatrháky byl oceněn hned dvěma Oscary, třemi Zlatými globy a čtyřmi cenami Grammy. A tak se návštěva jeho koncertu zdála být jasnou sázkou na jistotu.
   Než se ale ozvala první nota, bylo zřejmé, že se tentokrát nebude jednat o zcela běžnou událost. Společenskými prostory Kongresového centra totiž korzovaly dámy v nejluxusnějších róbách doprovázené svými neméně reprezentativními protějšky, což byl nepřehlédnutelný kontrast k mému obyč-sáčku, ze kterého evidentně čouhala maloměstská sláma. Nechci, aby to vyznělo jako starosvětský uprděnismus, ale nepředpokládal jsem, že koncert filmového hudebního skladatele by měl představovat mnohem škrobenější večer než návštěva Národního divadla či Státní opery, kde jsem viděl nejednoho diváka dokonce v mikině či roztrhaných džínách.
   No nic, pojďme raději do sálu, neboť už zvonilo potřetí a pomalu se setmělo. Ještě je ale potřeba zmínit to nejdůležitější - Hans Zimmer se na těchto představeních podílí jako hudební režisér a dramaturg, který osobně vybírá ze své bohaté pokladnice kousky, jež na koncertech zazní, nicméně je podstatné říct i to, co se píše ve všech oficiálních tiskovinách, že sám skladatel se těchto koncertů neúčastní. To možná překvapilo některé nepozorné kupující, či návštěvníky předešlých koncertů, ale sám Zimmer v posledních letech několikrát hovořil o tom, že již nemá ambice objíždět svět v tourbusu, a raději se chce věnovat práci ve studiu a skládání nových děl. Jeho svaté právo.
   I tak sestavením tohoto koncertního programu jakoby nás autor vzal i se zcela zaplněným Kongresovým sálem na projížďku hodně divokou horskou dráhou. Jelo se nahoru i dolů zábavním parkem složeným z těch nejpopulárnějších filmových světů. Kromě "Karibiku s jeho piráty" jsme se podívali do Afriky za "Lvím králem" a viděli tam i "Sílu muže" v jihoafrickém apartheidu. Po Alabamě nás povozil "Řidič slečny Daisy", v tajuplné atmosféře jsme navštívili propršený Londýn s legendárním "Sherlockem Holmesem" a s neméně bystrým Tomem Hanksem rozluštili "Šifru mistra Leonarda". Vrcholně dojemné číslo nabídl výlet do válečného "Pearl Harboru" a Dunkerku, a podobně dramatické chvíle jsme prožili i ve starověkém Římě s "Gladiátorem". Do komiksového světa jsme nahlédli se "Spider-Manem" za doprovodu Supermana coby "Muže z oceli" a pod ochranou "Temného Rytíře" v kostýmu netopýřího muže Batmana. V mysteriózním sci-fi koutku jsme se dostali na "Počátek", ale i "Dunu" písečné pouště planety Arrakis. Po boku neohroženého "Jamese Bonda" a "Mavericka z Top Gunu" jsme naopak zachraňovali náš svět, abychom se poté vydali do vesmíru hledat nový "Interstellar" domov.
   Putováním nás provázel americký herec Travis Jeffery (představitel jednoho z pirátů v karibské filmové sérii), který v jednotlivých vstupech prozradil některé zajímavosti ze zákulisí natáčení, například o tom, jak Hans Zimmer kompletně změnil Ridley Scottovi začátek "Gladiátora", či jak propašoval do textu písně pro "Lvího krále" poselství proti apartheidu v domorodém jazyce, a taky (což podle reakce diváků tušil asi jen málokdo), že Hans Zimmer se krátce objevil ve vůbec prvním videu odvysílaném na MTV "Video Killed the Radio Star" skupiny The Buggle. I přes nespornou zajímavost některých informací jsem tuto povětšinou teatrální část vystoupení vyslance Holých vod (jak říkal Jiří Voskovec Hollywoodu) vyhodnotil pro sebe jako nadbytečnou a pominutelnou.
   Pojďme ale k tomu hlavnímu, a to hudební produkci. Tu tematicky dokreslovaly záběry známých scén z filmů, do kterých se čas od času prolnulo i aktuální dění na pódiu, což mohlo některé posluchače odvádět od stoprocentního soustředění na hudbu samotnou, nicméně diváci tak relativně snadno rozpoznali, ze kterého filmu daný kousek pochází a především propracovaný střih většiny projekci dokázal umocnit již tak silný zážitek. To bylo ostatně znát i na publiku, kdy se do úvodu nejznámějších skladeb ozývaly spontánní výkřiky radosti, ale jinak si většina z těch několika tisíc lidí takřka vždy s velkým potleskem počkala až do doznění posledních tónů. Jakkoliv se v programu celého večera objevovaly očekávatelné hity, došlo i na několik milých překvapení a pro mě to nejpříjemnější byla hudba složená k přírodopisným dokumentům BBS.
   A tak v závěrečném hodnocení snad jen zbývá zodpovědět jedinou otázku: Chyběl tomu všemu nakonec sám Hans Zimmer? Samozřejmě, že ano. Jeho přítomnost by celý zážitek z hudební cesty ještě pozvedla, ale je potřeba respektovat jeho oprávněné důvody. Přesto díky mnohým jeho nejbližším spolupracovníkům a špičkovým muzikantům Hollywoodského symfonického filmového orchestru se slavnými sólisty to byl zážitek, který měl nesporně hned několik TOPů, ale pochopitelně i nějaké ty zápory. Přesto šlo v globálu o jedinečný zážitek a vynikající způsob, jak strávit sobotní večer a vychutnat si tvorbu velikána, jehož kompozice se budou hrát i za mnoho let.
   A tím se s vámi loučím a vlastně i s tímto reportem, neboť přečtením článek většinou zapadne do internetové nicoty. Inu takový je jejich život – zaniknou v okamžiku přečtení a opravdový život zůstává jinde.
 
 
 
 
ART’S BIRTHDAY - NAROZENINY UMĚNÍ
 
 
   "Art’s Birthday" je svátek, jehož idea se zrodila v roce 1963 a má oslavovat přítomnost umění v našich životech. Francouzský básník Robert Filliou tehdy prohlásil 17. leden dnem, kdy se před milionem let umění narodilo. No a od té doby se tento den slaví po celém světě jako narozeniny umění a k letošním oslavám se tradičně připojily i nejrůznější instituce, umělecké spolky, jednotlivci a samozřejmě i my s Martinou. A protože všude dobře - tak proč být v takový den doma.
   Tentokrát to ale nebyl úplně tradiční výlet, protože se jednalo spíš o putování za různými formami umění. Nejprve jsme vyrazili na Kunětickou horu - ikonickou dominantu Pardubicka. Na "Kuňce" (jak horu s hradem familiérně přezdívají místní) jsme již byli vícekrát, ale někdy je zajímavé navštívit s odstupem let a desetiletí již viděná místa a zjistit, jak se během našeho života proměnila, aby člověk ve finále zjistil - že ony mládnou, zatím co my stárnem.
 
 
   Docela dobře si pamatuji (i díky několika černobílým fotkám vyvolávaných kdysi v přítmí koupelny), jak to tam vypadalo při naší první návštěvě ještě v minulém století a režimu. To byla zpustlá volně přístupná zřícenina, která neměla střechu ani okna a na omlácených zdech byly tak akorát klasické vojenské vzkazy a výkřiky typu "HANDLOVÁ za 158". Bylo mi to tehdy líto, když jsem si uvědomil, jak by to tu mohlo být krásné s ohledem na to, že se jedná o jeden z nejkrásnějších výhledů široko daleko. Dnes, po více než 37 letech, je hrad opraven tak, že je zde několik prohlídkových okruhů, konají se zde kulturně společenské akce a jistě je zde radost vstupovat i do manželství.
   My jsme se tedy po chvíli rozhodli spíš sestoupit a udělat si ještě malý, osmi kilometrový okruh. Pravda, na začátku byla cesta trochu krkolomná a museli jsme se na každý krok pekelně soustředit, abychom nezavdali gravitaci záminku k nějaké nepředloženosti. Nicméně poté již v malinko fádní polabské rovině byla trasa vyloženě pohodlná a nenáročná.
   Dalším cílem našeho putování byla tentokrát dominanta samotných Pardubic - Automatické mlýny (původně Winternitzovy). Příběh unikátní stavby architekta Josefa Gočára se v mnohém podobá jiným industriálním památkám. Poté, co po řadě let dosloužily svému původnímu účelu, byly uzavřeny a pozvolna chátraly. Časem se ale objevilo několik nadšenců, kterým se za pomoci státu a EU podařilo celý areál proměnit z industriálního na moderní kulturně společenské centrum a v roce 2023 opět oživit pro lidi. A protože se v jeho prostorách mimo prohlídkového okruhu nachází i několik galerií, vzdělávací centrum a multifunkční prostory sloužící k řadě akcí, jako jsou divadelní a hudební vystoupení, tak zde tentokrát byl i komponovaný program k narozeninám umění.
 
 
   Automatické mlýny jsem kdysi viděl v seriálu Šumná města Davida Vávry, pak několikrát při toulkách Pardubicemi, ale v pátek poprvé v jejich novém kabátě a se vším všudy. Monumentálnost a krása mlýnského hradu na soutoku Chrudimky a Labe (koneckonců jeho autorem je Gočár – kníže českého kubismu) na mě působila jako zjevení a zvědavý jak lázeňská veverka jsem prošmejdil, co se dalo. Chodil jsem od jednoho díla k druhému, u některých pochvalně mručel, u jiných bez většího zaujetí prošel a u dalších mi zase pro změnu stouply slzy do očí. Nevadí mi totiž, když umělci neztvárňují to, co mají před sebou a vidí, ale to co cítí. Na druhou stranu pro mě ale zůstává umění stále odvozeno od "uměti" a ne jen "troufnout si", či "šokovat". Snad mi to autoři prominou, ale dovolil jsem si několik děl, která se mě v tom nejlepším možném smyslu slova dotkla, vyfotit, přestože v přefocené podobě jejich originální kvalita trpí.
 
 
     Moc pěkný zážitek, který jsme uzavřeli v Gočárové kavárně, kde jsme dali kafe s něčím dobrým a já se tím jako tradičně pokecal. Pak už ale směřovaly naše kroky do pardubického kina na premiéru tohoto týdne - "Hammarskjöld - Boj za mír". Vzhledem k tomu, že se zajímám o moderní dějiny, tak mi tento film, zobrazující posledních devět měsíců života této významné osobnosti, okamžitě padl do oka. Děj se tedy odehrává v roce 1961, kdy vře studená válka a v její vypjaté atmosféře se švédský diplomat Dag Hammarskjöld, jakožto generální tajemník OSN, snaží dosáhnout mír v dekolonizujících se afrických zemích, čímž je trnem v oku mnoha zájmovým stranám. Tento politický Don Quijote a držitel Nobelovy ceny míru se ale nebojí bojovat, i když se proti němu obrátí prakticky celý svět a děj tak nevyhnutelně směřuje k tragedii. Letadlo, jímž cestuje na důležité jednání znesvářených stran se snahou vyjednat mír, do svého cíle nedorazí a pár minut před přistáním havaruje.
 
 
   Tehdejší vyšetřování bylo sice uzavřeno jako chyba pilota a stalo se i námětem jednoho dílu dokumentárního seriálu Letecké katastrofy, nicméně tuto teorii doprovázely po celé roky četné spekulace. A přestože každé nové důkazy a svědectví potvrzující verzi atentátu, byla vždy následně vyvrácena, takže nejistota zůstává a nic na tom nezměnilo ani v roce 2017 znovuotevřené vyšetřování. Na mnoho otázek, tak nejspíš nikdy nedostaneme odpověď (proto tvůrci, klonící se k teorii násilného útoku, v úvodu upozorňují, že se jedná o inspiraci skutečnými osobami a událostmi), ale nic to nemění na tom, že hlavní hrdina navzdory jistým zájmovým skupinám vedl OSN způsobem, jakým by fungovat měla, a dnes tomu tak bohužel není (to je ovšem už zase jiný příběh). Film o jedinci, který napínal veškeré síly k snaze konat dobro i přes odpor okolí a tíhu vlastních pochyb, ve mně nakonec dokázal vyvolat více emocí, než jsem původně čekal, a proto si jej dovoluji doporučit všem, kteří nejdou do kina jen za bezduchou zábavou.
   No a tím jsme naše putování za uměním ukončili a vydali se zpět k domovu. Mimochodem, máte při návratu taky ten pocit, že cesty domů bývají vždy o něco kratší? Nevím čím to je, přesto souhrnně vzato, bylo v kraji "perníku" moc příjemně. A protože jsme s uměním spoluoslavenci (ono je tedy o 1.000.004 let starší, takže se vedle něj cítím poměrně mladě) děkoval jsem ten den gratulantům - hromadně i individuálně - mockrát a rád to poděkování zopakuji i tady: Děkuji a ještě jednou děkuji!
 
 
   Pro dnešek se tímto loučím a přeji vám všem, abyste byli i pod nadvládou lednových studených front a pod tíhou zarputile nízké oblačnosti pokud možno zdraví, a jako obyčejně ať se vám i daří a štěstí přeje.
 
 
 
TUPLOVANÝ PRATÁTA
 
 
   Jsou dny a dny. Některé bychom zpětně nejradši přeskočili, vymazali, obřadně spálili a jejich popel za rituálního mumlání vhodili do řeky. Jiné bychom zase klidně odžili pětkrát po sobě, a ještě bychom si je s chutí zarámovali a kochali se jimi, kdykoli půjdeme kolem. No a právě takové prožívám tento týden, kdy je u nás na hlídání vnučka Amálka. Její objevování světa a nezbednosti jsou pro mě často zdrojem neustálých překvapení ale především zábavy, protože dětská fantazie je prostě úžasná. Asi jak to kdysi napsal Jiří Suchý:
"Kuchyně se stane lesem
a štokrdle medvědem.
Já i vy to těžce nesem,
že to taky nesvedem".
   A aby na to nebyla sama, tak naší lotranďáckou partu ještě posílil posel nového života - sestřička Olívie. Děti to je prostě radost v jakémkoliv přestrojení – kluci, holky, dětí, vnoučata – každé má něco. Život s nimi je usměvavý a krásnější, a tak té naší Olívce přeji vše dobré a hlavně zdraví, protože to je opravdu to nejcennější, co je na světě k mání, a když se k tomu přidá i trocha té lidské lásky, myslím, že štěstí už pak vždycky nějak přijde. Jsem samozřejmě moc zvědavý, jaké zážitky ji zkříží životní cestu, ale moc si přeji, aby jí přinesly veselou a pozitivní mysl, hodně různorodé inspirace, krásné emoce, radost a lásku. No, a ve skrytu duše doufám, že některé si užijeme i spolu a už teď se na to moc těším. Podle Amálky jsem při hlídání prý zábavný (ale to asi většina dědů, kteří mají rádi dobrodružství s emocemi a nejsou úzkostní na každou maličkost a nějaké to ušpinění je nestresuje) a s oblibou při našem rošťačení říká: „…ještě, ještě a pořádně“. Takže Olívko a Amálko pojďme si to užít a ať se máme fanfárově.
   S pocitem nechutného chlubitelství a štěstí se s Vámi loučí tuplovaný pratáta.
 
 
 
VYKROČENÍ DO NOVÉHO ROKU
 
 
   Přísloví "vykročit správnou nohou" pochází z přesvědčení, že začínání nějaké činnosti nebo dne konkrétním způsobem může pozitivně ovlivnit jeho průběh. V přeneseném smyslu to znamená, že začít nový rok v prostředí, aktivitami a s lidmi, které máme rádi, může vést k tomu, že bude dobrý a úspěšný. Tak jednoduché to samozřejmě není, přesto strávit poslední hodiny starého roku a ty první nového, podle vlastních představ nám je může zpříjemnit. No a vzhledem k tomu, že "Gaučing a TéVé čučing" považujeme s Martinou jako tu nejméně příjemnou formu Silvestra, vyrazili jsme letos (vlastně vloni) rajzovat na Vysočinu. A protože se ten první krok skutečně vydařil, získává odměnou privilegium prvního blogového článku v novém roce.
 
 
   Dopoledne jednatřicátého jsme vyjeli směr Žďár nad Sázavou, ale zatímco u nás byla spousta ojíněné krásy, ovšem pod inverzním poklopem, tak už za Jeníkovem se monotónně bílá obloha protrhala a svítící sluníčko působilo jako balzám na duši. Naše první kroky vedly na Zelenou horu do Poutního kostela sv. Jana Nepomuckého. V letech minulých jsme zde již sice párkrát byli, ale jak říkával Jan Werich: „Všechno baroko, moc krásný pro voko“, a tohle rozhodně stojí i za opakovaný visit. Památka je vrcholným dílem architekta J. B. Santiniho-Aichela (i v Kutné Hoře máme několik jeho staveb) a svým hvězdicovým tvarem jakoby korunovala okolní krajinu. Konstrukce této sakrální stavby je protkána symbolikou čísla pět (pět bran, pět oltářních výklenků, pět andělů na hlavním oltáři, pět kaplí v ambitu) a především legendou o výše zmiňovaném mučedníkovi. Pro mě osobně je ale největší kouzlo interiéru v nádherných lomech světla, díky nimž jsem se v tomto uzavřeném, přesto prozářeném prostoru, obklopen zajímavě se prolínajícími tvary, cítil velmi příjemně.
 
 
   Ze Zelené hory se nám cestou dolů naskytl pěkný pohled na zámek (vzniklý z bývalého areálu cisterciáckého kláštera) a přilehlý Konventský rybník, na kterém se proháněli silvestrovští bruslaři. Nebudu lhát, nohy mě zasvrběly a trochu jsem zalitoval, že jsem si nepřibalil na cestu i ty svoje šlajfky. Zašli jsme tedy alespoň do zámeckého muzea nové generace, které vypráví téměř 800 let starý příběh bývalého cisterciáckého kláštera a dnešního zámku rodiny Kinských moderními multimediální prvky, které nenásilně vtahují do děje. Dotýkat se a vnímat všemi smysly je v něm sice povoleno, přesto zachytit tu magickou atmosféru obrázky se mi nepodařilo. Přikládám tak alespoň fotku z cesty k zámku, která má snad potenciál na předvedení i někomu jinému než emocemi nepřekypujícím křemíkovým trpaslíkům uvnitř mého notebooku. 
 
 
   Po dobré kávě v místní kavárně už byl ale čas zvednout kotvy a pokračovat do Jihlavy, kde jsme měli v plánu navštívit silvestrovské promítání filmu Na plech. Ovšem toto město nabízelo mnohem víc možností užít si sváteční atmosféru. A protože po luxusní večeři "co Albert v šopingcentru  dal" jsme potřebovali ještě hodinku prozevlovat – následovalo KPČ (kulturně poznávací činnost). Prošli jsme osvětlenými hradbami a uličkami města, vychutnali si pohled na osvětlené kostely, ocenili jedinečné kruhové kluziště, prohlédli slaměný betlém, poseděli v ledovém křesle a zahřáli se teplými nápoji. Takže dobře naladění jsme poté vyrazili do kina, kde jsme evidentně zvyšovali věkový průměr. A co říct k filmu Na plech? Shodli jsme se s Martinou, že po nadšeném hodnocení na ČSFD (90%) jsme čekali tak nějak víc. Možná je to tím, že je to hodně jiný film než běžná korektní produkce a určitě není pro každého. Já jsem se docela bavil i nasmál, ale vyšel jsem ven a nic ve mně nezůstalo.
 
 
   Nebyl ale čas na nějaké velké rozjímání, protože v Měříně právě začínal 34. ročník nočního Silvestrovského výstupu na Dědkovskou horu s 12-ti kilometrovou trasou. Po příjezdu do místa startu jsem ještě rychle odepsal dětem mající obavy o naše zdraví (…s ohledem na vaše starší těla…), že o co máme míň dechu, o to máme více letitých zkušeností a k tomu dostatečnou zimní výbavu, čelovky, hole, nesmeky a především mladá srdce!!! Vyrazili jsme tedy do tmy po žluté značce a cestu si krátili povídáním a srovnáváním dosvitu našich čelovek. Zdálo se mi to až podezřele snadné, a čekal jsem nějaký podraz, který na sebe kupodivu nenechal dlouho čekat. Lesní cesta byla totiž jemně pocukrovaná čerstvým snížkem, který umě zamaskoval ledovou plotnu. Krokem plaché laně jsem na ní vkročil a nečekaně rychle ztratil kontrolu nad svým pohybem. Je ale zajímavé, že ač mi držkopád připadal docela dlouhý, žádný významnější projev pudu sebezáchovy, který by mě přiměl na poslední chvíli ke korekci trajektorie pádu a k záchraně vlastními silami se nedostavil. Jako bych se odevzdal do rukou čehosi vyššího a byl jen zvědavý, jestli je režisér tohoto kusu příznivcem happy endů nebo spíš zpropadeně drsné reality.
   Rána to byla vskutku veliká a nemůžu říct, že by takový dopad byl nějak výrazně obohacující zážitek. Když se mi po chvilce podařilo po vzoru bájného Fénixe povstat z prachu, připadal jsem si sice jako Meresjev, který právě dostal protézy, ale nedal jsem na sobě nic znát. Tvářil jsem se, jako že to celé byl můj záměr a klidně to udělám znovu, jelikož já jsem prostě takový a je to můj styl. 
   Závěrečný výstup byl ještě trochu bojovka, protože nedávný prořez lesa byl konečnou i pro několik turistických značek, ale navigační přítel na telefonu nás naštěstí nenechal dlouho bloudit. Za chvíli jsme tak zahlédli světlo táboráku a krátce před půlnocí dosáhli cíle. U ohně nás přivítalo asi čtyřicet lidí a něco příjemného na zahřátí. Vybalili jsme občerstvení, zapsali se do pamětní knihy a s úderem dvanácté bouchli šampus. Tím začal proud vzájemných blahopřání, stisků rukou, společného focení a samozřejmě i přípitků. Jako na dlani jsme měli ohňostroje v přilehlém kraji, ovšem viditelnost moc dobrá nebyla. Ale i tak to byl úžasný zážitek.
 
 
   Zůstali jsme na vrcholu Dědkovské hory asi tři čtvrtě hodiny a poté prouzení – že bychom v lepší společnosti mohli budit čichové pohoršení - sestoupili opačnou stranou hory, neboť i v roce 2025 se nechceme vracet stejnými cestami. Do pelechu jsme se dostali až nad ránem, ale spokojení, a i přes zjevné opotřebování našich tělesných schránek jsme si potvrdili, že tuláky ještě zůstaneme.
   A co k tomu dodat, aby to vypadalo jako závěr? Třeba přání, aby naše cesty jakkoliv dlouhé a vedoucí jakýmikoliv spletitými a neschůdnými stezkami, měly pro nás všechny jen ty nejkrásnější a nejšťastnější cíle. Mějte se!