V KANADĚ JE ZODPOVĚDNOST NA DÍTĚTI
Dnes Vám přináším odpověď Mgr.Filipa Pešána (šéftrenér mládeže libereckého hokejového klubu, několik let působil v Kanadě jako hráč i trenér a v současnosti 1.asistent trenéra A-týmu Bílých Tygrů) z rozhovoru, který před nedávnem poskytl časopisu Gól na otázku : „Jak se pracuje s mládeží v Kanadě?“
Celá česká hokejová společnost, do které řadím i rodiče hráčů, má tendenci určovat a komentovat, být součástí rozhodování, co se s tím dotyčným hráčem stane. Komentují také výkony trenérů. V Kanadě tam takové věci nikoho nezajímají. Veškerou odpovědnost za svůj výkon nese hráč, nikoliv trenér. To je obrovský rozdíl. Rodič si nedovolí trenérovi cokoli říci. Rodiče přivezou dítě na led, postaví ho tam a naprosto důvěřují trenérovi. Z hlediště pak sledují jeho práci. Jestli je někdo verbálně nebo fyzicky bitý, tak je to to dítě. Není to rozhodně kouč. Veškerá zodpovědnost je na dítěti. Když trenér nakreslí sebehorší cvičení, vymyslí sebehorší trénink, tak když do toho jde dítě na 100%, tak mu to něco přinese. My si tady hrajeme na pány trenéry, vymýšlíme hokejové systémy, kombinace už v páté třídě. To je nesmysl! Do toho neustále rodiče komentují herní systém týmu a složení útočných trojic. Věci, které jsou tristní, trapné a nejsou vůbec důležité. V Kanadě je vývoj pozvolný, z 90% je trénink zaměřen na bruslení, komentář je pak zaměřen na přístup toho dítěte nikoli řeči o systému. Tento přístup a přirozená konkurence hráčů pak způsobí v Kanadě to, že trenér nakreslí nějaké cvičení a hráči se mohou přetrhnout, aby ho provedli. V Česku se trénink několikrát přerušuje a vytýká se špatné nasazení hráčů. To by se v Kanadě nikdy nestalo.
PROČ SI HLOUPÍ JSOU TAK JISTÍ A MOUDŘÍ TAK NEJISTÍ
Na tento citát jsem si nedávno vzpomněl, když jsem četl nejrůznější názory (a po vyřazení naší reprezentace na MS se jich opravdu vyrojilo) na to, jak ozdravit český hokej. Opravdu se nehodlám připojit k tomuto šiku, protože se k tomu necítím vůbec fundován. Přesto bych rád napsal několik svých osobních zkušeností z praxe v konfrontaci s analýzou a z toho plynoucích nařízení našeho hokejového svazu.
Velká fluktuace hráčů mezi oddíly v nejrannějším věku : to je skutečně problém, ale spíš pro menší kluby, které mají potíže s počty hráčů, ale jak výrazný vliv to má na úroveň našeho hokeje nedokážu zhodnotit. Přesto hokejový turismus některých dětí, kdy za jednu sezónu vystřídají 3 až 4 oddíly je opravdu zarážející. Ale opatřením zákazu hostování do věku 13 let se moc nevyřeší, protože jsou oddíly, které jsou ochotné i nadále vyplácet sedmileté děti, které se teprve učí bruslit desetitisícovými částkami ze svých mateřských oddílů.
Nekvalitní trenéři : jak nám bylo vysvětleno na posledním semináři jedná se o stěžejní příčinu úpadku českého hokeje. Nepolemizuji, jsme lidé různí a tím pádem i trenéři. A to, že každý nespokojený rodič vidí hlavní příčinu neúspěchů svého potomka ve špatné práci trenéra, nebo oddílu je známá věc. A tak přicházejí opatření : zvětšení počtu povinně absolvovaných seminářů a jejich zkvalitnění, dále nutnost zvyšování kvalifikace trenérů. S první částí zcela souhlasím, jen mi připadá zvláštní podpora mládežnického hokeje, vyhlásit povinné školení pro trenéry a od každého vybírat 1.000,- Kč za účast. Zvyšování kvalifikace je jistě dobrá a potřebná věc, ale formou půlročního kurzu, kdy se na absolvování všech seminářů, soustředění na ledě a zkoušek musí trenér uvolnit ze své práce (drtivá většina z nich se totiž věnuje hokejové mládeži ve svém volném čase a zadarmo!!!) na pět až šest týdnů dovolenou, nebo neplaceným volnem je pro mnohé nemožné. A to nemluvím o tom, kolik musí za absolvování tohoto kurzu zaplatit. Nedokážu posoudit, kolik z nás si může tento luxus dovolit a kolika trenérům naopak nové kvalifikační požadavky znemožní dále trénovat. Z prvních reakcí však mám velké obavy. Ono je to ale především o práci a o nadšení obětavých lidí. Jde o to, aby zrání malých hokejistů bylo provázeno co nejkvalitnějšími akcemi a zážitky, které si v sobě děti ponesou celý život. O materiální a finanční podpoře oddílů pro jejich práci s mládeží a tam vnímám ze strany svazu velké rezervy.
Hraní na výsledky : to je velké téma, které mnohé rozděluje. Dnes hojně kritizované, přesto z praxe neznám trenéra, který by v klíčových situacích zápasu nestáhnul sestavu, nebo neposlal na led své nejlepší hráče. Přiznávám, že osobně patřím do té skupiny, kteří nejsou přesvědčení o správnosti direktivního zákazu hraní na výsledky. Neříkám tím, že mám pravdu, to možná ukáže čas, ale prostě mé vidění světa a sportu je jiné. Motivaci považuji za základní stymul, veškerého lidského konání. Mít náročný cíl a odhodlaně jít za ním, tato cesta dle mě může mladé hráče a děti nejlépe formovat. Nejhorší je nemít motivaci a jen tak se plácat od ničeho k ničemu. Nehrát na výsledky znamená v logickém překladu názor, že zápasy a tím i tedy příprava na ně není to nejdůležitější. Že hráč může trénovat bez nasazení a kázně, dát přednost před tréninkem počítači, či jiné zábavě a když se mu třeba nebude chtít v sobotu brzy vstávat, tak prostě na zápas nepřijde a nebo bude hrát bez chutě a zájmu. Proč? Protože on bude mít své místo v sestavě vždy jisté.
V konfrontaci se světovým hokejem propadáme v nasazení a touze vyhrávat. Pláčeme, že nemáme vítězné typy a že tak prohráváme vyhrocené závěry zápasů. Obávám se, že tímto způsobem a s touto filozofií náš velký a dlouholetý problém nevyřešíme. Chybí nám dostatkem touhy vítězit, buldočí snaha, sebeobětování, týmová sounáležitost, vůle, sebedůvěra a vítězné myšlení v koncovkách utkání.
Uznávám, že tvrdým podmínkám a konkurenci se mnozí nedokážou přizpůsobit a proto tato cesta má negativum ve větší hokejové úmrtnosti hráčů, kteří tyto podmínky nezvládnou, nebo nejsou ochotni akceptovat. Tvrdou pravdou je, že dlouhodobou cestu k vrcholu s úspěchem zvládne relativně malý počet zúčastněných. Ale i sebemenší úspěch motivuje k další práci.
Nedávám si patent na ten správný a pravdivý názor, ale zatím mě o opaku nikdo nepřesvědčil a proto jak zpívá pan Nohavica : „Možná že se mýlím“ a skutečnost je jiná, ale já své myšlení ve svých letech těžko změním.
PROHLÁŠENÍ K NÁVRHU NOVÉ STRUKTURY MLÁDEŽNICKÝCH SOUTĚŽÍ
Dovolte mi, abych Vás jménem oddílu HC Kutná Hora a svým vlastním oslovil a vyjádřil hluboký nesouhlas s návrhem reorganizace mládežnických kategorií pro soutěžní ročník 2009/2010 v krajských soutěžích. Nejprve bych se vrátil do nedaleké minulosti a to na začátek letošního ročníku, kdy byly již v průběhu soutěže (po 4.odehraném kole) zásadně změněny regule soutěže a povolen v kategoriích ml. a st. žáci start hráčů o rok starších. Tím to se z dvouročníkové soutěže stala tříročníková. Tento krok byl drtivou většinou klubů kritizován (dopisy, společná prohlášení, televizní reportáže atd.) a na společné schůzi oddílů svolané předsedou VV KSLH dne 30.9.2008 hlasováním jednoznačně odmítnut.
Leč, jak bývá v zdejších krajích zvykem, když většina něco nechce a logicky argumentuje, pár mocných si udělá stejně vše po svém. S naivitou (že odpovědní pracovníci mají trochu zájem o mládež i v těchto soutěžích) jsem očekával, jestli bude tento krok (změny dvouročníkové soutěže na tříročníkovou) a jeho důsledky sledován, analyzován a vyhodnocen. Ale samozřejmě – NIC !!! Na žádném zápase jsem nezaznamenal zástupce odpovědných, aby na vlastní oči viděli co připustili, žádná diskuse s oddíly a snaha získat jejich zkušenosti, prostě žádný zájem. Místo toho se ve výše zmiňovaném návrhu dočítám, že se s podobným systém v krajských soutěží počítá nadále a naopak se rozšiřuje ještě o tříročníkový dorost.
I když vím, že je to zbytečné budu Vás tedy sám iniciativně informovat o zkušenostech s Vaší změnou. Skutečnost, že v zápase proti sobě nastupují např. 13ti letí proti 16ti letým (extrém, který se ale stává v poslední době zcela běžný) vedla již k mnoha zraněním a to i nejvážnějším (zlomeniny, pohmoždění páteře, otřesy mozku atd.). Po sportovní stránce u průměrných hráčů nejnižšího ročníku dochází ke stagnaci ve výkonnostním růstu. Sleduji u nich strach a určitou opatrnost, či zadrženost se kterou hrají hokej. Kluci, kteří před rokem, dvěma dokázali kombinovat a dávat góly dnes nejsou schopni s pukem udělat nic a snaží se hrát pouze záškodnický hokej. V rámci svých možností a odvahy se snaží některým svým fyzicky a věkově podstatně starším soupeřům pouze překážet. Což jim dlouhodobě nic nedá a především pozoruji pokles výkonnosti a zájmu o takový hokej. Totéž je pozorovatelné i ze strany rodičů těchto děti.
A proto Vám můžu zkráceně říci, že změna, kterou jste v soutěži prosadili je a byla špatná a má negativní následky.
Rád bych ještě podotknul, že své poznatky nečerpám pouze ze svých zkušeností, ale i od ostatních trenérů zmíněných kategorií a které by jste při trochu zájmu měli také. Stačil by obyčejný tiskopis, kde by jednotlivé oddíly mohli vyjádřit a zhodnotit své zkušenosti, případně doplnit množství zranění. Na závěr svého hodnocení jenom dodávám, že se nejedná o nářky neúspěšného oddílu, které mu se sportovně nedaří a tak chce něco změnit, protože naši mladší žáci se v současné době pohybují ve zmíněné soutěži na 1.místě a starší žáci na 3.místě. Opravdu jde o seriozní a objektivní vidění současné situace a jejich následků.
V návrhu nové podoby mládežnických soutěží na sezónu 2009/2010 jsme bohužel zjistili, že v kategorii ml. a st. žáci i nadále počítáte s možností startu hráčů tří ročníků a kategorie dorost by se v krajských soutěžích měla změnit v tříročníkovou. To je pokračování a ještě další rozšiřování toho špatného, co jsem výše popsal a s čímž rozhodně nesouhlasíme.
Navrhujeme, aby se žákovské soutěže v krajích hráli čistě dvouročníkově : mladší žáci 1999/1998 a starší žáci 1997/1996, případně mladší. Rozdělení dorostu na mladší a starší a ročníkové rozdělení : mladší dorost 1995/1994, starší dorost 1993/1992, aby platilo nejen pro ligovou soutěž, ale logicky a automaticky přecházelo i do krajských soutěží a následně i v juniorech 1991/1990/1989.
Prosím Vás ještě jednou o zvážení případných změn a posouzení našeho návrhu.
S pozdravem
Pavel Sirotek
sportovní manager mládeže
HC Kutná Hora a.s.