2026

 
NEVÁŽIL SIS MĚ, PO ŽNÍCH PŮJDEŠ K TURKOVI!
 
 
   Abych řekl pravdu, tak téma dnešního článku nosím v hlavě už hodně dlouho, přesto jeho sepsání jsem odkládal a moc se mi do něj nechtělo. Rozhlédnuli se totiž po českých politických luzích a hájích, virtuální tužka se v mé mysli rozvibruje sama odporem. Nejspíš proto, že si nejsem jistý, jestli se mi chce politickými tématy ztrácet čas, který se dá použít na něco užitečnějšího s větší trvanlivostí. Vždyť kolik hodnotných věcí by se dalo udělat či zažít a báječných dovedností nabýt, kdyby se lidé zabývali tím, co umějí či by si přáli umět, a ne většinou v důsledku zcela zbytečným žvaněním na webu a na sociálních sítích.
   Nicméně jsem se nedávno zúčastnil vyprávění investigativní novinářky Deníku N Zdislavy Pokorné, mimo jiné o tom, jak se politici často dostávají do "spirály vděku", a jak jsou to povětšinou titíž lidé, kteří mají pocit, že naše země bude nejsvobodnější, když bude stát mimo Evropskou unii a naše vlastní národní zájmy a hrdost lépe vynikne, pokud ji promítneme na pozadí pohrdání ostatními nebo aspoň nezájmu o ně. No, a když se k tomu ještě před pár dny přidal "hnojomet" vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal, nedalo mi to, abych se zde nevrátil k nedávnému sporu o neministra Turka, který skončil řešením, kdy se možná vlk nažral a koza zůstala celá, nicméně typicky český kočkopes zadělal zřejmě na ještě větší problémy v blízké budoucnosti.
   Než ale osvětlím svůj možná poněkud kontroverzní názor, chci v první řadě zmínit jednu věc, aby nevznikly náhodou nějaké pochybnosti: Pan Filip Turek (ale i jeho soukmenovec Petr Macinka) je jedním z těch, kteří mě svou arogancí moci a občasnou prezentací svých kontroverzních názorů dokážou vytočit do běla. Nadřazený úsměv, nehraná sebejistota ve tváři, ego drápající se jako rostlinka v pralese nejkratší cestou nahoru, "muž z lepší společnosti" se soukromou ochrankou. Papaláš nového typu, který jakýkoli náznak férovosti považuje za slabost a střelhbitě ho využije. Za sice ne zcela korektní, ale docela výstižnou a vtipnou považuji glosu, kterou jsem četl někde na internetu, že "...Turek je ten typ člověka, který při orgasmu křičí vlastní jméno." Je to prostě ten druh představitele, které jsem nikdy nechtěl vídat v čele svého státu (a že jich tam teď takových je!), vzbuzuje ve mně odpor a pozdvihování žaludku a udělám, co bude v mých skromných silách, aby mi tam už propříště jako občanu tohoto státu nedělal ostudu (což ovšem, pohříchu, nebijte mě, nezáleží jen na mně).
   Nicméně… To, že pan Turek, jako politik, který přivedl svou stranu v demokratických volbách do Parlamentu a do nové vlády, chtěl (a věřím, že stále chce) být ministrem je zcela logické. A věřím i tomu, že mu to na takový post činí jistý nepsaný nárok, obzvláště je-li sám nejspíš skálopevně přesvědčen, že k tomu má i všechny předpoklady. Třeba chuť.
   Jenže mezi něj a ministerské křeslo se postavil pan prezident Pavel, který natěšeného hajlujícího floutka k vytouženému kusu politického nábytku silou svých ne zcela pregnantně formulovaných ústavních pravomocí odmítl pustit, protože se domníval, že člověk Turkova typu by mohl být nebezpečím a ostudou pro českou demokracii. Ano, myslím si totéž. Někdo mohl sice namítnout, že když je na vysokém politickém postu taková kreatura, jakou je třeba Tomio Okamura, dětinsky se nafukující a urážkami nešetřící pan Turek už se v jeho stínu snadno ztratí. Nu, obávám se - a současná praxe to potvrzuje - že při své povaze se tam neztratil, jen se pro něj vytvořil zcela nový post, na kterém se snaží především prokázat, že právě člověk jeho schopností zcela přirozeně do vlády patří.
   Občas podrobuji svůj pohled na věci politické - logicky zásadně ovlivněný osobními sympatiemi a antipatiemi - zvláštnímu testu: Zkouším si představit, jak bych na výrok, myšlenku nebo čin někoho, koho nemám rád, pohlížel, kdyby ho vyřkl nebo provedl někdo z těch, kteří jsou mi sympatičtí. A naopak. V obojím směru je to, myslím, velmi poučné cvičení.
   A tak jsem si tedy zkoušel taky představit (a není to věru nijak těžké), že by třeba mému oblíbenci bránil vstupu do vlády někdo takový, jako byl Miloš Zeman. Nepochybně bych v takovém případě měl po ruce spoustu argumentů, proč je podobná prezidentská intervence nešťastná, nepřípustná a z déledobějšího pohledu nebezpečná. Má to ovšem znamenat, že krok, který bych prezidentu Zemanovi omlátil o hlavu, prezidentu Pavlovi blahosklonně schválím? Jen proto, že prvního jsem si přestal vážit před nějakými pětatřiceti lety a toho druhého si vážím právě teď? Jen proto, že Filipu Turkovi nefandím a nejspíš nikdy fandit nebudu a to, že by se měl stát ministrem vlády mé země je pro mě prostě hrozná představa?
   Ne, tak to bohužel udělat nejde: Prezident v našem politickém systému a tradici má kredit být vzorem a nastavovat měřítko morálních hodnot, ale v praktickém může podle mne jen plnou vahou své osobnosti i svého úřadu jednat, zastupovat, vysvětlovat, přesvědčovat, může proces komplikovat, může dávat otázky, může projevovat nespokojenost, může významně povytahovat obočí, může nějakou dobu obstruovat… Ale jestli má právo definitivně zasáhnout do přímé pravomoci designovaného premiéra a rozhodnout, že ten, koho si premiér vybral (neboť ho sám nedokáže odmítnout) a na kom při vědomí všech důsledků trvá, ministrem nebude, tak to ústava zcela jednoznačně a nezpochybnitelně bohužel neřeší. Je proto tedy věčná škoda, že nikdo ze zúčastněných nenašel v tomto i předešlých případech dostatek odvahy a prozíravosti podat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, který by vydal jasné a finální stanovisko, jež by bylo precedentem pro další roky.
   To se bohužel nestalo a prezident Petr Pavel ve svém jistě statečném a charakterním odporu vytrvat až do hořkého vítězství. Turek je tedy "pouze" vládním zmocněncem, který ale de facto řídí ministerstvo životního prostředí a osvojuje si pravomoci ministra místo nastrčené figurky v podobě Igora Červeného. Typické "Pyrrhovo vítězství", které může zavdávat krátkodobé uspokojení, ovšem nevynahradí systémové nebezpečí: Až tu totiž jednou budeme mít za prezidenta skutečné populistické namyšlené hovado (a jsem dalek toho si myslet, že právě naše země se tomu nějakým zázračným řízením osudu či kvůli nadstandardní inteligenci místního národa nepochybně vyhne - ostatně imunní vůči tomu nejsou, jak dennodenně vidíme, ani původně demokratické supervelmoci), jednoduše sklidíme právě v dobré víře zasévanou úrodu a budeme jen marně poukazovat na to, jak si přímo volený prezident uzpůsobuje vládu podle svého; přece tak už to tady fungovalo dřív a nikdo proti tomu oficiálně nepozvedl hlas. 
   A právě proto ze mě příznivec prezidentské do konce dotažené intervence do složení vlády není, i když naprosto chápu, že podepsat jmenování takového nevycválaného sebestředného pacholka, jakým se zdá být pan Turek, je krok děsivý a člověk s měřitelnými zbytky sebeúcty, jakým se zdá být současný prezident, se pak na sebe nějakou dobu nemůže podívat do zrcadla. Jenže politika je prostředí, které podobné kroky vyžaduje, aspoň u těch, kteří jsou schopni vidět dál než za nejbližší roh. No, a pokud to chceme jinak a netoužíme "jít po žních k k Turkovi", změňme ústavu, upravme systém vah a protivah jednotlivých dílků moci a odpovědnosti, nebo si alespoň nechme Ústavním soudem jednoznačně a nezpochybnitelně potvrdit pravomoci jednotlivých ústavních orgánů a činitelů. Současná Ústava je totiž prostě napsaná tak, že předpokládá morální vyspělost zúčastněných (neb jí povětšinou dávaly dohromady ušlechtilé duše), ovšem současné názorové proudy ve společnosti podobné výlupky evidentně vyzdvihují… a tohle jsou ty konce.
 
 
 
 
SE ŠÍPKOU NEBO SE ZELÍM
 
 
   Do kraje nám přišel máj, a tak aby se nesedělo doma a vyšlo slunku trochu naproti, podnikli jsme ve svátečním volnu lehký výjezd na bio kolech. Vím, že pod "slavením" si každý představí něco jiného, ale pro nás to především znamená vyjmout daný den ze společnosti jeho všednodenních bratříčků a prodchnout ho něčím zvláštním, co ty ostatní nemají a co máme rádi. No a tentokrát padla volba na cyklovýlet oblastí Středočeské tabule.
   Sváteční ráno bylo jako malované. Teplota vzduchu příjemná, vonící káva uvařená, svačinky nachystané a kola natěšená až si na ně někdo sedne. Inu, škoda rána, které padne vedle! Nicméně nejprve jsme usedli do vlaku, který nás pohodlně dopravil do Klánovic, a teprve odtud jsme největší pražskou lesní plochou pokračovali již na vlastní pohon. Nádherný les, se spoustu míst co lze vidět a hustou sítí cest, byl v minulosti oblíbeným místem pražské smetánky, ale v současnosti se k němu váže i několik tragických příběhů. A přesto krásné dopoledne do něj vylákalo spoustu turistů, kolařů i inlajnistů.
 
 
   Pokračovali jsme rovinatou krajinou směrem na Bříství, která sotva kdy bude patřit mezi významné turistické destinace. Ale všude se dá najít něco, co zaujme, obzvláště pokud se rádi touláte oproštění od zbytečných starostí, plánů a předsevzetí. Je to trochu jako když porovnávám plavání a splývání ve vodě. Najednou člověk vnímá, jak slunce prohřívá okolní krajinu, podél cesty kvetou košaté stromy, na poli pobíhá neohrožený zajíc, káně myšilov číhá o kus dál a sem tam v mlází poskočí srnka, čímž vyplaší nedaleko se promenádujícího bažanta. A navíc je tu i přínos v poznání míst, která většinou jen nevšímavě projedeme, jako je například půvabná zřícenina kaple Povýšení sv. Kříže, kterou jsem již tolikrát viděl cestou po D11, ale ještě nikdy jí blíže nepoznal. A přitom je to krásné až magické místo s pěknými výhledy, které je vhodné pro romantiky, ale dle přítomných ohnišť jej zřejmě rádi vyhledávají i trampové.
 
 
   Další cesta nás již zavedla do Kerska - osady, která je slavná díky spisovateli Bohumilu Hrabalovi. A vzhledem k tomu, že jsme již měli docela hlada, zamířili jsme do legendární Hájenky z filmu Slavnosti sněženek, kde proběhl slavný spor, zda se šípkovou nebo se zelím. Obsluha byla i přes nápor turistů vstřícná, interiér voněl dřevem, na zdech visely myslivecké trofeje i fotky z natáčení filmu, které dokreslovaly autentickou retro atmosféru. Prostě hrabalovská klasika. A jestli se šípkovou nebo se zelím? Obojí bylo možné díky půleným talířům. Nicméně odpověď na otázku co je lepší, zůstala i tentokrát bez jednoznačného rozuzlení. Obojí nám moc chutnalo a my odcházeli s neopakovatelným gurmánským zážitkem.
 
 
   Spoustu míst ze slavné komedie jsme poznali i během jízdy po naučné stezce Bohumila Hrabala a patřila k nim i chata, kde spisovatel žil a vytvořil v ní svá nejlepší díla, jež se také dočkala filmového zpracování jako: Postřižiny, Obsluhoval jsem anglického krále, Něžný barbar, či Příliš hlučná samota.
 
 
   Bohumil Hrabal je v Kersku sice stále přítomný, nicméně my jsme pokračovali dál směr Sadská a Poděbrady. Zde nám již tachometr ukazoval přes 50 km, a tak jsme se osvěžili vynikající zmrzlinou na náměstí v cukrárně U Reinvaldů. A bylo to… jedním slovem nebe v ústech, což dokládá i pro mě neuvěřitelný fakt, že Martina si dala poprvé v životě zmrzlinový nášup. Cestou městem na nádraží jsme se nechali ještě nakazit pohodově bezstarostnou až příjemně zahálčivou náladou lidí v Lázeňském parku a na chvíli též spočinuli na trávnatém koberci. Slunce na západě pozlacovalo obzor a krásný den se přiblížil ke svému konci stejně jako tento článek.
 
 
   Tak co ještě dodat? Snad jen, že vám všem přeji co nejšťastnější květen, ať už jej vnímáte jako měsíc květin či měsíc lásky. Věřím, že nám jedno i druhé zpříjemní to nejkrásnější období roku, a budu se těšit, že aspoň drobný díl této krásy kolem sebe mi bude dovoleno i nadále zachytávat - slovem, obrazem a především svým srdcem.  
 
 
 
 
RADĚJI DNES AKTIVNÍ, NEŽ ZÍTRA RADIOAKTIVNÍ
 
 
   Včera jsme si připomněli 40. výročí havárie v černobylské jaderné elektrárně a mně se v souvislosti s touto neblahou událostí vždy vybaví krásná slunečná sobota 26.4.1986 v Topolné nedaleko Napajedel. Po měsíci základní vojenské služby, drsného vojenském drilu zvaném "přijímač" a všudypřítomné šikaně nadešel čas mé slavnostní přísahy. Nicméně pro mě především setkání s mojí Martinou po prvním měsíci odloučení. Vzpomínám, jak jsme po milování leželi nazí v trávě třešňového sadu, užívali si společné chvíle a nádherný den a přitom vůbec netušili, že někde vysoko nad námi se skrývá utajované nebezpečí.
   Neviditelný průser jaksepatří, ale ani jsme se ho tehdy po výbuchu neměli možnost začít bát, natož třeba obléct a někam schovat, protože tehdejší krotká, na krátkém provaze přivázaná a dogmaticky řízená média líčila spíš pracovní úspěchy uvědomělých dělníků a rolníků, než aby se věnovala tomu, že naše ulice, pole, louky i lesy září, aniž by nás to stálo jedinou korunu na spotřebované energii. Není divu, za rohem byl 1.máj, svátek socialistické práce a všudypřítomné prvomájové průvody. A proč strašit naše poctivě pracující nepřátelskou propagandou? Trocha záření nikoho nezabije (aspoň ne hned) a navíc budeme mít díky němu lepší představu zářných zítřků.
   Dnes - s odstupem čtyřiceti let – se můžeme jen dohadovat, kolik škody tehdy napáchal zuřivý zářící roj při svém pobytu nad českou kotlinkou a co nám z toho vzešlo za příkoří. A samozřejmě o kolik by vzniklé škody byly menší, kdybychom byli včas informování jako obyvatelé tehdy znepřáteleného imperialistického světa svými vládami. Vždycky jsem doufal, že za rozhodnutí utajit toto nebezpečí před obyvateli vlastní země a vědomě tak poškodit jejich zdraví z důvodu vazalské lásky k velkému sovětskému bratrovi, bude jednou někdo zpytovat svědomí před soudem a příkladně potrestán – leč marně.
   Místo toho se ale opět roztočila bojovná kola protijaderných aktivistů, neboť kdy jindy prosadit ten správný a vůči všem ohleduplný energetický směr? Kdy jindy konečně odkázat jadernou energetiku do míst, do kterých už dávno patří, tedy do muzea a k výrobě využívat už jen sílu větru a slunce, kterým poručíme asi tak, jako kdysi budovatelé komunismu. A kdy jindy konečně zastavit po vzoru některých bratrů v triku Temelín, abychom zcela eliminovali jakékoliv nebezpečí, k čemuž zajisté dostaneme mnoho dobře míněných rad od těch evropských spolubydlících, kteří by rádi, aby se dopady jejich rozhodnutí rozprostřely i na ty země, které se odvážily rozhodnout jinak.
   Já opravdu nejsem odborník na jadernou problematiku a nedokážu tak fundovaně zhodnotit závažnost jejího potencionálního nebezpečí ve srovnání s přínosem. Ale v dnešním zkratkovitém světě, který sestává více z nadpisů než z obsahu, jimi nejsou ani mnozí z oněch hysterických křiklounů, kteří jsou především převelice výživný substrát pro mnohá média, která místo odborné diskuse raději vesele spekulují, přehánějí, rozdmychávají a straší.
   A tak čekám, kdy konečně někoho napadne zakázat jinak užitečné automobily, když ty mršky smradlavé a nenasytné mají každý rok tolik nevinných obětí. Kdy zakážeme lidem sportovat, protože při aktivním pohybu se už tolika lidem udělalo těžko u srdce a s některými to čas od času i definitivně švihne? Kdy nedovolíme lidem koupat se, protože každou sezónu se někdo utopí? Kdy zakážeme bláznivou honbu za penězi, mocí a neúctu k ostatním, a kdy hlavně ukončíme všechny válečné konflikty, které mají podle mého názoru nesrovnatelně větší ekologické dopady a ztráty na lidských životech než všechny jaderné elektrárny dohromady.
   Ani v nejmenším nechci podceňovat nebezpečí skrývající se v nitru hmoty, natož pak snižovat utrpení lidí, kteří byli těmito obrovskými silami postiženi. Jen si myslím, že když už nám mají emoce zatemňovat mysl, rozhodně dávám přednost vzplanutí milostnému před ideologicko - aktivistickým. Domnívám se, že přináší zajímavější zážitky a slibuje napáchat výrazně menší společenské škody!
 
 
 
 
TO JE ŽIVOT
 
 
   Kdybych měl svůj současný stav shrnout jedním slovem, jako první mě napadá "frmol". Velký frmol, který mi v posledních dnech zaplnil snad všechny volné chlívečky v mém plánovacím diáři, až mi pomalu nezbýval čas na spaní, natož pak na psaní. Ale nechat to celé bez alespoň útržkovitého zaznamenání mi prostě nedá. Budiž tedy tyto fragmentární zápisky alespoň malou sondou do rušného období posledních dní.
   Minulý týden jsem se po čtrnácti dnech lázeňské rekondice opět vrátil do práce, abych zjistil, že na mě celá věrně počkala. K tomu jsem pomáhal Barče se stěhováním do nového bydlení a další nejrůznější akce postupně navazovaly v podstatě jedna na druhou, takže jsem v tom cvrkotu dennodenně pendloval. Nicméně nejsem tu od hořekování, ale od nadrápání dalších písmenek. A od toho je k tomuhle blogu taky připíchnutý přívlastek "občasník" – neb občas je fajn dát světu vědět, aby s vámi ještě počítal, že žijete a ten život si setsakra užíváte.
   Mám-li ale učinil konkrétnější přehled toho, co jsem v posledních dnech absolvoval, začnu asi nedělí, kdy se mi splnil jeden velký muzikantský sen – slyšet naživo Paula Simona - někdejší polovičku slavného dua Simon & Garfunkel a člověka, jehož písničky byly průvodkyněmi mého mládí i dospělosti a na svých playlistech je mají dokonce i moje děti.
   Čtyřiaosmdesátiletý muzikant v obleku bez kravaty předstoupil před posluchače v Kongresovém paláci krátce po osmé hodině a v první části odehrál pásmo písní z poslední desky, které se mu prý zdály nad ránem a spojují je úvahy o jedinečnosti a pomíjivosti života. Šansonová poetika, zvuky kytar i lyrika křehkého hlasu zbrázděného stářím, jakoby upřímně říkala. Tohle jsem já, člověk, který si uvědomuje svou smrtelnost, a tady mě máte. Atmosféra byla celou dobu až posvátná. Nekazily ji žádné zbytečné ruchy, jen občasné zakašlání nebo tiché povzdechy dojetí či ukápnutí symbolické slzy nostalgie.
   Po krátké přestávce ovšem nastoupil dočista jiný Simon. V tričku, rozevláté košili a světlých džínách s kšiltovkou na hlavě, uvolněný, rozverný, načež s kytarou vestoje a jedenáctičlennou doprovodnou kapelou zazpíval Graceland (titulní skladba slavného alba natočeného v Jižní Africe) i další stěžejní písně jeho dlouholeté a úspěšné kariéry. Dostal se při tom samozřejmě až na konec šedesátých let, kdy se na scéně pohyboval v ryze folkovém duu s Artem Garfunkelem a spolu dali světu mnohé nesmrtelné hity. Byla to tak exkurze do historie hudby s kompetentním průvodcem, ze kterého sálalo, že se bytím na pódiu a hraním písniček pořád znamenitě baví. Tudíž následoval zaslouženě dlouhý aplaus vestoje, návrat celé kapely a trojitý přídavek, jehož finále, velký hit The Boxer, už si pobrukovalo se Simonem celé hlediště. Po dalších ovacích se už kapela odebrala do zákulisí a na scéně zůstal Simon sám se svou kytarou a splnil publiku nevyslovené přání: zahrál The Sound of Silence, písničku, která jej v roce 1965 proslavila jako autora, stala se prvním hitem dua Simon & Garfunkel a vůbec jednou z nejikoničtějších písní šedesátých let. Po takto magické a dojemné tečce už nebylo možné nic dalšího dodávat.
 
 
   Objektivně bych mohl Simonovi samozřejmě vyčíst, že "už mu to nezpívá jako kdysi", což je vzhledem k jeho věku logické, přesto dokázal zhruba tříhodinový koncert utáhnout silou své osobnosti a energií písní, co neztrácejí sílu. A jestli i po šedesáti letech hraní něco neztratil on – je to jeho opravdovost. Působil jako uvolněný chlápek od vedle, který se při děkovačce nebojí přijít až na kraj jeviště a třást si rukou s lidmi, zkušený muzikant, který si je vědom svých limitů, přesto dokáže uhranout svou hudbou a lidskostí.
 
 
   No, a jestli byl nedělní koncert krásným průřezem jedné mimořádné kariéry a zároveň její tichá oslava (jak zní název turné A Quiet Celebration), tak ten následující pondělní koncert rádia Wave na pražské Štvanici, kterým vyvrcholila hudební soutěž Startér, byl naopak hlasitou hitparádou zatím neobjevených. Kdo se někdy snažil dělat muziku, tak kromě výborného nazvučení, které podporovalo kvalitní vnímání hudby a umocňovalo mimořádnost krásného večera, musel ocenit i bezprostřední kontaktní atmosféru, pramenící z mladistvého nadšení a muzikantského zanícení. Na pódiu se během večera vystřídali tři finalisti v přibližně hodinových vystoupeních, aby po třiadvacáté hodině byl vyhlášen vítěz. Musím říct, že jsem si celý večer moc užil a zajímavé, mému uchu libé muziky, bylo až nad očekávání mnoho. Nebudu přesto zapírat, že naším favoritem byla skupina TEIGE, jejíž ústřední dvojici tvoří naši mlaďoši. Bez zbytečného natahování rovnou prozradím, že nakonec z toho bylo druhé místo, což může někdo doplnit slůvkem "jen" a jiný "krásné". Sama skupina by možná při hodnocení využila název své soutěžní písničky "To je život" a buddhista by k tomu třeba ještě dodal, že "cítíš-li zklamání, hoď mrtvolu do Gangy, poděkuj, pomodli se a jdi dál, neb nemá cenu se trápit". No a já řeknu, že k smutku, natož k trápení, nebyl ani nejmenší důvod, protože projít půlroční talentovou soutěží, ve které se utkalo v základních kolech přes sto písní nejrůznějších interpretů, až do samotného finále a v něm skončit na druhém místě je úspěch a jejich cena v podobě pozvánky k vystoupením na největších českých festivalech bylo to, kvůli čemu se do soutěže přihlašovali. Takže je čeká nabité festivalové léto na které se těší a všem, kteří jim svými hlasy napomohli naplnit tento muzikantský sen - za ně i za sebe - DĚKUJI.
 
 
   No a s tímto úspěchem související mediální zájem se projevil hned následující den, pozváním do populární talkshow "Kupé ve Vzletu", kde byli hosty spolu s hvězdou současné investigativní novinařiny – Zdislavou Pokornou. Tudíž nešlo naši diváckou účast odmítnout, i když to pro nás znamenalo potřetí ve třech dnech vyrazit do Prahy a vracet se domů zase až po půlnoci. Tentokrát jsme ale netušili, co od akce můžeme očekávat a jak řekla pochybovačně Martina – nedovedu si představit, co tam bude Adam s Verčou hodinu říkat. Ale jak říká naopak stará pravda, "když nečekáte moc, dostanete mnohem víc".
   Nejdřív nás příjemně naladila pohodová procházka Vinohrady do Vršovic, a když jsme spatřili budovu a především interiér divadla Vzlet – spadla nám doslova brada úžasem. Krásný, vzdušný prostor, plný příjemných linií a světla nás svým geniem loci nadchnul a okamžitě jsme si slíbili, že v tomhle divadle nejsme určitě naposledy.
   Vychutnali jsme si skleničku vína na baru a s další vyrazili do sálu (to se zde smí), protože přesně v 19.30 před vyprodané hlediště přestoupili spíkři talkshow - uznávaný rozhlasový moderátor Pavel Pláteník spolu se sólistou Příbramského divadla Karlem Krautgartnerem. Po krátkém úvodu plném příjemného a noblesního humoru připomínajícího Voskovce s Werichem si pozvali do svého stylizovaného kupé ke společné jízdě expresem dotazů Adama s Verčou, aby se pomyslným okénkem podívali do krajiny jejich životů. A světe div se, následovala neuvěřitelná smršť inteligentního humoru, pohotového špičkování, hlášek a galakoncert mluveného slova, naplněný pozoruhodnými myšlenkami, vtipnými komentáři i výstižnými vztahovými přirovnáními.
 
 
   Po příjemně prosmáté hodině jízdy přisedla jako další spolucestující 45. Kupé investigativní novinářka Deníku N Zdislava Pokorná, která se stala vítězkou ankety Vogue Leaders: Nejvlivnější ženy roku 2026, neboť minulý rok popsala bitcoinovou kauzu, což vedlo k odstoupení tehdejšího ministra spravedlnosti Pavla Blažka a letos zveřejnila příspěvky "údajně" napsané Filipem Turkem, což naopak vedlo k jeho nejmenování ministrem. Témata související s odhalováním a popisováním korupce, úplatkářských afér a politických kauz už ze své podstaty navodila poněkud vážnější atmosféru, přesto nedávala příležitost, se byť jen okamžik nudit.
   A když kolem půl desáté talkshow skončila, nechtělo se mi tomu věřit. Uteklo to tak rychle a naprosto předčilo má očekávání! Jaká škoda, že na divadle se nepřidává jako na koncertech! Měl jsem totiž chuť zavolat: „Ještě! Ještě!“ Ale samozřejmě jsem jen civilizovaně tleskal, tleskal a tleskal, až mě ruce bolely. A zjevně jsem ve svých pocitech nebyl sám: aplaudovalo se zuřivě, dlouho a plným právem.
 
 
   No a po téhle kulturní smršti jsem hned následující den ještě vyrazil opačným směrem za svými "Brněnkami". A co k tomu dodat? Snad jen, že dědečkovství je nádherná životní role, kterou kdo nezažil, nemůže pochopit, jaké to je. Je to jako odemknout nový level lidské existence a vstoupit na území, kam před vámi vstoupilo už nesčetně jiných lidí, přesto máte pocit, že si jí jedinečně užíváte. Vedle ní, jakoby ostatní role bledly a ztrácely na své důležitosti. Proto je každá minuta s mými vnučkami pro mě vzácná, přestože jsou můj nejnáročnější otrokář a zároveň nejkrásnější odměna. Co chvíli totiž žádají pozornost - a jak říká Martina - já vždy rád vstanu a blbnu s nimi, čtu jim, vyprávím, zpívám, rošťačím…. A oni mi oplátkou nadšeně mávají ručičkama, zářivě se smějí a v jejich očích vidím občas čiré a ryzí štěstí. Je krásné, když vás má někdo takhle rád, bez jediné postranní myšlenky, bez ohledu na všechna pozlátka, úspěchy, čísla pracovního výkonu, vzhled, inteligenci, všechno, co jste dokázal a co vám patří. S nimi nic z toho neplatí. Stačí jen, že tady pro ně jsem, tady a teď.
 
 
   No a popravdě se mi jen díky cestě vlakem do Brna a zpět podařilo dát dohromady alespoň nějaký čas k sepsání tohoto článku a To je taky život…
 
 
 
 
STARTÉR – TEIGE
 
 
   Původně jsem tento příspěvek nechtěl vůbec psát, ale nakonec všechny oprávněné pochyby přehlušil hlas srdce či síla krve, a tak mi tedy odpusťte, že si malinko přihřeju vlastní – respektive jejich – polívčičku. A tím "jejich" myslím skupinu TEIGE, kterou kdysi založil v Kutné Hoře můj syn Adam se svou ženou Veronikou. Postupně se rozrostli do pětičlenné formace a v loňském roce vydali kladně hodnocenou desku Květiny nonstop, za kterou byli nominovaní na Objev roku v cenách Vinyla.
   Momentálně se po několika základních kolech probojovali do finále hudební soutěže Českého rozhlasu (Radio Wave) Startér, kde se hraje o opravdu velké věci – jako je třeba vystoupení na festivalech Colours of Ostrava nebo Rock for People. Takže pokud se vám jejich písničky líbí, či chcete podporovat začínající kapely, nebo jen mate chuť pokusit se splnit sen mladým začínajícím muzikantům – můžete pro ně hlasovat na tomto odkaze: https://wave.rozhlas.cz/starter-5183274
 
 
   Hlasuje se do pondělí 13.4. do 23.00, kdy budou výsledky vyhlášeny na závěr živě vysílaného koncertu rádiem Wave z pražské Štvanice. Zbývá tedy posledních několik dní a hlasovat můžete jednou za 24 hodin:
  2. Dole pod písničkami kliknete na ikonu FB nebo X
  3. Vyberete skladbu Teige – To je život
  4. Odešlete hlas
  5. ...no a za 24 hodin znovu ...
   Tak se tedy věci mají a já za sebe i skupinu Teige děkuji za každý hlas, kterého si nesmírně vážíme a přeji vám krásné jarní dny.
 
 
 
 
 
KARLOVARSKÁ SELFIE
 
 
   Jaro si po původním rozhodném nástupu před pár dny přece jen trošičku odfrklo, takže máme aktuálně po ránu zimní teploty, jarní kalendář a teď už i letní čas. Trošku je v těch ročních obdobích hokej (díky play off naštěstí i stále ještě lední), nicméně to mi nebrání, abych si naplno neužíval lázeňský pobyt v Karlových Varech.
   A tak jsme se s Martinou na pár dní či spíš týdnů zbavili svých obvyklých povinností, každodenních rituálů, důvěrně známého půdorysu vlastního bytu, pod kůží zažraných emočních vzorců a užíváme si uvolněného pocitu a svobody mimo hustou pavučinu odpovědnosti svého obvyklého života.
   Karlovy Vary se svým okolím jsou lázeňství a turismu zjevně oblastí zaslíbenou s vysokou koncentrací cílů. Přesto je fajn, že mimo hlavní sezonu jsou i takové vyhlášené lokality místem klidu a procházení romantickými kouty či mezi skalními útvary s krásnými vyhlídkami, nebo pohodových cyklotreků do širého okolí. No a nejúžasnější na tomhle multikulturním místě je to, že utrmácený (cyklo)turista může nakonec spočinout a osvěžit se ve vřídelních lázních a při léčebných a relaxačních procedurách. Hodnocení a popisů od různých cestovek, výletníků i lázeňských hostů je na internetu neskutečné množství, a tak se omezím pouze na konstatování, že od Puppu až po Thermal se zde line krajinově malebné údolí plné architektonických skvostů, nádherných lázeňských komplexů, historických kolonád, vřídelních pramenů, příjemných procházek, úžasných rozhleden… prostě obrovitá truhla plná démantů, že by hrabě Monte Christo záviděl.
 
 
   Jenže k tomu všemu patří i poměrně velká koncentrace prominentních hostů či veřejně známých tváří. Vzhledem k tomu, že doma bydlím v samém centru historické Kutné Hory, tak jsem na výskyt mediálně profláklých osobností poměrně zvyklí a nijak zvlášť mě to již nepřekvapí. Nicméně zde jsem byl párkrát svědkem, jak tyto celebrity – přesto žádné hvězdy, před kterými by poklekaly řičící dospívající fanynky - byli kolemjdoucími požádání, jestli se s nimi mohou vyfotit. Rázem se přestali zajímat o dění kolem sebe a to hlavní, o co začali usilovat, bylo selfíčko s populární osobností a procházka pro ně mohla pokračovat až "po fotce". No a herci i zpěváci jsou zjevně na něco podobného zvyklý, takže se vždy jen několikrát do hledáčku profesionálně pousmáli a teprve potom, "po splnění mediálních povinností", pokračovali svou cestou.   
   Popravdě, nikdy jsem tak docela nerozuměl touze být na obrázku s někým, koho znám jen z obrazovky, novin nebo z internetu, s někým, pro koho jsem úplně cizí a potkali jsme se naprostou náhodou. Co ta společná fotka vlastně představuje? Chceme ji pro sebe jako důkaz, že se to opravdu stalo? Chceme se jí pochlubit ostatním? Ale čím se v tom případě vlastně chlubíme? Že jsme řízením náhody či osudu chvilku dýchali stejný vzduch? Naroste tím snad naše hodnota v očích nás samotných nebo v očích našeho okolí?
 
 
   Abyste rozuměli - nemám vůbec nic proti podobným upomínkovým fotkám, to je každého svobodná věc - jen nerozumím motivaci. Vůbec si nedovedu představit, že bych takto požádal o společnou fotku někoho, koho potkám jen náhodou na ulici. Ještě si dovedu představit společnou fotku třeba s hudebníkem, na jehož koncertě jsem byl, sportovce, jehož výkon jsem jako divák sledoval, nebo spisovatele, jehož přednášky s autogramiádou jsem se zúčastnil. Ale pokud se jinak vůbec neznáme a nepojí nás nějaký společný prožitek, tak tomu nerozumím. K čemu by mi taková fotka byla a k čemu by mi měla být. Měla by být důkazem, že se to opravdu stalo a chvíli jsme sdíleli stejný prostor?
   Ano, známé osobnosti často nevnímáme jen jako konkrétní lidi, ale i jako symboly. V očích mnohých mohou představovat úspěch, uznání, talent nebo způsob života, který bychom - kdyby to šlo - možná taky rádi žili. Když se s nimi vyfotíme, jako bychom se na chvíli dotkli světa, který je pro nás jinak vzdálený a nedostupný, jako kdyby na nás přešla část jeho podmanivé vůně. Ta fotografie pak není jen obrázek dvou lidí, kteří na sebe v mraveništi města jen náhodou narazili, je to i malý důkaz blízkosti k něčemu, co obdivujeme, čemu fandíme, nebo je dokonce naším vzorem. Kdoví, ale možná se chtějí jen pochlubit příbuzným či známým a bojí se, že by je bez důkazu považovali za barony Prášily... Ale v čem tkví v dnešní době, kdy je možné ve Photoshopu a prostřednictvím umělé inteligence smíchat každého s každým, váha a význam takového důkazu? Že by to bylo přece jen víc určeno nám samotným, naší vlastní Psýché, než těm druhým? Nevím, ale každému, co jeho jest… a snad proto já mám společné selfíe pouze s Martinou, i když se z ní zatím nestala známá osobnost, ale ty obrázky mi vždy připomenou ty skvělé zážitky zde ve Varech.
 
 
 
 
 
PANI BOVARYOVÁ
 
 
   Březen je dnes vnímán jako "měsíc divadla", přestože já si jej z dětství pamatuji spíš jako "měsíc knihy". Jenže v posledních letech se první jarní měsíc pojí především se Světovým dnem divadla (27. března) a oblíbenou akcí Noc divadel. Takže je myslím nasnadě si dnes nadělit nový příspěvek právě z divadelního prostředí. A když slavit, tak klasikou a v reprezentativním prostředí.
   Návštěva představení Pani Bovaryová ve Stavovském divadle těmto parametrům myslím vyhovovala. Navíc nastudování předcházely kladné ohlasy z jevištních kuloárů, a tak naše těšení bylo oprávněné a veliké. Nicméně než se zvedla opona, zažili jsme ještě okouzlení ze samotného Stavovského divadla, které nás ohromilo nejen nádherným exteriérem ale i interiérem, jenž přes svou velkolepost působil příjemnou a nenucenou elegancí s působivými detaily navazujícími půvab starých časů. Čistě pocitově a subjektivně na mě zapůsobilo Stavovské divadlo mnohem lépe než samotné Národní.
 
 
   Ale teď již k zmiňované hře. Paní Bovaryová je klasické dílo francouzského spisovatele Gustava Flauberta, které dodnes patří na seznamy povinné četby, ale především se jedná o ikonický příběh o touze po štěstí, vášni, blaženosti a opojení. O honbě za vysněnými ideály a snaze mít víc než mám a zažít víc než mi můj život poskytuje. Ale taky o neschopnosti vymanit se z ulity sebeklamu a bez sebedestrukce řešit sny a ambice, které se dostávají do rozporu s realitou, což dílu dává nadčasový rozměr a je tím plně aktuální právě i dnes.
   Naivní Emma, jako čerstvá novomanželka venkovského lékaře touží po velké a vášnivé lásce, kterou poznala na stránkách milostných románů. Místo toho však zažívá banalitu každodenního života a dusí se obyčejností. Chvilková vzrušení jí přinesou milostná vzplanutí, ale ani ta neodpovídají vysněným představám. Neustále ji pronásleduje touha po všem novém, lepším a větším, ale vábení lesku ideálního světa přinese jen zklamání a zhrzená, zadlužená a bezradná ukončuje život sebevraždou.
   Musím uznat, že toto divadelní nastudování je velmi povedené, přestože jeho délka je poněkud delší, ovšem vyvážené herecké výkony spolu s pěknou funkční scénou i doprovodnou hudbou ani na chvíli nenudily. Alespoň v mém případě.
 
 
   Emma Bovaryová, ztvárněná Denisou Barešovou, je plná elegance, křehkosti a uvěřitelné naivity, přičemž její herecký výkon Emmu nesnižuje, jen divákům ozřejmuje její bezstarostné konání a také urputnost, s níž volá to své: „Já chci víc!“ Oproti tomu cynický Robert Mikluš - coby její milenec - předvádí přesnou zkratku rutinního záletníka, který ví, co chce, a bez výčitek zmizí, jakmile dosáhne svého. To nesmělý student Leon Filipa Březiny je naopak mladický nevinný ale zároveň ohnivý milenec. Výraznou oporou inscenace je také Martina Preissová jako neodolatelně směšná a moralizující matka Bovaryová, která představuje řád, tradici a pragmatismus, který je v ostrém kontrastu k Emmině nespoutané povaze. Její syn - Radúz Mácha - není těžkopádným venkovským balíkem, ale sympatickým mladým mužem, který svou ženu upřímně miluje, pouze se absolutně míjí s jejím vnitřním světem a touhami. A náramný je i obchodník a manipulátor Pavel Neškudla, který Emmě nenápadně podkopává život a je soucitný jako zástupce Home Creditu. S dokonalou přesvědčivostí předvádí, jak snadno lze někoho nalákat na lesklé pozlátko příslibů a dluhů.
 
 
   Nepřeháním, když napíšu, že jsem odcházel omámen intenzivním zážitkem a s hlavou plnou otázek nad vlastními hodnotami a sny. Je špatné, když člověk očekává naplněný život bez banalit? Má právo "chtít víc"? Proč si po více než sto padesáti letech stále myslíme, že štěstí se dá koupit na dluh? Palec nahoru všem zúčastněným a Denise Barešové úplně všechny!
   No a vám všem příjemný a pohodový závěr března. 
 
 
 
 
PEKLO S MARTINOU
 
 
   Samozřejmě naprosto přehnaný nadpis, ale proč ne? Jak nám totiž ukazuje praxe bulvárního tisku, dobře nadepsaný článek má vždy větší šanci zaujmout a tím pádem i na úspěch. A přestože život se ženou je jako aukce a celý život nevíte, jestli jste dal nejvyšší nabídku, tak my s Martinou zatím i nadále kráčíme po společné cestě a troufnu si tvrdit, že i čím dál radostněji.
   Avšak nyní již ke genezi dnešního kousku a tím i vysvětlení inkriminovaného nadpisu. Jak asi víte, v pátek nám podle astronomů začíná jaro, i když počasí předjarní náladu navozuje již několik dní. A právě čas, kdy se zesláblá zima přetahuje o svůj trůn s nastávajícím jarem je ideální pro romantický výlet za rozkvetlými bílými koberci bledulí. No a k těm mediálně poměrně známým "bledulovým" lokalitám patří i přírodní rezervace Peklo nedaleko České Lípy.
 
 
   Přestože jsem v mládí občas slýchával, že jednou skončím v pekle, tak jsem si s bohorovným klidem a rutinou Hanzelky se Zikmundem ráno sbalil věci na výlet, v přehrávači pustil hit od AC/DC - Highway to Hell (Dálnice do pekla) a mohlo se jet. Cesta autem ubíhala svižně, jen přesun vlakem z Lípy do Zahrádek – odkud vede 9ti kilometrová naučná stezka Peklem - nám prozradil, že nápad vyrazit za bledulemi jsme nedostali sami, což mi připomnělo pradávnou Hutkovu písničku „…proč lidi jezdí tramvají - no táto řekni proč. Rádi si k sobě čuchají…“
 
 
   V Zahrádkách jsme se tedy vydali nejprve do přilehlých uliček s nadějí, že narazíme na nějakou útulnou hospůdku a vyhneme se tak putování s davem. Účel nakonec splnila pojízdná kavárna před zámkem, který kdysi navštěvovaly významné osobnosti jako Dobrovský nebo Palacký a dnes patří Karlově Univerzitě, leč v roce 2003 vyhořel a stále čeká na svou rekonstrukci. Kolem zámku se rozprostírá rozsáhlý anglický park, ze kterého vede do Pekelského údolí cesta a Robečský potok, po němž prý za hraběte Kounice jezdily kaňonem loďky s dámami a jejich kavalíry a v období válek se zde urývali místní obyvatelé před vojenskými oddíly a verbíři.
 
 
   Dnes se ale tohle Peklo proměnilo v ráj. Pískovcové skalní útvary (převisy, úzké rokle, tunely, menší jeskyně), nádherná příroda, které je zde ponechán přirozený vývoj (pouze cesty s dřevěnými chodníky jsou upravené) a mezi tím vším bledulové krásky, kterých bylo s každým krokem víc a víc. Byl to takový malý jarní paradox. Lidé, kteří se těšili, až zmizí sníh, obdivovali nekonečné koberce něžných bílých kvítků připomínajících čerstvě zasněženou louku. A k tomu ještě popadané stromy ležící přes sebe a připomínající hru mého dětství - Mikádo. Pamatuji si, jak jsme opatrně dětskými prstíky zmáčkli špičku tyčky a přenesli ji do své úschovy. Jenže příroda stromy nikam nepřenáší. Místo toho je milosrdně pokryje mechem a pohřbí v tichosti, klidu a míru. A my jen mohli obdivovat její sílu, která dokáže vytvářet neuvěřitelné scenérie a mě přišlo, že i stromy porostlé mechem a lišejníky pulzují životem.
 
 
   Šli jsme dál přímo za nosem, ale pohledem často odbočovali na běloskvoucí bledulovou krásu. Bohužel se mi ji ale nepodařilo lépe vyfotit - oko ji sice vidělo, ale foťák nedokázal zachytit. To už jsme se ale přiblížili k rozcestí u Skautské skály, odkud zbývali ještě 3 kilometry do České Lípy. Nicméně vřele doporučuji udělat si zde krátkou odbočku a vylézt si na její vrchol, není to žádná velká výška a ani náročný výstup ale stojí to za to, protože je odsud opravdu krásný výhled do krajiny, která se neustále proměňuje v čase. Máchův kraj má prostě pořád místa, která překvapují a okouzlují, protože mocná příroda je přetváří a pohrává si s nimi, aby pokaždé vypadaly trošku jinak, a přesto nás vždy zahrnula pozitivní energií.
 
 
   Opustili jsme divoké ale romantické údolí a vrátili se do civilizace  - tedy do České Lípy. Nicméně Peklem náš výlet nekončil. Pokračoval obchůzkou městem s bohatou a pohnutou historií, které v moderní době značně ovlivnila průmyslová výroba a těžba uranu. Je tak ukázkou složitého života v pohraničních územích – bývalých Sudetech - které není pro slabé povahy. Nicméně jsme byli překvapení, jak se Lípa od naší poslední návštěvy změnila a potěšení, že centrum s měšťanskými domy a jejich krásně zdobenými štíty je hezky opravené a celé město pulzuje životem.
 
 
   A protože krásný den je nutné krásně zakončit – zastavili jsme se při zpáteční cestě ještě na procházku filmovým Úštěkem. Toto malebné město je totiž proslulé svou unikátní památkovou rezervací s dochovanými pozdně gotickými domy, díky nimž sloužilo jako kulisa v mnoha filmech (Kolja, Rebelové, Králíček Jojo … a během naší návštěvy se právě chystalo na hollywoodský štáb s režisérem Martinem Scorsesim a hercem DiCapriem). Skutečně krásné místo s duší a zřejmě největším počtem kaváren na velikost města. K tomu leží v hezké přírodě na pískovcovém návrší s nádhernými výhledy na okolní krajinu, ve které jako kdyby se světlo od zapadajícího sluníčka rozkošnicky rozvalilo na nerovné ploše, aby po starodávném způsobu naposledy posedělo před dlouhou cestou.
 
 
   Naše cesta k domovu oproti tomu byla poměrně krátká a příjemná, neboť jsme po krásném dni byli "happy jak dva grepy". Což jen potvrzuje, že člověk nemusí bezpodmínečně cestovat do dalekých krajin za fajnovými zážitky, neboť i u nás najde dostatek nádherných míst k poznávání, výletům a vzpomínkám. No, a pokud bledule nestihnete – protože to co zde popisuji, již za pár dní nebude platit - tak nevadí, údolí Peklo a celý tento kraj je krásný celoročně.
 
 
 
 
PĚŠKY? NE, RADĚJI BĚŽKY!
 
 
   Kdyby mi chtěl někdo na základě posledních příspěvků vyčíst, že poslední dobou trochu peciválovitím a že jsem už nějak dlouho nevytáhl své líné paty za pohybovou aktivitou někam do hor, tak bych se hrdě ohradil. No a k námitce bych pak přidal i důkaz z posledního víkendu, kdy jsme si vyrazili zaběžkovat do Jizerek.
   Pravda, v první verzi byla pěší hřebenová túra, protože předjarní přísliby počasí a hřejivé sluníčko k ní doslova vybízelo. Jenže letošní zima se potácí mezi přívaly sněhu a oblevami, tudíž s vrcholovými cestami to ještě vypadá všelijak, a tak jsme se nakonec rozhodli pro zřejmě poslední letošní běžking. Ostatně harcování ve stopách a po svazích patří mezi naše oblíbené zimní kratochvíle, i když náš vztah k nim měl značně kostrbatý vývoj.
 
 
   Ruku nahoru, komu z vás se kdy chtělo na lyžáku na běžky místo na sjezdovky. Nikomu. Tak to prostě je a ani my jsme nebyli jiní. Jenže kdo pozná tenhle sport lépe, než jen z povinného lyžařského výcviku, najde si k němu většinou cestičku. Cestičku, která musí být obrněna značnou trpělivostí ve chvílích, kdy tě do kopce předjíždí velmi vitální o několik generací starší pán a při sjezdu dolů zpanikaříš v první zatáčce a přemýšlíš jak zabrzdit. Jestli je lepší připlužit si jednou běžkou mimo stopu, či raději s hůlkami mezi nohama tzv. "na čarodejnici", nebo je bezpečnější sednout a brzdit gravitaci zadkem, případně již nazrál čas letět střemhlav mimo stopu a zasukovanými nohami zablokovat cestu ostatním běžkařům, kterým se v hlavě honí otázka: „Proč někdo takový vůbec jezdí na běžky?”. Jenže trpělivost růže přináší, a v tomto případě především krásné zážitky, při kterých je možné ve spojení s okolní přírodou a v upravené bílé stopě si během sportování provětrat myšlenky a načerpat pozitivní energii. A tak se z nás postupem času stali "lyžníci sdruženáři", kteří svůj zimní čas na horách dělí mezi sjezdování i sklouznutí ve stopě.
   Tentokrát jsme tedy vstali již v 6 hodin, přesto věrni tradici vyjeli směr Bedřichov s menším zpožděním. Zvlněná krajina plná lesů a rozhleden, prosluněných luk a strání. Vesničky schoulené v nehlubokých údolích, úzké silničky - krajina pestrá a krásná za všech ročních období - to je oblast Jizerských hor, kterou máme rádi. Trochu nás sice znervóznilo, když v místech, kde jsme již očekávali sníh, bylo stále zeleno jak na jaře, přesto s příjezdem k běžeckému areálu jsme si připadali jako v Třech oříškách pro Popelku.
 
 
   To se to bude jezdit, byla naše první myšlenka, neboť i počasí se probouzelo do plné jarní nádhery a slibovalo nádherný den. Bohužel po ujetí několika set metrů začalo sněhu rapidně ubývat a místo najetí na Jizerskou magistrálu přišel lehký záser atmosféry při zjištění, že běžci, kteří se vydali na trasu chvíli před námi, se již vrací a spekulují, zda si dají ještě jedno kolečko. Opravdu nebylo naší touhou kroužit po cca kilometrovém okruhu jak rybičky v akváriu. Co naplat, hezky tu bylo, ale chybělo to nejdůležitější. Víc sněhu. Nicméně nehodili jsme flintu do kouzelníka Žita a raději popojeli k vodní nádrži Souš, což je další nástupní místo na magistrálu. Ale před odjezdem si neodpustím jedno malé doporučení: sundávejte si běžky na rovince, případně bokem ke svahu. Ano, běžky mohou snadno ujet a pak to rozhodně není žádná sranda sledovat, jak běžka prchá stopou dolů, následně zahne do lesa, nohy se boří ve sněhu, zatímco co dcera se nepokrytě baví a jediná myšlenka je, aby lyže nikoho nezranila. Opravdu zážitek, který v člověku zůstane dlouho.
 
 
   Na Souši ovšem ty pozitivní zážitky cestou na Smědavu velmi rychle převážily, i když poctivě musím přiznat, že jsem Barče s vypětím všech sil občas nestačil ani koukat na záda. Snažil jsem se sice vytáhnout maximálním odpichem, tahem a veškerým arzenálem svých omezených dovedností! Leč marně. A tak na mě musela párkrát počkat, abych jí s jazykem na bundě a funící jako chronický astmatik dojel.
 
 
   Na Smědavě jsme pak chvilku odpočinuli, doplnili potřebné kalorie a vyrazili Promenádní na Jizerku, neboť "show must go on". Sice to byl stále trochu horákov, ale žádná dramatická převýšení se smrtonosnými sjezdy, takže spíš poklidná užívačka, při které mě harmonie okolní přírody chytala za srdce a zmocňovala se nedefinovatelná, hluboká, ale naprosto živočišná radost. Jako bych byl v tom nejkrásnějším chrámu, kde bylo zřejmé, že příroda není pouze kulisou našich životů, ale naopak, my sami jsme pouhou malou částí velkého příběhu přírody. Žádný člověk prostě nevytvořil krásnější dílo.
 
 
   Zpět jsme se vrátili cestou pod Černým vrchem. Moje zarputilost a hřejivé sluníčko prosolovalo tričko mapami potu, přesto se v jeho paprscích těch ujetých pětadvacet kilásků měnilo v čirou radost. Blankytně modrá obloha a daleké výhledy zpomalovaly mou rychlost zásluhou kochání se a fotografováním. Byla to jedna z těch chvil, kdy se chce člověk jenom zastavit a být… Jenže nešlo to nadlouho, protože před námi bylo ještě stále dost kilometrů.
 
 
   Jako obyčejně se mi tak potvrdlo, že když se nic moc neplánuje a všemu se nechá skoro volný průběh, vyjde vše - působením nepochopitelných přírodních sil - téměř přesně podle ideálních očekávání a představ. A i když mé - v rozporu s dobrými mravy a zvyklostmi - rozbolavělé a unavené tělo mi zřetelně naznačovalo, že již nejsem nejmladší – vůbec to nevadilo. Byla to totiž taková ta krásná únava, při které si sice uvědomuji, že nikdo není věčně mladý, silný a nesmrtelný a že jsme tu všichni půjčeni jen na chvíli, ale taky že náš čas je naprosto vzácný a nenávratný. A tak je potřeba si ho užít, přestože se většinově nesestává jen z velkých okamžiků, ale i z takových těch obyčejných zážitků a drobnůstek, jež nejsou mnoha očím viditelné ani pod mikroskopem, natožpak bez něj. Zaplaťpánbůh za ně.
 
 
 
 
KRVAVÝ ÚPLNĚK
 
 
   Dnešní blogový článek není úplně typický - už jen proto, že pojednává o "rudém úplňku", často též nazývaném "krvavý měsíc", což je vizuálně působivý astronomický jev, který nastává během úplného zatmění Měsíce, jenž díky lomu paprsků slunce v zemské atmosféře dostává oranžovo-červené zbarvení
   Tento dech beroucí úkaz tentokrát vycházel i na numerologicky zajímavé datum 3.3., a tak se mu i ve stínu aktuálního světového dění dostalo poměrně velkého mediálního zviditelnění. Jak už je při těchto příležitostech obvyklé, opět nám bylo vysvětleno, jak je daný jev mimořádný a jak zřídkakdy nastává; podobné to ostatně bylo u zajímavých nebeských úkazů postupně několik let dozadu a já už se vždycky těším na to, jakou mimořádnost odehrávající se maximálně třikrát za celé čtvrtohory mediální papoušek vytáhne z obálky. Jednou je totiž úplněk krvavý, jindy stříbrný, jednou maximální, jindy minimální, jednou v konjunkci s Marsem, jindy s orbitální stanicí Mir. Nicméně všechno to poučování bylo zakončeno poměrně nenápadnou – nicméně zásadní – informací, že jeden z nejočekávanějších astronomických úkazů letošního roku si na úterý sice připravil působivou podívanou, ale především pro nadšence v Severní Americe a v Tichomoří, leč my v Česku si budeme tentokrát muset vystačit "jen" s tím klasickým - jasným úplňkem - jelikož v době zatmění bude Měsíc ještě pod obzorem.
   Odjížděl jsem tak na noční směnu bez nějakého zvláštního očekávání, a byl o to víc překvapený, když jsem po osmnácté hodině z oken našeho velína spatřil v plné síle rudě ozářenou tvář Měsíce. Ano, i kdyby to jazykově nebylo úplně košér, tentokrát by si stejně zasloužil velké eM. Podobný náměsíčníkovi jsem - uhranutý tím pozoruhodným divadlem - sledoval zčervenalou Lunu při její rozvážné pouti oblohou a vzal si rychle mobil, abych pořídil alespoň pár obrázků. Jenže - jedna věc je pozorovat a druhá vyfotit. Potemnělá scéna totiž vyžadovala dlouhý expoziční čas, takže fotky dělané z ruky prostě nemohly být dostatečně ostré a kvalitní, i kdybych měl ruku pevnou jako Chuck Norris… Berte tedy dnešní dvě "lunární" fotky opravdu jen jako ilustraci.
 
 
   Nicméně nebeští vládci nechali Lunu z ničeho nic ztratit v mlze husté tak, že by se dala krájet… a během pár minut jsem mohl pouze sledovat, jak si měsíční rudé kolo musí na obloze razit cestu snášející se mlhovinou, která jej nakonec překryla jako ctnostnou dámu za jemným průsvitným paravánem, skrz který za chvíli nebylo vidět vůbec nic. A protože se do rána situace nijak nezměnila, nezbývalo než Měsíci popřát po náročné noční šichtě hezké hupsnutí do přichystané oblačné peřiny, podobně jako já po probděné noci zalezl do své připravené postele na bidle.
   Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem po probuzení zjistil, že na internetu - jak už to bývá – se našlo opět pár věčně vystresovaných lidí, kteří za každým takovým nebeským znamením vidí nějaké neštěstí. A zřejmě v sebezáchovném pohnutí, se snaží aspoň za část blbostí, které páchají sami lidé, hodit vinu na astronomické úkazy, které v tom ovšem jsou zcela nevinně. Zejména věční negativisté, kteří jsou připraveni vidět na všem nějaké neštěstí a dalších mnoho katastrof předvídat do budoucnosti, mají v tuto dobu pré a ohánějí se spoustou zaručených starodávných proroctví a s výrazem vševědoucích Libuší věští svrab, neštovice, asteroidy, výbuchy sopek, násilí a zániky civilizací.
   Nemám rád tenhle typ lidí. Byť v některých důležitých věcech neberu osudu jeho váhu a schopnosti, myslím si, že člověk by se měl vždy snažit vidět věci v o něco lepším světle, než jsou, ať už je to právě světlo v mlze nebo krvavého úplňku. Lepší nějaké světlo, než úplná tma! Ale především by měl člověk příčinu a původce zla vidět v lidech a ne v astronomických jevech na nebi. A právě válka jen umocňuje míru onoho zla a přidává některé nové motivace dané specifiky lidských povah. Jenže utrpení dětí v Pásmu Gazy není o nic méně reálné, než bylo utrpení dětí v Izraeli během teroristického útoku Hamásu, nebo než je utrpení dětí na Ukrajině, v Sýrii, Iránu či Dubaji. Být věrný obětem je v těchto náročných časech možná jediný způsob, jak si zachovat svou lidskost. Buďme proto nevinným obětem věrní. A to všem obětem bez rozdílu. I když to od nás bude možná vyžadovat, abychom si občas zahanbeně přiznali, že jsme se v jistých chvílích mýlili.
 
 
 
 
SVĚTLA V MLZE
 
 
   Znáte ten pocit, když rozbalíte dárek a držíte v rukou zbrusu novou knihu – voňavku, která teprve před pár dny připlula z tiskárny? Nejprve si pečlivě prohlédnete obálku, přejedete bříškem palce po hřbetu, pak si přečtete anotaci na zadní straně a poté letmo prolistujete. U toho přemýšlíte, jak nejzdvořileji poděkovat, protože už podle toho zběžného průzkumu na první pohled cítíte, že tahle knížka bude pro vás to pravé ořechové.
   Tak přesně takové pocity jsem nedávno zažil, když jsem dostal knihu "Světla v mlze" od slovenského spisovatele, novináře a profesionálního šachového velmistra Jána Markoše. Ve svých esejích si s bystrým vhledem vystudovaného filosofa všímá především události a společensko-politického vývoje na Slovensku, ale s upozorněním na možnost podobného vývoje i v naší zemi. "Kdo chce odhadnout, jak se může společnost v nejbližších letech vyvíjet, pokud parlamentní volby dopadnou podle současných průzkumů (kniha vznikala minulý rok v létě), udělá dobře, když zamění svůj současný pohled místo na Západ spíš na Východ. My, Slováci, jsme vás totiž předběhli. Mladší bratr, který se za Českou republikou držel vždy dva tři kroky pozadu, dnes kráčí dva tři kroky před ním. Pravdou je, že kráčíme směrem, na který nemůžeme být zrovna hrdí. Jsme napřed v erozi demokracie, v utiskování menšin, v oslabování státních institucí. Jinými slovy, jsme dále v cestě k autokratickému režimu". No a dnes, půl roku po vzniku knihy a po volbách, které dopadly podle oněch průzkumů, je ta podobnost s námi vskutku nepřehlédnutelná a stále zřetelněji ukazuje křižovatky, na nichž se demokracie mění v autokracii. Přesto se nejedná o nějaké trudné čtení, protože vždy nabízí čtenáři možnost zahlédnout v mlze současného dění světlo naděje i pomocnou ruku, abychom se v ní neztratili.
 
 
   Pro mě to zatím je letošní TOP kniha, protože je psaná lehkou rukou velice čtivě, přesně, srozumitelně a lidsky. A přitom to není nějaká motivační příručka, či zázračný návod, ale spíš analýza veřejného života a občanské společnosti, ve které žijeme, podložená příklady ze současného i nedávného dění v oblastech, které se nás dennodenně dotýkají jako je například ochrana životní prostředí, školství a výchova dětí, sílící populismus, problematika LGBT lidí, xenofobie, válečné agrese se svými oběťmi a mnohé další. To činí knihu velmi zajímavou a především aktuální. Složité problémy jsou vysvětleny pochopitelně a autor knihy se (většinou) opravdu nesnaží hrát si na toho jediného správného člověka s jedinou pravdou a správným nazíráním na svět kolem nás, jen spíš nabízí svůj pohled, co každý z nás může udělat pro to, aby Země byla lepším místem pro život.
   Upřímně jsem si moc užíval autorových argumentů, výstižných příkladů a celkového apelu na obyčejné lidství, díky čemuž chmurné úvahy vždy vyznívaly optimisticky s nastíněním možného východiska. A právě k těmto světlům je – myslím - možné se v dnešním rozbouřeném moři života a peripetiích, které přináší, kdykoliv ohlédnout, budeme-li mít nějaké nejasnosti, pochybnosti či nás budou vypouštěné chiméry svádět z cesty. A alespoň já se k nim prostřednictvím této knihy budu určitě vždy rád vracet, protože mám rád knihy a myšlenky, které se nabízejí, ale nevnucují, které svým vyprávěním vyvolávají otázky, chuť o věcech přemýšlet a posilují osobní odvahu. No a "Světla v mlze" právě takovou knihou jsou, nebo tak aspoň na mne působí.
 
 
   A tak všem, kteří se kolem sebe rádi rozhlíží a pokouší svým rozoumkem pochopit komplikovaný svět sociálních vztahů lidské rasy, mohu jen vřele doporučit a jako malou ochutnávku alespoň několik citací:
   "Výchova znamená pochopit, že v životě je i něco jiného než jen strach a prospěch. A já se obávám, že právě mezi těmito póly se většina lidí pohybuje. Ale jiné věci jako soucit, poctivost, vděčnost, lidskost, sounáležitost, pokora, to tam neexistuje. A na to právě často sází populismus: Tohohle se budete bát a z tohohle budete mít prospěch".
   "Jak nepodlehnout tlaku okolí, je být si vědom své jedinečné identity. Nikdo z nás není jen zaměstnancem. Jsme především lidé. A také občané. Máme vlastní hodnoty, vlastní důstojnost, vlastní morální kompas. Jsme obdařeni svědomím. Udělali bychom velkou chybu, kdybychom poslouchali jakékoliv pokyny svých nadřízených jen proto, že jsou v hierarchii organizace výš než my. Tím bychom sami sebe dobrovolně změnili na stroje, které po zmačknutí příslušného tlačítka vykonají přesně to, co se od nich vyžaduje. Nejsme stroje. Ani otroci. Nemusíme – dokonce nesmíme – jen slepě poslouchat".
   "Šťastní lidé jsou obvykle spokojení ne proto, že by byli bohatší nebo vzdělanější než ostatní, či že se narodili pod šťastnou hvězdou a všechno jim v životě vycházelo. Jsou šťastní, protože se dovedou soustředit na věci, které je těší a naplňují, a nenechávají svou pozornost bloudit temnými močály své mysli".
   Ano, to mi přijde jako velká pravda. Zbytečné starosti a chandra ještě nikdy nic neusnadnily, ba naopak: většinou se ukázaly být tak zbytečnými, jak to jenom šlo. A tak se i já snažím jim zbytečně nepodléhat a raději zaměřovat svou mysl a konání na věci, které mám rád, a činí mě šťastným. Není to vždy úplně jednoduché, ale jde to. Před chvílí jsem se kupříkladu vrátil plný endorfinů z dopoledního patnáctikilometrového výběhu okolím mého města, za okny svítí sluníčko, z gramofonu mi zpívá Bruce Springsteen „Vlož své ruce do mých“ a já se usadil v křesle s knihou plnou krásných esejů a pár si jich znovu přečetl, abych o ní sepsal článek na svůj blog. A tak odpusťte bláhovému snílkovi, který si myslí, že tyto ideje inspirují lidi zamyslet se nad svým životem…
 
 
 
 
VALENTÝNSKÝ TÝDEN
 
 
   Proslulé Valentýnovy jmeniny 14. února jsou, myslím, jedním z nejoblíbenějších témat na internetu a spousta přispěvatelů si nedokáže upřít možnost se k tomuto svátku nějak vyjádřit, využít ho aspoň k malému dárku pro své milé či blízké (v optimálním případě obojí zároveň), nebo se vůči němu aspoň nějak vymezit. Popravdě řečeno, nemám k Valentýnovi jako ke svátku bůhvíjaký vztah. Celý dosavadní život jsem si docela dobře vystačil bez něj, ale nejspíš jde jen o záležitost generační a zvykovou, protože když to domýšlím do důsledků, je mi obsahem mnohem sympatičtější svátek zamilovaných než mnohé jiné významné dny. Na druhou stranu je otázkou, proč vůbec něco podobného slavit. K tomu, abych člověku, do kterého jsem zamilovaný, tuto občas jednoduchou a občas lehce komplikovanou skutečnost řekl a poděkoval mu za to, nepotřebuji zrovna speciální marketingový svátek v kalendáři. Skutečnou zamilovanost (alespoň tedy v mém případě) si není třeba připomínat, protože tak intenzivní emoce se připomíná sama a velmi často, ať už je právě únor či květen, ať je země pokryta bělostným sněhem nebo vysychá pod žhavým sluncem, nebo ať je svatého Valentýna či zdánlivě obyčejný den, který se může během okamžiku svátkem stát. A tak slavím kterýkoliv den či dokonce dny.
 
 
   No a právě jedním takovým dnem byl i čtvrtek 12.2., kdy slavila Lenka Dusilová své 50. narozeniny koncertem v paláci Archa. Téměř dvou a půlhodinový koncert s hosty - kteří sehráli důležitou roli v jejím hudebním příběhu - Davidem Kollerem, Čechomorem, Clarinet Factory či Beatou Hlavenkovou, chronologicky zmapoval zpěvaččinu více než třicetiletou kariéru plnou hitů a podmanivých písniček. Koncert sice začal s asi patnáctiminutovým zpožděním, což bylo ale citlivé vůči fanouškům, kteří se v obrovských houfech neměli šanci dostat dovnitř včas. Archa tak byla našlapaná až po strop, ale drtivé většině fanoušků to nezkazilo zážitek z vystoupení, které naplno odhalilo autorskou jedinečnost Lenky Dusilové i její hlasovou osobitost. Celý večer jsem si moc užíval a zcela mě pohltila atmosféra, kterou jsem vnímal spíše jako oslavu hudební svobody a neotřelosti než nějaké bilancování, což v kombinaci špičkových muzikantských výkonů s barevnou škálou jejího hlasu přinášelo často jen těžko popsatelný až mimosmyslový zážitek.
 
 
   Samozřejmě že nadšení fanoušci se s koncem tak vydařeného koncertu nechtěli smířit a mohutně si vytleskali Dusilovou zpět na pódium, kde spontánně došlo na narozeninovou píseň i velkou kytici pro oslavenkyni. Dojemný moment korunoval David Koller, který s ní jako jeden z přídavků dal i známý hit "Sen", jenž spolu a s Lucií, kdysi nazpívali. A jejich duet jen potvrdil, že tato oslava byla skutečně jedinečná, a zcela mimořádně se povedla.
 
 
   Nestává se nám příliš často, abychom se v jednom týdnu vraceli vícekrát z Prahy až po půlnoci, jako tomu bylo tentokrát, ale další dvě akce – spojené s již zmíněným Valentýnem – to prostě tak zařídily. Ačkoliv se to možná ne každému bude zdát jako vhodné, tak sobotní sváteční program jsme zahájili pohodovým brunchem s našimi dětmi v kavárně Kolektor, odkud jsme se již přesunuli na nedaleké Výstaviště ke startu Valentýnského běhu Stromovkou. Oslavit Valentýna v běžeckém stylu je možná netradiční způsob, ale velice sympatický. Počasí přálo, sedmikilometrová trasa byla příjemná a láska s laskavostí byla cítit všude – na startu, podél trati i v cíli. V každém povzbuzení, v úsměvech i v radosti z pohybu, která spojila tisíce běžců - od výkonnostních, přes rekreační až po ty, kteří se jen chtěli zkusit postavit výzvě - do jednoho společného pelotonu, který měl jedinečnou atmosféru.  A tak zde a v ten byli oproti Milánu vítězové všichni!
 
 
   No a po odpoledni stráveném pražskou procházkou jsme k večeru doklopýtali do Libně k hale O2 universum na Valentýnský koncert šumperské kapely O5 a Radeček. Protože kdy jindy než právě tento den by měl člověk vyrazit na koncert skupiny, jež proslula především pozitivně laděnými milostnými písničkami a boří nepsaný předsudek, že jednoduchý, víceméně nic neřešící love song do současné muziky nepatří. Ale ruku na srdce – jsou chvíle, kdy ho většina lidí čas od času potřebuje a je to prostě sympatický protipól mudrování, které je pro českou scénu někdy tolik příznačné.
   Roli předskokana na sebe vzala skupina Brixtn s akustickým setem pouze ve dvou lidech a musím říct, že již dlouho jsem se předkapelou tak dobře nebavil. Celý život se zajímám o muziku a snažím se rozhlížet a naslouchat i soudobé tvorbě, ale evidentně mi poslední roky ujíždí vlak, protože Brixtn se ke mně zatím nedonesl, ale po sobotě to rozhodně velmi rád napravím.
 
 
   Po talentovaném mládí nastoupila na pódium Moravská filharmonie Olomouc a po malé orchestrální předehře přišli již chlapci z jesenických hor. Odstartovali svou stařičkou písní "Pan Kristián", v níž se sound kapely příjemně smísil se zvukem symfonického tělesa a dodal tím skladbám orchestrální rozměr. V jejich setlistu dominovaly především osvědčené romanticky laděné hity (Jedna holka, Vloupám se, Romantické smyčce, Praha, Bra3, Měla bys vědět), které snadno rozezpívali vyprodanou pražskou sokolovnu - jak Radečci přejmenovali Outůčko. Kapela nezapomněla ani na speciální hosty. Mezi ně patřila zpěvačka Elly, která si s muzikanty zazpívala píseň "I tak to za to stojí". O něco delší dobu se na jevišti ohřáli houslista Pavel Šporcl a Felix Slováček, kteří Radečky doprovodili v několika písních a spolu si pak střihli "Montyho čardáš". Kdybych ale mohl mluvit do repertoáru, tak bych vypustil už ohraný cover od Coldplay "Viva la vida", který mi přišel nadbytečný. Jinak ale vše OK, i když přiznávám, že tahle nasládlá muzika s naivně romantickým nádechem není úplně můj šálek čaje, ale k valentýnskému souznění jaksi patří, a ten večer dokázaly jímavé tóny mnoha lidem (mne v to počítaje) dojetím z příjemného zážitku hodně rozmlžit vidění. A k tomu nás rozněžněná atmosféra plná emocí ještě velice snadno přenesla do volnějšího prostoru před mixážní pult, kde jsme si s Martinou střihli závěrečný taneček, protože "Bejby nebude sedět v koutě". Moc jsme si to užili a jen doufám, že ostatním posluchačům jsme svou choreografií ten skvělý večer nějak nepokazili a odcházeli domů jako my s úžasným pocitem a zážitkem s velkým "Z".
 
 
   S těmi z vás, kteří dočetli až sem a myslí si jako já, že stojí za to si připomenout takový - kupecky možná zprofanovaný, ale přesto v myšlence bohulibý – milý svátek aspoň pár slovy, přeji pěkného Valentýna kterýkoliv další den, a všem bez rozdílu pak přeji, abyste byli zdraví, nenechali se otrávit špatnými zprávami a měli kolem sebe vždycky i dostatek těch dobrých...
 
 
 
 
BĚŽKOBUS
 
 
   Pominuly největší mrazy a v únorovém vlhkém povětří začíná být cítit předjaří. To mi ale nebrání se na chvilku zastavit a vrátit se ještě do minulého týdne, kdy jsem v rámci zimních volnočasových aktivit vyrazil na běžky. Ne že bych se vždy a zcela řídil Pliniovým "Nulla dies sine linea" (žádný den bez čárky), nicméně nechci svůj čas jen prozahálet, a tak alespoň část každého dne věnuji aktivnímu pohybu. Nejsou to žádné světoborné výkony, ovšem mají své kouzlo, které mě udržuje v jakés takés kondici, navodí příjemnou vnitřní pohodu a občas i vysvobodí od běžných domácích povinností. Ale především, sport vždy byl a stále je, nedílnou součástí mého života. Za nějakými rekordy a pořadím už se pochopitelně nehoním, ale o to víc si užívám samotného pohybu a snad i proto čím jsem starší, tím se cítím líp.
 
 
   Takže tentokrát jsem běžecké a trekové boty vyměnil za ty běžkařské a vyrazil do kopců v okolí Kutné Hory využít možná letos poslední šanci si zde zalyžníkovat. Nejsme sice typickým běžkařským regionem krkonošského typu, kde se buď leze stromečkem nahoru, nebo ve strachu o údy sjíždí kamsi z vrchu do neznáma, přesto se i v našem okolí najde spousta kilometrů tras na takové to pohodové sklouznutí. Tedy pravda, o nějaké cílené úpravě a údržbě se dá jen stěží hovořit, ale místní nadšenci si stopu prostě vždy tzv. "prohančujou". 
   Tentokrát jsem pro lyžníka turistu naplánoval pohodový okruh k Bezhlavému Jánu s pokračováním do Ratboře a přes Vysokou a Přítoky zpět. Věren svému bytostnému přesvědčení, že slušně vychovaný organismus musí nápor podobného fyzického příkoří zvládnout svépomocí, jsem vyrazil, nicméně trasa se musela za pochodu občas optimalizovat hned z několika hledisek. Aby se pokud možno jednalo o cestu krasomilnou a s dostatkem sněhu, na které bych zbytečně nebrousil své ski a aby rozsahem odpovídala mým schopnostem, neboť jsem rychlý a vytrvalý - tedy, jakože se rychle unavím a dlouho mi to vydrží... Pozvolné postupové tempo na mírných houpačkách bylo ale pohodovým svezeníčkem, kterému na harmonii konání ubíraly jen pauzy, při nichž jsem záviděl dětem jejich retenci močového měchýře. Na druhou stranu byla alespoň příležitost při jednom takovém spočinutí přesvědčit Martinu, že i muž dokáže být andělem. Sice tedy padlým…, přesto bělostně nevinným.
 
 
   Po půldenní lyžnické šichtě jsem se tedy připlahočil v duševním edenu a s úsměvem na rtu. A přestože výkonnostní sportsmeni by se nad mým běžkařským stylem - který chvílemi připomínal prostná cvičení - zajisté smíchy potrhali (sokolové mezi mými předky by snad ze mne ale měli radost), tak já byl vnitřně naprosto spokojen… "a vo tom to je".
   Ona totiž každá cesta, ať ta na běžkách, pěšky, či prostě jen životem, je cestou hledání drobných střípků štěstí. Střípků, kterých je sice kolem nás dostatek, ale které umí někdo líp a jiný obtížněji najít, vychutnat a poskládat si z nich pěkný život. Znám totiž lidi, kteří jsou velmi bohatí a úspěšní, kteří jsou mladí a zdraví, mají vliv na veřejné mínění a dění, a přesto nejsou zcela šťastní. Na ulicích vídám i mnoho nemocných, nuzných bezdomovců, z nichž mnozí se cítí sice svobodní a nespoutaní povinnostmi, přesto v jejich očích také nenacházím životní štěstí. Štěstí je prostě neuchopitelná věc, po které všichni toužíme, ale zatímco zdraví, bohatství, moc, vliv, zážitky, čas, či délka života jsou lidsky měřitelné kategorie, štěstí měřítko nemá. Každopádně, aby člověk byl šťastný, toho moc nepotřebuje a důvodů aspoň k malým radostem se najde všude kolem dost. No a mně tahle běžkařská cesta přinesla spoustu zážitků a radosti, tak ji moc rád a hrdě přidávám do svého "blogového životopisu".

 
 
 
KVĚTINY NONSTOP
 
 
   Jsou zážitky, které se jen těžko dostávají z hlavy a konec ledna mi takových přinesl skutečně mnoho. A přestože tento měsíc je pro mě z nějakého těžko vysvětlitelného důvodu nejméně oblíbeným (a tedy i pocitově nejdelším), tak ty zážitky byly krásné a v mé mysli přetrvávají nepřetržitě jako světlo v květinách nonstop.
   Například úžasný klavírní koncert při svíčkách v Betlémské kapli, kde za doprovodu smyčcového kvarteta zazněly zasněně magické melodie italského skladatel Ludovica Einaudiho. Ten se proslavil především jako autor filmové hudby, a tak není divu, že koncert začal jemně, jako když se po ránu rozhrne záclona a do pokoje vstoupí první paprsek slunce. Zvuk klavíru postupně rozjasňoval prostor, přičemž smyčcový ansámbl někdy tvořil jemné pozadí, jindy přebíral hlavní melodii. Každý tón se při tom nacházel přesně tam, kde měl být - nic navíc, žádná okázalost, jen čistá hudební esence, světla svíček, emotivní atmosféra a nádherný zážitek, který se vymykal běžným koncertním událostem.
 
 
   Přestože parádní výšlap čerstvým sněmem pocukrovanou krajinou podél Labe byl z úplně jiné zážitkové komůrky, tak množstvím uvolněných endorfinů (hormony štěstí) byl lehce srovnatelným. Mrazivé počasí, křupající sníh, příjemná degustace, drobné radosti i poznání několika nových míst a faktu, že zdánlivě fádní polabská rovina umí být okolo Záboří a Chvaletic krajinově příjemně nerovná. A když tudy ještě putujete s přítelem, s kterým si máte po 22 km a 7 hodinách stále co povídat – tak to prostě nemá chybu.
 
 
   Stejně jako výlet do Brna za vnučkami a především pak bruslení s mojí Barunkou a Amálkou na Moraváku. Ta děvčata jsou stimul jako hrom, "energeťák" do všech údů, a nejvíc do hlavy, jejíž odhodlání se pak ničí stejně těžko jako bolševník velkolepý. Ano, někdy mám pocit, že čím jsem starší, tím si dávám vyšší laťku, což je vzhledem ke zchátralosti těla asi nemístné, ale pocitově strašně fajn.
 
 
   Nicméně tentokrát mi ze všech těch zážitků zůstal v mysli jako tříska zadřený především koncert v pražském klubu Café V lese, při kterém skupina Teige pokřtila své album – Květiny nonstop. Tato alternativně-popová kapela vzešla kdysi z podhoubí kutnohorské scény, ale dnes působí v Praze, kde se z trojčlenné sestavy rozrostla na pětici. No, a protože jejími zakládajícími členy jsou mí nejbližší, tak by asi bylo trapné zde na ně pět pochvalné ódy. A tak pro případné zájemce raději zanechám jen odkaz na musicserver, který již dlouhá léta sleduji, a když na něm včera vyšla recenze, která končila slovy: „Vždycky jsem chtěl, aby někdo v Česku natočil přesně takovou desku. Konečně jsem se dočkal“… tak mi srdce zjihlo.
 
 
   Přesto alespoň pár slov ke koncertu samotnému. Když jsme kolem sedmé dorazili do v té době ještě poloprázdného sálu, věřil jsem, že si poslechnu pěkné písničky, zažiju skvělou atmosféru klubového koncertu a potkám moc fajn lidi. A to se mi splnilo mírou vrchovatou. Posluchače nejdřív navnadil akustickou kytarou písničkář Vincent, aby pak Teige nejen v intimních červených barvách předvedli romantickou něhu, melancholii a ráznost zároveň. Motivy jednotlivých písní se vlnily a postupně nabíraly na intenzitě, jako když se rozbíhá letní bouřka. Po samotném křtu atmosféra gradovala a vrstvení zvuků i crescenda u závěrečných skladeb publikum strhla, díky čemuž byl závěrečný potlesk o to bouřlivější.
 
 
 
   Musím se přiznat, že mě koncert doslova nadchl, a přestože to byl letos již náš třetí, odcházeli jsme s Martinou domů plni příjemných emocí, díky čemuž považuji koncertní sezónu za úspěšně zahájenou. Inu jak říká doktor Vlach v románu Saturnin: „Nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života. Když přijímají královské dary osudu s přesvědčením, že je to samozřejmé.“ Já to tak snad nemám a i tenhle článek je takovým malým poděkováním životu, osudu, mým nejbližším i lidem okolo mě.
 
 
 
 
BRAVO MAESTO
 
 
   Rytmus života v novém roce se už stihl docela ustálit, což ovšem neznamená, že by svět v řadě ohledů nešílel úplně stejně jako loni a v mnohém nebyl dokonce vykolejený ještě víc. Nicméně události rozhodující o mé každodenní náladě a chuti pouštět se do dalších dennodenních půtek s životem a užívání si ho, se rozhodně netočí ani kolem toho, jaké gaunery jsme si zvolili, aby nás reprezentovali (neboť agent agentovi oko nevyklove, obdobně jako trestně stíhaný trestně stíhaného soudu nevydá), ani podle momentálních výpadků zdravého rozumu zástupce většiny amerických voličů.
   Ano, věci nejsou zdaleka normální, ale to naštěstí neznamená, že kolem nás není spousta jiných věcí a důvodů k radosti. V tomhle směru prostě každá drobnost potěší a žádné stéblo není tak tenké, aby se ho tonoucí v informačním moři nezkoušel zachytit. Náš současný život - jak píše slovenský filosof a novinář Ján Markoš ve své knize Světla v mlze – "prostě potřebuje dobré příběhy" a já vám tedy jeden nabízím. Je o nevidomém italském tenoristovi Andrea Bocellim a jeho víkendovém koncertě v Praze.
   Tento dnes světově uznávaný zpěvák klasických operních árií i popově romantických písní, neměl cestu k významným oceněním a své hvězdě na hollywoodském chodníku slávy vůbec jednoduchou. Poté co ve 12 letech oslepl, když jej při fotbale nešťastně zasáhl míč do oka, začal navštěvovat specializovanou školu pro nevidomé a navzdory svému handicapu vystudoval učitelský ústav a práva. Ale jeho hluboký zájem o hudbu převážil a přivedl jej i ke studiu zpěvu. Dlouho se však nemohl prosadit a živil se jen jako barový klavírista a zpěvák. Ledy se ale prolomily, když mu v roce 1992 slavný italský rocker Zucchero nabídl, aby zkušebně nazpíval druhý hlas jeho slavného duetu "Miserere". Tento snímek zaujal L. Pavarottiho, který se o jeho zpěvu vyjádřil velmi pochvalně, nevěříc tomu, že se jedná o barového zpěváka okresního formátu a přizval ho k společnému vystoupení. Tím se nastartovala jeho kariera, a když poté ve svých sedmatřiceti letech uspěl na hudebním festivalu v San Remu s hitem "Con te partiró", rozletěla se už naplno do celého světa.
   Bocelli má dnes na svém kontě nespočet hudebních ocenění, prodaných desek i koncertů v největších koncertních sálech, operních domech a arénách po celém světě a za pár dní bude na stadionu San Siro v Miláně zahajovat svým hlasem i letošní zimní olympiádu. Ale ještě předtím v Praze odstartoval světové turné, které připomíná právě jeho výjimečnou hudební dráhu trvající již 30 let. No a my s Martinou jsme byli tak hodní, že nám Ježíšek dvě vstupenky nechal pod stromečkem.
 
 
   Už pohled na velkou nasvícenou scénu připravenou pro početný orchestr a smíšený sbor dával tušit, že ten večer bude skutečně velký. Když ale asistentka přivedla na pódium elegantního prošedivělého muže, který jakmile začal zpívat, jakoby svět kolem přestal existovat, bylo zřejmé, že Ježíšek s velkorysým dárkem nešlápl vůbec vedle - navíc když se mu podařilo sehnat lístky do divácky atraktivního sektoru.
   Samotný koncert měl dvě části rozdělené přestávkou. V té první zazněly skladby klasického repertoáru, kdy se zpěv Bocelliho prolínal se zpěvem hostů, s nimiž si po jejich sólo kouscích střihl i duety. Byla to nepochybně hudebně kvalitních vystoupení, která dodala koncertu na barevnosti, jen se mi trochu zdálo, že samotného Andrea jsme si v této části tolik neužívali, až se mi se vší úctou k hostům chtělo občas zvolat: "My chceme více Bocelliho!" Ale asi jen on sám ví, zda se program takto skládal s ohledem na jeho rostoucí věk a možnou potřebu si tu a tam odpočinout (je mu přeci jenom sedmašedesát let a i pro mnohem mladší zpěváky není úplně jednoduché utáhnout více jak dvouhodinové vystoupení), nebo zda mu primárně šlo o to předvést publiku mladé talentované kolegy, kteří by asi jinak stěží dostali možnost zazpívat před tak velkou vyprodanou halou.
   Bez ohledu na skutečný důvod je ale potřeba zmínit, že co interpret to neskutečná kvalita. Ať již to byla sopranistka Zuzana Marková, která se mimo duetu s Bocellim v jeho největším hitu prezentovala krásnou interpretací "Měsíčku na nebi hlubokém" z Dvořákovy "Rusalky", nebo italská sopranistka Serena Gamberoni, která Martinu hodně bavila, či houslistka Rusanda Panfili, jenž dala svým bombastickým výkonem vzpomenout na Hanse Zimmera skladbou z "Pirátů z Karibiku". Vůbec nejdůležitějšími spolupracovníky ale byli muzikanti z Českého národního symfonického orchestru, kteří v kombinaci se sborem odváděli po celé dvě hodiny naprosto precizní práci a jejich provedení legendární "O Fortuna" patřilo k jednomu z vrcholů úvodní části, kdy si člověk užíval a pocítil sílu početného hudebního tělesa.
   V druhé části dostali větší prostor popovější skladby a s nimi i samotný Bocelli. Nicméně z hostů v této části si speciální vyzdvihnutí zaslouží úžasná dánská zpěvačka etiopského původu Andrea Lykke, jejíž jméno stojí za zapamatování, neboť jak ve svém sólovém výstupu, tak při následném duetu s nevidomým Bocellim v jedné z jeho nejkrásnějších písní "Vivo per lei" působila svým sametově podmanivým hlasem jako dokonalá hudební partnerka. Píseň v jejich podání i s vystoupením taneční dvojice - Francesco Costa a Angelica Gismondo (která dotvořila svým uměním atmosféru několika dalších árií) byla doslova božská mana všem smyslovým vjemům a pomyslně tak odstartovala více jak půlhodinový vrchol celého večera plného velkých hitů, který gradoval do velkého finále, kdy nadšené publikum odmítalo pustit Bocelliho z jeviště a vytleskávalo si jeden přídavek za druhým. Mezi nimi nemohlo pochopitelně scházet "Con te partirò" a obdivuhodná interpretace "Nessun Dorma" z opery "Turandot". Ale to již lidé nevydrželi a několikrát předčasně vstali ze sedadel a nadšeně tleskali, protože ta síla a krása hudby s emocemi rozezněla kladívka a kovadlinky, nebo jak to v tom uchu funguje, a přinášela zážitku další dimenzi… No a pak už jen zbývalo obdivně vydechnout, utřít slzy a zadoufat, že něco tak mimořádného a slovy těžce popsatelného budu mít možnost ještě někdy znovu zažít. Protože takových chvil a takových umělců není opravdu mnoho.
 
 
   Co říct závěrem? Bylo skutečně potěšující se osobně přesvědčit o tom, že pěvecké mistrovství Andrea Bocelliho je ztělesněním toho, pod čím si my, obyčejní lidé - kteří ani nejsme znalci klasické hudby a opery - představujeme slovo umění. A když tomu umění čelíte naživo jen z několika desítek metrů, jeho síla vám vytvoří husí kůži na těle, kterou některé momenty zvětšovaly do pštrosích rozměrů. Zkrátka jak po závěrečných bouřlivých ovacích, do jen pomalu utichající haly, zvolala jedna nadšená posluchačka: „Bravo Maestro!!!“.
 
P.S. Na akci nebylo povoleno pořizování nahrávek a focení s bleskem (proto odkazy na jiná videa a moje jediná ilustrativní fotka před začátkem koncertu), a musím dát palec nahoru za to, že tohle dodržela drtivá většina návštěvníků. Bylo vidět jen minimum světýlek z mobilů a řekl bych, že o to větší zážitek to pro všechny zúčastněné byl.
 
P.S.s. Musím ještě říct, že i nyní, když to tady sepisuji, tak ty příjemné vzpomínky působí jako balzám na duši a dávají alespoň na chvíli zapomenout na všechny ty Trumpy, Putiny a jejich Česko – Slovenské podržtašky… Tak ať je podobně dobrých příběhů okolo nás co nejvíc.
 
 
 
 
NIKDY NENÍ POZDĚ
 
 
   Upřímně mám rád neobvyklé řetězce náhod, které občas dokážou vykouzlit zajímavé příběhy, se kterými by si těžko poradila i naše fantazie, a to i kdybychom ji zrovna pustili pěkně na volno. Pravda, někdy je potřeba jít takové náhodě malinko naproti, aby náhodou nesešla z pevné cesty někam do mokřadů, nebo si naopak neřekla, že se to bez ní celé obejde a nedala si někde na gauči šlofíčka. 
   Tentokrát mi tedy náhoda nejprve přihrála k přečtení článek o jednom chlápkovi z Neratovic, který do svých padesáti let dělil svůj čas jen mezi rodinu a fotbal (v mládí jej hrával a pak především spoustu let trénoval), přičemž na dovolenou jezdil pouze s cestovkou, nebo autem do Chorvatska. V roce 2019 ovšem dostal přátelskou nabídku na cestu do Chile s kamarádem, který tam jel na služební cestu a rozhodl se uposlechnout volání dálek. Jenže zmíněná náhoda zaúřadovala a příteli služebku zrušili. Nicméně jeho natěšení bylo tak veliké, že se i bez zkušeností, znalosti cizích jazyků a technologií, rozhodl cestu uskutečnit a 1.1.2020 odletěl sám. V Chile strávil jedenáct dní, během nichž se mu život otočil vzhůru nohama a domů se vracel s vědomím, že chce i nadále cestovat - nic víc, nic míň. No a podle článku si svůj sen stále plní. Opustil úspěšnou kariéru fotbalového trenéra, začal objevovat svět a od té doby již navštívil přes 50 zemí na pěti kontinentech.
 
 
      Musím se přiznat, že mi to vyprávění bylo moc blízké, neboť i mě světoběžnictví baví a vždycky bavilo a po skončení trenérské kariery mi na něj vybývá mnohem více prostoru a času. Bez cestovek jezdíme již taky řadu let a přes nepohybně větší náročnost v přípravách, je to mnohem autentičtější. A ta svoboda a nesvázanost je prostě skvělá. Tudíž jsem o zajímavém článku Martině hned vyprávěl a nezapomněl podotknout, že zmíněný cestovatel jezdí prý nejraději sólo, protože se na něj pak lidé dívají úplně jinak a dostane se tak víc mezi ně, zatímco já podnikám cesty za poznáním a dobrodružstvím především s ní, neboť jí mám nejen rád, ale taky rád sdílím zážitky. No a důvodů k radostem se najde při takových cestách vždy dost a dost.
 
 
    A protože "svět je malý a o náhody v něm není nouze" - jak říkal pan Lustig v pohádce Lotrando a Zubejda - tak dva dny po přečtení článku jsme šli s Martinou na cestovatelskou besedu "Argentina a 3 okolní země". No a jaké bylo moje překvapení - takříkajíc zžidlepádové překvapení - když jsem spatřil za přednáškovým pultem povědomou tvář - Jiřího KAFÍNA Kafky - atypického sólo cestovatele. Ten se s námi během večera vydal na dobrodružnou cestu napříč Jižní Amerikou, svým osobitým způsobem nás imaginární cestou zavedl k největším vodopádům světa Iguazú z brazilské i argentinské strany, na Recoletu k místu odpočinku Evity Peronové, či do Rosaria - rodiště Lionela Messiho a Ernesta Che Guevary. Paraguay jsme projeli na skútru, který zde funguje jako taxi a v Buenos Aires jsme navštívili historické, chudinské i moderní čtvrti. Samozřejmě jsme zašli i na jihoamerickou svátost – fotbal a poté pluli lodí do uruguayského Montevidea proslulého svou koloniální architekturou. Přednáška byla pestrým mixem faktů, osobních zážitků i vtipných historek, kterých si početné publikum dostatečně užilo, neboť Kafíno je skvělý komunikační virtuóz a vypravěč.
 
 
   Nicméně nemenší snahou přednášky bylo též inspirovat a sdělit, že každý může začít cestovat v kterémkoli věku, a to i na vlastní pěst a navzdory neznalosti cizích jazyků. Neboť jak sám říkal, mimo rukou a nohou mu k dorozumívání zatím vždy stačilo umět pozdravit, poděkovat, říct prosím a neustále se usmívat…
   Ono je samozřejmě možné hledat a jistě i najít bambilion důvodů proč "to nejde", anebo překonat obavy, vzít batoh a prostě to zkusit... Nikdy totiž není pozdě, pokud to zdraví dovolí a člověk má chuť si plnit své sny.
 
 
 
 
ČTYŘI DOHODY
 
 
   Prostor okolo nás opanovala skutečná zima, vánoční sprint je úspěšně za námi a nový rok už se zabydlel na svém dočasném trůnu. Tudíž je čas na zpracování a utřídění posledních zážitků, poznatků a fotek, které napomůže správnému "strávení" jednotlivých akcí. Mám tenhle proces rád, kdy sedím a rozmýšlím nad "klábosnicí", vzpomínky mi probíhají hlavou a obrázky po monitoru, protože díky tomu většinou vše znovu prožiji. Archivace zážitků patří tak nějak k věci, neboť vše by se mělo dát s odstupem času dohledat a znovu si připomenout a případně využít. A tak se mi plní šanony, alba, poznámkové sešity i soubory daty, ale to je součást hobby. Každý sběratel hromadí pod sebe "TO svoje" a nikdo se tomu nediví. A sbírání zážitků, emocí a požitků je ze stejného soudku. No, a když je ten zážitek mimořádný, tak si ještě přidám a snažím se jej zformulovat na osobní www…., asi jako právě teď, krátce po zhlédnutí divadelního představení "Čtyři dohody".
  Inspirací se pro něj stala stejnojmenná kniha Dona Miguela Ruize vycházející z učení starých Toltéků, jejíž prostřednictvím odhaluje čtyři základní moudra jejich civilizace: Nehřešme slovem, Neberme si nic osobně, Nevytvářejme si žádné domněnky a Dělejme vše, jak nejlépe dovedeme. No a Jaroslav Dušek na jejím základě před více jak dvaceti lety vytvořil představení, ve kterém všechny čtyři dohody odlehčenou formou postupně vysvětluje, a to i s nejrůznějšími příklady, humorem a za pomoci slovních hříček. Postupně tak promlouvá na téma vzdělávacího systému, výchovy dětí, mezilidských vztahů, odpuštění a vnímání vlastního ega. Přičemž i nenásilně odhaluje, jak je celý náš civilizovaný systém založený na nesmyslné honbě za iluzorním světem konzumní společnosti.
   Podle vlastních slov dával Dušek představení při jeho zrodu "rok, maximálně dva", ale vyklubala se z něj doslova legendární hra, o kterou je i po tolika letech stále obrovský zájem. Já samotný jsem se s ní setkal nejdřív v podobě záznamů na YouTube a později ve filmovém zpracování v televizi, které mě velmi oslovilo, a tak když se mi po několika marných pokusech podařilo sehnat lístky do divadla, ani na minutku jsem neváhal. Je ale očividné, že díky Duškově improvizačním schopnostem se obsah během let stále proměňuje a není tudíž stejný. Nicméně důležitá tématika samozřejmě zůstává a je jen k nevíře, jak Dušek stále přichází s novými příběhy a promluvami, které se dané tématiky týkají.
   Ne, že bych se vším, co vizionář Dušek říká a říkal bezmezně souhlasil, ale na podiu podával své pravdy s jiskrou, vtipem a neodolatelným charismatem. Ve spoustě věcí jsem se našel, s jinými bych polemizoval a v několika věcech jsem měl pocit, že si i trochu protiřečí. Přesto se domnívám, že v mnoha interpretovaných myšlenkách byla skryta moudrost a jeho osobitý projev, včetně vokální kreativity a tematického zanícení mi nedával příležitost se, byť jen chvilku, nudit.
   Samotné představení se ale slovy špatně popisuje, protože se jedná de facto o filozofickou přednášku s přemýšlivým pohledem na svět a život, v níž Dušek jako silnou zbraň používá humor a hudební složku, s kterou mu pomáhají jeho kolegové Alan Vitouš a Pjér La Šé´z. Nicméně, mně je podobná forma divadla sympatická, pokud tedy své myšlenky nabízí, ale nevnucuje a vyvolává přitom otázky v hlavě, aniž by mě tloukla svými svatými pravdami. A Čtyři dohody právě takové jsou. Občas nabídnou nelichotivou reflexi současné doby, občas poskytnou lžičku úsměvného medu, občas vyvolají nepříjemnou otázku: Nechovám se někdy taky tak? Nedělal jsem při výchově svých dětí podobné chyby? Lze vůbec žít tak, abych sobě a druhým nějak neubližoval?... Zatím totiž nejsem bohužel svatý, abych si občas nezahřešil slovem, někdy si něco nevzal osobně a nevytvořil si čas od času nějakou tu domněnku. Vše se však snažím dělat tak, jak nejlépe dovedu a to ostatní se pokusím alespoň omezit na minimum, i když vím, že je to jenom divadelní představení. Jenže ty otázky při jeho sledování přicházejí a právě v tom je - alespoň pro mě - jeho největší smysl. Osobně tedy vřele doporučuji, i když je jasné, že ne každý to musí přijmout jako já. Nicméně Čtyři dohody rozhodně stojí za to, aby se nad nimi člověk přinejmenším zamyslel, přičemž to myšlení je o to příjemnější, že se u něj člověk navíc směje. A kdyby nic jiného, tak tohle se počítá. Humor s obsahem.
 
P.S. A pro ty, kteří by měli zájem, tak zde je odkaz na představení v jeho televizní podobě - https://www.youtube.com/watch?v=Kx71BFDlUQQ&list=RDKx71BFDlUQQ
 
 
 
 
KUTNÁ HORA – MĚSTO PRO MŮJ ŽIVOT
 
 
   Někdy mívám pocit, že si "čas" dělá, co chce. Místo aby plynul stejnoměrně, tak skáče, plíží se, uhání, nebo naopak téměř stojí. No a v tom novém roce si prozatím říkám, že neuhání, ale pořídil si doslova raketové motory a stiskl START. Fakt je to fičák, který mě nenechává vydechnout, ale nemám právo tu hořekovat. Vždyť všechny své lásky, kterých je poměrně mnoho - rodina, hudba, literatura, příroda, sport, cestování, filmy… - jsem si vybral sám a dobrovolně jim věnuji svůj čas. Nicméně dnes je ponechám všechny stranou, přestože první naše aktivity sportovní, kulturní i cestovatelské již nesou nálepku nového roku a povyprávím vám o dvou zdánlivě banálních zážitcích, které mě ovšem vnitřně velmi potěšily.
   Ten první se odehrál při zpáteční cestě vlakem z Brna, kdy jsme s Martinou nastoupili do vozu plného studentů jednoho maturitního ročníku ze Dvora Králové. Volné místo jsme našli u jejich učitelek a po krátké chvíli začali spolu živě diskutovat o cestovatelských zážitcích, současném školství a mladé generaci. A kupodivu to nebylo lamentování ani stěžování, protože obě učitelky se shodly, že jejich děcka jsou prostě skvělá. Popravdě bral jsem to se shovívavou rezervou, neboť každý si chválí to svoje. Ale pozvolna jako by začalo vozem prostupovat a šířit se jakési vlnění. Zvláštní atmosféra? Jistě, hluční byli všichni dost, to je pravda a jejich diskuse rozhodně nebyla tichá pošta. Nicméně to byla pohoda a spontánní veselí, ve kterém jsem si všimnul, že studentící jsou sesedlí po šesti na čtyřkách a hrají nejrůznější společenské a slovní hry, při kterých zanechali mobily v kapsách a jen se spolu baví a ještě vyzývají své kantorky, ať jdou hrát s nimi. Musím říct, že ta mladá energie mě doslova nadchla, stejně jako to, jak jsme se shodli s oběma pedagožkami (podotýkám, že jedna z nich byla starší než já) na tom, že životním posláním učitele není tupě memorovat věci, které se dají snadno odvodit nebo zjistit několika kliky na internetu, ale probudit v dětech touhu po poznání a posouvat je blíž k dobru… A tak, když v Pardubicích vystupovali a při loučení se několikrát omlouvali za svou hlučnost, dal jsem zapravdu jejich učitelkám: „Byli jste skvělí…“.
 
 
   No a druhý příjemný zážitek, kdy se chce člověk jenom zastavit a být, se odehrál dnes ráno, když jsem se vracel po noční domů. Říká se, že i nejkrásnější věci, když je jich v životě hodně a trvají dlouho, se člověku omrzí. Nicméně mě se Kutná Hora a její skvosty zatím neomrzely, přestože zde žiju - ač nejsem rodilý kutnohorák - s malými přestávkami již 45 let a z toho 35 let v této uličce. Život na nádherném místě prostě nezevšední a pokaždé, v létě či v zimě, když se jí procházím a vidím všechnu tu krásu, cítím se blaženě. Stejný, i když vždy jiný pohled. Jednou, jakoby čerstvě pocukrovaný sněhem, jindy rozzářený pouličními lampami, či naopak zapadajícím sluncem nad Barborou… Nicméně vždycky je ten pohled nádherný.
   A tak se nedivte, že když se pohybuji v nějakém jiném městě nebo rozsáhlé aglomeraci, uvědomím si, jak jsem rád, že můžu žít na tak pěkném a klidném místě… Místě, co není rušným velkoměstem ani zapadákovem, prostě kde je všeho tak nějak přiměřeně. A přesně takovým místem Kutná Hora - alespoň pro mě - určitě je. Cesta k její nové svěží podobě byla jistě ovlivněna zapsáním na seznam UNESCO, po kterém proběhla rekonstrukce a obnova mnoha památek i měšťanských domů. K tomu za éry nechvalně proslulého Davida Ratha došlo i k opravě Jezuitské koleje a vzniku Galerie středočeského kraje, která si za svoje krátké trvání stihla vybudovat docela slušné jméno. Těžko říct, jestli si to Rath stavěl jako takový svůj pomníček, viděl sám sebe jako mecenáše umění ve stylu Medicejských, nebo v megarekonstrukci viděl způsob, jak si ulejt nějaké ty miliony. Nejspíš všechno dohromady. Nicméně krásně opravená impozantní stavba s neméně nádhernými zahradami tu je a potvrzuje, že i takový Rath je nakonec asi k něčemu dobrý.
   A tak pokaždé když se rozhlížím a obdivuji jedinečnou atmosféru svého města, kde se historie mísí s pohodou kaváren a magických uliček, nemám slov. Prostě něco úžasného, co stvořili šikovní lidé před několika stoletími a co si musí člověk oblíbit aniž by byl znalcem architektury, stavebních slohů a stylů či uměleckých směrů. Prostě se zde krása snoubí s věčností.
   No, a když tohle všechno ještě umocní příjemný pocit z krásného bydlení v domě, který má svou vlastní zajímavou historii a v bytě s malovanými stropními trámy a zelení na dosah ruky, není co řešit. To je člověk prostě šťastný tam kde je a nechce se přesazovat jinam…