2026

 
POSTŘEHY MARATONSKÉHO BĚŽCE
 
 
   Říká se, že teprve když člověk vystoupí ze své komfortní zóny, může se opravdu něco nového naučit a může růst. Z tohoto pohledu jsou maratonci a maratonkyně jistě pěkně rostlí (rostlé), protože co už by mělo jiného být mimo komfortní zónu, když ne běh na vzdálenost 42,195 km. A tak, kdyby mi v roce 2024, kdy jsem bojoval se svými problematickými koleny, někdo řekl, že za dva roky uběhnu svůj první maraton, lehce bych si poťukal na čelo. A přesto se tak stalo, a to na jubilejním 15. ročníku "MarathOn LABE".
   Ano, kolenům jsem tehdy vlídně domluvit a jejich stávkovací období je tak naštěstí minulostí minulou. Postupně jsem i začal po letech opět pravidelně běhat a k tomu i zvládnul několik půlmaratonských závodů. No, a to už byl jenom krůček k rozhodnutí – zkusit celý maraton. A tak jsem se po několika měsících příprav - sice jen samo-amatérsky trénovaný, ale upřímně natěšený a nadšený – vydal spolu se svým podpůrným týmem (Martinou) za nedělního kuropění do Kolína, abych zde všem pochybám - jak by možná s gustem řekla Stella Zázvorková - prohnal v ranním souboji na pistole kulí to jejich nestoudné čelo! A že bylo fakt hodně těch, kteří mě od tohoto kroku a ještě v den, kdy měla vrcholit tropická vedra, upřímně a s obavami o mé zdraví, zrazovali. Nicméně to mi nebránilo, abych se na to vše (a z toho všeho) pořádně těšil. A to já zase jo!
   Rozvážně jsem posnídal (poprvé v životě jsem si dal jen banány s čokoládou), několikrát zkontroloval, jestli mám opravdu všechno důležité a mohlo se jet. Cestou od kolínského zimáku na Kmochův ostrov jsme potkávali desítky účastníků, z nichž se maratonci začínali vizuálně oddělovat. Měli většinou zářivě nové běžecké boty, sportovní oblečení a doplňky, které náležitě slouží při běhu, ale v tu chvíli především hlásaly do světa úchylku svého majitele. No, a ti nejodvážnější se převlékli i do památečního trička závodu, aby se nešlo zmýlit. Při povinné registraci, která proběhla bez čekání a s úsměvem, jsem dostal své startovní číslo s čipem a všechny možné dárečky od sponzorů a mohlo se jít na to.
 
 
   Do startu zbývalo ještě nějakých třicet minut, a tak jsem se začal pomalu protahovat a rozcvičovat, abych poté popustil uzdu i mentálnímu tréninku, kdy jsem se pokusil přesvědčit tělo, že tréninkové nedodělky lze snadno dohnat vírou v dobrý konec. Upřímně jsem netušil, co od sebe můžu čekat, ale půlmaratonů jsem uběhl již několik, třicet kilometrů jsem v tréninku již také zvládnul, takže pak se holt rozhodnu, co dál, podle situace a podle toho, jak se budu cítit, řekl jsem si a vyrazil na start.
 
 
   Tam už nás všechny pistole startéra vypustila na trať směřující podél Labe do Poděbrad. Vůbec celá trasa byla volena tak, aby si běžci co nejvíc užili příjemnou cestu krásnou přírodou s lužními lesy, ale i levobřehovou stezku podél řeky s kotvišti lodí a rybáři. Rozběhl jsem se rychlostí v tempu, jako běhám v tréninku desetikilometrové štace (pokud tomu lze vůbec říkat rychlost) a cítil se velmi dobře, přestože na má bedra - padala tíha vedra. Naštěstí občerstvovací stanice, byly každých 6-7 kilometrů a mimo iontových nápojů, vody a kousků ovoce na doplnění energie byly ještě proloženy místy s namočenou houbičkou, abychom se osvěžili, případně ji z rozpustilosti po někom mrskli. Což mohlo mít dle mých představ za efekt následné zrychlení a pozitivní vliv na výsledný čas.
 
 
   A tak trochu rozporuplně působilo jen to, že po stejné trase poběžíme i nazpátek z Poděbrad do Kolína, tudíž se člověk občas neubránil myšlence, jak to bude skvělé, až v těchto místech budeme zase zpátky a bude nám chybět do cíle již jen menší část kilometrů, No, a o něco méně skvělé na těch představách bylo to, jak asi při tom budeme vypadat. Zatím jsme ovšem byli plni sil a snad jsme si ani neuměli představit, že by to v ten den mohlo být i jinak. Trasa nás postupně dovedla kolem Doleháje, přes Pňov a soutok s Libicí až do Poděbrad. Zde jsme zatočili na most a přeběhli na pravý břeh, kde nastal nejrušnější úsek centrem Poděbrad až na lázeňskou kolonádu. Tady kolem trati postávali a povzbuzovali mimo přihlížejících i různé realizační týmy (ano, poznal jsem několik odvážných maminek s kočárky z ranního startu), které vyhlíželi své běžící reprezentanty, no a pro mě byl největším dobíječem baterek Martina, která zde se mnou i pár desítek metrů běžela.
 
 
   Počasí bylo krásné, dýchalo se mi dobře a běžel jsem zatím poměrně lehce a stejnoměrně. Nikdy jsem po jednadvaceti kilometrech tak dobrý pocit z běhu ještě neměl a užíval si to, i když mé chabé zkušenosti mě varovaly, že zásoba endorfinů dojde, jen není jasné, kdy to bude. Na otočku zpět a průběh městem to ale ještě bohatě stačilo a i cesta podél Labe byla zpočátku docela pohodová. Na obloze se ale začínaly objevovat první mráčky, což vyvolávalo otázku, jak moc to bude symbolické? 
   Naštěstí se sice zatáhlo, což bylo pro doběh závodu vlastně příjemné, ale kilometry zůstaly stále - pokud jde o čas - pěkně jeden jako druhý a celkový čas začínal být poznenáhlu lepší než ten předpokládaný. K tomu jsem potkával pomalejší běžce v protisměru cestou teprve do Poděbrad a vždy jsme se na sebe povzbudivě usmáli a vzájemně si pokynuli. I když ten můj úsměv byl o něco uvolněnější, neboť se mi to přeci jen pomalu krátilo.
   Po pětatřicátém kilometru jsem ale začal pozvolna vnímat, že už to není úplně ono. Přestával jsem se okouzleně rozhlížet a naopak netrpělivě vyhlížel poslední občerstvovačku na 37. kilometru (ještě nikdy jsem neběžel takovou dálku bez jediného zastavení) a bylo zřejmé, že poslední kilometry budou sice pomalejší, přesto jsem zůstával přesvědčený, že do cíle se dostanu. Žádná avizovaná krize se nedostavovala, i když nohy mě již pochopitelně bolely. Jenže nohy byly v tomhle jen složkou výkonnou. Kdyby záleželo na nich, už by neběžely, ale potvůrka moje hlava s pravomocí rozhodovací chtěla běžet dál a já jí to nerozmlouval.
   Počet běžců přecházejících občas do chůze exponenciálně rostl, ale já jsem při vyměšovací pauze zjistil, že zastavit a poté se znovu rozběhnout je pro mě o poznání nepříjemnější, a tak jsem běžel raději pořád dál. Už jsem byl sice de facto v Kolíně, ale poslední kilometry vůbec neubíhaly a hodiny jako by běžely v tomhle pokřiveném časoprostoru nějak rychleji. Ale pak jsem najednou vyběhl po pontonovém mostě na ostrov, kde zbývala už jen cílová rovinka a proběh tleskajícím špalírem. A to jsem si opravdu užil a snad i proto mě najednou nic nebolelo. Můj hlídací čip na čísle pípnul při proběhnutí cílovou páskou a byl konec! 
 
 
   V cíli jsem dostal na krk pamětní medaili a od Martiny velké obětí s láskyplným oceněním. A v té chvíli jsem mohl posloužit jako výrobna oxytocinu - hormonu lásky a důvěry.
   Čas 03:50:19 je samozřejmě pro opravdové běžce směšný, ale pro mne to byl výsledek o poznání lepší, než jsem i v nejdivočejších snech očekával a i když jsem měl startovní číslo devět, připadal jsem si jako jednička (těm čtenářům, kteří se teď při čtení projevu tak nehorázné pýchy otřásli hnusem, doporučuji podívat se do Wikipedie na heslo "ironie").
 
 
   Takže sportovní část výpravy byla za mnou, s výsledkem jsem byl nadmíru spokojený a ještě jsem nebyl ani úplně tělesně vyřízený, což jsem bral jako příjemný bonus. Po krátkém odpočinku a doplnění kalorií jsem vyrazil s Martinou do poslední zatáčky před cílovou rovinkou, abych svými dlaněmi pomohl dostat do cíle pomalejší běžce. Ostatně moc dobře jsem si z vlastní zkušenosti pamatoval, jak každé zatleskání dokáže zmobilizovat poslední zbytky sil a přimět běžce, který už - minimálně ve své mysli - leze skoro po čtyřech, aby to nevzdal.
   Kdoví, po jakých cestách se budou ubírat mé další dny a roky, ale rozhodně vím, že uběhnout maraton byl jeden z těch naplňujících životních okamžiků, který bych si rád ještě někdy zopakoval – a nejraději příští rok na Pražském maratonu. A to je, jako obvykle, můj hlavní problém. Zůstat ne nohama, ale aspoň třásněmi tkaniček na zemi. Jenže cesta k uspokojení touhy po prožitku vede jedině přes další dosahování nových "paraorgasmů" z nově prožitého. Plnění těchto výzev a cílů prostě prostupuje mé myšlení a konání, které zdaleka není vždy ideální, ale život je cesta za ideálem, a já jen doufám, že se k tomu ideálu svými kroky alespoň přibližuji a snad nevzdaluji.
 
 
 
 
PACHATEL SE VRACÍ NA MÍSTO ČINU
 
 
   Pachatel se prý vrací na místo činu. Někdo z lítosti, někdo ze zvědavosti, někdo proto, že se snaží mít vše pod kontrolou, někdo z nostalgie. Jiný pak proto, že si nemůže pomoct, neboť je - jak to jen říci korektně - psychicky nekonvenční. Budu se muset zamyslet, jaké příčiny převažují u mě, poněvadž i já se nedávno vrátil na jedno místo velmi úspěšného činu, ačkoli věrní čtenáři tohoto blogu moc dobře vědí, že se jen málokdy vracím a raději poznávám nová a nová místa. Přesto se ale domnívám, že mě není možné považovat za klasického pachatele, a to i vzhledem k tomu, že žiju celkem nevýstředně a konání přečinů a trestných činů (pokud to naše zbytnělé zákony jen trochu umožňují) se snažím vyhýbat a byl bych docela rád, kdyby se i ony vyhýbaly mně. Nicméně podle tradičního kriminalistického úsloví budu nejspíš pachatelem, neboť jsme se nedávno vrátili do Holandska.
 
 
   Jenže motiv byl tentokrát zcela prozaický: dcerka si (podobně jako my) při naší loňské návštěvě Holandsko natolik zamilovala - až se rozhodla zde studovat. Takže naše letošní návštěva byla primárně stěhovací na místní Univerzitu, i když jsme si i tak našli dost času na výlety, nové zážitky i poznatky. No a tím největší bylo asi samotné město Groningen, které se stalo Barčiným novým domovem a středobodem naších několika dní. Toto město na severu Holandska je přesně z těch měst, které mají své kouzlo – dokáže být živé a plné energie (koneckonců patří v Evropě k největším univerzitním centrům, kde přibližně z 200.000 obyvatel je 20% studentů), ale zároveň je tu pohoda, spousta zeleně a příjemná atmosféra.
 
 
   Groningen má k tomu i dlouhou historii jako obchodní město a pevnost. Chlubí se krásnými kanály a starodávnými budovami stejně jako výraznou moderní architekturou, nicméně to co nás nejvíc ohromilo - jak je zde kolo jednoznačně dopravním prostředkem číslo jedna. A protože jsme ani po několika dnech nevycházeli z úžasu, obrátil jsem se na vševědoucí internet, abych se o tom dozvěděl něco víc.
   A tak teď vím, že Groningen je dnes skutečně považován za nizozemské hlavní město cyklistů, kde je ale díky tomu i nejčistší vzduch v celé zemi. Mládí obyvatelstva Groningenu je (spolu s mírným klimatem a absencí kopců) jedním z důvodu, proč je tu kolo tak populární, nicméně nebylo tomu tak vždy.
 
 
   V 70. letech prudce stoupal počet osobních aut, která ucpávala nizozemská města a běžná odpověď na tento trend byla strhnout staré čtvrti a postavit dálnice přímo středem města. Avšak v Groningenu se místní politik Max van den Berg rozhodl pro revoluční strategii. Ve svých 24 letech převzal odpovědnost za dopravu a územní plánování ve městě s představou vyhnání aut z centra města a vytvoření prostoru pro pěší a cyklisty. V tehdejší době to bylo naprosto neslýchané a jeho smělý plán vyvolal skutečný střet generací.
   Základem Van den Bergova "dopravního oběhového plánu", jak byl nazýván, mělo být rozdělení centra města do čtyř oblastí, ve kterých by byl motoristům pomocí jednosměrných ulic znemožněn průjezd z jedné části do druhé a auta by tak musela najet vždy na okruh vedoucí kolem města, zatímco cyklisté by se mohli volně pohybovat po nových stezkách. Jízda autem ve středu města se tak měla stát časově náročnější než mnohem rychlejší jízda na kole.
   Mnoho lidí žijících ve starých čtvrtích bylo myšlenkou nadšeno, ale byla prý i urputná opozice, zejména ze strany obchodníků, kteří byli přesvědčeni, že to bude znamenat konec jejich podnikání, pokud zákazníci nebudou moci přijet autem. Došlo na tradiční petice, demonstrace a dokonce i osobní výhružky - leč bez výsledku. V roce 1977 byl dopravní oběhový plán uveden v život během jedné jediné noci. Stovky nových značek byly osazeny, a vznikly tak nové jednosměrky, díky nimž se doslova přes noc stalo centrum Groningenu pro auta neprůjezdné. Ráno prý hostesky vítaly v ulicích zmatené řidiče s květinami a letáčky, které vysvětlovaly nové uspořádání.
 
 
   Zní to všechno jako pohádka, ve které nakonec mladší generace zvítězila. Je to ovšem realita, která jen předběhla dobu, a ta jí časem dala za pravdu. No a dnes o padesát let později se Groningen může chlubit tím, že jsou v něm dvě třetiny cest vykonávány na kole, díky čemuž má nejčistší vzduch ze všech velkých nizozemských měst. A k tomu: semafory se senzory deště, které zajišťují rychlejší průjezd cyklistů v deštivých dnech; vyhřívané cyklostezky, které chrání cyklisty před náledím; u příjezdových silnic do města zařízení "park and bike" vybavená půjčovnami kol pro vjezd do města; v centru naopak podzemní parkoviště pro kola… ale především – cyklistika se zde skutečně stala součástí místního patriotismu.
 
 
   Tolik obávaná obchodní katastrofa se evidentně nedostavila a podle našich osobních zkušeností se jen potvrdilo, že má-li centrum města žít a prosperovat nepotřebuje k tomu auta ve svých ulicích, ale dostatečnou (v případě Groningenu se jednalo o každodenní) nabídku zajímavých kulturních, společenských a sportovních akcí. Musím se přiznat, že i já si musel na místní uspořádání chvíli zvykat, ale pak jsem byl z živoucího a pulzujícího Groningenu jen nadšen. Stejně jako z jeho malebných uliček, vyhlídkové věže Martini, či z lodí plujících sítí kanálů. Na vlídném naladění, které dohromady vytvarovalo velmi příjemný pobyt, měly nemalý podíl i moderní stavby jako Groningen Museum, jenž se skládá ze tří pavilonů postavených v nekonvenčním futuristickém stylu, které jsou zapuštěny v řece, takže podíváte-li se z okna při prohlídce expozice moderního umění, máte vodní hladinu na úrovni ramen a kolem na loďkách proplouvají stejně dychtiví turisté jako vy.
 
 
   No, a pokud se dostatečně nabažíte uměleckého a vodního světa, který je neoddělitelnou součástí města, vřele doporučuji vydat se do oblak, tedy do Forum Groningen, které je architektonicky odvážným kulturním centrem města (knihovna, muzeum, čítárny, kavárny, kina…) a poskytuje i neuvěřitelný výhled ze své střešní terasy na město a jeho okolí. No a právě tento multifunkční prostor pro setkávání, kulturu, vzdělávání a zábavu byl i oficiálním pozorovacím stanovištěm University Groningen při částečném zatmění slunce, což byl vskutku nezapomenutelný zážitek.
 
 
   Nicméně vraťme se na zem, tedy na kola (my si tentokrát dovezli z domoviny vlastní), protože město i okolní rovinatá provincie nabízí hustou síť cyklostezek a skvělé trasy podél kanálů, díky nimž je možné se během pár okamžiků dostat z města do okolní přírody s možností výběru z desítek kilometrů dlouhých venkovských okruhů. A protože cyklistika je jedním z nejpříjemnějších způsobů, jak poznat tuto část Nizozemska, vyrazili jsme přírodním parkem Rondje Lauwersmeer až k pobřeží Severního moře. Příjemné stezky v rovinaté krajině hrází, chránících pastviny plné skotu a ovcí i divoce žijících stád koní, v krajině majáků a lodí i wattového moře navozovaly uvolněnou atmosféru.
 
 
   A tak jsme se po pěti krásných a intenzivních dnech rozloučili s dcerou a zemí větrných mlýnů i unikátních památek, zemí cyklostezek širokých jako silnice, malebných vesnic jak ze škatulky a především usměvavých a pohodových obyvatel. Inu jak řekla v jednu chvíli moje Martina: „Tady má člověk pocit, že je svět ještě v pořádku…“
 
 
 
 
O REKORDECH S OMEZENOU TRVANTLIVOSTÍ A NEJEN O NICH
 
 
   Prázdninové léto se přehouplo do své druhé poloviny, což je trochu zvláštní čas. Na jednu stranu trochu depresivní: prázdniny se pomalu krátí a na nás se hrnou ze všech stran miliony šťastně vysmátých fotografií z nejexotičtějších turistických destinací, zatímco my trčíme doma a chodíme do rachoty. Na druhou stranu krásný: zejména když ty radostí překypující fotografie bombastických scenérií fotíme zrovna my, čímž uvádíme do deprese pro změnu všechny ostatní.
   Mně zatím léto přineslo nemálo radosti a neobyčejných zážitků (čímž ale nechci tu první skupinu dnes prudit), nicméně nám všem i díky aktuální vlně žhavého počasí přináší taky v podstatě každodenní překonávání teplotních rekordů. Což mi připomnělo, jak jsme nedávno při cyklotreku "Po stopách českých králů" z Berouna do Prahy jeli přes Dobřichovice, kde stál památník teplotnímu rekordu z 20. srpna roku 2012, kdy byla právě v Dobřichovicích naměřena do té doby nejvyšší teplota v historii na českém území - 40,4 Celsiových stupňů.
   Že tento rekord v období vytrvalého globálního oteplování nevydrží přes 40 let jako světový rekord Jarmily Kratochvílové na osmistovku, bylo dost pravděpodobné, přesto odolával úctyhodných 14 let, než jej letos 28. června překonala stanice Doksany s hodnotou 41,9 °C. Jenže rekordy v posledních dnech padají jako na běžícím pásu, a tak se Dobřichovice se svými 40,4 ° v žebříčku propadaly až na šesté místo (což při čtení tohoto příspěvku už možná dávno neplatí). Inu, to už je úděl rekordů, že jsou jen na omezenou dobu, stejně jako mnohé myšlenky, pomníky a sochy.
   A to by se mohlo zdát, že právě sochy jsou předurčeny k věčnosti. Nestavějí se totiž pohříchu ze samorozložitelné matérie, ale z festovního kamene či bronzu, což jsou materiály, které většinou nezachycují prchavou náladu či pocit, ale hodnoty, které by měly přetrvat staletí. Jenže dějiny nám ukazují, že pojem "věčnosti" je dost flexibilní a sousloví ve smyslu "na věčné časy a nikdy jinak" jsme si v průběhu dějin vyzkoušeli v různých formálních obdobách několikrát a kupodivu na věčné časy to naštěstí nikdy nebylo. Naopak se ukazuje, že čím sebejistější byli při instalaci soch jejich zadavatelé a na čím delší časové období ve svých záměrech cílili (a věčnost, to už je holenku dlouhá doba), tím rychleji sochy zase z veřejného prostoru mizely. Někdy potichounku, aby si raději náhlé změny smýšlení nevšimlo moc lidí, jindy s rachotem mohutné exploze, kterou bylo zakázáno slyšet.
   A tak postupně mizí z podstavců filosofové, jejichž myšlenky byly odhaleny novou přítomností jako pomýlené, zdánlivě velcí vojevůdci, jejichž voje - novým úhlem pohledu - nebojovaly za tak ušlechtilé cíle, jako se v jejich dobách možná někomu zdálo, mizí politici, kteří se tak moc chtěli zapsat do dějin světa, až na ně s odstupem ten svět vzpomíná jako na největší zločince historie, kteří za svou vznosnou myšlenku neváhali obětovat tisíce a milióny lidských životů a mizí i jejich kdysi obávaní ale jinak dost zbabělí krysí pomahači.
   Někdy z toho všeho mám pocit, že od soch očekáváme něco, co nevyžadujeme ani od živých lidí – naprostou a nadčasovou bezchybnost. Jakmile se totiž ukáže, že historická postava měla názory odpovídající své době místo té naší, začíná být její podstavec nebezpečně nestabilní. V důsledku toho možná časem dospějeme k veřejným prostranstvím zdobených výhradně geometrickými tvary, protože, pokud vím, třeba obyčejná jednoduchá krychle zatím za své minulé názory a činy popotahovaná nebyla a ničeho politicky problematického se nedopustila. Otázkou je, jestli to ale bude platit i poté, co většinu vlivných postů ve společnosti obsadí příznivci koulí a krychlí.
   A tak je docela možné, že až zase příště pojedu přes Dobřichovice, památník již bude odvezen do depozitáře mezi další sochy s omezenou dobou trvanlivosti. A přestože to bude nepochybně vybraná společnost, raději bych přivítal, kdyby zůstal na svém původním místě, ale dostal jen trochu jiný význam. Co třeba jako nostalgická připomínka dávných zlatých časů, kdy teplotní rekord byl, představte si to, milé děti, takový, jako dnes máme v létě skoro každý druhý den...
 
 
 
 
SÍLA ROZUMU V BLÁZNIVÉ DOBĚ
 
 
   Také si myslíte, že je naše doba bláznivá a že se rozchází s hodnotami, k nimž se tak hrdě hlásíme? Že žijeme ve světě, kde vrcholní politici bezostyšně lžou, podvádějí a kradou, přičemž nám ještě sofistikovaně vysvětlují, že je to v našem zájmu? Taky nechápete, jak se v naší společnosti může miliardář tak úspěšně stylizovat do role obyčejného důchodce; násilník, který bije svou ženu, vydávat za ochránce tradiční rodiny; poloviční Japonec nahánět migranty a hrát na českou národní strunu; hajlující narcistní sociopat soustavně porušující pravidla prezentovat jako ubohá oběť? Taky nerozumíte tomu, proč tolik lidí zavírá oči před utrpením tisíců dětí, žen a starých lidí, které způsobují agresivní války, maskované za "speciální vojenské operace" či "preventivní sebeobranu"? Nebo máte taky občas problém fungovat v dnešním předigitalizovaném světě, vyrovnat se se závislostí na jeho pozlátcích, rozklíčovat pravdu a používat v tom všem ještě obyčejný lidský rozum s úsudkem? V tom případě pro vás mám "manuál". Přesněji, má jej slovenský šachista, filozof, novinář a teolog Ján Markoš.
   Jeho kniha "Síla rozumu v bláznivé době" s podtitulem "Manuál kritického myšlení", kterou jsem dostal od svého synka, pojednává velmi detailně a přesto srozumitelně o informacích i dezinformacích, médiích, kritickém myšlení, manipulacích, hoaxech, omezeních našeho vnímání a o mnohém dalším. Čím kniha navíc vyniká, jsou konkrétní příklady z českých a slovenských reálií veřejného (především politického) života, které podporuje citacemi z médií a sociálních sítí, což ji činí velmi čtivou, zajímavou a aktuální. Složité problémy jsou v ní vysvětleny pochopitelně a autor se (většinou) opravdu nesnaží hrát si na toho jediného správného člověka s jedinou pravdou a správným nazíráním na svět kolem nás. Spíš se snaží rozšířit znalosti svých čtenářů o kritickém myšlení, k čemuž přidává i doporučení a rady, jak se (ne/za)chovat v určitých situacích. Tím se publikace stává doslova nabitou informacemi, přesto jsem při jejím čtení neměl pocit, že by se jednalo o suchopárný výčet faktů - spíš o snahu je srozumitelně vysvětlit.
   Kniha je tvořena šesti kapitolami, nazvanými Úvod, Slovo, Věta, Text, Člověk a 21 strategií, jak chránit svobodu ve 21. století, které jsou doplněny slovníčkem pojmů a bibliografií. A přestože některé uváděné příklady od prvního vydání knihy přeci jen trochu zestárly, jedná se stále o velmi zajímavou a poučnou publikaci, která čtenáři pomůže orientovat se lépe v dnešním složitém světě a srozumitelně vysvětluje jak argumentovat fakty, jak se nenechat manipulovat, jaké chyby v myšlení přirozeně a často nevědomě děláme, ale i jak tomu můžeme předcházet a mnohem více.
   Pro sebe osobně považuj knížku za velmi přínosnou (koneckonců, proto zde o ní píšu a tím jí i doporučuji k přečtení), protože mi poodhalila zase něco nového o našem myšlení, moci slov, marketingových tricích a demokracii. Užíval jsem si autorových argumentů, výstižných příkladů a celkového apelu na aktivní přístup k veřejnému dění, jakož i získávání a ověřování informací. Nicméně nemám rozhodně naivní pocit, že po jejím přečtení jsem ochráněn před všemi ohýbači pravdy a nástrahami politických i mediálních šíbrů. Kniha je totiž jen prostředkem a pomocníkem, nikoliv zázračným návodem na spokojenější život. Ten je naštěstí stále především v naší režii.
   A tak na závěr spíš několik zajímavých myšlenek, než vyloženě praktických rad (těch je totiž tolik, že by překročily rámec tohoto příspěvku, a tak si je raději přečtěte v knize).
   "Myslet kriticky neznamená dívat se na celý svět s podezřením. Kriticky myslící člověk svou nedůvěru nekrmí. Naopak. Hledá, komu a čemu může věřit. Vidí kolem sebe nejen lidi, kterým se nedá věřit, ale i lidi, kteří si jeho důvěru zaslouží."
   Velmi zajímavých bylo také deset stádií genocidy podle Gregoryho H. Stantona, které je možné si přečíst i na tomto odkaze.
   „Věřte spíš těm, kdo hledají pravdu, a pochybujte o těch, kdo tvrdí, že jí našli.“
   „V Česku i ve světě žije mnoho lidí, kteří jsou na tom podstatně hůře než my. Mnozí z nich nemají co jíst. Mnozí nemají kde spát, Mnozí si nemají za co koupit léky. Mnozí trpí krutými bolestmi. Další museli svá města a země opustit kvůli válce. Jiní jsou osamělí. Další jsou v pasti závislostí. Citlivost k utrpení nás činí lidmi. Nezavírejme oči před trápením jiných a nenechme negativní zprávy a šířenou nenávist, aby nás připravila o lidskost.“
 
 
 
 
CYKLOPLAHOČENÍ PODORLICKEM
 
 
   Takřka pravidelně (s občasnými výpadky) vyrážíme na nějaký ten prodloužený výlet s cyklistickou náplní. K tomu účelu jsem kdysi založil "Siros Outdoor Bicycling Open Travel Adventures", ovšem tuto firmu nenajdete v rejstříku obchodním, či rejstříku firem, ale zatím ani v rejstříku trestním. Jde totiž o dobrovolné sdružení cyklotuláků dosud nezbavených iluzí o vlastní mobilitě. A prostože mlaďoši nezřídka vykazují mobilitu podstatně vyšší, došlo k jejich postupnému přirozenému odpadnutí a zakořenění ve vlastním kořenáči, i tak své stárnoucí rodiče občas podpoří na nějaké té akcičce.
   Předmětem a cílem našeho výjezdu tentokrát byla oblast Podorlicka, což je kraj přívětivý k pohodové cykloturistice. Udržované a krásné trasy podél řek Třebovka a Tichá Orlice, romantická údolí a nakonec i příjemné červencové počasí měly na svědomí dokonalou prázdninovou pohodu. A protože máme rádi putování odněkud někam, zvolili jsme tentokrát poměrně jednoduchý plán. Vlakem do Svitav a zpět na kolech dokud nás to bude prostě bavit…
 
 
   Nebudu lhát, cestování vlakem s koly nebylo tentokrát zrovna značka "ideál", ale s vydatným příspěvkem do improvizované sbírky železničních zážitků jsme vše zvládli a kolem desáté vystupovali spokojeně ve Svitavách. Město ležící na historické hranici Čech a Moravy má velmi malebný rynek s barevnými měšťanskými domy, příjemnou kavárnou a venkovní obrazovou galerií "Venkovka". Díla od místních umělců jsou zde zavěšená na zdech domů, což je za mě skvělý nápad jak oživit takovou uličku. A jako raritka – žádný z obrazů se od vzniku galerie v roce 2011 prý zatím neztratil.
 
 
   To už jsme se ale vydali směr Česká Třebová cyklotrasou "Svitavská", která vedla mimo rušné silnice po stezkách, kde nás před rozpalujícím se sluníčkem kryl stín lesa, nebo příjemně svištící vzduch. Za zmínku a naše zastavení na ní rozhodně stála obranná zvonice u kostela sv. Bartoloměje v Semaníně, která je díky místním nadšencům krásně opravená, plus jsme se zde dočetli: „Neobávejte se hrozeb bohatých, nýbrž slzí chudých“. Jak aktuální v dnešní době…
 
 
   Česká Třebová je město plné kontrastů. Sice má bohatou historií, sahající až do 13. století, ale skutečně významnou se stala až jako železniční uzel, což jí na druhou stranu dost poznamenalo. A tak s nehezkou průmyslovou aglomerací, ovšem v krásné zalesněné krajině s horským prostředím. My jsme zde najeli na cyklotrasu zvanou "Severní", která nás provedla údolím řeky Třebovky, takže nás čekal příznivý profil, pohledy do svěží zeleně a romantika šumící řeky se svými meandry.
 
 
   V Ústí nad Orlicí Třebovka vtéká do Tiché Orlice a právě úsek podél ní až do Chocně je považován za nejkrásnější cyklostezku v Pardubickém kraji. Krásné vedení trasy často paralelně s řekou a železnicí a sympatický terén s minimálním převýšením. K tomu malebná údolní krajina Tiché Orlice bez jakýchkoliv civilizačních dozvuků. A tak jsme se rozhlíželi na všechny strany, kochali a zažívali ten fantastický pocit lůna přírody. No, a když se ještě přidalo sluníčko se svým hřejivým pohlazením – nic nám nechybělo.
 
 
  Cestou jsme projeli přes Brandýs nad Orlicí, u kterého stojí za zmínku proslulé přírodní bludiště. Jeho inspirací se stalo dílo Jana Amose Komenského "Labyrint světa a ráj srdce", jež zde při svém pobytu napsal. Kostru habrového labyrintu tvoří zjednodušená kresba poledníků a rovnoběžek zeměkoule s cílem ve středu, tedy "v ráji srdce", kde je točité kamenné schodiště. Super místo, zabloudil jsem jedna, dvě, a tak vřele doporučuji.
 
 
   Nicméně slunce už pomalu nechávalo za horami jen ohnivou záři, a tak byl nejvyšší čas najít si nějaké vhodné ubytování, než se úplně setmí. Do oka nám na první dobrou padl penzion Mítkov. Vysoká ubytovací a pohostinská kultura a k tomu romantická samota, řeka, mlýn, louky a lesíky chytající barvu podvečerního slunce, kdy pohodovou atmosféru dokreslovaly projíždějící vlaky. Kdo má rád klid v opravdových zapadákovech, ten by se zde měl taky zastavit.
 
 
   Druhý den jsme odstartovali ňamkózní snídání, ale už byl nejvyšší čas posunout se dál. První zastávkou byla Choceň, která na mě zapůsobila jako takové město v parku a park ve městě. Další pak Borohrádek obklopený jak již název napovídá krásnými borovicovými lesy a po něm následovaly Holice se svým Africkým muzeum Dr. Emila Holuba. Co dodat, cykloturistická lahůdka, kterou nemůžu nedoporučit každému obdivovateli zdánlivě všední a přesto neopakovatelně krásné středoevropské vrchoviny a k tomu skvělé místo pro milovníky poznávání.
 
 
   Pomalu jsme pak sjeli do plackoidního Polabí, kde krom tetelícího se vzduchu horkem bylo k vidění hned několik dřevěných roubených kostelíků a zvonic. Ty jsou zde prakticky v každé vesnici a dokládají vysokou úroveň lidové tvořivosti zdejších řemeslníků. Nicméně jejich důkladnější popis by všechny ty úžasné dojmy jen pomíchal, a tak zmíním pouze ten ve Velinech, kde jsme strávili neplánovanou, ale příjemnou zastávku (a to i díky roubeným, čisťounkým a voňavým toaletám) prohlídkou kostela i s krátkou procházkou. Velmi pěkně udržované okolí, za které tato obec zaslouží velkou pochvalu.
 
 
   Chvíli jsme ještě poseděli před kostelem obklopeni sakrální atmosférou a zpytujíce stav svých duší, abychom poté naposledy zatěžkali duše našich kol a vyrazili směr Pardubice, kde jsme se po nějakých 130 kilometrech rozhodli naše cykloputování ukončit. A co tedy ještě dodat k této akci? Snad jen to, že k vidění toho na trase bylo mnohem víc, než jsem zde stačil zmínil, a že jediné co mě trochu nemile překvapilo - kolik elektromotorářů jsme potkali i mezi mladými a evidentně vitálnímu lidmi. Ale s tím se mnoho dělat nedá, lidstvo je pohodlné všeobecně a jeho postup vpřed neúprosný…
 
 
 
 
KODAŇSKÉ HYGGE
 
 
   Před pár dny jsme se vrátili z našeho pobytu v Kodani, která je opakovaným vítězem hitparády nejpříjemnějších měst k životu, což mohu hned v úvodu dnešního příspěvku s klidným svědomím potvrdit. Hlavní město Dánska je rozložené na několika ostrovech a podle některých cestovatelů nemá ve srovnání s Paříží nebo Římem vyloženě světoznámou architektonickou ikonu. Já si dovoluji tvrdit, že má naopak mnoho zajímavých historických i moderních staveb, které mě zaujaly (po vstupu do budovy nové opery mi doslova spadla brada úžasem), ale především mě okouzlilo svým klidem, lidskostí a všudypřítomnou vodou. Kromě sítě vodních kanálů, díky nimž si Kodaň vysloužila přezdívku "Benátky severu", je obdarována i mořskými zátokami a trojicí navzájem propojených jezer, ale především takzvanou "hygge" atmosférou.
 
 
   Pokud už jste o filozofii hygge slyšeli, tak se omlouvám za nošení sov do Athén, nicméně jen ve zkratce připomenu, že se jedná o životní styl, který je vlastní právě Dánům a v praxi znamená umět se radovat z maličkostí a přítomného okamžiku, z tepla domova ale i na duši a mít dostatek času na procházky či posezení s rodinou a přáteli, nejlépe u plamínku svíčky. Nám je tato filozofie hygge velice blízka a v Kodani jsme z ní profitovali tím, že jsme na ulicích potkávali většinou usměvavé a spokojené tváře údajně nejšťastnějších lidí na světě. Nevím, jak moc jsou podobné průzkumy a statistky relevantní, nicméně z mé zkušenosti jsou to velice vlídní a zdvořilí lidé, kteří si umí užívat života a přitom přirozeně stárnout. Takže žádné botoxové rádoby krásky s kačeřími rty a metrosexuální manekýni, ale prostovlasé ženy, jejichž tváře rozjasňuje úsměv a kadeře šediny. Nenucená lehkost bez přetvářky, ale zato s osobitým stylem. Tak na nás působili Dánové i jejich hygge bez jakéhokoliv okázalosti.
 
 
   Pohodově a útulně jsme se zde cítili i proto, že Kodaň je městem kol. Kolo je prostě nejjednodušší a nejčastější způsob, jakým se zde cestuje, což je dáno jak terénem bez jakéhokoli převýšení, tak perfektní sítí cyklostezek, nebo spíš cyklodálnicí. Na kolech se zde drandí hned v několika pruzích vedle sebe a pro cyklisty jsou postaveny speciální mosty i semafory. A tak nás ani nepřekvapilo, když v dopravní špičce bylo na silnicích jen pár aut oproti kolonám cyklistů. Takže žádný unavující hluk a stres, ale naopak hodně zeleně a do toho svěží vzduch a slaná vůně moře.
 
 
   Město je navíc i úžasně přehledné a všechny památky se dají v pohodě obejít pěšky, což jsme velice rádi využívali. Nejútulnější byla Kodaň v přístavu Nyhavn, a to i přesto, že je turistickým tahákem číslo jedna a tudíž jedním z mála míst, kde jsme narazili na klasické turistické davy. Jenže kdo by si dobrovolně nechal ujít pohled na pitoreskní domy v barvách pastelek podobných stavebnici Lego? Mimochodem, v jednom z nich bydlel i spisovatel Hans Christian Andersen. Ačkoli Nyhavn znamená Nový přístav, nový moc není, neboť lodě sem připlouvaly už od sedmnáctého století. Ovšem tam, kde kdysi námořníci v tmavých špeluňkách utráceli peníze za alkohol a nevěstky, sedí dnes turisté z celého světa v pěkných a bohužel také předražených restauracích. Ceny jsou totiž asi to jediné, co v Kodani moc hygge není.
 
 
   My jsme po nasátí uvolněné atmosféry, kterou skvěle dotvářeli pouliční muzikanti, vypluli z Nyhavnu na vyhlídkovou plavbu lodí kolem většiny zajímavostí města. A přestože nejsme fandové skupinových akcí, pohled na město z jiné perspektivy stál rozhodně za to. Od vody byl například geniální výhled na neo-futuristickou budovu nové opery, kterou městu daroval dánský rejdař Mærsk a která je se stavebními náklady 550 milionů eur jednou z nejdražších kulturních staveb světa. Z lodě jsme obdivovali i Královský herecký dům (Skuespilhuset) s velkorysou slunečnou terasou, nebo nedaleký kostel Frederiks Kirke patřící k nejvýraznějším památkám centrální Kodaně, i když jej fakticky tvoří pouze jedna jediná impozantní kopule, která zároveň slouží jako hlavní loď chrámu.
 
 
  Protože jsme po hodinové plavbě měli chuť na pořádné jídlo, vyrazili jsme obhlédnout delikatesy do Torvehallerne. Největší tržnice Kodaně s venkovním trhem s ovocem a zeleninou a dvěma halami plných dobrot je rájem snad každého fajnšmekra. Což já sice nejsem, nicméně vždy mě potěší, když kvalita nabídky odpovídá prezentaci i náladě prodavačů, což zde rozhodně platilo. Největší frmol byl u stánku se smørrebrød, který je národním pokrmem a v překladu znamená skromně chleba s máslem. V reálu byl smørrebrød plátek žitného chleba s tak velkorysou a rozmanitou oblohou, že se musel jíst vidličkou a nožem. To prý mělo kdysi zlomyslný záměr, a sice odradit od návštěvy Kodaně vesničany, kteří tehdy příborem jíst neuměli. Každopádně dnes co krajíc, to umělecké dílo, čemuž odpovídala i cena.
 
 
   Moc fajn byla i čtvrť Christianshavn, kterou nechal v 17. století postavit na umělém ostrově král Christian IV. pro své úředníky. Dnes tu jsou upravené bytovky a místo silnic a parkujících aut jsme obdivovali vodní kanály a kotvící lodě s hausbóty. Za slunečného počasí, které nás v Kodani naštěstí zastihlo, se tak na zdejších molech slunila a odpočívala spousta lidí. A přestože jsme nejeli do Kodaně a k Severnímu moři na koupačku, tak prostě nešlo odolat. A musím říct, že voda byla skvělá a průzračná, i když poměrně málo slaná.
 
 
   Naprosto jiný ráz měla čtvrť Christiánie, přesněji "svobodný stát Christiánie". Dřívější čtvrť hipíků je dnes autonomní obcí založenou roku 1971 obsazením původních kasáren po jejich opuštění vojáky. Zhruba tisícovka obyvatel Christiánie tu žije podle svých zákonů, které dovolují třeba stavět bez stavebního povolení, což umožňuje vznik místy velmi pitoreskních budov připomínajících spíš zahrádkářskou kolonii, nebo veřejně prodávat marihuanu. To druhé vysvětluje, proč si tu nepřejí fotit a používat mobily. Přesto jsme přilákáni živou hudbou usedli v jednom z četných venkovních barů a při pivu si užívali návrat do minulosti s naprosto unikátním vhledem do kultury a života liberální hippie-společnosti.
 
(vzhledem k žádosti o nefotografování v Christiánii, jsem pořídil foto pouze před vstupem na jeho území)
 
   Obyvatelé Christianie s oblibou tvrdí, že jsou nezávislým svobodným státem a stojí mimo území EU a dánské zákony, a tak nás ani nepřekvapilo, když jsme při další cestě ke kostelu Vor Frelsers Kirke (Kostel našeho Spasitele) opustili jejich čtvrť bránou s nápisem: „Nyní vstupujete do EU“. Samotný kostel byl pro nás především unikátní svým točitým schodištěm, které z vnějšku obtáčí věž až na samotný vrchol, odkud byl krásný výhled na celou Kodaň. Tedy pouze pro ty, co netrpí závratěmi jako moje Martina, která si tento zážitek odpustila. Nebudu lhát, pod samotným vrcholem, kde docela hodně foukalo a schodiště bylo čím dál víc užší, jsem už takový "geroj" nebyl. A když se cestou dolů rozezněly zvony a věž se začala chvět – byl to slušný adrenalin. Ale ta panoramata byla úžasná.
 
 
   Oproti tomu na protilehlém kodaňském nábřeží stojící Den Sorte Diamant, neboli Černý diamant, byl ukázkou úchvatné moderní stavby, která je sídlem Dánské královské knihovny. Vnitřní prostor nás doslova ohromil, což ještě umocnilo nápadité propojení se starou budovou, kde se nacházely nádherné studijní prostory a my si chvíli připadali jako ve Škole čar a kouzel v Bradavicích. Jinak název Černý diamant dal knihovně tvar a zbarvení budovy z ostře tvarovaných kvádrů černé žuly, ale díky své neotřelé moderní architektuře působila sama o sobě jako turistická atrakce.
 
 
   Dánsko možná není spjato s plážovou dovolenou, přeci jen teplých letních dní je ve Skandinávii pomálu a Severní moře se ani přes léto nestihne zcela prohřát, přesto jsme jeden sluneční den věnovali odpočinku u vody. Ideální pro tento případ nám přišel plážový areál Amager Strandpark, což bylo od našeho bydlení doslova za rohem. Park s přírodními travnatými dunami a písčitými plážemi se rozprostíral na dvou kilometrech a před pár lety byl rozšířen ještě o umělý ostrov. Kromě pláží a krásných zelených ploch nám nabídl na svém jižním konci ještě dřevěné molo a na jeho konci kruhový koupací spot uprostřed moře. A tak jsme si zde příjemně zaplavčili a já si i bezpečně zaskákal z desetimetrového můstku, neboť zde bylo dno uměle prohloubeno. Takové milé a obyčejné – prostě dánské.
 
 
   Následující den jsme vyrazili k budově kodaňské radnice Københavns Rádhus patřící k jednomu ze symbolů města a hlavním památkám historického centra. I dnešní městská rada zde stále sídlí, ale útroby radnice kromě běžných úředních místností skrývají i volně přístupný skvost v podobě Astronomických hodin Jense Olsena známých též pod názvem Verdensur. A protože nám bylo tak nějak příjemně milo, koupili jsme víno a udělali si pohodu na Radniční náměstí (Rådhuspladsen), které je vyhledávaným společensko-kulturním centrem. Pít alkohol na veřejnosti se totiž v Kodani smí, pokud tedy nenarušujete veřejný pořádek. No, a když k tomu turisticky přívětivé zázemí města doplňuje i velké množství laviček a bezplatných toalet na mnoha místech, není divu, že Dánové tak rádi a často slaví.
 
 
   Pohodu v Kodani jsme ovšem prožili i při návštěvě kulaté věže Rundetårn. Na vyhlídkovou plošinu s nejstarší funkční hvězdárnou Evropy jsme se totiž nemuseli plahočit po schodech, ale procházkou po široké chodbě točící se pozvolna vzhůru. Původně totiž věž byla postavena tak, aby na její astronomickou observatoř bylo možné vyjet na koni. My jsme tedy vykráčeli po svých, i když jednou ročně se zde prý koná i výjezd cyklistů. Odměnou nám pak byl výhled na celé město, jakož i Öresundský most, který od roku 2000 spojuje Dánsko se švédským Malmö.
 
 
   Kulatá věž stojí přímo na nákupní třídě Strøget, která je jednou z nejdelších a nejstarších pěších zón Evropy. Ačkoli tedy není příliš finančně výhodné jezdit na nákupy do Kodaně, tak nám se Strøget líbila hlavně tím, že se tu dokola neopakovaly stále stejné nákupní řetězce a dánské módní značky tu střídaly malé obchůdky s nápaditým interiérem a kreativní nabídkou.
 
 
   Okoukli jsme pár výloh, poslechli si několik muzikantů a v klidu pokračovali do srdce dánského státu, které tluče v impozantním komplexu budov zámku Christiansborg. Tady jsou pod jednou střechou všechny tři státní instituce: vláda, parlament a nejvyšší soud. Světová rarita! Některé prostory využívá k reprezentačním účelům i dánská královna Margrethe II. a část byla přebudována na muzeum královských komnat. Nicméně největším lákadlem byly královské stáje a vnitřní nádvoří, které se dodnes používá jako cvičiště koní.
 
 
   Její Veličenstvo je ovšem trvale doma v jednom ze čtyř paláců nedalekého zámku Amalienborg, který je od 18. století hlavním sídlem dánských králů a královské rodiny a dnes je památkou světového dědictví UNESCO. Po poledním střídání královské gardy na jeho nádvoří jsme šli ještě omrknout zdejší královské komnaty s dobovým autentickým nábytkem a více než 150 let starými předměty spojenými s monarchií a poté zašli i na renesanční zámek Rosenborg (zámek růží), kde jsou uložené dánské korunovační klenoty. Jakoby zde na nás dýchnul kus živé historie.
 
 
   Prakticky přes ulici byla rozlehlá botanická zahrada s volným vstupem. Opravdu krásná a příjemná procházka přírodní scenérií s nespočtem druhů různorodých rostlin. A uprostřed toho bylo jezero s lekníny, 27 skleníků, dům s motýly a pro fanoušky kaktusů a sukulentů i suchý skleník. Ovšem nás s Martinou asi nejvíc zaujala část s rostlinami našeho mládí, které se již pomalu vytrácí z volné přírody. A tak jsme vycvrkali pár fotek, ale především se pokochali roztodivnými barvami a vůněmi.
 
 
   Nicméně nejfotografovanějším motivem Kodaně je soška malé mořské víly z pohádky Hanse Christiana Andersena na mořském pobřeží, odkud už je vidět na širé moře. Socha je malá, přesto větší než jsem si myslel dle popisu cestovatelských průvodců. Rozhodně pro ni ale platí známé rčení, že co je malé, to je hezké. A přestože se vlastně jedná o nejvzdálenější památku z centra, tak ten pohled na ni za to stál.
 
 
   Hygge tu byla i doposud aktivní vojenská pevnost Kastelett ve tvaru pěticípé hvězdy, která je obehnaná umělým příkopem s mořskou vodou V centru hvězdy se nacházely červené budovy (původní kasárny z nich část stále slouží vojenským účelům a část byla přebudována na byty), přesto se nejednalo o nějaký přísně střežený vojenský areál, nýbrž o veřejnosti přístupný park s dochovaným větrným mlýnem dokreslující spíše atmosféru dánského venkova a lákající k příjemné procházce po zatravněných hradbách.
 
 
   Poslední den před odletem jsme se ještě vrátili do přístavu Nyhavn a především na ostrov Christiansholm, který se z bývalých loděnic rozvíjí v kulturní a relaxační zónu, abychom se naposledy vykoupali a nasáli tu neopakovatelnou hygge atmosféru. Při pohledu na usměvavé Dány, kteří si jen tak polehávali na molu, se nám odsud vůbec nechtělo. A to i přesto, že Kodaň ač krásné a pohodové město není pro turisty zrovna nejlevnější. Vysoké ceny služeb, ubytování i potravin jsou ovšem zrcadlem nejen špičkové kvality, ale i vysoké životní úrovně místních obyvatel. Kodaň je zkrátka prima město s fajn obyvateli, pro které je spokojenost se životem jednou z největších priorit.
 
 
   V letadle jsme s Martinou hráli takovou hru, kdy jsme přiřazovali k jednotlivým místům, která jsme v nedávné době navštívili jednoslovné pojmy, jež by je dle našich zážitků charakterizovaly. Bavilo mě vyjadřovat ty drobné odstíny a mutace nenápadně ukryté v těch nejběžnějších životních situacích. Tak například Budapešť – vznešená, Albánie – divoká, Malaga – přívětivá, Krakov – hrdý, Amsterdam – vymazlený, Paříž – bílá, Řím – nesmrtelný, Londýn – originální, no a Kodaň - ta byla lidská.
 
 
 
 
NUDA V BRNĚ? ALE KDEPAK!
 
   Legendární hláška o tom, že "v Brně proběhne každý večer sto padesát tisíc souloží" sice pochází z kultovní filmové komedie Nuda v Brně, ale o tom, že bychom se tu nudili, nemůže být ani řeč, i když tentokrát naše zážitkové povyražení znamenalo především velmi zajímavou historicko-architekturní vycházku po zdejších TOP památkách. V pátek jsme tak - díky dárku našich dětí - měli příležitost se poprvé podívat do vily Tugendhat. Vily, kterou prošly dějiny, zatímco mi vždy jen okolo, neboť vstupenku na vnitřní prohlídku je nutné pro velký zájem zakoupit s předstihem i několika měsíců. V sobotu jsme pak navštívili vodojemy na Žlutém kopci, které se stávají novou ikonickou památkou města. No a v mezidobí jsme naťapali toulkami jihomoravskou metropolí a jeho příjemnými zákoutími spousty kilometrů a přitom nasáli zásoby pohodové energie. Počasí se navíc na Moravě vyznamenalo, takže jak říkají místní: „Na Brno dobrý!“
 
 
   Nejdřív jsme se tedy vydali k jedné z nejvýznamnějších staveb světové architektury 20. století - vile Tugendhat, která stojí v příjemné brněnské čtvrtí Černá pole. Po prohlídce volně přístupné zahrady se nás ujala průvodkyně, která nás provedla rozlehlou třípodlažní vilou, zasazenou ve svažitém terénu. A protože prohlídka začínala u hlavního vstupu z ulice, nacházeli jsme se po příchodu paradoxně ve třetím nadzemním podlaží s názvem ložnicové patro. S průvodkyní jsme vešli do vstupní haly, kde jsme se dozvěděli úvodní část informací. Bylo nám řečeno, že vila byla zapsána v roce 2001 mezi památky UNESCO, či že stavbu navrhl proslulý německý architekt Ludwig Mies van der Rohe pro manžele Gretu a Fritze Tugendhatovi. Vila pak byla postavena v letech 1929 – 1930 za pouhých 14 měsíců!!! a nám bylo na první pohled jasné, že na tu dobu se jednalo o mimořádně moderní a výjimečnou stavbu. Průvodkyně nám také pověděla zajímavost, že konstrukci stavby tvoří ocelová konstrukce s nosnými sloupy křížového profilu, které umožňují volné uspořádání vnitřního prostoru bez nosných zdí, tudíž s neskutečnou variabilitou.
 
 
   No, a protože jsme byli v ložnicovém patře, tak jsme po sdělení těchto základních informacích, nahlédli postupně do pokojů pana Fritze, paní Gréty, jejich chlapců Ernsta a Herberta, taktéž dcery Hanny a nechyběl ani příbytek vychovatelky či luxusní koupelna, která by ještě v dnešní době mohla konkurovat leckterým jiným. Opravdu ohromující ukázka umění světového architekta, vše dokonale vyladěné do jednoduchých a čistých tvarů, barev a prostorů. Ze všech místností jsme navíc přes velká okna viděli na krásnou horní terasu s mimořádným výhledem na historické centrum města, který jsme majitelům mohli jen tiše závidět.
 
 
   Následně jsme zamířili ke schodišti, u něhož jsme viděli jeden z oněch 29 ocelových sloupů, které tvoří nosnou konstrukci stavby. A pak jsme již po mramorovém schodišti sestoupili do druhého podlaží a vstoupili tak do velké obytné místnosti, která však byla nábytkem a příčkami rozdělena na různá zákoutí, kde v hlavní roli bylo světlo a prostor. Postupně jsme si tak prohlédli knihovnu, za jejíž prosklenou stěnou se nacházela zimní zahrada; reprezentativní posezení u stěny ze žlutého onyxu, který propouští sluneční paprsky a pod různými úhly se tak mění jeho barva až do rudých odstínů; půlkruhovou stěnu jídelny z makassarského ebenového dřeva a rozkládací kruhový stůl z černého hruškového dřeva, jakož i odpočinkový kout s klavírem a světelnou stěnou. Nicméně nejvíc jsme obdivovali, jak je celá stěna domu směrem k zahradě ze skla a umožňuje se kochat pohledem na zeleň s panoramatem Brna, což ještě více umocňovala dvě stahovací okna, jež bylo možno pomocí elektromotorů zcela spustit do podlahy a celý prostor tak spojit s terasou a okolím.
 
 
   V průběhu celé prohlídky jsme se postupně dozvěděli vše o historii domu a jejich obyvatelích. Manželé Tugendhatovi pocházeli z židovských německých rodin průmyslníků a obchodníků, kteří v Brně žili již několikátou generaci. Nicméně v roce 1938 museli odjet před hrozbou války do ciziny a dům byl zkonfiskován gestapem. Po osvobození Brna zde naopak pobývala sovětská armáda, což se neblaze podepsalo na devastaci vily, neboť si z nádherné společenské místnosti udělala stáj pro koně a nábytek posloužil jako palivové dřevo. Po roce 1950 byl objekt převeden do vlastnictví československého státu a ve vile působila taneční škola a později zde bylo zřízeno rehabilitační středisko. Po pádu režimu tu ještě Václav Klaus a Vladimír Mečiar podepsali v roce 1992 dohodu o rozdělení Československa, ovšem to již vila přešla do majetku města Brna, který jí po dvou náročných rekonstrukcích zpřístupnil v roce 2012 návštěvníkům.
 
 
   Tím pro nás oficielní část prohlídky skončila a my sešli po schodech dolů do zahrady a při podvečerní procházce využili propojenost všech tří brněnských vil: Tugendhat, Löw-Beer a Arnoldovi. Za mě je moc dobře, že se tento skvost povedlo zachránit, neboť je to místo krásné až magické, z něhož mluví pohnutá historie s velkým příběhem. Inu, jak praví slavný Ciceronův výrok "Historia magistra vitae est" (dějiny jsou učitelkou života), který vyjadřuje myšlenku, že připomínání minulosti a chyb našich předků nám slouží jako cenné poučení pro přítomnost a budoucnost.
 
 
   A protože Brno nabízí velké množství různých aktivit, a bylo nám líto jich nevyzkoušet co nejvíce, pokračovali jsme po nočním rajzu s poznáváním hned následující den. Lístky jsme měli opět s předstihem zakoupeny, tentokrát do vodojemů na Žlutém kopci, které se v poslední době stávají největším turistickým tahákem Brna. Když jsem asi před rokem nebo dvěma spatřil první fotky z toho místa, bylo mi jasné, že se tam musím někdy podívat na vlastní oči. Nicméně netušil jsem, že mi to bude trvat tak dlouho. Ano, kolem jsem v minulosti procházel častokrát, ale s kočárkem jsem si do podzemí netroufnul. Nicméně s Martinou to problém nebyl, a tak jsem si konečně splnil jeden ze svých snů.
 
 
   Mysteriózní podzemní katedrály se nacházejí pod nenápadnou travnatou plochou parku na Žlutém kopci a hned po vstupu nám doslova vyrazily dech! Jsou nejen krásné, tajuplné a fotogenické, ale zároveň dokládají "technické" dovednosti našich předků, které stojí za to si připomínat. Vodojemy vznikaly na přelomu 19. a 20 století, kdy rozrůstající se město potřebovalo zlepšit nedostačující vodovodní infrastrukturu. Nakonec měly vodojemy na Žlutém kopci objem více než 30 miliónů litrů vody a svému účelu sloužily až do roku 1997. Bohužel tím se nad nimi do slova a do písmene zavřela zem a unikátní technická památka, na kterou se téměř zapomnělo, unikla demolici jen o pověstný vlásek. V roce 2019 se vodojemy podařilo na poslední chvíli (na pozemku již začínala stavba podzemních garáží s obytnými domy) dostat pod památkovou ochranu a kompletní trojice podzemních staveb byla poté zpřístupněna veřejnosti v březnu 2024.
 
 
   No a od té doby se zde dveře s návštěvníky i filmaři netrhnou, neboť je to nebývale intenzivní zážitek jako z jiného světa, dávno zaniklých civilizací, či scény z počítačových her. Zajímavé je, že všechny tři vodojemy, jejichž čísla jsou řazena chronologicky, působí mnohem větším dojmem, než jaké doopravdy jsou. Člověk by si téměř myslel, že jejich stavitelé zde pozorně opisovali od mistrů renesanční perspektivy… A protože byl tento komplex pro nás skutečně zážitková věc, tak přidám k jednotlivým vodojemům ještě pár základních informací a postřehů s fotkami. Snad vám to nebude vadit.
 
 
   Nejstarší vodojem č.1 je cihlový a byl postaven v roce 1874 anglickým stavitelem Thomasem Docwrym. Mezi svými bratříčky vyniká unikátní konstrukcí, kdy jeho zakřivená podlaha tvoří tzv. protiklenby, které zajišťují staticky dokonale funkční celek. Nicméně u mě tato pravidelná stavba z ručně vyráběných pálených cihel vyvolávala především pocit nekonečna s nabídkou velmi zajímavých a s mou nevelkou znalostí geometrie tvarově jen obtížně přesněji popsatelných průhledů různými směry. V každém případě je vodojem č. 1 pozoruhodnou stavbou, která se i díky své anglické inspiraci stala vysoce ceněným a unikátním vodohospodářským dílem celoevropského významu.
 
 
   Vodojem č.2 z roku 1894 (navštívili jsme ho jako první) je taktéž cihlový, ale jeho projektantem už byl brněnský stavitel Emil Procházka. Na rozdíl od jedničky připomínající nějaké tajuplné katakomby je dvojka spíš "katedrálového střihu" a návštěvníci se v jeho "slouporojení" proplétají mezi četnými cihlovými pilíři a občas i brouzdají loužemi. Skutečně impozantní prostory a světelné efekty, to se jen tak nevidí... Cihlové podzemí, v němž jsme si připadali jako v zrcadlovém bludišti, nás okamžitě uchvátilo a náležitě jsme si užívali potemnělou atmosféru.
 
 
   Věkově nejmladší, ale za to největší vodojem č.3 byl dokončen v roce 1917 a sestává ze dvou vzájemně přiléhajících nádrží z monolitického betonu, podpíraných lesem 87 betonových pilířů (což mu ovšem na kráse nikterak neubírá). A tak jsem se ho pokusil zachytit cosi jako moderní podobu antického chrámu s mohutným sloupovím a tak trochu "kubisticky" pojatým stropem, pod nímž jsem si připadal jako "zajíček ve své jamce". Celý zážitek byl k tomu doprovázen programy se spoustou vizuálních i zvukových efektů, které umě pracovaly i s desítky sekund dlouhou ozvěnou. Prostě betonová mystika.
 
 
   Když jsme se večer vrátili domů, byli jsme sice po dlouhém víkendu plném různorodých zážitků docela ucaprtaní, ale spokojení a s pocitem, že tahle vyjížďka stála za to. Já jsem sice tušil, že to bude v Brně tentokrát hodně dobrý, ale bylo to ještě lepší a má velká úcta a poklona všem našim šikovným předkům. A k tomu i poděkování nadšencům, kteří i leckdy ilegálními kroky bojovali o záchranu jejich mistrovských děl, čímž vytvořili mediální tlak, jenž přiměl odpovědné osoby k rozhodnutím z nich vytvořit významné památky a turistický cíl. Je dobře, že lidské konání je u mnohých založené právě na přirozené snaze překročit hranice vlastního života, ať už tím, co vykonají, co po nich zůstane, nebo tím, v kom a jaký otisk po nich zůstane.
 
 
 
 
BLBÝ A BLBĚJŠÍ NEBO ROZTRŽITÝ A ROZTRŽITĚJŠÍ?
 
 
   Už pár dní uvažuji, jestli se mám s vámi podělit o to, co se mi tuhle stalo. A shledal jsem, že to asi nevydržím a podělím se, protože to je fakt bizarní situace, že ji může přinést jen život. Asi si říkáte, k čemu ty řeči a proč to tedy neřeknu rovnou a přemýšlím, zda se podělím? Protože potíž není ten příběh, ale místo, kde se odehrává. Tak já vám to tedy řeknu a pochopíte sami.
   Jel jsem tuhle zase jednou za svými děvčátky do Brna, a jak už to tak někdy u delších cest bývá, ohlásila se mi časem trávicí soustava s nevyužitými přebytky a potřebou jejich brzkého vyprázdnění. Znáte to, chvilku podobné apely ignorujete, protože někdo takový jako konečník nám přece nebude diktovat! Jenže poté, co již poměrně nekompromisně oznámil, že na to mám posledních pár minut, pocítil jsem, že musím reagovat, neb nemám situaci pevně pod kontrolou.
   A tak jsem tedy přestal dělat "geroje" a nenápadně vyrazil na místo, odkud si nic neodnesete, ale naopak tam můžete něco nechat. To nenápadně jsem si mohl klidně odpustit, nicméně musím uznat, že doba mého mládí a minikabinek WC připomínajících odérem spíš liščí noru, je už minulostí. A tak to nebyla na onom místě z hlediska čpavku tentokrát nijak napjatá situace. Naopak. Poměrně čisto a k tomu i nadstandardní velikost prostoru umožňovala neomezovaný pohyb. Navíc vše moderní a s jednoduchým elektronickým ovládáním, takže jsem zeleným tlačítkem zavřel dveře a žlutým je zamkl - tedy domníval jsem, že jsem je zamkl – a zatrůnil s úmyslem vykonat stále víc požadovaný akt úlevy.
 
 
   No, a jak již asi bystřejší z vás tuší, právě ve chvíli blaženého uvolnění, se jakoby nic otevřely dveře dokořán a já z nerezového trůnu s kalhoty na tučňáka civěl na uličku plnou lidí. No a celou scenérii ještě vygradovala paní, která se snažila vstoupit dovnitř. Po prvotním šoku od svého úmyslu pochopitelně ustoupila a v nastalé panice jsme se začali vzájemně omlouvat, snažíc se zbrkle dveře kvapem opět uzavřít. To se po chvíli (pro mě se rovnající nekonečnosti vesmíru) povedlo a já tentokrát, již "důkladně" zmačknul zamykací tlačítko a k tomu i zkontroloval, zda se signalizace trvale rozsvítila.
   Z nejhoršího jsem byl sice zachráněn, přesto jsem měl v tomto samém vrcholu dna pocit, že z téhle ostudy už se nikdy nevymotám a na zmíněné toaletě musím nutně umřít a zetlít. Na svou blbost či roztržitost s IQ bublajícího bláta jsem byl hněvem nasáklý jako mech po dešti a přemítání nad svým trudným osudem doprovázel výrazy, proměňovanými ve veřejném prostoru v jedno dlouhé pípnutí. Že já hlupák si radši nevzal Pištu Hufnágla, byl bych teď určitě někde jinde… Jenže nebyl a musel jsem tak po zklidnění tepu a tiku oční bulvy opustit WC, které i při své velkoprostorovosti nebylo dost velké na tolik ponížení. Pro člověka mého věku a naturelu to prostě nebyla komfortní situace, protože přede mnou byl ještě neodvratný akt opuštění WC a návratu na místo ve vlaku, při kterém jsem musel projít územím hanby, kde na mě všichni jasně uvidí. Chystal jsem se dlouho a váhavě, asi jako východní Němec při pokusu o útěk do západního Německa. Mé místo bylo totiž až na konci vlakové jednotky a projít tím minovým polem vyžadovalo potřebný čas a kus osobní odvahy. Musel jsem tak přestříhat ostnaté dráty vlastního studu a s pocitem, jak si mě všichni budou zvídavě prohlížet i ustrojeného, konečně otevřel dveře a vstoupil do jámy lvové.
 
 
   Byl to vskutku očistec a já jako loutka, kterou vodič tahá za provázky, takže může stále pohybovat rukama a nohama, ale pocitově je zcela bezbranný jako desetileté děvčátko na předměstí severočeského průmyslového centra, kráčel špalírem lidí se sklopenými zraky, zatímco jejich obličejové svalstvo vyvádělo potutelné divy. Bohorovný klid v takové situaci můžete snad hrát před ostatními, ale rozhodně ne před sebou samým, a tak jsem se na konci své kalvárie propadl study do sedačky a žhnoucí všemi barvami toužebně očekával stanici výstupu a konce svého ponížení.
   Samozřejmě jsem se dočkal a jako každý jiný trapas i tento přežil, pozvolna rozdýchal a dnes se mu jen usmívám. Inu následky vlastní blbosti si musí člověk prostě rozchodit sám, v lepším případě se z nich poučit, a pokud možno je vzít s nadhledem a udělat si z nich - aspoň naoko - legraci třeba při vyprávění nebo zde na blogu. Neboť, jak se praví - všechno zlé je prý (jaká děsivá pověra!) k něčemu dobré, tak třeba právě díky té mé blbost či roztržitosti jste se aspoň trochu pousmáli…
 
 
 
 
MALA - MALA – MALAGELO
 
 
   Bohužel jsem si nikdy nedokázal vést pravidelně deník, a tak mi jej alespoň částečně a nepravidelně supluje tento blog, což je asi dobře, neboť vaporizace uchovávaných vzpomínek v mé hlavě se zrychluje rok od roku více a více. Dnes si zde proto uložím několik postřehů z našeho nedávného neobyčejně zajímavého a inspirativního putování po španělské Andalusii, které stojí rozhodně za zaznamenání, než z něj zbytou právě jen ony významnější útržky.
 
 
   Ideálním výchozím bodem na poznání této oblasti byla Malaga, což je - jak se říká - dáma v nejlepších letech, jejíž život nebyl ale vůbec jednoduchý ani přímočarý. Pod vládou nejrůznějších panovníků prošla mnoha proměnami a těmi prvními byli Féničané již ve 12. století př.n.l. Postupně jí ovládali Římané, poté se jí zmocnili Vizigóti, aby po nich byla skoro sto let byzantská. Arabové si ji nato dobyli na dalších 350 let, aby po nich patřila naopak křesťanům. Zažila taky vládu velkého Napoleona a stala se i střediskem anarchistů. Nicméně v poslední době jí především objevují turisté, protože jim má co nabídnou. Všichni předešlí vládci v ní totiž zanechali svůj nesmazatelný a zajímavý rukopis.
 
 
   S Malagou proběhlo naše první seznámení z ptačí perspektivy a navíc nad ránem při krásném východu slunce. Po přistání jsme ocenili nezvyklou blízkost centra města, do něhož nás z letiště zavezl vlak za pouhých deset minut, takže po deváté jsme dali první španělskou kávu a mohli vyrazit na obhlídku města – jak s oblibou říkám, poznat místní "Karlštejny". Jejich očekávaná četnost jen pár minut chůze od sebe nevyžadovala auto ani MHD, a tak nás snadno pohltily úzké uličky starého města, kde obchůdky, kavárny, restaurace i tradiční tapas bary byly na každém kroku.
 
 
   Uličky občas končily na některém z větších, či menších náměstích, přičemž se neustále střídaly nádherné domy s roztomilými balkónky. A mezi nimi sídlilo i muzeum místního rodáka Pabla Picassa v renesančním paláci Palacio de Villalón (který sám o sobě stál za vidění). A protože dopolední fronta nebyla ještě navštívení odpuzující, ani na okamžik jsme nezaváhali. A udělali jsme dobře, protože k vidění byla rozsáhlá sbírka děl, pokrývající celou Picassovu uměleckou dráhu, od akademických začátků přes kubismus až po reinterpretace velkých mistrů, díky čemuž byl možný ucelený pohled na jeho dílo i odkaz.
 
 
   Od muzea jsme se dostali k římskému amfiteátru Teatro Romano, který nás zavedl do dob starověké Hispánie, jež byla součástí římského impéria, čímž je tak jednou z nejstarších památek města. Hrály se v něm divadelní hry, ale i gladiátorské zápasy a vešlo se do něj prý až 6.000 diváků. Vskutku pěkný kus historie, který lze fandům antiky jen doporučit. Se zánikem Římské říše bylo ale divadlo několik staletí opuštěné, dokud do Andalusie nepřišli Maurové. Těm amfiteátr posloužil jako zdroj materiálu ke stavbě přilehlé pevnosti Alcazaba, která nás naopak nechala vzpomenout zase na arabskou vládu.
 
 
   Protože ale máme rádi pohledy na města z výšky a rádi i něco ušetříme, vyšplhali jsme nejdřív na kopec nad pevností, na kterém se nachází hrad Gibralfaro, jenž nabízí vždy v neděli od 14 hodin vstup zdarma. Od úpatí tohoto krásného kopce (s minimální výškou nad hladinou moře) to byl poměrně náročný výšlap, leč bylo možné se nechat nahoru vyvézt i autobusem. Proč se však připravit o ten pocit zadýchání, rozšíření potních žláz a traumat, když vás v kopci předbíhají velmi fyzicky zdatní důchodci. Nicméně stálo to za to, protože Gibralfaro je proslulý jako dějiště závěrečné etapy reconquisty (znovudobytí) Malagy křesťany. Pravda, z interiérů moc nezbylo, ale hrad se dal celý souvisle obejít po hradbách, jež skýtaly úchvatné panoramatické výhledy na město a Gibraltarský průliv.
 
 
   Malaga je městem, kde si přijdou na své nejen milovníci historie, ale i tradic a při cestě zpět jsme si tak mohli z výšky prohlédnout arénu na býčí zápasy "La Malagueta", která s uváděnou kapacitou 14 tisíc diváků patří k nejstarším a nejprestižnějším ve Španělsku. Pohled z vyhlídky pod hradem na nádhernou klasicistní architekturu byl vskutku impozantní. Nicméně k prohlídce koridy, která se tu stále pořádá, nás nenalákal, přestože byla pro veřejnost otevřena i se svým zázemím. Máme s tímto druhem tradiční španělské zábavy přeci jenom etický problém.
 
 
   A tak jsme raději sestoupili zpět k pevnosti Alcazaba, kam byl jako každé nedělní odpoledne taktéž vstup zdarma, a k tomu i s výhledy v zapadajícím slunci, při kterých bylo město pod námi nasvícené jako divadelní scéna. Mimoto nám ale pevnost nabídla i připomínku arabské minulosti města, kdy bylo součástí muslimského království. Se svými komnatami, které evokovali půvab Nazaríovské éry s kouzlem Pohádek tisíce a jedné noci a k tomu s rozkvetlými zahradami, vodními prvky a fontánami vyprávějících o staletích římské, andaluské a renesanční historie, nabízela pevnost fascinující kombinaci historie a architektonické krásy. Připadal jsem si uprostřed té nádhery jak v buddhistickém Zenu při dosažení vnitřního klidu, harmonie a stavu mysli bez stresu či úzkosti.
 
 
   Malaga je na jeden den příliš velké sousto a tak jsme si druhý den přivstali a vyrazili ke zdejší perle - katedrále La Manquita, abychom využili možnost volného vstupu mezi osmou a devátou hodinou. Jako člověk pohybující se po většinu svého života na křehké hranici mezi neznabohem a velmi umírněným znabohem jsem byl katedrálou, kterou místní nazývají "Jednoruká dáma" (nemá totiž dostavěnou druhou věž) doslova uchvácen. Monumentální prostor, překrásné oltáře, unikátní dvojité varhany, impozantními klenby, anebo zářící vitráže. Mimoto bylo možné sledovat i větší počet stavebních slohů, kdy se začalo v renesančním – ten převládal uvnitř, ale protože stavba trvala více než dvě staletí, tak v době jejího dokončení už vládlo baroko, což bylo poznat naopak především zvenku.
 
 
   Příjemných podniků na dobrou snídani je v Malaze spousta, nicméně my jsme k ní zvolili návštěvu místní tržnice "Mercado Central de Atarazanas". Budova s úžasným geniem loci byla nejen velkou podívanou, ale především klasickou tržnicí kde šlo nakoupit nekonečně mnoho čerstvého ovoce a zeleniny, ryb, masa a všelijakých španělských lahůdek a pochutin, či se občerstvit v jednom z tapas barů. A kdo chtěl, mohl jen procházet a ochutnávat z nepřeberného množství druhů oliv a sýrů v nejrůznějších úpravách. No prostě příjemná živoucí atmosféra, dobré jídlo a typická španělská pohoda.
 
 
   Po příjemném posilnění nám oázu klidu a samotné přírody poskytl velký městský park, kde jsme při procházení mezi palmami a exotickými rostlinami narazili na spoustu fontán a kašen, ale i krásných štěbetajících papoušků. Cestou k moři jsme pak prošli slavnou promenádou Muelle Uno plnou obchodů, barů a restaurací, ze kterých bylo možné obdivovat luxusní jachty a výletní lodě. Tahle přístavní promenáda byla zajímavá i architektonicky. Táhla se nad ní totiž bílá pergola vypadající trochu jako kostlivec, díky které jsme z centra až k moři došli v příjemném polostínu.
 
 
   A pak už to byl jen kousek na písčitou pláž La Malagueta, kde jsme chtěli strávit zbytek slunečného dopoledne. Našli jsme travnatou oázu pod palmami a já se přiřadil k několika málo otužilcům, co se koupali v moři, přestože pláž byla plná slunících se lidí. Horký písek a průzračná voda jsou něčím, co našinec snad nemůže odmítnout, i kdyby voda měla mít jen 20 stupňů nebo foukal silný vítr. Být totiž na dovolené u moře a nevykoupat se v jeho vlnách by byla hříšnost. 
 
 
   Pobřeží v Malaze se nekonečně dál táhne na východ, a tak jsme si po lenivém dopolední zapůjčili kola a vyrazili na třicetikilometrový výjezd. Měli jsme jen menší batůžek s tím nejnutnějším (pití, plavky a ručník) a rozhodli se, že stravováním si nebudeme dělat starosti a pěkně si dopřejeme cestou cokoli, na co budeme mít chuť. Místní pláže totiž nabízely veškeré služby a k tomu i romantické kouty jako Peñón del Cuervo - skalnatý výběžek do moře, či podmořskou jeskyni - Cueva del Tesoro. Vskutku krása, která stála za zhlédnutí, přestože krápníková výzdoba tu nebyla (smetlo ji prý moře, když se sem kdysi provalilo). Nicméně jako jeskyní znalí Češi jsme mohli obdivovat krásná podzemní jezírka, četné nástěnné malby a nezvykle teplý vzduch.
 
 
   Španělsko je nejen země kultury, historie, fiest, srdečných lidí, moře a vynikajícího jídla, ale i přírodních krás, a tak jsme následující den řekli městu nashledanou a vyrazili vlakem do pohoří Sierra de Huma. Pro milovníky adrenalinu je zde známá stezka Caminito del Rey, což je dechberoucí pěší lávka o délce několika kilometrů, zavěšená na stěnách soutěsky mezi dvěma skalními masivy, takže vypadá jako skalní balkon. Původně byla vytvořená pro dělníky stavějící zde vodní elektrárny a pro svou náročnost a nebezpečnost získala přezdívku ”stezka smrti”. Před několika lety byla ale úplně zrekonstruována a nyní nabízí bezpečný a vzrušující zážitek, visící až 105 metrů nad řekou. Pro návštěvu tohoto jedinečného místa je ovšem potřebné netrpět závratěmi. Takže nic pro Martinu, která na mě počkala v El Chorru. Pro případné zájemce ještě doporučím zakoupení vstupenky předem online a pak už jen člověk dostane helmu, vyslechne pokyny a může si celý jednosměrný průchod skalami s mnoha wow momenty užít, neboť je celou dobu na co koukat a co fotit. Jedním slovem to byla nádhera. Výhledy senzační a emoce také!
 
 
   A protože milujeme turistiku a obzvláště tu horskou, tak jsme po mém příchodu ještě vyrazili - tentokrát však spolu - na horskou túru Ruta Escalera Árabe. Délka 16 km převýšení 860 m, takže fyzicky poměrně náročný, ale velice rozmanitý a krásný výšlap. Odměnou nám byly báječné pohledy na davovým turismem zatím nijak nepoznamenaný kus světa a nádhernou okolní přírodu, což se příznivě projevilo tím, že jsme za celé odpoledne potkali všehovšudy čtyři lidi. Krásný svět bez silnic, bez aut, tlačenic a shonu dovoloval provětrat myšlenky a načerpat pozitivní energii – přírodní katedrála s modrou klenbou nekonečna a vznešené hory otevírající svá tajemství pouze tomu, kdo má odvahu se do nich vydat.
 
 
   Hlavním bodem následujícího dne byl výlet do Granady s návštěvou ikonických památek tohoto města, které nabízejí pomyslnou cestu časem od muslimské minulosti až po křesťanské dědictví. Nicméně již samotná jízda španělským rychlovlakem dvěstěšedesátikilometrovou rychlostí byla příjemným a zajímavým zážitkem.
 
 
   Samotnou návštěvu města jsme začali v nejvýznamnější křesťanské památce v Granadské katedrále, kde je pohřbená královna Isabela Kastilská, což je ta, co podporovala Kryštofa Kolumba a ve stejný rok, kdy objevil Ameriku, ona dobytím Granady dokončila reconquistu (již zmiňované znovudobytí Španělska z rukou muslimů). Samotná stavba je mistrovské dílo španělské architektury a díky své monumentálnosti, klenbám a kopuli i jedinečným vizuálním zážitkem. Nicméně nás asi nejvíc zaujala impozantní hlavní kaple s nezvyklým kruhovým půdorysem a malbami, které vyprávějí příběh spásy – to nám fakt klesla brada obdivem.
 
 
   Poté jsme naopak vyrazili směr palácový komplex Alhambra, což je naopak jedna z nejikoničtější muslimských památek, která se tyčí nad ulicemi města. Celý areál jsme si prošli i s návštěvou Palacio Nazaries, kde jsme viděli honosné obytné prostory sultánů a jejich rodin a dále pak i zahrad Generalife, které hrály všemi barvami, vše kvetlo, voněly pomerančovníky a tryskaly fontány. Velmi zajímavé místo, plné historie a krás dávných mistrů, tedy pokud snesete davy turistů.
 
 
   Když jsme se dosyta nabažili přepychového života královské rodiny, sešli jsme dolů do města k řece a toulali se spletitou sítí úzkých křivolakých uliček v osobité maurské čtvrti, kde jsme si připadali jako na arabském tržišti. Úplně jiný svět s pestrým životem, tradičními bílými domy a pohodovou atmosférou.
 
 
   Hlavním cílem našeho bloudění ale bylo najít známou vyhlídku na Alhambru, což se nám podařilo. Mirador San Nicolás nám skutečně poskytl slibovaný výhled na sluncem zalitou celou Alhambru v kontrastu s pozadím v podobě zasněženého pohoří Sierra Nevada. Teprve na tomto místě jsme si uvědomili jak velkolepá Alhambra skutečně je.
 
 
   Pokochali jsme se, chvilku si poslechly baskující muzikanty, k tomu pár fotek na památku a hajdy zpátky (asi jako kopcolezci, když vylezou na vrchol…) do Malagy, kam jsme si na poslední den naplánovali plážové lenošení s koupačkou, ale i další poznávací aktivity. Moře – s pro mě překvapivě málo slanou vodou – jsme dali hned několikrát a po něm vyrazili do muzea Centro Pompidou nacházejícím se přímo na přístavní promenádě, kde už z dálky svítí nepřehlédnutelná barevná kostka - sloužící jako galerie moderního umění. A i zde se nám potvrdilo, že současný umělecký počin může být někdy zločin i mimořádný zážitek.
 
 
   A poté jsme si dali ještě něco "střízlivějšího" v muzeu Carmen Thyssen, které uchovává sbírky klasických španělských mistrů až po ty současné. Byl jsem nadšený z kvality děl i pestrosti žánrů, nicméně po prosluněném odpoledni se začínala Malaga probouzet k nočnímu životu, což bylo znamení vyrazit na poslední procházku jejími ulicemi. Jedno z nejživějších náměstí - Plaza de la Merced – se zaplnilo smíchem, restaurace a zahrádky lidmi, všude hrála živá hudba, a kdo chtěl zažít kus autentického Španělska, měl možnost spatřit i tanečníky tradičního flamenga. Bylo velice příjemné se jen tak potulovat, pozorovat a nasávat atmosféru. Procházka starým městem byla totiž pokaždé něčím novým objevná a krásná, ale v nočních hodinách měla své jedinečné a neopakovatelné kouzlo.
 
 
   Přestože život v Malaze plyne zdánlivě o něco pomaleji, ani jsme se nenadáli a naše putování – stejně jako toto vyprávění – bylo u konce. Přesto na čas zde strávený budeme moc rádi vzpomínat, a až se na našem talíři zase někdy objeví některý z druhů paelly s tapas a sýrem manchego, či oblíbená šunka jamón, zapijeme to čím jiným, než populárním dezertním vínem Málaga. Salud!
 
 
 
 
RUN, FORREST! RUN!
 
 
   Ve svých devětapadesáti jsem už dost starý na to, aby na mne platilo přísloví o starých psech, kteří se novým kouskům učí už jen těžko a neradi. I když to tak bezesporu je, na druhou stranu i platí, že mám rád výzvy….a s tím nemá smysl otálet, protože se nedá předpokládat, že později pro ně budou lepší podmínky. Kdyby mi ale před rokem a půl někdo řekl, že se postavím na start "RunCzech Mattoni 1/2Maraton Karlovy Vary", lehce bych si poťukal na čelo. V té době jsem totiž ze sebezáchovných důvodů značně omezil své pohybové aktivity, neboť sportovat s permanentně otékajícím kolenem a bolestí, která umožňuje za doprovodného syčení pohyb maximálně rychlostí bujaré želvy, je možná dobré povyražení pro masochisty, ale ne pro mne. Nicméně věren svému bytostnému přesvědčení, že tělo dokáže zázraky, když mu v tom mysl nepřekáží, jsem se po čase dočkal zlepšení a díky shozeným kilům si začal opět užívat i tu osvobozující radost z běhání. No, a když mi k tomu ještě Ježíšek nadělil přihlášku na již zmíněný závod spolu s mou dcerkou, nebylo potřeba motivaci k tréninku nijak složitě hledat.
 
 
   Půl roku na přípravu se sice zdá být jako dlouhá doba, ale tolik už o životě vím, aby mi bylo jasné, že čas se začne s blížícím startem postupně zrychlovat a ani se nenaděju a ozve se startovní výstřel. A tak, ačkoliv jsem v přípravě naběhal přes 600 km, neměl jsem tušení, co od sebe můžu čekat, což mi ale vůbec nebránilo se těšit na společný zážitek s Barčou. A samozřejmě i naší skalní fanynkou, kustodem, ošetřovatelkou, fotografkou a motivátorem.
 
 
   Hned po příjezdu bylo zřejmé, že běžecká akce je ve Varech slavnostní událost. Mattoni 1/2Maraton proměnil lázeňské město v pulzující centrum téměř devíti tisíců běžců všech kategorií (od nejmenších dětí až po elitní evropské vytrvalce) a fanoušků, kteří byli svědky vydařené celodenní společenské akce a závodů v několika kategoriích. Nicméně hlavní vrchol dne – Mattoni 1/2Maraton Karlovy Vary s prestižní certifikací World Athletics Label - do něhož se přihlásilo 4.471 běžců z 64 zemí světa, startoval v 18.00 hod. No a světe div se, jedněmi z nich jsme byli i já s Barčou.
 
 
   Na startu hlavního závodu panovala skvělá nálada a téměř ideální podmínky, kdy se oblačný den postupně vyloupl do nádherného slunečného odpoledne. A tak natěšený a plný endorfinů jsem poskakoval a pár minut hrabal nedočkavostí nohou naprázdno, než se rozezněla Smetanova Vltava a peloton se dal postupně do pohybu. Po necelých pěti minutách po největších favoritech jsem protnul i se svým čipem startovní čáru a očekávaný závod tak pro mě začal. Příjemná trasa nás zavedla nejprve k řece Teplé a na krásné kolonády se slavnými promenádami a budovami, které se objevily v řadě známých filmů. No krása všude okolo, hlavu jsem si mohl ukroutit a myšlenkami se vracel k našemu nedávnému lázeňskému pobytu. A díky tomu jsem si uvědomil, že se mi běží docela dobře, protože vždycky když mám tendenci se hodně rozhlížet, je to dobré znamení. K tomu nám na pódiích podél trati vyhrávaly různé dixielandové a rockové kapely spolu s několika DJ a především Barča si pokaždé neodpustila do běhu zakomponovat i několik tanečních kroků a kreací. A tak jen trochu podivně na mě působilo to, že po stejné trase jako na začátku se poběží i samotný závěr závodu. Jenže jsme byli teprve na čtvrtém kilometru, ale upřímně řečeno, neubránil jsem se pomyšlení, jaké to bude, až v těchto místech budeme zase zpátky a bude nám chybět do cíle jen pár posledních kilometrů. No a o něco méně skvělé na těch představách bylo to, jak asi při tom budeme vypadat. Zatím jsme ovšem byli plni sil, nadšení a snad jsme si ani neuměli představit, že by to ten den mohlo být i jinak.
 
 
   Po průběhu pod Thermalem jsme vyrazili na výpadovku vedoucí kolem karlovarské hokejové arény a já s pocitem čechrajícím ego zaregistroval, že postupně předbíháme čím dál víc závodníků a mnohé i o generaci mladších ode mě. Míjel jsem tak i mladý pár intelektuálů, kteří se o něco přeli, což nebylo možné chvíli nevnímat: „Irituje mě, že i když jsem to vyjádřil explicitně, ty jsi to vůbec nereflektovala,“ říkal vyčítavě mladík a jeho dívka mu v podobném duchu odpověděla. No tedy… Takhle teď probíhají domácí pře? Je vidět, že vůbec nejsem "in". 
 
 
   Za dostihovým závodištěm jsme to otočili zpět na pravý břeh Ohře a zpět do centra, a přestože jsme byli už v polovině závodu, pořád jsme běželi - pokud jde o čas - pěkně jeden kilometr jako druhý a celkový čas tak začínal být poznenáhlu lepší než ten námi naplánovaný. Snad i proto, že celou trať lemovaly davy tleskajících a povzbuzujících diváků, a to vám pak nedá se flákat. Musím říct, že to bylo skutečně velice příjemné a dobíjelo to energií, za což jsem jim na revanš taky občas zatleskal, usmíval se a občas si s některými i plácnul. Z "povzbuzovačů" někde kolem 15. kilometrů byl nejaktivnější jeden postarší prošedivělý pán. Každému běžci individuálně nejen tleskal, ale doprovázel to i hlasitým povzbuzováním do megafonu, Obdivuhodný chlapík, který v kritické části trati spoustu umdlévajících běžců rozesmál a rozproudil jim krev v unaveném těle.
 
 
   První občerstvovací stanice jsem záměrně míjel raději velkým obloukem. Byly na mě totiž jen krátce po startu, kdy vody nebylo ještě dramaticky zapotřebí. Doma trénuju zcela bez vody, což není nic moc pro tělo, ale teď se tu ten návyk docela hodil. První občerstvovačky totiž vyvolaly pokaždé trochu zmatek, kdy se část běžců snažila o překot napít a to ještě v době, kdy se běželo hodně nahusto a pohromadě. Byla to tedy jedinečná šance podklouznout na banánové slupce, nebo do někoho narazit. Nicméně na 10.km už bylo vše víceméně v klidu, a tak jsem do sebe i na sebe nalil dva kelímky vody, a protože jsem chlemtal v rychlosti spíš vzduch než vodu, následných pár kilometrů jsem nespolečensky krkat, což Baruška k mému údivu tolerovala. A tak jsem se i na dalších stanicích od té doby snažil pravidelně vypít alespoň část kelímku s iontovým nápojem.
 
 
   Poslední kilometry už moc neubíhaly a kolem sedmnáctého jakoby hodiny běžely v tom pokřiveném časoprostoru nějak rychleji. Přesto jsem nijak zvlášť netrpěl, nic mě dramaticky nebolelo a popravdě mě i trochu sportovně hecly ty stovky závodníků, které jsme po poslední obrátce před sanatoriem Richmond potkávaly v protisměru, a které jsme během závodu tudíž nechaly za sebou. K tomu jsem se i docela dobře bavil četbou motivačních fanouškovských vzkazů podél trati: "Nezapomeň, za tohle sis zaplatil“, "Už jsi tu měl dáno být“, či Martinino "RUN, FORREST, RUN! ".
 
 
   "A tak jsem tedy běžel" a příjemně mě překvapilo, že jsme si mohli s Barčou i po dvaceti kilometrech při běhu povídat, což mi přišlo vždycky nedostižné. A pak už nás čekal jen seběh tleskajícím špalírem k Alžbětiným lázním a cílová rovinka na nábřeží Osvobození, kterou jsem si opravdu užil. Rovinka byla asi dvě stě metrů dlouhá a hlava povolila nohám běžet uvolněně a držet se přitom s Barčou za ruku. Skupiny přihlížejících se mačkaly za bariérami, sympaticky fandily a každému individuálně tleskaly. S Barčou jsme se v cíli objali a podělili o svá dojetí, protože před půl rokem bychom ani jeden nevěřili, že to takhle dáme. Kvůli tomu nádhernému pocitu z cílové rovinky to rozhodně stálo za to, a té medaile - kterou dostávali všichni, co doběhli v limitu - si budu setsakramentsky považovat.
 
 
   Tím byla sportovní část výpravy za námi, s výsledkem jsem byl nad míru spokojený, neboť výrazně překonal má očekávání. Asi prostě ještě nejsem úplně tělesně vyřízený, což beru jako příjemný bonus ke krásnému zážitku. Po občerstvení, masáži nohou a převlečení jsme ještě společně povzbudili závodníky, kteří ještě dobíhali do cíle, protože jsme si moc dobře uvědomovali, jak to umí zaktivizovat poslední síly. Na všechny kolem jsem se proto usmíval, mával na ně a tleskal jim. Uvidíme, jestli z té radosti zbude něco i na příští rána, až se budu chtít postavit a udělat třeba i nějaký smysluplnější pohyb, než je běh.
 
 
   A tímto děkuji Barušce za krásný dárek, Martině za podporu a všem nejbližším a známým, kteří na mě v době závodu mysleli, což bylo všechno pohromadě panečku pořádné povzbuzení, kterého si moc vážím. Kdoví, po jakých cestách se budou ubírat mé další dny a roky, ale rozhodně vím, že další výzva, která je přede mnou je srpnový MarathOn LABE, kam jsem se již přihlásil. Jsem totiž srdcem sportovec, cestovatel, tulák a především nadšený uživatel života, protože - možná je to věkem – se snažím užívat každý den a sportování mi k tomu užívání dává obrovskou radost. Nedávno se mě někdo ptal, jestli mě to činí šťastným, tak jsem ho možná překvapil tím, že ne, protože šťastným mě činí moje rodina, kterou mám naštěstí úplně skvělou, ale sport je pro mě takový velký bonus k tomu štěstí.  A když k tomu ještě dcerka na svém Instagramu zveřejní příspěvek "první ½ marathón s mým tátou – je to mega frajer", dává mi to dohromady takovou radost, že nic víc od života nepotřebuju.
 
 
 
 
NEVÁŽIL SIS MĚ, PO ŽNÍCH PŮJDEŠ K TURKOVI!
 
 
   Abych řekl pravdu, tak téma dnešního článku nosím v hlavě už hodně dlouho, přesto jeho sepsání jsem odkládal a moc se mi do něj nechtělo. Rozhlédnuli se totiž po českých politických luzích a hájích, virtuální tužka se v mé mysli rozvibruje sama odporem. Nejspíš proto, že si nejsem jistý, jestli se mi chce politickými tématy ztrácet čas, který se dá použít na něco užitečnějšího s větší trvanlivostí. Vždyť kolik hodnotných věcí by se dalo udělat či zažít a báječných dovedností nabýt, kdyby se lidé zabývali tím, co umějí či by si přáli umět, a ne většinou v důsledku zcela zbytečným žvaněním na webu a na sociálních sítích.
   Nicméně jsem se nedávno zúčastnil vyprávění investigativní novinářky Deníku N Zdislavy Pokorné, mimo jiné o tom, jak se politici často dostávají do "spirály vděku", a jak jsou to povětšinou titíž lidé, kteří mají pocit, že naše země bude nejsvobodnější, když bude stát mimo Evropskou unii a naše vlastní národní zájmy a hrdost lépe vynikne, pokud ji promítneme na pozadí pohrdání ostatními nebo aspoň nezájmu o ně. No, a když se k tomu ještě před pár dny přidal "hnojomet" vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal, nedalo mi to, abych se zde nevrátil k nedávnému sporu o neministra Turka, který skončil řešením, kdy se možná vlk nažral a koza zůstala celá, nicméně typicky český kočkopes zadělal zřejmě na ještě větší problémy v blízké budoucnosti.
   Než ale osvětlím svůj možná poněkud kontroverzní názor, chci v první řadě zmínit jednu věc, aby nevznikly náhodou nějaké pochybnosti: Pan Filip Turek (ale i jeho soukmenovec Petr Macinka) je jedním z těch, kteří mě svou arogancí moci a občasnou prezentací svých kontroverzních názorů dokážou vytočit do běla. Nadřazený úsměv, nehraná sebejistota ve tváři, ego drápající se jako rostlinka v pralese nejkratší cestou nahoru, "muž z lepší společnosti" se soukromou ochrankou. Papaláš nového typu, který jakýkoli náznak férovosti považuje za slabost a střelhbitě ho využije. Za sice ne zcela korektní, ale docela výstižnou a vtipnou považuji glosu, kterou jsem četl někde na internetu, že "...Turek je ten typ člověka, který při orgasmu křičí vlastní jméno." Je to prostě ten druh představitele, které jsem nikdy nechtěl vídat v čele svého státu (a že jich tam teď takových je!), vzbuzuje ve mně odpor a pozdvihování žaludku a udělám, co bude v mých skromných silách, aby mi tam už propříště jako občanu tohoto státu nedělal ostudu (což ovšem, pohříchu, nebijte mě, nezáleží jen na mně).
   Nicméně… To, že pan Turek, jako politik, který přivedl svou stranu v demokratických volbách do Parlamentu a do nové vlády, chtěl (a věřím, že stále chce) být ministrem je zcela logické. A věřím i tomu, že mu to na takový post činí jistý nepsaný nárok, obzvláště je-li sám nejspíš skálopevně přesvědčen, že k tomu má i všechny předpoklady. Třeba chuť.
   Jenže mezi něj a ministerské křeslo se postavil pan prezident Pavel, který natěšeného hajlujícího floutka k vytouženému kusu politického nábytku silou svých ne zcela pregnantně formulovaných ústavních pravomocí odmítl pustit, protože se domníval, že člověk Turkova typu by mohl být nebezpečím a ostudou pro českou demokracii. Ano, myslím si totéž. Někdo mohl sice namítnout, že když je na vysokém politickém postu taková kreatura, jakou je třeba Tomio Okamura, dětinsky se nafukující a urážkami nešetřící pan Turek už se v jeho stínu snadno ztratí. Nu, obávám se - a současná praxe to potvrzuje - že při své povaze se tam neztratil, jen se pro něj vytvořil zcela nový post, na kterém se snaží především prokázat, že právě člověk jeho schopností zcela přirozeně do vlády patří.
   Občas podrobuji svůj pohled na věci politické - logicky zásadně ovlivněný osobními sympatiemi a antipatiemi - zvláštnímu testu: Zkouším si představit, jak bych na výrok, myšlenku nebo čin někoho, koho nemám rád, pohlížel, kdyby ho vyřkl nebo provedl někdo z těch, kteří jsou mi sympatičtí. A naopak. V obojím směru je to, myslím, velmi poučné cvičení.
   A tak jsem si tedy zkoušel taky představit (a není to věru nijak těžké), že by třeba mému oblíbenci bránil vstupu do vlády někdo takový, jako byl Miloš Zeman. Nepochybně bych v takovém případě měl po ruce spoustu argumentů, proč je podobná prezidentská intervence nešťastná, nepřípustná a z déledobějšího pohledu nebezpečná. Má to ovšem znamenat, že krok, který bych prezidentu Zemanovi omlátil o hlavu, prezidentu Pavlovi blahosklonně schválím? Jen proto, že prvního jsem si přestal vážit před nějakými pětatřiceti lety a toho druhého si vážím právě teď? Jen proto, že Filipu Turkovi nefandím a nejspíš nikdy fandit nebudu a to, že by se měl stát ministrem vlády mé země je pro mě prostě hrozná představa?
   Ne, tak to bohužel udělat nejde: Prezident v našem politickém systému a tradici má kredit být vzorem a nastavovat měřítko morálních hodnot, ale v praktickém může podle mne jen plnou vahou své osobnosti i svého úřadu jednat, zastupovat, vysvětlovat, přesvědčovat, může proces komplikovat, může dávat otázky, může projevovat nespokojenost, může významně povytahovat obočí, může nějakou dobu obstruovat… Ale jestli má právo definitivně zasáhnout do přímé pravomoci designovaného premiéra a rozhodnout, že ten, koho si premiér vybral (neboť ho sám nedokáže odmítnout) a na kom při vědomí všech důsledků trvá, ministrem nebude, tak to ústava zcela jednoznačně a nezpochybnitelně bohužel neřeší. Je proto tedy věčná škoda, že nikdo ze zúčastněných nenašel v tomto i předešlých případech dostatek odvahy a prozíravosti podat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, který by vydal jasné a finální stanovisko, jež by bylo precedentem pro další roky.
   To se bohužel nestalo a prezident Petr Pavel ve svém jistě statečném a charakterním odporu vytrvat až do hořkého vítězství. Turek je tedy "pouze" vládním zmocněncem, který ale de facto řídí ministerstvo životního prostředí a osvojuje si pravomoci ministra místo nastrčené figurky v podobě Igora Červeného. Typické "Pyrrhovo vítězství", které může zavdávat krátkodobé uspokojení, ovšem nevynahradí systémové nebezpečí: Až tu totiž jednou budeme mít za prezidenta skutečné populistické namyšlené hovado (a jsem dalek toho si myslet, že právě naše země se tomu nějakým zázračným řízením osudu či kvůli nadstandardní inteligenci místního národa nepochybně vyhne - ostatně imunní vůči tomu nejsou, jak dennodenně vidíme, ani původně demokratické supervelmoci), jednoduše sklidíme právě v dobré víře zasévanou úrodu a budeme jen marně poukazovat na to, jak si přímo volený prezident uzpůsobuje vládu podle svého; přece tak už to tady fungovalo dřív a nikdo proti tomu oficiálně nepozvedl hlas. 
   A právě proto ze mě příznivec prezidentské do konce dotažené intervence do složení vlády není, i když naprosto chápu, že podepsat jmenování takového nevycválaného sebestředného pacholka, jakým se zdá být pan Turek, je krok děsivý a člověk s měřitelnými zbytky sebeúcty, jakým se zdá být současný prezident, se pak na sebe nějakou dobu nemůže podívat do zrcadla. Jenže politika je prostředí, které podobné kroky vyžaduje, aspoň u těch, kteří jsou schopni vidět dál než za nejbližší roh. No, a pokud to chceme jinak a netoužíme "jít po žních k k Turkovi", změňme ústavu, upravme systém vah a protivah jednotlivých dílků moci a odpovědnosti, nebo si alespoň nechme Ústavním soudem jednoznačně a nezpochybnitelně potvrdit pravomoci jednotlivých ústavních orgánů a činitelů. Současná Ústava je totiž prostě napsaná tak, že předpokládá morální vyspělost zúčastněných (neb jí povětšinou dávaly dohromady ušlechtilé duše), ovšem současné názorové proudy ve společnosti podobné výlupky evidentně vyzdvihují… a tohle jsou ty konce.
 
 
 
 
SE ŠÍPKOU NEBO SE ZELÍM
 
 
   Do kraje nám přišel máj, a tak aby se nesedělo doma a vyšlo slunku trochu naproti, podnikli jsme ve svátečním volnu lehký výjezd na bio kolech. Vím, že pod "slavením" si každý představí něco jiného, ale pro nás to především znamená vyjmout daný den ze společnosti jeho všednodenních bratříčků a prodchnout ho něčím zvláštním, co ty ostatní nemají a co máme rádi. No a tentokrát padla volba na cyklovýlet oblastí Středočeské tabule.
   Sváteční ráno bylo jako malované. Teplota vzduchu příjemná, vonící káva uvařená, svačinky nachystané a kola natěšená až si na ně někdo sedne. Inu, škoda rána, které padne vedle! Nicméně nejprve jsme usedli do vlaku, který nás pohodlně dopravil do Klánovic, a teprve odtud jsme největší pražskou lesní plochou pokračovali již na vlastní pohon. Nádherný les, se spoustu míst co lze vidět a hustou sítí cest, byl v minulosti oblíbeným místem pražské smetánky, ale v současnosti se k němu váže i několik tragických příběhů. A přesto krásné dopoledne do něj vylákalo spoustu turistů, kolařů i inlajnistů.
 
 
   Pokračovali jsme rovinatou krajinou směrem na Bříství, která sotva kdy bude patřit mezi významné turistické destinace. Ale všude se dá najít něco, co zaujme, obzvláště pokud se rádi touláte oproštění od zbytečných starostí, plánů a předsevzetí. Je to trochu jako když porovnávám plavání a splývání ve vodě. Najednou člověk vnímá, jak slunce prohřívá okolní krajinu, podél cesty kvetou košaté stromy, na poli pobíhá neohrožený zajíc, káně myšilov číhá o kus dál a sem tam v mlází poskočí srnka, čímž vyplaší nedaleko se promenádujícího bažanta. A navíc je tu i přínos v poznání míst, která většinou jen nevšímavě projedeme, jako je například půvabná zřícenina kaple Povýšení sv. Kříže, kterou jsem již tolikrát viděl cestou po D11, ale ještě nikdy jí blíže nepoznal. A přitom je to krásné až magické místo s pěknými výhledy, které je vhodné pro romantiky, ale dle přítomných ohnišť jej zřejmě rádi vyhledávají i trampové.
 
 
   Další cesta nás již zavedla do Kerska - osady, která je slavná díky spisovateli Bohumilu Hrabalovi. A vzhledem k tomu, že jsme již měli docela hlada, zamířili jsme do legendární Hájenky z filmu Slavnosti sněženek, kde proběhl slavný spor, zda se šípkovou nebo se zelím. Obsluha byla i přes nápor turistů vstřícná, interiér voněl dřevem, na zdech visely myslivecké trofeje i fotky z natáčení filmu, které dokreslovaly autentickou retro atmosféru. Prostě hrabalovská klasika. A jestli se šípkovou nebo se zelím? Obojí bylo možné díky půleným talířům. Nicméně odpověď na otázku co je lepší, zůstala i tentokrát bez jednoznačného rozuzlení. Obojí nám moc chutnalo a my odcházeli s neopakovatelným gurmánským zážitkem.
 
 
   Spoustu míst ze slavné komedie jsme poznali i během jízdy po naučné stezce Bohumila Hrabala a patřila k nim i chata, kde spisovatel žil a vytvořil v ní svá nejlepší díla, jež se také dočkala filmového zpracování jako: Postřižiny, Obsluhoval jsem anglického krále, Něžný barbar, či Příliš hlučná samota.
 
 
   Bohumil Hrabal je v Kersku sice stále přítomný, nicméně my jsme pokračovali dál směr Sadská a Poděbrady. Zde nám již tachometr ukazoval přes 50 km, a tak jsme se osvěžili vynikající zmrzlinou na náměstí v cukrárně U Reinvaldů. A bylo to… jedním slovem nebe v ústech, což dokládá i pro mě neuvěřitelný fakt, že Martina si dala poprvé v životě zmrzlinový nášup. Cestou městem na nádraží jsme se nechali ještě nakazit pohodově bezstarostnou až příjemně zahálčivou náladou lidí v Lázeňském parku a na chvíli též spočinuli na trávnatém koberci. Slunce na západě pozlacovalo obzor a krásný den se přiblížil ke svému konci stejně jako tento článek.
 
 
   Tak co ještě dodat? Snad jen, že vám všem přeji co nejšťastnější květen, ať už jej vnímáte jako měsíc květin či měsíc lásky. Věřím, že nám jedno i druhé zpříjemní to nejkrásnější období roku, a budu se těšit, že aspoň drobný díl této krásy kolem sebe mi bude dovoleno i nadále zachytávat - slovem, obrazem a především svým srdcem.  
 
 
 
 
RADĚJI DNES AKTIVNÍ, NEŽ ZÍTRA RADIOAKTIVNÍ
 
 
   Včera jsme si připomněli 40. výročí havárie v černobylské jaderné elektrárně a mně se v souvislosti s touto neblahou událostí vždy vybaví krásná slunečná sobota 26.4.1986 v Topolné nedaleko Napajedel. Po měsíci základní vojenské služby, drsného vojenském drilu zvaném "přijímač" a všudypřítomné šikaně nadešel čas mé slavnostní přísahy. Nicméně pro mě především setkání s mojí Martinou po prvním měsíci odloučení. Vzpomínám, jak jsme po milování leželi nazí v trávě třešňového sadu, užívali si společné chvíle a nádherný den a přitom vůbec netušili, že někde vysoko nad námi se skrývá utajované nebezpečí.
   Neviditelný průser jaksepatří, ale ani jsme se ho tehdy po výbuchu neměli možnost začít bát, natož třeba obléct a někam schovat, protože tehdejší krotká, na krátkém provaze přivázaná a dogmaticky řízená média líčila spíš pracovní úspěchy uvědomělých dělníků a rolníků, než aby se věnovala tomu, že naše ulice, pole, louky i lesy září, aniž by nás to stálo jedinou korunu na spotřebované energii. Není divu, za rohem byl 1.máj, svátek socialistické práce a všudypřítomné prvomájové průvody. A proč strašit naše poctivě pracující nepřátelskou propagandou? Trocha záření nikoho nezabije (aspoň ne hned) a navíc budeme mít díky němu lepší představu zářných zítřků.
   Dnes - s odstupem čtyřiceti let – se můžeme jen dohadovat, kolik škody tehdy napáchal zuřivý zářící roj při svém pobytu nad českou kotlinkou a co nám z toho vzešlo za příkoří. A samozřejmě o kolik by vzniklé škody byly menší, kdybychom byli včas informování jako obyvatelé tehdy znepřáteleného imperialistického světa svými vládami. Vždycky jsem doufal, že za rozhodnutí utajit toto nebezpečí před obyvateli vlastní země a vědomě tak poškodit jejich zdraví z důvodu vazalské lásky k velkému sovětskému bratrovi, bude jednou někdo zpytovat svědomí před soudem a příkladně potrestán – leč marně.
   Místo toho se ale opět roztočila bojovná kola protijaderných aktivistů, neboť kdy jindy prosadit ten správný a vůči všem ohleduplný energetický směr? Kdy jindy konečně odkázat jadernou energetiku do míst, do kterých už dávno patří, tedy do muzea a k výrobě využívat už jen sílu větru a slunce, kterým poručíme asi tak, jako kdysi budovatelé komunismu. A kdy jindy konečně zastavit po vzoru některých bratrů v triku Temelín, abychom zcela eliminovali jakékoliv nebezpečí, k čemuž zajisté dostaneme mnoho dobře míněných rad od těch evropských spolubydlících, kteří by rádi, aby se dopady jejich rozhodnutí rozprostřely i na ty země, které se odvážily rozhodnout jinak.
   Já opravdu nejsem odborník na jadernou problematiku a nedokážu tak fundovaně zhodnotit závažnost jejího potencionálního nebezpečí ve srovnání s přínosem. Ale v dnešním zkratkovitém světě, který sestává více z nadpisů než z obsahu, jimi nejsou ani mnozí z oněch hysterických křiklounů, kteří jsou především převelice výživný substrát pro mnohá média, která místo odborné diskuse raději vesele spekulují, přehánějí, rozdmychávají a straší.
   A tak čekám, kdy konečně někoho napadne zakázat jinak užitečné automobily, když ty mršky smradlavé a nenasytné mají každý rok tolik nevinných obětí. Kdy zakážeme lidem sportovat, protože při aktivním pohybu se už tolika lidem udělalo těžko u srdce a s některými to čas od času i definitivně švihne? Kdy nedovolíme lidem koupat se, protože každou sezónu se někdo utopí? Kdy zakážeme bláznivou honbu za penězi, mocí a neúctu k ostatním, a kdy hlavně ukončíme všechny válečné konflikty, které mají podle mého názoru nesrovnatelně větší ekologické dopady a ztráty na lidských životech než všechny jaderné elektrárny dohromady.
   Ani v nejmenším nechci podceňovat nebezpečí skrývající se v nitru hmoty, natož pak snižovat utrpení lidí, kteří byli těmito obrovskými silami postiženi. Jen si myslím, že když už nám mají emoce zatemňovat mysl, rozhodně dávám přednost vzplanutí milostnému před ideologicko - aktivistickým. Domnívám se, že přináší zajímavější zážitky a slibuje napáchat výrazně menší společenské škody!
 
 
 
 
TO JE ŽIVOT
 
 
   Kdybych měl svůj současný stav shrnout jedním slovem, jako první mě napadá "frmol". Velký frmol, který mi v posledních dnech zaplnil snad všechny volné chlívečky v mém plánovacím diáři, až mi pomalu nezbýval čas na spaní, natož pak na psaní. Ale nechat to celé bez alespoň útržkovitého zaznamenání mi prostě nedá. Budiž tedy tyto fragmentární zápisky alespoň malou sondou do rušného období posledních dní.
   Minulý týden jsem se po čtrnácti dnech lázeňské rekondice opět vrátil do práce, abych zjistil, že na mě celá věrně počkala. K tomu jsem pomáhal Barče se stěhováním do nového bydlení a další nejrůznější akce postupně navazovaly v podstatě jedna na druhou, takže jsem v tom cvrkotu dennodenně pendloval. Nicméně nejsem tu od hořekování, ale od nadrápání dalších písmenek. A od toho je k tomuhle blogu taky připíchnutý přívlastek "občasník" – neb občas je fajn dát světu vědět, aby s vámi ještě počítal, že žijete a ten život si setsakra užíváte.
   Mám-li ale učinil konkrétnější přehled toho, co jsem v posledních dnech absolvoval, začnu asi nedělí, kdy se mi splnil jeden velký muzikantský sen – slyšet naživo Paula Simona - někdejší polovičku slavného dua Simon & Garfunkel a člověka, jehož písničky byly průvodkyněmi mého mládí i dospělosti a na svých playlistech je mají dokonce i moje děti.
   Čtyřiaosmdesátiletý muzikant v obleku bez kravaty předstoupil před posluchače v Kongresovém paláci krátce po osmé hodině a v první části odehrál pásmo písní z poslední desky, které se mu prý zdály nad ránem a spojují je úvahy o jedinečnosti a pomíjivosti života. Šansonová poetika, zvuky kytar i lyrika křehkého hlasu zbrázděného stářím, jakoby upřímně říkala. Tohle jsem já, člověk, který si uvědomuje svou smrtelnost, a tady mě máte. Atmosféra byla celou dobu až posvátná. Nekazily ji žádné zbytečné ruchy, jen občasné zakašlání nebo tiché povzdechy dojetí či ukápnutí symbolické slzy nostalgie.
   Po krátké přestávce ovšem nastoupil dočista jiný Simon. V tričku, rozevláté košili a světlých džínách s kšiltovkou na hlavě, uvolněný, rozverný, načež s kytarou vestoje a jedenáctičlennou doprovodnou kapelou zazpíval Graceland (titulní skladba slavného alba natočeného v Jižní Africe) i další stěžejní písně jeho dlouholeté a úspěšné kariéry. Dostal se při tom samozřejmě až na konec šedesátých let, kdy se na scéně pohyboval v ryze folkovém duu s Artem Garfunkelem a spolu dali světu mnohé nesmrtelné hity. Byla to tak exkurze do historie hudby s kompetentním průvodcem, ze kterého sálalo, že se bytím na pódiu a hraním písniček pořád znamenitě baví. Tudíž následoval zaslouženě dlouhý aplaus vestoje, návrat celé kapely a trojitý přídavek, jehož finále, velký hit The Boxer, už si pobrukovalo se Simonem celé hlediště. Po dalších ovacích se už kapela odebrala do zákulisí a na scéně zůstal Simon sám se svou kytarou a splnil publiku nevyslovené přání: zahrál The Sound of Silence, písničku, která jej v roce 1965 proslavila jako autora, stala se prvním hitem dua Simon & Garfunkel a vůbec jednou z nejikoničtějších písní šedesátých let. Po takto magické a dojemné tečce už nebylo možné nic dalšího dodávat.
 
 
   Objektivně bych mohl Simonovi samozřejmě vyčíst, že "už mu to nezpívá jako kdysi", což je vzhledem k jeho věku logické, přesto dokázal zhruba tříhodinový koncert utáhnout silou své osobnosti a energií písní, co neztrácejí sílu. A jestli i po šedesáti letech hraní něco neztratil on – je to jeho opravdovost. Působil jako uvolněný chlápek od vedle, který se při děkovačce nebojí přijít až na kraj jeviště a třást si rukou s lidmi, zkušený muzikant, který si je vědom svých limitů, přesto dokáže uhranout svou hudbou a lidskostí.
 
 
   No, a jestli byl nedělní koncert krásným průřezem jedné mimořádné kariéry a zároveň její tichá oslava (jak zní název turné A Quiet Celebration), tak ten následující pondělní koncert rádia Wave na pražské Štvanici, kterým vyvrcholila hudební soutěž Startér, byl naopak hlasitou hitparádou zatím neobjevených. Kdo se někdy snažil dělat muziku, tak kromě výborného nazvučení, které podporovalo kvalitní vnímání hudby a umocňovalo mimořádnost krásného večera, musel ocenit i bezprostřední kontaktní atmosféru, pramenící z mladistvého nadšení a muzikantského zanícení. Na pódiu se během večera vystřídali tři finalisti v přibližně hodinových vystoupeních, aby po třiadvacáté hodině byl vyhlášen vítěz. Musím říct, že jsem si celý večer moc užil a zajímavé, mému uchu libé muziky, bylo až nad očekávání mnoho. Nebudu přesto zapírat, že naším favoritem byla skupina TEIGE, jejíž ústřední dvojici tvoří naši mlaďoši. Bez zbytečného natahování rovnou prozradím, že nakonec z toho bylo druhé místo, což může někdo doplnit slůvkem "jen" a jiný "krásné". Sama skupina by možná při hodnocení využila název své soutěžní písničky "To je život" a buddhista by k tomu třeba ještě dodal, že "cítíš-li zklamání, hoď mrtvolu do Gangy, poděkuj, pomodli se a jdi dál, neb nemá cenu se trápit". No a já řeknu, že k smutku, natož k trápení, nebyl ani nejmenší důvod, protože projít půlroční talentovou soutěží, ve které se utkalo v základních kolech přes sto písní nejrůznějších interpretů, až do samotného finále a v něm skončit na druhém místě je úspěch a jejich cena v podobě pozvánky k vystoupením na největších českých festivalech bylo to, kvůli čemu se do soutěže přihlašovali. Takže je čeká nabité festivalové léto na které se těší a všem, kteří jim svými hlasy napomohli naplnit tento muzikantský sen - za ně i za sebe - DĚKUJI.
 
 
   No a s tímto úspěchem související mediální zájem se projevil hned následující den, pozváním do populární talkshow "Kupé ve Vzletu", kde byli hosty spolu s hvězdou současné investigativní novinařiny – Zdislavou Pokornou. Tudíž nešlo naši diváckou účast odmítnout, i když to pro nás znamenalo potřetí ve třech dnech vyrazit do Prahy a vracet se domů zase až po půlnoci. Tentokrát jsme ale netušili, co od akce můžeme očekávat a jak řekla pochybovačně Martina – nedovedu si představit, co tam bude Adam s Verčou hodinu říkat. Ale jak říká naopak stará pravda, "když nečekáte moc, dostanete mnohem víc".
   Nejdřív nás příjemně naladila pohodová procházka Vinohrady do Vršovic, a když jsme spatřili budovu a především interiér divadla Vzlet – spadla nám doslova brada úžasem. Krásný, vzdušný prostor, plný příjemných linií a světla nás svým geniem loci nadchnul a okamžitě jsme si slíbili, že v tomhle divadle nejsme určitě naposledy.
   Vychutnali jsme si skleničku vína na baru a s další vyrazili do sálu (to se zde smí), protože přesně v 19.30 před vyprodané hlediště přestoupili spíkři talkshow - uznávaný rozhlasový moderátor Pavel Pláteník spolu se sólistou Příbramského divadla Karlem Krautgartnerem. Po krátkém úvodu plném příjemného a noblesního humoru připomínajícího Voskovce s Werichem si pozvali do svého stylizovaného kupé ke společné jízdě expresem dotazů Adama s Verčou, aby se pomyslným okénkem podívali do krajiny jejich životů. A světe div se, následovala neuvěřitelná smršť inteligentního humoru, pohotového špičkování, hlášek a galakoncert mluveného slova, naplněný pozoruhodnými myšlenkami, vtipnými komentáři i výstižnými vztahovými přirovnáními.
 
 
   Po příjemně prosmáté hodině jízdy přisedla jako další spolucestující 45. Kupé investigativní novinářka Deníku N Zdislava Pokorná, která se stala vítězkou ankety Vogue Leaders: Nejvlivnější ženy roku 2026, neboť minulý rok popsala bitcoinovou kauzu, což vedlo k odstoupení tehdejšího ministra spravedlnosti Pavla Blažka a letos zveřejnila příspěvky "údajně" napsané Filipem Turkem, což naopak vedlo k jeho nejmenování ministrem. Témata související s odhalováním a popisováním korupce, úplatkářských afér a politických kauz už ze své podstaty navodila poněkud vážnější atmosféru, přesto nedávala příležitost, se byť jen okamžik nudit.
   A když kolem půl desáté talkshow skončila, nechtělo se mi tomu věřit. Uteklo to tak rychle a naprosto předčilo má očekávání! Jaká škoda, že na divadle se nepřidává jako na koncertech! Měl jsem totiž chuť zavolat: „Ještě! Ještě!“ Ale samozřejmě jsem jen civilizovaně tleskal, tleskal a tleskal, až mě ruce bolely. A zjevně jsem ve svých pocitech nebyl sám: aplaudovalo se zuřivě, dlouho a plným právem.
 
 
   No a po téhle kulturní smršti jsem hned následující den ještě vyrazil opačným směrem za svými "Brněnkami". A co k tomu dodat? Snad jen, že dědečkovství je nádherná životní role, kterou kdo nezažil, nemůže pochopit, jaké to je. Je to jako odemknout nový level lidské existence a vstoupit na území, kam před vámi vstoupilo už nesčetně jiných lidí, přesto máte pocit, že si jí jedinečně užíváte. Vedle ní, jakoby ostatní role bledly a ztrácely na své důležitosti. Proto je každá minuta s mými vnučkami pro mě vzácná, přestože jsou můj nejnáročnější otrokář a zároveň nejkrásnější odměna. Co chvíli totiž žádají pozornost - a jak říká Martina - já vždy rád vstanu a blbnu s nimi, čtu jim, vyprávím, zpívám, rošťačím…. A oni mi oplátkou nadšeně mávají ručičkama, zářivě se smějí a v jejich očích vidím občas čiré a ryzí štěstí. Je krásné, když vás má někdo takhle rád, bez jediné postranní myšlenky, bez ohledu na všechna pozlátka, úspěchy, čísla pracovního výkonu, vzhled, inteligenci, všechno, co jste dokázal a co vám patří. S nimi nic z toho neplatí. Stačí jen, že tady pro ně jsem, tady a teď.
 
 
   No a popravdě se mi jen díky cestě vlakem do Brna a zpět podařilo dát dohromady alespoň nějaký čas k sepsání tohoto článku a To je taky život…
 
 
 
 
STARTÉR – TEIGE
 
 
   Původně jsem tento příspěvek nechtěl vůbec psát, ale nakonec všechny oprávněné pochyby přehlušil hlas srdce či síla krve, a tak mi tedy odpusťte, že si malinko přihřeju vlastní – respektive jejich – polívčičku. A tím "jejich" myslím skupinu TEIGE, kterou kdysi založil v Kutné Hoře můj syn Adam se svou ženou Veronikou. Postupně se rozrostli do pětičlenné formace a v loňském roce vydali kladně hodnocenou desku Květiny nonstop, za kterou byli nominovaní na Objev roku v cenách Vinyla.
   Momentálně se po několika základních kolech probojovali do finále hudební soutěže Českého rozhlasu (Radio Wave) Startér, kde se hraje o opravdu velké věci – jako je třeba vystoupení na festivalech Colours of Ostrava nebo Rock for People. Takže pokud se vám jejich písničky líbí, či chcete podporovat začínající kapely, nebo jen mate chuť pokusit se splnit sen mladým začínajícím muzikantům – můžete pro ně hlasovat na tomto odkaze: https://wave.rozhlas.cz/starter-5183274
 
 
   Hlasuje se do pondělí 13.4. do 23.00, kdy budou výsledky vyhlášeny na závěr živě vysílaného koncertu rádiem Wave z pražské Štvanice. Zbývá tedy posledních několik dní a hlasovat můžete jednou za 24 hodin:
  2. Dole pod písničkami kliknete na ikonu FB nebo X
  3. Vyberete skladbu Teige – To je život
  4. Odešlete hlas
  5. ...no a za 24 hodin znovu ...
   Tak se tedy věci mají a já za sebe i skupinu Teige děkuji za každý hlas, kterého si nesmírně vážíme a přeji vám krásné jarní dny.
 
 
 
 
 
KARLOVARSKÁ SELFIE
 
 
   Jaro si po původním rozhodném nástupu před pár dny přece jen trošičku odfrklo, takže máme aktuálně po ránu zimní teploty, jarní kalendář a teď už i letní čas. Trošku je v těch ročních obdobích hokej (díky play off naštěstí i stále ještě lední), nicméně to mi nebrání, abych si naplno neužíval lázeňský pobyt v Karlových Varech.
   A tak jsme se s Martinou na pár dní či spíš týdnů zbavili svých obvyklých povinností, každodenních rituálů, důvěrně známého půdorysu vlastního bytu, pod kůží zažraných emočních vzorců a užíváme si uvolněného pocitu a svobody mimo hustou pavučinu odpovědnosti svého obvyklého života.
   Karlovy Vary se svým okolím jsou lázeňství a turismu zjevně oblastí zaslíbenou s vysokou koncentrací cílů. Přesto je fajn, že mimo hlavní sezonu jsou i takové vyhlášené lokality místem klidu a procházení romantickými kouty či mezi skalními útvary s krásnými vyhlídkami, nebo pohodových cyklotreků do širého okolí. No a nejúžasnější na tomhle multikulturním místě je to, že utrmácený (cyklo)turista může nakonec spočinout a osvěžit se ve vřídelních lázních a při léčebných a relaxačních procedurách. Hodnocení a popisů od různých cestovek, výletníků i lázeňských hostů je na internetu neskutečné množství, a tak se omezím pouze na konstatování, že od Puppu až po Thermal se zde line krajinově malebné údolí plné architektonických skvostů, nádherných lázeňských komplexů, historických kolonád, vřídelních pramenů, příjemných procházek, úžasných rozhleden… prostě obrovitá truhla plná démantů, že by hrabě Monte Christo záviděl.
 
 
   Jenže k tomu všemu patří i poměrně velká koncentrace prominentních hostů či veřejně známých tváří. Vzhledem k tomu, že doma bydlím v samém centru historické Kutné Hory, tak jsem na výskyt mediálně profláklých osobností poměrně zvyklí a nijak zvlášť mě to již nepřekvapí. Nicméně zde jsem byl párkrát svědkem, jak tyto celebrity – přesto žádné hvězdy, před kterými by poklekaly řičící dospívající fanynky - byli kolemjdoucími požádání, jestli se s nimi mohou vyfotit. Rázem se přestali zajímat o dění kolem sebe a to hlavní, o co začali usilovat, bylo selfíčko s populární osobností a procházka pro ně mohla pokračovat až "po fotce". No a herci i zpěváci jsou zjevně na něco podobného zvyklý, takže se vždy jen několikrát do hledáčku profesionálně pousmáli a teprve potom, "po splnění mediálních povinností", pokračovali svou cestou.   
   Popravdě, nikdy jsem tak docela nerozuměl touze být na obrázku s někým, koho znám jen z obrazovky, novin nebo z internetu, s někým, pro koho jsem úplně cizí a potkali jsme se naprostou náhodou. Co ta společná fotka vlastně představuje? Chceme ji pro sebe jako důkaz, že se to opravdu stalo? Chceme se jí pochlubit ostatním? Ale čím se v tom případě vlastně chlubíme? Že jsme řízením náhody či osudu chvilku dýchali stejný vzduch? Naroste tím snad naše hodnota v očích nás samotných nebo v očích našeho okolí?
 
 
   Abyste rozuměli - nemám vůbec nic proti podobným upomínkovým fotkám, to je každého svobodná věc - jen nerozumím motivaci. Vůbec si nedovedu představit, že bych takto požádal o společnou fotku někoho, koho potkám jen náhodou na ulici. Ještě si dovedu představit společnou fotku třeba s hudebníkem, na jehož koncertě jsem byl, sportovce, jehož výkon jsem jako divák sledoval, nebo spisovatele, jehož přednášky s autogramiádou jsem se zúčastnil. Ale pokud se jinak vůbec neznáme a nepojí nás nějaký společný prožitek, tak tomu nerozumím. K čemu by mi taková fotka byla a k čemu by mi měla být. Měla by být důkazem, že se to opravdu stalo a chvíli jsme sdíleli stejný prostor?
   Ano, známé osobnosti často nevnímáme jen jako konkrétní lidi, ale i jako symboly. V očích mnohých mohou představovat úspěch, uznání, talent nebo způsob života, který bychom - kdyby to šlo - možná taky rádi žili. Když se s nimi vyfotíme, jako bychom se na chvíli dotkli světa, který je pro nás jinak vzdálený a nedostupný, jako kdyby na nás přešla část jeho podmanivé vůně. Ta fotografie pak není jen obrázek dvou lidí, kteří na sebe v mraveništi města jen náhodou narazili, je to i malý důkaz blízkosti k něčemu, co obdivujeme, čemu fandíme, nebo je dokonce naším vzorem. Kdoví, ale možná se chtějí jen pochlubit příbuzným či známým a bojí se, že by je bez důkazu považovali za barony Prášily... Ale v čem tkví v dnešní době, kdy je možné ve Photoshopu a prostřednictvím umělé inteligence smíchat každého s každým, váha a význam takového důkazu? Že by to bylo přece jen víc určeno nám samotným, naší vlastní Psýché, než těm druhým? Nevím, ale každému, co jeho jest… a snad proto já mám společné selfíe pouze s Martinou, i když se z ní zatím nestala známá osobnost, ale ty obrázky mi vždy připomenou ty skvělé zážitky zde ve Varech.
 
 
 
 
 
PANI BOVARYOVÁ
 
 
   Březen je dnes vnímán jako "měsíc divadla", přestože já si jej z dětství pamatuji spíš jako "měsíc knihy". Jenže v posledních letech se první jarní měsíc pojí především se Světovým dnem divadla (27. března) a oblíbenou akcí Noc divadel. Takže je myslím nasnadě si dnes nadělit nový příspěvek právě z divadelního prostředí. A když slavit, tak klasikou a v reprezentativním prostředí.
   Návštěva představení Pani Bovaryová ve Stavovském divadle těmto parametrům myslím vyhovovala. Navíc nastudování předcházely kladné ohlasy z jevištních kuloárů, a tak naše těšení bylo oprávněné a veliké. Nicméně než se zvedla opona, zažili jsme ještě okouzlení ze samotného Stavovského divadla, které nás ohromilo nejen nádherným exteriérem ale i interiérem, jenž přes svou velkolepost působil příjemnou a nenucenou elegancí s působivými detaily navazujícími půvab starých časů. Čistě pocitově a subjektivně na mě zapůsobilo Stavovské divadlo mnohem lépe než samotné Národní.
 
 
   Ale teď již k zmiňované hře. Paní Bovaryová je klasické dílo francouzského spisovatele Gustava Flauberta, které dodnes patří na seznamy povinné četby, ale především se jedná o ikonický příběh o touze po štěstí, vášni, blaženosti a opojení. O honbě za vysněnými ideály a snaze mít víc než mám a zažít víc než mi můj život poskytuje. Ale taky o neschopnosti vymanit se z ulity sebeklamu a bez sebedestrukce řešit sny a ambice, které se dostávají do rozporu s realitou, což dílu dává nadčasový rozměr a je tím plně aktuální právě i dnes.
   Naivní Emma, jako čerstvá novomanželka venkovského lékaře touží po velké a vášnivé lásce, kterou poznala na stránkách milostných románů. Místo toho však zažívá banalitu každodenního života a dusí se obyčejností. Chvilková vzrušení jí přinesou milostná vzplanutí, ale ani ta neodpovídají vysněným představám. Neustále ji pronásleduje touha po všem novém, lepším a větším, ale vábení lesku ideálního světa přinese jen zklamání a zhrzená, zadlužená a bezradná ukončuje život sebevraždou.
   Musím uznat, že toto divadelní nastudování je velmi povedené, přestože jeho délka je poněkud delší, ovšem vyvážené herecké výkony spolu s pěknou funkční scénou i doprovodnou hudbou ani na chvíli nenudily. Alespoň v mém případě.
 
 
   Emma Bovaryová, ztvárněná Denisou Barešovou, je plná elegance, křehkosti a uvěřitelné naivity, přičemž její herecký výkon Emmu nesnižuje, jen divákům ozřejmuje její bezstarostné konání a také urputnost, s níž volá to své: „Já chci víc!“ Oproti tomu cynický Robert Mikluš - coby její milenec - předvádí přesnou zkratku rutinního záletníka, který ví, co chce, a bez výčitek zmizí, jakmile dosáhne svého. To nesmělý student Leon Filipa Březiny je naopak mladický nevinný ale zároveň ohnivý milenec. Výraznou oporou inscenace je také Martina Preissová jako neodolatelně směšná a moralizující matka Bovaryová, která představuje řád, tradici a pragmatismus, který je v ostrém kontrastu k Emmině nespoutané povaze. Její syn - Radúz Mácha - není těžkopádným venkovským balíkem, ale sympatickým mladým mužem, který svou ženu upřímně miluje, pouze se absolutně míjí s jejím vnitřním světem a touhami. A náramný je i obchodník a manipulátor Pavel Neškudla, který Emmě nenápadně podkopává život a je soucitný jako zástupce Home Creditu. S dokonalou přesvědčivostí předvádí, jak snadno lze někoho nalákat na lesklé pozlátko příslibů a dluhů.
 
 
   Nepřeháním, když napíšu, že jsem odcházel omámen intenzivním zážitkem a s hlavou plnou otázek nad vlastními hodnotami a sny. Je špatné, když člověk očekává naplněný život bez banalit? Má právo "chtít víc"? Proč si po více než sto padesáti letech stále myslíme, že štěstí se dá koupit na dluh? Palec nahoru všem zúčastněným a Denise Barešové úplně všechny!
   No a vám všem příjemný a pohodový závěr března. 
 
 
 
 
PEKLO S MARTINOU
 
 
   Samozřejmě naprosto přehnaný nadpis, ale proč ne? Jak nám totiž ukazuje praxe bulvárního tisku, dobře nadepsaný článek má vždy větší šanci zaujmout a tím pádem i na úspěch. A přestože život se ženou je jako aukce a celý život nevíte, jestli jste dal nejvyšší nabídku, tak my s Martinou zatím i nadále kráčíme po společné cestě a troufnu si tvrdit, že i čím dál radostněji.
   Avšak nyní již ke genezi dnešního kousku a tím i vysvětlení inkriminovaného nadpisu. Jak asi víte, v pátek nám podle astronomů začíná jaro, i když počasí předjarní náladu navozuje již několik dní. A právě čas, kdy se zesláblá zima přetahuje o svůj trůn s nastávajícím jarem je ideální pro romantický výlet za rozkvetlými bílými koberci bledulí. No a k těm mediálně poměrně známým "bledulovým" lokalitám patří i přírodní rezervace Peklo nedaleko České Lípy.
 
 
   Přestože jsem v mládí občas slýchával, že jednou skončím v pekle, tak jsem si s bohorovným klidem a rutinou Hanzelky se Zikmundem ráno sbalil věci na výlet, v přehrávači pustil hit od AC/DC - Highway to Hell (Dálnice do pekla) a mohlo se jet. Cesta autem ubíhala svižně, jen přesun vlakem z Lípy do Zahrádek – odkud vede 9ti kilometrová naučná stezka Peklem - nám prozradil, že nápad vyrazit za bledulemi jsme nedostali sami, což mi připomnělo pradávnou Hutkovu písničku „…proč lidi jezdí tramvají - no táto řekni proč. Rádi si k sobě čuchají…“
 
 
   V Zahrádkách jsme se tedy vydali nejprve do přilehlých uliček s nadějí, že narazíme na nějakou útulnou hospůdku a vyhneme se tak putování s davem. Účel nakonec splnila pojízdná kavárna před zámkem, který kdysi navštěvovaly významné osobnosti jako Dobrovský nebo Palacký a dnes patří Karlově Univerzitě, leč v roce 2003 vyhořel a stále čeká na svou rekonstrukci. Kolem zámku se rozprostírá rozsáhlý anglický park, ze kterého vede do Pekelského údolí cesta a Robečský potok, po němž prý za hraběte Kounice jezdily kaňonem loďky s dámami a jejich kavalíry a v období válek se zde urývali místní obyvatelé před vojenskými oddíly a verbíři.
 
 
   Dnes se ale tohle Peklo proměnilo v ráj. Pískovcové skalní útvary (převisy, úzké rokle, tunely, menší jeskyně), nádherná příroda, které je zde ponechán přirozený vývoj (pouze cesty s dřevěnými chodníky jsou upravené) a mezi tím vším bledulové krásky, kterých bylo s každým krokem víc a víc. Byl to takový malý jarní paradox. Lidé, kteří se těšili, až zmizí sníh, obdivovali nekonečné koberce něžných bílých kvítků připomínajících čerstvě zasněženou louku. A k tomu ještě popadané stromy ležící přes sebe a připomínající hru mého dětství - Mikádo. Pamatuji si, jak jsme opatrně dětskými prstíky zmáčkli špičku tyčky a přenesli ji do své úschovy. Jenže příroda stromy nikam nepřenáší. Místo toho je milosrdně pokryje mechem a pohřbí v tichosti, klidu a míru. A my jen mohli obdivovat její sílu, která dokáže vytvářet neuvěřitelné scenérie a mě přišlo, že i stromy porostlé mechem a lišejníky pulzují životem.
 
 
   Šli jsme dál přímo za nosem, ale pohledem často odbočovali na běloskvoucí bledulovou krásu. Bohužel se mi ji ale nepodařilo lépe vyfotit - oko ji sice vidělo, ale foťák nedokázal zachytit. To už jsme se ale přiblížili k rozcestí u Skautské skály, odkud zbývali ještě 3 kilometry do České Lípy. Nicméně vřele doporučuji udělat si zde krátkou odbočku a vylézt si na její vrchol, není to žádná velká výška a ani náročný výstup ale stojí to za to, protože je odsud opravdu krásný výhled do krajiny, která se neustále proměňuje v čase. Máchův kraj má prostě pořád místa, která překvapují a okouzlují, protože mocná příroda je přetváří a pohrává si s nimi, aby pokaždé vypadaly trošku jinak, a přesto nás vždy zahrnula pozitivní energií.
 
 
   Opustili jsme divoké ale romantické údolí a vrátili se do civilizace  - tedy do České Lípy. Nicméně Peklem náš výlet nekončil. Pokračoval obchůzkou městem s bohatou a pohnutou historií, které v moderní době značně ovlivnila průmyslová výroba a těžba uranu. Je tak ukázkou složitého života v pohraničních územích – bývalých Sudetech - které není pro slabé povahy. Nicméně jsme byli překvapení, jak se Lípa od naší poslední návštěvy změnila a potěšení, že centrum s měšťanskými domy a jejich krásně zdobenými štíty je hezky opravené a celé město pulzuje životem.
 
 
   A protože krásný den je nutné krásně zakončit – zastavili jsme se při zpáteční cestě ještě na procházku filmovým Úštěkem. Toto malebné město je totiž proslulé svou unikátní památkovou rezervací s dochovanými pozdně gotickými domy, díky nimž sloužilo jako kulisa v mnoha filmech (Kolja, Rebelové, Králíček Jojo … a během naší návštěvy se právě chystalo na hollywoodský štáb s režisérem Martinem Scorsesim a hercem DiCapriem). Skutečně krásné místo s duší a zřejmě největším počtem kaváren na velikost města. K tomu leží v hezké přírodě na pískovcovém návrší s nádhernými výhledy na okolní krajinu, ve které jako kdyby se světlo od zapadajícího sluníčka rozkošnicky rozvalilo na nerovné ploše, aby po starodávném způsobu naposledy posedělo před dlouhou cestou.
 
 
   Naše cesta k domovu oproti tomu byla poměrně krátká a příjemná, neboť jsme po krásném dni byli "happy jak dva grepy". Což jen potvrzuje, že člověk nemusí bezpodmínečně cestovat do dalekých krajin za fajnovými zážitky, neboť i u nás najde dostatek nádherných míst k poznávání, výletům a vzpomínkám. No, a pokud bledule nestihnete – protože to co zde popisuji, již za pár dní nebude platit - tak nevadí, údolí Peklo a celý tento kraj je krásný celoročně.
 
 
 
 
PĚŠKY? NE, RADĚJI BĚŽKY!
 
 
   Kdyby mi chtěl někdo na základě posledních příspěvků vyčíst, že poslední dobou trochu peciválovitím a že jsem už nějak dlouho nevytáhl své líné paty za pohybovou aktivitou někam do hor, tak bych se hrdě ohradil. No a k námitce bych pak přidal i důkaz z posledního víkendu, kdy jsme si vyrazili zaběžkovat do Jizerek.
   Pravda, v první verzi byla pěší hřebenová túra, protože předjarní přísliby počasí a hřejivé sluníčko k ní doslova vybízelo. Jenže letošní zima se potácí mezi přívaly sněhu a oblevami, tudíž s vrcholovými cestami to ještě vypadá všelijak, a tak jsme se nakonec rozhodli pro zřejmě poslední letošní běžking. Ostatně harcování ve stopách a po svazích patří mezi naše oblíbené zimní kratochvíle, i když náš vztah k nim měl značně kostrbatý vývoj.
 
 
   Ruku nahoru, komu z vás se kdy chtělo na lyžáku na běžky místo na sjezdovky. Nikomu. Tak to prostě je a ani my jsme nebyli jiní. Jenže kdo pozná tenhle sport lépe, než jen z povinného lyžařského výcviku, najde si k němu většinou cestičku. Cestičku, která musí být obrněna značnou trpělivostí ve chvílích, kdy tě do kopce předjíždí velmi vitální o několik generací starší pán a při sjezdu dolů zpanikaříš v první zatáčce a přemýšlíš jak zabrzdit. Jestli je lepší připlužit si jednou běžkou mimo stopu, či raději s hůlkami mezi nohama tzv. "na čarodejnici", nebo je bezpečnější sednout a brzdit gravitaci zadkem, případně již nazrál čas letět střemhlav mimo stopu a zasukovanými nohami zablokovat cestu ostatním běžkařům, kterým se v hlavě honí otázka: „Proč někdo takový vůbec jezdí na běžky?”. Jenže trpělivost růže přináší, a v tomto případě především krásné zážitky, při kterých je možné ve spojení s okolní přírodou a v upravené bílé stopě si během sportování provětrat myšlenky a načerpat pozitivní energii. A tak se z nás postupem času stali "lyžníci sdruženáři", kteří svůj zimní čas na horách dělí mezi sjezdování i sklouznutí ve stopě.
   Tentokrát jsme tedy vstali již v 6 hodin, přesto věrni tradici vyjeli směr Bedřichov s menším zpožděním. Zvlněná krajina plná lesů a rozhleden, prosluněných luk a strání. Vesničky schoulené v nehlubokých údolích, úzké silničky - krajina pestrá a krásná za všech ročních období - to je oblast Jizerských hor, kterou máme rádi. Trochu nás sice znervóznilo, když v místech, kde jsme již očekávali sníh, bylo stále zeleno jak na jaře, přesto s příjezdem k běžeckému areálu jsme si připadali jako v Třech oříškách pro Popelku.
 
 
   To se to bude jezdit, byla naše první myšlenka, neboť i počasí se probouzelo do plné jarní nádhery a slibovalo nádherný den. Bohužel po ujetí několika set metrů začalo sněhu rapidně ubývat a místo najetí na Jizerskou magistrálu přišel lehký záser atmosféry při zjištění, že běžci, kteří se vydali na trasu chvíli před námi, se již vrací a spekulují, zda si dají ještě jedno kolečko. Opravdu nebylo naší touhou kroužit po cca kilometrovém okruhu jak rybičky v akváriu. Co naplat, hezky tu bylo, ale chybělo to nejdůležitější. Víc sněhu. Nicméně nehodili jsme flintu do kouzelníka Žita a raději popojeli k vodní nádrži Souš, což je další nástupní místo na magistrálu. Ale před odjezdem si neodpustím jedno malé doporučení: sundávejte si běžky na rovince, případně bokem ke svahu. Ano, běžky mohou snadno ujet a pak to rozhodně není žádná sranda sledovat, jak běžka prchá stopou dolů, následně zahne do lesa, nohy se boří ve sněhu, zatímco co dcera se nepokrytě baví a jediná myšlenka je, aby lyže nikoho nezranila. Opravdu zážitek, který v člověku zůstane dlouho.
 
 
   Na Souši ovšem ty pozitivní zážitky cestou na Smědavu velmi rychle převážily, i když poctivě musím přiznat, že jsem Barče s vypětím všech sil občas nestačil ani koukat na záda. Snažil jsem se sice vytáhnout maximálním odpichem, tahem a veškerým arzenálem svých omezených dovedností! Leč marně. A tak na mě musela párkrát počkat, abych jí s jazykem na bundě a funící jako chronický astmatik dojel.
 
 
   Na Smědavě jsme pak chvilku odpočinuli, doplnili potřebné kalorie a vyrazili Promenádní na Jizerku, neboť "show must go on". Sice to byl stále trochu horákov, ale žádná dramatická převýšení se smrtonosnými sjezdy, takže spíš poklidná užívačka, při které mě harmonie okolní přírody chytala za srdce a zmocňovala se nedefinovatelná, hluboká, ale naprosto živočišná radost. Jako bych byl v tom nejkrásnějším chrámu, kde bylo zřejmé, že příroda není pouze kulisou našich životů, ale naopak, my sami jsme pouhou malou částí velkého příběhu přírody. Žádný člověk prostě nevytvořil krásnější dílo.
 
 
   Zpět jsme se vrátili cestou pod Černým vrchem. Moje zarputilost a hřejivé sluníčko prosolovalo tričko mapami potu, přesto se v jeho paprscích těch ujetých pětadvacet kilásků měnilo v čirou radost. Blankytně modrá obloha a daleké výhledy zpomalovaly mou rychlost zásluhou kochání se a fotografováním. Byla to jedna z těch chvil, kdy se chce člověk jenom zastavit a být… Jenže nešlo to nadlouho, protože před námi bylo ještě stále dost kilometrů.
 
 
   Jako obyčejně se mi tak potvrdlo, že když se nic moc neplánuje a všemu se nechá skoro volný průběh, vyjde vše - působením nepochopitelných přírodních sil - téměř přesně podle ideálních očekávání a představ. A i když mé - v rozporu s dobrými mravy a zvyklostmi - rozbolavělé a unavené tělo mi zřetelně naznačovalo, že již nejsem nejmladší – vůbec to nevadilo. Byla to totiž taková ta krásná únava, při které si sice uvědomuji, že nikdo není věčně mladý, silný a nesmrtelný a že jsme tu všichni půjčeni jen na chvíli, ale taky že náš čas je naprosto vzácný a nenávratný. A tak je potřeba si ho užít, přestože se většinově nesestává jen z velkých okamžiků, ale i z takových těch obyčejných zážitků a drobnůstek, jež nejsou mnoha očím viditelné ani pod mikroskopem, natožpak bez něj. Zaplaťpánbůh za ně.
 
 
 
 
KRVAVÝ ÚPLNĚK
 
 
   Dnešní blogový článek není úplně typický - už jen proto, že pojednává o "rudém úplňku", často též nazývaném "krvavý měsíc", což je vizuálně působivý astronomický jev, který nastává během úplného zatmění Měsíce, jenž díky lomu paprsků slunce v zemské atmosféře dostává oranžovo-červené zbarvení
   Tento dech beroucí úkaz tentokrát vycházel i na numerologicky zajímavé datum 3.3., a tak se mu i ve stínu aktuálního světového dění dostalo poměrně velkého mediálního zviditelnění. Jak už je při těchto příležitostech obvyklé, opět nám bylo vysvětleno, jak je daný jev mimořádný a jak zřídkakdy nastává; podobné to ostatně bylo u zajímavých nebeských úkazů postupně několik let dozadu a já už se vždycky těším na to, jakou mimořádnost odehrávající se maximálně třikrát za celé čtvrtohory mediální papoušek vytáhne z obálky. Jednou je totiž úplněk krvavý, jindy stříbrný, jednou maximální, jindy minimální, jednou v konjunkci s Marsem, jindy s orbitální stanicí Mir. Nicméně všechno to poučování bylo zakončeno poměrně nenápadnou – nicméně zásadní – informací, že jeden z nejočekávanějších astronomických úkazů letošního roku si na úterý sice připravil působivou podívanou, ale především pro nadšence v Severní Americe a v Tichomoří, leč my v Česku si budeme tentokrát muset vystačit "jen" s tím klasickým - jasným úplňkem - jelikož v době zatmění bude Měsíc ještě pod obzorem.
   Odjížděl jsem tak na noční směnu bez nějakého zvláštního očekávání, a byl o to víc překvapený, když jsem po osmnácté hodině z oken našeho velína spatřil v plné síle rudě ozářenou tvář Měsíce. Ano, i kdyby to jazykově nebylo úplně košér, tentokrát by si stejně zasloužil velké eM. Podobný náměsíčníkovi jsem - uhranutý tím pozoruhodným divadlem - sledoval zčervenalou Lunu při její rozvážné pouti oblohou a vzal si rychle mobil, abych pořídil alespoň pár obrázků. Jenže - jedna věc je pozorovat a druhá vyfotit. Potemnělá scéna totiž vyžadovala dlouhý expoziční čas, takže fotky dělané z ruky prostě nemohly být dostatečně ostré a kvalitní, i kdybych měl ruku pevnou jako Chuck Norris… Berte tedy dnešní dvě "lunární" fotky opravdu jen jako ilustraci.
 
 
   Nicméně nebeští vládci nechali Lunu z ničeho nic ztratit v mlze husté tak, že by se dala krájet… a během pár minut jsem mohl pouze sledovat, jak si měsíční rudé kolo musí na obloze razit cestu snášející se mlhovinou, která jej nakonec překryla jako ctnostnou dámu za jemným průsvitným paravánem, skrz který za chvíli nebylo vidět vůbec nic. A protože se do rána situace nijak nezměnila, nezbývalo než Měsíci popřát po náročné noční šichtě hezké hupsnutí do přichystané oblačné peřiny, podobně jako já po probděné noci zalezl do své připravené postele na bidle.
   Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem po probuzení zjistil, že na internetu - jak už to bývá – se našlo opět pár věčně vystresovaných lidí, kteří za každým takovým nebeským znamením vidí nějaké neštěstí. A zřejmě v sebezáchovném pohnutí, se snaží aspoň za část blbostí, které páchají sami lidé, hodit vinu na astronomické úkazy, které v tom ovšem jsou zcela nevinně. Zejména věční negativisté, kteří jsou připraveni vidět na všem nějaké neštěstí a dalších mnoho katastrof předvídat do budoucnosti, mají v tuto dobu pré a ohánějí se spoustou zaručených starodávných proroctví a s výrazem vševědoucích Libuší věští svrab, neštovice, asteroidy, výbuchy sopek, násilí a zániky civilizací.
   Nemám rád tenhle typ lidí. Byť v některých důležitých věcech neberu osudu jeho váhu a schopnosti, myslím si, že člověk by se měl vždy snažit vidět věci v o něco lepším světle, než jsou, ať už je to právě světlo v mlze nebo krvavého úplňku. Lepší nějaké světlo, než úplná tma! Ale především by měl člověk příčinu a původce zla vidět v lidech a ne v astronomických jevech na nebi. A právě válka jen umocňuje míru onoho zla a přidává některé nové motivace dané specifiky lidských povah. Jenže utrpení dětí v Pásmu Gazy není o nic méně reálné, než bylo utrpení dětí v Izraeli během teroristického útoku Hamásu, nebo než je utrpení dětí na Ukrajině, v Sýrii, Iránu či Dubaji. Být věrný obětem je v těchto náročných časech možná jediný způsob, jak si zachovat svou lidskost. Buďme proto nevinným obětem věrní. A to všem obětem bez rozdílu. I když to od nás bude možná vyžadovat, abychom si občas zahanbeně přiznali, že jsme se v jistých chvílích mýlili.
 
 
 
 
SVĚTLA V MLZE
 
 
   Znáte ten pocit, když rozbalíte dárek a držíte v rukou zbrusu novou knihu – voňavku, která teprve před pár dny připlula z tiskárny? Nejprve si pečlivě prohlédnete obálku, přejedete bříškem palce po hřbetu, pak si přečtete anotaci na zadní straně a poté letmo prolistujete. U toho přemýšlíte, jak nejzdvořileji poděkovat, protože už podle toho zběžného průzkumu na první pohled cítíte, že tahle knížka bude pro vás to pravé ořechové.
   Tak přesně takové pocity jsem nedávno zažil, když jsem dostal knihu "Světla v mlze" od slovenského spisovatele, novináře a profesionálního šachového velmistra Jána Markoše. Ve svých esejích si s bystrým vhledem vystudovaného filosofa všímá především události a společensko-politického vývoje na Slovensku, ale s upozorněním na možnost podobného vývoje i v naší zemi. "Kdo chce odhadnout, jak se může společnost v nejbližších letech vyvíjet, pokud parlamentní volby dopadnou podle současných průzkumů (kniha vznikala minulý rok v létě), udělá dobře, když zamění svůj současný pohled místo na Západ spíš na Východ. My, Slováci, jsme vás totiž předběhli. Mladší bratr, který se za Českou republikou držel vždy dva tři kroky pozadu, dnes kráčí dva tři kroky před ním. Pravdou je, že kráčíme směrem, na který nemůžeme být zrovna hrdí. Jsme napřed v erozi demokracie, v utiskování menšin, v oslabování státních institucí. Jinými slovy, jsme dále v cestě k autokratickému režimu". No a dnes, půl roku po vzniku knihy a po volbách, které dopadly podle oněch průzkumů, je ta podobnost s námi vskutku nepřehlédnutelná a stále zřetelněji ukazuje křižovatky, na nichž se demokracie mění v autokracii. Přesto se nejedná o nějaké trudné čtení, protože vždy nabízí čtenáři možnost zahlédnout v mlze současného dění světlo naděje i pomocnou ruku, abychom se v ní neztratili.
 
 
   Pro mě to zatím je letošní TOP kniha, protože je psaná lehkou rukou velice čtivě, přesně, srozumitelně a lidsky. A přitom to není nějaká motivační příručka, či zázračný návod, ale spíš analýza veřejného života a občanské společnosti, ve které žijeme, podložená příklady ze současného i nedávného dění v oblastech, které se nás dennodenně dotýkají jako je například ochrana životní prostředí, školství a výchova dětí, sílící populismus, problematika LGBT lidí, xenofobie, válečné agrese se svými oběťmi a mnohé další. To činí knihu velmi zajímavou a především aktuální. Složité problémy jsou vysvětleny pochopitelně a autor knihy se (většinou) opravdu nesnaží hrát si na toho jediného správného člověka s jedinou pravdou a správným nazíráním na svět kolem nás, jen spíš nabízí svůj pohled, co každý z nás může udělat pro to, aby Země byla lepším místem pro život.
   Upřímně jsem si moc užíval autorových argumentů, výstižných příkladů a celkového apelu na obyčejné lidství, díky čemuž chmurné úvahy vždy vyznívaly optimisticky s nastíněním možného východiska. A právě k těmto světlům je – myslím - možné se v dnešním rozbouřeném moři života a peripetiích, které přináší, kdykoliv ohlédnout, budeme-li mít nějaké nejasnosti, pochybnosti či nás budou vypouštěné chiméry svádět z cesty. A alespoň já se k nim prostřednictvím této knihy budu určitě vždy rád vracet, protože mám rád knihy a myšlenky, které se nabízejí, ale nevnucují, které svým vyprávěním vyvolávají otázky, chuť o věcech přemýšlet a posilují osobní odvahu. No a "Světla v mlze" právě takovou knihou jsou, nebo tak aspoň na mne působí.
 
 
   A tak všem, kteří se kolem sebe rádi rozhlíží a pokouší svým rozoumkem pochopit komplikovaný svět sociálních vztahů lidské rasy, mohu jen vřele doporučit a jako malou ochutnávku alespoň několik citací:
   "Výchova znamená pochopit, že v životě je i něco jiného než jen strach a prospěch. A já se obávám, že právě mezi těmito póly se většina lidí pohybuje. Ale jiné věci jako soucit, poctivost, vděčnost, lidskost, sounáležitost, pokora, to tam neexistuje. A na to právě často sází populismus: Tohohle se budete bát a z tohohle budete mít prospěch".
   "Jak nepodlehnout tlaku okolí, je být si vědom své jedinečné identity. Nikdo z nás není jen zaměstnancem. Jsme především lidé. A také občané. Máme vlastní hodnoty, vlastní důstojnost, vlastní morální kompas. Jsme obdařeni svědomím. Udělali bychom velkou chybu, kdybychom poslouchali jakékoliv pokyny svých nadřízených jen proto, že jsou v hierarchii organizace výš než my. Tím bychom sami sebe dobrovolně změnili na stroje, které po zmačknutí příslušného tlačítka vykonají přesně to, co se od nich vyžaduje. Nejsme stroje. Ani otroci. Nemusíme – dokonce nesmíme – jen slepě poslouchat".
   "Šťastní lidé jsou obvykle spokojení ne proto, že by byli bohatší nebo vzdělanější než ostatní, či že se narodili pod šťastnou hvězdou a všechno jim v životě vycházelo. Jsou šťastní, protože se dovedou soustředit na věci, které je těší a naplňují, a nenechávají svou pozornost bloudit temnými močály své mysli".
   Ano, to mi přijde jako velká pravda. Zbytečné starosti a chandra ještě nikdy nic neusnadnily, ba naopak: většinou se ukázaly být tak zbytečnými, jak to jenom šlo. A tak se i já snažím jim zbytečně nepodléhat a raději zaměřovat svou mysl a konání na věci, které mám rád, a činí mě šťastným. Není to vždy úplně jednoduché, ale jde to. Před chvílí jsem se kupříkladu vrátil plný endorfinů z dopoledního patnáctikilometrového výběhu okolím mého města, za okny svítí sluníčko, z gramofonu mi zpívá Bruce Springsteen „Vlož své ruce do mých“ a já se usadil v křesle s knihou plnou krásných esejů a pár si jich znovu přečetl, abych o ní sepsal článek na svůj blog. A tak odpusťte bláhovému snílkovi, který si myslí, že tyto ideje inspirují lidi zamyslet se nad svým životem…
 
 
 
 
VALENTÝNSKÝ TÝDEN
 
 
   Proslulé Valentýnovy jmeniny 14. února jsou, myslím, jedním z nejoblíbenějších témat na internetu a spousta přispěvatelů si nedokáže upřít možnost se k tomuto svátku nějak vyjádřit, využít ho aspoň k malému dárku pro své milé či blízké (v optimálním případě obojí zároveň), nebo se vůči němu aspoň nějak vymezit. Popravdě řečeno, nemám k Valentýnovi jako ke svátku bůhvíjaký vztah. Celý dosavadní život jsem si docela dobře vystačil bez něj, ale nejspíš jde jen o záležitost generační a zvykovou, protože když to domýšlím do důsledků, je mi obsahem mnohem sympatičtější svátek zamilovaných než mnohé jiné významné dny. Na druhou stranu je otázkou, proč vůbec něco podobného slavit. K tomu, abych člověku, do kterého jsem zamilovaný, tuto občas jednoduchou a občas lehce komplikovanou skutečnost řekl a poděkoval mu za to, nepotřebuji zrovna speciální marketingový svátek v kalendáři. Skutečnou zamilovanost (alespoň tedy v mém případě) si není třeba připomínat, protože tak intenzivní emoce se připomíná sama a velmi často, ať už je právě únor či květen, ať je země pokryta bělostným sněhem nebo vysychá pod žhavým sluncem, nebo ať je svatého Valentýna či zdánlivě obyčejný den, který se může během okamžiku svátkem stát. A tak slavím kterýkoliv den či dokonce dny.
 
 
   No a právě jedním takovým dnem byl i čtvrtek 12.2., kdy slavila Lenka Dusilová své 50. narozeniny koncertem v paláci Archa. Téměř dvou a půlhodinový koncert s hosty - kteří sehráli důležitou roli v jejím hudebním příběhu - Davidem Kollerem, Čechomorem, Clarinet Factory či Beatou Hlavenkovou, chronologicky zmapoval zpěvaččinu více než třicetiletou kariéru plnou hitů a podmanivých písniček. Koncert sice začal s asi patnáctiminutovým zpožděním, což bylo ale citlivé vůči fanouškům, kteří se v obrovských houfech neměli šanci dostat dovnitř včas. Archa tak byla našlapaná až po strop, ale drtivé většině fanoušků to nezkazilo zážitek z vystoupení, které naplno odhalilo autorskou jedinečnost Lenky Dusilové i její hlasovou osobitost. Celý večer jsem si moc užíval a zcela mě pohltila atmosféra, kterou jsem vnímal spíše jako oslavu hudební svobody a neotřelosti než nějaké bilancování, což v kombinaci špičkových muzikantských výkonů s barevnou škálou jejího hlasu přinášelo často jen těžko popsatelný až mimosmyslový zážitek.
 
 
   Samozřejmě že nadšení fanoušci se s koncem tak vydařeného koncertu nechtěli smířit a mohutně si vytleskali Dusilovou zpět na pódium, kde spontánně došlo na narozeninovou píseň i velkou kytici pro oslavenkyni. Dojemný moment korunoval David Koller, který s ní jako jeden z přídavků dal i známý hit "Sen", jenž spolu a s Lucií, kdysi nazpívali. A jejich duet jen potvrdil, že tato oslava byla skutečně jedinečná, a zcela mimořádně se povedla.
 
 
   Nestává se nám příliš často, abychom se v jednom týdnu vraceli vícekrát z Prahy až po půlnoci, jako tomu bylo tentokrát, ale další dvě akce – spojené s již zmíněným Valentýnem – to prostě tak zařídily. Ačkoliv se to možná ne každému bude zdát jako vhodné, tak sobotní sváteční program jsme zahájili pohodovým brunchem s našimi dětmi v kavárně Kolektor, odkud jsme se již přesunuli na nedaleké Výstaviště ke startu Valentýnského běhu Stromovkou. Oslavit Valentýna v běžeckém stylu je možná netradiční způsob, ale velice sympatický. Počasí přálo, sedmikilometrová trasa byla příjemná a láska s laskavostí byla cítit všude – na startu, podél trati i v cíli. V každém povzbuzení, v úsměvech i v radosti z pohybu, která spojila tisíce běžců - od výkonnostních, přes rekreační až po ty, kteří se jen chtěli zkusit postavit výzvě - do jednoho společného pelotonu, který měl jedinečnou atmosféru.  A tak zde a v ten byli oproti Milánu vítězové všichni!
 
 
   No a po odpoledni stráveném pražskou procházkou jsme k večeru doklopýtali do Libně k hale O2 universum na Valentýnský koncert šumperské kapely O5 a Radeček. Protože kdy jindy než právě tento den by měl člověk vyrazit na koncert skupiny, jež proslula především pozitivně laděnými milostnými písničkami a boří nepsaný předsudek, že jednoduchý, víceméně nic neřešící love song do současné muziky nepatří. Ale ruku na srdce – jsou chvíle, kdy ho většina lidí čas od času potřebuje a je to prostě sympatický protipól mudrování, které je pro českou scénu někdy tolik příznačné.
   Roli předskokana na sebe vzala skupina Brixtn s akustickým setem pouze ve dvou lidech a musím říct, že již dlouho jsem se předkapelou tak dobře nebavil. Celý život se zajímám o muziku a snažím se rozhlížet a naslouchat i soudobé tvorbě, ale evidentně mi poslední roky ujíždí vlak, protože Brixtn se ke mně zatím nedonesl, ale po sobotě to rozhodně velmi rád napravím.
 
 
   Po talentovaném mládí nastoupila na pódium Moravská filharmonie Olomouc a po malé orchestrální předehře přišli již chlapci z jesenických hor. Odstartovali svou stařičkou písní "Pan Kristián", v níž se sound kapely příjemně smísil se zvukem symfonického tělesa a dodal tím skladbám orchestrální rozměr. V jejich setlistu dominovaly především osvědčené romanticky laděné hity (Jedna holka, Vloupám se, Romantické smyčce, Praha, Bra3, Měla bys vědět), které snadno rozezpívali vyprodanou pražskou sokolovnu - jak Radečci přejmenovali Outůčko. Kapela nezapomněla ani na speciální hosty. Mezi ně patřila zpěvačka Elly, která si s muzikanty zazpívala píseň "I tak to za to stojí". O něco delší dobu se na jevišti ohřáli houslista Pavel Šporcl a Felix Slováček, kteří Radečky doprovodili v několika písních a spolu si pak střihli "Montyho čardáš". Kdybych ale mohl mluvit do repertoáru, tak bych vypustil už ohraný cover od Coldplay "Viva la vida", který mi přišel nadbytečný. Jinak ale vše OK, i když přiznávám, že tahle nasládlá muzika s naivně romantickým nádechem není úplně můj šálek čaje, ale k valentýnskému souznění jaksi patří, a ten večer dokázaly jímavé tóny mnoha lidem (mne v to počítaje) dojetím z příjemného zážitku hodně rozmlžit vidění. A k tomu nás rozněžněná atmosféra plná emocí ještě velice snadno přenesla do volnějšího prostoru před mixážní pult, kde jsme si s Martinou střihli závěrečný taneček, protože "Bejby nebude sedět v koutě". Moc jsme si to užili a jen doufám, že ostatním posluchačům jsme svou choreografií ten skvělý večer nějak nepokazili a odcházeli domů jako my s úžasným pocitem a zážitkem s velkým "Z".
 
 
   S těmi z vás, kteří dočetli až sem a myslí si jako já, že stojí za to si připomenout takový - kupecky možná zprofanovaný, ale přesto v myšlence bohulibý – milý svátek aspoň pár slovy, přeji pěkného Valentýna kterýkoliv další den, a všem bez rozdílu pak přeji, abyste byli zdraví, nenechali se otrávit špatnými zprávami a měli kolem sebe vždycky i dostatek těch dobrých...
 
 
 
 
BĚŽKOBUS
 
 
   Pominuly největší mrazy a v únorovém vlhkém povětří začíná být cítit předjaří. To mi ale nebrání se na chvilku zastavit a vrátit se ještě do minulého týdne, kdy jsem v rámci zimních volnočasových aktivit vyrazil na běžky. Ne že bych se vždy a zcela řídil Pliniovým "Nulla dies sine linea" (žádný den bez čárky), nicméně nechci svůj čas jen prozahálet, a tak alespoň část každého dne věnuji aktivnímu pohybu. Nejsou to žádné světoborné výkony, ovšem mají své kouzlo, které mě udržuje v jakés takés kondici, navodí příjemnou vnitřní pohodu a občas i vysvobodí od běžných domácích povinností. Ale především, sport vždy byl a stále je, nedílnou součástí mého života. Za nějakými rekordy a pořadím už se pochopitelně nehoním, ale o to víc si užívám samotného pohybu a snad i proto čím jsem starší, tím se cítím líp.
 
 
   Takže tentokrát jsem běžecké a trekové boty vyměnil za ty běžkařské a vyrazil do kopců v okolí Kutné Hory využít možná letos poslední šanci si zde zalyžníkovat. Nejsme sice typickým běžkařským regionem krkonošského typu, kde se buď leze stromečkem nahoru, nebo ve strachu o údy sjíždí kamsi z vrchu do neznáma, přesto se i v našem okolí najde spousta kilometrů tras na takové to pohodové sklouznutí. Tedy pravda, o nějaké cílené úpravě a údržbě se dá jen stěží hovořit, ale místní nadšenci si stopu prostě vždy tzv. "prohančujou". 
   Tentokrát jsem pro lyžníka turistu naplánoval pohodový okruh k Bezhlavému Jánu s pokračováním do Ratboře a přes Vysokou a Přítoky zpět. Věren svému bytostnému přesvědčení, že slušně vychovaný organismus musí nápor podobného fyzického příkoří zvládnout svépomocí, jsem vyrazil, nicméně trasa se musela za pochodu občas optimalizovat hned z několika hledisek. Aby se pokud možno jednalo o cestu krasomilnou a s dostatkem sněhu, na které bych zbytečně nebrousil své ski a aby rozsahem odpovídala mým schopnostem, neboť jsem rychlý a vytrvalý - tedy, jakože se rychle unavím a dlouho mi to vydrží... Pozvolné postupové tempo na mírných houpačkách bylo ale pohodovým svezeníčkem, kterému na harmonii konání ubíraly jen pauzy, při nichž jsem záviděl dětem jejich retenci močového měchýře. Na druhou stranu byla alespoň příležitost při jednom takovém spočinutí přesvědčit Martinu, že i muž dokáže být andělem. Sice tedy padlým…, přesto bělostně nevinným.
 
 
   Po půldenní lyžnické šichtě jsem se tedy připlahočil v duševním edenu a s úsměvem na rtu. A přestože výkonnostní sportsmeni by se nad mým běžkařským stylem - který chvílemi připomínal prostná cvičení - zajisté smíchy potrhali (sokolové mezi mými předky by snad ze mne ale měli radost), tak já byl vnitřně naprosto spokojen… "a vo tom to je".
   Ona totiž každá cesta, ať ta na běžkách, pěšky, či prostě jen životem, je cestou hledání drobných střípků štěstí. Střípků, kterých je sice kolem nás dostatek, ale které umí někdo líp a jiný obtížněji najít, vychutnat a poskládat si z nich pěkný život. Znám totiž lidi, kteří jsou velmi bohatí a úspěšní, kteří jsou mladí a zdraví, mají vliv na veřejné mínění a dění, a přesto nejsou zcela šťastní. Na ulicích vídám i mnoho nemocných, nuzných bezdomovců, z nichž mnozí se cítí sice svobodní a nespoutaní povinnostmi, přesto v jejich očích také nenacházím životní štěstí. Štěstí je prostě neuchopitelná věc, po které všichni toužíme, ale zatímco zdraví, bohatství, moc, vliv, zážitky, čas, či délka života jsou lidsky měřitelné kategorie, štěstí měřítko nemá. Každopádně, aby člověk byl šťastný, toho moc nepotřebuje a důvodů aspoň k malým radostem se najde všude kolem dost. No a mně tahle běžkařská cesta přinesla spoustu zážitků a radosti, tak ji moc rád a hrdě přidávám do svého "blogového životopisu".

 
 
 
KVĚTINY NONSTOP
 
 
   Jsou zážitky, které se jen těžko dostávají z hlavy a konec ledna mi takových přinesl skutečně mnoho. A přestože tento měsíc je pro mě z nějakého těžko vysvětlitelného důvodu nejméně oblíbeným (a tedy i pocitově nejdelším), tak ty zážitky byly krásné a v mé mysli přetrvávají nepřetržitě jako světlo v květinách nonstop.
   Například úžasný klavírní koncert při svíčkách v Betlémské kapli, kde za doprovodu smyčcového kvarteta zazněly zasněně magické melodie italského skladatel Ludovica Einaudiho. Ten se proslavil především jako autor filmové hudby, a tak není divu, že koncert začal jemně, jako když se po ránu rozhrne záclona a do pokoje vstoupí první paprsek slunce. Zvuk klavíru postupně rozjasňoval prostor, přičemž smyčcový ansámbl někdy tvořil jemné pozadí, jindy přebíral hlavní melodii. Každý tón se při tom nacházel přesně tam, kde měl být - nic navíc, žádná okázalost, jen čistá hudební esence, světla svíček, emotivní atmosféra a nádherný zážitek, který se vymykal běžným koncertním událostem.
 
 
   Přestože parádní výšlap čerstvým sněmem pocukrovanou krajinou podél Labe byl z úplně jiné zážitkové komůrky, tak množstvím uvolněných endorfinů (hormony štěstí) byl lehce srovnatelným. Mrazivé počasí, křupající sníh, příjemná degustace, drobné radosti i poznání několika nových míst a faktu, že zdánlivě fádní polabská rovina umí být okolo Záboří a Chvaletic krajinově příjemně nerovná. A když tudy ještě putujete s přítelem, s kterým si máte po 22 km a 7 hodinách stále co povídat – tak to prostě nemá chybu.
 
 
   Stejně jako výlet do Brna za vnučkami a především pak bruslení s mojí Barunkou a Amálkou na Moraváku. Ta děvčata jsou stimul jako hrom, "energeťák" do všech údů, a nejvíc do hlavy, jejíž odhodlání se pak ničí stejně těžko jako bolševník velkolepý. Ano, někdy mám pocit, že čím jsem starší, tím si dávám vyšší laťku, což je vzhledem ke zchátralosti těla asi nemístné, ale pocitově strašně fajn.
 
 
   Nicméně tentokrát mi ze všech těch zážitků zůstal v mysli jako tříska zadřený především koncert v pražském klubu Café V lese, při kterém skupina Teige pokřtila své album – Květiny nonstop. Tato alternativně-popová kapela vzešla kdysi z podhoubí kutnohorské scény, ale dnes působí v Praze, kde se z trojčlenné sestavy rozrostla na pětici. No, a protože jejími zakládajícími členy jsou mí nejbližší, tak by asi bylo trapné zde na ně pět pochvalné ódy. A tak pro případné zájemce raději zanechám jen odkaz na musicserver, který již dlouhá léta sleduji, a když na něm včera vyšla recenze, která končila slovy: „Vždycky jsem chtěl, aby někdo v Česku natočil přesně takovou desku. Konečně jsem se dočkal“… tak mi srdce zjihlo.
 
 
   Přesto alespoň pár slov ke koncertu samotnému. Když jsme kolem sedmé dorazili do v té době ještě poloprázdného sálu, věřil jsem, že si poslechnu pěkné písničky, zažiju skvělou atmosféru klubového koncertu a potkám moc fajn lidi. A to se mi splnilo mírou vrchovatou. Posluchače nejdřív navnadil akustickou kytarou písničkář Vincent, aby pak Teige nejen v intimních červených barvách předvedli romantickou něhu, melancholii a ráznost zároveň. Motivy jednotlivých písní se vlnily a postupně nabíraly na intenzitě, jako když se rozbíhá letní bouřka. Po samotném křtu atmosféra gradovala a vrstvení zvuků i crescenda u závěrečných skladeb publikum strhla, díky čemuž byl závěrečný potlesk o to bouřlivější.
 
 
 
   Musím se přiznat, že mě koncert doslova nadchl, a přestože to byl letos již náš třetí, odcházeli jsme s Martinou domů plni příjemných emocí, díky čemuž považuji koncertní sezónu za úspěšně zahájenou. Inu jak říká doktor Vlach v románu Saturnin: „Nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života. Když přijímají královské dary osudu s přesvědčením, že je to samozřejmé.“ Já to tak snad nemám a i tenhle článek je takovým malým poděkováním životu, osudu, mým nejbližším i lidem okolo mě.
 
 
 
 
BRAVO MAESTO
 
 
   Rytmus života v novém roce se už stihl docela ustálit, což ovšem neznamená, že by svět v řadě ohledů nešílel úplně stejně jako loni a v mnohém nebyl dokonce vykolejený ještě víc. Nicméně události rozhodující o mé každodenní náladě a chuti pouštět se do dalších dennodenních půtek s životem a užívání si ho, se rozhodně netočí ani kolem toho, jaké gaunery jsme si zvolili, aby nás reprezentovali (neboť agent agentovi oko nevyklove, obdobně jako trestně stíhaný trestně stíhaného soudu nevydá), ani podle momentálních výpadků zdravého rozumu zástupce většiny amerických voličů.
   Ano, věci nejsou zdaleka normální, ale to naštěstí neznamená, že kolem nás není spousta jiných věcí a důvodů k radosti. V tomhle směru prostě každá drobnost potěší a žádné stéblo není tak tenké, aby se ho tonoucí v informačním moři nezkoušel zachytit. Náš současný život - jak píše slovenský filosof a novinář Ján Markoš ve své knize Světla v mlze – "prostě potřebuje dobré příběhy" a já vám tedy jeden nabízím. Je o nevidomém italském tenoristovi Andrea Bocellim a jeho víkendovém koncertě v Praze.
   Tento dnes světově uznávaný zpěvák klasických operních árií i popově romantických písní, neměl cestu k významným oceněním a své hvězdě na hollywoodském chodníku slávy vůbec jednoduchou. Poté co ve 12 letech oslepl, když jej při fotbale nešťastně zasáhl míč do oka, začal navštěvovat specializovanou školu pro nevidomé a navzdory svému handicapu vystudoval učitelský ústav a práva. Ale jeho hluboký zájem o hudbu převážil a přivedl jej i ke studiu zpěvu. Dlouho se však nemohl prosadit a živil se jen jako barový klavírista a zpěvák. Ledy se ale prolomily, když mu v roce 1992 slavný italský rocker Zucchero nabídl, aby zkušebně nazpíval druhý hlas jeho slavného duetu "Miserere". Tento snímek zaujal L. Pavarottiho, který se o jeho zpěvu vyjádřil velmi pochvalně, nevěříc tomu, že se jedná o barového zpěváka okresního formátu a přizval ho k společnému vystoupení. Tím se nastartovala jeho kariera, a když poté ve svých sedmatřiceti letech uspěl na hudebním festivalu v San Remu s hitem "Con te partiró", rozletěla se už naplno do celého světa.
   Bocelli má dnes na svém kontě nespočet hudebních ocenění, prodaných desek i koncertů v největších koncertních sálech, operních domech a arénách po celém světě a za pár dní bude na stadionu San Siro v Miláně zahajovat svým hlasem i letošní zimní olympiádu. Ale ještě předtím v Praze odstartoval světové turné, které připomíná právě jeho výjimečnou hudební dráhu trvající již 30 let. No a my s Martinou jsme byli tak hodní, že nám Ježíšek dvě vstupenky nechal pod stromečkem.
 
 
   Už pohled na velkou nasvícenou scénu připravenou pro početný orchestr a smíšený sbor dával tušit, že ten večer bude skutečně velký. Když ale asistentka přivedla na pódium elegantního prošedivělého muže, který jakmile začal zpívat, jakoby svět kolem přestal existovat, bylo zřejmé, že Ježíšek s velkorysým dárkem nešlápl vůbec vedle - navíc když se mu podařilo sehnat lístky do divácky atraktivního sektoru.
   Samotný koncert měl dvě části rozdělené přestávkou. V té první zazněly skladby klasického repertoáru, kdy se zpěv Bocelliho prolínal se zpěvem hostů, s nimiž si po jejich sólo kouscích střihl i duety. Byla to nepochybně hudebně kvalitních vystoupení, která dodala koncertu na barevnosti, jen se mi trochu zdálo, že samotného Andrea jsme si v této části tolik neužívali, až se mi se vší úctou k hostům chtělo občas zvolat: "My chceme více Bocelliho!" Ale asi jen on sám ví, zda se program takto skládal s ohledem na jeho rostoucí věk a možnou potřebu si tu a tam odpočinout (je mu přeci jenom sedmašedesát let a i pro mnohem mladší zpěváky není úplně jednoduché utáhnout více jak dvouhodinové vystoupení), nebo zda mu primárně šlo o to předvést publiku mladé talentované kolegy, kteří by asi jinak stěží dostali možnost zazpívat před tak velkou vyprodanou halou.
   Bez ohledu na skutečný důvod je ale potřeba zmínit, že co interpret to neskutečná kvalita. Ať již to byla sopranistka Zuzana Marková, která se mimo duetu s Bocellim v jeho největším hitu prezentovala krásnou interpretací "Měsíčku na nebi hlubokém" z Dvořákovy "Rusalky", nebo italská sopranistka Serena Gamberoni, která Martinu hodně bavila, či houslistka Rusanda Panfili, jenž dala svým bombastickým výkonem vzpomenout na Hanse Zimmera skladbou z "Pirátů z Karibiku". Vůbec nejdůležitějšími spolupracovníky ale byli muzikanti z Českého národního symfonického orchestru, kteří v kombinaci se sborem odváděli po celé dvě hodiny naprosto precizní práci a jejich provedení legendární "O Fortuna" patřilo k jednomu z vrcholů úvodní části, kdy si člověk užíval a pocítil sílu početného hudebního tělesa.
   V druhé části dostali větší prostor popovější skladby a s nimi i samotný Bocelli. Nicméně z hostů v této části si speciální vyzdvihnutí zaslouží úžasná dánská zpěvačka etiopského původu Andrea Lykke, jejíž jméno stojí za zapamatování, neboť jak ve svém sólovém výstupu, tak při následném duetu s nevidomým Bocellim v jedné z jeho nejkrásnějších písní "Vivo per lei" působila svým sametově podmanivým hlasem jako dokonalá hudební partnerka. Píseň v jejich podání i s vystoupením taneční dvojice - Francesco Costa a Angelica Gismondo (která dotvořila svým uměním atmosféru několika dalších árií) byla doslova božská mana všem smyslovým vjemům a pomyslně tak odstartovala více jak půlhodinový vrchol celého večera plného velkých hitů, který gradoval do velkého finále, kdy nadšené publikum odmítalo pustit Bocelliho z jeviště a vytleskávalo si jeden přídavek za druhým. Mezi nimi nemohlo pochopitelně scházet "Con te partirò" a obdivuhodná interpretace "Nessun Dorma" z opery "Turandot". Ale to již lidé nevydrželi a několikrát předčasně vstali ze sedadel a nadšeně tleskali, protože ta síla a krása hudby s emocemi rozezněla kladívka a kovadlinky, nebo jak to v tom uchu funguje, a přinášela zážitku další dimenzi… No a pak už jen zbývalo obdivně vydechnout, utřít slzy a zadoufat, že něco tak mimořádného a slovy těžce popsatelného budu mít možnost ještě někdy znovu zažít. Protože takových chvil a takových umělců není opravdu mnoho.
 
 
   Co říct závěrem? Bylo skutečně potěšující se osobně přesvědčit o tom, že pěvecké mistrovství Andrea Bocelliho je ztělesněním toho, pod čím si my, obyčejní lidé - kteří ani nejsme znalci klasické hudby a opery - představujeme slovo umění. A když tomu umění čelíte naživo jen z několika desítek metrů, jeho síla vám vytvoří husí kůži na těle, kterou některé momenty zvětšovaly do pštrosích rozměrů. Zkrátka jak po závěrečných bouřlivých ovacích, do jen pomalu utichající haly, zvolala jedna nadšená posluchačka: „Bravo Maestro!!!“.
 
P.S. Na akci nebylo povoleno pořizování nahrávek a focení s bleskem (proto odkazy na jiná videa a moje jediná ilustrativní fotka před začátkem koncertu), a musím dát palec nahoru za to, že tohle dodržela drtivá většina návštěvníků. Bylo vidět jen minimum světýlek z mobilů a řekl bych, že o to větší zážitek to pro všechny zúčastněné byl.
 
P.S.s. Musím ještě říct, že i nyní, když to tady sepisuji, tak ty příjemné vzpomínky působí jako balzám na duši a dávají alespoň na chvíli zapomenout na všechny ty Trumpy, Putiny a jejich Česko – Slovenské podržtašky… Tak ať je podobně dobrých příběhů okolo nás co nejvíc.
 
 
 
 
NIKDY NENÍ POZDĚ
 
 
   Upřímně mám rád neobvyklé řetězce náhod, které občas dokážou vykouzlit zajímavé příběhy, se kterými by si těžko poradila i naše fantazie, a to i kdybychom ji zrovna pustili pěkně na volno. Pravda, někdy je potřeba jít takové náhodě malinko naproti, aby náhodou nesešla z pevné cesty někam do mokřadů, nebo si naopak neřekla, že se to bez ní celé obejde a nedala si někde na gauči šlofíčka. 
   Tentokrát mi tedy náhoda nejprve přihrála k přečtení článek o jednom chlápkovi z Neratovic, který do svých padesáti let dělil svůj čas jen mezi rodinu a fotbal (v mládí jej hrával a pak především spoustu let trénoval), přičemž na dovolenou jezdil pouze s cestovkou, nebo autem do Chorvatska. V roce 2019 ovšem dostal přátelskou nabídku na cestu do Chile s kamarádem, který tam jel na služební cestu a rozhodl se uposlechnout volání dálek. Jenže zmíněná náhoda zaúřadovala a příteli služebku zrušili. Nicméně jeho natěšení bylo tak veliké, že se i bez zkušeností, znalosti cizích jazyků a technologií, rozhodl cestu uskutečnit a 1.1.2020 odletěl sám. V Chile strávil jedenáct dní, během nichž se mu život otočil vzhůru nohama a domů se vracel s vědomím, že chce i nadále cestovat - nic víc, nic míň. No a podle článku si svůj sen stále plní. Opustil úspěšnou kariéru fotbalového trenéra, začal objevovat svět a od té doby již navštívil přes 50 zemí na pěti kontinentech.
 
 
      Musím se přiznat, že mi to vyprávění bylo moc blízké, neboť i mě světoběžnictví baví a vždycky bavilo a po skončení trenérské kariery mi na něj vybývá mnohem více prostoru a času. Bez cestovek jezdíme již taky řadu let a přes nepohybně větší náročnost v přípravách, je to mnohem autentičtější. A ta svoboda a nesvázanost je prostě skvělá. Tudíž jsem o zajímavém článku Martině hned vyprávěl a nezapomněl podotknout, že zmíněný cestovatel jezdí prý nejraději sólo, protože se na něj pak lidé dívají úplně jinak a dostane se tak víc mezi ně, zatímco já podnikám cesty za poznáním a dobrodružstvím především s ní, neboť jí mám nejen rád, ale taky rád sdílím zážitky. No a důvodů k radostem se najde při takových cestách vždy dost a dost.
 
 
    A protože "svět je malý a o náhody v něm není nouze" - jak říkal pan Lustig v pohádce Lotrando a Zubejda - tak dva dny po přečtení článku jsme šli s Martinou na cestovatelskou besedu "Argentina a 3 okolní země". No a jaké bylo moje překvapení - takříkajíc zžidlepádové překvapení - když jsem spatřil za přednáškovým pultem povědomou tvář - Jiřího KAFÍNA Kafky - atypického sólo cestovatele. Ten se s námi během večera vydal na dobrodružnou cestu napříč Jižní Amerikou, svým osobitým způsobem nás imaginární cestou zavedl k největším vodopádům světa Iguazú z brazilské i argentinské strany, na Recoletu k místu odpočinku Evity Peronové, či do Rosaria - rodiště Lionela Messiho a Ernesta Che Guevary. Paraguay jsme projeli na skútru, který zde funguje jako taxi a v Buenos Aires jsme navštívili historické, chudinské i moderní čtvrti. Samozřejmě jsme zašli i na jihoamerickou svátost – fotbal a poté pluli lodí do uruguayského Montevidea proslulého svou koloniální architekturou. Přednáška byla pestrým mixem faktů, osobních zážitků i vtipných historek, kterých si početné publikum dostatečně užilo, neboť Kafíno je skvělý komunikační virtuóz a vypravěč.
 
 
   Nicméně nemenší snahou přednášky bylo též inspirovat a sdělit, že každý může začít cestovat v kterémkoli věku, a to i na vlastní pěst a navzdory neznalosti cizích jazyků. Neboť jak sám říkal, mimo rukou a nohou mu k dorozumívání zatím vždy stačilo umět pozdravit, poděkovat, říct prosím a neustále se usmívat…
   Ono je samozřejmě možné hledat a jistě i najít bambilion důvodů proč "to nejde", anebo překonat obavy, vzít batoh a prostě to zkusit... Nikdy totiž není pozdě, pokud to zdraví dovolí a člověk má chuť si plnit své sny.
 
 
 
 
ČTYŘI DOHODY
 
 
   Prostor okolo nás opanovala skutečná zima, vánoční sprint je úspěšně za námi a nový rok už se zabydlel na svém dočasném trůnu. Tudíž je čas na zpracování a utřídění posledních zážitků, poznatků a fotek, které napomůže správnému "strávení" jednotlivých akcí. Mám tenhle proces rád, kdy sedím a rozmýšlím nad "klábosnicí", vzpomínky mi probíhají hlavou a obrázky po monitoru, protože díky tomu většinou vše znovu prožiji. Archivace zážitků patří tak nějak k věci, neboť vše by se mělo dát s odstupem času dohledat a znovu si připomenout a případně využít. A tak se mi plní šanony, alba, poznámkové sešity i soubory daty, ale to je součást hobby. Každý sběratel hromadí pod sebe "TO svoje" a nikdo se tomu nediví. A sbírání zážitků, emocí a požitků je ze stejného soudku. No, a když je ten zážitek mimořádný, tak si ještě přidám a snažím se jej zformulovat na osobní www…., asi jako právě teď, krátce po zhlédnutí divadelního představení "Čtyři dohody".
  Inspirací se pro něj stala stejnojmenná kniha Dona Miguela Ruize vycházející z učení starých Toltéků, jejíž prostřednictvím odhaluje čtyři základní moudra jejich civilizace: Nehřešme slovem, Neberme si nic osobně, Nevytvářejme si žádné domněnky a Dělejme vše, jak nejlépe dovedeme. No a Jaroslav Dušek na jejím základě před více jak dvaceti lety vytvořil představení, ve kterém všechny čtyři dohody odlehčenou formou postupně vysvětluje, a to i s nejrůznějšími příklady, humorem a za pomoci slovních hříček. Postupně tak promlouvá na téma vzdělávacího systému, výchovy dětí, mezilidských vztahů, odpuštění a vnímání vlastního ega. Přičemž i nenásilně odhaluje, jak je celý náš civilizovaný systém založený na nesmyslné honbě za iluzorním světem konzumní společnosti.
   Podle vlastních slov dával Dušek představení při jeho zrodu "rok, maximálně dva", ale vyklubala se z něj doslova legendární hra, o kterou je i po tolika letech stále obrovský zájem. Já samotný jsem se s ní setkal nejdřív v podobě záznamů na YouTube a později ve filmovém zpracování v televizi, které mě velmi oslovilo, a tak když se mi po několika marných pokusech podařilo sehnat lístky do divadla, ani na minutku jsem neváhal. Je ale očividné, že díky Duškově improvizačním schopnostem se obsah během let stále proměňuje a není tudíž stejný. Nicméně důležitá tématika samozřejmě zůstává a je jen k nevíře, jak Dušek stále přichází s novými příběhy a promluvami, které se dané tématiky týkají.
   Ne, že bych se vším, co vizionář Dušek říká a říkal bezmezně souhlasil, ale na podiu podával své pravdy s jiskrou, vtipem a neodolatelným charismatem. Ve spoustě věcí jsem se našel, s jinými bych polemizoval a v několika věcech jsem měl pocit, že si i trochu protiřečí. Přesto se domnívám, že v mnoha interpretovaných myšlenkách byla skryta moudrost a jeho osobitý projev, včetně vokální kreativity a tematického zanícení mi nedával příležitost se, byť jen chvilku, nudit.
   Samotné představení se ale slovy špatně popisuje, protože se jedná de facto o filozofickou přednášku s přemýšlivým pohledem na svět a život, v níž Dušek jako silnou zbraň používá humor a hudební složku, s kterou mu pomáhají jeho kolegové Alan Vitouš a Pjér La Šé´z. Nicméně, mně je podobná forma divadla sympatická, pokud tedy své myšlenky nabízí, ale nevnucuje a vyvolává přitom otázky v hlavě, aniž by mě tloukla svými svatými pravdami. A Čtyři dohody právě takové jsou. Občas nabídnou nelichotivou reflexi současné doby, občas poskytnou lžičku úsměvného medu, občas vyvolají nepříjemnou otázku: Nechovám se někdy taky tak? Nedělal jsem při výchově svých dětí podobné chyby? Lze vůbec žít tak, abych sobě a druhým nějak neubližoval?... Zatím totiž nejsem bohužel svatý, abych si občas nezahřešil slovem, někdy si něco nevzal osobně a nevytvořil si čas od času nějakou tu domněnku. Vše se však snažím dělat tak, jak nejlépe dovedu a to ostatní se pokusím alespoň omezit na minimum, i když vím, že je to jenom divadelní představení. Jenže ty otázky při jeho sledování přicházejí a právě v tom je - alespoň pro mě - jeho největší smysl. Osobně tedy vřele doporučuji, i když je jasné, že ne každý to musí přijmout jako já. Nicméně Čtyři dohody rozhodně stojí za to, aby se nad nimi člověk přinejmenším zamyslel, přičemž to myšlení je o to příjemnější, že se u něj člověk navíc směje. A kdyby nic jiného, tak tohle se počítá. Humor s obsahem.
 
P.S. A pro ty, kteří by měli zájem, tak zde je odkaz na představení v jeho televizní podobě - https://www.youtube.com/watch?v=Kx71BFDlUQQ&list=RDKx71BFDlUQQ
 
 
 
 
KUTNÁ HORA – MĚSTO PRO MŮJ ŽIVOT
 
 
   Někdy mívám pocit, že si "čas" dělá, co chce. Místo aby plynul stejnoměrně, tak skáče, plíží se, uhání, nebo naopak téměř stojí. No a v tom novém roce si prozatím říkám, že neuhání, ale pořídil si doslova raketové motory a stiskl START. Fakt je to fičák, který mě nenechává vydechnout, ale nemám právo tu hořekovat. Vždyť všechny své lásky, kterých je poměrně mnoho - rodina, hudba, literatura, příroda, sport, cestování, filmy… - jsem si vybral sám a dobrovolně jim věnuji svůj čas. Nicméně dnes je ponechám všechny stranou, přestože první naše aktivity sportovní, kulturní i cestovatelské již nesou nálepku nového roku a povyprávím vám o dvou zdánlivě banálních zážitcích, které mě ovšem vnitřně velmi potěšily.
   Ten první se odehrál při zpáteční cestě vlakem z Brna, kdy jsme s Martinou nastoupili do vozu plného studentů jednoho maturitního ročníku ze Dvora Králové. Volné místo jsme našli u jejich učitelek a po krátké chvíli začali spolu živě diskutovat o cestovatelských zážitcích, současném školství a mladé generaci. A kupodivu to nebylo lamentování ani stěžování, protože obě učitelky se shodly, že jejich děcka jsou prostě skvělá. Popravdě bral jsem to se shovívavou rezervou, neboť každý si chválí to svoje. Ale pozvolna jako by začalo vozem prostupovat a šířit se jakési vlnění. Zvláštní atmosféra? Jistě, hluční byli všichni dost, to je pravda a jejich diskuse rozhodně nebyla tichá pošta. Nicméně to byla pohoda a spontánní veselí, ve kterém jsem si všimnul, že studentící jsou sesedlí po šesti na čtyřkách a hrají nejrůznější společenské a slovní hry, při kterých zanechali mobily v kapsách a jen se spolu baví a ještě vyzývají své kantorky, ať jdou hrát s nimi. Musím říct, že ta mladá energie mě doslova nadchla, stejně jako to, jak jsme se shodli s oběma pedagožkami (podotýkám, že jedna z nich byla starší než já) na tom, že životním posláním učitele není tupě memorovat věci, které se dají snadno odvodit nebo zjistit několika kliky na internetu, ale probudit v dětech touhu po poznání a posouvat je blíž k dobru… A tak, když v Pardubicích vystupovali a při loučení se několikrát omlouvali za svou hlučnost, dal jsem zapravdu jejich učitelkám: „Byli jste skvělí…“.
 
 
   No a druhý příjemný zážitek, kdy se chce člověk jenom zastavit a být, se odehrál dnes ráno, když jsem se vracel po noční domů. Říká se, že i nejkrásnější věci, když je jich v životě hodně a trvají dlouho, se člověku omrzí. Nicméně mě se Kutná Hora a její skvosty zatím neomrzely, přestože zde žiju - ač nejsem rodilý kutnohorák - s malými přestávkami již 45 let a z toho 35 let v této uličce. Život na nádherném místě prostě nezevšední a pokaždé, v létě či v zimě, když se jí procházím a vidím všechnu tu krásu, cítím se blaženě. Stejný, i když vždy jiný pohled. Jednou, jakoby čerstvě pocukrovaný sněhem, jindy rozzářený pouličními lampami, či naopak zapadajícím sluncem nad Barborou… Nicméně vždycky je ten pohled nádherný.
   A tak se nedivte, že když se pohybuji v nějakém jiném městě nebo rozsáhlé aglomeraci, uvědomím si, jak jsem rád, že můžu žít na tak pěkném a klidném místě… Místě, co není rušným velkoměstem ani zapadákovem, prostě kde je všeho tak nějak přiměřeně. A přesně takovým místem Kutná Hora - alespoň pro mě - určitě je. Cesta k její nové svěží podobě byla jistě ovlivněna zapsáním na seznam UNESCO, po kterém proběhla rekonstrukce a obnova mnoha památek i měšťanských domů. K tomu za éry nechvalně proslulého Davida Ratha došlo i k opravě Jezuitské koleje a vzniku Galerie středočeského kraje, která si za svoje krátké trvání stihla vybudovat docela slušné jméno. Těžko říct, jestli si to Rath stavěl jako takový svůj pomníček, viděl sám sebe jako mecenáše umění ve stylu Medicejských, nebo v megarekonstrukci viděl způsob, jak si ulejt nějaké ty miliony. Nejspíš všechno dohromady. Nicméně krásně opravená impozantní stavba s neméně nádhernými zahradami tu je a potvrzuje, že i takový Rath je nakonec asi k něčemu dobrý.
   A tak pokaždé když se rozhlížím a obdivuji jedinečnou atmosféru svého města, kde se historie mísí s pohodou kaváren a magických uliček, nemám slov. Prostě něco úžasného, co stvořili šikovní lidé před několika stoletími a co si musí člověk oblíbit aniž by byl znalcem architektury, stavebních slohů a stylů či uměleckých směrů. Prostě se zde krása snoubí s věčností.
   No, a když tohle všechno ještě umocní příjemný pocit z krásného bydlení v domě, který má svou vlastní zajímavou historii a v bytě s malovanými stropními trámy a zelení na dosah ruky, není co řešit. To je člověk prostě šťastný tam kde je a nechce se přesazovat jinam…