KVĚTINY NONSTOP
Jsou zážitky, které se jen těžko dostávají z hlavy a konec ledna mi takových přinesl skutečně mnoho. A přestože tento měsíc je pro mě z nějakého těžko vysvětlitelného důvodu nejméně oblíbeným (a tedy i pocitově nejdelším), tak ty zážitky byly krásné a v mé mysli přetrvávají nepřetržitě jako světlo v květinách nonstop.
Například úžasný klavírní koncert při svíčkách v Betlémské kapli, kde za doprovodu smyčcového kvarteta zazněly zasněně magické melodie italského skladatel Ludovica Einaudiho. Ten se proslavil především jako autor filmové hudby, a tak není divu, že koncert začal jemně, jako když se po ránu rozhrne záclona a do pokoje vstoupí první paprsek slunce. Zvuk klavíru postupně rozjasňoval prostor, přičemž smyčcový ansámbl někdy tvořil jemné pozadí, jindy přebíral hlavní melodii. Každý tón se při tom nacházel přesně tam, kde měl být - nic navíc, žádná okázalost, jen čistá hudební esence, světla svíček, emotivní atmosféra a nádherný zážitek, který se vymykal běžným koncertním událostem.
Přestože parádní výšlap čerstvým sněmem pocukrovanou krajinou podél Labe byl z úplně jiné zážitkové komůrky, tak množstvím uvolněných endorfinů (hormony štěstí) byl lehce srovnatelným. Mrazivé počasí, křupající sníh, příjemná degustace, drobné radosti i poznání několika nových míst a faktu, že zdánlivě fádní polabská rovina umí být okolo Záboří a Chvaletic krajinově příjemně nerovná. A když tudy ještě putujete s přítelem, s kterým si máte po 22 km a 7 hodinách stále co povídat – tak to prostě nemá chybu.
Stejně jako výlet do Brna za vnučkami a především pak bruslení s mojí Barunkou a Amálkou na Moraváku. Ta děvčata jsou stimul jako hrom, "energeťák" do všech údů, a nejvíc do hlavy, jejíž odhodlání se pak ničí stejně těžko jako bolševník velkolepý. Ano, někdy mám pocit, že čím jsem starší, tím si dávám vyšší laťku, což je vzhledem ke zchátralosti těla asi nemístné, ale pocitově strašně fajn.
Nicméně tentokrát mi ze všech těch zážitků zůstal v mysli jako tříska zadřený především koncert v pražském klubu Café V lese, při kterém skupina Teige pokřtila své album – Květiny nonstop. Tato alternativně-popová kapela vzešla kdysi z podhoubí kutnohorské scény, ale dnes působí v Praze, kde se z trojčlenné sestavy rozrostla na pětici. No, a protože jejími zakládajícími členy jsou mí nejbližší, tak by asi bylo trapné zde na ně pět pochvalné ódy. A tak pro případné zájemce raději zanechám jen odkaz na musicserver, který již dlouhá léta sleduji, a když na něm včera vyšla recenze, která končila slovy: „Vždycky jsem chtěl, aby někdo v Česku natočil přesně takovou desku. Konečně jsem se dočkal“… tak mi srdce zjihlo.
Přesto alespoň pár slov ke koncertu samotnému. Když jsme kolem sedmé dorazili do v té době ještě poloprázdného sálu, věřil jsem, že si poslechnu pěkné písničky, zažiju skvělou atmosféru klubového koncertu a potkám moc fajn lidi. A to se mi splnilo mírou vrchovatou. Posluchače nejdřív navnadil akustickou kytarou písničkář Vincent, aby pak Teige nejen v intimních červených barvách předvedli romantickou něhu, melancholii a ráznost zároveň. Motivy jednotlivých písní se vlnily a postupně nabíraly na intenzitě, jako když se rozbíhá letní bouřka. Po samotném křtu atmosféra gradovala a vrstvení zvuků i crescenda u závěrečných skladeb publikum strhla, díky čemuž byl závěrečný potlesk o to bouřlivější.
Musím se přiznat, že mě koncert doslova nadchl, a přestože to byl letos již náš třetí, odcházeli jsme s Martinou domů plni příjemných emocí, díky čemuž považuji koncertní sezónu za úspěšně zahájenou. Inu jak říká doktor Vlach v románu Saturnin: „Nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života. Když přijímají královské dary osudu s přesvědčením, že je to samozřejmé.“ Já to tak snad nemám a i tenhle článek je takovým malým poděkováním životu, osudu, mým nejbližším i lidem okolo mě.
BRAVO MAESTO
Rytmus života v novém roce se už stihl docela ustálit, což ovšem neznamená, že by svět v řadě ohledů nešílel úplně stejně jako loni a v mnohém nebyl dokonce vykolejený ještě víc. Nicméně události rozhodující o mé každodenní náladě a chuti pouštět se do dalších dennodenních půtek s životem a užívání si ho, se rozhodně netočí ani kolem toho, jaké gaunery jsme si zvolili, aby nás reprezentovali (neboť agent agentovi oko nevyklove, obdobně jako trestně stíhaný trestně stíhaného soudu nevydá), ani podle momentálních výpadků zdravého rozumu zástupce většiny amerických voličů.
Ano, věci nejsou zdaleka normální, ale to naštěstí neznamená, že kolem nás není spousta jiných věcí a důvodů k radosti. V tomhle směru prostě každá drobnost potěší a žádné stéblo není tak tenké, aby se ho tonoucí v informačním moři nezkoušel zachytit. Náš současný život - jak píše slovenský filosof a novinář Ján Markoš ve své knize Světla v mlze – "prostě potřebuje dobré příběhy" a já vám tedy jeden nabízím. Je o nevidomém italském tenoristovi Andrea Bocellim a jeho víkendovém koncertě v Praze.
Tento dnes světově uznávaný zpěvák klasických operních árií i popově romantických písní, neměl cestu k významným oceněním a své hvězdě na hollywoodském chodníku slávy vůbec jednoduchou. Poté co ve 12 letech oslepl, když jej při fotbale nešťastně zasáhl míč do oka, začal navštěvovat specializovanou školu pro nevidomé a navzdory svému handicapu vystudoval učitelský ústav a práva. Ale jeho hluboký zájem o hudbu převážil a přivedl jej i ke studiu zpěvu. Dlouho se však nemohl prosadit a živil se jen jako barový klavírista a zpěvák. Ledy se ale prolomily, když mu v roce 1992 slavný italský rocker Zucchero nabídl, aby zkušebně nazpíval druhý hlas jeho slavného duetu "Miserere". Tento snímek zaujal L. Pavarottiho, který se o jeho zpěvu vyjádřil velmi pochvalně, nevěříc tomu, že se jedná o barového zpěváka okresního formátu a přizval ho k společnému vystoupení. Tím se nastartovala jeho kariera, a když poté ve svých sedmatřiceti letech uspěl na hudebním festivalu v San Remu s hitem "Con te partiró", rozletěla se už naplno do celého světa.
Bocelli má dnes na svém kontě nespočet hudebních ocenění, prodaných desek i koncertů v největších koncertních sálech, operních domech a arénách po celém světě a za pár dní bude na stadionu San Siro v Miláně zahajovat svým hlasem i letošní zimní olympiádu. Ale ještě předtím v Praze odstartoval světové turné, které připomíná právě jeho výjimečnou hudební dráhu trvající již 30 let. No a my s Martinou jsme byli tak hodní, že nám Ježíšek dvě vstupenky nechal pod stromečkem.
Už pohled na velkou nasvícenou scénu připravenou pro početný orchestr a smíšený sbor dával tušit, že ten večer bude skutečně velký. Když ale asistentka přivedla na pódium elegantního prošedivělého muže, který jakmile začal zpívat, jakoby svět kolem přestal existovat, bylo zřejmé, že Ježíšek s velkorysým dárkem nešlápl vůbec vedle - navíc když se mu podařilo sehnat lístky do divácky atraktivního sektoru.
Samotný koncert měl dvě části rozdělené přestávkou. V té první zazněly skladby klasického repertoáru, kdy se zpěv Bocelliho prolínal se zpěvem hostů, s nimiž si po jejich sólo kouscích střihl i duety. Byla to nepochybně hudebně kvalitních vystoupení, která dodala koncertu na barevnosti, jen se mi trochu zdálo, že samotného Andrea jsme si v této části tolik neužívali, až se mi se vší úctou k hostům chtělo občas zvolat: "My chceme více Bocelliho!" Ale asi jen on sám ví, zda se program takto skládal s ohledem na jeho rostoucí věk a možnou potřebu si tu a tam odpočinout (je mu přeci jenom sedmašedesát let a i pro mnohem mladší zpěváky není úplně jednoduché utáhnout více jak dvouhodinové vystoupení), nebo zda mu primárně šlo o to předvést publiku mladé talentované kolegy, kteří by asi jinak stěží dostali možnost zazpívat před tak velkou vyprodanou halou.
Bez ohledu na skutečný důvod je ale potřeba zmínit, že co interpret to neskutečná kvalita. Ať již to byla sopranistka Zuzana Marková, která se mimo duetu s Bocellim v jeho největším hitu prezentovala krásnou interpretací "Měsíčku na nebi hlubokém" z Dvořákovy "Rusalky", nebo italská sopranistka Serena Gamberoni, která Martinu hodně bavila, či houslistka Rusanda Panfili, jenž dala svým bombastickým výkonem vzpomenout na Hanse Zimmera skladbou z "Pirátů z Karibiku". Vůbec nejdůležitějšími spolupracovníky ale byli muzikanti z Českého národního symfonického orchestru, kteří v kombinaci se sborem odváděli po celé dvě hodiny naprosto precizní práci a jejich provedení legendární "O Fortuna" patřilo k jednomu z vrcholů úvodní části, kdy si člověk užíval a pocítil sílu početného hudebního tělesa.
V druhé části dostali větší prostor popovější skladby a s nimi i samotný Bocelli. Nicméně z hostů v této části si speciální vyzdvihnutí zaslouží úžasná dánská zpěvačka etiopského původu Andrea Lykke, jejíž jméno stojí za zapamatování, neboť jak ve svém sólovém výstupu, tak při následném duetu s nevidomým Bocellim v jedné z jeho nejkrásnějších písní "Vivo per lei" působila svým sametově podmanivým hlasem jako dokonalá hudební partnerka. Píseň v jejich podání i s vystoupením taneční dvojice - Francesco Costa a Angelica Gismondo (která dotvořila svým uměním atmosféru několika dalších árií) byla doslova božská mana všem smyslovým vjemům a pomyslně tak odstartovala více jak půlhodinový vrchol celého večera plného velkých hitů, který gradoval do velkého finále, kdy nadšené publikum odmítalo pustit Bocelliho z jeviště a vytleskávalo si jeden přídavek za druhým. Mezi nimi nemohlo pochopitelně scházet "Con te partirò" a obdivuhodná interpretace "Nessun Dorma" z opery "Turandot". Ale to již lidé nevydrželi a několikrát předčasně vstali ze sedadel a nadšeně tleskali, protože ta síla a krása hudby s emocemi rozezněla kladívka a kovadlinky, nebo jak to v tom uchu funguje, a přinášela zážitku další dimenzi… No a pak už jen zbývalo obdivně vydechnout, utřít slzy a zadoufat, že něco tak mimořádného a slovy těžce popsatelného budu mít možnost ještě někdy znovu zažít. Protože takových chvil a takových umělců není opravdu mnoho.
Co říct závěrem? Bylo skutečně potěšující se osobně přesvědčit o tom, že pěvecké mistrovství Andrea Bocelliho je ztělesněním toho, pod čím si my, obyčejní lidé - kteří ani nejsme znalci klasické hudby a opery - představujeme slovo umění. A když tomu umění čelíte naživo jen z několika desítek metrů, jeho síla vám vytvoří husí kůži na těle, kterou některé momenty zvětšovaly do pštrosích rozměrů. Zkrátka jak po závěrečných bouřlivých ovacích, do jen pomalu utichající haly, zvolala jedna nadšená posluchačka: „Bravo Maestro!!!“.
P.S. Na akci nebylo povoleno pořizování nahrávek a focení s bleskem (proto odkazy na jiná videa a moje jediná ilustrativní fotka před začátkem koncertu), a musím dát palec nahoru za to, že tohle dodržela drtivá většina návštěvníků. Bylo vidět jen minimum světýlek z mobilů a řekl bych, že o to větší zážitek to pro všechny zúčastněné byl.
P.S.s. Musím ještě říct, že i nyní, když to tady sepisuji, tak ty příjemné vzpomínky působí jako balzám na duši a dávají alespoň na chvíli zapomenout na všechny ty Trumpy, Putiny a jejich Česko – Slovenské podržtašky… Tak ať je podobně dobrých příběhů okolo nás co nejvíc.
NIKDY NENÍ POZDĚ
Upřímně mám rád neobvyklé řetězce náhod, které občas dokážou vykouzlit zajímavé příběhy, se kterými by si těžko poradila i naše fantazie, a to i kdybychom ji zrovna pustili pěkně na volno. Pravda, někdy je potřeba jít takové náhodě malinko naproti, aby náhodou nesešla z pevné cesty někam do mokřadů, nebo si naopak neřekla, že se to bez ní celé obejde a nedala si někde na gauči šlofíčka.
Tentokrát mi tedy náhoda nejprve přihrála k přečtení článek o jednom chlápkovi z Neratovic, který do svých padesáti let dělil svůj čas jen mezi rodinu a fotbal (v mládí jej hrával a pak především spoustu let trénoval), přičemž na dovolenou jezdil pouze s cestovkou, nebo autem do Chorvatska. V roce 2019 ovšem dostal přátelskou nabídku na cestu do Chile s kamarádem, který tam jel na služební cestu a rozhodl se uposlechnout volání dálek. Jenže zmíněná náhoda zaúřadovala a příteli služebku zrušili. Nicméně jeho natěšení bylo tak veliké, že se i bez zkušeností, znalosti cizích jazyků a technologií, rozhodl cestu uskutečnit a 1.1.2020 odletěl sám. V Chile strávil jedenáct dní, během nichž se mu život otočil vzhůru nohama a domů se vracel s vědomím, že chce i nadále cestovat - nic víc, nic míň. No a podle článku si svůj sen stále plní. Opustil úspěšnou kariéru fotbalového trenéra, začal objevovat svět a od té doby již navštívil přes 50 zemí na pěti kontinentech.
Musím se přiznat, že mi to vyprávění bylo moc blízké, neboť i mě světoběžnictví baví a vždycky bavilo a po skončení trenérské kariery mi na něj vybývá mnohem více prostoru a času. Bez cestovek jezdíme již taky řadu let a přes nepohybně větší náročnost v přípravách, je to mnohem autentičtější. A ta svoboda a nesvázanost je prostě skvělá. Tudíž jsem o zajímavém článku Martině hned vyprávěl a nezapomněl podotknout, že zmíněný cestovatel jezdí prý nejraději sólo, protože se na něj pak lidé dívají úplně jinak a dostane se tak víc mezi ně, zatímco já podnikám cesty za poznáním a dobrodružstvím především s ní, neboť jí mám nejen rád, ale taky rád sdílím zážitky. No a důvodů k radostem se najde při takových cestách vždy dost a dost.
A protože "svět je malý a o náhody v něm není nouze" - jak říkal pan Lustig v pohádce Lotrando a Zubejda - tak dva dny po přečtení článku jsme šli s Martinou na cestovatelskou besedu "Argentina a 3 okolní země". No a jaké bylo moje překvapení - takříkajíc zžidlepádové překvapení - když jsem spatřil za přednáškovým pultem povědomou tvář - Jiřího KAFÍNA Kafky - atypického sólo cestovatele. Ten se s námi během večera vydal na dobrodružnou cestu napříč Jižní Amerikou, svým osobitým způsobem nás imaginární cestou zavedl k největším vodopádům světa Iguazú z brazilské i argentinské strany, na Recoletu k místu odpočinku Evity Peronové, či do Rosaria - rodiště Lionela Messiho a Ernesta Che Guevary. Paraguay jsme projeli na skútru, který zde funguje jako taxi a v Buenos Aires jsme navštívili historické, chudinské i moderní čtvrti. Samozřejmě jsme zašli i na jihoamerickou svátost – fotbal a poté pluli lodí do uruguayského Montevidea proslulého svou koloniální architekturou. Přednáška byla pestrým mixem faktů, osobních zážitků i vtipných historek, kterých si početné publikum dostatečně užilo, neboť Kafíno je skvělý komunikační virtuóz a vypravěč.
Nicméně nemenší snahou přednášky bylo též inspirovat a sdělit, že každý může začít cestovat v kterémkoli věku, a to i na vlastní pěst a navzdory neznalosti cizích jazyků. Neboť jak sám říkal, mimo rukou a nohou mu k dorozumívání zatím vždy stačilo umět pozdravit, poděkovat, říct prosím a neustále se usmívat…
Ono je samozřejmě možné hledat a jistě i najít bambilion důvodů proč "to nejde", anebo překonat obavy, vzít batoh a prostě to zkusit... Nikdy totiž není pozdě, pokud to zdraví dovolí a člověk má chuť si plnit své sny.
ČTYŘI DOHODY
Prostor okolo nás opanovala skutečná zima, vánoční sprint je úspěšně za námi a nový rok už se zabydlel na svém dočasném trůnu. Tudíž je čas na zpracování a utřídění posledních zážitků, poznatků a fotek, které napomůže správnému "strávení" jednotlivých akcí. Mám tenhle proces rád, kdy sedím a rozmýšlím nad "klábosnicí", vzpomínky mi probíhají hlavou a obrázky po monitoru, protože díky tomu většinou vše znovu prožiji. Archivace zážitků patří tak nějak k věci, neboť vše by se mělo dát s odstupem času dohledat a znovu si připomenout a případně využít. A tak se mi plní šanony, alba, poznámkové sešity i soubory daty, ale to je součást hobby. Každý sběratel hromadí pod sebe "TO svoje" a nikdo se tomu nediví. A sbírání zážitků, emocí a požitků je ze stejného soudku. No, a když je ten zážitek mimořádný, tak si ještě přidám a snažím se jej zformulovat na osobní www…., asi jako právě teď, krátce po zhlédnutí divadelního představení "Čtyři dohody".
Inspirací se pro něj stala stejnojmenná kniha Dona Miguela Ruize vycházející z učení starých Toltéků, jejíž prostřednictvím odhaluje čtyři základní moudra jejich civilizace: Nehřešme slovem, Neberme si nic osobně, Nevytvářejme si žádné domněnky a Dělejme vše, jak nejlépe dovedeme. No a Jaroslav Dušek na jejím základě před více jak dvaceti lety vytvořil představení, ve kterém všechny čtyři dohody odlehčenou formou postupně vysvětluje, a to i s nejrůznějšími příklady, humorem a za pomoci slovních hříček. Postupně tak promlouvá na téma vzdělávacího systému, výchovy dětí, mezilidských vztahů, odpuštění a vnímání vlastního ega. Přičemž i nenásilně odhaluje, jak je celý náš civilizovaný systém založený na nesmyslné honbě za iluzorním světem konzumní společnosti.
Podle vlastních slov dával Dušek představení při jeho zrodu "rok, maximálně dva", ale vyklubala se z něj doslova legendární hra, o kterou je i po tolika letech stále obrovský zájem. Já samotný jsem se s ní setkal nejdřív v podobě záznamů na YouTube a později ve filmovém zpracování v televizi, které mě velmi oslovilo, a tak když se mi po několika marných pokusech podařilo sehnat lístky do divadla, ani na minutku jsem neváhal. Je ale očividné, že díky Duškově improvizačním schopnostem se obsah během let stále proměňuje a není tudíž stejný. Nicméně důležitá tématika samozřejmě zůstává a je jen k nevíře, jak Dušek stále přichází s novými příběhy a promluvami, které se dané tématiky týkají.
Ne, že bych se vším, co vizionář Dušek říká a říkal bezmezně souhlasil, ale na podiu podával své pravdy s jiskrou, vtipem a neodolatelným charismatem. Ve spoustě věcí jsem se našel, s jinými bych polemizoval a v několika věcech jsem měl pocit, že si i trochu protiřečí. Přesto se domnívám, že v mnoha interpretovaných myšlenkách byla skryta moudrost a jeho osobitý projev, včetně vokální kreativity a tematického zanícení mi nedával příležitost se, byť jen chvilku, nudit.
Samotné představení se ale slovy špatně popisuje, protože se jedná de facto o filozofickou přednášku s přemýšlivým pohledem na svět a život, v níž Dušek jako silnou zbraň používá humor a hudební složku, s kterou mu pomáhají jeho kolegové Alan Vitouš a Pjér La Šé´z. Nicméně, mně je podobná forma divadla sympatická, pokud tedy své myšlenky nabízí, ale nevnucuje a vyvolává přitom otázky v hlavě, aniž by mě tloukla svými svatými pravdami. A Čtyři dohody právě takové jsou. Občas nabídnou nelichotivou reflexi současné doby, občas poskytnou lžičku úsměvného medu, občas vyvolají nepříjemnou otázku: Nechovám se někdy taky tak? Nedělal jsem při výchově svých dětí podobné chyby? Lze vůbec žít tak, abych sobě a druhým nějak neubližoval?... Zatím totiž nejsem bohužel svatý, abych si občas nezahřešil slovem, někdy si něco nevzal osobně a nevytvořil si čas od času nějakou tu domněnku. Vše se však snažím dělat tak, jak nejlépe dovedu a to ostatní se pokusím alespoň omezit na minimum, i když vím, že je to jenom divadelní představení. Jenže ty otázky při jeho sledování přicházejí a právě v tom je - alespoň pro mě - jeho největší smysl. Osobně tedy vřele doporučuji, i když je jasné, že ne každý to musí přijmout jako já. Nicméně Čtyři dohody rozhodně stojí za to, aby se nad nimi člověk přinejmenším zamyslel, přičemž to myšlení je o to příjemnější, že se u něj člověk navíc směje. A kdyby nic jiného, tak tohle se počítá. Humor s obsahem.
P.S. A pro ty, kteří by měli zájem, tak zde je odkaz na představení v jeho televizní podobě - https://www.youtube.com/watch?v=Kx71BFDlUQQ&list=RDKx71BFDlUQQ
KUTNÁ HORA – MĚSTO PRO MŮJ ŽIVOT
Někdy mívám pocit, že si "čas" dělá, co chce. Místo aby plynul stejnoměrně, tak skáče, plíží se, uhání, nebo naopak téměř stojí. No a v tom novém roce si prozatím říkám, že neuhání, ale pořídil si doslova raketové motory a stiskl START. Fakt je to fičák, který mě nenechává vydechnout, ale nemám právo tu hořekovat. Vždyť všechny své lásky, kterých je poměrně mnoho - rodina, hudba, literatura, příroda, sport, cestování, filmy… - jsem si vybral sám a dobrovolně jim věnuji svůj čas. Nicméně dnes je ponechám všechny stranou, přestože první naše aktivity sportovní, kulturní i cestovatelské již nesou nálepku nového roku a povyprávím vám o dvou zdánlivě banálních zážitcích, které mě ovšem vnitřně velmi potěšily.
Ten první se odehrál při zpáteční cestě vlakem z Brna, kdy jsme s Martinou nastoupili do vozu plného studentů jednoho maturitního ročníku ze Dvora Králové. Volné místo jsme našli u jejich učitelek a po krátké chvíli začali spolu živě diskutovat o cestovatelských zážitcích, současném školství a mladé generaci. A kupodivu to nebylo lamentování ani stěžování, protože obě učitelky se shodly, že jejich děcka jsou prostě skvělá. Popravdě bral jsem to se shovívavou rezervou, neboť každý si chválí to svoje. Ale pozvolna jako by začalo vozem prostupovat a šířit se jakési vlnění. Zvláštní atmosféra? Jistě, hluční byli všichni dost, to je pravda a jejich diskuse rozhodně nebyla tichá pošta. Nicméně to byla pohoda a spontánní veselí, ve kterém jsem si všimnul, že studentící jsou sesedlí po šesti na čtyřkách a hrají nejrůznější společenské a slovní hry, při kterých zanechali mobily v kapsách a jen se spolu baví a ještě vyzývají své kantorky, ať jdou hrát s nimi. Musím říct, že ta mladá energie mě doslova nadchla, stejně jako to, jak jsme se shodli s oběma pedagožkami (podotýkám, že jedna z nich byla starší než já) na tom, že životním posláním učitele není tupě memorovat věci, které se dají snadno odvodit nebo zjistit několika kliky na internetu, ale probudit v dětech touhu po poznání a posouvat je blíž k dobru… A tak, když v Pardubicích vystupovali a při loučení se několikrát omlouvali za svou hlučnost, dal jsem zapravdu jejich učitelkám: „Byli jste skvělí…“.
No a druhý příjemný zážitek, kdy se chce člověk jenom zastavit a být, se odehrál dnes ráno, když jsem se vracel po noční domů. Říká se, že i nejkrásnější věci, když je jich v životě hodně a trvají dlouho, se člověku omrzí. Nicméně mě se Kutná Hora a její skvosty zatím neomrzely, přestože zde žiju - ač nejsem rodilý kutnohorák - s malými přestávkami již 45 let a z toho 35 let v této uličce. Život na nádherném místě prostě nezevšední a pokaždé, v létě či v zimě, když se jí procházím a vidím všechnu tu krásu, cítím se blaženě. Stejný, i když vždy jiný pohled. Jednou, jakoby čerstvě pocukrovaný sněhem, jindy rozzářený pouličními lampami, či naopak zapadajícím sluncem nad Barborou… Nicméně vždycky je ten pohled nádherný.
A tak se nedivte, že když se pohybuji v nějakém jiném městě nebo rozsáhlé aglomeraci, uvědomím si, jak jsem rád, že můžu žít na tak pěkném a klidném místě… Místě, co není rušným velkoměstem ani zapadákovem, prostě kde je všeho tak nějak přiměřeně. A přesně takovým místem Kutná Hora - alespoň pro mě - určitě je. Cesta k její nové svěží podobě byla jistě ovlivněna zapsáním na seznam UNESCO, po kterém proběhla rekonstrukce a obnova mnoha památek i měšťanských domů. K tomu za éry nechvalně proslulého Davida Ratha došlo i k opravě Jezuitské koleje a vzniku Galerie středočeského kraje, která si za svoje krátké trvání stihla vybudovat docela slušné jméno. Těžko říct, jestli si to Rath stavěl jako takový svůj pomníček, viděl sám sebe jako mecenáše umění ve stylu Medicejských, nebo v megarekonstrukci viděl způsob, jak si ulejt nějaké ty miliony. Nejspíš všechno dohromady. Nicméně krásně opravená impozantní stavba s neméně nádhernými zahradami tu je a potvrzuje, že i takový Rath je nakonec asi k něčemu dobrý.
A tak pokaždé když se rozhlížím a obdivuji jedinečnou atmosféru svého města, kde se historie mísí s pohodou kaváren a magických uliček, nemám slov. Prostě něco úžasného, co stvořili šikovní lidé před několika stoletími a co si musí člověk oblíbit aniž by byl znalcem architektury, stavebních slohů a stylů či uměleckých směrů. Prostě se zde krása snoubí s věčností.
No, a když tohle všechno ještě umocní příjemný pocit z krásného bydlení v domě, který má svou vlastní zajímavou historii a v bytě s malovanými stropními trámy a zelení na dosah ruky, není co řešit. To je člověk prostě šťastný tam kde je a nechce se přesazovat jinam…