DÍKY, ZA DÍKY
Před pár dny jsem dostal email, který začínal: „Pane trenére, pro někoho z vašeho okolí jste hrdinou a nominoval vás do soutěže „Díky, trenére“, která se snaží ocenit práci trenérů dětí a mládeže. Společně vám chceme vyjádřit velké uznání a poděkovat za oddanost svým svěřencům…..“
Pane jo, na takový šoking jsem rozhodně nebyl připraven a možná jen ten kdo mě trochu víc zná, dokáže empaticky odhadnout, jak mě podobné situace přivádějí do rozpaků. Nikdy jsem totiž nebyl sběratelem jakýchkoliv ocenění a nepředpokládám, že v dohledné době této části čtvrtohor, se to změní. Jsem jenom trenér, který má v první řadě rád trénování dětí, hokej a sport jako takový. No a od toho se odvíjí to všechno ostatní, co mě na tom baví. Stejně jako přesvědčení, že láska ke sportu je nakažlivá. A proto se snažím své hráče zaujmout, nakazit svým nadšením pro věc a zapálit v nich ten správný knot.
Někdo se možná zeptá, proč to zde tedy píši? A právě tomu odpovídám, že bych rád touto cestou poděkoval onomu neznámému a především vyjádřil, jak si toho velice vážím. Upřímně mě těší, že jsou lidé, kteří neberou můj čas a energii věnovanou malým hokejistům jako samozřejmost a jsou schopní takového ocenění. I když popravdě, mně by postačil i jen obyčejný stisk ruky na rozloučenou, který by potěšil a dodal chuť do další práce. Jenže momentálně nic takového nepřipadá v úvahu, protože v době koronavirové k sobě lidé nesmějí mít blízko, nesmějí si vidět do tváří a - byť to rmoutí sebevíc - představují jeden pro druhého potenciální nebezpečí. Ale znáte to - všeho špatného jen do času! Já třeba v posledních pár týdnech v podmínkách nouzového stavu neměl na hokej vůbec pomyšlení a představa trénování mi nečinila radost. No a stačil jeden email, aby se mi to dostalo zase do hlavy a já začal přemýšlet o příští sezóně, jarní přípravě, hráčích….. a začal se opět těšit. Mám samozřejmě hlavu plnou otázek, na které si nedokážu momentálně zcela konkrétně odpovědět, ale mám rozhodně i chuť, snahu a nápady, jak nějakou formou, třebas i domácími tréninkovými plány, od května zase vyplout do nové sezóny.
Přeji proto všem zdejším čtenářům, hráčům a rodičům i nadále pokud možno pevné zdraví a optimistickou mysl, protože s uvedenou kombinací, jak věřím, člověk zvládne i časy krušné. A jak říkali staří námořníci: „Vždy nejméně stopu vody pod kýlem a příznivý vítr!“
P.S. Jo, a pokud bude chtít autor mé nominace odstranit, jako v Poště pro tebe, tu pomyslnou stěnu anonymity, budu rád, když mu budu moci osobně poděkovat.
JAK JSEM SE STAL MISTREM SVĚTA
Místo zrušeného mistroství světa v hokeji kvůli virové epidemii, uváděla letos televize jako náhradní program záznamy starých slavných zápasů. Ani já jsem tedy neodolal kouzlu starých časů a shlédnul dodnes jeden z neslavnějších zápasů s Ruskem, abych si připomněl tu neopakovatelnou atmosféru jednoho zdánlivě obyčejného dubnového večera stráveného u televize v obyváku staroboleslavského domku mých prarodičů.
Původně nic nenasvědčovalo tomu, že by ten den měl být něčím významný, naopak až do podvečera se zdál být úplně obyčejným dubnovým čtvrtkem, který nabízel na velké zahradě předškolnímu prckovi, kterým jsem tehdy byl, tradiční celodenní eldorádo. Ale již odpoledne se ukázalo, že ten den bude v lecčem jiný. Vždyť dědeček s babičkou, lidé, kteří byli zvyklí celý den něco dělat - v kuchyni, v domě, v dílně nebo na zahradě - totiž veškerou svou jinak nikdy nekončící práci přerušili a něco před pátou mě zavolali k televizi. „Pojď se taky dívat, za chvíli začíná hokej!“ Je to vůbec možné, že by se tihle antisportovní lidé, na které bych si rozhodně nevsadil, že tuší, co v hokeji znamená zakázané uvolnění (pssst, nikomu to neříkejte, ale já to tehdy ještě taky úplně přesně nevěděl), dívali oba dobrovolně na hokej?
„Jenže dneska hrajeme s Rusákama!“ prohlásila nezvykle odhodlaně babička, od které bych sportovní zápal nečekal, byť jsem občas slýchal její vášnivé vypravování o tom, jaká byla v mládí aktivní Sokolka a hrávala i házenou, dokonce snad župní přebor, a jak ráda dávala góly odrazem o podlahu, protože proti něčemu takovému byla soupeřova brankářka skoro bezmocná. Moc mi tohle plamenné vzpomínání k tehdy pětašedesátileté důchodkyni nepasovalo, protože jsem si ještě neuměl představit, jak jednou budu sám vzpomínat na své sportovní milníky, které by do mě lidé (tím spíš ti teprve čerstvě pětiletí) asi řekli ještě o dost méně než do mé babičky její házenou.
Co jsem ale už vůbec nechápal, byla ta důležitost toho zápasu, a proč jsou na sovětský tým všichni tak nabroušení. Nejen dědeček s babičkou, ale i jejich přátelé ze sousedství, kteří se ke sledování připojili, se tvářili mnohem vážněji, než když proti nám stáli třeba Finové a i jako malé dítě jsem vycítil, že v tom není jen obyčejný zápal pro sport. A přitom mně se zdálo, že ti nadupaní sovětští kluci to na ledě umějí moc dobře. Všichni kolem mě se na ně ale mračili, jako by jim se svými hokejkami provedli bůhvíco strašného. Bylo jaro roku 1972.
„Majzni ho!!“ vykřikla moje jinak tichá a nevýbojná babička neurvale, když se bouřlivák Jarda Holík na ledě kočkoval s drsným obráncem Ragulinem. Citlivě prožívala každou útočnou akci na obou stranách: Když útočili naši, babička jim pomáhala očima i hlasivkami tlačit puk na správné místo: „No tak... Eště kousek... Tak dělej, plácni jim ho tam! No tak... Šup!!“ Naproti tomu když se naši bránili, babička vytrvale opakovala své „pryč, pryč, vyhoď to....“ doprovázené pro větší účinek výmluvným máváním rukou. Děda nedával svoje emoce tolik najevo, ale s o to větším gustem pak vítal každý gól, když to tam našim doopravdy padlo. Do půlky zápasu měl takovou příležitost hned třikrát a zbylých 30 minut čistého času jsme se pak všichni až do konce strachovali, aby Rusáci nevyrovnali, protože kdyby se jim to povedlo, mistry světa by byli už zase oni.
„Když se všema prohrajou, ale Rusáky porazí, budu spokojenej,“ prohlásil tvrdě dědeček a já nad tou divnou logikou jen nechápavě kroutil svou dětskou hlavou, protože to bychom přece nejspíš skončili úplně poslední! Když se na konci zápasu vteřiny neuvěřitelně pomalu vlekly, babičce cukalo fanouškovským vzrušením celé tělo: „Jééééé, jeje!! Pryč, pryč!! Honem, seber mu ho!!!“ dávala našim reprezentantům přes rozmlženou obrazovku hlasité trenérské pokyny. Nikdy před tím ani nikdy později jsem ji neviděl tak nervózní. Už jenom posledních pár vteřin a byl konec, všichni jásali, že jsme vyhráli 3:2 a že budeme po dlouhých 23 letech zase jednou mistry světa a to dokonce doma v Praze. „To mají za to!!!“ zhodnotil výkon sovětského týmu úsečně dědeček a mizel se uklidnit se sousedem a krabičkou cigaret na zahradu. Jenže když jsem se ho zeptal, za co, neodpověděl mi.
„To máš jedno, jsme mistři světa.“
„I já?“ zeptal jsem se nejistě, protože jsem celou dobu zápasu jen ležel na gauči a zdálo se mi vůči těm, co se o věc zasloužili přímo na ledě, trochu nespravedlivé získat za pouhé líné válení tak ceněnou věc, jakou je mistrovský titul. „I ty.“
A tak jsem se ve svých pěti letech jako předškolák stal poprvé mistrem světa v hokeji, aniž bych znal pravidla či uměl pořádně bruslit a začal jsem pomaličku chápat, že takhle podivně to u nás funguje. Když se vyhrálo nad Rusy, byl u nás prostě mistrem světa každý, nebo se aspoň tak cítil; možná jen ti ne, kteří si pak na jiné úrovni museli to nečekané vítězství zodpovědět. Od té doby jsem se podobným způsobem a s podobně marginálními zásluhami stal mistrem světa v hokeji ještě devětkrát a jednou jsem tak dokonce vyhrál i olympiádu.
Dnes už jsou hokejové zápasy vyhrocené kvůli úplně jiným věcem než tehdy v roce 1972, ze kterého mám svou první vědomou hokejovou vzpomínku. A kdoví, je možné, že právě tento iniciační fanouškovský zážitek z předškolního období výrazně přispěl k tomu, abych se o sportovní dění a hokej celý život zajímal.
DESATERO RADOSTÍ
Sedím si v křesle našeho obývacího pokoje, do kterého odvážně nakukuje jarní sluníčko a pohled ven z okna ničím nenaznačuje, že tam kromě barevných kytiček a keřů na různých místech rozkvétá i něco jiného, mnohem záludnějšího a nebezpečnějšího. A protože s tím spojený mediální příval na mě útočí ze všech stran, je na čase rozpustit v krevním řečišti i pár endorfinů a dodat si trochu dobré nálady myšlenkami na něco hezkého, co mám rád a být za to rád.
1. Žiju, vidím, slyším, cítím a chodím. Prosté, ale každý to nemůže říct. Stejně jako to, že bydlím v zemi, kde je mír a svoboda - i když momentálně nouzová. Abych tedy tak moc nelhal; ona ta moje chůze je taky někdy nouzová - po ránu spíš připomíná snahu o demonstrativní sebepoškozování a informace protékající mým mozkem čím dál víc připomínají listy na podzimní řece - občas se nějaký spíš jen shodou okolností zachytí u břehu, ale jinak proplouvají nezaznamenány a tiše do dáli směrem k věčnému moři. Uvědomuji si tak s každým dalším dnem mnohem silněji, že to mám čím dál blíže ke starobnímu důchodu než ke kolébce, a o to víc jsem rád, že stále žiju, vidím, slyším, cítím a chodím.
2. Mám co jíst, co pít, co si oblékat a dokonce mám na výběr! Takže fakt pohoda. Ovšem již ve starém Řecku Epikurejci doporučovali jen rozumné holdování životním radostem, za což byli káráni a hanobeni. Ale ukazuje se a současná situace to jen potvrzuje, že epikurejská filozofie nebyla nemoudrá ani nemravná. Šlo jí totiž především o radost ze života a obyčejné potěšení z jídla, pití i lásky než o marnotratnost, obžerství a pohlavní nezřízenost. A v tom je právě ten důležitý rozdíl, který mě nutí k vděčnosti za to, že mám co jíst, co pít a co si oblékat, protože ani to není v dnešním světě zdaleka taková samozřejmost, jak se může zdát
3. Bydlím v teplém suchém domově, a ne pod studeným mostem. Bydlím dokonce v místech, kde to mám moc rád a v bytě s krásnými původními gotickými stropy, kde se cítím šťastný. Je tedy pravda, že moje dcerka s drobným projevem přetrvávající názorové vzpurnosti a na čele s vráskou vzdoru oponuje, že je to staromódní bydlení, ale mně se líbí. Inu, své k svému. Za domem mám i velkou zahradu, a ač nejsem převlečený Přemek Podlaha, práce na ní mám rád. No a v karanténní době je to osvěžující oáza, kde sice na vytuněných záhoncích došlo přes zimu pod zemí k nějakému nekontrolovanému cibulovinovému grupáči, ale aspoň mám důvod k pobytu na čerstvém vzduchu – samozřejmě v dostatečné izolaci.
4. Jsem obyčejný výpravčí na nádraží, což je někdy důvod k vtipným i kritickým poznámkám. Co by ale za moje placené zaměstnání jiní dali? Ve světě přece žije víc než 27 milionů tak zvaných moderních otroků. Nebojte se, o práci psát nebudu, a vlastně ani nemůžu, protože podle morálního kodexu zaměstnance, nesmím sdělovat interní informace a především musím vytvářet pozitivní obraz o svém chlebodárci. Já mám svou práci ale i po těch letech skutečně rád, i když prvotní zamilovanost to už rozhodně není.
5. Mám krásnou a šťastnou rodinu, za což náleží největší poděkování jedinému člověku. Ovšem i jednou jedinou ženou je možné srdce naplnit po okraj, až přetéká, jako se stovkou žen v náručí ho usušit na prach. Své děti mám pochopitelně neméně rád, neb je to krev mé krve a neustále mě fascinuje, jak již jsou: velké, samostatné, šikovné, vzdělané, nadupané aktivitami... a vůbec mě k tomu už nepotřebují. Pravda, moje představa o tom, že otec dcery se automaticky stává otcem půvabného, pořádkumilovného, něžného, voňavého stvoření, které se živí převážně vůní květin a kolem puberty volně a bezkonfliktně přechází od hry s panenkami k listování v módních časopisech, vzala již dávno za své. Ovšem dění posledních dní a příležitost strávit spolu mnohem víc času, víc se naladit stejnou frekvenci, víc si povídat, víc se vnímat a přemýšlet o sobě, my jen potvrdili, že mám krásnou rodinu a super děti. Samozřejmě mi občas lezou i na nervy, ale já jim ostatně taky, takže jsme si fifty fifty.
6. Na rozdíl od 775 milionů lidí umím číst, psát a počítat. Už čtyřicet let sice čekám, kdy v praxi využiju znalosti normalizační Občanské nauky a moudra některých pedagogických strážců ideologické čistoty socialistického studenta, ale holt nemůžu mít všechno. O to víc jsem rád, že již přes třicet let mohu svobodně vstřebávat, posuzovat a rozlišovat přicházející informace a chápat současnost i historii v souvislostech. Neboť, jak tvrdí moudří, bez poznání minulosti nelze plně prožít současnost. K tomu mám rád knížky, na které mám teď mnohem víc času a díky tomu i češtinu, byť jsem ji nikdy nestudoval a moje náklonnost k ní je čistě uživatelská. Prostě mi dělá dobře mluvit a psát česky, i když netvrdím, že to vždy dělám úplně správně. Asi jak kdysi řekla moje Barča: „Já mám tu svojí pusu tak ráda“. Jo, jo, vychováš všelico, ale geny nepředěláš!
7. Celý můj život je proložen sportovními aktivitami a mluvit o tom, je jen mlácením prázdné slámy. Najednou je ale všechno jinak. Jenže možná nejvýznamnější událost našeho života, kterou právě prožíváme je i zkouškou naší schopnosti obracet přicházející problémy ve výzvy a příležitosti. Doma jsem proto s trochou toho remcání své kamarily zavedl alespoň pravidelnou hodinu společného cvičení. Naoko chladné přijetí se ale postupem změnilo ve vítanou změnu a zpříjemnění společných chvil se spoustou legrace. Samozřejmě že proti Bářiným jsou naše fyzické a obratnostní dovednosti už jen chudší sestra asi jako Říp proti Everestu, což nám dává dcerka nekompromisně pocítit degradujícími vtípky. To už je ale úděl i radost rodičů dospívajících dětí, že po cvičení s nimi odcházejí po čtyřech, protože nejsou schopni udržet stabilitu pouze na dvou končetinách a líce jim hoří, že by na ně neměl ani Mistr Jan.
8. Můj domov se neproměnil jen v tělocvičnu, ale jako většina ostatních taky funguje jako školní jídelna, herna a učebna. Z mnoha stran slyším, že je to vnímáno jako nepříjemná komplikace, problém a starost navíc, ale popravdě – já si to užívám. Vždycky jsem se snažil být takový ten typ táty hrdina-kamarád-učitel a domácí škola mi dává širokou paletu možností k realizaci a příležitost víc s Barčou hovořit, přemýšlet a společně hledat odpovědi a informace. Abych to jen neidealizoval, je taky pravda, že naše nedávná dějepisná diskuse okolo první poloviny minulého století a hlavně Locarnské dohody, ode mě vyžadovala výkon hodný klidu budhistického mnicha, abych mladou ženu s názorem občas nevzal a nepřehnul vejpůl. Na druhou stranu, když pak za mnou přišla v intelektuální nouzi, přestože se domnívá, že jsem se zasekl u kuličkového počítadla, s dotazem zda bych jí pomohl vysvětlit goniometrické funkce – sinus a cosinus - tak jsem si to užil. Nenuceně jsem se zamyslel, ale jen trochu, aby bylo vidět, že nelovím matné vzpomínky ve vzduchoprázdnu dávnověku, ale že se naopak prohrabuju záplavou různorodých vědomostí, abych vybral tu pravou. Pak jsem jen pokýval hlavou na znamení, že bohatý fundus vydal kýžený plod a světácky dodal: „To by snad neměla být taková potíž!“ Nenápadně jsem pak odběhl za kolegou Googlem, aby mi rychle oprášil vědomosti a já si mohl užívat to chvilkové opojení z domnělé intelektuální převahy. Díky za ty dary!
9. Zastávám názor, že kromě mláďat, je hudba největším zázrakem, kterým jsme, my lidé, byli na této planetě obdarováni. Často si proto dělám radost a vydávám se do světa hudby a občas i nejen jako posluchač. Většinou si pak zahraju na jednu z Adamových kytar, protože kdo má tu mojí pořád ladit. Před pár dny mě ovšem Martina, momentálně pracující z domova, požádala s šibalsky vyzívajícím úsměvem: „Dal by si to ještě?“, zda bych jí k tomu nezahrál na piano. Mačo ve mně neodolal a po delší době jsem trochu nejistě donutil své prsty opět k organizovanému pohybu po klávesnici a připomněl si, jak to mám rád a jak hudba rozněcuje něco příjemného, co s rozumem nemá nic společného.
10. Boj s koronavirovou epidemií se sice změnil v sociální izolaci, přesto mám stále pár skvělých přátel, s kterými si můžu díky telefonu či internetu i tak pořádně pokecat a uvést přitom svět na pravou míru. Je ale dobré si taky občas uvědomit, že víc než polovina světa nemá internet vůbec, natož aby vlastnila počítač, notebook, či utržené sluchátko, a co teprve potom ta data v něm. Važme si proto toho, co máme - nic z toho není samozřejmost!
Jak tedy vidno, jsem v podstatě šťastný člověk. Člověk, o kterém se nebudou nikdy psát knihy, ani točit filmy, ale spokojený se svým životem i v této komplikované době. A věřím, že pokud byste si chtěli dát tu práci, jistě byste si své vlastní desatero, dvanáctero, či dvacatero dokázali taky vytvořit. Tímto smělým tvrzením se s vámi loučím a přeji - ať už jste právě obklopeni svou milou rodinou nebo konzervami z Billy, ať už se nacházíte v náročné práci, v domácím napjatém klidu nebo dokonce v karanténě – hlavně pevné fyzické i psychické zdraví nenarušené pokud možno žádnými útoky škodlivých virů (ani těch skutečných, počítačových či mediálních), a věřím, že v blízké době se již budeme moct v dobré vůli potkávat - zdaleka nejen na tomto blogu.
VÝKLADOVÝ PŘEKLADAČ
Přestože na celém území našeho státu platí další týden vyhlášený nouzový stav a spousta věcí nejen že nefunguje, ale dokonce ani nesmí fungovat, rozhodl jsem se po kratší odmlce restartovat náš web, nebo alespoň jeho blogovou sekci a vytvořit nový příspěvek. Mám totiž to štěstí, že dokonce ani když se sejde jeho úplně kompletní redakce, nemá se při tom kdo od koho čímkoli nakazit.
Původně jsem měl tedy v úmyslu napsat tradiční „Hodnocení sezóny“, což v mém podání představuje skoro mini-esej, kterou je třeba rozdělit do několika porcí, neb vcelku je nestravitelná. Ovšem sveřepé viry zařekly mou hlavu zlověstnou mantrou a nějak se jí do toho nechce. Prostě hokej je v této chvíli myšlenkově na vedlejší koleji a jak znám po více než půlstoletí vzájemného soužití svou hlavu – když to necítí, tak to nedá ani párem volů…
Původní plán jsem proto obratem pár mozkových buněk změnil na to, že si zase po letech úhoru jen tak pro obveselení sepíšu něco pro svůj blog. Věřím a budu se snažit, aby tyto glosy nepřispívali k šíření úzkosti a strachu, jak činí mnohé jiné nepřetržitě chrlící štiplavý dým koronavirové erupce. Ono taky co jiného zbývá než chovat se v rámci možností odpovědně, neblbnout, nepanikařit, dívat se na svět optimisticky a - pokud to bude jen trochu možné – s úsměvem, který umí být stejně nakažlivý.
Teď už ale konečně k dnešnímu tématu, které tak trochu vyplynulo právě z již zmíněné snahy sepsat ono hodnocení – v tomto případě jednotlivců. Jenže takové konkrétní zhodnocení, konkrétního hráče není jen tak, jak jistě potvrdí všichni, kdo něco podobného někdy tvořili. Přes veškerou snahu být objektivní ale i korektní, aby hodnocení bylo smysluplné, se nesmí ani zcela opomíjet dnes stále více propagovanější trend, být nesmírně pozitivní a chválící. Což v praxi znamená případné nedostatky zasendvičovat, to jest buď vložit mezi dva kladné výroky, a nebo použít jemnější a přijatelnější výrazivo. Vytvořil jsem proto takový malý seznam užitečných frází a obratů, kterými nikoho neurazit, byť každá věta sama o sobě může mít i svůj původní výrazový význam. Jako demonstrátor mi padlo za oběť jméno Miloš, protože je to v současnosti velice populární chlapecké jméno – a navíc žádného Milouška v kabině nemáme. Takže:
Miloš je spontánní a energický = Miloš dělá při tréninku bordel, nedává pozor, nesoustředí se a ruší tím i ostatní spoluhráče.
Miloš se rád dělí o své zkušenosti a zážitky = Miloš se často vytahuje.
Miloš má velký potenciál = Miloš je opravdu šikovný, ale žel také líný.
Miloš je v kabině velice společenský = Už nevím, jak ho zklidnit, aby neustále nevykecával se spoluhráči a vnímal, když se něco vysvětluje.
Miloš má velký smysl pro spravedlnost = Miloš neustále žaluje.
Miloš je optimista, který se nevzdává svých dětských ideálů = Miloš stále fandí Pardubicím.
Miloš se často živě zajímá o dění kolem sebe = Miloš rád drbe a zajímá jej všechno, jen ne trénink.
Miloš se již pomalu učí chápat hru = Maximálně jednou za zápas vypracuje něco sám, když mu to předtím alespoň desetkrát vysvětlíme.
Miloš se postupně učí spolupracovat s ostatními spoluhráči = Miloš je sólista, který chce mít vždy hlavní slovo, být sám v záři reflektorů a těžce nese, když to tak není.
Miloš má velmi dobře rozvinuté improvizační schopnosti = Miloš je bolestínek, který při sebemenším střetu sehraje tragickou etudu jak na Národním divadle.
Miloš při komunikaci nezapře známky liberální výchovy = Miloš je rozmazlený víc než Paris Hilton.
Miloš je velmi sebevědomý a nebojí se stát si za svým názorem = Miloš má ego velikosti Jupiteru, musí mít vždy pravdu a je schopen tvrdit věci, které celá kabina a zimák viděl zcela jinak.
Miloš je v poslední době více otevřený novým nápadům = Kdykoli byl letos někdy někde nějaký průšvih, byl tam i Miloš.
Miloš je naprosto svébytná a originální osobnost = Pokud Milošovi něco na střídačce poradíme, udělá si to na ledě stejně po svém a vždy zcela opačně.
Tím se pro dnešek loučím a věřím, že dnešní příspěvek nebudete brát jako nějaký výsměch či zesměšňování, protože snad víte, že vaše děti i vás mám rád. Jen jsem se pokusil vyškrábnout z pomyslné „kápézetky“ zbytky humoru, se kterým se vážné věci snášejí vždy o něco lépe.