sk sršni kutná hora

TEN NÁŠ DIVNÝ, BÁJEČNÝ SVĚT

S koncem roku se symbolicky uzavírá zase jedna číslem ohraničená životní etapa, což celkem přirozeně svádí k bilancování a předsevzetím do roku přicházejícího, a to povětšinou za doprovodu bouchání špuntů šampaňského, rachejtlí a světelných efektů ohňostrojů. Ty, jak se ale zdá, budou letos v některých městech omezeny, což má vzhledem k předvánočním událostem v Praze docela dobré opodstatnění. Jsou prostě okamžiky, kdy jde každá legrace stranou a nedávná skutečnost je pro někoho prostě příliš děsivá a její rány příliš čerstvé. Běh času ale sebevětším smutkem (naštěstí) zastavit nejde a nám tak dnes nastává poslední den v roce 2023.

Přemýšlel jsem tedy, co sepsat jako poslední článek a nakonec mě nenapadlo nic lepšího než si vzít po nějaké době na pomoc opět svůj zápisník s myšlenkami, glosami, citáty či zážitky a podívat se na některé z právě končícího roku. Bude to tudíž velmi nesystematický a nereprezentativní výběr podle toho, co mou mysl a oko při rychlém průletu zrovna zaujalo:

Přednáška Ladislava Špačka na téma Etiketa mě chvílemi uváděla v úžas, když jsem viděl, co za "zásadní otázky" se taky řeší. Naštěstí se jen zcela výjimečně pohybuji ve společnosti, kde se vyžaduje podobná "kinderstube", a když už se v takových situacích ocitnu, používám raději tolerovaný model "roztržitý profesor".
Nechci jen slepě odezíral ze rtů moudrých představitelů, co si mám myslet a nechat se poslušně zastrašovat, ale naopak se chci projevovat svobodně a samostatně. (pocit před druhým kolem prezidentských voleb)
Celý život jsem žil velmi střídmě, nekouřil jsem, nepil, a díky tomu jsem se ve zdraví dožil tohoto válečného konfliktu. (kreslený vtip Vladimíra Renčína)
Polská tenistka donutila Plíškovou ke 36 nevynuceným chybám. (Branky, body, vteřiny)
Není nic lepšího, než když si po ránu nandáte na zubní kartáček indulonu… Vřele doporučuji. (osobní zkušenost)
My starší jsme vám mladším dobrým příkladem, protože na ten špatný se už nezmůžeme. (Bolek Polívka při předávání Českých lvů).
Hokejová rozlučka snad ani nemohla dopadnout špatně, vždyť jí vymyslel Martin, organizoval Martin, šéfkuchařem byl Martin, prostory domluvil Martin, počasí jistě taky objednal Martin – prostě manager ex machina.
Nemůžeme změnit svět, ale můžeme se dobře starat o jednu studánku. (Petr Motýl, Každý svojí rybičkou)
Nevědět je báječné, pokud si je člověk svého nevědění náležitě vědom.
Člověk zapomíná a myslí, že odpouští. (Jan Schmid cituje F.X.Šaldu)
Pravidelně žádné léky neberu a kromě zubaře a povinné pracovní prohlídky ani žádné lékaře nenavštěvuji, s tím že všechny mé neduhy se zjistí až pitvou. Nicméně před pár dny se mnou organizmus za takové zacházení pěkně zúčtoval.
Puberta prý existuje, aby nám, rodičům, nebylo tolik líto, až děti odejdou z domu. (myšlenka z článku na internetu, který jsem dal přečíst Barče, tak uvidíme…)
Nechte nás být. Probíráme tady bolestnou debatu, pro kterou máme dost dobré soukromé důvody. (neznámý chlapec, zřejmě budoucí právník, který si nepřál, abych ukončoval jeho sjednávání spravedlnosti)
Žijeme ve světě, kde je pohřeb důležitější než zemřelý, svatba důležitější než láska, vzhled je důležitější než mysl. Žijeme v obalové kultuře, která pohrdá obsahem. (Sir Anthony Hopkins)
Na znamení horoskopu jsem nikdy moc nevěřil, ale když jsem před 40 roky jako Kozoroh, což je prý esence konzervativního důchodce s tabulkářem, začal randit se svobodomyslnou a nespoutatelnou Lvicí – byla to výzva. Ale zjišťuji, že život v rozdílnostech, před kterými astrocharakteristiky nejdůrazněji varují, je úžasně krásný a barevný.
Je to ten typ mužského, co má potřebu vysvětlovat holkám, jak mají čůrat v dřepu. (Barča o …)
Občas se naštěstí třetí směje, i když se dva neperou.
I když se od sebe jednou vzdálíme tak, že už k sobě nedosáhneme a naše hlasy se ztratí v dálce, už tkví ve mně. Zaúpí-li někdy v bolesti nebo úzkosti, zaslechnu ji, ať budu kdekoli. (Ivan Klíma, Láska a smetí)
Asi všichni toužíme po štěstí. Netušíme sice, jakou na sebe vezme podobu, ale namlouváme si, že - až konečně přijde - jistě ho poznáme.
Obecně prý platí, že jak člověk stárne, začíná si více vážit toho, že se může něco naučit a dozvědět. Nicméně já pozoruji, že čím dál míň lidí mé nově nabité vědomosti zajímají.
Jsou chvíle, kdy by prostě bylo jednoduší mít se svým lepším JÁ tichou domácnost.
Když lhář řekne, že nelže, jsou věci tak, jak mají být.
Naše šťastná hvězda i ta nešťastná hvězda jsou jedna a ta samá a jen záleží na nás, jakým pohledem a z jakého úhlu se na ní díváme. (Vlasta Redl, koncert Pardubice)
Co Barča odletěla za velkou louži, jsme doma v úklidu velmi uvolnění. Když je totiž dcerka doma, snažíme se jít příkladem, abychom mohli vyžadovat pořádek i po ní. Ovšem teď - naprosté bezvládí.
Ale pane učiteli, vy jste přeci říkal, že rodiče se mají poslouchat. (jeden Adamův žák při školním výletě v K.Hoře, poté co Adam odmítl mé pozvání k návštěvě)
Občas mě televizní zpravodajství přivádí k myšlence, zda tu není jenom proto, aby měl člověk svou pravidelnou dávku negativních emocí.
Bůh myslí v géniích, sní v básnících a spí v ostatních lidech. (Jan Klíma, Smrt má ráda poezii)
Říkat pravdu bývá často komické či sebezničující. Ale když jeden lže a druzí si ty lži žádají, vypadá to, že jsou obě strany spokojeny. (myšlenka po jednom vystoupení poslance Babiše)
Byla jsem šťastná z jejich štěstí. (Martina po koncertu skupiny Jelen v O2 areně)
Lepší než vysedávat v knihovně je spávat se sečtělou ženou. (Gaius Asinius Polio)
Poslední dobou mám pocit, že lidé nějak ztrácejí lidskost, tu nejzákladnější lidskou vlastnost. Vlastnost, která snad jediná propojuje tento svět navzdory různým názorům, zájmům, navzdory všemu. (Jitka Zelenková, Vánoční poselství)

Máme tedy za sebou další rok v kulisách, které bychom si nejspíš rádi namalovali trochu jinak a po svém. Přesto věřím, že každý v něm zažil něco krásného, nezapomenutelného, co jej posunulo dál a přivodilo mu pocity štěstí a radosti. No, a pokud toho náhodou nebylo tolik, jak by si třeba někdo přál, bude mít alespoň následovník právě končícího roku postaráno o motivaci snažit se být lepším. Přeji vám všem, ať do něj tedy vstoupíte tou správnou nohou a je to rok plný krásných zážitků a setkání spřízněných duší, který za to bude ve všech podstatných ohledech stát. No a budu samozřejmě i moc rád, když se (doufám) k oboustranné potěše budeme i dál potkávat virtuálně na těchto stránkách, nebo ještě raději osobně ve zcela reálném světě, ať už je právě ten reálný svět jakýkoli. Lepší prostě k dispozici nemáme.

VÁNOČNÍ PŘÁNÍ

Původně jsem dnes chtěl sepsat úplně jiný článek k letošním Vánocům, ale poslední události změlnily nejen mé představy, ale bohužel především životy mnoha lidí. A tak bych chtěl v této pro mnohé bolestivé době alespoň popřát všem, kterým se ve čtvrtek zhroutila představa šťastných a veselých Vánoc, i těm, kteří vyvázli sice nezraněni, ale se šrámy na duši, aby nalezli co nejdřív své "světlo naděje". Vždyť co jiného by Vánoce měly především představovat, než právě zrození tohoto světla a lásky v našem roztodivném světě.

Přeji Vám všem krásné a klidné vánoční svátky.

TAK ŠŤASTNÝ, AŽ TO BOLÍ

Znáte ten pocit, když vás někdo nebo něco absolutně vtáhne do děje… Najednou je konec a vy si říkáte: Cože? Tak brzy? Podobný pocit jsem měl v sobotu po vystoupení Bryana Adamse v pražské O2 areně. Přiznám se, byl to náš již čtvrtý koncert tohoto kanadského rockera, jenže živá hudba a vystoupení mají pro mě oproti prostému poslechu jakoby o jeden rozměr navíc. No a k tomu musím říct, že každý z těch koncertů měl mimo skvělé atmosféry a výborné muziky pro mě i specifické osobní zážitky.

Tak například hned ten první před dvaceti roky v T-mobile aréně mám spojený s tím, jak při jednom ze svých prvních hitů Straight From The Heart

chodil Adams po okraji pódia, přátelsky se nakláněl k lidem a dotýkal se dychtivě natažených dlaní fanoušků. Pro našeho tehdy osmiletého Adama to byl doslova osudový zážitek, po kterém prohlásil: „Taky bych chtěl jednou takhle hrát na kytaru a plácat si s lidmi“ a začal se učit první akordy… No, a hraje dodnes, i když ne v outůčku, přesto s láskou a muzika mu přináší mnoho krásných zážitků i slušné živobytí.

A například s koncertem z roku 2014 na brněnském Velodromu mám zase ve vzpomínkách spojené své tehdejší hokejové svěřence a jejich rodiče, od kterých jsem dostal lístky jako dárek na konci sezóny. To samo o sobě bylo výjimečné, ale když jsem přikoupil ještě další lupeny pro zbytek své rodinky a tehdejší přítelkyně (dnes manželky) svých synů – tak to byla velkolepá jízda, kterou jsme si fakt užili.

Z mých zkušeností z předešlých koncertů můžu říct, že mezi diváky bývá i plno mladých, které "klasika" z doby, kdy ještě nebyli na světě, také oslovuje a v sobotu tomu nebylo jinak. Možná i proto, jak řekla moje Barča: „…že má Bryan nejsexy hlas na světě…“ Nevím. Ale co vím, že v outůčku od prvního hrábnutí do strun pálil z těžkých kusů a jak bělovlasí Jurové, tak středoproudaři i mlaďoši si v dobrém rozpoložení užívali každou písničku. Bryan Adams si je tak velice rychle omotal kolem prstu. Důležité ale je pojmenovat, čím se mu to podařilo: bez zbytečných proslovů, bonmotů, pompézních efektů i přehnaně otravného hecování davu to zvládl jen svým milým, skromným charismatem, nasazením a vervou, s níž živě prezentoval své největší hity i písně z posledního alba So Happy It Hurts na kterém zpívá, že je tak šťastný, až to bolí.

Na takové koncerty se snažím kupovat lístky do kotle hned pod pódium, abychom si to pořádně užili a vzhledem k tomu jak to Adams svými chytlavě šlapajícími poprockovými vypalovačkami i baladami rozpumpoval, tak by nám stejně byly židle malé (při 18 Till I Die se naše osmnáctiletá dcera doslova vyřádila a s čtyřiašedesátiletým Bryanem se ztotožnila – bude mi 18, dokud nezemřu).

K tomu se povedlo i dobře rozezpívat publikum, kterým se zpěvák nechával s chutí zaskakovat, a to nemělo se zapojením problém. I muzikanti jeho čtyřčlenné doprovodné kapely mu neudělali ostudu a v písničkách si nacházeli místa pro krátká sóla (veskrze milá a osvěžující), ale především předváděli skvělou sehranost. A jak by taky ne, když s kytaristou Keithem Scottem a bubeníkem Mickem Currym táhnou tu společnou muzikantkou kárku už víc jak čtyři dekády.

Celý koncert tak plynul jako pohodová rocková párty v uvolněné srdečné atmosféře s přebohatým repertoárem mocných hitů i příjemných nových písniček, z čehož se jen těžko vypichuje něco speciálně. Závěr celého dvou a půl hodinového koncertu dotáhl Adams v podstatě sám pouze s kytarou a foukací harmonikou. Celou halou začala probleskovat bílá světla mobilních telefonů a u All For Love ani nevadilo, že chyběli další dva parťáci ze studiové nahrávky Rod Stewart a Sting. Adams to zvládl i sám.

Nostalgickou romantiku pak už jen překonala Christmas Time, před kterou se Adams rozloučil s nadšenou arenou s přáním, aby všichni prožili krásné Vánoce a popřál lidem, aby ta radost a sváteční atmosféra zůstala každému v srdci po celý rok.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že po tolika koncertech v Česku a takovém čase na hudební scéně nás Bryan může jen těžko překvapit, či dokonce nadchnout - opak byl pravdou. Malý skeptik ve mně, sice před koncertem našeptával, že ty neředěné emoce radosti a štěstí z prvního vystoupení Jelenů v outůčku před čtrnácti dny, nemůže přebít, protože pro něj je takový koncert prostě jen jedním z tisíce. Říkal jsem si, starý rutinér to nějak odjede na autopilota a nazdar. Jenže chyba lávky! Bryan Adams je skutečná persona z masa a kostí, s kytarou v ruce a skvěle šlapající kapelou za zády, z níž prostě vyvěrá čirá muzikantská radost z živého vystupování a muzikantství. V sobotu po jednom z prvních setu písní prohlásil: „Mám takový pocit, že dnes by to mohl být náš nejlepší koncert v Praze.“ A já říkám, že skutečně byl. A ještě přidávám, že pro mě osobně i hudební vrchol letošního roku.

Vím, že jeho písně již nedosáhnou na TOP příčky hitparádových žebříčků, protože svět a hudba se prostě posunuly dál. Ale pocit štěstí z muziky, touhu po lásce a porozumění budou umět předávat nepochybně dál, protože jsou hrané s radostí a od srdce. A o co víc v muzice vlastně jde…

NAPSÁNO KOČÁRKEM – III

"Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu" se jmenoval seriál rozhovorů spisovatele Vladimíra Škutiny s Janem Werichem a já jsem tady zase s dalším příběhem z volného cyklu "Napsáno kočárkem".

Ve čtvrtek ráno jsem vyrazil prvním ranním vlakem do Brna, abych si opět užil svou oblíbenou dědečkovskou roli. Pokud totiž není potřeba něco většího převézt, dopřávám si ten luxus hromadného cestování, abych se mohl bezstarostně pohroužit ve snění a neriskoval přitom náraz do svůdných svodidel. A přestože na Moravě, ať už díky globálnímu oteplování nebo navzdory němu, celý den a noc sněžilo – vlak přijel na minutu přesně, jako kdyby Brno bylo někde v Japonsku. Cestou z nádraží byla čerstvá sněhová nadílka zatím porušená jen minimálně, a tak jsem si mohl na mnoha místech připadat trochu jako Neil Armstrong. Moje pravé koleno se sice na prošlapávání zavátých chodníků tvářilo jako Andrej Babiš na nabídku kurzu češtiny pro cizince, ale mysl už v duchu plánovala, jak s Amálkou vyrazíme na adventní trhy. No, a protože myšlenka zvítězila nad stávkujícím kolenem, mohli jsme se (než sněhová pokrývka definitivně zmizí) vydat do centra na vánoční tour po brněnských náměstích. Na každém nás vždy čekal vánoční stromek, rozmanitá nabídka stánků s výrobky vhodnými jako dárky a samozřejmě i konzumační zóna – přesto každé náměstí mělo i svou specifickou atmosféru.

Na "Moraváku" jsme se svezli na vyhlídkovém kole, ale oblíbené kluziště jsme zatím ponechali ladem, i když mě nazout brusle a sklouznout se hodně lákalo. Nedaleký "Svoboďák" byl především místem zábavy, který svým hudebním programem rozezpívával náměstí, ale současně i místem setkání s Víťou a Gábinou, což jsem považoval za výstřelek příznivě nakloněné náhody. Jednotlivě jsme sice celkem bezproblémové osoby, ale ve větší skupince se z naší rodinky stává poněkud živočišná směs. Nicméně tentokrát jsme i s přispěním několika svařáčků a moštových nápojů strávili příjemné setkání (řečeno předlistopadovým zpravodajským žargonem) v družném rozhovoru s přínosnou výměnou názorů na aktuální předvánoční dění. Ze "Svoboďáku" to bylo jen pár kroků na Dominikánské náměstí, které díky své klidné a romantické atmosféře je ideálním místem pro velký dřevěný betlém, jenž patří svou stovkou postav v životní velikosti k největším ve střední Evropě. No a "Zelňák" opodál byl zase především řemeslný, nicméně z jeho více jak stovky stánků s kováři, výrobci svíček, mýdel i vánočních ozdob, byl středobodem Zimní bar, kde jsme se posílili před výšlapem na "Špilas".

Jak tedy vidíte, vánoční trhy v ulicích Brna navodily tu pravou adventní atmosféru, se kterou jsme s Amálkou k večeru usedli do šaliny, abychom se vrátili do "Krpole" – tedy domů. Jenže spolu s námi nastupovala i čtveřice rozjařených mladíků s gelovými účesy a celkem nenápadná dívka, která cosi poslouchala ve sluchátkách. Když jsme nastoupili, mladíci obsadili první sedadlo v řadě, o které se během cesty střídali, slečna si s očima zabořenýma hluboko do obrazovky mobilního telefonu a s ušima izolovanýma hudbou od rušné tramvajové společnosti sedla hned za ně a za slečnou jsem seděl já s kočárkem. Hned bylo jasné, že slečna jednoho z mladíků zaujala, tak jsem si řekl, že jako muž, který je vůči ženám nesmělý asi jako František Koudelka z klasické filmové komedie, aspoň tiše odpozoruji něco z moderních trendů, kterak současný muž projevuje ženě na veřejnosti náklonnost. Pohodlně jsem se tedy uvelebil v plastové sesli a byl připraven nejen pozorovat a vzdělávat se, ale v případě, že by můj lektor s gelovou čupřinou přeci jen překročil hranici gentlemanství, jej na to i upozornit.

Ten se nijak nezdržoval okouněním a šel hned na věc; škoda přeci každé prozevlované zastávky, že? Na začátek použil nepřímé oslovení: „No tak chlapci, mírněte se, co pak si o nás tady krásná slečna pomyslí!“ řekl významně a nahlas směrem ke svým kamarádům, ale tak, aby to slečna nemohla přeslechnout. Ta ani nehnula decentně namalovanou brvou a dál se na mobilu snažila překonat svůj osobní rekord v jakési hře.

„Já s vámi můžu samozřejmě souhlasit, ale důležité je i to, jak to vidí tady naše sympatická slečna!“ zareagoval po chvilce na nějakou narážku od přátel mladík a poočku se podíval směrem k ní. Ticho a pohled upřený směrem k blikající bludičce smartfounu mu byly jedinou odpovědí. První ponaučení, které jsem si tedy hodlal zapamatovat, že se člověk nemá nechat odradit prvním neúspěchem.

„Stejně je zvláštní, že tak krásný slečny jezdí šalinou samy, to vypadá jako by snad právě neměly nikoho, kdo by je doprovázel,“ pokusil se mladík takticky zjistit aktuální rozložení figur na šachovnici. Na konci věty nebyla ani tak tečka, jako spíš řečnický otazník spolu s malou nadějí, že přijde nějaká reakce. Naděje trvala jen pár vteřin a mladík po nich jen nespokojeně našpulil rty.

„Ale pánové, zkuste to prosím bez těch vulgarismů, vždyť tady slečna se kvůli vám začne červenat!“ vmísil se po chvilce spřádání dalšího slovního ataku do rozjuchaného žvatlání svých přátel. „Kupříkladu já před takovou dámou mluvím zásadně slušně, ostatně sprostě to vlastně ani neumím.“ rozesmál se prozatím nepříliš úspěšný balič. Snažil jsem si tedy zapamatovat, že špetka opravdu dobrého humoru při svádění nikdy nezaškodí. Nicméně další zastávka byla za námi a mladíkovi se neúprosně krátil jízdním řádem vyměřený čas.

„Copak to asi slečně hraje do sluchátek? Třeba máme podobnej hudební vkus!“ snažil se už skoro žádostivě mladík prolomit neopětované pokusy o navázání konverzace. Jenže i když slečně ve sluchátkách slyšitelně něco hrálo, nepovažovala za nutné se s ním o to podělit.

Když tramvaj brzdila ve stanici, ve které se jeho kumpáni chystali vystoupit, mladík to už nevydržel a na poslední možnou chvíli se odhodlal oslovit dívku přímo. Sundal si ze zápěstí tenký pásek nějakého koženého náramku, poklepal slečně na rameno a řekl: „Tady máte ode mne na důkaz přátelství, stačí mi za něj jedno telefonní číslo.“ Celkem logický pokus vlísat se aspoň do mobilu, když se dívka celou cestu nedokázala od svítící krabičky odpoutat.

Fyzický kontakt už nešlo pominout, a tak poprvé během cesty slečna zdvihla zrak od displeje mobilu, sundala si sluchátka, překvapeně vzhlédla k mladíkovi a perfektní angličtinou rodilé mluvčí se ho zeptala, co se stalo, co si přeje a jestli pro něj může něco udělat. Chlapec zalapal po svém ovíněném dechu a chvíli se marně snažil zpětně rozkódovat, co slečna právě vyslovila, nicméně asi intuitivně vycítil, že to na telefonní číslo nevypadalo.

Poprvé za celou cestu mladíka opustila sebevědomá výřečnost. Chvíli se i zdálo, že v duchu osnuje poslední protiútok, ale náležitá slovní zásoba, která by správně vystihla všechny jeho aktuální myšlenky, se nejspíš nedostavila, protože řekl jen dvakrát zoufale a s dlouhými zámlkami „kenáj… kenáj…“, pak rezignovaně mávl rukou a bez dalších řečí vyskočil ze dveří za svými kamarády.

Když se dveře zavřely, slečna se s omluvným a skoro červenajícím úsměvem podívala na další dosud jen mlčky přihlížející spolucestující a než si znovu nasadila sluchátka a stihla se opět pohroužit do své mobilní hry, pro změnu skvělou češtinou naprosto beze známky cizího přízvuku nahlas připodotkla: „Šulin hloupoučkej!!“ Těžká slova pro rodilé Brity, která byla pronesena smířlivě a vlastně docela potěšeně. Skoro jsem měl pocit, že kdyby mladík jel až na konečnou, nebyl úplně bez šancí.

Nicméně v tu chvíli jako by se malinko napjatá atmosféra v tramvaji uvolnila, lidem povolily tváře do úsměvu a někteří z nich dokonce odcházející skupině mladých flamendrů s neúspěšným baličem v čele z okna tramvaje docela srdečně zamávali. Pokračoval jsem tramvají už jen dvě stanice, ale z celé té výchovné lekce jsem si především uvědomil, že často i jen dvě výstižná slova ve správný okamžik vydají mnohem víc než nešikovně sešikovaná litanie.

Tak alespoň s tímto ponaučením, když už to s tím sváděcím příliš neklaplo, se s vámi zase o něco chytřejší, nebo spíše méně hloupý - loučím. Přeji vlídné další adventní dny a mějte se a smějte se.

PRVOADVENTNÍ TRIPTYCH

Neměl jsem věru během celého listopadu moc času různé aktivity zároveň provozovat a zároveň o nich psát, a tak jsem zatím ani nestihl přidat na své blogové stránky reportáže o cyklovýletu z Roudnice do Prahy s výšlapem na Říp, či z túry Voděradskými bučinami, koncertu Teige v kapli Vlašského dvora, nebo opravdu vtipné zážitky z prvonarozeninové oslavy rošťandy Amálky. Je to možná škoda, protože se jednalo o akce zajímavé, které pro mě byly opravdu pozoruhodným mnohovrstevným zážitkem, ale nerad se vracím k událostem již dávno minulým, obzvláště pokud se na jejich místo v pocitovém spektru tlačí noví mladší adepti. Takže abych se hned na začátku prosince nedostal do dalšího propadu jako náš státní rozpočet, tak vám raději hned povyprávím o prvoadventním triptychu.

VĚNEČEK

V pátek podvečer oživil sál kutnohorského Lorce závěrečný ples tanečního kurzu, na který jsem byl pozván a musím říct, že víc jak v kulturáku jsem si připadal jako v hokejové kabině. Setkání s několika bývalými hráči i jejich rodiči bylo navýsost příjemné a veselé. Jsem rád, že se mi podařilo v řadě z nich probudit lásku k hokeji a chuť ho hrát, a i když se naše hokejové cesty na jaře rozešli, těší mě, že ty lidské ne. A taky, že když se teď náhodou potkáme, neklopí nikdo z nás zraky, na znamení že se již neznáme, ale vždy spolu prohodíme několik milých slov. Ano, hezky se to pábení poslouchá, a přestože já komplimenty, jak některým klukům na hokeji scházím, fakt přijímat neumím - vždy mě spolehlivě dojmou a dostanou do rozpaků. Už asi opravdu stárnu…, ale co. Prožil jsem s těmito kluky hodně společných zážitků od jejich hokejových začátků až po letošek a většina mi doslova vyrostla před očima. A když je najednou vidím, jak se proměňují v dospělé muže, kteří snad jednou napomůžou tomu, aby svět okolo nás byl o trochu lepší – jsem dojatý, šťastný a spokojený.

JELEN

V sobotu jsme pak vyrazili navzdory sněhové kalamitě do Prahy na koncert skupiny Jelen. Na venkovních akcích už jsem je párkrát slyšel, ale nedělní koncert k desátým narozeninám v pražské O2 aréně byl jejich doposud největší halový. Dobrou výchozí pozicí bylo, že byl zcela vyprodaný, druhou příjemností pak, že po našem příchodu do haly nás okamžitě naladila úvodním setem Tereza Balonová se svou skupinou, a byly jsme tak ušetřeni někdy zbytečně dlouhého čekání na hlavní hvězdu večera.

Ta přišla na pódium krátce po osmé a okamžitě nás vzala na lákavou procházku svou desetiletou hudební stezkou, na které se svou energickou hudbou (říká se jí roots music a míchá folkové a country kořeny s rockovou podmanivostí) evidentně trefila do vkusu mnohých Čechů. Jelen v programu střídal písně starší s těmi mladšími a vše jistil osvědčenými hity. Jejich zvláštní magie fungovala od začátku do konce, díky čemuž koncert perfektně šlapal a zpívající, tleskající a tancující dav pod pódiem toho byl důkazem.

Chvílemi bylo až s podivem, kolik energie a emocí dokáže na vyprodané outůčko přenést osmičlenná parta kluků z Přibyslavi, která před deseti lety podle vlastních slov začínala v sálech s deseti až patnácti posluchači. A nyní před po strop nabouchanou O2 arénou měla neskutečný drajv i zvukovou a nástrojovou pestrost, a přičtu-li k tomu přítomnou dynamiku písní a charakteristický pěvecký výraz Jindry Poláka, tak se člověk prostě nenudil ani chvilku a užíval si to.

Odehrát objektivně dobrý koncert na festivalu, nebo v běžném sále je trochu jiná liga než odehrát se stejným výsledkem koncert v naší největší sportovní hale. Rozdíl je v prostředí či akustice míst i v náladě diváků. Zatímco na festivalu jsou strženi atmosférou akce, obvykle počasím i chutí bavit se, v hale je musí kapela dostat do varu sama. Jeleni si jako narozeninový dárek vyzkoušeli tedy i to druhé a obstáli na výbornou. Po jejich bezmála tři hodiny trvajícím vystoupení, totiž odcházelo spokojené publikum s pocitem, že Jelen se za deset roků působení etabloval v kapelu, která má rozhodně co nabídnout, umí pobavit, ale i emočně dojmout a u mě i několikrát vehnat slzy do očí svým upřímným a bezelstným štěstím ze svého první hraní před takovým kotlem. A právě tenhle zážitek byl pro nás z celého večera ten nejpůsobivější, a jak řekla Martina: „Byla jsem šťastná z jejich štěstí“. Ano, takové emoce zažívá člověk jen jednou v životě – když je to poprvé…

ADVENTNÍ TRHY A NEZMAŘI V KOSTELE SVATÉ ANNY

„Když jsem já šel z Nových Dvorů, uviděl jsem Kutnou Horu. Když jsem já šel z Kutné Hory, uviděl jsem Nové Dvory“. S touto říkankou od Jaroslava Vrchlického jsme se v neděli vydali do Nových Dvorů na adventní trhy, jejichž součástí byl i koncert českobudějovické skupiny Nezmaři v nově zrekonstruovaném kostele Svaté Anny.

Mám celkem rád takové příležitosti, když se odehrávají v příjemné atmosféře, která na rozdíl od brutálních obchodních monstrakcí typu Go Ježíšku go! dokáže postupně začít vylaďovat tělo i duši do vánoční tóniny. Možná proto, že se zdejší adventní trhy konaly v krásném prostředí zdejšího zámku a v jeho předzámčí, a možná i proto, že letošní dlouhé babí léto si přes sebe právě včas přehodilo krásný sněhobílý zimní převlečník, splnila tahle akce přesně moje očekávání - pravé a romantické adventní atmosféry s vůní svařáku, zpěvu koled a příležitostí pro setkání s mnoha milými přáteli a sdílení radosti z předvánočního období.

Trhy byly obohaceny i doprovodným programem, jehož vyvrcholením bylo již zmíněné vystoupení Nezmarů v kostele Svaté Anny, které bylo úplně prvním po více než desetileté péči stavařů a restaurátorů. Podařilo se jim tak vzkřísit barokní skvost nedaleko Kutné Hory s unikátní výzdobou interiéru, bohatými nástropními štukami a v patře s prosklenou oratoří, na které sedávala v roce 1750 při mších sama císařovna Marie Terezie.

Připouštím, že mám jihočeské Nezmary rád a atmosféra jejich písní mě vrací ve vzpomínkách do dob mého dospívání, společnosti dobrých přátel a večerů a nocí u ohňů pod hvězdami, kdy jsme jejich písně zpívali. Dále deklaruji, že jsem letos již jednou v Nových Dvorech na jejich koncertu U Hájků byl. Ale to všechno není důležité. Protože, pokud mohlo něco tento nádherný sakrální prostor idylicky adventně prozvučit, tak to byl právě jejich příjemně melodický folk, který se vyhýbá žánrovým fůzím a je založený na krásných vícehlasých vokálech za doprovodu akustických nástrojů.

Skupina i tentokrát hrála pro plný sál – kostel (pro velký zájem musela dokonce přidat ještě druhé vystoupení od osmi hodin) tak, jak je u nich zvykem - přirozeně a s velkým nasazením. V první části vystoupení zazněly písně známé i méně známé z pětačtyřicetileté éry skupiny, které byly prokládány vtipnými komentáři Pavla Drengubáka za vydatné podpory Pavla Zajíce. V té druhé již Nezmaři pozvolna ladili publikum do vánoční atmosféry, aby se v přídavku se zpívajícím publikem rozloučili písní – Kdo si zpívá, má do ráje blíž. A pak už jen poslední poděkování, potlesk, předvánoční přání s přáteli a odjížděli jsme domů plní krásných dojmů, příjemných sekání a pozitivní energie.

Vzhledem k tomu, že z koncertu Nezmarů nebylo povoleno pořizovat záznam, tak pro ilustraci jsem použil alespoň nabídku YouTube a při svitu pokorně se tetelícího plamene svíčky na adventním věnci si uvědomuji, že Vánoce jsou cítit všude okolo nás čím dál citelněji. A tak vám všem - milým návštěvníkům a čtenářům – přeji krásný a klidný adventní čas.

P.S. Během tohoto víkendu jsem si od mnoha lidí vyslechl pochvalná a krásná slova na tento blog. Moc si toho vážím a děkuji všem, ale jak již jsem psal – mám v takových chvílích problém vyjádřit poděkování, které cítím někde v srdci, což byl i tento případ.

P.S.s. Závěrem bych ještě velice rád poděkoval za přátelské pozvání Aleši Němcovi a popřál mu do další práce a podobně krásných akcí jen samé stejně spokojené návštěvníky.

STÁVKOKAZ

Poslední dobou nepíšu své příspěvky tak často a v takové podobě, jak bych rád a jak byste si to zasloužili (asi bych měl blog přejmenovat na České dráhy). Chápu, že výmluva na nedostatek času neobstojí, protože času je z hlediska objektivního pozorovatele stále stejně, jen počet mých různorodých aktivit jakoby stále rostl nad únosné meze. Ale pozor, vůbec to neznamená, že bych si stěžoval, ostatně většinu těch činností, které teď vykonávám, jsem si sám vymyslel a nikdo mě do nich nenutí – naopak si je nadmíru užívám. Nechci si tedy nesmyslně stěžovat, jen upozorňuji, že snižující se počet nových článků má i jiné vysvětlení, než že jsem se stal ještě lenivějším než dřív, nebo že bych dokonce na vás - na své milé čtenáře - zanevřel.

Dnes ovšem vím, že něco napsat chci za každou cenu. I kdyby to měla být jen ona legendární "autorská tečka". Kdybych totiž dnes nic nepublikoval, mohl bych zavdat důvod k úvahám, zda jsem se náhodou také nepřipojil k dnešní odborové stávce. No a vzhledem k tomu, jaký je můj vztah ke stávkování a k odborům vůbec, bych byl v tomto podezření jen velmi, velmi nerad.

Přes veškerý respekt k ostatním lidem a toleranci jejich názorů, si totiž dovolím říct, že netrpím sympatií k odborovému hnutí. Primárním motivem tohoto zavržení bylo na počátku několik ještě revolučních "hnutých" odborářů, myslících víc na svůj prospěch a nestydatě kolaborujících s tehdejším režimem, než hájících zájmy pracujících. Ovšem averze ani v dalších létech nezeslábla a naopak, každou nátlakovou odborovou akcí sílila, stejně jako touha vrcholných předáků po politických funkcích. Nepotřebuji a nechci, aby se o mne jako o zaměstnance někdo (natož pak někdo takový) staral a rád si své zájmy ohlídám sám. A už vůbec nechci dopustit, aby mi někdo říkal, jak tomu bylo před pár roky, kdy mám pracovat a kdy nesmím, protože se to právě nesluší, anžto je stávka.

Jen jednou v životě jsem se aktivně zúčastnil opravdové stávky. Bylo to v pondělí 27. listopadu 1989 a jednalo se o stávku generální, jíž vyvrcholila sametová revoluce. Tuto stávku, pokud vím, neorganizovaly žádné odbory a tehdy se mi především zdálo, že má ona stávka svůj vyšší mravní smysl, protože je posledním hřebíčkem do rakve totalitního socialismu, který se sluší s gustem zatlouct (jak hřebíček, tak i socialismus).

Od té doby se už ale stávkovalo za všelico, ponejvíce za domnělé zaměstnanecké nároky. Peníze totiž hrají v protestech vždy první housle, i když se často schovávají za vznešenější krycí záminky. Vezměme si třeba dnešní vyhlášenou stávku. Proti čemu je vlastně namířena? Ano, proti vládnímu konsolidačnímu balíčku. Že se má šetřit, pod to se skoro každý podepíše, ale překládá si to tak, že když se bude šetřit a škrtat na ostatních, je to nezbytnost, zatímco když se nedej Bože bude šetřit na mně, je to do nebe volající nespravedlnost. A když se ještě prakticky do čela rozhořčených stávkujících postaví právě ti, kteří svou dlouholetou rozhazovačnou politikou přivedli státní rozpočet na buben, můj žaludek - přestože je zvyklý na všelijaká potravinová svinstva - se začíná obracet jako spořivý Alois Rašín v hrobě.

V souvislosti s aktuální stávkou školských odborů jsem si uvědomil, že jsem stávky na škole vždycky podezříval z toho, že je budou podporovat nejen učitelé, ale paradoxně i žáci a studenti, pro které je něco takového lákavým vykolejením ze zaběhlého rytmu. Snad to pedagogické pracovníky mezi zdejšími čtenáři nenaštve (osobně mám ve vlastní rodině hnedle tři pedagogy), ale stávka učitelů mi připadne podobně nátlaková, jako třeba kdyby stávkovali herci. Když se divadelní vystoupení zruší, nic strašného se nestane, jen budou mít diváci víc času, který můžou využít pro jiné vlastní aktivity, které často právě žáci a studenti upřednostňují před časem stráveným ve školních lavicích. Jak třeba řekla s povděkem moje Barča, alespoň budu mít čas na dopsání seminárky. Jenže hlavním cílem typické stávky je, řekl bych, někoho naštvat nebo rovnou vydírat, tak k čemu může být stávka, která většinu zúčastněných potěší?

Nicméně nepopírám a jsem upřímně přesvědčen, že nepedagogičtí pracovníci škol jsou skupinou, která v tomto případě opravdu potřebuje nějaké zastání, ale stávka jako metoda nátlaku se mi z principu příčí ve všech oblastech, protože je vždy spojena s vydíráním někoho dalšího, většinou toho, kdo s věcí samotnou nemá zas až tolik společného (někdy cestující, kteří chtějí někam jet, jindy pacienti a v tomto případě rodiče malých dětí, atd.) A odbory - ty vždy rády využijí příležitosti a věci se ochotně ujmou a poskytnou své bojovné know-how. Přesně tak, jako to okamžitě udělaly další odborové centrály – především pak v kovoprůmyslu. No a díky tomu onen konkrétní a oprávněný požadavek, zapadne v balastu všech postupně přiháčkovaných a galantně uvolní cestu projevům obecného znechucení z politiky a současné společenské situace. Nespokojení jsme přece tak nějak všichni, že, tak proč to těm pánům nahoře nedat sežrat, když je konečně příležitost?! Kde ale není přesně zformulovaný a jednotně chápaný společný cíl, tam zafunguje demonstrace jen jako výlevka a tlampač obecné frustrace a stresu. Výsledky takových akcí jsou pak více než sporné, mimo jiné proto, že jim takové rozmělnění cílů výrazně ubírá na účinku.

Pokud tedy budou i dál vyhlašovány stávky podobného typu jako je ta dnešní a budou-li i nadále stát v jejich čele naše skrznaskrz zpolitizované odbory, které si tím budou přihřívat svoji polívčičku a jejíž předáci budou své angažmá chápat jako předstupeň politické kariéry – tak pro mě tyto akce nebudou a stane se ze mě amatérský stávkokaz. Tudíž, až někdo jednou dostane ten chytrý nápad vyhlásit stávku všech pisálků (což by mělo, domnívám se, ke stávce herců ještě blíže než stávka školní), buďte ubezpečeni, že tady v tu dobu najdete nový článek každý den. Protože Síru na stávky prostě moc neužije.

17. LISTOPAD

Tak a máme za sebou i poslední letošní řádný státní svátek (Vánoce nepočítám, protože se státem toho nemají moc společného), tedy připomenutí listopadových události roku 1939 a 1989. Popravdě, většinou jsme 17. listopadu s Martinou a později i dětmi, jezdívali do Prahy na procházku po nábřeží, na Národní třídu a Václavák, abychom si připomněli události, které - podívám-li se na atmosféru ve společnosti - postupně jako kdyby definitivně přešly do oblasti filmů pro nás - pamětníky. Nebudu dnes obtěžovat dlouhými promluvami, jen prostě napíšu, že já jsem na svátek boje za svobodu a demokracii rozhodně nezanevřel jako mnozí, kteří došli k závěru, že svoboda je pro ně (a tedy podle jejich mínění samozřejmě i pro všechny ostatní) nepodstatnou hodnotou, a zpětně velebí báječné "jistoty" komunistického režimu, kteří se nestydí stavět současnou společnost na roveň s tehdejší totalitou a pro které příslovečný étos "pravdy a lásky" je s odstupem jen terčem posměchu. Jejich věc. Pro mě je to pořád svátek, který mi připomíná nejen dobu, kdy jsem byl o třicet čtyři roků mladší, ale především dny, kdy lidé byli plni naděje, nadšení a optimismu, kdy si nešli navzájem po krku, kdy všechny ostatní nepovažovali zčásti za idioty či ovce a zčásti za nepřátele, jako je to v módě dnes. Svátek, který mi ale i připomíná, že mnohé dnešní skutečnosti vůbec nejsou samozřejmé, i když tak už na první pohled vypadají. Že bych se do staré totalitní éry nechtěl vypravit ani jen na exkurzi s garantovaným návratem. A že i když mám k mnohému dění kolem sebe velké výhrady a leccos mi hýbe žlučí, ve skutečnosti cítím zatracené štěstí, že jsem těch posledních 34 let mohl takhle prožít.

A přestože jsme letos do Prahy nevyrazili, Barča totiž zpívala se školním sborem Gaudeamus na vzpomínkové akci v Kutné Hoře, tak i zde jsem potkal mimo několika dobrých známých i dost lidí s příjemným nostalgickým úsměvem v tváři a jiskrou nadějné vzpomínky. A proto mi nejspíš v té společnosti bylo dobře. I jeden takový den je dobrý den. Koneckonců, k čemu jinému by státní svátky byly, že?

O TOM, JAK MOCNÉ JE BAROKO

Vzhledem k tomu, že na horách napadl první sníh, tma je už lehce po páté a teplota samovolně klesá níž a níž, trochu jsem si dnes večer v našem obývacím pokoji přitopil krbem, z čehož se pozná, že už asi opravdu definitivně skončilo léto. Inu nedá se nic dělat - pokud se chceme těšit na další jaro a léto, je ve zdejším kraji takový zvyk postavit si do cesty i podzim a zimu, abychom měli srovnání a prostor k nadechnutí. Ale nezávisle na teplotě a délce dne se dá přesto stále cestovat a chodit na výlety, neb jak praví známé norské pořekadlo: „Není špatné počasí, jen špatné volby oblečení“.

A taky si říká, že čím je člověk starší, tím víc a rád se otáčí do mládí, protože tráva nám tehdy připadala zelenější, nebe modřejší a všechno okolo krásnější. Jenže to rozhodně neplatí o panství hraběte Šporka na Kuksu, které jsme poprvé navštívili ještě v dobách reálného socialismu. Areál byl tehdy v zdevastovaném stavu, a proto i veřejnosti uzavřen. Byl to hodně smutný a neutěšený pohled a nás by ani ve snu nenapadlo, že se jednou dočkáme jeho celkové obnovy. Ale stalo se a nyní sem jednou za čas vyrazíme pokochat se, ale i uvědomit, kolik věcí, i když si to občas ani nechceme připustit, za poslední roky okolo nás zkrásnělo.

Takže teď už je asi rozklíčovaný název dnešního příspěvku i důvod videoklipu Richarda Müllera, který se zde natáčel před dvaceti roky. My jsme na Kuks vyrazili v sobotu a čekali, čím novým nás opět překvapí, což se ale s předstihem podařilo bohužel počasí. Některá místa dálnice totiž doslova zalehla mlžná peřina a cesta se chvílemi proměnila v solidní horor. To je ale příroda. Stále jí neumíme poručit a je to dobře. Něco většího by asi vždycky mělo stát nad člověkem, protože lidé, kteří jsou zvyklí poroučet všem a všemu, by pak s přírodou setsakra zamávali. No a ve finále mi Martina ještě prozradila, že je to vlastně hrozně sexy vyrazit v takovém počasí na výlet, zatímco většina ostatních zůstane raději doma v teple.

A tak než mlhu zahnalo dopolední sluníčko a mohli jsme vyrazit na túru, byla to ideální příležitost na prohlídku celého areálu. Jeho zakladatelem je hrabě František Antonín Špork, který byl jednou z nejpozoruhodnějších osobností českého baroka a dnešní terminologií by mohl být nazýván "selfmademan", což se na něj myslím dokonale hodí. Jeho otec Jan totiž pocházel z chudé sedlácké rodiny a začínal jako pasáček vepřů. Brzy ale vstoupil do císařské armády, kde se mu díky strategickým schopnostem a rychlému rozhodování povedla kariéra jako hrom. Z obyčejného vojáka to dotáhl až na hodnost generála a za vítězství nad Turky byl povýšen dokonce na polního maršála. Svým počinem si vysloužil nejen kariérní postup a šlechtický titul říšského hraběte, ale i velké jmění, které velmi dobře investoval do koupě rozsáhlých panství. No a jedním z nich bylo právě i to na Kuksu, kde začal jeho nejstarší syn František budovat rozsáhlý areál jako alegorii života. Údolí rozděluje řeka Labe a její levý břeh byl nazýván břehem života, kde na kopci se nacházela kaple pro křty jako symbol zrození a pod ní zámek a slavné lázně s bujarým společenským životem. K lázním je ovšem nutné podotknout, že se zde sice nacházely dva prameny s vydatným zdrojem vody, jejíž složení zadal Špork prozkoumat lékařské komoře – ty ale žádnou minerální či léčivou vodu neměly. Stačil ovšem drobný úplateček a zpráva lékařů vyzněla zcela opačně. No a lázně, které ve své době předčily i Karlovy Vary a patřily k nejslavnějším v Evropě, se mohly začít budovat. Dnes bychom patrně hovořili o velmi dobrém marketingu.

Za mostem na druhém břehu, nazývaného břehem smrti, se pak nacházelo divadlo a dům filosofů s rozsáhlou knihovnou symbolizující moudrost stáří a na samotném návrší pak stál kostel Nejsvětější Trojice a po jeho obou stranách rozsáhlý Hospitál (původně zaopatřovací ústav pro vysloužilé vojáky a později nemocnice s lékárnou) se zahradou, hřbitovem a kaplí.

Nicméně šlechta a závistivci té doby Šporkovi zazlívali nejen bohatství, ale i strmou kariéru, a tak ho neustále provázela pověst sedlákova vnuka a syna pasáka vepřů. Rozhodl se proto přivést do Čech věhlasné umělce své doby, jako byl malíř Petr Brandl, či sochař Matyáš Braun, kterým svěřil výzdobu celého areálu. Dominantu pak vytvořily Braunovy sochy Ctností a Neřestí na terase před hospitálem. Po rozsáhle rekonstrukci Kuksu, která byla ukončena v roce 2015, jsou zde již ale umístěny pouze repliky a originály je možné vidět v místním lapidáriu. Popravdě, při prvním pohledu mi klesla brada v němém úžasu, což se ještě zopakovalo po informaci, že sochy, které Braun tvořil dva roky - se restaurovali dvacet let. Inu pokrok nezastavíš.

Velkým lákadlem byla i prohlídka zrestaurovaných nástěnných maleb z cyklu „Tanec smrti“, což se nám dnešní optikou může zdát v areálu nemocnice poněkud morbidní. Nesmíme ovšem zapomínat, že v době baroka byla smrt a posmrtný život, považovaná za přirozenou věc a k tomu navýsost spravedlivou ke všem. To potvrzuji i obrazy, kde si smrt bere papeže, mnicha, faráře, ale stejně tak na druhé straně císaře, krále, ale i ožralu či blázna. Často se zde proto zmiňuje známé „Memento Mori“ apelující na lidskou pomíjivost. Současníci by ale možná použili spíš citát amerického spisovatele a filozofa Elbrerta Hubbarda - "Neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete živí".

Přestože byl hrabě Šporkl nepochybně velkým mecenášem, milovníkem umění, intelektuálem a filozofem, byl ve své době povařován i za rozporuplnou a konfliktní osobnost, která si libovala ve vyvolávání soudních sporů (jednou se prý soudil i se svým vlastním právníkem) a na Kuksu měl v zahradě vystavené sochy trpaslíků karikaturující podoby jeho odpůrců (což mě přivedlo na myšlenku, v kolika zahradách alespoň pomyslně takto stojím já).

Mezi jeho opomenty patřila i církev, které vadila jeho kritika společenských poměrů, sympatie k volnomyšlenkářství, stejně jako knihy, které vydával ve své soukromé tiskárně. Nejednou byl proto vězněn a obžalován z kacířství. Naštěstí měl ale i dost vlivných přátel, kteří mu vždy pomohli.

A tím bychom mohli symbolicky prohlídku Kuksu ukončit, protože z nedaleké zastávky nám jel za chvíli vlak do Dvora Králové, odkud jsme se pak chtěli pěškobusem vrátit zpět. V minulosti jsem v tomto městě byl mnohokrát, a to jak s rodinou v zoologické zahradě s věhlasným Safari parkem, a nebo s hokejisty na místním zimáku. A vždy to byly velmi příjemné zážitky. Ovšem jedete-li na samotnou návštěvu města, získáte brzy pocit, jako byste se vrátili v čase o nějakých čtyřicet let. Omlouvám se všem čtenářům citově s městem nějak spřízněným, či jen mající jiný názor. Podle mě ale urbanisticky bez jakéhokoliv konceptu, kde se bez ladu a skladu mísí historické centrum se starou industriální zástavbou a panelovými sídlišti, a to celé mezi zdevastovanými prvorepublikovými vilkami a novou zástavbou – šedivé, neuspořádané a ponuré, přesto alespoň něčím sympatické…

A tak jsme raději po svatomartinské huse, která líp vypadala než chutnala, vyrazili směr Krakonošova vyhlídka. Sice se již trochu vyjasnilo, ale oslňující světelná show to rozhodně nebyla, a tak z vyhlídky jsme se mohli rozhlížet, ale vidět jsme mohli tak akorát Dvůr Králové s nejbližším okolím, nikoliv slibované Krkonoše a Orlické hory. Nevadí, snad někdy příště a pokračovali jsme tedy dál po červené cestou K.J.Erbena, kterou ovšem počasí a především pak těžká lesní technika proměnila v kaliště královédvorských hrochů. Přesto jsme po několika kilometrech zablácení jak účastníci Spartan Race dorazili do Braunova Betléma, který nechal hrabě Špork vybudovat v Novém lese svým dvorním sochařem se záměrem vytvořit zde jakési meditační a výletní místo procházek lázeňských hostů z Kuksu.

Ano, tak jako mají Američané Mount Rushmore v Jižní Dakotě s reliéfy svých čtyř prezidentů vysekaných do skalního masivu přímo v přírodě, tak i Češi mají svůj Betlém, kterému dal označení monumentální reliéf v pískovcové skále, představující Narození Páně a Příjezd Tří králů.

Jak už to ale u Šporka bývalo zvykem, ani zde se nevyhnul sporu s církví, když žírečtí jezuité coby majitelé části pozemků původně s výstavbou souhlasili, ale nakonec od smlouvy odstoupili. To se u hraběte setkalo s neskrývanou nevolí a nechal natruc vytvořit i několik soch poustevníků, které měly symbolizovat život v odříkání a zbožnosti, na rozdíl od jezuitů ze Žíreče. Nad sochou Juana Garina (ten vlevo) je možno vidět i erb rodu Šporků.

Bohužel vzhled pískovcových soch za stovky let pod otevřeným nebem značně ovlivnila nejen matka příroda a okolní stromy, ale také vandalismus, ideologická netolerance biblické tématiky a především přechod bojů během všemožných válečných konfliktů. A tak zatímco Braunovy sochy na Karlově mostě i v Kuksu jsou nahrazeny kopiemi a jejich originály byly zrestaurovány, tak Betlém na svého zachránce stále čeká. Potěšitelná a úspěšná (jak dokazuje fotka z roku 2013 a minulé soboty) je aktivita Fakulty restaurování Univerzity Pardubice v Litomyšli, jejíž studenti a pracovníci provedli alespoň odborné vyčištění všech soch včetně hlavního reliéfu.

Další cesta nás zavedla ke Špokovu mlýnu, odkud jsme pokračovali příjemnou procházkou kolem řeky Labe, která zde ovšem působí spíš dojmem malé divoké říčky. Nicméně cestu jsme si zpříjemnili ještě malou zacházkou do pískovcového lomu svatého Klimenta. Místo, které možná mnozí návštěvníci minou, protože k němu nenavádí žádný ukazatel ani turistická cesta, ale za zhlédnutí rozhodně stojí. V minulosti se zde totiž těžil kámen pro stavbu lázní v Kuksu a dnes je zde přírodní galerie soch současných umělců, což myslím smysluplně navazuje na zdejší tradici kumštu Matyáše Brauna.

Asi po patnácti kilometrech cesty jsme se opět vrátili do lázní Kuks, které po jejich zničení povodní a větrnou smrští dnes připomíná především kaskádové schodiště se sochami Tritonů, kde v dovedně vytesaném zábradlí protéká voda z kukských pramenů. Za hraběte Šporka zde prý během vinobraní teklo víno celý den, a tuto tradici se snaží obnovit i současný vlastník vinic „Nad zámkem“ (mimochodem jsou to Vinné sklepy Kutná Hora, které zde obnovily vinohrad v roce 2005). Za nich tedy podle místních teklo víno kamenným žlabem pouze patnáct minut, ale co bychom za to v sobotu dali.

Příjemný výšlap jsme pak zakončili posezením ve viničním altánu s krásným výhledem na protější svah s areálem Hospitálu Kuks, kde jsme svatomartinské putování za krásami baroka začali. A přestože počasí nebylo úplně ideální, těžko být nespokojený; přece kdyby byly všechny dny slunečné, třeba bychom si jich pak méně vážili a méně se i těšili na okamžik, kdy zase vyjde sluníčko.

O SOUDECH A ZTRÁTĚ SOUDNOSTI

Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, říká se. Když nemůžu někomu vyprášit kožich za něco důležitého, učiním tak aspoň za něco jiného. Důležitý tedy není důvod, ale chuť a potřeba prášit. No a pak přicházejí na řadu tzv. zástupné důvody. O tomhle tématu jsem ale původně psát nechtěl a za normálních okolností bych to ani neudělal, protože se zde snažím politice vyhýbat. Respektuji svobodu názoru a nemám potřebu přesvědčovat přesvědčené o svém úhlu pohledu. Ovšem dění a diskuse po letošním udělování státních vyznamenání k výročí vzniku samostatného Československa, mě tentokrát doslova nadzdvihly a po dlouhém váhání i nahnaly ke klávesnici.

Novinkou po dlouhých deseti (a možná i dvaceti) letech bylo, že mezi oceněnými nebyl tentokrát ani jeden provařený agent Státní bezpečnosti, ani jedna pokleslá hvězdička normalizační popkultury, ani jeden kontroverzní podnikatel s veksláckou minulostí a ani jeden zástupce dezinformační a proruské scény. Je to dobře, protože státní vyznamenání by mělo být mimo ocenění významných osobností z politiky, vědy, kultury, sportu a dalších oblastí života za jejich dosavadní práci a zásluhy, současně i projevem určitého společenského konsenzu, že ti, kteří jej dostanou, si ho opravdu zaslouží a nevyvolávají kontroverze. Z tohoto pohledu je i dobře, že nebyli vyznamenáni bratři Mašínové, protože to je zrovna ten případ, který českou společnost názorově rozděluje.

No, a protože za letošní výběr vyznamenaných nešlo tedy prezidenta Pavla moc vyprášit, tak se alespoň ozvaly káravé hlasy a morální apely, zda je vůbec vhodné, aby disidenti, kteří bojovali proti komunismu, brali vyznamenání od prezidenta s komunistickou minulostí. No a s největší kritikou, světe div se, pak přispěchal sám Andrej Babiš, který má stejnou minulost před rokem 89, ba řekl bych mnohem horší, ale oproti Pavlovi se za ní nikdy neomluvil. A taky zatímco se Pavel v dalších letech snažil svou chybu napravit a pracoval pro náš stát, tak Babiš především pro sebe a své podnikatelské impérium. Zřejmě si myslí, že z rukou estébáckého agenta, dotačního podvodníka a mnohokrát usvědčeného lháře by disidenti přijali ocenění mnohem raději. Nevím, ale je evidentní, že tu drtivou prohru v prezidentských volbách o téměř milion hlasů stále ještě neskousl a je tam pořádné mrzeníčko mrzení. No a to je pak každá příležitost alespoň trochu vyprášit kožich dobrá. I když zrovna tímto způsobem je to spíš ukázka velkého pokrytectví, nebo naprosté ztráty soudnosti.

Samozřejmě ozvaly se i jiné kritické hlasy, například Michal Kocáb, kdy člověk k jejich názoru nemůže říct ani popel, protože jejich dosavadní životní příběh a postoje v minulosti jim dávají jistou morální převahu a právo pomyslného soudce. Jenže, kdo z nás prošel a prochází svým životem opravdu bez jediného zaváhání, pochybení a morální poskvrnky? Já tedy určitě ne! A přestože moji předci to od režimu v padesátých letech docela hodně schytali a v mé rodině nikdy nebyl žádný komunista ani jejich přívrženec, tak si například pamatuji, jak jsem jako malé spořádané dítko, netušící jakékoliv neblahé souvislosti skládal pionýrský slib přímo na Pražském hradě a byl na to dokonce naivně pyšný! Nebo, jak mě jako celkem dobře se učícího žáka, se zvýšeným zájmem o dějepis a zeměpis, vyslali v sedmé třídě na soutěž „O zemi, kde zítra již znamená včera“, jejíž okresní kolo jsem probůh dokonce vyhrál! A tak přestože jsem si s komunistickým režimem v budoucnu nikdy víc nezadal a s postupně pobíraným rozumem a životními zkušenostmi se moje myšlení ukotvilo mírně napravo, s velkým důrazem na osobní svobody i zodpovědnost, tak se necítím bez poskvrny.

Ale vraťme se k onomu dilematu, jestli je vhodné, aby disidenti přebírali svá vyznamenání z rukou bývalého komunisty. Osobně si myslím, že každý názor má své právo na vyřčení, ovšem ten konečný verdikt, je na samotných vyznamenaných. Oni mohli, tak jako to v minulosti udělal nejeden oceněný, nebo navržený na ocenění, jej nepřijmout, nebo minimálně deklarovat, že ne z rukou prezidenta Pavla. Ovšem to ani jeden z nich letos neudělal, A jestli obecně uznáváme a oceňujeme jejich morální a životní postoje – respektujme i toto jejich rozhodnutí.

A tak bych závěrem už jen požádal všechny ty, kteří hlasitě křičí, aby překřičeli své vlastní poklesky; všechny ty bijce za pravé pravdy, kteří si často udrželi svůj štít neposkvrněný jen proto, že sami byli pro komunistické prznitele příliš bezvýznamní; všechny ty moudré a setrvale kritizující se ztrátou pamětí na vlastní konformnost a loajálnost bývalému režimu; všechny ty mladé ostře nabroušené, kteří v dobách svobody a blahobytu s očima planoucíma okouzlením z vlastní domnělé nebojácnosti kážou, jak snadné je nepodlehnout metodám inkvizice; a koneckonců i všechny ty opravdové a skutečné morální hrdiny, kteří jen prostě nedokážou pochopit, jak je možné, že všichni nejsou jako oni, z křemene – aby se dokázali upřímně ohlédnout za sebe, jako to dokázal například Milan Uhde, jeden z letošních vyznamenaných: „Kdyby se bralo v úvahu, kde já jsem se všude angažoval jako dvacetiletý, a co jsem napáchal a jaká bloudění jsem absolvoval, tak bych v nové republice nemohl nikdy žádné ocenění dostat. Takže jestli mně se moje úsilí to odčinit a vyvinout se dobrým směrem trpí a přijímá, myslím, že stejnou logikou je potřeba to přijímat i u pana prezidenta“.

NAPSAL SÁM ŽIVOT

Tak nám o víkendu úředně vrátili hodinu, kterou jsme jim zapůjčili na jaře, pochopitelně bez úroků, a to ještě můžeme být rádi za to, že nám taky čtvrtinu neukousla inflace. No jo, s investicemi je to teď prostě složité. Každopádně se změnou času se již řadu let schází naše partička ze studentských let, protože v době, kdy ještě nebyla zdaleka většina telefonů chytrých, jsme podpořeni několika promilovou náladou vyndali své mobily na stůl a svorně pozorovali a uzavírali sázky, komu že se ve tři hodiny automaticky změní čas na dvě. Triviální a možná i trochu připomínající film "Známí neznámí", ale my jsme se u toho tenkrát náramně bavili a dohodli, že právě v tuto prodlouženou noc se budeme pravidelně scházet v soukromém klubu našeho parťáka.

No a nejinak tomu bylo i minulou sobotu, protože jak vědci a feministické hnutí tvrdí, když muži stárnou, dojdou do určitého zlomu, kdy si uvědomí, že vše, za čím se celý život hnali a po čem toužili, najednou postupně ztrácí smysl a je nutno začít odznova a jinak. Muži tomu říkají bod zlomu, ženy a vědci pak druhá míza. Osobně tomu nevěřím a razím teorii, že toto zákeřné období se na nás pozná až teprve podle toho, že nad ním začneme přemýšlet. Takže my jsme moc nepřemýšleli a raději žvanili, pili a vzpomínali.

Jsme totiž taková zajímavá sociologická skupinka originálních týpků, která rozhodně není plejádou vybroušených charakterů a výstavních ctností, ale jen partičkou co spolu kdysi prožila několik intenzivních let, plných bujarých historek, na které si dnes s chutí ráda zavzpomíná a při jejich vyprávění jakoby se znovu měnila v postpubertální chátru.

Nechci ale sklouznout do okruhu bulvárních pisálků, abych zveřejněním některých pikantností z našeho setkání někoho nechtíc a bez postranních úmyslů poškodil a raději tak přisoudím chlapcům propuštěných z domova bez obojku úplně jiná jména a nevhodné podrobnosti zůstanou, jak se sluší, diskrétně za dveřmi pánského kolektivu.

Během tradičního úvodu, kdy každý přednášel úspěchy svého dosavadního života – počet svateb, rozvodů, postupů v práci, výpovědí, zvýšení počtu vlastních či nevlastních potomků a prapotomků jsem se dozvěděl, že Mojmír - náš chodící mamograf, který zná perfektně prakticky všechny pozice Kámasútry a dokonce plánuje i její nové a doplněné vydání – stále žije se svou poslední přítelkyní. Mojmír se totiž dřív na každé zábavě rychle reinkarnoval v Casanovu a intenzivně pak přesvědčoval místní slečny, že dnes je středa. Ovšem před deseti lety na vánočním koncertu skupiny Keks uvěřila jeho lichotkám současná partnerka a v soukromí pak "svolila, aby ji potěšil" (© Guy de Maupassant) – no a jsou spolu šťastní dodnes.

S dalším vyprávěním jsem pak s podivem zjistil, jaký důraz se dá klást i v našem věku na úpravu zevnějšku a především pak prezentaci svého JÁ. Kupříkladu Svatopluk, který byl ve svém klubu naším hostitelem, působil dojmem, že si stáhnul břicho dvěma elastickými obinadly a pod paže mázl King-Kongovy feromony. Oproti mně si vlasy barví od pětatřiceti let, a jak sám říkal, má již všechno přehodnocené, a tak si místo vstávání do práce dopřává "snídani šampionů" (ranní sex). Mimoto je i velkým milovník motorek, který vše opraví, prozkoumá, případně alespoň rozebere. Jak jsem tak poslouchal Svatoplukovo vyprávění, co všechno v životě dokázal a vzpomněl si na jeho školní výsledky, tak jsem si jen řekl, že asi dělám něco špatně. Podobná setkání ale vždy přinesou jedno již nepřekvapivé zjištění. A to, že známky od učitelů a vysvědčení je jen hra s čísly a to poslední, co určuje kvalitu postavení v praktickém životě.

Oproti Svatoplukovi je Kryšpín obyčejný strojvedoucí na trati Praha – Tábor, ale i nenapodobitelný vypravěč, a tak trochu mimoplanetární úkaz. Jeho prvotním znakem je klid, rozvaha a serióznost, kterou podtrhuje úctyhodná paměť na čísla. Jako študáci jsme na jeho dokonalé znalosti jízdního řádu z paměti vydělávali piva při sázkách v občerstvovnách, dnes nás ohromuje znalostí SPZetek našich bývalých profesorů.

Dalším spolužákem na holení (i když u něj už skoro není co holit) je Zdislav, známý též pod přezdívkou "věčný študent". Přes deset let se vyhýbal studiem na nejrůznějších školách službě v naší armádě (tehdy ještě lidově demokratické), až to nakonec musel uhrát na "modrou", což považuje za svůj majstrštyk.

Zato Kazimír mi dlouhé roky vždy pepinovsky líčil, jak jeho potomek hraje skvěle hokej. Nicméně před časem skončil v juniorce, a tak teď jen vedl diskusi o nešvarech českého hokeje s profesionálními poznámkami, které byly pro ostatní naprosto nepochopitelné. Až mu Mojmír řekl, že když před několika roky líčil důležitost otce při organizaci porodního personálu a následně i celkový rozbor porodu z pohledu bývalého důlního záchranáře, že mu rozuměl podstatně víc.

O Ctiradovi já říkám, že je moje silnější já. Poznali jsme se na škole a poznali jsme toho spolu opravdu moc. Taky máme hodně nezapomenutelných zážitků a v tu sobotu jsme měli další. Pan Werich by řekl: „Nic lidského nám není cizí“ a já dodám, dokud to lidské ještě zůstává.

Radomil je poněkud pohodlnější muž, který si k sobě vybral ženu včeličku, která kolem něj celý den pobzukuje a pečuje o dostatek medu. Jejich manželství je již mnoho let spokojené a mohlo by sloužit jako učebnicový příklad, že opaky se přitahují. Radomilův lehce bohémský přístup k rodinným financím je totiž eliminován ekonomicky vyvinutým mozkem jeho včeličky. A zatím co její orientační smysl všude naopak bezpečně zabloudí, jeho schopnost za všech okolností přesně vědět, kde se právě nacházejí a kudy mají jet, je vždy dovede do šťastného cíle.

No nic zanechme planých životních teorií a lustrací lidí, ke kterým mám specifický vztah. Člověk je prostě tvor hříšný, a nebyl by problém najít na každém z nás nějaké ty nedostatky spojené s naší mentalitou, ovšem hledat je již nebudu. Pro mě osobně to bylo opět příjemné setkání a připomenutí skvělých zážitků a nezapomenutelných historek jedné studentské party a k tomu i kupa legrace. A přestože se nám letos změnil čas v mobilech sám úplně všem, stejně si to za rok zopakujeme.

Přeji všem milým čtenářům, aby se co nejrychleji srovnali s drobným časovým posuvem a hodně štěstí v listopadu.

FOLKOVÝ PODZIM

Podzim po určitých tahanicích s letošním "rozšířeným létem" o nadvládu nad Českou kotlinou, zdá se, popadl již ten delší konec provazu a začíná to být cítit na teplotách, ranních mlhách i na postupném převlékání stromů do rozličných odstínů barev, které říjnové přírodě tolik sluší. Ovšem sluší jí i příjemná a romantická muzika, a tak jsme s Martinou vyrazili na dva koncerty, které odehráli dva různí interpreti a v dvou různých městech, přesto je spojovalo několik shodných znaků. Oba byly folkové, i když ani jeden z interpretů není ryzím folkařem a svou muziku svorně obohacují vlivy mnoha jiných žánrů. Oba svou koncertní šňůru pojali jako oslavu svých 50 let na hudební scéně a oba provázeli naše dospívání již od našich nácti let, a tak trochu zestárli spolu s námi.

VLASTA REDL

Prvním byl koncert Vlasty Redla v Pardubicích. Tento osobitý a svérázný valašský muzikant, zpěvák a autor mnoha doslova zlidovělých písniček se svou kapelou skvělých muzikantů zahrál celý průřez svou bohatou tvorbou, ve kterém nechyběly ty nejnosnější skladby ani největší hity. A tou úplně nejznámější písní je zřejmě "Sbohem galánečko".

Předem se omlouvám, ale přestože to nebylo zakázané, nepořídil jsem si z koncertu žádný záznam, a tak jako ilustrující ukázky použiju videa z jiných vystoupení, kterých je na YouTube plno. Já si totiž, i když je to hodně troufalé tvrzení, raději na tomto koncertu zpíval spolu s dalšími v sále, jako tomu bylo i u lidové "A te Rehradice".

„Mezi tím, jestli naše kapela hraje v životní formě nebo ji zrovna hledá, bývá rozdíl minimální. Klíčové je tedy vždy to, jací přijdou diváci. U nich platí, že jaký si koncert udělají, takový ho budou mít," prohlásil Vlasta Redl na začátku koncertu a vzápětí všechny v sále potěšil milostnou zpovědí "Jak vlastně vypadáš", kterou zahrál tentokrát bez závěrečného kytarového sóla, nicméně já pro vás vybral verzi s ním. „Když v tomhle životě se minem - chtěl bych tě najít v nějakém jiném“ – krásný obrat.

„Pardubicím teď asi budu opět nějaký čas fandit v hokeji," vtipkoval moravský bard, který tím chtěl vyjádřit vděk místnímu obecenstvu za opravdu vřelé přijetí. Já tedy fandit asi nezačnu, i když teď hrají velice dobrý hokej, nicméně to mi nebránilo, abych si s ostatními neužil nestárnoucí song "Ještě mi chvilku zpívej", který pro mě osobně patřil k nejsilnějším zážitkům koncertu.

Léta se o Redlovi psalo jako o folkovém písničkáři, což sám mnohokrát dementoval, protože jeho tvorba se pohybuje v širokém pásmu hudebních stylů - od folklóru a folku, přes různé vývojové etapy rocku (folk-rock, jazz-rock, art-rock), což potvrzuje i skladba "Carpe Diem" z období jeho působení v zlínské skupině AG Flek. Jedna z nejhezčích a nejsmutnějších písní s nadčasovým textem, který obzvláště v dnešní době získává na stále větší naléhavosti… „Nadešel asi poslední den, podívej celá planeta blázní…

„Byly jste opravdu výborné, inteligentní a citlivé publikum, které udělalo z našeho koncertu mimořádnou událost", řekl závěrem Redl v návaznosti na své úvodní slovo. A co napíšu závěrem já? Snad, že ať už je člověk letitý fanoušek Vlasty Redla, nebo zavítal na jeho koncert poprvé v životě, čekalo ho setkání s někým, kdo dokáže rozdávat radost, lásku, moudrost a hudební fantazii a slyšel při tom muziku, která s léty nestárne, ale zraje jako nejlepší víno. Protože hudba málokterého autora má podobný mozartovský dar věčného mládí, což potvrdily i závěrečné "Husličky".

FOLK TEAM

Teď už se ale přesuňme k již zmiňovanému druhému koncertu, protože jakmile se objevila informace, že letošní oslavy svých 50 let na hudební scéně uzavře legendární brněnská skupina Folk Team na prknech Mahenova divadla, ani na chvíli jsme neváhali, zda na něj jít. A přestože cesta do Brna byla tentokrát krkolomnější než obvykle, tak už nyní můžu prozradit, že jsme vůbec ničeho nelitovali, koncert si náramně užili a hodně si i zapívali. Jako například u písně "Skála", kterou jsem před časem použil pro jedno vlastní video.

Tvorba této skupiny, která vznikla již v roce 1973, by se mohla dělit podle mnoha různých kritérií. Například na písně zadumané a odlehčené (podle hudby), na závažné a jednodušší (podle textu), na čistě folkové a folkrockové (podle žánru) a v neposlední řadě na starší a novější. No a podobně byl i rozdělen samotný koncert, kdy v jeho první polovině zazněly především starší skladby z éry zhudebňované poezie, kdy reprezentovali intelektuální větev českého folku s nezaměnitelným hudebním rukopisem a expresivním vokálem Romana Venclovského, jako je to u písničky "Prskavka".

Hlavním aktérem koncertu byl kapelník a houslista Pavel Kopřiva. Jeho průvodní slovo provázelo posluchače dějinami Folk Teamu a uvádělo jednotlivé písně do kontextu podle výše nastíněných kritérií i drobných perliček či zajímavostí souvisejících s jejich vznikem. Upozornil například na někdejší velké hity "Člověk je jak den" a "Ptačí song", které získaly Autorskou portu 1985 a 1986, či "Mluvícího koně", jediný textařský příspěvek ženy Ivana Huvara, který ovšem do poetiky Folk Teamu skvěle zapadá.

Dramaturgie byla podle mě opravdu velmi dobře sestavená a reprezentativní, aby ukázala průřez tvorbou, tedy toho nejlepšího co Folk Team, za dobu své existence hrál. A tak playlist druhé poloviny koncertu nás přenesl do období, kdy došlo v průběhu devadesátých let k elektrifikaci kapely a ta se od zadumaných a někdy i posmutnělých akustických písní posunula žánrově k folkrocku až softrocku, jako například v songu "Opilej anděl".

S touto změnou jakoby skupina chytila druhý dech, který je po hudební stránce barevnější a po textové možná aktuálnější. Přesto členové Folk Teamu příliš neřeší své stylové zařazení a hrají spíše, jak to sami cítí a jak je to především baví. Což dokazuje i to, že ač dlouhá léta zůstávají tím nejlepším na této scéně, tak se i nadále věnují svým civilním profesím. A například Ivan Huvar (dvorní textař, kytarista a zpěvák následující písně "Motýlí hra") je primářem brněnské porodnice, kde se narodila naše Amálka, takže jí možná pomáhal na svět.

Píseň "Motýlí hra" o lásce, která dává křídla je nejen dnešní poslední ukázkou, ale byla i zlatým hřebem jejich narozeninového vystoupení. Koncertu, který byl sice v sedě, ovšem nadšené publikum se s dojatými muzikanty loučilo ve stoje a dlouhotrvajícím potleskem. Za mě koncert neměl chybu a cestou nočním Brnem z Mahenova divadla jsme se s Martinou shodli, že po něm cítíme větší niternější zážitek, který nás doslova pohladil po duši. Ovšem ani jeden z nás nedokázal vysvětlit proč…

Nicméně, aby to Vlastu Redlovi nebylo líto, tak se s vámi dnes rozloučím jeho závěrečnou radou z Pardubic: „Tak se tu mějte pěkně a něco pro to dělejte. Berte na vědomí, že štěstí je jediná věc na světě, kterou můžete rozdávat, i když ho sami nemáte".

TEČKA ZA BABÍM LÉTEM

Asi to znáte všichni, jak není jednoduché obdarovávat lidi, na kterých vám záleží. Rádi byste je potěšili něčím neobyčejným, okouzlujícím a zároveň překvapujícím, aby obdarovaný člověk nadšením ztratil řeč. Aby to pro něj byla nezapomenutelná chvíle, protože pak to bude nezapomenutelná chvíle i pro vás. To je tak prostě u lidí zajímavě zařízeno, že radost druhých je někdy zároveň největší radostí těch prvních.

Jenže do duše druhého člověka není snadné nakouknout, i když je to někdo velmi blízký. A tak se stalo, že v rámci loňských svátků, využívaných mezi lidmi tradičně k obdarovávání, náš prvorozený usoudil, že by bylo zřejmě vhodné osvěžit náš manželský stereotyp. Výsledek jeho myšlenkového úsilí byl pro nás hodně omračující. V rámci zážitkových programů jsme si totiž měli vyzkoušet přespání ve vojenském bunkru vzor 37 z období 2. světové války. Jak trefně poznamenal: „Na samotě u lesa“. Inu, měl zřejmě snahu obdarovat nás něčím, co posune náš vztah do nových, prozatím nepoznaných sfér. Ale koneckonců, v korunách stromů jsme již spali, a to byla romantika jak z červené knihovny, tak proč nezkusit khaki změnu.

Bohužel program našich společných aktivit je letos našlapaný jako sudové zelí, a tak na bivakování v historickém bunkru došlo až teprve před pár dny. Ovšem vzhledem k tomu, že teplotní rekordy babího léta letos padaly rychlostí, jako by v tom měl prsty sám Mr.Bolt, tak říjnový termín nebyl problém a naopak se to jevilo jako ideální příležitost jak vychutnat poslední doušky hřejivého sluníčka.

Dopoledne jsme si užili s vnučkou v Brně na Medláneckém okruhu, odpoledne prošli malebné Mariánské údolí v Líšni a teprve k večeru vyrazili směr Mikulov, který osvětlovalo příjemně měkké světlo zapadajícího slunce. Jenže s příjezdem na maskovanou haciendu se romantická karta začala pomalu obracet. Zatímco já zkoumavě pobíhal mezi vojenskými artefakty, všechno zkoušel, komentoval a na všechno sahal jako malé dítě v cukrárně po zavíračce, Martina se naopak tvářila jako diabetik v cukrárně po zavíračce - vystrašená a nedůvěřivá. Pravda, vybavení bylo strohé a celkem moderního vězeňského střihu, ale pro skromného člověka vše, co je k životu bezprostředně třeba.

I prostoru na spaní bylo poskromnu a připomínalo pověstnou japonskou "kapsli" se svým minimalistickým způsobem ubytování. Nikdo z nás ovšem není Diogenes, který asketicky přebýval v sudu a vnímal to jako nejvyšší smysl svého bytí, na druhou stranu ani vyklepaný klaustrofobik, takže jsme jen zkonstatovali, že pokud zde mají dva lidé strávit příjemný večer, takřka nevyhnutně se musí pevně semknout. Při nejmenším společensky.

Šel jsem proto rozdělat oheň a Martina nařezat špekáčky, jelikož jejich opékání je činnost u českého národa velmi populární, takže nejen nám, ale i žlučníkářům a dietologům se radostně zalesknou panenky, kdykoli se pod hvězdnou oblohou rozhoří táborák.

S nápadem jít na noční procházku do nedalekého Březí skončila ale romantika definitivně a začalo zocelující rodinné dobrodružství, které bylo sice prosto významných hrdinství, ale odysseovských dobrodružství a smíchu pod rouškou strachu bylo plno. V představách Martiny totiž číhali za stromy v lese zločinci, jak migranti v divokých snech Tomia Okamury. Raději jsem proto spolknul větu o tom, že je dobře, že nejsme v horách, protože by tu mohli být i medvědi. Jenže strach, nejistotu a zábrany zkrátka nestrhnete mátovým čajem s dvěma cukry - to chce chlast! Cestou jsme si tedy dodávali odvahy, ovšem když se za záclonou jednoho okna objevila zvídavá tvář místního domorodce, Martina okamžitě strhla v panice naše kroky do nejbližší boční ulice: „Nesmí přeci vědět, že jdeme spát do toho bunkru!“ Vědom si vážnosti situace jsem jen poznamenal, že má sice pravdu, ale toto je slepá ulice a dřív nebo později stejně musíme vyjít ven. „Dobrá, tak se proplazíme!“ Věřte, snažil jsem se být Martině morální oporou, ale s odmítnutím tohoto řešení mi i lehce zacukaly kouty, načež se ozvalo: „Tak si aspoň nandej kapuci, protože ta tvoje bílá hlava září do noci jak maják!“ S tvrzením, že pokud se budeme bránit zážitkům, pak nic nezažijeme, jsem příliš neuspěl, přesto jsme vedeni navigací pudu sebezáchovy a v dobrém rozmaru, dorazili v pořádku zpět do bunkru. Zabezpečili jsme dveře zevnitř, provedli důkladné zatemnění střílen, aby nás ani jeden paprsek světla neprozradil (to že o nocležnících v bunkru jasně vypovídá zaparkované auto vedle, bylo až druhořadé) a ulehli s otázkou: „Ty fakt věříš, že každá žena touží spát ve vojenském bunkru?“ Za této konstelace jsem dokázal nažhavit tak akorát krbová kamna, která udělala v bunkru alespoň příjemné teplo.

Zatemnění bylo vskutku dokonalé, takže do naší kapsle nepronikly ani ranní parsky a nebylo tudíž poznat, jestli už je den nebo ještě noc. Ponocovali jsme tedy nezvykle dlouho a vstávali svěží jak aljašský vzduch. Venku nás pak přivítalo upřímně teplé ráno a výborná snídaně to ještě podpořila. Nic tedy nebránilo vyrazit na nedalekou Pálavu, která nabízí kromě rozlehlých vinic, útulných sklípků i nespočet zajímavých míst a značených turistických stezek.

Zaparkovali jsme v Klentnici u našeho oblíbeného Cafe Fara, pokochali se výhledy na vlnící krajinu, vypili skvělou kávu a vydali se na cestu. Západní stranou Pálavy po modré jsme došli až k 70 m vysoké skalní stěně Martinka, která je rájem (horo)lezců – nicméně Martinka Martinku nepokořila.

Cesta dále pokračovala pod vápencovými bradly, která jsou viditelná z širého okolí, až pozvolna vystoupala k Dívčím hradům. Těm se také říká Děvičky a někdy i Děvín, což je ovšem označení matoucí, protože Děvín je název nejvyššího vrchu Pálavy se zdaleka viditelným vysílačem (retranslační věží), a pak Devín (bez háčku) je hrad na periferii Bratislavy, na skále nad soutokem Moravy a Dunaje. K názvu hradů se pojí i řada pověstí, a podle jedné z nich tři skály ve svahu pod hrady představují zkamenělé dívky, neposlušné zámecké dcery, zakleté svou matkou. Podle další byly do hradeb jako rituální oběti zazdívány panny, aby uchránily hrady před dobytím. To ale pozbylo účinnosti zřejmě za třicetileté války, kdy byl hrad dobyt, vypleněn a nakonec i podpálen. A tak současný stav hradu nemá přes jeho stáří (první písemná zmínka je z r. 1222) na svědomí zub času nýbrž Švédové. I přesto výhledy z návrší a oken zříceniny stojí za to.

Co by Imrich Bugár kamenem dohodil je od hradu vzdálen již zmiňovaný nejvyšší vrchol Pálavy Děvín (550 m n. m.). Ještě než jsme k němu ale vystoupali, zašli jsme na vyhlídkové místo na východní část Pálavy, které je zároveň startovacím místem pro paragliding. Z Děvína jsou pak mimo jiné vidět i Dolní Věstonice, kde byla nalezena známá soška Věstonické venuše (psáno s malým „v“, protože venuší se myslí zpodobnění ženy a ne jméno).

Skalnatým terénem, kde každý schod mohl být kamenem úrazu, jsme sešli zpět k obci Klentnice, ovšem místo návratu k autu jsme vinicemi vystoupali jižním směrem do dalšího kopce k Sirotčímu hrádku (425 m n. m.). V polovině 13. století jej založil rytíř Siegfried Sirotek, o kterém bohužel nevím, zdali byl nějaký můj předek, a tudíž to po něm třeba jednou nezdědím, nicméně hrad potkal stejný osud jako Dívčí hrady. Samozřejmě i k Sirotčímu hrádku se váže pověst, kterou by se také dal vysvětlit jeho název. Podle ní na hradě jako kastelán sloužil a se svou manželkou spokojeně žil rytíř templářského řádu. Jenže do idylky, kdy se manželům zrovna narodil synek, přišel povolávací rozkaz. Rytíř jej neuposlechl a za zradu řádu byl popraven, manželka zemřela žalem a zůstalo jen osiřelé novorozeně.

Odtud jsme přes sedlo vystoupali k poslednímu výškovému bodu naší cesty, kterým byla Stolová hora. Ta získala své jméno podle téměř dokonale rovné vrcholové plošiny a mimo této zvláštnosti se může chlubit i působivými výhledy jako u Homolkových: „Koukej táto, na ty panorámata!“

Pak již jsme jen sešli dolů a vrátili se do Klentnice do Cafe Fara, protože co může být největší odměna pro utrmáceného cestovatele, než dobré jídlo. A večeře v tomto podniku byl opravdový gurmánský požitek.

A tím bylo naše pálavské loučení s babím létem u konce. Celá trasa měřila pouhých 15 km, ovšem neustálá stoupání a především pak klesání byla někdy náročnější pro kolena. Ještě si ale neodpustím zmínku, že mám docela rád takové náhodné a iracionální drobnůstky, setkání, či slovní hříčky jako zde pro nás představovala skála Martinka, Pavlovské vrchy a Sirotčí hrádek, protože to je přesně to, co činí život nevypočitatelným a zajímavým. Počítače zatím naštěstí svými algoritmickými mozky neumějí pochopit, v čem tkví tohle kouzlo nechtěného; jakmile to ale jednou pochopí, bude to labutí píseň našeho světa.

NAHOTA NA JEVIŠTI

Nedávno jsem byl na imerzivní inscenaci divadelního uskupení Pomezí "Musí se žít" v neobydleném pražském domě Za Poříčskou bránou. Imerzivní divadlo jednoduše znamená, že se můžete po více či méně rozlehlém prostoru volně pohybovat, vyzobávat střípky divadelního dění, které probíhá na nejrůznějších lokacích domu a případně se i účastnit děje. Hra samotná pak vypráví příběh šesti rozmanitých postav, které se všechny nějakým způsobem vyrovnávají s vlastními životy, touhami a sny a jejichž osudy se různě prolínají. No a je pouze na každém návštěvníkovi, zda bude sledovat jednu z postav, věnovat svůj zájem několika z nich, či například prozkoumávat místy až magickou scénografii. Je tedy zřejmé, že v takovém pojetí nelze během vymezené dvouhodinové stopáže zhlédnout všechny suverénní herecké výkony, nicméně poskládat si z nich příběh a především sugestivní zážitek - to ano. Pro mě osobně, mimo již zmiňované mystické scény, to byl především herecký výkon Kryštofa Bartoše a pak i monodrama Petra Jeřábka, který se ve velmi niterné scéně v mé bezprostřední blízkosti zcela obnažil duševně i fyzicky.

No a právě to mě přimělo k zamyšlení, jestli nahota, která v současné době není na jevišti ničím zvláštním, do divadla jako prvek vyjádření či určitý druh metafory patří. Nežli ale vyjádřím svůj osobní názor, rád bych se u této problematiky zastavil obecně.

Ono zobrazování nahoty je upřímně tak staré, jako možnosti jejího ztvárnění. Od pravěku (např. Věstonická venuše) přes sochy antických sochařů nebo obrazy renesančních malířů až po fotografii, nebo film, či právě divadlo. Nahota tedy byla (již při hledání kalokagathie) a je součást naší kultury, ale zároveň i rozporuplným pojmem, který v nás vyvolává rozdílné emoce. Což je dáno naším naturelem, výchovou, ale i průběhem dospívání, vlivem rodiny, náboženským vyznáním a prostředím, ve kterém žijeme. Existuje prostě tolik proměnných, které utváří naší osobnost a charakterové rysy, že nelze brát žádný postoj ani názor za jediný „správný“.

Záleží pochopitelně i na způsobu, jakým je nahota prezentována. No a v tom je ta na divadle trošku jiná, protože dává jedinečnou možnost konfrontovat se s ní přímo i s atmosférou, kterou vyvolává. Inu jak kdysi říkával nezapomenutelný Jiří Grossman v jednom přestavení v Semaforu: „I divák nemrava si musí přijít na své“. A přestože tento článek míří jiným směrem než je genderová vyváženost, tak já si musím trošku postesknout. Mimo Varji, která se v adaptaci Čechovova "Višňového sadu" v zoufalství nad ochladnutím citů Lopachina před ním svlékla donaha, jsem totiž viděl obnažené už jen samé muže. Ovšem těch bylo...

Ale vážně. Já nahotu jako divák nevyhledávám, přesto nemám žádnou předpojatost a je pro mě přijatelná jako prostředek vyjádření či symbol, pokud je esteticky a významově smysluplná a není jen vulgární. Tak jako například v jedné bláznivé komedii, kde Martin Zounar svou nahotou pouze zpestřoval už tak plytký humor. Naopak obnažení hlavního hrdiny v závěru Kunderovi hry "Ptákovina" zabývající se mocí a tím, jak dokáže zničit obyčejného člověka, pokud se jí nechá příliš omámit, jsem vnímal jako vhodnou metaforu odhalení existenciální kocoviny. Stejně tak i Hynek Čermák ve známém díle "Anglická královna" se pro dobro vyjádření obnažil velmi vkusně a účelně. A když už jsem se rozepsal o nahotě, která pronikla na divadelní pódia, nemůžu nevzpomenout legendární představení Král Lear inscenované na nádvoří Nejvyššího purkrabství Pražského hradu, kde Jan Tříska příslovečné „král je nahý“ předváděl doslova i s pochopením pro nešťastného hrdinu Shakespearovy tragédie. Nicméně pro mě osobně bylo z tohoto soudku asi nejsilnějším zážitkem představení Maryša (mlčí) pražského divadla Venuše ve Švehlovce, ve kterém Petr Jeništa stylizoval Vávru do machistického dominantního muže, který přes odpor získá Maryšu, ale když ve scéně svatební noci odloží oděv, tak se ukáže nejen jeho nahé tělo, ale i skutečná nejistota a nesmělost. Intenzivní i intimní a pamatuji si, že po skončení Maryši jsem tleskal ve stoje.

Takže vidíte, že co se týká nahoty a svlékání herců na jevišti nejsem nějaký puritán, přesto bych na závěr přidal jednu krátkou myšlenku, vycházející z knihy "Malý princ" od Antoine de Saint-Exupéryho: „Někdy stačí nakreslit bednu, a víme, že je uvnitř beránek.“

100+1 STŘÍPKŮ Z CYKLOTOUR

Podzim občas bývá dobou, kdy se v nás probouzí zápecník domácí, kterému se nechce zpod vyhřáté deky opustit čerstvě uvařený čaj či kávu a vydat se vstříc chladnému ránu. Jenomže v Čechách bude letos zřejmě neobvykle dlouhé babí léto, potvrzující nejen věštby proroků globálního oteplování, ale zároveň i vysloveně vybízející k pěkným výletům či cyklovýletům.

Ani my s mou drahou polovičkou jsme neodolali, vzdali se veškerého víkendového lenošení a hygge pohodlí, sbalili batůžky a vyrazili. Plán byl vcelku jednoduchý: Rychlíkem do Havlobrodu, tam přestup na lokálku a pak už jen vystoupit podle chuti jak moc se nám bude chtít šlapat zpět k domovu - Chotěboř cca 60 km, Ždírec nad Doubravou cca 70 km, Hlinsko cca 80 km. Mezi námi milí čtenáři, přirozeně jsem počítal s nejkratší variantou, ale to jsem ještě netušil, co všechno může ovlivnit naše rozhodnutí.

Tradiční ranní rituály proběhly bez mimořádných okolností i vlak měl jen minutové zpoždění, a tak nic nebránilo vyrazit za hranice nikoliv našich snů, ale okresu, ba přímo kraje. Situace se malinko zkomplikovala, když v Čáslavi přistoupil do našeho kupé klub tří perverzních lingvistek, které si vyrazily užít víkend bez svých mužských protějšků na Pálavu a hned od začátku si to řádně užívaly. Já měl tedy po několika minutách pocit, že mi mozek vytéká ušima, ale co naděláte. Jak se říká v Jistě, pane ministře: "Byla to cenná zkušenost".

Cesta lokálkou po přestupu v Brodě již probíhala o poznání klidněji, tedy až do doby než arogantní průvodčí začala školit dva důchodce z neoprávněného využívání slevy (pánovi ještě nebylo o pár dní potřebných 65 let) stylem - "Náš zákazník, náš kretén". Bez špetky slušnosti a úcty tak veřejně demonstrovala svou domnělou společenskou nadřazenost, čímž ovšem zažehla plamen v srdci mojí Martiny, která fakt není buddhistka, co by čekala, až se to karmicky nějak vyřeší a v duchu Zorro mstitele se jala sjednat nápravu. Chápu, že neustále se bouřit proti nepravostem je vyčerpávající a vnitřně únavné, ale člověk by si měl zachovat alespoň elementární statečnost, protože díky ní v podstatě žijeme jako svéprávní jedinci. A já ji v tomto ohledu nesahám ani po kotníky a trochu se i proto rdím… Nicméně, po lehké výměně názorů s pani konduktérkou napumpovaná adrenalinem rozhodně pronesla: „Jedeme až do Hlinska, chci jet tu nejdelší trasu!“. Inu, proč ne? Koneckonců jsem ještě jako trenér říkával, že velikost vítězství máme poměřovat velikostí poražených (v tomto případě ujetých kilometrů).

Přesto, kdybychom z Hlinska zvolili cestu přes Bradlo a Seč, mohli jsme si přeci jen několik kilometrů ušetřit. Jenže neradi jezdíme již projetými trasami, a tak jsme vyrazili směr Králova pila (zajímavý a dobře zachovalý objekt vodního mlýna a pily) a dále pak do skanzenu Veselý Kopec.

Cesta byla zpočátku velmi příjemná bez prudkých stoupání a klesání, a tak jsme celkem v pohodě přijeli do areálu plného roubenek a selských stavení, kde na člověka dýchne atmosféra dob minulých. No, a pokud znáte ten pocit, jak máte jednou za čas chuť na pořádnou kalorickou prasárnu přímo z ohně, tak můžete navštívit jako my i místní hospůdku Na Vejměnku.

Poté už jsme ale opustili Vysočinu a začali stoupat do Železných hor. Cestou jsme projížděli malebnými vesničkami, v nichž nesměli chybět tradiční roubenky, až jsem si občas říkal, že tady bych si uměl představit být lufťákem. „Jenže ono to nejde, protože máš toulavé boty“, krotilo mě mé skeptické vnitřní já, zatímco jsme s Martinou stoupali na nejvyšší kopec v okolí Vestec. Pravda, 668 metrů je pro vrcholové specialisty zřejmě nic moc, ale na krásné výhledy i unavené svaly až dost.

Po zaslouženém odpočinku nás čekal rychlý sešup do podhůří Železných hor, konkrétně Libice nad Doubravou, během něhož se nám otvíraly průhledy na okolní zvlněnou krajinu. Při kochání ale bylo třeba dávat pozor, protože tahle cesta plná děr a kamení je oficiálně silnicí, takže na ní bylo možné potkat odvážného řidiče, který se se svým motorovým ořem do náročného terénu statečně pustil jako my.

Považovat Libici za městys může snad jen pár tamních domorodců, zřejmě proto, že zde mají příjemný hostinec U Bambuchů, kde se dá velmi dobře najíst. Takže i my jsme využili této příležitosti a pokračovali až po doplnění energetických zásob. A tentokrát "geocyklostezkou" směrem k zámku Maleč, kde je možné si připomenout významné osobnosti našich dějin, jež zde pobývaly: F. L. Riegera a jeho tchána Františka Palackého.

Tiché, až chlácholivé prostředí místního parku poskytlo Otci národa jistě ideální kulisu k sepisování svých Dějin národa českého, jenže my jsme museli pokračovat zvolna klesající cestou k další plánované zastávce, a to vodní nádrži Pařízov, která může někomu připomínat spíš gotický hrad na řece Doubravce. Bohužel vinou sucha vznikla i nová atrakce, kdy lze po části dna nádrže přejít suchou nohou z jedné strany na druhou.

My jsme si dopřáli i další atrakci v podobě adrenalinového trailu od kamenné hráze k výpusti přehrady. A panečku, to jsme si podrncali, protože to byla cesta, která už taky netrpělivě čeká na nějaký ten zásah financovaný z nějakého toho fondíku EU. Na tento krosový sjezd navazovala již příjemná cesta údolím Doubravy, kde se dnes ovšem bojí plout i ryby, poněvadž by se umlátily o kameny, za což pochopitelně mohou ta letošní vytrvalá sucha.

Další cesta probíhala již dobře známými cestami směrem k Čáslavi, a tak za zmínku stojí jen moment, jak nás ve stoupání před Žleby přejel "egoup" na elektrokole a s posměšným gestem si demonstrativně strčil jednu ruku do kapsy. To ale neměl dělat, protože v mé Martině se v tu chvíli probudila ta správná Lvice, která okamžitě přijala výzvu se trochu poštengrovat. Zakousla se do kopce a nepustila a nepustila, dokud elektrokolista nepodlehl a ona mu předjetím neukázala kvality svého milovaného treku. Inu, nejenom chlapi si rádi poměřují své pindíky, a když muž může být po celý život klukem, říkám si, proč by žena nemohla být analogicky dívkou?

Touto genderovou korektností dnes uzavřu studnici svých vzpomínek. Věřte, nevěřte - do toho vám ostatně mluvit nebudu – při té honbě za krásami okolí jsme nakonec ujeli 82 kilometrů, z čehož nás přepadl hlad, a tak jsme z hlediska gurmánského udělali v Kozlovně pěknou tečku za hezkým dnem......

HUDEBNÍ CESTA NA MĚSÍC

V pátek máme opět úplněk, tedy fázi Měsíce, kdy je celá jeho polokoule přivrácená k Zemi osvětlená Sluncem. A protože Měsíc byl odjakživa přitažlivým námětem pro většinu umělců, tak mě napadlo udělat si takový malý hudební výlet na Měsíc a vybrat deset skladeb s měsíční tématikou, které se mi líbí, mám k nim nějaký vztah a zároveň reprezentují co nejvíc hudebních žánrů. O "Pink Floyd - The Dark Side of the Moon (Odvrácená strana Měsíce)" jsem zde psal již předminule, když jsem vás zval do brněnského planetária na jejich audiovizuální show, takže ty dnes vynechám. Na oplátku ale pro zajímavost po dlouhé době připojím anketu, takže můžete klidně hlasovat, která píseň či skladba se nejvíc líbí vám.

1. Mike Oldfield ft. Maggie Reilly - Moonlight Shadow (Měsíční stín)

Mike Oldfield na sebe upozorňoval už od teenagerských let a v 16 letech složil instrumentální dílo Tubular Bells, i když přesvědčit hudební nakladatelství k vydání alba se mu podařilo "až" v 19 letech. Později na něj navázal v Tubular Bells II a Tubular Bells III, kde jsou už i zpívané skladby. V 80. letech se stylově posunul do středního proudu a začal skládat pro různé interprety. Sem také patří i píseň Moonlight Shadow se skotskou zpěvačkou Maggie Reilly, která možná je a taky možná není písní pro Johna Lennona. To si totiž myslí část posluchačů proto, že v této písni zpívá žena o zastřelení svého milovaného muže, což autor nikdy nepotvrdil ani nevyvrátil. Každopádně se ale stala celoevropským hitem, který dobil 10 žebříčků a zůstává tak dodnes nejúspěšnější písní mistra instrumentálních kompozic a hry na kytaru Mike Oldfielda. Takže uvidíme, jak si tato půvabná, melodická a nestárnoucí písnička povede v naší hitparádě.

2. R.E.M. - Man On The Moon (Muž na Měsíci)

Na americké skupině R.E.M. hrající tzv. alternativní rock je něco, co bude s určitými lidmi vždy rezonovat. Svěží, čistý a osobitě melodický zvuk, jemné, ale zručné muzikantství, tajemné a upřímné texty. Krása a citlivost Michaela Stipeho, jeho tělesnost a outsiderská mentalita jsou jakoby vždy přítomné. Do povědomí širokého spektra posluchačů se dostali svým albem Automatic for de People, na kterém byla i jedna z mých nejoblíbenějších lyrických písní Man On The Moon. Píseň, která je poctou komikovi Andymu Kaufmanovi a podle níž pojmenoval Miloš Forman i film, který natočil právě na motivy jeho života. Já v této písni cítím ale i nostalgii po době, kterou už nikdy nevrátím, a tak jí alespoň zařadím do svého měsíčního TOP výběru.

3. Depeche Mode – Beethoven - Moonlight Sonata (Měsíční sonáta)

Klavírní sonátu č. 14 cis moll, opus 27, č.2 složil Ludwig van Beethoven ve svých 31 letech a věnoval jí své okouzlující 19-leté žačce, hraběnce Giuliettě Guicciardi. Sonáta si získala oblibu už za Beethovenova života a pro svou krásnou melancholickou 1.větu se později stala známá pod názvem Měsíční sonáta. Ta dodnes patří mezi nejznámější klavírní skladby vůbec, a abych trošku promíchal žánry, tak jsem do tohoto výběru vybral verzi v podání anglické skupiny Depeche Mode. Možná při jejím poslechu budete v mírném údivu, protože to rozhodně není pro tuto kapelu typické, ale pokud někdo umí zahrát krásnou Beethovenu melodii takhle srdcem, je zřejmé, že nevraživost mezi hudebními žánry je v podstatě nesmysl.

4. Louis Armstrong - Moon River (Měsíšní řeka)

I píseň Moon River Henryho Manciniho je na YouTube v mnoha podobách. Zpívá ji herečka Audrey Hepburnová ve filmu Snídaně u Tiffanyho, Frank Sinatra, Elton John, Eric Clapton, ale pro mě je asi nejosobitější zpěv a podání slavného amerického jazzového trumpetisty Louise Armstronga. Možná je to tím, kolik mi je let, ale taky tím, že mi připomíná mého tátu, který v roce 1965 byl na jeho pražském koncertě v Lucerně a podle jeho vyprávění to byl jeho největší hudební zážitek. Nicméně klasika nikdy neumírá a líbí se zřejmě napříč generacemi, neboť moje dcera, o třicet osm let mladší než já, jí nedávno poslouchala ze svého playlistu. Proč? Třeba proto, že hezkými melodiemi a zlomeným hrdelním hlasem přináší sny a naději, které tak nutně i dnes potřebujeme...

5- Savage Garden - To the Moon and Back (Na Měsíc a zpět)

Australské duo Savage Garden se do povědomí zapsalo především singlem To the Moon and Back z přelomu tisíciletí, a vlastně se mně od něho nic dalšího už tolik nelíbí. A zřejmě ani nebude, protože skupina se již v roce 2002 oficiálně rozešla. Na YouTube je k nalezení sice řada živých nahrávek, ty jsou ale vždy zkráceny a přitom právě poslední minuta úplné nahrávky je velmi působivá, kde party sólového kytaristy a klávesisty vyústí až v symfonický zvuk. Musím taky ocenit i překvapivě silný a košatý text, který odhaluje, jak mohou lidské vztahy a nedostatek lásky v dětství hluboce ovlivňovat a určovat osud člověka. A přitom by měl mít přeci každý právo být milován a cítit hřejivý dotek lásky.

6. Sting - Walking On The Moon (Chození na měsíci)

Jak se chodí na Měsíci, nám ukáže Sting, který než se v roce 1985 vydal na sólovou dráhu, byl frontmanen, hlavním zpěvákem, skladatelem, a baskytaristou punkrockové skupiny The Police. Ve svých písních většinou kombinuje různé hudební styly a žánry jako rock, pop, jazz, reggae… a zažít tohle všechno na jeden tah a naživo je opravdu skvělý hudební zážitek. Já měl v poslední době to štěstí hnedle dvakrát, ale vím, že ten zážitek, energie a atmosféra je záznamem na YouTubu jen těžko přenositelná. Nicméně alespoň můžete ocenit, že Sting ve svých dvaasedmdesáti zestárnul líp než jeho fanoušek.

7. Bára Basiková - Měsíčku na nebi hlubokém

Zájem publika o muzikálové divadlo vyvolává poptávku po stále nových a nových projektech. A mezi ty ryze české se na přelomu tisíciletí zařadilo i převedení Dvořákovi operní Rusalky do řeči populární hudby. Pro jedny - znesvěcení originálu, pro druhé - přiblížení klasického díla mladším divákům, kteří by operu jinak neskousli. Muzikálová Rusalka ale velkou díru do světa neudělala, což zapříčinilo pouze roční životnost muzikálu. Hlavní aktérkou projektu tehdy byla Bára Basiková, pro jejíž výrazově velmi specifický alt převedli známou árii Rusalky na Měsíc. Není to zrovna moje favoritka, ale tohle myslím nazpívala zajímavě, a taky Adam s Verčou prohlásili po osobní zkušenosti, kdy si s nimi zazpívala na jednom vystoupení několik písniček, že je to velice příjemná žena. Tak proč jí tedy nedat prostor v tomto výběru?

8. Jason Mraz - Bella Luna (Krásný měsíc)

Přestože mám rád především rock, opravdu rád zařazuji do tohoto výběru i píseň amerického zpěváka a skladatele Jasona Mraze – Bella Luna. Mimochodem jedná se o vnuka českého dědečka Mráze, který během 1. světové války emigroval z Rakouska-Uherska do USA. Na jeho skladbě Bella Luna obdivuji, jak autor nápaditou melodií dokázal spojit rozvitý a složitý text. Zní to sice jednoduše, ale velmi pěkné je taky souznění akustických kytar Jasona Mraze a jeho spoluhráče. Pro mě je tato píseň důkaz, že lidé v mém věku, kteří říkají, že dnes se žádná dobrá hudba nedělá, jsou buď příliš uzavření, nebo si na poslech neudělají čas. Jenže dobrá hudba se dělá VŽDY, jen jí musíme otevřít mysl.

9. Claude Debussy: Clair de lune (Měsíční svit)

Kdyby se mě někdo zeptal, proč tuhle skladbu francouzského velikána impresionismu Clauda Debussyho tak miluji, nedokázal bych mu odpovědět. Podle mého skromného názoru se její poslech hodí k jakékoliv emoci. Když jsem šťastný - prožívám ten okamžik intenzivněji, když jsem smutný - utěšuje mě, když jsem naštvaný - uklidňuje, a když jí hraje moje Barča – je v mé mysli láska...

10. Mňága a Žďorp - Měsíc

Skladba Měsíc, k níž složil hudbu i text zpěvák a kytarista Petr Fiala z alternativní rockové skupiny Mňága a Žďorp z Valašského Meziříčí, se poprvé objevila na jeho sólové desce Nečum a tleskej! v roce 1994 a pak ještě několikrát na albech skupiny s výběrem nejlepších písní. V té době jsem tuto skupinu opravdu hodně poslouchal a dodnes se mi neomrzela, protože umí hrát veselé písničky o smutných věcech a jejich koncert je fakt zážitek. Zkrátka i na špatné situace se lze dívat pozitivním pohledem, protože život je krásný, tak proč si ho neužívat.

Vodník v Erbenově Kytice říká: „Sviť, měsíčku sviť, ať mi šije niť“…, Mně už ale došila, i když "lavička náhradníků" – tedy písní s tématikou Měsíce - je slušně nadupaná a vydala by klidně i na několik dalších výběrů. Ale do téhle desítky se jich víc nevměstná, takže jak se zpívalo v úplně poslední písničce: „Teďka svítí měsíc pro každýho zvlášť, mně je to líto, jenže už je konec - však víš to...vím to…“ Vy ale nebuďte na ten páteční úplněk sami.

PŘÍJEMNĚ STRAVITELNÉ JEDNOHUBKY

Jako to kdysi míval Josef Sudek s hudbou Leoše Janáčka, tak já to mám s crazy komediemi. Abych tenhle rébus trochu vysvětlil: Slavný český fotograf Josef Sudek jako milovník klasické hudby byl pověstný tím, jak si vlastně celý život zarputile hledal svou cestu k hudbě Leoše Janáčka, protože jeho uším ani trochu neladila. Jak říkal: "Ani nepoznám, jestli ještě ladí nebo už hrajou, ale když to má takovej světovej úspěch, tak ten blbej budu asi já!" No a já velmi podobně bojuji s žánrem takzvané situační, nebo ve filmu též letní, komedie, který je u většinového publika poměrně oblíbený. Rozumem uznávám, že můj vkus rozhodně není měřítko obecného pohledu, a pokud má dílo svého nadšeného posluchače, má právo existence. Jenže když se herci rádoby vtipně nakopávají do zadků, pitvoří, nahání se při schovávané do skříní a slovní humor obstarává jen peprnější výrazivo a košilaté vtípky, tak to ve mně při vší mé snaze nedokáže správně rezonovat a vzbudit kýžené emocionální nadšení. Ale sakra - když to má takovej úspěch a přivádí to kolem sedící diváky v hurónský smích a nadšené plácání do stehen, tak ten blbej budu nejspíš já!

A protože jsme si s Martinou tenhle pocit již několikrát zažily, dáváme si při výběru hry nebo filmu, na který půjdeme, velký pozor. Jak jsme si již párkrát na vlastní kůži ověřili, ani sebehvězdnější a kvalitnější herecká sestava ještě není zárukou dobrého představení. Spoléháme proto spíš na doporučení přátel a známých s podobným náhledem. No a právě jeden takový se mě nedávno zeptal: „Už jsi viděl "Duety" s Blažkem a Absolonovou? Ne? Tak na to určitě zajdi!“ Popravdě, k problému s konverzační komedií přibyl ještě s hrající muzikálovou zpěvačkou, která není zrovna můj šálek čaje, ale známý trval na svém, že budu fakt mile překvapen.

Zakoupil jsem tedy v předprodeji lístky do "Studia DVA" a v pátek jsme vyrazili. A můžu předem říct, že všechny mé obavy z pokleslé divadelní taškařice vzaly rychle za své a dal jsem příteli s jeho doporučením za pravdu: Mnoho velkých i malých životních pravd sdělených pomocí jiskřivých, chytrých dialogů a situací, které měly švih, což celé bylo okořeněno správnou dávkou humoru, něhy i sentimentu.

Idea Duetů spočívá v tom, že Filip Blažek a Monika Absolonová zahrají celkem čtyři navzájem nenavazující příběhy (či spíše jednoaktové hry na téma partnerských vztahů) a v každém z nich představují jiný pár a jiné charakterové polohy. V první epizodě se scházejí na inzerát dva stále nespokojení single hledači ideálních partnerů, ve druhé oddaná sekretářka láskyplně pečuje o svého homosexuálního šéfa a navzdory jeho preferencím se zdá, že se bez sebe neobejdou, v té třetí, hořkosladké scénce, se dvojice rozvádějících expartnerů rozhodne nenechat propadnout již zaplacenou exotickou dovolenou a strávit jí naposledy spolu, a ve čtvrtém hledá nevěsta u svého bratra oporu a odpověď na otázku, zda má cenu to zkoušet ještě potřetí.

Jak vidno, nejedná se o nějak složité situace a hluboké problémy, ovšem toto pojetí hry pro herce skýtá velkou nástrahu v tom, že se nesmí opakovat a pro každou ze svých čtyř postav musí umět najít nezaměnitelnou polohu. Což se oběma podařilo znamenitě. A především pro Absolonovou, co by nestudovanou herečku, se pochopitelně jednalo o úkol výrazně těžší, který k mému příjemnému údivu zvládla až s překvapivou lehkostí. Nicméně nebál bych se nazvat výkon obou protagonistů hereckou exhibici.

Takže beru zpět svůj počáteční despekt a doporučení, které jsem přednedávnem sám dostal, nyní rád přeposílám dál. Romantický, vtipný a všeodpouštějící pohled na lidské vztahy je totiž jako dělaný pro příjemné večery, v nichž si zrovna nechceme klást existenciální otázky, ale spíš se příjemně bavit, dojímat, smát a sdílet s někým tyto pocity.

Tím se ale dnešní coolturní okénko ještě nezavírá, protože mě napadlo, když už vyrážíme do toho Práglu za divadlem, že bychom to mohli spojit i s výstavou Alžběty Jungrové "I believe/Já věřím", na kterou jsem se již pár dní chystal. Tato neobyčejná fotografka, tentokrát vystavuje i v neobyčejném prostředí: Ve staré a již nefunkční prádelně Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí, což ostatně není tak daleko od Václaváku, kde sídlí již zmiňované divadlo, tak proč to nespojit. Pravda, můj syn mi na můj nápad napsal: „Asi neznám nikoho, kdo by šel dobrovolně do nemocnice (i když je tam výstava), aniž by musel...“ Jenže v prádelně se již dávno nepere a prostředí je to originální, prostor obrovský a světlo za jasného letního odpoledne je opravdu všudypřítomné a výrazně se spolupodílející na kouzlu téhle expozice - tak vlastně proč ne?

Pána u pokladny jsem se zeptal, jestli si smím z výstavy pořídit pár fotek a případně je zveřejnit i na svém blogu, což mi odsouhlasil, takže jsem se nezdráhal a doplňuju jimi své vyprávění. Hned na začátku expozice Martinu trošku zarazilo, že obrazy nedoprovázejí tradiční popisky s názvy, které případně návštěvníkovi poskytují i autorův drobný, ale podstatný dovětek a lehké nasměrování jeho úmyslů, či na most do jeho světa. Zde nic takového není, a tak nezbývá než skočit pěkně do vody a plavat, přičemž ztráty mezi neplavci jsou zjevně povoleny!

A do toho samozřejmě vstupuje prostředí specificky industriálního interiéru, ve kterém mají fotky mnoho podob: Zdaleka to nejsou jen obrázky na papíře s nějak barevným rámem okolo. Kdepak, na téhle výstavě můžete mezi fotkami procházet, můžete fotku v podobě textilního závěsu odhrnout, můžete zkoušet nejrůznější průhledy fotkami a jejich překryvy, protože část z obrazů je vyvedených ve skle. A skleněnou fotku lze klidně obejít i kolem dokola, nic před vámi neskrývá, můžete si ji prohlédnout z různých úhlů a tedy proti různému pozadí, proti světlu i ve vzájemných překryvech s okolními obrazy.

Kromě nejrůznějších forem fotografie je tu i pozoruhodně domácké prostředí pro návštěvníky. Můžete usednout, rozhlédnout se a nechat na sebe všechny ty neobyčejné artefakty působit. Protože co jiného je umění než působení a emocionální interakce? Nebo můžete vystoupat po dřevěných schůdkách do improvizovaného patra a získat tak zase úplně jinou perspektivu. Případně si zde v dalším posezení prolistovat knihu autorčiných fotografií. Pro mě osobně ta konfrontace snímků na papíře s jejich zvětšenými dvojníky na sklech, zrcadlech, závěsech, či perforovaných kovových plátech a barevně laděných posterech, jasně vyzněla pro netradiční pojetí.

Cestou zpět jsem bloumat starou prádelnou a znovu bylo na co koukat, protože měnící se světelné podmínky (slunce za okny překryl na chvíli mrak) proměnily dojem z vystavených artefaktů, které tím získaly mnoho nových podob. A především střední část expozice, ve které jsem se mohl proplétat mezi velkoformátovými skleněnými fotoobrazy a pohrávat si s různými průhledy a venkovním světlem, případně jakoby nahlédnout do říše za imaginárním Alenčiným zrcadlem, byla naprosto úžasná a opravdu jsem si to tam užil – pro mě soukromě jde o nejkrásnější místo na výstavě.

Jak vidíte, na obrazech je převážně žena, žena v různých podobách, v různých situacích, v různých rolích, žena jako velké průřezové téma Alžběty Jungrové, žena neobyčejná i ve svých nejobyčejnějších projevech, žena, která přes veškerou svou nejistotu a tápání může kdykoli říct onu zdánlivě strohou větu, která je v názvu výstavy – Já věřím. No a já zase můžu za sebe tuto výstavu jen doporučit. Neříkám, že se všemi fotografiemi na výstavě stoprocentně esteticky souzním, to by, myslím, ani nebylo přirozené a zdravé, ale mnoho z nich je opravdu neobyčejně krásných, přičemž fotku, kterou jsem si nechal na úplný závěr, považuji za naprostý vrchol expozice: Práce se světlem i s modelkou je úžasná, pečlivá a ve všem podřízená zamýšlenému vyznění obrazu, moderní a zároveň jakoby odrážející estetiku mistrů fotografie z dávné doby. A to přesně má fotografie zprostředkovávat – emoci - to je její "raison d'être".

Tím se loučím a uvidíme, jestli se na má doporučení nechá někdo nalákat a jak bude případně spokojený. Přinejhorším mi pak ale jen vyčiní, že náš vkus se nepřekrývá, což je lidské. Každopádně ale děkuji všem návštěvníkům za jejich čtenářskou vytrvalost a přeji v příštích dnech dobré naladění a nespočet příjemných zážitků.

Z DENÍČKU ROCKOVÉHO DĚDEČKA

V knize Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí mě zaujala myšlenka "Všichni potřebujeme, aby se na nás někdo díval." Autor ji pak blíže rozvedl takto:

"První kategorie touží po pohledu nekonečného množství anonymních očí, jinak řečeno po pohledu publika." Patří tam zpěváci, herci, sportovci, novináři, ale jistě i politici. Jako příklad uvádí novináře, který byl natolik zvyklý na své čtenáře, že když mu po okupaci v roce 1968 Rusové zrušili týdeník, byl znovu šťasten, až když zjistil, že je odposloucháván. "Oslovoval teatrálně mikrofony ve zdi. Našel v policii ztracené publikum."

"Druhou kategorii tvoří ti, kteří potřebují k životu pohledy mnoha jim známých očí. Jsou to neúnavní pořadatelé koktejlů a večeří."

"Potom je třetí kategorie těch, kteří potřebují být na očích milovaného člověka."

"A pak je tu ještě čtvrtá kategorie, nejvzácnější, těch, kteří žijí pod imaginárním pohledem nepřítomných očí. To jsou snílci."

První a druhá kategorie je mi zcela cizí, nikomu ze svých známých, kolegů ani širší rodiny o svém psaní a tomto blogovém deníčku nevyprávím, natož abych nějak propagoval jeho adresu. Jsem ale samozřejmě rád, když na blog někdo zavítá, případně mi napíše nebo řekne svůj názor či pocit - Martinu v to počítaje. Takže s třetí a čtvrtou kategorií bych se uměl ztotožnit. Jenže návštěvnost se s ukončením mé trenérské kariery pochopitelně snížila a čtení v dnešní uspěchané a zkratkovité době všeobecně už tolik netáhne.

Občas si proto říkám, že je lepší ten život žít než o něm psát, ale pak se něco uděje, něco mimořádného prožiju, přeskočí jiskra, probudí se touha, která se nedá úplně ovládnout… a začnu o tom psát. Najednou je to taková "volná jízda", že si nejsem jistý, jestli mi na vyjádření bude vůbec stačit moje slovní zásoba a jestli dosáhnu aspoň zčásti toho, co jsem zamýšlel sdělit. Není ale smyslem mého psaní se nějak samo-propagovat, nebo dělat někomu či něčemu reklamu. Spíš jen snaha pobavit, občas přimět k zamyšlení a dnes konkrétně především upozornit na dvě zajímavé věci, které podle mě prostě stojí za zkouknutí.

První je restaurace "Zastávka Nižbor", kterou již deset let provozuje herec a moderátor Tomáš Hanák. Kdysi se rozhodl zachránit chátrající dřevěný železniční sklad, který pamatuje doby Rakousko-Uherska a proměnil jej v stylovou nádražní hospodu. Vznikl objekt, nabízející posezení nejen v původních vagonových kupé v lokále, ale i na nákladních rampách, v salonku starého vagonu či na prosluněném perónu.

(pohlednice osobně darovaná panem Hanákem)

Interiér restaurace je takové malé muzeum dob minulých. Retro věci jsou vhodně zakomponované do vybavení, milé detaily, které ocení nejen příznivci historie, ale i amatérští cestovatelé. No a pro mě osobně to mělo přidanou hodnotu, protože jsem si uvědomil, co všechno mi během pětatřiceti roků práce u železnice zmizelo z očí.

Jídelní lístek zaujme oznámením v záhlaví: "Naším cílem je spokojený personál." a slovy majitele nabízí – "nádražní klasiku, ale v nových kabátech". Lépe to nelze napsat. Dodávám jen, že za naprosto přiměřené ceny. Tedy žádných čtyřicet hlavních jídel, dvanáct předkrmů a osmnáct desertů, jak je mnohde na jídelních lístcích uvedeno, přičemž host nakonec dostane plátek masa na jeden z mnoho způsobů a omáčku zn. UHO. Naopak, několik vybraných českých jídel myslím plně uspokojí, zvláště když jsou vynikající chuti, jak jsem si ověřil. Třeba ta grilovaná žebra… No, jedna báseň!

Později ještě majitel přikoupil i několik vyřazených železničních vagónů a zařídil v nich netradiční možnost přespání. Jelikož se tato skutečnost rychle rozkřikla a z Nižboru se stalo téměř poutní místo, uposlechli jsme s Martinou jeho radu: „Přijeďte, ale raději ve všední den a mimo hlavní sezónu.“ A tak jsme tedy minulý týden, místo do školních lavic vyrazili do Nižboru a strávili tři dny touláním krajinou Křivoklátska a noci pak v "hytláku" - služebním vagonu z r. 1952. Vnitřek vozu je vybaven jako plnohodnotný apartmán se vším, co je k životu potřeba, ovšem stylovka nehorázná. Stejně jako usínat v manželské posteli a při pohledu z okna obdivovat panorama protějšího zámku a hvězdné nebe nad Berounkou… jak řekla Martina: „Je to kýč, ale krásný.“

Inu, nemám nic, co bych mohl na Zastávce Nižbor pohanit. Prostředí originální, jídlo velmi dobré a obsluha milá, ochotná a srdečná. Neslíbil jsem panu majiteli, který byl příjemný a s upřímným zájmem a neuspěchaně si s námi povídal, nějakou reklamu, ale rád všem nadšencům atmosféry dávných časů a milovníkům věcí s příběhem zvěstuju, že Zastávka Nižbor stojí za návštěvu.

O víkendu nás pak letní toulky zavedly do Brna za naší vnučkou Amálkou, ale zároveň i do místního planetária na Kraví hoře na audiovizuální představení "Pink Floyd - The Dark Side of the Moon".

Toto své nejslavnější album natočila skupina Pink Floyd již v roce 1973 a i po padesáti letech zůstává s přibližně 50 miliony prodaných kopií druhým nejprodávanějším albem v historii hudby. No a skupina se rozhodla půlstoletí tohoto alba oslavit natočením audiovizuální verze v podobě planetární show. Brněnská hvězdárna je jedním z prvních světových planetárií, kterému členové skupiny udělili souhlas s jeho uvedením, a tak nebylo vhodnější příležitosti než si s dostatečným předstihem zarezervovat lístky a užít si tuto mimořádnou událost. Ještě teď si přesně vybavuji ty chvíle, jak ležíme s Martinou v polohovacích křeslech obklopeni obrazem, autentickým zvukem, hvězdami i tmou a hledíme do kopule planetária, kde nejmodernější technologie za pomoci šesti projekčních kamer a dechberoucích 3D efektů rozehrávají třičtvrtěhodinové vesmírné divadlo… a já si jen stačím pomyslet: „Pane jo, to je fakt úžasné!“ Troufnu si proto tvrdit, že pokud si do brněnského digitária najdete cestu i vy, nebudete litovat. Obejme vás totiž krásný zvuk, krásný obraz a dostanete se až na hranici psychedelického audiovizuálního zážitku. A zde alespoň malinkatá ochutnávka z youtubu.

Tak, co bych ještě doplnil směrem k závěru? Říká se, že zážitky jsou právě tím, co člověku nemůže nikdo vzít. A i když z nezúčastněného pohledu se může pošetilost a protichůdnost těchto aktivit jevit někomu jako veliká. Tak od toho jsme přeci lidmi, že si občas můžeme dovolit dělat věci čistě pro své potěšení, pro dobrý pocit anebo prostě jen tak. Každopádně přeji všem zdejším návštěvníkům další dobrý a úspěšný zářijový týden.

O VÝCHOVNÉ FACCE

Po několika dnech poctivého deště, ukončeného Modrým úplňkem, se nám opatrně vrací léto a prázdniny mohou pokračovat opět v slunečním rytmu, ovšem s tím, že za kopci na obzoru už pomalu vykukuje nový školní rok. Takže by se tedy nabízelo napsat nějaký ten článek na školní téma. Jenže mně se nechce psát o pozvolném přivykání na pravidelný budíček a přestupném období k úkolům, povinnostem, kázni… A tak mě teď jen napadá, jak se v posledních letech dost diskutuje o roli tělesných trestů ve výchově dětí. Tábor vyznavačů zarputilého nenásilí hrozí doživotními nevymýtitelnými traumaty dětí, na které pádná rodičovská ruka byť jen na dálku zahrozí. Tábor "řezačů" zase argumentuje zákonitostmi přírodního výběru, dobrou českou tradicí a četnými příklady těch, co (prý) vyrostli ve slušné lidi i v koexistenci s nepokojným otcovským opaskem či matčinou vařečkou (případně obráceně, abych nevhodně nepodporoval genderové stereotypy). Jak už to tak ale bývá, pravda bude zřejmě někde mezi těmi zmíněnými póly, což koneckonců dokládá i moje vzpomínka na jediné dvě opravdové výchovné facky, které jsem v životě dostal. A upřímně – trauma z nich nemám. Ba naopak.

První facku jsem dostal od svého učitele češtiny a dějepisu, pána slušného, vzdělaného a bytostně nenásilného: Bylo to v době, kdy se v pokročilých sedmdesátých letech mezi tehdejšími puberťáky rozšířilo později zcela běžné a v hovorovém jazyce často plevelné oslovení "vole". Jako mladý výrostek jsem o přestávce na základní škole řešil se svými rovesníky nějaké jistě velmi naléhavé (i když dospěláckýma očima samozřejmě zcela nesmyslné) otázky našeho dospívání, až jsme se opozdili a vrátili se do třídy po zvonění. Bohužel jsem ale při příchodu do třídy nestačil včas přepnout z komunikačního stereotypu svých vrstevníku a na dotaz: „Kde jste byli pánové?“, jsem odsekl s nevěřícně protočenýma očima tomu slušnému postaršímu pánovi na půl huby cosi jako „…no přece na záchodě, vole!!“ V ten okamžik přiletěl z forhendové strany nečekaný topspinový úder otevřenou dlaní, který přesně trefil udivenou tvář a mému tělu udělil tak prudký silový impuls s horní rotací, že se v mžiku přesunulo z machýrkovské metastabilní rovnováhy do lokálního energetického minima, které se ustálilo až nárazem odvrácené tváře do stěny učebny. Prostě jsem chytnul druhou o zeď, takže klasické dva v jednom – jedna tvář bílá od zdi a na druhé do ruda vyvedený obtisk kantorovy dlaně se všemi jeho prsty jako od rentgenu. Byla to první a zároveň i poslední facka, kterou musel tento učitel při mé výchově a výuce použít, protože od té doby jsem byl opět vždy uctivý a nepříjemné dobytčí oslovení ani jiná podobně citově zabarvená slova do hovoru s ním již nikdy nezařadil. A dokonce zůstal profesor Vejvoda do konce mé povinné školní docházky, ale i po ní, mým nejoblíbenějším učitelem.

Druhá facka přilétla v době, kdy jsem chodil do páté třídy a dostavilo se u mne trochu divoké období. Těžko říct, jestli to byla urychlená puberta nebo naopak opožděné období vzdoru. Najednou se z dříve celkem pohodového bezproblémového kluka, který na co sáhnul, to se mu dařilo, vyklubal fakan k pohledání, který byl ovšem natolik inteligentní, že dokázal navenek dále hrát bezproblémového kluka. Ve skutečnosti mne tehdy omrzelo prakticky všechno: Ve škole mě to nebavilo, tak jsem čas od času do školy prostě nešel. V hudební škole mne to bavilo ještě méně a taky to byla delší cesta, takže jsem pod různými záminkami chodil víc "za housle" než do hodin. Nebavilo mě ani chodit na obědy, protože zahrát si fotbálek nebo hokej s tenisákem na hřišti za školou bylo mnohem lákavější. Prostě život nabízel spoustu jiných a zajímavějších zábav jak si užít dětství, kterými mimo sportu bylo třeba i prolézání stohů, či starých vojenských bunkrů, kterých bylo v okolí letecké továrny i třicet let po válce dostatek. No a mimoto pohlcovalo v té době můj čas a energii i zahlazování již zmíněných prohřešků, aby se na ně pokud možno nepřišlo. Pro ani ne jedenáctiletého kluka nebylo nic jednoduchého držet všechno v hlavě, občas se člověk musel pekelně soustředit, aby na nic podstatného nezapomněl.

Nejjednodušší byla likvidace prošlých lístků na oběd. Prostě se zmačkaly do malého žmolečku a hodily do některého z košů na odpadky, které stály na cestě ze školy domů. Trochu těžší bylo zjistit a hlavně si zapamatovat, co bylo ten den k obědu, aby mohl člověk na všetečný dotaz maminky ledabyle odpovědět, bez náznaku váhání budícího podezření.

Ale co si budeme povídat, nejnáročnější a nejnapínavější pro mě vždycky bylo nechodit do školy, a přitom nemít žádné neomluvené absence. Dobré možnosti se přede mnou otevřely, když jsem se naučil ovládat teplotu, kterou ukazoval náš rtuťový teploměr (dnes bych ovšem měl kvůli evropským předpisům utrum). Poměrně rychle jsem pochopil, že podobně jako lze rtuťový sloupec "sklepnout dolů", jde ho i "vyklepnout nahoru", ale museli jste mít v ruce ten správný cit, abyste to nepřehnali a nečekanou horečkou přes 43 stupňů neuvedli do chodu specializovanější zdravotnická pracoviště, než je nezbytně nutné, protože tam je pak větší nebezpečí, že se na podvod přijde.

Později ale začalo být předstírání obyčejných jednodenních nevolností pro "borce mého formátu" příliš nudné, takže jsem párkrát vyzkoušel zůstat doma "jen tak" bez onemocnění, přičemž jsem si pak ovšem musel do žákovské knížky sám napsat a svou neumělou dětskou "rukou rodičů" podepsat vymyšlený důvod a modlit se, aby na to ve škole nebo v hudebce nepřišli. Dodnes nechápu, jak mi to tenkrát mohlo všechno těch pár měsíců procházet, protože falšování cizího rukopisu a podpisů nepatřilo zrovna k disciplínám, ve kterých bych zvlášť vynikal. Takže jsem začínal žít ve stále větším a všudypřítomném stresu z toho, co na mě kde praskne. A že něco velkého jednou praskne, bylo čím dál zřetelnější. Protože tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne…

No a číše trpělivosti osudu přetekla, když jsem opět jednou nešel do školy, ale táta cestou z práce potkal náhodou učitelku Holubovou, která se ho jen tak mimoděk zeptala, copak mi je, že jsem dnes chyběl… Na jeho přímou otázku doma jsem se pak narychlo rozhodl předstírat bolest hlavy, ale výkon to byl víc než ochotnický a já měl hned od počátku pocit, že diváci (tedy vlastně jediný divák) mému skvostnému a autentickému hereckému výkonu úplně nedůvěřují. Přestože jsem propadal "stále silnějším záchvatům slabosti", byl jsem podroben křížovému výslechu, za který by se nemusel stydět ani komisař Moulin. Ve svých výpovědích jsem se pořád víc zamotával, podezření rostlo, dříve tolik důvěřivý táta začal s kalendářem v ruce pozorně a podrobně studovat zápisy na různých místech žákovské a hudebkové knížky, a když spatřil některé své méně povedené "vlastnoruční" podpisy u řádků s opakujícím se textem "Rodinné důvody", skoro nebylo jisté, čí bolest hlavy byla v tu chvíli opravdovější.

Téměř usvědčen a zahnaný do kouta nezpochybnitelnými argumenty jsem odmítl i poslední nabídnutou možnost čestně po chlapsku se přiznat a znovu jsem zkusil z prekérní situace vymanévrovat předstíráním mrákotného stavu. V tu chvíli se výchovné opratě tátovi definitivně vytrhly z rukou a on mně uštědřil pohlavek s vehemencí a momentem překvapení, který mě regulérně poslal k zemi. Tehdy jsem od svého táty dostal svou jedinou opravdovou a pořádnou facku v životě, facku tak pořádnou, že mě bolí i jen vzpomínka na ní.

Tehdy mi to samozřejmě tak nepřipadalo, ale zpětně můžu říct, že se mi nejspíš tím překvapivým "lepákem" od tak hodného a neútočného člověka nějak přeskládala mozková ozubená kolečka, a mé postupně již černající buňky mozkové kůry zasvítily opět svou původní oslňující šedí. Samozřejmě, ještě pár dní a týdnů to nebylo nic příjemného, postupně se na mne provalilo mnoho dovedně utajovaných skopičin, i když opatrně připouštím (přece jen, dnes už jde o skutky promlčené), že ještě zdaleka ne všechny. Táta mě okamžitě donutil dát některé do očí zvlášť bijící věci do relativního pořádku, s jinými mi pomohl, a i když jsem měl tou dobou doma vojnu jako řemen, spolu s tím, jak postupně mizel červený otisk tátovy dlaně na mé tváři, mizely v propadlišti rodinných dějin i některé mé dětské průšvihy a hříchy. Pak ještě přispěchaly na pomoc prázdniny, asi jako když mátožného boxera po sérii těžkých úderů na bradu vysvobodí gong oznamující spásonosnou přestávku. A po prázdninách jsem se vrátil do šesté třídy kupodivu bez nejmenší chuti navázat na své nedávné "průšvihové období", což, věřím, mi vydrželo dodnes, protože - byť připouštím, že vždy neříkám úplně celou pravdu a naprosto vše, co si v danou chvíli myslím - s opravdovou lží, svou dávnou kamarádkou z dětství, se snažím nemít už nic společného, protože umí s naší pomocí nadělat ošklivou paseku ve světě dětí i ve světě dospělých. Užil jsem si dětského rošťačení dosyta a stačilo mi to. A to i proto, že nelhat je nejen správné a příjemné, ale i výhodné v tom, že si nemusíte pamatovat, co jste řekli. Ta jediná opravdová otcovská facka to sice sama nezajistila, nicméně hodně mi tenkrát napověděla a čistě manuálně mi srovnala hlavu do zdravějšího směru.

Proto vždycky když slyším nebo čtu afektované disputace na téma tělesných trestů a studie typu "facka jako historicky překonaný výchovný prostředek ve vývoji druhu Homo sapiens mobiliensis", vzpomenu si na ty dvě facky uštědřené mi v ten pravý čas. A přestože já jsem nebyl nucen při výchově svých potomků tento výchovný prostředek naštěstí nikdy použít, chci oběma zmiňovaným pánům poděkovat a sklonit se před moudrostí a uvážlivostí, s jakou toto velmi vzácné koření dokázali i bez studia nejmodernějších pedagogických trendů a internetových video-tutoriálů efektivně použít, aby jeho účinek na chuť mého života byl maximální.

Jestli můj "zlato-střední" postoj k této problematice s některým ze zdejších návštěvníků souzní, jsem pochopitelně rád, jestli ne, nic se neděje. Každopádně ale oběma názorovým skupinám přeji svorně ještě aspoň pár dnů na letní trička, dobrý a úspěšný školní rok a především, aby ze svých potomků, žáků, studentů, svěřenců… vychovali na poměry okolní společnosti slušné a spokojené lidi.

NAPSÁNO KOČÁRKEM – II

Občas se snažím alespoň trochu zmírnit rozdíly v četnosti svých příspěvků na jednotlivá témata, ale kdo mě jen trochu zná, tak ví, že povinné "rovnostářství" nelze ode mě až tak moc očekávat. Mám prostě rád svobodu, svobodné myšlení, svobodné rozhodování a některé mé zájmy, názory a tematické impulsy jsou prostě výraznější.

Ovšem tentokrát jsem si sám sobě naordinoval, že cestou z Brna sepíšu pokračování nepravidelného vyprávění "Napsáno kočárkem". Ono být prarodičem, je totiž krásné a osvěžující, neboť má člověk možnost vrátit se do dětských let, jenže s možností návratu a těšení na další shledání. A co si budeme povídat, děti jsou v tomto věku prostě kouzelné.

A nejinak tomu bylo i dnes, kdy Amálka na mou přítomnost odpověděla okamžitě a s nadšením. Úplně se rozsvítila, začala ke mně natahovat ručky a smála se na mne zářivěji, než to umějí nejlepší modelky z reklamy na zubní pastu. I já jsem se na ni zasmál a začali jsme na sebe navzájem dělat obličeje, což mívá u dětí - často k nevelké potěše jejich rodičů - docela úspěch. Pochopitelně, s dítětem v tomhle věku, kdy je pro ně každé jedno naučené slovíčko malým zázrakem, nad kterým se poprávu rozplývá celá rodina, si o počasí nebo dobývání vesmíru ještě plnohodnotně nepoklábosíte, přesto s ním můžete zažít úplně jiné a parádní chvilky:

1. Já se normálně snažím úřadům a úředníkům vyhýbat velkým obloukem, ale někdy se bez nich prostě nelze obejít, a tak jsem alespoň nedávno spojil příjemné s užitečným. Což znamená, že jsem si potřebné věci rozhodl vyřídit v rámci procházky s Amálkou. Jenže znáte to: vydýchaná přehřátá místnost, takže z člověka řine pot, jen o místnost zavadí pohledem, davy lidí čekající ve frontě a navíc několik nerudných jedinců, kteří dští síru spolu s jedním potížistou, co se na všechno několikrát vyptává a očividně tím zdržuje. A k tomu za přepážkou nepříjemná ženština působící na první pohled odměřeným dojmem zapřísáhlé staré panny a feministky, která si nechala udělat melír na bradce, jen proto, aby byla rozeznatelná od muže. Ovšem můj andílek toho nedbal a radostně šermujícíma ručičkama se nejprve snažil sousedce ve frontě sundat z ruky náramek velikosti gumy od traktoru. To se jí sice nepovedlo, nicméně poté, co na nás konečně přišla řada, vyvalila na již zmíněnou úřednici všechny své dětské zbraně a zde kupodivu uspěla. Zdánlivě nepřístupná žena pod přívalem dětských úsměvů tála jako máslo, které si Tennessee Williams omylem odložil na rozpálené plechové střeše a zřejmě díku vlivu neočekávaných mateřských emocí, se mě překvapivě zeptala: „A vy jste tatínek nebo dědeček?“. Odpověděl jsem, že samozřejmě dědeček „ale mohl byste být klidně i tatínek…“ A pak, že věci v životě nemají svůj ustálený a opakující se cyklus, neboť stejnou otázku jsem dostal již před pár lety, to když jsem vyzvedával Barču ve školce, ale tehdy jsem na ni odpověděl opačně.

2. Při našich procházkách se snažím Amálku uspávat zpěvem mých oblíbených písniček, ovšem co by rytmický rošťák a intonační nestyda jsem alespoň ohleduplný na své okolí, a pokud je někdo na blízku, ztlumím a přeruším svůj nevšední coolturní výkon. Ono stačí, že si při něm občas zarotují ve svých rovech takoví pánové jako třeba John Lennon či Johny Cash, až občas s obavou očekávám, zda mě nepřijdou v noci strašit. Onehdá jsem tedy takto zevloval a prozpěvoval Na Rovinách, když v tom jsem spatřil blížící se postavu. Okamžitě jsem ztlumil a dodržel osvědčený postup, jenže tentokrát mi pán na pozdrav s úsměvem odpovědět: „Ježiš, to je tak krásné.“ Oplatil jsem mu zdvořile úsměv a potvrdil, že dnes to v tom odpoledním sluníčku Barboře – myslíc chrám na protějším návrší - opravdu sluší. „Ne, ne, já myslím, jak zpíváte tomu miminku, to už se dnes nevidí.“

3. Je mi zcela jasné, že děda není předurčen k tomu, aby zvládal konstantní výchovu dítěte a k tomu pochopitelně dokázal plně nahradit rodiče, v tomto příběhu pak především maminku. Děda je tu totiž od toho, aby občas přestal vytahovat žmolky z pupíku, vstal z gauče a pohlídal; sem tam utrousil nějakou tu zkušenost, o kterou nikdo nestojí; případně vyblejsknul svým předpotopním mobilem rodinnou idylku. Ale především, aby na tajňačku povoloval a dělal s děckem věci, které jsou rodiči zakázány, a které by jinak nezažilo. No, a pokud díky této partyzánštině nepřijde o doložku nejvyšších výhod, tak občas zvládne i povozit své vnouče na čerstvém vzduchu. Ovšem na takové procházce s malým tvorem, jenž trvá delší dobu, můžou vzniknout nepříjemnosti a komplikace, jako kdysi na stezce okolo Kutné Hory. Asi po třech hodinách drandění se Amálka vzbudila u Bezhlavého Jána evidentně dobře vyspalá, ale nepříjemně hladová. Mléčný bar byl uzavřený, neb kojící maminka zůstala doma a příkrmy jsme v té době neměli ještě povoleny. A tak srdcervoucí ryk přivodil rychlý úprk k domovu. K tomu jako bonus nezabraly žádné osvědčené metody, jako je chování, zpěv, úsměvy, pitvožení, prosby, vyhrožování, čímž jsem na příjemný návrat rezignoval a najel do módu: "je mi to všechno ukradený" – vypnul mozkové centrum vnímání zvuku a tupě spěchal k domovu. Jenže mému utrpení neměl být konec, protože proti mně si to najednou vykračovala jedna maminka za druhou. Některé se potutelně usmívaly, jiné jen tak solidárně zamávaly na řvoucí děvčátko, ale to, co následovalo na závěr, mi zcela jistě způsobilo tepenné krvácení do mozku. (Jestli v mozku tepna normálně nebývá, tak já ji tam rozhodně mám). Přemotivovaná chytračka za zenitem mi totiž prozradila: „Jestli to nevíte, tak má asi má hlad a měl byste jí nakrmit“. „Rád bych, jsem ale bezradný muž, co neumí kojit“, pronesl jsem lakonicky, abych nezavdával důvod pro obsáhlejší debatu a pod tíhou vlastní upřímné sebekritiky se bez cenění zubů s milou dámou rozloučil a pokračoval ve své martyriu. K mému velkému překvapení, ale ohlušující řev pomalu ustával (původně jsem se tedy domníval, že postupně ztrácím sluch) a pár metrů před naší ulicí ryčná děva opět usnula. Nu, realita si nakonec prošlapala nečekanou a originální cestičku, a tak jsem ještě chvilku zakorzoval po městě a po čtyřech hodinách vrátil vyspalého a usměvavého andílka. „Jak ty to děláš, že ti dokáže tak dlouho spát?“, pronesla uznale snacha. Tak vida, nakonec se procházka hrozící velkým fiaskem proměnila v uznání a úspěch, což vždycky potěší. A protože vedro má zřejmě neblahé dopady i na sebekritické procesy, tak jsem jen lakonicky utrousil: „To víš děvče, léta praxe…“

Mějte se hezky a snad ještě někdy přidám další pokračování. Každopádně ale dnes přeji všem zdejším návštěvníkům krásný a úspěšný poslední prázdninový týden.

FOTOMOMENTKY

V okurkové sezóně si novináři zoufají, nic, co by stálo za řeč, se neděje, z Instagramu přebírané fotky nakrucujících se stále stejných modelek a hereček u bazénů a pláží v exotických zemích jsou zajímavé jak měsíc staré noviny, vlastní mozkové závity mají dovolenou, a tak tedy nezbývá než se na to letošní léto podívat i trochu jinak. Třeba optikou kuriózních momentek, které se jinak nikam nehodí a vůbec spolu nesouvisejí – snad jen mimo jejich inspirační síly je svobodně a nekorektně vypointovat.

Všechna velká města (New York, Paříž, Brusel…) mají své no-go zóny, kam není ve vlastním zájmu doporučováno chodit, protože kdo sem nepatří, není zde vítán. V New Yorku je tím proslulá čtvrť Bronx a brněnští vtipálci svou část města (ulice Vlhká, Cejl a Bratislavská), které je ve večerních hodinách prý radno se vyhnout, jednoduchou přesmyčkou přejmenovali na Brnox.

Nicméně jsou i místa, kde žádná omezení neplatí a k tomu jsou pojmenovaná mým příjmením. Občas se po té "mé" ulici procházím s Amálkou a tvářím se při tom, jako "Uko Ješita", který je přesně uprostřed povrchu zeměkoule - nalevo uctivě se uklánějící poledníky a polednice, napravo pod nohami devótně plazící rovnoběžky a ve stínu okolních domů zbytek světa.

Abyste si však nemysleli, i v Praze žijí recesisté, kteří se nebojí pro úspěch v podnikání investovat nejen do reklamy ale i antireklamy. A tak pokud chcete, máte příležitost si na Kampě zajít do Café Márnice, což při těch letošních tropech může být i netradiční způsob ochlazení.

Další reklamní poutač obchůdku v Bečově nad Teplou zřejmě shrnuje dle majitele tři důležité potřeby k životu. Ovšem podle omšelého stavu fasády a stažených rolet se nezdá, že by si to myslely i davy žádostivých zákazníků.

To mně se naopak líbí citát francouzského filosofa Denise Diderota „Je lepší se opotřebovat, nežli zrezivět“ a můj život se v jeho duchu odvíjí. Jinými slovy to říká i nápis v Petříkově v Jeseníkách. Jen se nezdá, že by se v tomto zarostlém terénu lístek na nové zážitky dal koupit – tedy pokud jím není prodírání se džunglí.

Postoje naší společnosti k seniorům mají mnoho podob. Někdo v nich vidí početnou voličskou skupinu, jiný je chápe jako další pilíř důchodové reformy, ale setkáme se občas i se zajímavými podnikatelskými záměry, jako například u společnosti v Černčíně u Bučovic, která je po celý den připravena zajistit seniorům přepravu k lékaři, do kostela i do cukrárny, což by se dalo v rámci rozvoje business plánu rozšířit ještě o poštu, lékárnu a hospodu.

A že by bylo kam jezdit, dokazuje i reklamní poutač z jihočeské Písečné. Pravda, to bistro by nejspíš zavřel i rumunský hygienik, ale zdejší slevové akce pamatují právě i na ekonomicky slabší důchodce. Inu, každému podle jeho potřeb, možností a vkusu.

Přiznejme si, že ale s létem spojujeme především romantické představy, a to hlavně ty zamilované a milostné. A pokud vaší partnerce protne srdce sluneční paprsek na tak ikonickém místě, jako je Poseidonův chrám na mysu Sounion v Řecku – je to znamení přímo z nebes.

A pro případ, že se po zásahu bohem Héliosem ve vztahu objeví trhlinka, protože jak praví klasik: „Takové už jsou ženy. Odcházejí a zapomínají, aby se poté vrátili a zapomněli, že odešli“, tak je chvályhodné, když se dokážeme povznést nad všechny spory a v klidu si zajdeme do hospody v Medlánkách třeba na rozvodovou party.

Nicméně k cestovatelskému létu bohužel neodmyslitelně patří i nejrůznější uzavírky a rekonstrukce silnic pod heslem "Musíme to opravit". Co ale vznikne, když se otevřou dveře auta Dopravního značení?

A když už jsem u "doprnačení", tak ve Stráži nad Nežárkou neupadlo kolo od vozu, nýbrž vyřazená pneumatika zde vyznačuje kruhový objezd. Jo jo, kdyby člověk dělal a očekával jen samé předpisové a racionální věci, byl by svět nudně předvídatelný.

Což by se dalo říci i o následujícím snímku z Athén. Nepochyboval jsem, že zde spatřím mnoho krásných antických památek, stejně jako City Sightseeing busy zaplněné lidmi s foťáky kroužícími kolem městského jádra jako kolotočářské labutě a na ulicích průvodce kážících o slavné historii města dle všeobecně vzývané příručky s názvem "Jak unudit návštěvníky k smrti a nechat si za to zaplatit". Ale určitě jsem neočekával, že zde uvidím ženy – popelářky. Inu kolébka západní civilizace, filozofie a demokracie nechce evidentně zaostávat ani v genderové rovnosti. Jak říkali staří latiníci "de gustibus non est disputandum" (proti gustu, žádný disputát), i když mně je libější žena na jiné stupačce než popelářského vozu a vonící odpadky.

K čemuž se váže i tento v jižních státech občas používaný piktogram, odpovídající ve svém pokračování i na nerudovskou otázku "Kam s ním?". Popravdě, tento black list bych nechtěl po nikom uklízet, natož pak číst, a tak to zkusme brát spíš jako zákaz házení papírových vlaštovek do mísy.

A když už jsme u těch zákazů ve světě, jenž je plný nepříjemných nedorozumění plynoucích z přemíry dobré vůle, tak jedno připomínající šesté přikázání "Nezabiješ".

Vyvolává nenávist to nejhorší v nás, nebo to nejhorší v nás vyvolává nenávist? Jak to chcete rozsoudit? Nevím, ale dokud neztrácíme humor, jako například v této malostranské hospůdce "U Zavěšenýho kafe", tak je pořád dobře. A co že je to "zavěšený kafe"? To, které někdo někdy dopředu zaplatí pro případ, že by jednou přišel bližní v nouzi, kávu potřeboval jako sůl, ale neměl na ni. Tak si dá tu "zavěšenou" neznámým dobrodincem.

A když už jsme u těch netradičních forem volného trhu a obchodu, tak v kiosku "Promenáda" na Jizerské magistrále stanovuje cenu zboží a své objednávky zákazník. Jiří Suchý sice kdysi řekl: „Kapitalismus je mnohem lepší než socialismus, ale mnohem horší, než jsem čekal“, ale v téhle formě se mi moc líbí.

A jen o pár kilometrů dál je osada Jizerka, která je považovaná za "oblast tmavé oblohy", protože je minimálně zasažena rušivými světelnými zdroji, a tudíž vhodná pro pozorování astronomických jevů. No a včera v noci, kdy měly být ideální podmínky pro pozorování Perseid, se zde sešly desítky až stovky lidí a v leže na dekách a karimatkách žasly, co divnověcí existuje. Díky za to a zaplaťpánbůh či zaplať příroda, jak je komu bližší.

Více se už do dnešního příspěvku nevejde, a tak se loučím. Nicméně tento způsob léta zdá se mi prozatím poněkud šťastným, a tak přeji jeho hezký zbytek a štěstí na počasí, krásné zážitky a dobré lidi.

MALIČKOSTI

"Léto budiž pochváleno," pravil klasik Fráňa Šrámek a já se k němu rád přidávám. A přestože první polovina prázdnin přinesla tropické teploty, kdy se i mozkové závity občas zavařily, nestěžuji si ani malinko – podařilo se mi totiž zažít nespočet krásných věcí. Nikdy jsem ale nepatřil k těm, co si vytváří na internetu a socsítích virtuální deník (tedy mimo denního zpravodajství z hokejových soustředění). Na to nemám vytrvalost, disciplínu, ani ochotu dělit se o vše ze svého života. Ano, i já mám své "třinácté komnaty" jako asi každý. Nemám v nich poschovávané, myslím, žádné velké hrůzy a hanebnosti, za které bych se přehnaně styděl, spíš jsou tyto místnůstky nabité zážitky, emocemi i sny všeho druhu, které si sobecky dovoluji ponechat sám pro sebe, prostě proto, že se o ně nechci na potkání dělit, natolik jsou mi vzácné. Nicméně, psát občas a nepravidelné zápisy některých svých zkušeností, prožitků, trapasů, myšlenek, či názorů na náš svět, mě docela baví. Jenže s létem a dovolenými psací aktivita evidentně upadá, a proto nezbývá než vytáhnout článek z mého počítačového šuplíku. Vlastně ani ne tak článek, spíš pelmel nesouvisejících drobností, které mi i jednotlivě stačí ke spokojenosti, či dokonce štěstí. Kdysi jsem si je sepsal, abych měl ve chvílích, kdy je venku pod mrakem a dušička je na tom podobně, kam sáhnout a uvědomit si, že přeci stačí málo, aby zas bylo pěkně. No tak se tedy pojďme podívat, jak je na tom můj šuplíkový seznam z pohledu posledních dní:

Když jsem v mezích možností duševně i fyzicky zdravý. Myslím, že nepatřím k těm, které snadno rozhodí příslovečná "rýmička", ale když se mnou jakási nemoc z kraje června doslova švihla o tatami - nemohl jsem nějakou dobu chodit, jíst, číst, mluvit, poslouchat, mít otevřené oči, přemýšlet… Mohl jsem pouze spát a dělal jsem to po vzoru koal cca 18 hodin denně. Po několika dnech se mi naštěstí ulevilo a brzy jsem se cítil opět fajn.
Když dělám věci, které mi dávají smysl. Mimo práce, co mě živí, mám i dost té doma, na zahradě a při pomoci s úpravou pražského bytu mého druhorozeného. Přesto řečí osobních koučů, zde mám určitě velký prostor pro zlepšení.
Když si otočím deku studenou stranou dolů. Každý máme nějakou tu úchylku a na téhle ujíždím já a setrvale.
Když se dívám do ohně. S ohledem na letošní dění ve Středomoří a blížící se dovolenou v Athénách s plánem cestovat po Řecku, to raději nebudu víc rozvádět.
Když jedu na kole. Tak toho jsem si užil při mnoha nejrůznějších cyklovýletech opravdu dosytnosti a pomyslnou třešničkou na dortu pak byla naše putovní dovolená od Moravy k Vltavě. Projížděli jsme klasickými vesničkami, ukotvenými po staletí v rovinách posetých vinicemi s pestrobarevnými přízemními chaloupkami starousedlíků i přízemními večerkami vietnamských majitelů, ve kterých není nikdy zavřeno… Projeli několik přírodních rezervací, vyjeli do hor a navštívili mnoho zajímavých a pro nás dosud nepoznaných míst. Celkem jsme ujeli 376 km, vystoupali stovky výškových metrů, které si pak za odměnu okořenili sjezdy – prostě romantika. Pravda, cesta někdy vypadala, jako když po ní předevčírem projely tři tankové divize, díky čemuž jsem měl zadek občas otlačený a mezi stehny byl sedřený jak kubánská prostitutka, ale nakonec jsme se silničními i přírodními vibrátory popasovali a ve zdraví a pohodě se vrátili spokojení domů.

Když mne někdo blízký objímá a usíná mi při tom na rameni. Co si budeme nalhávat, bez intimního života je partnerský vztah muže a ženy asi jako oříšková čokoláda bez jediného oříšku. Zkrátka to není ono. Děkuji, že mám doposud tolik životního štěstí, že můžu takové chvilky s Martinou zažívat.
Když napíšu článek a mně samotnému se líbí. Ale jo, pár takových snad bylo.
Když posekám zahradu a cítím tu čerstvě posekanou trávu. První letošní sekání byl spíš souboj s bující džunglí, pak následovala několikrát užívačka a v současnosti jen smutně sleduji vyschlá a žlutá místa v dříve zeleného porostu.
Když vidím své dospělé děti, jak žijí šťastný a plnohodný život a nepotřebují mě k tomu. Tak to si fakt užívám, a když si k tomu třeba dojedu pohlídat a pomazlit Amálku, nebo stihnu vystoupení Adama a Verči alespoň na domácí půdě – jedním slovem relax - https://www.facebook.com/reel/293446109884051
Když pracuji se dřevem. Tak tady jsem se na své poměry držel poněkud zpátky, ale jak říkávali Šimek s Grossmannem - "konečně nevadí, nejsem v lese naposledy".
Když někomu poradím a ono mu to skutečně pomůže. Rad, jak už to k mému věku přináleží, jsem rozdal nespočet, ale jestli někomu skutečně pomohly…. Nevím, nevím.
Když někoho rozesměju. Vždycky je pro muže vrchol rozesmát a pobavit ženu. No a pro mě je v tomto směru poslední dobou mou "femme fatale" - Amálka. Nicméně, nedávno jsem asi nejvíc rozesmál jednoho Plzeňáka, když se mě po několikáté lahvince vína v šatovském sklípku zeptal, jaký jsem ročník narození. Na přiznání, že šedesátý sedmý, propadl v hurónský smích a zalykajíc se, ze sebe jen vysoukal: „Nekecej Pavle, ty seš minimálně šedesát dvojka“.
Když běhám a myslím si přitom na své věci. Občas v nadsázce tvrdím, že jsem mladé myšlení v jetém těle. Ovšem některé součástky mého těla jsou bohužel už tak jeté, že ze sebezáchovných důvodů jsem musel běhání omezit a jeho pravidelnost tak odvál čas jako bigbít kdysi swing
Když cítím lásku svých bližních. Tak to je právě jedna z těch věcí, kterou bych si s dovolením ponechal pro sebe.
Když něco vytvořím, jak jsem si představoval. Musím být upřímný a přiznat se, že v poslední době jsem nic, co by stálo za větší zmínku, nevytvořil. Do příště se ale pokusím polepšit. Tedy snad, protože slibem nezarmoutíš...
Když mi emoce nažene do očí slzy. Viděl jsem letos několik pěkných divadelních představení, ale tohle se zatím podařilo pouze při ztvárnění Kytice v Národním divadle. Pokud tedy chcete vidět přehlídku hereckých výkonů, úžasnou scénu, skvělou hudbu a velkolepé režijní nápady – doporučuji všemi deseti. Půjdete totiž na představení, kde v podstatě znáte každé slovo, a přesto napětím nedýcháte, tečou vám slzy a téměř nestíháte sledovat všechny ty nádherné obrazy, které se před vámi na scéně objevují, slévají a zase mizí. Nakonec přijde katarze a vy jen stojíte a upřímně tleskáte.
Když vhodím papír do papíru, plast do plastu a sklo do skla. Vím moc dobře, že pro skutečné změny v otázkách klimatu a udržitelného rozvoje jsou potřebné především systémové změny, ale každý máme svou možnost přispět ke zlepšení a já se o to stále snažím.
Když poznám někoho, kdo to má v hlavě správně srovnané. Teď mě napadá asi jedno z posledních setkání s takovým inspirativním člověkem, kterým pro mě byla nenápadná, inteligentní, ale nepochybně krásná a zajímavá majitelka penzionu v Nové Bystřici. Její pracovitost a elán, se kterým rekonstruuje dva staré domy v jeden malebný penzion "Ubrousku, prostři se" s výstavní galerií a malým bazárkem nás okouzlila přívětivostí starých časů. A ještě si o tom všem s námi příjemně a zajímavě popovídala.

Když cestuji a bloudím místy, které ještě neznám. Takových nových a krásných míst, zajímavých cest a výletů, kdy jsem se nemusel vracet tou samou cestou, bylo fakt hodně. A většina stála opravdu za to. Pravda, některé nové cesty a zkratky nebyly svou kvalitou vždy ideální, a přestože je Martina žena tolerantní, dlouhými roky manželského soužití vycepovaná k trpělivosti téměř nebeské, byly občas momenty, kdy by mě umlátil perutěmi i ten nejlaskavější anděl.
Když nemusím řešit, kolik peněz mám v peněžence. Vzhledem k tomu, že prominentní luxus pro mě není stále nepostradatelnou hodnotou, tak si v tomto směru zatím nestěžuji.
Když někomu uvařím dobré jídlo a chutná mu. Nejsem rozhodně žádný michelinský kuchař, ale občas uvařím a v naší rodince jsem považovaný za specialistu na nejlepší rýži. Banalita, ale když mi nedávno Eva (manželka mého prvorozeného) na otázku, co by si dala dobrého, řekla: „Uvař prosím tu tvoji rýži, tu fakt miluju a nic ostatního nemusíš“, chodil jsem chvilku prdelí napřed.
Když mám pocit, že i já někoho zajímám a záleží mu na mně. Tak i tuhle maličkost ponechám bez komentáře a taky pro tu svou "třináctou komnatu".
Když mi u poslechu živé muziky naskočí husí kůže. Miluji živou muziku a pár pěkných koncertu jsem si během jara a léta užil. Ale pro mě byl asi TOP ten nedávný Stinga v Pardubicích. A to i přesto, že to byl po "Outůčku" v rozmezí tři čtvrtě roku už jeho druhý, který jsme navštívili. Na druhou stranu to tehdy v Praze bylo kvůli covidu a Stingově nemoci až na čtvrtý pokus. Nicméně mám-li srovnat – byla to opět radost, světové hity, kvalitní zvuk, skvělé muzikantské výkony, zpěvák ve vynikající formě volně se pohybující (díky mikrofonu upevněnému na tváři) a čile komunikující s fanoušky i skupinou – ale publikum bylo tentokrát o malinko živější a víc spolupracovalo a zpívalo, čímž vytvářelo vřelejší atmosféru. Jak řekla Barča: „Pražáci byly studenější“.

Když čtu a děj nebo myšlenka mě natolik vtáhnou, že se nemůžu odtrhnout. Pár takových textů jsem v poslední době přečetl a asi nejsilnější zážitek v tomto směru pro mě byla autobiografie Jevgenije Ginzburgové Strmá cesta. Ne, nebyl to ten případ, že knihu prostě přečtete na jeden zátah, protože se čte, jako když upíjíte chutný nektar, ale i když jsem zrovna nečetl, byla se mnou a ve mně a nezbývalo mi, než o ní stále přemýšlet. Doporučuji všem i pro ten pocit po jejím přečtení, že žít v zapráskané české současnosti je o dost lepší než žít v Sovětském Svazu za velikého Stalina ve druhé polovině 30. let 20. století, v době, které se taky někdy celkem zaslouženě říká období velkého teroru nebo Velká čistka. No a nezbývá než věřit, že aspoň část zla umírá společně se svými původci, a ta co se přenáší nenápadně a nepřímo na další a další pokolení, nebude již dána podobná možnost resuscitace.
Když mi někdo napíše nebo zavolá, protože si se mnou chtěl jenom popovídat. Takové telefonáty naštěstí občas mívám, ale popravdě, při přečtení tohoto bodu, mi jako první naskočilo, jak mi před pár dny zavolal Tomáš a zval mě na grilovačku, kterou pořádají rodiče mých bývalých hokejových svěřenců s tím, že by mě rádi pozvali mezi sebe – děkuji, fakt mě to potěšilo.
Když vyberu dárek, který vážně udělá radost. Mám teď v srpnu jednu velkou příležitost se vycajchnovat, tak uvidíme, jak se mi to povede. Jen doufám, že se mi nepodaří zopakovat kousek z před několika let, kdy jsem při objednávání dárku zřejmě myslel na Martinu tak intenzivně, že jsem to celé objednal na její jméno - takže si to musela nejen sama vyzvednout na poště, ale i zaplatit!
Když sám sebe mile překvapím. Tak momentálně asi tím, že už je srpen a já stále píšu příspěvky na tento rádoby blog. To jsem fakt nečekal.
Když se můžu těšit a žasnout. Myslím, že svět nezahyne na nedostatek divů, ale nedostatek údivu. A já si teď na první dobrou vzpomínám, jak jsme si v Rožnově nedávno přivstali a v pět hodin ráno žasli při východu slunce nad Radhoštěm. Legenda sice praví, že Slunce a Měsíc byli vždy do sebe zamilovaní, ale nikdy nemohli být spolu, protože Měsíc vycházel až po západu slunce a opačně. Jak ale vidno, na světě není nemožné lásky...

Nu, jak se zdá, polovinu prázdnin mám úspěšně a spokojeně za sebou a tak mi nezbývá než popřát nám, vám, všem, ať i ta druhá půlka stojí stejně za to, a aby nám ty naše šťastné maličkosti jen tak neprotekly bez užitku mezi prsty.

NAPSÁNO KOČÁRKEM - I

Nerad píšu cokoliv na objednávku a na zadané téma. Zastávám totiž názor, že myšlenka, potřeba něco sdělit, či prožitý zážitek si většinou samy řeknou o formu, jakou si přejí být prezentovány. Mají-li prostě tu možnost, nepřizpůsobují se našim záměrům, ale narodí se a rostou podle vlastních pravidel, která bychom měli ctít. Dnes jsem kupříkladu měl cestou z Brna v úmyslu dočíst knížku Ivana Klímy Láska a smetí a ne psát nějaký text… Jenže... Pak se mi stal na procházce s vnučkou Amálkou nevšední zážitek, který mě přinutil v plyši pohodlného expresního sedadla zapnout počítač a samovolně začít roubovat jedno slovo na druhé.

Zanechme ale fádního úvodu a přenesme se o několik hodin zpět, kdy jsem se svou mladou slečnou vyrazil směr park Za Lužánkami. Upřímně jsem ale v tu chvíli, ani jako letitými zkušenostmi zakulacený muž "v nejlepším věku", netušil, kolik podmračených příbuzných ze širokého okolí dokáže vmžiku aktivovat korpulentní snědá paní, kterou jsem přátelsky upozornil, že opravdu slušný člověk dokáže ukrotit své atavismy a hodit slupku od banánu do odpadkového koše místo na cestu mezi hrající si děti a rodiče s kočárky. No a tím byly ideální představy pokojné a příjemné procházky rozmetány do všech světových stran. Můj zdánlivě smířlivý mandát v oblasti poskytování rad ostatním snědí chlapci okamžitě rozcupovali s vysvětlením, abych se staral o sebe a nenavážel se do utlačované menšiny. S velkým sebezapřením a skrývaným povděkem, že na mně není nic laděno ve žlutomodrých barvách, jsem spolknul větu o tom, že slušnost a ohleduplnost se týká většin stejně jako menšin a raději s kočárkem již mlčky pokračoval v krasojízdě, neb každá další reakce by znamenala jenom zintenzivnění jiskřivé atmosféry.

Sice jsem se smažil nalézt mezilidskou kolizí ztracenou duševní rovnováhu a dýchal proto zhluboka, myslíc přitom na pěkné věci, jenže od nervozity duše je to povětšinou blízko i k nervozitě útrob..., a tak s počínajícími tlaky v dutině břišní a potem kanoucím po čele jsem se začal rychle poohlížet po nejbližším místě úlevy. Je třeba si ale uvědomit, že jsem se nacházel v celkem frekventované části města a každý nezvyklý a zbrklý pohyb se začínal zdát býti fatálním, proto to "rychlé poohlížení" je třeba brát s rezervou. Moje chůze spíš vypadala jako kachna s ptačí chřipkou na konkurzu na baletní vystoupení Labutí jezero a každý nesprávný pohyb hrozil nedozírnými následky. Co teď? Na Moravském náměstí je sice veřejné WC, ale po schodech a v podzemí. Co tam ovšem s kočárkem? Nemůžu ho přeci nechat samotný na ulici i s dítětem – obzvláště, když jsem si před chvílí znepřátelil část místního obyvatelstva! Pravda, v okolí je i spousta keřů a odlehlých míst, ale zatáhnout tam za bílého dne kočárek s děckem, které nedej bože začne ještě plakat a začít si přitom zuřivě sundávat kalhoty, to by nebudilo dobrý dojem u kolemjdoucích. Jenže křeče v břiše začínaly kulminovat a já měl pocit, že pokud to okamžitě nevyřeším – dojde ke katastrofě, která vytlačí z hlavního večerního zpravodajství letní požáry, válku na Ukrajině i daňový balíček. Hledal jsem tudíž nejbližší restauraci či kavárnu, kde by mi ochotný personál za patřičnou finanční odměnu pomohl s mojí bolístkou. Náhodnému pozorovateli se tak mohl naskytnout pohled na nervního tlouštíka, který jezdí s kočárkem nekoordinovaně sem a tam a při nahlížení do map v mobilu se různě prohýbá v pozici "kroazé" (baletní postoj, kdy je trup pootočen a linie nohou se publiku jeví překřížená), že by mu i zasloužilí členové baletního souborů nedalekého Janáčkova divadla mohli závidět. Jenže každá další minuta se zdála být víc a víc nekonečnou – když v tom jsem zahlédl tří "tojtojky". Ponechme stranou poměrně nízký stupeň kulturnosti tohoto řešení, byla to krize, a to jdou servítky stranou. Asi každý ví, co dokáže s tělem provést psychika, když spatří světlo na konci tunelu. A tak každý poslední metr byl vykoupen litry potu, polohlasným úpěním a zuřivým sevřením půlek, jež mohlo drtit diamanty. Bleskurychle jsem se sinalou tváří zaparkoval kočárek vedle kadibudky, nechal si pro jeho kontrolu lehce pootevřená vrátka a… Zde již budu laskav a ušetřím čtenáře detailních popisů toho, jak příběh pokračoval. Uzavřeme to tedy jen slovy jednoho mého přítele: „Kam se hrabe orgasmus“.

Jak tedy vidíte, a já to bez okolků přiznávám, jsou situace, kdy mívám sám pochybnosti, jestli je úplně správné mi svěřovat malé dítě a některé příběhy, které jsme spolu už zažili, mezi ně rozhodně patří. Nicméně dnes už je naplněna normostrana blogového příspěvku, a tak ostatní pikošky si nechám až na příští pokračování seriálu – Napsáno kočárkem.

O DOBRÝCH SKUTCÍCH, KTERÉ BÝVAJÍ PO ZÁSLUZE POTRESTÁNI

Omlouvám se všem věrným příznivcům těchto stránek, že jsem se na chvíli odmlčel, ale věnoval jsem se sám sobě, své rodince a cestování – prostě jsem dovolenkoval. Ale nebojte se, nebudu zde psát o vedrech, o kterých píšou všichni, ani o svých nejnovějších zážitcích - a že jich je. Ono totiž se zážitky je to jako s tou životadárnou vodou - musí se nejprve pozvolna vsáknout až ke kořenům, aby z nich mohly poté vyrůst krásné vzpomínky. Ale člověk nemůže mít jen samé dobré zážitky, to by bylo proti Gaussově přirozenosti, a tak dnes z trošku jiného soudku.

Nevím jak vám, ale mně se někdy zdá, že lidem přináší slušné chování v naší společnosti občas komplikace, jindy výsměch, ale jen málokdy poděkování. Zrovna nedávno jsem totiž jel docela plnou tramvají, když přistoupily dvě ženy. Jedna v mém věku a druhá mladá, která držela hole. Automaticky jsem se zvedl a tu s holemi pustil sednout – ta starší už se před tím posadila na volném místě vedle mě. Neřekla ani búúú, sedla si, hole dala té starší, které patřily a obě se začaly bezostyšně smát, zatím co já stál jako pitomec… Nevadí, nebylo to poprvé a jistě ani naposledy, co jsem občas neslyšel za svou ochotu, slušnost, či práci ani „Dík“. Alespoň jsem se mohl zamyslet nad tím, co všechno jsem si způsobil podobným chováním v minulosti... Uvedu jen pár ilustračních příkladů:

V době, kdy jsme s Martinou očekávali našeho prvorozeného Ondru, jsme vyrazili do Hradce Králové poohlédnout se po nějakém hezkém a našemu vkusu odpovídajícím kočárku. Nebudu tady líčit peripetie rodícího se kapitalistického trhu, a tak rovnou přistoupím k situaci, kdy se Martina s břichem jak zeměkoule před erupcí Krakatoy zahleděla do výlohy obchodu a já přešel na druhou stranu rušné silnice, kde jsem na ni čekal. V tu chvíli vyběhl z nedalekého domu muž, který se střelhbitě vydal směrem k místu, kde jsem postával a já si jen s úsměvem pomyslel „Ten běží, jako když něco ukradl“. Jak blízko jsem pravdě, jsem ale pochopil, když za okamžik vyběhla i mladá slečna s výkřikem: „Chyťte ho, zloděj!!!“ A to zrovna ve chvíli, kdy se dotyčný poberta blížil ke mně. Zbytek již byl jen otázkou zlomků sekund a zřejmě slušného, leč nerozumného instinktu. Dodnes nechápu, kde se to ve mně vzalo, ale lupiče jsem srazil na zem a za přihlížení značného (leč neochotného pomoci) množství lidí, jej po chvilce i zpacifikoval a dokonce s rukou zkroucenou za zády dovedl zpět do peněžního ústavu. Jaké však bylo mé překvapení, když bankovní úřednice po vstupu do budovy, za námi uzamkly vchodové dveře a zároveň i z druhé strany vstupní do haly a já zůstal uvězněný na několika metrech čtverečních sám se svým zajatcem. A v tu chvíli instinkt pomalu vychládal a nastupovalo nekompromisní ratio se svými dotěrnými otázkami: „Nemá u sebe náhodou nůž nebo pistoli? Jak tedy donutil tu ženskou za přepážkou, aby mu dala požadované peníze? Nestane se můj syn ještě před narozením skutečným sirotkem???“ Nebudu si hrát na geroje, nebyly to příjemné chvilky, obzvláště když mi můj spoluvězeň v návalu nečekaného sblížení sliboval, že si mě jednou najde… A tak když po chvilce přijela policie a dotyčného si převzala, nenápadně jsem se ve vzniklém chaosu vytratil a spěchal za Martinou a rychle pryč…

Další příběh, který mě teď na toto téma napadá, se odehrál o několik let později, v době než jsem přestal ze sebezáchovných důvodů běhat podél „Páchu“ do práce (ono běhat s ostruhami na patách je možná dobré povyražení pro masochisty, ale ne pro mne). Takže. Bylo příjemné léto, sluníčko zapadalo za obzor, ovšem idylická atmosféra zhoustla v momentě, kdy jsem se jal zachraňovat neznámou mně ženu. Zatím co já si funěl v propoceném tričku po cestě, volala ona naléhavě o pomoc z nedalekého křoviska v tričku značně potrhaném a v situaci evidentně nechtěné. Přerušil jsem tedy svůj sportovní výkon a vydal se, co by ochránce slabšího pohlaví, směrem k epicentru konfliktu. Při poměrně drsné slovní výměně mi notně podroušený násilník vyhrožoval dáním do zubů. Do zubů mi sice nakonec nedal, ale jen proto, že se ukázalo, že je-li třeba, dokážu slušnost i odložit a nedělá mi větší problémy přizpůsobit způsob svého jednání tomu, s kým právě hovořím. Nicméně nakonec jsem to paradoxně schytal několika pohlavky, kopanci a škrábanci od pomlácené a uplakané slečny, která se jala ochraňovat svého partnera – násilníka…

Jo, jo. Dobré úmysly jsou prostě někdy ošemetné a zasluhují si být po zásluze potrestáni. Přesto není ale nad to, když je člověk vstřícný a okolnostmi přinucen být aktivnější, než původně zamýšlel. A i když teď naoko trochu remcám, ve skutečnosti jsem za tyhle zážitky rád a takovým nečekaným příležitostem vlastně otevírám náruč, přestože netuším, co přinesou a jak to všechno příště dopadne. Ono to snad ale nějaký smysl mít bude, když se takové věci občas dějí, tedy aspoň doufám…

Abych ale nebyl na základě těchto tří historek náhodou podezříván, že si hraju na hollywoodského klaďase, tak ještě pod čarou dodám, že ani já nejsem svatý a rozhodně neplánuji svatořečení. Taktéž nechci tvrdit, že moje chování, ať vědomě či neúmyslně, nikdy nezpůsobilo někomu nějaké příkoří. Tím si totiž nemůže být asi nikdo úplně jistý, jaký dopad mají jeho rozhodnutí a činy. A přemýšlím-li v této souvislosti, jak by asi byla tlustá moje kniha hříchů, začínám mít jisté obavy. Snad jen tedy kapitola "Ženy" by si možná ani nezasloužila povýšení na kapitolu (nemluvím-li o malichernostech a nedopatřeních typu, kdy si dnes některé ženy například vykládají dání přednosti ve dveřích, jako vypočítavý projev zájmu, který je uráží a po americku by vás nejraději daly rovnou k soudu), natolik je strohá, byť umělecky jistě hodnotná. Ale nikdy neříkej nikdy, protože srdce je neuvěřitelný i nevyzpytatelný orgán: tvárný i houževnatý, občas nadbytečně měkký, jindy zpropadeně zatvrzelý a jím ze řetězu spuštěné emoce dovedou snadno odnést do ráje i do pekla zároveň…

Každopádně ale přeji všem zdejším návštěvníkům, ať je žhavý Kerberos či Cháron moc "nedopálí" a ať si užívají pokračujícího léta a prázdnin.

O STUPNICÍCH

K radosti většiny žáků a studentů jsme vpluli do prázdninových vod, přičemž jsme začali týdnem, který má zdánlivě dva víkendy, protože dvojsvátek tentokrát vyšel doprostřed týdne. Hodně lidí si na tyto dny vzalo dovolenou a pamatuji si z posledních let, že právě toto bývá obdobím nejnižší návštěvnosti. To však rozhodně není důvod, abych tak trochu tematicky nezavzpomínal na dobu své školní docházky do "lidušky". A tak ať už vám dal konec školního roku jakékoli vysvědčení, pojďme se ještě na chvilku vrátit do školních škamen.

Ano, když jsem byl malý a začal chodit do školy, moji rodiče skutečně nabyli přesvědčení, že bych mohl být dítko hudebně nadané, neb jsem dokázal vyťukat jediným prstem ovčáky i čtveráky zároveň. Zapsali mne proto do "hudebky" a já se začal učit hrát na housle pod odborným dohledem profesora Ujčíka. Postupem času jsem ale zjistil, že odborný dohled mi moc nesvědčí a počáteční nadšení, kdy jsem poctivě a s chutí cvičil i několik hodin denně, se pozvolna přeměnilo do pasivní rezistence, která s nástupem puberty přešla dokonce až v rezistenci aktivní. V posledním roce se tak ze mě stal statečný odbojář proti všem dobře míněným snahám vychovat ze mě houslového virtuóza a vedl jsem s hudební školou a svými rodiči dlouhou a vysilující soukromou válku plnou zbytečných vášní a oboustranných obětí. Válku, která byla z mé strany doprovázena takovými excesy jako chozením "za housle" a vymýšlením nejrůznějších báchorek, co se zase odehrálo, že jsem během týdne nemohl na cvičení ani pomyslet. Navzdory svému odhodlání jsem ale nakonec prošel zdárně všemi ročníky oficiální výuky a ve svých čtrnácti létech se stal slavnostně vyřazeným absolventem.

Když se teď ve vzpomínkách vracím zpět, tak snad to nejstrašnější, co jsem si tehdy uměl představit, bylo hraní stupnic, kterému se v žádné hodině nedalo vyhnout. Některé skladby, které se mi líbily, jsem vzal přece jen na milost a byl i ochoten si je párkrát za týden v rychlosti zavrzat. Na stupnicích ale nic líbivého nebylo, pro dítě bez absolutního sluchu zněly všechny přibližně stejně a já si u nich musel lámat své prstíky, které daleko víc toužily svírat hokejku, chytat míč, nebo cestovat po mapách atlasu světa. Leč - s výstupním vysvědčením jsem stanul na prahu vytouženého života bez houslí a byl jsem rozhodnutý démony dětství již nikdy nevypustit ze zašpuntované láhve. Jediné, co jsem byl připraven podstoupit, bylo se zájmem poslouchat, jak hudbu dělají druzí, čehož se mi díky častým návštěvám ilegálních burz s deskami západní provenience dostalo v míře vrchovaté.

Jsem ovšem místy nádoba nevyzpytatelná a po krátké době jsem se začal učit sám hrát na kytaru (v té době to byl v kombinaci s písněmi Beatles dokonalý "babolep") a později k tomu přidal i piáno, flétnu, harmoniku… Brzy jsem tak pochopil, jak moc jsem se mýlil, když jsem rodiče přesvědčoval, že já a hudebka nejsme určeni jeden pro druhého. Zjistil jsem, že když mě nikdo nenutí, hraní a hudbu miluju; zejména mě baví, jak zpočátku něco zcela nepředstavitelného a nezvládnutelného se postupně dostává "do ruky", až to nakonec jde kupodivu skoro samo. Ten proces učení je fascinující a na hudbě, stejně jako na sportu, je to velmi dobře vidět. No, a když se k tomu přidaly i první studentské kapely, které postupně přerostly v klasický zábavový bigbít – kult mého teenagerského období byl jasný. Ten proces, kdy postupně hledáte ty správné melodické linky a sehráváte party různých nástrojů a hlasů, aby výsledek ladil a šlapal, jsem vždycky miloval stejně jako pak následnou veřejnou produkci. A samozřejmě nemůžu ani opomenout příjemnou regionální proslavenost spojenou s přízní něžného pohlaví.

Během pár let jsem ale stav svobodný, bezdětný proměnil v ženatý, sdětný, utlumil své koncertní aktivity a přesedlal na dvorního hudebníka své Martiny a svých dětí, které jsem hraním vždy uspával. Ještě radši ale vzpomínám na období, kdy jsme začali muzicírovat společně a já se snažil jim ukazovat kouzlo živé muziky. V hudebce se v tomto směru z mého amatérského pohledu velký progres neudál, takže tam mrskaly stupnice a etudy a se mnou občas písničky, které se jim líbily. A protože námaha a energie vynaložená v průběhu výchovy do dětí představuje investici, která se vyplácí, tak jsem díky tomu zažil později i mnoho neopakovatelných zážitků při našem společném jamování, vánočním hraním koled a taky několika narozeninových dárcích v podobě složených písniček (zde na ukázku jeden už hodně letitý kousek).

Nicméně doba mého veřejného i rodinného hraní se stále více ztrácí v mlze a dnes hraji a zpívám především vnučce Amálce. Přesto si ale čas od času s určitým rozechvěním sednu i sám a přinutím prsty k organizovanému pohybu po hmatníku či klávesnici (i jiné než počítačové) a vzpomínám, jak jsem kdysi nenáviděl cvičení stupnic v rytmech. Ke svému překvapení ale zjišťuji, že jsem vynalézavý a vymýšlím si sám na sebe občas ukrutnější rytmy, než se po mně kdy odvážil chtít můj pan učitel.

Vůbec ale zjišťuji, že se postupem času vracím ke "stupnicím" i v jiných významech než pouze hudebních. Když člověk dospívá a stárne, vypadá, jako že nabírá zkušenosti, praxi a moudrost. Přesto v poslední době poznávám tolik nových a úžasných věcí, lidí, emocí i zákoutí světa, tak odlišných od všeho, co už jsem zažil, že nezbývá nic jiného, než pokusit se začít zvládat ty novoty pěkně od začátku, od píky. Od stupnic. Co na tom, že to může vypadat jako otrava? Když člověk chce něco zvládnout, umět, či vyrobit, bez startu u základů a "stupnic" to prostě někdy nejde. Zvlášť když se zpovídá tak přísnému "odbornému dohledu", jakým je on sám.

SPORTOVNÍ GLOSÁŘ - II

Astronomické léto začalo před několika dny stylově - žhavým dnem, který dostal od meteorologické Libuše ty nejhorší možné visačky s varováním, které se pak naštěstí zcela nenaplnily a ničivá tornáda, podobná tomu moravskému před dvěma lety, se tentokrát neobjevila. Popravdě, ne, že bych se kvůli tomu na meteorology zrovna zlobil. Nicméně pokusme se i my přivítat, pro tentokrát ale prázdniny, s lehkou nadsázkou a nekorektně vyfabulovanými pointami, neb perem fantazie i propiskou skutečnosti se dají psát nesčetné variace příběhů.

V nedávných dnech se rozhořel v českých fejkmédiích spor mezi ikonami českého i kladenského hokeje – Jakubem Voráčkem a Jaromírem Jágrem - o řešení situace okolo trenéra Jalonena. Zatímco prvně jmenovaný nad neustálým oddalováním konečného rozhodnutí a vyžadováním zprávy, jak chce trenér sestavit tým pro pražské MS a zajistit jeho aktivnější herní styl (v době, kdy ani nikdo netuší, kdo z hráčů bude v té době trenérovi k dispozici) jen kroutil hlavou a nazval jej "komedií", tak ten druhý jej naopak obhajoval a označil za "uvážlivost". Jak ale naší redakci sdělil důvěryhodný zdroj z vedení českého hokeje: „Podívejte, to je prostě to české – koho chleba jíš, toho píseň zpívej. No a Jarda, jako člen výkonného výboru zpívá tu našu, ve které se nikomu moc nechce vzít na sebe zodpovědnost a něco rozhodnout. Raději jsme proto nejdřív zkoušeli ověřenou českou fintu, kdy necháme problém takzvaně vyhnít a doufáme, že se vyřeší sám – v tomto případě, že Jalonen sám odstoupí. Bohužel ale finská hokejová škola neovládá české kličky a fintování, a tak jsme museli uvařit klasický odvar z rulíku.“
I přes nesouhlas mnohých obyvatel by mělo na okraji Pardubic směrem na Chrudim vzniknout velké casino, přestože se v tomto místě měla původně rozšiřovat již fungující veřejná sportoviště. „Ano. V územním plánu je v tomto místě plánována občanská vybavenost pro sportovní aktivity, ale právě casino je přece sportoviště, neboť dnes už je i poker sport,“ řekl naší redakci jeden z pardubických zastupitelů. „Naším úkolem ovšem bude, aby casino mělo bezbariérový přístup, aby ho mohly navštěvovat i maminky s kočárky, což je skupina obyvatel, která doposud neměla přes den skoro žádné sportovní vyžití, což by nonstop otevřené casino mělo konečně napravit.“
Stavba nového fotbalového stadionu v Hradci Králové se těsně před plánovaným dokončením komplikuje. Jak nám ale řekl mluvčí hradecké radnice: „Většina obav veřejnosti je naprosto zbytečná, protože stavba by měla být dokončena bez větších problémů. Pravda, stadion bude zprovozněný o něco později, než bylo plánováno, bude výrazně dražší, než byl rozpočet a bude vypadat o dost jinak, než odpovídá původně předložené vizualizaci, ale to je přeci tak nějak v životě běžná věc. Vždyť životní partner je nám před svatbou taky prezentován s jinými náklady, požadavky a vizualizací než potom odpovídá reálnému stavu po svatbě, a taky se kvůli tomu hned nerozvádíme a jsme spolu i tak šťastní!“
Belgický brankář Thibaut Courtois předčasně odjel z reprezentačního srazu, protože podle svých slov v týmu necítil dostatečný respekt, čímž šokoval italského trenéra Belgičanů Domenica Tedesca. Podle něj byl problém v určení kapitána při absenci zraněného Kevina De Bruyneho. Tedesco po společné dohodě určil, že v zápase s Rakouskem povede Belgičany Romelu Lukaku, zatímco proti Estonsku navlékne pásku právě Courtois. Jednatřicetiletý brankář Realu Madrid prý s rozhodnutím původně souhlasil, ale později přišel za Tedescem s tím, že tým opouští, protože je zklamaný a cítí se být takovým jednáním uražený. Jak celou situaci pro náš web okomentoval bývalý hráč týmu Amfora: „Inu jak to vypadá, když herci hrají fotbal, víme, a teď v zájmu novodobé korektnosti taky víme, jak fotbalisti hrají "dívadlo", když nejsou na fermanu v hlavní roli. Ale co z toho je větší komedie?“
I v posledních červnových týdnech pokračovalo u plzeňského soudu jednání s Romanem Berbrem a dalšími dvaceti obžalovanými z řad funkcionářů a rozhodčích v kauze úplatků a podvodného jednání v českém fotbale. Na obhajobu bývalého místopředsedy FAČRu, že obžaloba vůbec nepochopila fotbalové prostředí, reagoval v kuloárech soudní budovy zástupce žalující strany: „Opět se potvrdilo, že pan Berbr vnímá svět pouze v binárním kódu - on je jednička a ostatní jsou nuly. Ovšem v tomto případě to spíš vypadá, že jednička nepochopila zákony této země.“
Zdá se, že Karlos Vémola bojuje v poslední době neúspěšně nejen se soupeři v oktagonu ale i se zákonem a policií, která jej obvinila z nelegálního pořízení mláděte bílého tygra a jeho chovu bez povolení, za což usvědčeným pachatelům v případě odsouzení hrozí až tři roky vězení. Je zřejmé, že známý bojovník je z MMA zvyklý být zavřený v kleci, takže by mu to jistě nezpůsobilo větší újmu, nicméně zatím může zůstat v klidu, protože policii se stále nepodařilo zjistit, kterého libereckého hokejistu konkrétně držel za mřížemi.

Pro dnešek už nic víc nevypotím a navíc po mně začíná šlapat dřímota, takže se rozloučím, ale ještě vám popřeji krásné prázdniny, hodně sluníčka, a co nejvíc úsměvů a především pak důvodů k úsměvům.

O NASPOŘENÉM ŠTĚSTÍ

Tak já nevím. V souvislosti s hospodářskou recesí nás někteří odborníci vybízejí k většímu utrácení, aby se roztočila víc kola ekonomiky, ale s důchodovou reformou po nás naopak chtějí, abychom byli sami za sebe zodpovědní a pravidelně si spořili. Inu, vývoj běží v cyklech: Jeden čas jsou vajíčka zdravá, výživná a plná úžasných látek potřebných pro správný růst organismu, takže jich můžete sníst, kolik chcete, čím víc, tím líp. No a jindy jsou vajíčka zákeřní zabijáci, kteří mají na svědomí víc obětí než světový komunismus, takže se vám povoluje maximálně jedno vejce měsíčně a i tak po něm nejspíš zemřete nebo aspoň zešílíte. Jednou je v módě spořit v potu asketické tváře s vyhlídkou na slušný důchod, či štěstí svých potomků, kteří naškudlené prostředky rozházejí hned poté, co zesnete na udření, jindy je zase šetření zoufale out, protože na štěstí přece čeká jen blbec, ten chytrý chce být šťastný teď hned, a proto si vezme štěstí na úvěr, protože štěstí je pověstná "muška jenom zlatá" a všechny takové mušky se jistě dají koupit v nejbližším superhypermegagigateramarketu.

Osobně nemám rád extrémy. Vajíčka jím, mám-li na ně chuť, občas peníze šetřím, občas si dopřeju radost a pustím za pěkný zážitek, či potřebnou věc, klidně i třeba tučný chlup. Kde ale dávám jednoznačně přednost šetření před úvěry, je dobré rozpoložení. Ne vždycky se nám ho dostává. Už je to tak na světě zařízeno, že život nevede jen po cestě z kopce rozkvetlou alejí, ale občas začne silnice nepříjemně stoupat a vyvede nás do mlhy, kde není vidět ani na krok a člověk by se na to šlapání s jazykem na vestě a rozlámanými zády nejradši vykašlal. Zkrátka a dobře, občas si užíváme dobré období, kdy se prostě daří, a občas zase prožíváme období blbé, kdy se zvrtá vše, na co člověk sáhne. Někdo takhle projíždí laskavě zvlněnou vrchovinou, někdo frčí po horské dráze, jinému se do cesty stavějí rovnou Himaláje, takže střídá prudká stoupání do zóny skoro bez kyslíku se střemhlavými sešupy. Ale úplně placatá holandská rovina to asi není u nikoho.

No a já si myslím, že právě část zážitků z období té dobré pohody by si lidi měli dávat stranou, jako si dřív dávali stranou peníze na první televizi nebo na vytouženého trabanta. Pěkně si je strčit do prasátka nebo do skříňky na petlici a schovat si je na dobu, kdy bude ouvej, protože ouvej jednou bude, to je skoro tak jisté, jako že na kapitalismus přijde zase nějaká další krize středního věku. A když už to opravdu nepůjde dál a všechno se bude zdát být ztraceno, jednoduše se urazí petlici krumpáčem nebo udělá domácí zabijačka a pomůžeme svému prasátku od celistvého vzhledu kladivem.

A tam mezi střepy bude všechno to naspořené štěstí: Všechny ty krásné chvilky s našimi milými a blízkými, všechny skvělé bláznivé nápady, co nás kdy napadly, všechny úsměvy, kterými jsme někoho potěšili a on nám to oplatil, všechny skvělé zážitky z cesty naší zjitřenou fantazií, všechna setkání s lidmi, kteří za to stojí, všechny sny, ze kterých jsme se probudili posilněni, všechny okamžiky, kdy jsme se cítili v pohodě a spokojení, všechny drobnosti, které jsou samy o sobě zanedbatelné, ale spolu s ostatními tvoří nejen "mušku jenom zlatou", ale možná rovnou macatou zlatou masařku.

Zkoušel jsem se poptávat, ale na něco podobného se prý úvěry neposkytují, a tak nezbývá než spořit a spořit a zbytečně nerozhazovat, i když různí obchodníci s iluzemi a ekonomičtí fundamentalisté z takové domácí spořivosti, která nemá valného dopadu na povzbuzení HDP, velkou radost mít nebudou. A protože se blíží léto, prázdniny a dovolené, bude tedy opět možné naše prasátka naplnit až po okraj novými zážitky, emocemi a vzpomínkami. Takže si to období krásně užijte, a přestože již máme po slunovratu a dni se nám začínají maličko zkracovat, najděte v nich mnoho důvodů k radosti. A hlavně pak taky nezapomeňte, kam jste si je uschovali před zloději, až přijde na přátelskou návštěvu nejbližší splín.

Jak to bude vypadat následující týdny se mnou, to ještě zcela přesně nevím, ale zatím se rýsuje docela pěkné léto, zajímavé dovolené, nějaké ty drobné výlety, pár koncertů, sportovní aktivity, dědečkovské radovánky.... Čeho se tedy budou týkat mé budoucí blogové články, zatím zůstává tajemstvím i pro mne, nechme se překvapit. Každopádně přeji všem zdejším návštěvníkům dobré a úspěšné prázdninové časy, krásné léto, ať vám na cestu svítí vždy přinejmenším hejno výkonných svatojánských mušek a ať máte na podzim svá prasátka pěkně vykrmená.

DÁMSKÉ NÁVŠTĚVY

Tak jo, bulvárnější čtenáři se teď raději prosím uklidní, protože toto není článek o mých avantýrách s něžným pohlavím, či snad dokonce kvalitách během aktu lásky (ehm, ehm), ale o několika zajímavých návštěvách rodu ženského. Vás, kteří jste se i po přečtení první věty rozhodli číst dál, velmi chválím - nemyslíte jen na sex! A díky tomu se právě teď dozvíte i pro vás několik naprosto nedůležitých informací o tom, co se děje, když se u Síry střídají dámy s různým posláním, vlastnostmi a přijetím.

Začalo to nevinně a krásně, když jsme si s Martinou dopřáli několikadenní návštěvu romantické paní jménem "Dovolená". Přeci jenom, slavili jsme výročí Korálové svatby, a tak jsme si užili trochu toho luxusu, cestování, koncertování v jeskyních, sauno-wellness relaxu a turistiky - jak kolmo, tak pěšmo. A přestože známé pořekadlo tvrdí, že protiklady se přitahují, náš dlouholetý vztah snad dokazuje, že se to dá zvládnout, i když spoustu věcí vnímáte stejně, chcete dělat stejně a máte na ně přibližně stejný názor. A tak například příliš nevyhledáváme cíle masové turistiky (dle známého cestovatelského principu: Rychle se sem přijeďte všichni podívat, dokud tohle místo ještě není úplně zničené turistikou!) a raději se touláme přírodou a městy pro nás zatím nepoznanými.

No a pro mě byla vskutku neznámou i návštěva druhé dámy - "Arytmie". Při výstupu na Radhošť se mi totiž najednou z ničeho nic nešlo zrovna moc dobře. Hodně jsem se zadýchával, díky čemuž jsem si připadal jako notorický kuřák v podání Jiřího Wimmera, snažící se marně recitovat Bezručovu Ostravu a hlava se mi občas zamotala jak po požití bolehlavu. Jsem ovšem od přírody poněkud masochistický "Zekon" a rád si dopřeju trochu utrpení. Tentokrát jsem si ho tedy dopřával opravdu měrou vrchovatou a závěrečné stoupání zvládl doslova v lehkých mrákotách, abych pak pod schody Kaple svatého Cyrila a Metoděje ulehl do trávy a na chvíli ztratil vědomí. Byl to slastný pocit po krásné túře, ale Alfreda Hitchcocka bych na tuhle procházku radši nebral, protože tuším, co by z toho mohlo vzejít.

Protože to mám pěkně rozplánované, tak po odchodu madam "Arytmie" a rozloučení s paní "Dovolenou", přišla hned po návratu domů na večerní návštěvu slečna "Zimnice". A byla to noc s velkým "N". V životě muže je takových nocí s velkým "N" více. Noc první pařby až do rána. Noc prvního sexu. Noc prvního sexu s dívkou. Noc první asistence u porodu..., po které, jak už to tak bývá, začnou mít noci s velkým "N" sestupnou tendenci a vyhlídky nejsou příliš pozitivní. Následuje totiž první probdělá Noc s plačícím potomkem. Noc první poruchy erekce. Noc s prvním infarktem. Noc prvního samovolného úniku moči a nezapomínejme na Noc v márnici. Jak je vidět, tak už to bude jen horší, což je fajn. Ale abych nepředbíhal, vrátím se k té noci, kdy přišla na návštěvu slečna "Zimnice". Celou noc jsem se s ní klepal jako osika a střídající se záchvaty, kdy jsem lovil ze skříně podvlíkačky a beranici po dědovi, nevěštily nic dobrého. Nad ránem jsem se vzbudil do práce s pocitem, že mne v noci přejel obrněný transportér a jen tak pro své vlastní potěšení ještě několikrát zacouval. K odpovědi na Martininu otázku, co mne bolí, mi stačilo jediné slůvko - všechno. Ta mi okamžitě nakázala, ať zavolám do práce, že dnes nepřijdu, k čemuž mě ovšem opravňovala pouze amputace obou dolních končetin. Vždyť na neschopence jsem byl naposledy před 32 roky! Letmým pohledem jsem se ujistil, že nohy jsou na svém místě a odplouhal jsem se zajišťovat rodince ekonomickou stabilitu. Moje bezpodmínečná kapitulace ale přišla v momentě, kdy jsem se pro bolest v rukách nemohl ani podrbat na hlavě. Zavolal jsem tedy do práce, ať za mě seženou náhradu, že jsem se rozhodl umřít a vyšplhal na bidlo naší ložnice svůj slib splnit.

Nebojte, nemusíte se strachovat. Sice po mentálním zhrocení následovalo vzápětí zhroucení tělesné, ale nebyla to taková divočina, abych se nedobelhal k doktorce po svých a s nuceným úsměvem. Ten mě ale přešel, když se mě po všech možných odběrech, rozborech a měřeních zeptala: „Nevrátil jste se v nedávné době z nějaké exotické dovolené?“ trochu vyděšeně jsem se zmohl jen na polohlasné: „Ne, tedy pokud nepovažujete Moravu za exotiku.“ Nakonec mi tedy bylo oznámeno, že ke mně přišla na návštěvu jakási rozverná dívčina "Viróza", usadí se u mě několik dní a přivede si i kamarádky "Rýmyčku", "Migrénu", Kýchavici" a "Horečku“. No, a aby si to prý pořádně užila, tak se mnou hned zaplula do postele a vydržela to několik dní. Nevěřili byste, jak dokázala Síru rozpálit. Mohu ještě návdavkem pošeptat, že jsem z postele vstal jen párkrát a nerad - tak intenzivní zážitek to byl. Ještě teď se se mnou vše motá a má ložnice vypadá jak ze špatného animáku pro teenagery. No a o svém zevnějšku se raději zmiňovat ani nebudu.

Na druhou stranu mám teď poměrně přesnou představu o tom, kolik mám v těle kostí a kloubů, protože všechny jsem poctivě cítil. Ale především jsem si zase uvědomil, kdo je pro mě nejdůležitější a komu na mně asi nejvíc záleží. Martina o mě obětavě pečovala, nosila čaj, podávala prášky (vzhledem k tomu, že jsem po jejich ochutnání nedostal anafylaktický šok, nevyvinuly se u mě toxická epidermální nekrolýza, akutní zánět tlustého střeva, záchvaty křečí ani zvýšení nitrolebního tlaku - cituji z příbalového letáku, s čím vším musí adept úplného uzdravení počítat - vypadá to, že to byly ty správné medikamenty) a především dodávala sílu. Dojetím nad starostlivostí mých potomků, kteří mi denně volali, se občas draly slzy do očí a já si přes všechnu tu bídu, nebo právě díky ní, uvědomil, jak skvělou mám rodinku.

Po týdnu všechny mé dámské návštěvy odešly a já si uvědomil, že všechny ženy, které se na mě usmívají, jsou krásné. Krásná je i většina žen, které se právě usmívají na někoho jiného. Krásná je i řada žen, které se téměř neusmívají. Ale já z nějakého nepochopitelného důvodu vím, že ta opravdu nejkrásnější, které nejde nijak odolat, je právě ta moje, i když se zrovna - nějakou zvláštní souhrou nepřívětivých okolností - na mě i zamračí.

SPORTOVNÍ GLOSÁŘ - I

Dnes se pokusím o nový formát článku, ve kterém bych rád připomenul formou krátkých glos některé zajímavé sportovní události nedávného období, které se ale pokusím oproti původním oficiálním zprávám vtipně (alespoň doufám) vypointovat. Ono, co si budeme povídat, na některé věci je prostě lepší se v rámci zachování zdravého rozumu dívat s humornou nadsázkou. Tak uvidíme, sám jsem zvědav, jak se to podaří.

Prezident hokejového svazu Alois Hadamczik v pořadu "Příklep" prohlásil, že špatná kondice mladých hokejistů je ostuda trenérů v klubech. Jak ale v reakci prohlásil jeden stydící se trenér: „Pan Hadamczik by měl místo vykřikování do medií raději iniciovat na svazu systémová opatření. To fakt nevidí, tedy pokud má ty své "dobré oči pro hokej", že za světem zaostáváme především v technických věcech, následně v rychlosti a kreativitě? Vyspělý hokejový svět, tedy snad kromě Finska, se tímto směrem již dávno vydal, ale my zřejmě žijeme stále v zemi, kde zítra ještě znamená včera“.
Ve stejném pořadu šéf českého hokeje obhajoval i svůj známý názorový veletoč, kdy jako kritik bývalého vedení spolu s dalšími odborníky požadoval zúžení juniorské extraligy za účelem zvýšení její kvality, aby však po svém zvolení do čela hokejového svazu naopak prosadil v dubnu na výkonném výboru její rozšíření. „Já jsem dřív bojoval za zúžení juniorské soutěže, které by pomohlo o sto, dvě stě procent. Teď jsme jí ale rozšířili, zavedli dvě skupiny a věřím, že to bude daleko těžší než předtím." Hokejové odborníky tím sice nepřesvědčil, ale potěšil alespoň prezidenta na vejminku, který ve svém pravidelném čtvrtečním poselství k národu z Dejvic prohlásil: „Jak jistě při své inteligenci víte - jen blbec nemění své názory“.
Hodně negativních reakcí se sneslo na českou tenistku Marii Bouzkovou a její španělskou parťačku Saru Sorribesovou po postupu do čtvrtfinále čtyřhry na Frech Open. Dvojice postoupila po diskvalifikaci japonsko-indonéského páru Miju Katóová, Aldila Sutjiadiová poté, co Katóová trefila míčkem (zjevně neúmyslně) během přerušené hry sběračku míčků. Bouzková se Sorribesovou incident sice neviděly, ale po upozornění svého týmu jej okamžitě nahlásily rozhodčímu na umpiru. Ten japonskou tenistku nejprve jen napomenul, ale po další reklamaci česko-španělského páru, ji již definitivně diskvalifikoval. Tenisové fanoušky naštvala i fotografie zachycující Češku se Španělkou, jak se při rozhodovacím procesu o diskvalifikaci radostně smějí, zatímco Katóová následně verdikt oplakala. Mnoho tenisových osobností se netajilo svým odsouzením takového jednání a například brazilský tenista Bruno Soares to shrnul: „Nešťastný incident, hrozný verdikt rozhodčího, a neuvěřitelně hanebné a odpudivé chování soupeřek“. Ovšem ve chvílích, kdy instagramový účet pražské rodačky zaplavovaly stovky kritických komentářů, dostalo se jí naopak lukrativní nabídky od samotného Krakonoše, který již delší dobu shání novou "sojku práskačku". K tomu jí vyjádřil i veřejnou podporu v pořadu "Čau lidi" známý politický influencer: „Já jako nevím, co se těm lidem v Paříži nezdá, ale já už dávno říkám „Nebuďte slušnej! Řekněte jméno!“, což jen dokládá, že v té naší kotlince zřejmě stále platí „Pravidelným udáváním zamezíte falešnému kamarádství.“
Minulý týden se poprvé – a nejspíš naposledy – odehrálo v české metropoli finále evropské fotbalové soutěže. Praha přivítala souboj hráčů West Ham United a Fiorentiny, ale také tisíce fanoušků, z nichž se většina na stadion, jenž získal pořadatelství jen díky výjimce na kapacitu, bohužel nedostala a museli tak sledovat zápas v fanzónách na Letné a Výstavišti. Zápas skončil výsledkem 2:1 pro West Ham United a vítězi EKL jsou tak i Češi Tomáš Souček a Vladimír Coufal. Nicméně rozhodnutí UEFA pořádat finále v slavistické aréně s absolutně nedostačující kapacitou pouhých 19 370 míst, na zápas takového významu a očekávaného zájmu, považují mnozí za selhání ze strany UEFA. Jak ale naší redakci prozradil tiskový mluvčí FAČRu: „Původně jsme zamýšleli zápas odehrát na našem největším stadionu na Strahově s kapacitou až 250 000 míst, ale vzhledem k jeho technickému stavu, který vypadá jak po bombardování, jsme se obávali, aby návštěvníci z Anglie a Itálie nenabyli dojmu, že nastala ruská protiofenzíva a jejich rakety dopadly v noci na Prahu.
Čeští para hokejisté na mistrovství světa 2023 v kanadském Moose Jaw přepsali historii. Svěřenci trenéra Jakuba Novotného v souboji o bronz porazili Čínu 3:2 a do České republiky přivezli poprvé v historii medaili ze světového šampionátu. Celý český hokej se z jejich úspěchu radoval, a jak nám prozradil nejmenovaný člen vedení hokejového svazu: „Po dubnovém bronzu žen z kanadského Bramptonu je to další cenný kov pro náš hokej, takže jsme díky naším dlouho opomíjeným "Popelkám" statisticky nejúspěšnější evropskou zemí mezi seniorskými hokejovými reprezentacemi. Takže, to jen pro všechny ty kritiky, kteří mají pocit, že sežrali Šalamounův exkrement.“

Tím se s vámi pro dnešek loučím. Mějte se dobře a užívejte si krásné dlouhé červnové dny.

PODLESÍ

Není to tak dávno, co jsem se vrátil s Martinou z víkendového pobytu v hotelu Podlesí, což byl jeden z dárků, který jsem dostal od rodičů své bývalé kategorie. Užili jsme si to náramně a podle našich představ, ale o nějaké lahůdky a pikošky se tentokrát dělit nebudu. Jednak se to nehodí, ale především se tak nějak žádné neudály. Při turistickém výšlapu po okolních skalních útvarech jsme nezabloudili, cyklovýlet se také obešel bez karambolu či navigační chyby a i vodní a saunovací hrátky proběhly bez nějaké trapnovsuvky. K tomu nám přálo počasí, personál byl milý a ochotný – prostě idylka…

A přestože mně by stačilo i jen prosté poděkování a stisk ruky na rozloučenou (kterého ovšem vedení oddílu nebylo schopno ani po čtvrtstoletí mé práce pro něj), musím znovu a všem, co s tímto dárkem měly jakékoliv dočinění, opravdu a upřímně říct „DÍK“. Udělalo mi to velkou radost a v mém osobním pocitovém archívu mi přibyla další krásná a hřejivá vzpomínka spojená s mými bývalými hráči, jejich rodiči a všemi okolo našeho společného týmu. Děkuji.

BROUCI A MRAVENCI

Brouk Pytlík je známá postavička hmyzí říše z děl spisovatele a kreslíře Ondřeje Sekory, která společně s Ferdou Mravencem zlidověla. Zatímco činorodý Ferda je nesmírně šikovný, pracovitý a se vším si poradí (výstižně to vyjadřuje heslo "Ferda Mravenec, práce všeho druhu"), brouk Pytlík je všeuměl hlavně slovy, sice všechno zná a všude byl nejméně desetkrát, ale jeho praktické působení má k úspěchům daleko.

No, a když se podíváte kolem sebe, uvidíte, že rysy brouka Pytlíka se často projevují i u nás lidí. Někteří totiž přesně víme, jak jednoduše vyřešit ekonomickou či uprchlickou krizi, vytvořit důchodovou reformu, sjednat mír na Ukrajině, zkrotit inflaci i covidovou pandemii… Vždy se prostě najde dost těch, kteří vědí, jak na to a jednoduchá a rychlá řešení doslova tahají z rukávů.

No a specifickým druhem tohoto brouka, který se nám po letošním MS v hokeji hojně přemnožil, je pak poddruh - Pytlík sportovní. Každý totiž ví, kdo komu měl přihrát, kdy vystřelit, že rozhodčí přehlédl při gólu soupeřova útočníka ofsajd, nezapískal jasný faul, či jak trenér špatně poskládal mužstvo, zvolil nevhodnou strategii a blbě namotivoval hráče. No a ti šířeji rozkročení Pytlíci v hokejovém společenství, nejenže nemají pochybnosti a neznají slovo nevím, ale naopak přesně vědí, kdo v nominaci měl a neměl být, jak trenér s hráči špatně komunikoval a hned by jej proto už druhý den odvolávali. Škoda, že jeden z těch Pytlíků, který před rokem sám kandidoval do výkonného výboru (orgánu, který svými rozhodnutími řídí, a je tudíž zodpovědný za český hokej), si nebyl tehdy tak sebejistý a dva dny před volbou svou kandidaturu stáhnul…

Inu jak řekl kdysi britský matematik a filosof Bertrand Russell: „Smutné je, že hlupáci jsou tak sebejistí, zatímco moudří lidé jsou vždy plní pochybností.“ A sportovní svět je těch těžko vysvětlitelných protichůdností a nevyzpytatelností doslova napěchován. Koneckonců je to teprve rok, co byl Kari Jalonen vynášen do nebe za zisk bronzových medailí po dlouhých deseti letech a dnes je zatracován a veřejně se hlasuje na internetu o jeho odvolání. Jakoby vůbec nebyla zranění hráčů, na které se spoléhalo – Chytil, Sedlák, Chlapík, nebo že oproti loňsku tentokrát nepřijeli Davidové Pastrňák s Krejčím. Ti si mimochodem užili svůj vlastní veletoč, když s Bostonem (nejlepším týmem základní části NHL) letos vypadli, k překvapení všech, již v prvním kole play-off, a to dle výsledkové statistiky s outsiderem z Floridy. No a co teprve jedna z největších osobností historie našeho hokeje Ivan Hlinka. Čtyři roky před Naganem byl po 7. místě na MS v Itálii (do letoška náš nejhorší výsledek) kritizován až sám od reprezentace odešel a teprve až po návratu za tři roky a olympijském zlatu se z něj stala doslova trenérská ikona (mimochodem na obou rozdílně úspěšných akcích měl v týmu Jágra, Straku, Ručínského, Beránka a Kučeru)… Mezi námi, ono to tak funguje nejen ve sportu - role úspěšných a těch neúspěšných, hlupáků a moudrých, vyzdvihovaných či zatracovaných se pružně mění podle aktuálního úhlu pohledu, náklonnosti štěstí a momentálního trendu.

Nedávno se mě jeden kolega v práci zeptal, co prý jako trenér říkám našemu výkonu a vystoupení na mistrovství. Samozřejmě se mi nelíbilo asi jako každému a naše babička dokonce vypnula televizi a raději se na to nedívala. Nechci se ale opakovat v mnohokrát vyřčených pravdách o pasivitě, nedostatku pohybu, napadání, bruslení, bojovnosti, touhy po úspěchu…

Bylo mi z toho fakt smutno, a tak pro mě bylo asi největším překvapením, mimo úspěchu týmů Německa a Lotyšska, vidět náš a americký tým. A to nejen hrát, ale i jen stát vedle sebe. Zámořský hokejový styl vždy stavěl na hráčích fyzicky silných a narostlých, proti kterým čeští hokejisté častokrát působili jako David v souboji s Goliášem. Ovšem letos jako bychom si prohodili role a hráli v obráceném gardu. Češi nepřehlédnutelně narostlejší a robustnější, ale taky pomalejší a míň obratnější. Téměř bez kombinace ve středním pásmu a jen se snahou to nahodit nebo protečovat do útočného pásma a tam to pak u mantinelu vybojovat. Oproti tomu Američané výrazně subtilnější, ale taky svižnější, pohyblivější, obratnější a s mnohem nápadnějšími kombinacemi. Před pár roky nám na školení trenérů říkal jeden tehdy vysoce postavený člen hokejového svazu, že rotace se v zámoří už vůbec netrénují a v zápasech je tudíž u jejich týmů "neuvidíme". A jiný trenér zase, že nepotřebuje, aby jeho hráči uměli hvězdu a kotrmelec, ale aby uměli bruslit… Amerikáni se v mládí evidentně učili obému a skvěle nám to předvedli.

Chybovat a mýlit se, je v povaze každého člověka, ale jen hlupák na svém omylu setrvává. A my místo hledání příčin v našem hokeji, v metodice výchovy mladých hokejistů, struktuře soutěží a celkovém hokejovém prostředí, které místo aby vychovávalo mladé hráče, ty nejšikovnější vyhání již v dětském věku do ciziny a jiných organizací, a ty ostatní učí, že bez nějaké té levárny, podvůdku s černými hráči, či jiné kulišárny nejde uspět. Ale ono to jde, jak nám dokázali mladíci na svém posledním juniorském mistrovství! Jenže my místo toho daleko víc řešíme, jestli má zůstat Kari Jalonen. Jenže i ten nejlepší trenér, pokud bude pracovat s jedinci limitovanými svými dovednostmi, talentem, motivací nebo přístupem, nedojde ve svém díle daleko a jeho energie nakonec vyjde vniveč.

Nebudu se proto vyjadřovat ani k budoucnosti trenéra, ani k nominaci hráčů (mimochodem kritizovaný velký počet hráčů z extraligy je taky trochu protimluv s ohledem na Lotyše, kteří jich měli ve svém týmu jen o dva míň než my a jaký hráli hokej a kam se s ním až dostali), protože to považuji za druhořadé a především můj názor stejně není důležitý. Je můj a já si ho pro sebe obhájím. Ať chceme, nebo nechceme, svět bude vždycky plný zdatných Pytlíků, jakož i prohnaných Berušek, ale daleko důležitější je, aby rodil i Ferdy, kteří to svou prací vyváží. A když už nejsem Ferda (trenér, nebo jinak aktivně pracující člen hokejové organizace), určitě se nechci stát Pytlíkem.

MOBILNÍ KULTURA

Stalo se již neodmyslitelnou součástí kulturních akcí, že na jejich začátku jsme (většinou předem namluvenou smyčkou se známým hlasem) upozorněni na vypnutí svého mobilního telefonu. Ti odpovědnější tak učiní většinou už při vstupu do divadla či kina, ti slušnější pak uposlechnou onu zmíněnou výzvu. Přesto jsem v poslední době nezažil akci, kde by v jejím průběhu nezaznělo nějaké to vyzvánění, upozornění, nebo alespoň vrnění vibrace těch zdánlivě nepostradatelných, kteří nemohou být ani dvě hodiny off-line. Dokonce jsem onehdá zažil dvě dámy, které dobrých deset minut vydržely během představení komunikovat na socsíti a jejich tváře v potemnělém sále modře zářily. No a nedávno jsem na představení "Otevřené manželství" vyslechl i vyzváněcí triptych, což již bylo zřejmě dost i na Karla Rodena, který zaimprovizoval a s nadhledem, jakoby v roli, se zeptal své herecké i životní partnerky Jany Krausové, zdali si náhodou nezapomněla vypnout mobil. „Já ne, ale možná má někdo lepší historku a chce nám jí říct.“

Jo, jo. Zvonění mobilního telefonu už je prostě součástí každodenního života moderní doby a někteří z nás se doslova stali oběťmi nové techniky, která by nám měla sloužit, a ne my jí! Vzpomínám, jak jsem se před nějakými třiceti lety setkal poprvé s mobilním telefonem v jedné pražské hospodě. Nabouchaný (tehdy to bylo potřeba, protože telefony velikosti a váhy cihly se v kapse saka dmuly a svého nositele táhly na jedné straně k zemi), mladý podnikatel chtěl u ostatních návštěvníků vyvolat závist či obdiv (možná oboje) a - etiketa neetiketa - pěkně nahlas vyřídil pár hovorů, které bylo možné vyřídit kdykoli později anebo je nebylo třeba vyřídit vůbec, ostatně jako dnes. „Další zbohatlík!“ tiše záviděli ostatní hosté. „Jestlipak se někdy podaří, že si z toho zázraku budu moct zavolat i já?“ mysleli si. „Ale to určitě ne, to bude zase jenom pro bohatý, jako vždycky. Však to znáte: Komu pánbůh, tomu všichni svatý!“

Vývoj ale běžel rychlostí několika boltů a bezdrátové spojení se chvatně šířilo. Vzpomínám, jak jsem zpočátku mobilem nadřazeně opovrhoval a jak se ukázal být praktický, když jsem jím jednou volal hasiče k hořícímu porostu u železniční trati. Ano, s ohněm má dost společného: Dobrý sluha ale zlý pán! Během let jsem pak postupně překousl nechuť k mobilní komunikaci a postupně se stal vlastníkem hned několika telefonů. Mimo toho, že mi celou tu dobu celkem dobře a bez většího odmlouvání sloužily, těšila mě na nich ještě jedna věc: Stárly totiž o poznání rychleji než já. Z pohledu výrobců, prodejců i těch zákazníků, co musí jít pořád s dobou a mít pro každý kvartál nový model (mezi něž já rozhodně nepatřím), se totiž po pouhých třech letech stávaly už nejmíň pradědeček a pradědečkové pochopitelně už tolik nestíhají dravému mládí a občas se u nich projeví nějaký ten neduh. Tím největším neduhem mých mobilu ovšem bylo, že byly v mém vlastnictví lehce ztratitelní…, a tak jsem se postupem času proztrácel i já až k chytrému telefonu.

Nicméně vraťme se ještě na chvíli k onomu divadelnímu představení o věčném střetu mužského a ženského principu. Po jeho skončení jsme si u baru s Martinou objednali ještě sklenku vína, ale místo ševelení a sdělování pocitů a dojmů jsem kolem sebe vnímal povětšinou tváře lidí zahleděných do displejů. Občas jimi přeletěla vráska nebo se naopak rozzářily úsměvem podle toho, co právě displej ukazoval, či jakou emoci přenášel. No a já se v duchu vrátil do doby předmobilové a propadl se ve vzpomínkách až do roku 1985, kdy jsem zrovna v čase rozhodujícího zápasu našeho týmu s Kanadou jel ve vlaku z Prahy do Kutné Hory a celé nepočetné osazenstvo dlouhého vlaku včetně průvodčího se sešlo ve voze u jednoho cestujícího se skřípajícím tranzistorákem. Inu tuhle příležitostnou "pospolitost z nouze" se podařilo mobilům rozdělit digitálním bublifukem na spoustu oddělených světů.

Nicméně při jízdě tramvají jsem později zjistil, že to neplatí až tak doslovně a vzpomněl si na to, jak jsem v začátcích používání mobilů absolvoval "školení firemní etikety". Hlavně nemluvit do telefonu nahlas, tak, aby to každý slyšel, kladl nám tehdy na srdce náš útlocitný lektor. Nevím, co teď dělá, ale nepřekvapilo by mne, kdyby skočil ze zoufalství do Vltavy. Stačilo se totiž zaposlouchat: Kolem dokola znělo asi pět různých rozhovorů s nepřítomnými přáteli, manželkami, dětmi, milenci, podřízenými... Celý svět se snaží směsicí nových zákonů hlídat ve všech směrech naše soukromí, leč zvučný baryton z druhého konce vozu na to nedbal: „No hergot, copak si to moje rodné číslo ani po těch létech nepamatuješ? Tak si piš, nadiktuju ti ho...“ A mezzosoprán z druhé strany: „Cože? Bětka je v tom? Už zase? - Tak jo, to gratuluju, teda. To víš,“ zahihňá se, „zajíček v své jamce, hihi.“ Jejich soukromí se rázem stalo věcí zcela veřejnou – tedy věcí nás všech! Ovšem to pravé životní ponaučení nás teprve čekalo. „Nazdááááár, ty vole!“ Ozval se okázale zvonivým hlasem exhibicionista asi o pět sedadel za námi (přesto jsem měl pocit, že mi své repliky křičí přímo do obličeje). „Ale néé, vůbec mě nerušíš. - Dééépááá, jedu zrovna "elinou", tak stejně nemám co dělat. - Jo, jo, jasně! - No nekecej! No to bych mu dal po hubě, kreténovi, kdyby mi něco takovýho udělal. A co ta tvoje nová Božka? - Jo ona už to zase není Božka? - To jsem asi něco prošvih, co, kámo? Hihi! - To myslíš tu mladou z toho báru? No jasně, že si jí pamatuju, aby taky ne. - To se ti nedivim. Ať se mládí vydovádí, ne, vole? - Ale houbeles, vůbec nevobtěžuješ. - Nééé, nikomu to tady nevadí, co furt máš?!“ Naštěstí, vůl na druhém konci spojení neměl dostatečnou výdrž a zakrátko se s námi rozžehnal a byl klid. Ale co čert nechtěl, hned za chvíli se stejné mobilní vyzvánění a ze stejného místa ozvalo znovu, ale tentokrát se z mobilu ozval evidentně jiný hlas. Pán jako mávnutím kouzelného proutku úplně změnil styl rozhovoru, ztišil se tak, že mu skoro přestalo být rozumět, a decentně si překryl mobil dlaní, jak nás to učíval zmiňovaný lektor: „No co je? Dyť jsem říkal, ať nevoláš, že dnes přijdu dýl!“ skoro do telefonu zašeptal. „Hele, teď fakt nemůžu mluvit, je tu všude plno lidí. - To víš, že jsem za chviličku u tebe. – I já tebe, tak papa.“ Ten rozdíl mezi opulentně rozeřvaným kamarádským rozhovorem a tichounce kuňkavým úsporným telefonátem rodinným, zkondenzovaným do několika sekund, byl tak zjevný a přechod mezi oběma variantami tak náhlý, že se lidé v tramvaji po sobě začali pobaveně dívat a několik jich dokonce decentně zatleskalo, jako kdyby s námi řidič tramvaje právě úspěšně přistál na letišti v prázdninovém letovisku. A já si díky tomu připomněl spoustu podobných "chlapáků", jež jsem ve svém životě potkal, kteří jsou - mezi svými ovšem - vždy přinejmenším mistry světa a přilehlého vesmíru, ale za jen lehce pozměněných okolností se před očima proměňují v nevinné introvertní kolouchy.

Nechci ale rozhodně moralizovat a hrát si na lepšího, protože i já se dopustil několika mobilních faux pas a o jednom, kdy můj telefon nedávno spustil své „A Hard Day`s Night“ zrovna v tu nejméně vhodnou chvíli bych mohl vyprávět až po desáté hodině. Přesto se snažím nepřekračovat únosnou mez (problém hranice únosnosti je ovšem v rozdílném nastavení každého z nás) a dodržovat alespoň základní pravidla slušnosti a ohleduplnosti, která by měla i v dnešní mobilní kultuře stále platit. Ale o tom až někdy příště, protože teď se musím omluvit a zdvořile rozloučit. Můj mobilní přítel, se kterým se i já podělil o část svého já a své duše právě zahlaholil a žádá si mě…

TRENÉRSKÉ POSTŘEHY

Příprava na novou hokejovou sezónu se rozběhla letos beze mě, a tak mohu alespoň vzpomínat a po čtvrtstoletí zkušeností s českým mládežnickým hokejem zevnitř sepisovat své trenérské postřehy. Raději ale předem upozorním, že po tolika letech je promlčená i bestiální vražda, o to spíš pak tréninkové metody jednoho trenéra, i když po nástupu pravidel GDPR a různých kampaní typu Me Too si říkám: „Kdoví jestli!“ To však odbíhám od tématu (já už jiný nebudu), takže rychle zpět. Rozhodně nemíním někomu radit, či snad poučovat! Zaprvé se na to necítím dostatečně erudovaný. Zadruhé věřím, že každý by měl být svůj, autentický a dělat věci, kterým věří a způsobem, který považuje za správný. No a v neposlední řadě vím, že člověk některým věcem prostě uvěří, až pokud si na ně přijde sám, i kdyby se u toho měl občas i spálit. Nicméně v hokejovém prostředí a kolem dětí a mládeže jsem se přeci jen pohyboval nějaký ten pátek, k tomu převedl přes práh dospělosti i své tři potomky, takže jsem opravdu něco zažil a něco viděl. Mohu tedy snad trochu v nadsázce, občas s úsměvem a přesto i vážně sepsat alespoň několik svých postřehu do krátkých glos:

I nejhodnější děti a nejšikovnější hráči mají své dny a je potřeba to respektovat. Stejně, jako že jednou za čas přijde trénink, kdy se nedaří nic, ať děláte, co děláte.
Přístup a jednání ve sportu, škole a životě jsou propojené nádoby, tudíž kdo si neplní povinnosti ve sportu, nebude si je plnit ve škole a posléze ani v životě.
Ne každé dítě je mimořádný talent či génius, ale každé je v něčem dobré.
Je jednodušší jet s dvaceti hráči na soustředění, než z jejich rodičů vytřískat formální písemnou přihlášku a bezinfekčnost na předem připravených formulářích, které stačí jen podepsat.
Drtivá většina dětí se naučí bruslit, a pokud chtějí i hrát hokej. Jen některé na to někdy potřebují víc času, nebo jiné přístupy.
Ani v hokeji, stejně jako v životě, není dobré chodit jen s davem, ale občas není od věci si všimnout, jak to dělají i ostatní.
Až na výjimky existuje na každé pravidlo a nařízení ČSLH nějaká výjimka.
Málo co motivuje hráče tolik jako pochvala a uznání, i když odebrání mobilu, pár kliků, či výběhy schodů, jsou někdy účinnější.
Rodiče rádi kritizují kluby a trenéry, ale jen neradi připouští svůj vlastní podíl na nešvarech, které se v hokeji dějí.
Ne každý hráč, který tiše a způsobně sleduje výklad a ukázku cvičení, dává pozor. Platí to i obráceně.
Asi žádné dítě nepřišlo na hokej proto, že chtělo trénovat, ale protože chtělo hrát.
Hokej se hraje na góly a na vítězství, je to sport, je to hra, ve které jeden prohraje a jeden vyhraje. Kdo s tím má problém, ať ho nehraje. Ale brát dětem radost z gólu a přirozené emoce, štěstí, smutek, touhu chtít vyhrát, či naopak nechtít prohrát – to ještě zakažme smích a zpěv a bude to mdlé jako v té pohádce.
Hokej je kolektivní sport se všemi klady i zápory z toho plynoucími a tým je proto víc než jednotlivec. A kdo tohle nechápe a vidí jenom sebe a své zájmy, ten by se měl dát raději na golf či tenis.
Pokud si nevíte rady se svou chytrou elektronikou a sociálními sítěmi, neotravujte partnera či ajťáka - stačí se zeptat mlžáka nebo staršáka.
Není potřeba diskutovat o tom, že v prvé řadě musí mít hráč nejdřív natrénováno. Ale pravdou mnoha příklady potvrzenou je, že představa o dětském, potažmo lidském těle coby jen mechanickém stroji je nesmírně omezená. Cesta ke zlepšení a maximálnímu výkonu totiž vede přes sjednocení těla a mysli, duševní vyrovnanost a vlastní sebedůvěru – hlava to prostě řídí.
Co se týče trenérů mládeže, dávám z osobní zkušenosti přednost zapáleným amatérům před sotva doutnajícími profesionály.
Hygiena a prevence je důležitá. Ale nejzdravější děti jsou statisticky ty největší „prasata“, co všechno strčí do pusy a v zimě chodí v tričku a bez čepice.
Jestliže bude trenér na rozhodčího sprostě křičet a urážet ho před svými mládežnickými svěřenci, nemůže se divit, když v dorostu začnou dělat to samé.
Vědomosti jsou sice na Googlu, ale obratnosti, šikovnosti, čestnosti a sociálním dovednostem je třeba se naučit jinde.
Samozřejmě ne vše je ve výchově mladých hokejistů ideální, ale není to dle mého názoru hokejem jako sportem samotným, ale společenským prostředím, ve kterém žijeme a které si všichni sami spoluvytváříme. Sport a v našem případě hokej je prostě jen součástí a zrcadlem naší společnosti.
Všichni víme, že není možné najít dva stejné otisky prstů, DNA či stejné mozky. Přesto někdy s dětmi zacházíme jako s formičkami na těsto nebo kšiltovkami s nápisem: Jedna velikost pro všechny. Každé dítě ale má jiné silné stránky, jiné potřeby, jiné nadání i jiné sny a k nim vedou i různé cesty.
Tleskání, povzbuzování, hecování, to všechno má na děti blahodárný vliv. Jeden nemá pochopitelně každý den tu ideální náladu, a pak je třeba v sobě občas najít i herce. Ovšem chuť a lásku do práce s dětmi nelze hrát - ta musí být trenérovi vlastní, vycházet z jeho podstaty a názoru na život.
V mladém věku těží hráč především ze svého talentu, v dospělém potom z toho, jak se naučil na sobě pracovat. A právě riziko talentu je, že se na sobě pracovat nenaučí, protože mu momentálně vystačí jen jeho talent.
V kolektivních sportech je trenérství a koučování disciplínou nesrovnatelně náročnější díky nutnosti rozplést skrytou pavučinu vnitřních vazeb, obav, sympatií a antipatií, které panují mezi jednotlivými hráči. Dosáhnout toho, aby skutečně všichni táhli za jeden provaz, je velkým uměním a dá to hodně práce.
Rodiče točící se kolem sportujících dětí jsou různorodí tak jako kvítí na louce. V ochozech sportovišť se tak setkáte od těch skvělých a pozitivních, kteří jsou pro ostatní obohacením a motorem, až po ty, kterým je lepší se vyhnout. To samé ovšem platí i pro trenéry a funkcionáře.
Motivovat dítě s maximální snahou vykonávat svůj sport je velkou vědou, protože s věkem, růstem a rozvojem se toto působení musí adekvátně měnit. Dnes je třeba pro mladého hráče hokej vším a ničím jiným nežije, ale zítra nebo za měsíc může být všechno jinak a po ledě se najednou potuluje jako mátoha, žádný úsměv, žádná radost a hokej jakoby již hrál jen z povinnosti. Co udělat? Jak se zachovat? Co říct? Toť velká alchymie a umění skutečného kouče ale i rodiče.
V cestě na vrchol vede podobně jako na horách mnoho cest. Některé jsou rychlejší, přímější, ale i strmější a náročnější a ne každý je zvládne. Jiné jsou pozvolnější, delší, ale k finálovému cíly dovedou větší počet zájemců díky menším ztrátám.
Nevěnujte přehnanou pozornost drobným poraněním a bolístkám - hráč si s nimi poradí. Ale stůjte při něm ve chvílích, kdy se mu nedaří, kdy má pocit, že jeho snaha a námaha je zbytečná. Tehdy podpořte jeho sebevědomí.

Čekáte nějaké zásadní poučení na konec? Nemějte přehnaná očekávání a velké nároky. Neuspořádaný obsah i formální kvalita tohoto článku odpovídají faktu, že si ho můžete přečíst zcela zdarma a sepsal ho jeden úplně obyčejný trenér. Přesto, co se týče jeho názorů - můžu ručit za jejich upřímnost a poctivost, nikoliv za jejich neomylnost.

DRZÉ ČELO

V poslední době občas vídáme ve zpravodajství krátké šoty z různých soudních líčení, při kterých se ze svých činů zpovídají lidé, kteří nejspíš své dřívější postavení a vliv využili pro to, aby sami sobě, své firmě, či své organizaci, nějak přilepšili nad rámec možností, které jim poskytuje zákon. Někdy se jedná o zapeklité případy, ve kterých hrají role různorodé motivace, takže rozplést zacuchaná klubíčka skutečnosti, individuálních a vzájemně neladících pravd a zcela rozdílných pohledů na stejnou věc není nic jednoduchého a často se to přes veškerou vynaloženou snahu ani nepodaří. Ale jindy se na první pohled nejedná o složité případy: Někdo je kupříkladu přistižen s penězi, které mu zjevně nepatří a které nemohl získat jinak, než nekale, nebo jsou k dispozici odposlechy, které mimo peprného slovníku šokují svým evidentně korupčním obsahem. Normální člověk se svědomím statisticky střední velikosti by se v ten okamžik hanbou propadl, ale dotyční „shánčiči“, pokračují v sebevědomém projevu a zpochybňování všech důkazů s poukazem na to, že danému prostředí nerozumíme, nebo se naopak neustále ohánějí svou vlastní nevědomostí a nevinností a dokážou si vymyslet výmluvy, že by se baron Prášil po jejich vyslechnutí odebral dobrovolně na vejminek.

Co ovšem mají všechna podobná soudní líčení společné, je čelo dotyčných osob. Z původně zasmušilého při zatýkání a prvních dnů vazby se postupně mění v čelo drzé, po vzoru starého úsloví, že „Drzé čelo je lepší než poplužní dvůr“. A protože málokde tak účinně jako u soudu ztrácejí jasné věci své původní kontury a snadno se rozmlžují zdánlivě jasné věci, tak je pro další vývoj typický postupný přechod z obrany do útoku:

o ničem nevíme
možná tedy o něco víme, ale nic jsme neudělali
možná v tom trochu máme prsty, ale neudělali jsme nic špatného
možná to nebylo úplně košer, ale neudělali jsme nic nezákonného
možná nebylo všechno úplně v souladu se zákonem, ale rozhodně jsme nikomu neublížili
možná to někdo mohl brát jako svou újmu, ale všechno jsme dělali s dobrými úmysly
možná nebyly všechny naše úmysly úplně čisté, ale přece to tak dělají všichni
možná to tak nedělají úplně všichni, ale někteří jsou ještě mnohem horší než my
možná jsme opravdu hodně špatní, ale za to může doba a systém, ne my
i kdybychom byli úplně nejhorší, máme přece svoje lidská práva
jako slabí lidé nesmírně trpíme příkořím, kterému jsme při vyšetřování vystaveni
všechno, co na nás máte, jsou jen výsledky pletich našich nepřátel
vlastně proti nám neexistují žádné opravdu nezpochybnitelné důkazy
na všech opravdu nezpochybnitelných důkazech je možné najít aspoň jednu formální chybu
formální chyby jen potvrzují, že jde o rozsáhlé spiknutí proti nám
jako nevinné oběti úřední svévole požadujeme nejen zproštění obžaloby, ale i omluvu a odškodnění!

Možná to vypadá, že jsem v tomhle ohledu pesimista, ale není tomu tak. Jednak si myslím, že spravedlnost - i když celkově možná zrovna nevyhrává "o parník" - občas nějaký ten pěkný gól vstřelit dovede, a jednak nepotřebuji za každou cenu dostat podobné lidi navěky "do tepláků" jako někteří krvežíznivci téměř bažící po resuscitaci gilotiny. Docela mi stačí, když - ke svému velkému údivu - mají takoví obvinění nemalé problémy a na jejich drzých čelech se nejlépe v polostínu postupně zabavovaných poplužních dvorů, jasně rýsují čerstvé a nevyhladitelné vrásky opravdových starostí.

VYHLÍDKA MÁJ

Jsou momenty v životě lidském, které nenaplánuješ a historky, které nezapomeneš. No a jedna taková se mi udála před týdnem na prvního máje. Pravda, kdybych byl konspirátorem, možná bych zapochyboval, jestli náhoda sama má dost představivosti psát podobné scénáře a nejsou zatím spíš jiné, spiklenecké vlivy. Ale i kdyby se k autorství za docela nepříjemné okamžiky přihlásili zelení mužíčci od Aldebaranu, budu vědět, že své trampoty nemám na koho svést a vynadat můžu jen sám sobě. Jak se říká v Cimrmanově Vyšetřování ztráty třídní knihy: „Neplačte, sami jste si to zavinili!“

První máj je v Česku spojován především s oslavou jara a lásky a prodloužený víkend s příjemným počasím doslova vybízel k nějakému pěknému výletu. A tak když Barča přišla s návrhem, že by bylo stylové vyrazit na vyhlídku Máj, setkalo se to u nás doma s pozitivní odezvou. Sbalili jsme se, vyrazili a po 90 minutách pohodové cesty nám navigace oznámila, že jsme v cíli cesty. S radostí jsme tedy vystoupili a chystali se vyrazit na túru! Jenže to jsme ještě netušili, co nás za pikosekundu čeká. „Tati, mě mapy ukazují, že je to na vyhlídku 46 kilometrů!“ „Baru, to je divný, mě taky?!?“ Následně mě zamrazilo v zádech a pokusily se o mě mdloby. Nahodil jsem lehce vyšinutý úsměv, spolknul ten knedlík, který se mi udělal v krku, a oznámil jsem děvčatům, že jsem si zřejmě nedopatřením neporozuměl s umělou inteligencí v naší navigaci a při komunikaci s ní odsouhlasil jako cíl naší cesty Tetín místo Teletín… Zvedl jsem hlavu a bylo mi jasné, že v tomto případě už si se svou oblíbenou stoickou filozofií nevystačím. Ona totiž na hlupáka, který sice ví, že vyhlídka Máj je u Vltavy, ale vůbec mu nepřijde divné, že od Prahy si to směřuje k Berounce, je každá filozofie krátká. Vynadal jsem si proto mnoha neslušnými slovy, neboť vězte, že pro mne není nic více ponižujícího, než když se zachovám před svými děvčaty jako totální tupec. Nicméně po chvilce veřejně bujících pochybností o mé inteligenci jsme opět nasedli do vozu a vydali se zpět – tentokrát již tedy na správné místo určení.

Přiznám se, nepodařilo se úplně naladit zpět do příjemného komunikačního módu první cesty a naopak jsem měl chvílemi neodbytné mrazení v zádech a nepominutelný pocit, že čas Posledního soudu se nezadržitelně blíží. Mé utrpení a společenská degradace však nebrala konce a vycukaný jako troska na pokraji zhroucení, jsme to ještě málem zaparkoval pod kolem projíždějící auto. A v tu chvíli jsem si vzpomněl, jak mi můj táta kdysi říkal: „Hele musíš se dobře učit a pak se budeš mít dobře“. Takže jsem se podle jeho rad dobře učil a sám sebe se s třesoucíma rukama na volantu a milimetr od masivní mrtvice ptal, kde je kruciš to moje zasloužené dobře?

Nicméně, co tě nerozvede, to tě posílí a my jsme po čtyřiceti minutách přeci jen zaparkovali poblíž Teletína. Počasí nám stále přálo a několika kilometrový okruh lesem s nádhernými buky, duby a habry (vůni dřeva mám rád - asi jsem byl v minulém životě kůrovec), nás nejprve zavedl na okraj slavné vyhlídky Máj. Z ničeho nic jsme se najednou ocitli na okraji skalní stěny, čímž se před námi rozprostřely úžasné a působivé pohledy do hlubokého kaňonu meandrující Vltavy ve tvaru podkovy. Barča uvařila kávu ve svém cestovním aeropressu, Martina vybalila sendviče a odpolední piknik dotvořil jedinečný ráz tohoto místa. O pár kilometrů a slabou hodinku pěškobusem dál, se nám nad bývalými Svatojánskými proudy, kde řeka protékala hlubokým skalnatým údolím a tvořila peřeje, otevřel další krásný pohled na okolní přírodu, tentokrát z vyhlídky Bednář. Toto místo je opatřeno i velkým dřevěným křížem, což nám otevíralo mimo zmíněného výhledu i spekulace o nešťastném konci nějaké romantické lásky. Internet ani místní popisky ale žádnou pověst neprozradily, přesto nebylo vhodnějšího místa pro Barčin přednes Máchova Máje, čímž umocnila kouzlo tohoto místa. To se mi ovšem podařilo spolehlivě rozdupat v prach svou úvahou: proč lidé skáčou pod vlaky, či se sápou na zábrany Nuselského mostu, když tady stačí udělat pouhý krok a výsledek musí být totožný. Nicméně, ten jsme my netoužili uskutečnit, ač jsme se sotva před pár hodinami napili z šálku s pořádně hořkou kávou. Raději jsme tedy pokračovali v naší okružní cestě vzhůru kopcem, kde nás vrstevnice chvílemi bouchaly do brady. K Smetanově vyhlídce jsme se ale již nevydali, protože ta je několik let uzavřena a oplocena vlastníkem pozemku (údajně kvůli nevyhovujícímu chování výletníků) a směřovali uzavřít náš okruh třešňovou alejí (došlo tudíž i na tradiční prvomájový polibek pod tímto rozkvetlým stromem, díky němuž budou prý políbené ženy celý další rok krásné a přitažlivé) zpět do Teletína, nikoli Tetína.

Cestu zpět nám už nezpestřila nějaká další malá navigační chyba, abychom si opět užili vyhlídkovou jízdu Středočeským krajem delší o 74 km, takže jsme se vrátili domu včas a v pořádku. Mé okolí přesto nemělo a stále nemá pochopení pro moje rebelství (eufemismus pro náhodný projev kriticky snížené míry inteligence) a tvrzení, že jednou z toho bude skvělá historka k vyprávění, se u něj ani po týdnu nesetkává s očekávanou odezvou. Takže snad alespoň malé poučení - při využívání umělé inteligence, nepřestávejte používat tu svojí.

DVOJÍ VERZE AKCE – LEGENDY VE FRAKU

Je jaro, sluníčko hřeje a většina z nás opouští domov a vyráží do přírody nadýchat se bio kyslíku, zasportovat si, poznat neznáme kraje, relaxovat, či se obohatit o nové kulturní a emoční zážitky. No a z toho všeho taky samozřejmě urvat i nějaký ten netradiční rodinný snímek či video na památku. Usměvavá fotka zalitá sluncem na pozadí blankytného nebe, horských výhledů, historické pamětihodnosti, či rodinné sešlosti, evokuje poetické zdání pohodové atmosféry, a tak není divu, že na socmédiích získává spoustu srdíček a pozitivních komentářů. Ovšem to, co se odehraje před a po focení, je někdy nechutně prozaičtější.

My, co jsme již třikrát absolvovali protažení pod kýlem pubertálního vzdoru, vymezování autoritám a hledání vlastní identity svých potomků víme, že jediné, co se s tím dá dělat, je - snažit se to přežít. Jenže na to si musí každý přijít sám - podobně jako je to u mnoha jiných pravd našeho bytí. No a do té doby se při pohledu na idylické snímky ostatních můžeme jen bičovat myšlenkami, jak to jinde krásně funguje a u nás ne, což nás jen utvrdí v přesvědčení, že jako rodiče stojíme za bačkoru.

Dobrá zpráva ovšem je, že hodnotit cokoliv na základě krásných fotek a inscenovaných videí, které nám někdo zkratkovitě a dle svých představ prezentuje, bývá často realitě na hony vzdáleno! A tak jsem se rozhodl popsat jeden náš nedávný kulturní zážitek, tak jak bych si ho přál prezentovat a pod ním bude dopsáno, jak se to seběhlo doopravdy. Nic totiž rodiče nepotěší tolik, jako to, že děti ostatních se také občas chovají jako kandidáti na titul "Největší prudič"!

Verze první – jak se prezentujeme světu:

Protože nám loňský Ježíšek přinesl mimo jiné i vstupenky na koncert „Beatles, ABBA a Queen klasicky“, ukončili jsme pro tentokrát o něco dřív nedělní odpolední relax a po lehké svačině a kávičce jsme se pomalu oblékli a vyrazili do Pardubic. Sice jsem původně navrhoval, že bychom mohli jet o něco dřív a udělat si příjemnou procházku krajským městem; na druhou stranu i v Kutné Hoře je krásně, a tak jsme jeli přesně na čas. Cesta probíhala v družném hovoru, a než jsme se nadáli, pohodlně jsme zaparkovali a vstoupili do Evangelického kostela, který poskytl své prostory pro zajímavé aranže známých písniček hudebních legend. V duchovním prostředí nás okamžitě obklopila vlídná a uklidňující atmosféra, a tak jsme se rychle a příjemně usadili. Více jak hodinový koncert „Klárova kvarteta“ (špičkový komorní soubor, složený z členů orchestru ND v Praze) krásně plynul, aby pak v jeho závěru výjimečný kulturní zážitek odměnilo nadšené publikum potleskem ve stoje. Po hudební hostině, následovala i ta gurmánská a pohodovou cestu k domovu už jen dokreslovaly v hlavě stále doznívající tóny hudebních legend ve fraku.

Verze druhá, necenzurovaná:

Protože nám loňský Ježíšek přinesl mimo jiné i vstupenky na koncert „Beatles, ABBA a Queen klasicky“, ukončili jsme pro tentokrát o něco dřív nedělní odpolední relax… pokud tedy někdo nazývá plantážničení na zahradě, počítání účetní uzávěrky a drcení se na pondělní testy "relax", tak proti gustu žádný dišputát …a po lehké svačině a kávičce... samozřejmě vegetariánské, protože salám je u nás doma již sprosté slovo. Nevadí a vlastně to mám i takhle rád, ale nesnáším a Martina snad ještě víc, a už nám to i silně leze jak na bednu, tak krkem: vymýšlet, co vařit, aby to odpovídalo kritérium zdravé výživy, ideálně aspoň trochu všem chutnalo, pak prostát hodinu až dvě u plotny a ještě riskovat, že si někdo dovolí pindat. Tentokrát byli ovšem všichni spokojení, a tak ...jsme se pomalu oblékli a vyrazili do Pardubic. Sice jsem původně navrhoval, že bychom mohli jet o něco dřív a udělat si příjemnou procházku krajským městem; na druhou stranu i v Kutné Hoře je krásně, a tak jsme jeli přesně na čas… tři hodiny před odjezdem jsem důrazně upozorňoval, že 17.00 je nejzazší čas odjezdu, ale po neochotě zvednout včas pozadí od počítače, oči od mobilu a nezbytné zkrášlovací proceduře jsme vyrazili tradičně až v 17.25. Cesta probíhala v družném hovoru… říkávám o sobě, že jsem nemotorista (zjevně odvozeno od slova nemotorný), i když jsem si vědom, že to není úplně přesné, neb vlastním řidičský průkaz. Ovšem když na mě dcerka spustila naposlouchané fráze z autoškoly: „Pane řidiči, zabírejte trochu dřív; nedojíždějte s vyřazeným rychlostním stupněm; otáčejte volantem, až budete mít vozidlo na 50% v levém zrcátku…“, tak jsem pojal podezření, že bych jej znovu asi nezískal. A tak jsem raději přepnul na autopilota, což znamená, že jsem měl neodporující dementní úsměv, na všechno přikyvoval a argumentačně si vystačil jenom svým psím pohledem… a než jsme se nadáli, pohodlně jsme zaparkovali a vstoupili do Evangelického kostela, který poskytl své prostory pro zajímavé aranže známých písniček hudebních legend. V duchovním prostředí nás okamžitě obklopila vlídná a uklidňující atmosféra, a tak jsme se rychle a příjemně usadili… všude, kam jen oko dohlédlo, bylo lidí jak na Václaváku před covidem, případně jak na horách v době karantény, a tak jsme jen stěží našli místo k sezení. Museli jsme se proto rozdělit, nicméně ještě před tím Barča po letmém pohledu na věkový průměr posluchačstva vyloudila na tváři úsměv zadostiučinění, a pravila: „Tak tohle je moje cílovka“. Více jak hodinový koncert „Klárova kvarteta“ (špičkový komorní soubor, složený z členů orchestru ND v Praze) krásně plynul, aby pak v jeho závěru výjimečný kulturní zážitek odměnilo nadšené publikum potleskem ve stoje… s pohledem retardovaného králíka jsem civěl, že "standing ovation" vyvolala moje Barča, která vstala jako první se zvoláním Martiny: „Bravo“. Ta se pak při našem setkání pokusila využít přetlak emoční lávy v našem potomkovi: „Tak řekni taťkovi, jak se ti to líbilo, to byl totiž dárek od něj“. Po delším naléhání ten náš flegmatik jen ucedil: „Byli dobrý“, čímž sopka bouchla. Po hudební hostině, následovala i ta gurmánská... „Evropa je v rozkladu!“ řekl kdysi detektiv Nick Carter poté, co mu komisař Ledvina představil dobře odleželé olomoucké syrečky. Co by si asi pomyslel podle naší večeře o nás?! Nevím, stejně jako nevím, proč do podniku vzdáleného jen pět minut příjemnou procházkou jsme museli jet autem …a pohodovou cestu k domovu už jen dokreslovaly v hlavě stále doznívající tóny hudebních legend ve fraku… Barča si posměšně celou dobu utahovala z toho, jak zahlédla při koncertě v mých očích slzy dojetí (ještě, že neseděla vedle mě a necítila tu husí kůži, kterou jsem několikrát měl) a Martina vtipkovala nad mým stejně se projevujícím sentimentem i při sportovních přenosech. No a já v lůně všeobjímající pohody rozjímal, které z mých něžných stvoření mě momentálně točí víc, a musím říct, že to byl opravdu nerozhodný zápas. Vítěze proto určí až další společný výjezd, třeba na Bryan Adams.

P.S. Protože dnes už nás, doufám, nikdo nepožene do prvomájového průvodu, jako tomu bývalo za mého mládí, aspoň popřeji všem zdejším návštěvníkům nějaký ten pořádně žhavý polibek pod rozkvetlým májovým stromem.

STARÁ I MLADÁ DUŠE

Tak jsem zase tu! A i když nejsem vidět, jsem tu s vámi a tuším vás všude kolem, jen nejste vidět. Ano, jak jsem nedávno připustil, opět oživuji blogovou sekci tohoto webu a budu zde tak žít plnohodnotný život samotářského exhibicionisty se sklony k flagelantství. A to i přesto, že mám o novodobém zaměření těchto stránek zatím jen mlhavou představu. Vím ale, že se nebude jednat o klasický hokejový blog, i když sportovní a hokejové příspěvky budou jistě jeho součástí. Chci mít ale sám od sebe povoleno psát svobodně, bez nějakého tematického zařazení, povinné genderové vyváženosti a termínové pravidelnosti. Budou to tedy jen občasné plky o ničem i o něčem - prostě taková „Sírova žvanírna“. Tak tedy vítejte na nezařaditelném blogu a žijte si zde volně a nezařazeně.

Minulý týden jsem shlédl pořad „Fokus Václava Moravce“ na téma stáří, aneb jak žít dlouhý život, který je zároveň důstojný a taky jak vyšší věk ovlivňuje fungování našeho těla a mozku? Odpověď na tyto a mnohé další otázky, hledala, spolu s hosty moderátora pořadu i Barča se svými spolužáky z Ortenova gymplu. A to byl samozřejmě dost pádný důvod se dívat, obzvláště když dané téma je pro mě vpravdě dost aktuální. Barče se natáčení živého přenosu líbilo, je totiž myslím vždy skvělou zkušeností podívat se na věci, z nichž obvykle vídáme pouze konečný výsledek i z opačné strany a pan Moravec je prý mimo záběry neskutečně milý, lidský a vtipný člověk. No a i já byl nakonec spokojen, neb na otázku jednoho ze studentů potvrdila socioložka Lucie Vidovičová pokračování intimní život lidí i v tomto věku a neurolog Martin Vyhnálek v jiné části řekl, že ve stáří se postupně sice zhoršuje pozornost a také rychlost reakce. „Jsou ale i funkce, které jsou až do vysokého věku ušetřeny a dokonce i do sedmdesáti let se mohou zlepšovat – jde o vyjadřování, řeč a schopnost pracovat s dříve naučenými fakty. A proto je radost jít na přednášku osmdesátiletého historika nebo profesora literatury.“ Inu mají se doma na co těšit…

Samozřejmě, že každý stárneme jinak a především si každý jinak představujeme, jak své stáří prožijeme. Já osobně ale razím již roky teorii, že nejkrásnější věk je ten, který zrovna prožívám. A tak i v době, která holduje mládí a za prototyp krásy považuje obličej hladký jak dětská prdelka, si přijdu naprosto v pohodě, cítím se výborně po fyzické i duševní stránce a občas i musím počítat, kolik že mi to vlastně momentálně je (já vím, příznak stáří – čas utíká rychleji).

Navíc svůj věk považuju za geniální v tom, že muž je v něm ještě plný síly a energie na to, aby byl buď novopečeným otcem, nebo naopak aktivním dědou, a zároveň už má nemalé životní zkušenosti a nadhled. Přežil jsem totiž pubertu svou i svých dětí, hledání sama sebe a smyslu života, jsem usazený, zajištěný a přesto mám dostatek sil a optimismu. Nemám ani potřebu oslňovat okolí, či si naopak připadat méněcenný, když na břiše mám místo dokonale vyrýsovaného pekáče buchet od buchet už jen špeky a místo drahých značkových věcí se oděju do pohodlného trička a džínů, protože v nich je mi prostě nejlíp. Inu jak kdysi prohlásila s moudrostí stoletých starců jedna malá holčička, „když se mám ráda, tak jsem krásná.“ Navíc jsem lety nabyl i pár životních zkušeností, a tak už nepovažuju každý problém za nebetyčný, protože mám na vlastní kůži odžito, že nic se nejí tak horké, jako se to uvaří, a že všechno zlé je pro něco dobré. Pravda, po probdělé noci již dávno nejsem schopný plně fungovat, tak jako jsem byl před čtvrt stoletím, a o černovlasém klukovi, kterého si kdysi v nóbl restauraci spletli s arabským turistou, se už vůbec mluvit nedá, ale ty šediny (podle jedné známé prý interesantní) a vrásky mě osobně vůbec neobtěžují. Beztak jsou určitě od smíchu. A navíc, a to především, jako optimista vím, že to nejlepší mám teprve před sebou, a že na tu nadcházející část života, co mi je dopřána, nejsem sám!